// Profipravo.cz / Jednání podnikatele 14.07.2011
K podpisu jedné smlouvy jménem několika právnických osob
Učiní-li jménem společnosti s ručením omezeným projev vůle její jednatel, nelze bez dalšího vycházet z toho, že tento projev vůle jednatel činil i jménem jiné právnické osoby, jejímž je statutárním orgánem či jeho členem.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4038/2009, ze dne 31. 5. 2011
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Petra Gemmela a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Stazap Properties, a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 19/832, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27235041, zastoupené Mgr. Radkem Bláhou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Panská 891/5, PSČ 110 00, proti žalovanému JUDr. J. M., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně IFC TRANSPORT, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 45275289, zastoupenému JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, PSČ 120 00, za účasti 1) AB – CREDIT a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658, PSČ 140 21, identifikační číslo osoby 40522610, zastoupené Mgr. Janem Mackem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00 a 2) ASSET PARK s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658, PSČ 140 21, identifikační číslo osoby 27924661, jako vedlejších účastnic na straně žalovaného, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 265/2000, o dovoláních žalovaného a vedlejší účastnice společnosti AB – CREDIT a. s. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2009, č. j. 13 Cmo 531/2007-779, takto:
I. Dovolání vedlejší účastnice společnosti AB – CREDIT a. s. se odmítá.
II. Dovolání žalovaného se v rozsahu, v němž směřuje proti výrokům II. a III. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2009, č. j. 13 Cmo 531/2007-779, odmítá; ve zbylém rozsahu se dovolání žalovaného zamítá.
III. Žalovaný a vedlejší účastnice AB – CREDIT a. s. a ASSET PARK s. r. o., v likvidaci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.520,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce.
O d ů v o d n ě n í:
Rozsudkem ze dne 20. června 2007, č. j. 26 Cm 265/2000-660, zamítl Městský soud v Praze žalobu o vyloučení nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví číslo 2467 a 485 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, pro katastrální území Malešice, obec Praha, a to stavby č. p. 599 na pozemcích parcelní číslo 721/8 až 721/31, včetně těchto pozemků, a pozemků parcelní číslo 659, 660/1, 662/3, 716/1, 721/7, 925/3 a 970/17 (dále jen „sporné nemovitosti“), z konkursní podstaty úpadkyně IFC TRANSPORT, spol. s r.o, identifikační číslo osoby 45275289 (dále jen „úpadkyně“), a rozhodl o nákladech řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně vyloučil stavbu č. p. 599 na pozemcích parcelní číslo 721/8 až 721/31, včetně těchto pozemků, a pozemky parcelní číslo 660/1, 716/1, 721/7, 925/3 a 970/17 (výrok I.), v části „týkající se“ zamítnutí žaloby o vyloučení pozemků parcelní číslo 659 a 662/3 ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Vyšel přitom z toho, že:
1) Pozdější úpadkyně uzavřela dne 23. prosince 1994 s Komerční bankou, a. s. (dále jen „banka“) smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl pozdější úpadkyni poskytnut krátkodobý úvěr na zásoby a pohledávky ve výši 130,000.000,- Kč.
2) Dne 13. března 1995 byla podepsána mezi společností STAZAP, a. s., identifikační číslo osoby 45280100, jako zástavkyní a bankou jako zástavní věřitelkou zástavní smlouva o zřízení zástavního práva ke sporným nemovitostem, a to k zajištění krátkodobých úvěrů poskytnutých bankou pozdější úpadkyni do celkové výše 154,000.000,- Kč (dále jen „zástavní smlouva“).
3) Jménem společnosti STAZAP, a. s. podepsali zástavní smlouvu členové jejího představenstva JUDr. I. N. a Ing. M. K..
4) Členy představenstva STAZAP, a. s. byli ke dni podepsání zástavní smlouvy JUDr. I. N., Ing. M. K. a Ing. M. L..
