// Profipravo.cz / Nájem bytu 15.10.2015
Žaloba na určení nájemného z bytu podle § 696 odst. 2 ObčZ 1964
Podmínkou úspěšnosti žaloby na určení nájemného z bytu podle § 696 odst. 2 obč. zák. není uvedení stejné výše nájemného v hmotněprávním návrhu předcházejícím žalobě a v žalobě (žalobním petitu), podané v případě, kdy nájemce ve lhůtě uvedené v citovaném ustanovení pronajímateli nesdělil, že s navrhovaným zvýšením nájemného souhlasí.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 261/2015, ze dne 21. 4. 2015
Dotčené předpisy: § 696 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: nájem bytu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou podanou u Okresního soudu v Trutnově /soudu prvního stupně/ dne 11. června 2013), aby žalované byla uložena povinnost platit jí od června 2013 měsíční nájemné z „bytu č. 11, o velikosti 1+1, v 1. nadzemním podlaží domu č. p. v ulici K J., ve R. v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), ve výši 57,- Kč za 1m2 podlahové plochy, tedy celkem částku 2.622,- Kč měsíčně.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. dubna 2014, č. j. 16 C 117/2013-69, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic.
Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně uzavřely dne 25. září 2001 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „Nájemní smlouva“) na dobu neurčitou. Po zvýšení nájemného oznámením žalobkyně z 15. února 2011 hradí od června 2011 žalovaná nájemné z bytu ve výši 31,50 Kč/m2 měsíčně. Dopisem z 22. ledna 2013, který jí byl doručen 25. ledna 2013, ji zástupce žalobkyně vyzval k uzavření dohody o zvýšení nájemného z bytu (dále též jen „hmotněprávní návrh předcházející žalobě“) na částku 62,- Kč/m2 měsíčně, tj. na částku 2.852,- Kč měsíčně z udané výměry podlahové plochy bytu 46 m2 (dále jen „dopis z 22. ledna 2013“). Přitom podle znaleckého posudku, jejž si žalobkyně nechala vypracovat v březnu 2013 (dále jen „znalecký posudek“), činí obvyklé (tržní) nájemné z předmětného bytu 57,- Kč/m2 měsíčně. Na tomto skutkovém základě především dovodil, že žalobě nelze vyhovět, neboť jí nepředcházel (písemný) hmotněprávní návrh žalobkyně (pronajímatelky), doručený žalované (nájemkyni), na zvýšení nájemného z bytu na částku, na níž má podle žalobního návrhu (tzv. petitu) zvýšit nájemné soud na podkladě znaleckého posudku. Uzavřel, že za této situace nebyly splněny předpoklady pro stanovení nájemného soudem ve smyslu § 696 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 132/2011 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 9. září 2014, č. j. 19 Co 204/2014-91, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, avšak na jeho základě dospěl k odlišným právním závěrům na posouzení naplněnosti hmotněprávních předpokladů pro stanovení nájemného z bytu soudem. Podle jeho názoru totiž z ustanovení § 696 odst. 2 obč. zák. nevyplývá, že podmínkou úspěšnosti žaloby na určení nájemného z bytu je uvedení stejné výše nájemného jak v hmotněprávním návrhu předcházejícím žalobě, tak také v žalobě (žalobním petitu), podané v případě, kdy nájemce ve lhůtě uvedené v citovaném ustanovení pronajímateli nesdělil, že s navrhovaným zvýšením nájemného souhlasí. Navíc pronajímatel může až dodatečně získat poznatky o tom, že v hmotněprávním návrhu požadoval „přemrštěné“ nájemné, a z tohoto důvodu pak v žalobě navrhne zvýšení nájemného o nižší částku. Kromě toho pouze soud je oprávněn (a zároveň povinen) stanovit v daném místě a čase obvyklé nájemné z bytu a tímto svým konstitutivním rozhodnutím zasáhnout do hmotněprávní sféry účastníků nájemního poměru k bytu tak, že změní jejich subjektivní práva a povinnosti (v této souvislosti odkázal na rozhodovací praxi soudů týkající se zvyšování nájemného z bytu v poměrech právní úpravy obsažené v občanském zákoníku před účinností zákona č. 107/2006 Sb., konkrétně na nálezy Ústavního soudu z 28. února 2006, sp. zn. Pl ÚS 20/05, a z 8. června 2006, sp. zn. II. ÚS 93/05, a rozsudky Nejvyššího soudu ze 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, a z 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006). Současně zdůraznil, že tato východiska přejala i právní úprava obsažená nyní v ustanovení § 2249 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), která navíc motivuje nájemce přijmout hmotněprávní návrh pronajímatele na změnu nájemného a nevystavit se tak riziku, že následně soud zvýší