// Profipravo.cz / Nájem bytu 19.03.2018
Nezaplacení dluhu na nájemném vzniklého rozhodnutím o jeho (zpětném) zvýšení
I. Nedoplatek, který vznikne zvýšením nájemného s účinností od podání žaloby, je nájemným (jeho součástí), a proto jedna ze základních povinností nájemce - platit nájemné - tak zahrnuje (logicky) i takovýto nedoplatek. Nezaplatí-li ho nájemce řádně a včas, poruší tím své povinnosti vyplývající z nájmu a v případě, že se bude jednat o porušení hrubé či zvlášť závažné, má pronajímatel právo nájem vypovědět.
II. V řízení o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu musí soud posoudit v rámci úvahy o oprávněnosti výpovědi (k tvrzení žalujícího nájemce) i otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy, popř. zda nejde o zjevné zneužití práva.
Kromě samotného (formálního) zjištění, že výše nedoplatku, který vznikl zvýšením nájemného, přesahuje částku odpovídající několikanásobku běžného nájemného (to ostatně v případě déle trvajícího sporu bude pravidlem, aniž by se na délce sporu a tím i výši nedoplatku jakkoliv podílel nájemce), se v projednávané věci měl odvolací soud zabývat i dalšími okolnostmi - zejména postojem účastníků před i v průběhu řízení o určení nové výše nájemného (úspěch účastníků v tomto řízení), výší vzniklého nedoplatku, plnění ostatních povinností nájemce (zda šlo jen o ojedinělé vybočení z jinak řádného plnění povinností), apod.
Jde o okolnosti, které byly v dané věci výjimečné a které by mohly být významné pro závěr, zda daná výpověď není v rozporu s dobrými mravy. Nájemkyně platila nájemné vždy řádně, ve sporu o určení nové výše nájemného byla úspěšná (nájemné bylo zvýšeno dokonce na částku nižší, než nabízela pronajímatelce v rámci pokusu o dohodu o zvýšení nájemného před podáním žaloby) a byly jí přiznány náklady řízení, které podle rozhodnutí odvolacího soudu převyšovaly nedoplatek, jenž vznikl zvýšením nájemného od podání žaloby, takže možnost splnění započtením se nabízela oběma účastnicím a pronajímatelka tedy nemohla mít důvodné obavy, zda dojde k úhradě nedoplatku, a k nezaplacení nedoplatku ve lhůtě stanovené pronajímatelkou došlo v důsledku omylu nájemkyně o rozsahu podaného odvolání pronajímatelky proti rozsudku soudu prvního stupně o zvýšení nájemného (jde sice o její pochybení, avšak s ohledem na všechny okolnosti nikoliv o zjevné zneužití práva). Přitom všechny tyto skutečnosti nasvědčují, že nájemkyně sice (díky svému omylu) porušila svou povinnost uhradit nájemné, šlo však o ojedinělé vybočení z jinak řádného plnění povinností nájemkyně.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 4848/2016, ze dne 13. 12. 2017
Dotčené předpisy:
§ 2 odst. 3 o. z.
§ 8 o. z.
§ 570 o. z.
§ 1958 odst. 2 o. z.
§ 1959 písm. e) o. z.
§ 2213 o. z.
§ 2249 odst. 3 o. z.
§ 2288 odst. 1 písm. a) o. z.
§ 2291 o. z.
Kategorie: nájem bytu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobou došlou soudu dne 24. 8. 2015 se žalobkyně domáhala přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu o velikosti 1+1 v Č. B., (dále též jen „Byt“), jenž jí byla doručena 7. 8. 2015 a kterou jí dala žalovaná podle § 2288 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) s odůvodněním, že dluží na nájemném částku 18.888 Kč vyplývající z rozhodnutí soudu o zvýšení nájemného v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 82/2013 (dále též jen „Výpověď).
Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 17. 6. 2016, č. j. 7 Co 942/2016-107, potvrdil výrok rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) ze dne 22. 1. 2016, č. j. 30 C 266/2015-63, kterým žalobu zamítl, zastavil řízení o odvolání žalované proti výroku o nákladech řízení, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že
- žalovaná (pronajímatelka Bytu) dala žalobkyni (nájemkyni Bytu) dopisem ze dne 31. 7. 2015 Výpověď s tříměsíční výpovědní dobou s odůvodněním, že neuhradila částku 18.888 Kč představující nedoplatek na nájemném za dobu od 1. 6. 2013 do 31. 5. 2015 vzniklý zvýšením nájemného, o němž rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 3. 2015, sp. zn. 16 C 82/2013. Výpověď byla žalované doručena 7. 8. 2015.
- v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 82/2013 se žalovaná (v postavení žalobkyně) domáhala určení nájemného ve výši 134,50 Kč za m2, tedy celkem 5.501 Kč, s tím, že žalobkyně (tehdy v postavení žalované), která od 1. 1. 2012 platila nájemné ve výši 66,18 Kč za m2, tedy 2.706 Kč měsíčně, její návrh dohody na zvýšení nájemného v této výši odmítla, byla ochotna akceptovat zvýšení nájemného do 4.000 Kč měsíčně, s tím však žalovaná nesouhlasila. Po provedeném dokazování určil soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 3. 2015, č. j. 16 C 82/2013-225, nájemné ve výši 3.493 Kč měsíčně s účinností od 29. 5. 2013 (podání žaloby), uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 14.907 Kč a žalobkyni uložil zaplatit státu náklady řízení ve výši 1.925 Kč. K odvolání obou účastnic (které napadly jen výroky o náhradě nákladů řízení) změnil odvolací soud usnesením ze dne 23. 7. 2015, č. j. 8 Co 1191/2015-244, výroky o nákladech řízení, uložil žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 39.107,20 Kč do tří dnů od právní moci usnesení a státu ve výši 1.925 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
- žalobkyně se mylně domnívala, že žalovaná v řízení o určení výše nájemného (sp. zn. 16 C 82/2013) napadla odvoláním rozhodnutí ve věci samé a že proto rozsudek soudu prvního stupně nenabyl právní moci.
- dopisem ze dne 1. 6. 2015 vyzvala žalovaná žalobkyni k zaplacení nedoplatku na nájemném ve výši 18.888 Kč, který vznikl určením nové výše nájemného rozhodnutím soudu, a to do tří dnů od doručení výzvy a upozornila ji na možnost výpovědi nájmu bez výpovědní doby v případě nezaplacení dlužné částky. Po obdržení výzvy sdělila žalobkyně žalované e-mailem, že uvedenou částku je připravena zaplatit, jakmile rozhodnutí soudu o zvýšení nájemného nabude právní moci, což se – s ohledem na odvolání podané žalovanou – doposud nestalo; v řízení nebylo prokázáno, zda byl e-mail žalované doručen.
- dopisem ze dne 27. 8. 2015 žalobkyně sdělila žalované, že započítává část své soudem přiznané pohledávky na nákladech řízení, a to částku 18.888 Kč proti stejně vysoké pohledávce z titulu nedoplatku na nájemném a žádala, aby jí zbývající část pohledávky z titulu přiznané náhrady nákladů řízení ve výši 20.219,20 Kč zaslala.