5) V obchodním rejstříku bylo v rozhodné době u společnosti STAZAP, a. s. uvedeno, že jejím jménem jedná představenstvo, „a to buď společně všichni členové představenstva, anebo samostatně jeden člen představenstva, který k tomu byl představenstvem písemně pověřen. Podepisování za společnost se uskutečňuje tak, že buď společně všichni členové představenstva nebo společně předseda nebo místopředseda a jeden člen představenstva anebo samostatně jeden člen představenstva, který k tomu byl představenstvem písemně pověřen, připojí svůj podpis k názvu společnosti či otisku razítka společnosti“. V obchodním rejstříku nebylo v rozhodné době zapsáno, který z členů představenstva je jeho předsedou, popř. místopředsedou.
6) Ing. M. L. byl v rozhodné době jednatelem pozdější úpadkyně. Zástavní smlouvu podepsal jménem pozdější úpadkyně jakožto (osobní) dlužnice v rubrice „dlužník“, a to u otisku razítka s obchodním jménem a sídlem pozdější úpadkyně.
7) Žalobkyně se ke dni 24. dubna 2006 stala v důsledku fúze sloučením právní nástupkyní společnosti STAZAP, a. s.
8) Rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 7. března 1997, č. j. 98 K 90/95-68, byl prohlášen konkurs na majetek úpadkyně a žalovaný byl ustanoven správcem její konkursní podstaty.
9) Žalovaný pojal sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Na takto ustaveném základě odvolací soud – zdůrazňuje, že podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 30. června 1996 (dále jen „obch. zák.“), byl zápis člena představenstva, včetně zápisu případné funkce předsedy či místopředsedy představenstva, podmínkou vzniku oprávnění jednat jménem společnosti – uzavřel, že zástavní smlouva nebyla jménem společnosti STAZAP, a. s. podepsána všemi třemi členy představenstva, a je pro rozpor se zákonem neplatná (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“).
Jelikož v rozhodné době byli v obchodním rejstříku JUDr. I. N., Ing. M. K. a Ing. M. L. zapsáni pouze jako členové představenstva, bez uvedení funkcí, nemohli jednat „za“ společnost STAZAP, a. s. jen dva z nich, ale bylo třeba, aby tak činili všichni společně. Zástavní smlouvu přitom jménem společnosti STAZAP, a. s. podepsali pouze dva z nich. Na uvedeném závěru pak nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že Ing. M. L. podepsal zástavní smlouvu jménem pozdější úpadkyně (jakožto osobní dlužnice).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného společnost AB – CREDIT a. s. dovolání.
Žalovaný přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou naplněny dovolací důvody vymezené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř., a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel zdůrazňuje, že „v záhlaví zástavní smlouvy je sice uvedeno, že smlouvu za společnost STAZAP, a.s. uzavírá JUDr. I. N., nicméně na konci této smlouvy je podpis nejen JUDr. I. N., ale i dalšího člena představenstva Ing. M. K. ... a v neposlední řadě na této smlouvě je i podpis Ing. M. L. ... Je pravdou, že podpis Ing. M. L. je uveden s připojením razítka úpadkyně, jejíž byl Ing. M. L. statutárním orgánem, stejně jako byl členem představenstva právního předchůdce žalobkyně“.
Dovolatel poukazuje na fikční teorii, z níž právní úprava právnických osob vychází, a dovozuje, že není podstatné, zda Ing. L. byl v době podpisu zástavní smlouvy uveden v této smlouvě jako statutární orgán pozdější úpadkyně či zda byl v téže smlouvě „uveden ještě jedenkrát, a to u podpisů dalších členů představenstva zástavkyně“. V této souvislosti pak klade otázky, zda „uvedení účastníků v preambuli smlouvy samé má v případě rozporů větší vliv než podpis osob stvrzujících vůli smlouvu dodržovat uvedených v závěru smlouvy“ a zda „v případě totožnosti fyzické osoby v několika statutárních orgánech účastníků jedné a téže smlouvy nezbytně vyžaduje duplicitu podpisu této fyzické osoby“.
Konečně dovolatel namítá, že banka nebyla povinna ověřovat, zda údaje ve smlouvě odpovídají údajům v obchodním rejstříku. „Případné formální nedostatky byly zhojeny faktickým jednáním účastníků této smlouvy“.
