// Profipravo.cz / Jednání podnikatele 04.08.2008
K uznávání závazků podnikatele jeho účetní (§ 15 ObchZ)
Podle § 15 odst. 1 obch. zák., kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Předmětné ustanovení zakotvuje zákonné zmocnění k jednání za podnikatele. Zmocnění se týká všech osob, které byly při provozování podniku pověřeny určitou činností. Není zde žádné omezení týkající se poměru těchto osob k podnikateli (pracovní, členský, společenský poměr) není tu ani omezení týkající se formy pověření (nemusí mít písemnou formu) nebo jeho obsahu. Musí se pouze jednat o „určitou činnost“ - což bude jistě zahrnovat jak vymezení druhové tak individuální. Rozsah zmocnění zákon vymezuje ve vazbě na tuto „určitou činnost“ tak, že se bude jednak o všechny úkony, k nimž při této činnosti obvykle dochází; předmětnou zákonnou úpravou je tedy nastoleno kritérium obvyklosti.
V případě překročení jednatelského oprávnění zástupcem podnikatele je takovýmto jednáním podnikatel vázán jen tehdy, jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla (srov. § 15 odst. 2 obch. zák.).
Kritérium obvyklosti nelze vykládat bez dalšího tak, že účetní je ze zákona oprávněna za podnikatele činit jakékoli úkony související s finančními otázkami. Měřítkem obvyklosti je, zda v obchodním styku mezi podnikateli je obvyklé, aby účetní bez výslovného pověření k takovéto činnosti uznávala závazky. Dovolatelce je třeba přisvědčit, že každá konkrétní účetní může být z titulu své funkce pověřena pouze určitou specifickou činností (například mzdová účetní bude zcela jistě vykonávat jinou činnost, než účetní tzv. provozní či kupř. účetní, zabývající se pouze zaúčtováním přijímaných a odesílaných faktur, navíc třeba pouze i pro konkrétně vymezenou část obchodních partnerů svého zaměstnavatele, atp.). Kritérium obvyklosti je pak třeba zkoumat vždy s přihlédnutím ke zjištění, jakou činností byla účetní pověřena (finanční účetní, mzdová účetní, atp.). Pakliže odvolací soud bez dalšího uzavřel, že pod činnost účetní spadá nejen provádění inventarizací pohledávek a závazků a jejich zápočtů, ale i činnost spočívající ve vyhotovování uznávacích prohlášení s tím, že se jedná o obvyklou činnost účetní, aniž by z obsahu rozhodnutí vyplývalo na základě čeho k tomuto závěru dospěl, pak s tímto posouzením se dovolací soud neztotožnil.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 317/2005, ze dne 18. 4. 2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné v právní věci žalobce P. Š., podnikatele, podnikajícího pod obchodním jménem P. Š. – S., zastoupeného JUDr. L. S., advokátem proti žalované K. A. spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. J., advokátem o zaplacení 76.033,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 47/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. listopadu 2004, č. j. 1 Cmo 168/2004-70, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. listopadu 2004, č. j. 1 Cmo 168/2004-70, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2004, č. j. 34 Cm 47/98-51, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. listopadu 2004, č. j. 1 Cmo 168/2004 -70, potvrdil napadané výroky I. a II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2004, č. j. 34 Cm 47/98-51, kterým soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci 76.033,60 Kč s 18-ti % úroky z prodlení p. a. od 23. 2. 1996 do zaplacení (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena smlouva o dílo ze dne 3. 11. 1995, jejímž předmětem byla výroba a montáž zábradlí, že dílo bylo vyrobeno, namontováno a předáno a cena díla byla vyúčtována daňovým dokladem č. 100011 v částce 197.400,- Kč, když nedoplatek ceny díla po odpočtu sjednané a zaplacené zálohy ve výši 120.000,- Kč, činí 77.400,- Kč a byl splatný dne 22. 2. 1996. Ztotožnil se rovněž se skutkovým závěrem učiněným soudem prvého stupně, že žalovaná doplatek ceny díla dne 3. 7. 1997 uznala a že tvrzené vady díla u žalobce řádně neuplatnila. Odvolací soud také shodně se soudem prvního stupně dovodil, že prohlášení žalované, obsahující zápočet pohledávky žalované ve výši 1.366,40 Kč proti pohledávce žalobce ve výši 77.400,- Kč (tj. nedoplatku faktury číslo 100011), obsahuje rovněž uznání závazku v zůstatku započítávané pohledávky žalobce. Odvolací soud dospěl s odkazem na § 15 obch. zák. k závěru, že uznání závazku učiněné za žalovanou její zaměstnankyní ve funkci účetní, opatřené razítkem žalované, představuje platný právní úkon, učiněný osobou oprávněnou za ni takovéto právní úkony činit. Aplikoval ustanovení § 323 obch. zák. a zdůraznil vyvratitelnou právní domněnku, podle které v době uznání závazek žalované trval, čímž došlo k přenesení důkazního břemene z žalobce na žalovanou a pakliže žalovaná důkazní břemeno k neexistenci pohledávky co do důvodu a výše neunesla, tedy právní domněnku založenou uznáním dluhu nevyvrátila, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Uzavřel, že námitka žalované o tom, že dílo vykazuje vady, spočívající v různosti odstínů a nestejné barevnosti zábradlí, které řádně a včas u žalobce reklamovala, není relevantní, neboť nesměřuje k vyvrácení založené právní domněnky o existenci vzniklého závazku.