- dne 4. 8. 2015 podala žalovaná žalobu (sp. zn. 21 C 120/2015) o zaplacení částky 18.888 Kč představující dluh na nájemném vzniklý jeho zvýšením (zpětně) od 1. 6. 2013 do 31. 1. 2015, žalobkyně ve vyjádření k žalobě dne 9. 9. 2015 sdělila soudu, že žalovanou částku uhradila jednostranným zápočtem proti pohledávce na náhradu nákladů řízení, které jí byly soudem přiznány, učiněným podáním ze dne 27. 8. 2015, které bylo žalované doručeno 31. 8. 2015. Měla za to, že uplatnila-li svou pohledávku na náhradu nákladů řízení při posledním jednání dne 20. 3. 2015, pak se pohledávky setkaly dnem, kdy rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci, a proto pohledávka žalované zanikla k 8. 5. 2015. V řízení bylo zjištěno, že dne 2. 9. 2015 zaplatila žalovaná na účet žalobkyně částku 39.107,20 Kč, dne 3. 9. 2015 žalobkyně vrátila žalované částku 18.888 Kč jako bezdůvodnou úhradu, dne 17. 9. 2015 žalovaná opět zaplatila částku 18.888 Kč žalobkyni s tím, že jde o úhradu nákladů řízení a dne 29. 9. 2015 tuto částku znovu poslala žalobkyně žalované zpět, neboť vzhledem k provedenému zápočtu jde o bezdůvodné plnění a zároveň z opatrnosti dodala, že jde o její plnění. Poté podáním ze dne 20. 11. 2015 bere žalovaná žalobu zpět s tím, že zápočet, který provedla žalobkyně, byl sice neplatný, po podání žaloby však dluh uhradila. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 24. 11. 2015, č. j. 21 C 122/2015-65, soud řízení zastavil a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (proti výroku o náhradě nákladů řízení bylo podáno odvolání).
Takto zjištěný skutkový stav posoudil (shodně se soudem prvního stupně) s ohledem na ustanovení § 3074 o. z. podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Dospěl k závěru, že žaloba byla podána ve lhůtě stanovené v § 2290 o. z., ve Výpovědi je vymezen výpovědní důvod, stanovena správná výpovědní doba, má písemnou formu a byla doručena druhé straně. V označení bytu je sice ve Výpovědi písařská chyba, která však nevyvolává pochybnosti, jakého bytu se týká. Zdůraznil, že k naplnění výpovědního důvodu podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. postačí méně závažné porušení povinností vyplývajících z nájmu než je tomu u výpovědního důvodu podle § 2291 odst. 1, 2 o. z. (výpověď bez výpovědní doby), kdy za zvlášť závažný způsob porušení povinnosti nájemce považuje zákon nezaplacení nájemného a nákladů na služby alespoň za tři měsíce. Za hrubé porušení povinnosti vyplývající z nájmu je proto třeba považovat nezaplacení nájemného i za dobu kratší než tři měsíce. Došlo-li ke zvýšení nájemného rozhodnutím soudu podle § 2249 o. z., není takové rozhodnutí sice samo o sobě exekučním titulem, dochází jím však ke změně nájemní smlouvy ohledně výše nájemného, částka odpovídající zvýšenému nájemnému (bylo-li zvýšeno „zpětně“ – ke dni podání žaloby) je splatná až po právní moci tohoto rozhodnutí, a to buď ve lhůtě, kterou si účastníci sjednají, nebo na výzvu pronajímatele (§ 1958 o. z.). Uzavřel, že i nezaplacení dlužného nájemného vzniklého na základě rozhodnutí soudu o zvýšení nájemného, je hrubým porušením povinností nájemce. Protože si účastnice nesjednaly lhůtu splatnosti, byl nedoplatek splatný na základě výzvy žalované ze dne 1. 6. 2015, lhůtu tří dnů stanovenou žalovanou je možné považovat za přiměřenou. Po jejím uplynutí se žalobkyně ocitla v prodlení (§ 1968 o. z.), a to s částkou, která pětinásobně převyšovala nově stanovené nájemné, porušila tak svou povinnost platit nájemné a tento stav trval i v době doručení Výpovědi (7. 8. 2015). Následné zaplacení (popř. zápočet) dlužné částky již na existenci výpovědního důvodu nemohlo nic změnit. Započtením navíc ani k zaplacení dlužného nájemného nemohlo dojít, neboť v okamžiku započtení nebyla pohledávka na zaplacení nákladů řízení splatná. Nárok na náhradu nákladů řízení vzniká až na základě pravomocného rozhodnutí soudu, rozhodnutí o nákladech řízení nabylo právní moci dne 28. 