Vedlejší účastnice společnost AB – CREDIT přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., namítajíc, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, uplatňujíc tak dovolací důvody vymezené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř., a navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání argumentuje ve prospěch správnosti napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Jelikož vedlejší účastnice není osobou oprávněnou podat proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, Nejvyšší soud její dovolání bez dalšího odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, ve kterém dovolání žalovaného směřuje i proti druhému výroku napadeného rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení v tomto rozsahu (a to proto, že žalobkyně vzala po vydání rozsudku soudu prvního stupně v tomto rozsahu žalobu zpět), je dovolání žalovaného subjektivně nepřípustné. V rozsahu, v němž dovolatel napadá i třetí výrok rozsudku o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je pak dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
V rozsahu, v němž směřuje proti výroku I. napadeného rozhodnutí, je dovolání žalovaného přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; není však důvodné.
Podle ustanovení § 13 obch. zák., ve znění účinném do 30. června 1996 (pro věc rozhodném) jedná právnická osoba statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce (odstavec první, věta druhá). Ustanovení tohoto zákona o jednotlivých obchodních společnostech a družstvu určují statutární orgán, jehož jednání je jednáním podnikatele, je-li tento orgán zapsán do obchodního rejstříku (odstavec druhý).
Výkladem citovaného ustanovení se Nejvyšší soud opakovaně zabýval. V rozsudku ze dne 26. června 2001, sp. zn. 29 Cdo 3025/2000 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura ročník 2001, číslo 11 ročníku 2001, pod číslem 137), vysvětlil, ustanovení § 13 odst. 2 obch. zák. v uvedeném znění nelze s přihlédnutím k jeho dikci vykládat jinak, než že jednání statutárního orgánu bylo jednáním podnikatele teprve poté, kdy byl statutární orgán zapsán do obchodního rejstříku; zápis statutárního orgánu byl tudíž zápisem konstitutivním.
V rozsudku ze dne 29. června 2010, sp. zn. 29 Odo 1076/2006, pak doplnil, že u představenstva akciové společnosti není požadavek zápisu statutárního orgánu do obchodního rejstříku, nezbytný k tomu, aby jeho jednání bylo možné považovat (ve smyslu § 13 odst. 2 obch. zák., v rozhodném znění) za jednání podnikatele (akciové společnosti), naplněn jen zápisem složení představenstva akciové společnosti do obchodního rejstříku. Tento požadavek se beze zbytku prosadí (v souladu s ustanoveními § 28 odst. 1 písm. e/ a § 191 odst. 1 věty čtvrté obch. zák., v rozhodném znění) až ve spojení se zápisem způsobu jednání, kterým konkrétní členové představenstva akciovou společnost zavazují. Jinými slovy konstitutivní povahu měl podle právní úpravy účinné do 30. června 1996 nejen zápis osob tvořících statutární orgán, ale i zápis způsobu, jakým jménem společnosti jednají.
V rozsudku ze dne 20. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 2636/2009, Nejvyšší soud vysvětlil, že vázala-li akciová společnost ve svých stanovách (v období do 30. června 1996) oprávnění jednat jejím jménem na postavení předsedy (či místopředsedy) představenstva, byl zápis těchto funkcí v představenstvu součástí (konstitutivního) zápisu způsobu jednání jménem společnosti. Mělo-li tudíž společnost zavazovat jednání předsedy či místopředsedy jejího představenstva (a případně dalšího člena představenstva), muselo být v obchodním rejstříku současně zapsáno, který z členů představenstva je jeho předsedou (místopředsedou).
Konečně pak Nejvyšší soud uzavřel již např. v rozsudku ze dne 23. září 2003, sp. zn. 29 Odo 216/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2003, pod číslem 176, že určují-li stanovy akciové společnosti způsob jednání představenstva odchylně od ustanovení § 191 odst. 1 obch. zák., nejde omezení práva představenstva jednat jménem společnosti ve smyslu ustanovení § 191 odst. 2 obch. zák., ale o stanovení odchylného způsobu jednání jménem společnosti, což označené ustanovení obchodního zákoníku umožňuje.