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítla, že řízení je postiženo vadou spočívající v nedostatečném zjištění skutkového stavu v důsledku neprovedení navrhovaných důkazů, v důsledku čehož nemají rozhodnutí soudů obou stupňů oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka však zejména brojila proti nesprávnému posouzení věci když vyzdvihla, že není obvyklé, aby zaměstnanec v pozici účetní byl zmocněn k tak závažným právním úkonům, jakým bezesporu uznání dluhu je. Poukázala na obsah rozhodné listiny ze dne 3.7.1997, představující toliko odsouhlasení závazků a pohledávek v rámci účetní inventarizace, jehož součástí však není právní úkon ve smyslu uznání závazku. Zdůraznila,že k uznání závazků účetní zmocněna nebyla, což muselo být s ohledem na všechny okolnosti případu žalobci zřejmé. Z uvedených důvodů proto navrhla, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc byla vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření poukázal na ustanovení § 15 obch. zák., upravujícího zákonné zastoupení podnikatele, který nejedná pouze prostřednictvím svých statutárních orgánů zapsaných v obchodním rejstříku, ale zejména prostřednictvím svých pracovníků, kteří mohou činit jak právní úkony v rozsahu stanoveném ve vnitřních předpisech, tak také úkony, které jsou vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé. Vyzdvihl, že „obvyklost“ je třeba posuzovat objektivně, nezávisle na jejich případném vymezení ve vnitropodnikových normách a byl přesvědčen, že úkon žalované v tomto směru byl úkonem jejího zaměstnance – účetní, pověřené určitou činností, tedy prováděním obdobných úkonů, jakými je i vzájemné započtení pohledávek a závazků, tj. úkonem realizovaným při provozu podniku žalované. Dovolání žalované označil za nepřípustné, neboť rozhodnutí ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, a proto navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. 1. 2001, uplatňují se pro dovolací řízení v souladu s body 1., 15. a 17. hlavy I. části dvanácté zákona číslo 30/2000 Sb., kterým se mění zákon číslo 99/1963 Sb. o. s. ř. ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném po 1. 1. 2001.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze napadnout dovoláním pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání proti v pořadí prvnímu rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud řešena, nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 273 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém konkrétním případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, která je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění či vad řízení (srovnej § 242 odst. 3 o. s. ř. ) přípustnost dovolání neumožňují.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo je-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení soudem dovolatel napadl, respektive jejichž řešení dovoláním zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Dovolání v této věci je přípustné.
Přípustnost dovolání nemůže podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit řešení námitek dovolatelky o nedostatečném zjištění skutkového stavu a neprovedení navrhovaných důkazů, v důsledku kterých rozhodnutí soudů obou stupňů nemají oporu v provedeném dokazování. Vznesené námitky, byť dovolatelka uvádí ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. , naplňují dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového stavu, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který však lze uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka spatřuje otázku zásadního právního významu v tom, že jednání účetní, která vyhotovila a podepsala za žalovanou doklad o vzájemném vyrovnání pohledávek ze dne 3. 7. 1997, bylo posouzeno jako hmotně-právní úkon uznání dluhu s tím, že se jedná o obvyklou činnost účetní, odpovídající jejímu pracovnímu zařazení, mající souvztažnost k provozu podniku žalované.
Nejvyšší soud se plně ztotožnil s právním závěrem vyjádřeným v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu co do aplikace § 323 odst. 1 obch. zák., ve smyslu kterého uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se zato, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Z obsahu dopisu označeného: „Věc: Vzájemné vyrovnání pohledávek“, datovaného dnem 3. 7. 1997, jednoznačně vyplývá projev vůle žalované započíst proti pohledávce žalobce, vyplývající z faktury číslo 100011 v hodnotě 77.400,- Kč, svoji pohledávku vyplývající z faktury číslo FV/31037/97 v hodnotě 1.366,40 Kč. Kromě toho se však v dopisu výslovně uvádí, že zbývající nedoplatek z faktury číslo 100011 v hodnotě 76.033,60 Kč bude zaslán na určitý, zde uvedený, účet žalobce. Podle § 266 odst. 1 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Z obsahu dopisu lze dovodit vůli žalované zaplatit zůstatek předmětné faktury v hodnotě 76.033,60 Kč na přesně pojmenovaný účet žalobce. Dopis obsahuje všechny zákonné náležitosti podmiňující platnost uznávacího prohlášení podle § 323 odst. 1 obch. zák., neboť žalovaná jako existující závazek uznala písemně k doplacení určitý závazek v hodnotě 76.033,60 Kč. Tento právní úkon žalované je určitý a srozumitelný (srov. § 37 odst. 1 obč. zák.), a proto dovolatelkou tvrzenou nesprávnost posouzení otázky o uznání závazku dovodit nelze.