8. 2015, žalobkyně však provedla zápočet 27. 8. 2015. Shodně se soudem prvního stupně měl za to, že postup žalované nebyl ani v rozporu s dobrými mravy, krutý či bezohledný, nešlo ani o zneužití práva (§ 2 odst. 3, § 8 o. z.). Omyl žalobkyně (či jejího právního zástupce) ohledně rozsahu podaného odvolání (ve věci určení výše nájemného) nemůže jít k tíži žalované, která jí poskytla dostatek času k úhradě dlužného nájemného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, měla za to, že otázky, na kterých spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, nebyly doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Jedná se zejména o otázku, zda dluh na nájemném, který vznikl po rozhodnutí soudu o zvýšení nájemného (od podání žaloby do pravomocného rozhodnutí soudu o zvýšení nájemného), je způsobilý naplnit výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z., popř. § 2291 o. z. Měla za to, že opožděné zaplacení dluhu, který vznikl „zpětně“ – zvýšením nájemného, nelze hodnotit jako hrubé či zvlášť závažné porušení povinnosti vyplývající z nájmu. Rozhodnutí soudu o zvýšení nájemného je konstitutivním rozhodnutím, nedoplatek, který v jeho důsledku vznikne, může být jen důvodem pro vymáhání pohledávky, nikoli však pro výpověď z nájmu. Vytkla odvolacímu soudu, že (stejně jako soud prvního stupně) nezohlednil všechny okolnosti v této konkrétní věci. Zejména, že ještě před zahájením soudního sporu o zvýšení nájemného nabízela mimosoudní dohodu o zvýšení nájemného na částku vyšší, než kterou poté určil soud, že řízení o zvýšení nájemného z důvodů, které nezpůsobila a ani nemohla ovlivnit, se značně protáhlo a tím došlo i ke značné akumulaci doplatku na nájemném, které po ní žalovaná požadovala uhradit ve lhůtě tří dnů, že řádně hradila jak původní, tak posléze zvýšené nájemné, že důvodem, proč po určitou dobu neuhradila nedoplatek vzniklý zvýšením nájemného, nebyla neochota dluh uhradit, ani hrubé porušení jejích povinností, ale mínila uhradit dluh formou následného zápočtu proti přiznaným nákladům řízení, neboť bylo zřejmé, že jde o pohledávku, co do výše srovnatelnou s nedoplatkem vzniklým zvýšením nájemného, což žalované signalizovala, a jednak došlo na její straně k omylu v rozsahu odvolání podaného žalovanou proti rozsudku o zvýšení nájemného (žalovaná, ač o jejím omylu věděla, ji neupozornila a nedošlo tak k rychlé nápravě). Po zjištění svého omylu, tedy po rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, uhradila nedoplatek na nájemném vzniklý zvýšením zápočtem a i v případě, že by zápočet byl neplatný (jak tvrdí žalovaná), došlo by k úhradě nedoplatku tím, že si žalovaná ponechala odpovídající část nákladů řízení, které jí měla uhradit. Tvrdila, že započtení sice provedla listinou vyhotovenou a odeslanou 27. 8. 2015, tedy den před právní mocí rozhodnutí odvolacího soudu, kterým rozhodl o nákladech řízení o zvýšení nájemného (změnil rozhodnutí soudu prvního stupně), žalovaná však tuto listinu převzala až 31. 8. 2015, tedy v době kdy již započtení nic nebránilo. S poukazem na specifickou povahu pohledávky na náhradu nákladů řízení přiznaných rozhodnutím soudu a novou právní úpravu započtení v o. z. (§ 1982 odst. 2, § 1987) dovozovala, že byla způsobilá k započtení již v okamžiku, kdy ji bylo možné uplatnit před soudem, tedy v závěru soudního jednání, kdy byly náklady vyúčtovány. K tomuto okamžiku se také po jejich zápočtu pohledávky setkaly a došlo ke splnění dluhu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a to případně včetně rozsudku soudu prvního stupně, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání žalované ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že porušením povinností nájemce, pro které je možné dát mu výpověď z nájmu, je – poté, co rozhodnutí soudu o zvýšení nájemného nabylo právní moci - i nezaplacení nedoplatku nájemného vzniklého jeho zvýšením.