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že jménem zástavkyně – měla-li ji zástavní smlouva zavazovat – museli při jejím uzavírání jednat (v souladu se způsobem jednání zapsaným v obchodním rejstříku) všichni tři členové jejího představenstva, neboť ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se nepodává, že by některý z nich byl k uzavření zástavní smlouvy představenstvem písemně pověřen (což ostatně nenamítá ani dovolatel). Pouze jednání všech tří členů představenstva zástavkyně by tak bylo možno považovat za jednání zástavkyně.
Jestliže zástavní smlouvu jménem zástavkyně podepsali pouze dva ze tří členů představenstva, aniž by k tomu byl některý z nich písemně představenstvem pověřen, postupovali v rozporu se způsobem jednání jménem zástavkyně, zapsaným v obchodním rejstříku, a jejich jednání zástavkyni nezavazuje (není jednáním zástavkyně; srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 58/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2003, sp. zn. 29 Odo 216/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2003, pod číslem 176, a ze dne 12. června 2001, sp. zn. 29 Cdo 695/2000).
Na uvedeném závěru pak nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že pozdější úpadkyně (jakožto osobní dlužnice) zástavní smlouvu také podepsala a že tak učinila svým jednatelem Ing. M. L., který byl v rozhodné době současně třetím členem představenstva zástavkyně. Jak plyne z ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé a odst. 2 obch. zák., je jednání statutárního orgánu přímým jednáním obchodní společnosti. Učiní-li jménem společnosti s ručením omezeným (zde pozdější úpadkyně) projev vůle její jednatel, nelze bez dalšího vycházet z toho, že tento projev vůle jednatel činil i jménem jiné právnické osoby, jejímž je statutárním orgánem či jeho členem (stejně jako projev vůle učiněný jménem obchodní společnosti jejím statutárním orgánem nezavazuje /bez dalšího/ i fyzickou osobu, jež v postavení statutárního orgánu tento projev vůle jménem obchodní společnosti učinila).
Skutečnost, že Ing. M. L. o vyhotovení zástavní smlouvy věděl (neboť na ní připojil jménem pozdější úpadkyně svůj podpis), pak na závěr, že zástavkyně při uzavírání zástavní smlouvy nejednala v souladu se způsobem jednání zapsaným v obchodním rejstříku a že v důsledku toho zástavní smlouva zástavkyni (ani její právní nástupkyni) neváže, nemůže mít vliv. S pouhou vědomostí člena statutárního orgánu o tom, že zástavní smlouva byla vyhotovena (a podepsána dalšími osobami), totiž nelze spojovat důsledky v podobě projevu vůle obchodní společnosti uzavřít zástavní smlouvu.
Konečně pak namítá-li dovolatel, že banka nebyla povinna ověřovat, zda údaje ve smlouvě odpovídají údajům v obchodním rejstříku, přehlíží, že tento veřejný seznam je založen na principu materiální publicity, upraveném v rozhodné době v ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák. Jak plyne z označeného ustanovení, skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne, ke kterému byl zápis proveden. Ode dne provedení zápisu se tudíž nikdo nemůže dovolávat toho, že mu zapsané skutečnosti nebyly známy (srov. k tomu i např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2008, sp zn. 21 Cdo 1388/2007 či rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 974/2005 a ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 4553/2008). Banka si tedy v projednávané věci měla a mohla být vědoma toho, že zástavkyně jedná buď společně všemi členy představenstva anebo samostatně jedním členem představenstva, který k tomu byl představenstvem písemně pověřen.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání (v rozsahu směřujícím proti výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé) podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání vedlejší účastnice bylo odmítnuto, dovolání žalovaného bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), a náhrady hotových výdajů.
Podle ustanovení § 8 a § 10 odst. 3 vyhlášky činí sazba odměny 9.000,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 600,- Kč (za dva úkony právní služby – vyjádření k dovolání a repliku k vyjádření vedlejší účastnice) a náhradou za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1.920,- Kč tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži dovolatele a vedlejších účastnic celkem 11.520,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Autor: -mha-