Pokud odvolací soud založil svoje rozhodnutí na platnosti provedeného zápočtu, a tudíž potažmo i uznání závazku z titulu právního úkonu účetní žalované, kterou posoudil podle § 15 obch. zák. tak, že účetní žalované byla v daném případě zmocněna k podpisu uznávacího prohlášení, je jeho rozhodnutí v rozporu s hmotným právem.
Podle § 15 odst. 1 obch. zák., kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Předmětné ustanovení zakotvuje zákonné zmocnění k jednání za podnikatele. Zmocnění se týká všech osob, které byly při provozování podniku pověřeny určitou činností. Není zde žádné omezení týkající se poměru těchto osob k podnikateli (pracovní, členský, společenský poměr) není tu ani omezení týkající se formy pověření (nemusí mít písemnou formu) nebo jeho obsahu. Musí se pouze jednat o „určitou činnost“ - což bude jistě zahrnovat jak vymezení druhové tak individuální. Rozsah zmocnění zákon vymezuje ve vazbě na tuto „určitou činnost“ tak, že se bude jednak o všechny úkony, k nimž při této činnosti obvykle dochází; předmětnou zákonnou úpravou je tedy nastoleno kritérium obvyklosti (JUDr. prof. Irena Pelikánová – JUDr. Ivan Kobliha, komentář k obchodnímu zákoníku, I. díl, strana 72, LIND Praha a. s. , 1994). V případě překročení jednatelského oprávnění zástupcem podnikatele je takovýmto jednáním podnikatel vázán jen tehdy, jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla (srov. § 15 odst. 2 obch. zák.). Kritérium obvyklosti nelze vykládat bez dalšího tak, že účetní je ze zákona oprávněna za podnikatele činit jakékoli úkony související s finančními otázkami. Měřítkem obvyklosti je, zda v obchodním styku mezi podnikateli je obvyklé, aby účetní bez výslovného pověření k takovéto činnosti, uznávala závazky. Dovolatelce je třeba přisvědčit, že každá konkrétní účetní může být z titulu své funkce pověřena pouze určitou specifickou činností (například mzdová účetní bude zcela jistě vykonávat jinou činnost, než účetní tzv. provozní či kupř. účetní, zabývající se pouze zaúčtováním přijímaných a odesílaných faktur, navíc třeba pouze i pro konkrétně vymezenou část obchodních partnerů svého zaměstnavatele, atp.). Kritérium obvyklosti je pak třeba zkoumat vždy s přihlédnutím ke zjištění, jakou činností byla účetní pověřena (finanční účetní, mzdová účetní, atp.). Pakliže odvolací soud bez dalšího uzavřel, že pod činnost účetní spadá nejen provádění inventarizací pohledávek a závazků a jejich zápočtů, ale i činnost spočívající ve vyhotovování uznávacích prohlášení s tím, že se jedná o obvyklou činnost účetní, aniž by z obsahu rozhodnutí vyplývalo na základě čeho k tomuto závěru dospěl, pak s tímto posouzením se dovolací soud neztotožnil. Odvolacímu soudu navíc chybí i skutkové zjištění, ze kterého by bylo možno dovodit obvyklost činnosti účetní v obchodním styku, spočívající v oprávněnosti úkonu uznání závazku. Kromě toho za předpokladu, že by v daném případě úkon účetní žalované, spočívající ve vyhotovení uznávacího prohlášení ze dne 3. 7. 1997, byl úkonem, při němž tato osoba překročila pověření k určité činnosti, podstatným zůstává, že se odvolací soud nezabýval rozhodnou otázkou, zda-li je žalovaná jednáním účetní zavázána, neboť nebylo zkoumáno, zda žalobce o překročení pověření nevěděl nebo s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohl.
Protože Nejvyšší soud dospěl vzhledem k uvedené dovolací námitce k závěru, že odvolací soud řešil určující právní otázku, tedy platnost uznávacího prohlášení žalované ze dne 3. 7. 1997 a jeho případnou závaznost pro žalovanou v rozporu s hmotným právem, je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil (§ 243b odst. 2 o. s. ř. ). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo dle § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušeno i rozhodnutí Krajského soudu v Brně a věc byla soudu prvého stupně vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne také o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-