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení [§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“], za splnění zákonné podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť otázka, zda nezaplacení dluhu na nájemném vzniklého rozhodnutím soudu o jeho (zpětném) zvýšení v řízení podle § 2249 odst. 3 o. z., je hrubým porušením povinností nájemce vyplývajících z nájmu, nebyla doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena.
Oprávněnost Výpovědi ze dne 31. 7. 2015 posuzoval dovolací soud (stejně jako odvolací soud) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále opět jen „o. z.“ (§ 3074 odst. 1 o. z.).
Pojmovým znakem nájemní smlouvy je úplatnost, nájemce platí za užívání bytu nájemné, jehož výše se může - dohodou stran nebo rozhodnutím soudu - měnit i v průběhu nájmu (§ 2246, § 2248 - 2250 o. z.). Nedojde-li k dohodě účastníků v průběhu trvání nájmu bytu o nové výši nájemného a jsou-li splněny zákonné předpoklady, je soud oprávněn (a zároveň povinen) zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu určit (s účinností od podání žaloby) konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) v řízení podle § 2249 odst. 3, 4 o. z. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 261/2015). Žaloba na určení výše nájemného (§ 2249 odst. 3 o. z.) je žalobou určovací (pravotvornou), nejde o žalobu na plnění, soud tak svým rozhodnutím nerozhoduje o zaplacení („dlužného“) nájemného, jen určí jeho výši. Nájemci vznikne povinnost platit vyšší nájemné až po pravomocném rozhodnutí soudu o zvýšení nájemného. Zákon soudu výslovně (§ 2249 odst. 3 poslední věta o. z.) umožňuje, aby novou výši nájemného určil už od podání žaloby. Učiní-li tak (zvýší nájemné „zpětně“ - s účinky od podání žaloby), vznikne nájemci, poté, co toto rozhodnutí nabude právní moci, povinnost doplatit i rozdíl na nájemném, který vznikl jeho zvýšením. Splatnost takto vzniklého nedoplatku o. z. nestanoví (§ 2251 odst. 1 o. z. upravuje jen splatnost „běžného“ nájemného), čas plnění se proto bude řídit všeobecnými ustanoveními o závazcích, tedy ustanovením § 1958 a 1959 o. z.
Podle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
Podle ustanovení § 1959 písm. e) o. z. neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem „ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.
Ze zjištění učiněných soudy je zřejmé, že účastnice si nesjednaly po pravomocném rozhodnutí soudu o určení nové výše nájemného čas plnění nedoplatku, který vznikl zvýšením nájemného od podání žaloby, žalobkyně proto měla plnit ihned [tj. do pěti dnů – viz § 1959 písm. e) o. z.] po výzvě žalované (§ 1958 odst. 2 o. z.). Pokud tak bez zbytečného odkladu neučinila, dostala se do prodlení s úhradou vzniklého nedoplatku. Započtením sice mohlo dojít k zániku pohledávky (nedoplatku na zvýšeném nájemném), avšak nikoliv s účinky ke dni, kdy náklady řízení uplatnila před soudem, neboť nárok na náhradu nákladů řízení vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, uveřejněné pod číslem 146/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, nabylo právní moci dne 28. 8. 2015, žalobkyně učinila započtení dopisem, který došel žalované dne 31. 8. 2015 (a tím se stalo toto jednání vůči ní účinné - § 570 o. z.). Je tedy zřejmé, že ke dni doručení Výpovědi (7. 8. 2015) nebyl nedoplatek vzniklý zvýšením nájemného uhrazen.
Nedoplatek, který vznikne zvýšením nájemného s účinností od podání žaloby, je nájemným (jeho součástí), a proto jedna ze základních povinností nájemce - platit nájemné (§ 2213 o. z.) - tak zahrnuje (logicky) i takovýto nedoplatek. Nezaplatí-li ho nájemce řádně a včas, poruší tím své povinnosti vyplývající z nájmu a v případě, že se bude jednat o porušení hrubé či zvlášť závažné, má pronajímatel právo nájem vypovědět [§ 2288 odst. 1 písm. a), § 2291 o. z.]. Potud jsou závěry odvolacího soudu správné.
V řízení o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu musí soud posoudit v rámci úvahy o oprávněnosti výpovědi (k tvrzení žalujícího nájemce) i otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy, popř. zda nejde o zjevné zneužití práva (§ 2 odst. 3 a § 8 o. z.). Ustanovení § 2 odst. 3 a § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
V projednávané věci považoval odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) pro závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. za významnou skutečnost, že žalobkyně nezaplatila žalované nedoplatek na nájemném, který vznikl jeho zvýšením od podání žaloby v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 16 C 82/2013, ve lhůtě stanovené ve výzvě žalované. Ostatní okolnosti nepovažoval za podstatné. Jde přitom o okolnosti, které byly v dané věci výjimečné a které by mohly být významné pro závěr, zda daná výpověď není v rozporu s dobrými mravy. Jde totiž o dluh, který vznikl specifickým způsobem a soud měl proto obzvlášť pečlivě zvážit všechny okolnosti na straně obou účastnic. Kromě samotného (formálního) zjištění, že výše nedoplatku, který vznikl zvýšením nájemného, přesahuje částku odpovídající několikanásobku běžného nájemného (to ostatně v případě déle trvajícího sporu bude pravidlem, aniž by se na délce sporu a tím i výši nedoplatku jakkoliv podílel nájemce), se měl zabývat i dalšími okolnostmi - zejména postojem účastníků před i v průběhu řízení o určení nové výše nájemného (úspěch účastníků v tomto řízení), výší vzniklého nedoplatku, plnění ostatních povinností nájemce (zda šlo jen o ojedinělé vybočení z jinak řádného plnění povinností), apod.
Žalobkyně platila nájemné vždy řádně, ve sporu o určení nové výše nájemného byla úspěšná (nájemné bylo zvýšeno dokonce na částku nižší, než nabízela žalované v rámci pokusu o dohodu o zvýšení nájemného před podáním žaloby) a byly jí přiznány náklady řízení, které podle rozhodnutí odvolacího soudu převyšovaly nedoplatek, jenž vznikl zvýšením nájemného od podání žaloby [podle rozhodnutí soudu prvního stupně (které bylo později změněno) byly přiznané náklady jen o něco málo nižší než případný nedoplatek], takže možnost splnění započtením se nabízela oběma účastnicím a žalovaná tedy nemohla mít důvodné obavy, zda dojde k úhradě nedoplatku, a k nezaplacení nedoplatku ve lhůtě stanovené žalovanou došlo v důsledku omylu žalobkyně o rozsahu podaného odvolání žalovanou proti rozsudku soudu prvního stupně o zvýšení nájemného (jde sice o její pochybení, avšak s ohledem na všechny okolnosti nikoliv o zjevné zneužití práva). Přitom všechny tyto skutečnosti nasvědčují, že žalobkyně sice (díky svému omylu) porušila svou povinnost uhradit nájemné, šlo však o ojedinělé vybočení z jinak řádného plnění povinností nájemkyně.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, dovolací soud ho podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-