nájemné na úroveň obvyklého nájemného o více, než mohl navrhnout pronajímatel omezený limitem, podle něhož navržené zvýšení spolu s tím, k němuž došlo již v posledních třech letech, nesmí být vyšší než dvacet procent (§ 2249 odst. 1 o. z.). Dodal, že kromě toho přijme-li po doručení žaloby nájemce (v postavení žalovaného) tam učiněný návrh pronajímatele (žalobce) na menší zvýšení nájemného než dříve požadoval ve svém hmotněprávním návrhu a žaloba bude z tohoto důvodu vzata zpět, nahradí mu pronajímatel náklady řízení; v takovém případě totiž nelze uzavřít, že zpětvzetí žaloby bylo důsledkem chování žalovaného (nájemce). Z vyložených důvodů tedy považoval dopis z 22. ledna 2013 za řádný hmotněprávní návrh na zvýšení nájemného a pokládal tudíž za splněnou podmínku předchozího mimosoudního jednání účastníků o úpravě nájemného ve smyslu § 696 odst. 2 obč. zák. Uzavřel, že za této situace rozsudek soudu prvního stupně z hlediska právního posouzení věci neobstojí. Proto ho – s odkazem na ustanovení § 219a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“) – zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně s pokyny, aby v dalším řízení vyzval žalobkyni k doložení oprávnění svého zástupce navrhnout jejím jménem žalované zvýšení nájemného dopisem z 22. ledna 2013, aby patřičně zhodnotil znalecký posudek z hlediska ustanovení § 127a o. s. ř. a aby se v případě, že bude splňovat tam stanovené náležitosti, vypořádal též s výhradami, které žalovaná vůči němu vznesla.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 o. s. ř., a odůvodnila ji konstatováním, že napadené rozhodnutí závisí na řešení dosud nevyřešené právní otázky, zda podmínkou úspěšnosti žaloby na určení nájemného z bytu (§ 696 odst. 2 obč. zák.) je uvedení stejné výše nájemného jak v hmotněprávním návrhu předcházejícím žalobě, tak také v žalobě (žalobním petitu), podané v případě, kdy nájemce ve lhůtě uvedené v citovaném ustanovení pronajímateli nesdělil, že s navrhovaným zvýšením nájemného souhlasí. Ve vztahu k řešení uvedené otázky odvolacím soudem předně vyjádřila přesvědčení, že rozhodnutí, jímž soud zvýší nájemné z bytu, mimo jiné předpokládá, že pronajímatel důsledně dodržel formální a obsahové náležitosti kladené na hmotněprávní návrh na zvýšení nájemného ustanovením § 696 odst. 2 obč. zák. Má-li totiž být naplněn smysl a účel citovaného ustanovení, může pronajímatel podat (v zákonem stanovené lhůtě) žalobu na určení nájemného až tehdy, byl-li neúspěšný předchozí kontraktační proces směřující ke zvýšení nájemného bez ingerence soudu; jinak by byl nájemce neustále vystaven riziku zahájení soudního řízení o stanovení nájemného soudem. Zákon tedy vyžaduje kvalifikovaný hmotněprávní projev vůle, jímž pronajímatel sdělí nájemci konkrétní představu o zvýšeném nájemném tak, aby nájemce mohl jeho návrh důkladně zvážit a následně na něj v zákonné lhůtě buď přistoupit, anebo ho (i mlčky) odmítnout. Z toho dovozovala, že podání žaloby na určení nájemného z bytu musí předcházet písemný hmotněprávní návrh na úpravu nájemného, který svým obsahem (tedy rozsahem navrženého zvýšení nájemného) koresponduje s žalobním petitem; jinak nelze žalobě vyhovět. Podle jejího názoru by totiž v opačném případě mohl být nájemce „šikanován“ nepřiměřeně vysokými požadavky pronajímatele na zvýšení nájemného, na něž podle jeho očekávání nepřistoupí, takže mu pronajímatel následně bude moci „ztrpčovat“ život zahájením soudního řízení, v jehož rámci soud stanoví obvyklé nájemné z bytu a zaváže ho k náhradě pronajímatelových nákladů řízení. Takovýto stav je však v rozporu s účelem § 696 odst. 2 obč. zák., neboť citované ustanovení zajisté nesměřuje k vytváření prostoru pro šikanózní jednání účastníků nájemního poměru a k zahajování soudních sporů, jimž lze předejít. Měla tudíž za to, že nebyl-li jí před zahájením řízení doručen hmotněprávní návrh žalobkyně na zvýšení nájemného z bytu na částku 57,- Kč/m2 měsíčně, na níž má být podle žalobního petitu stanoveno nájemné soudem, bylo namístě žalobu zamítnout, jak to správně učinil soud prvního stupně. Dále rovněž namítla, že i kdyby tomu tak nebylo, nelze přes to považovat dopis z 22. ledna 2013 za platný návrh na zvýšení nájemného ve smyslu § 696 odst. 2 obč. zák., jelikož je v něm uvedena jiná výměra podlahové plochy bytu (46 m2) než v žalobě (50,08 m2). Pokračovala, že navíc k němu nebyly připojeny plná moc zástupce žalobkyně a „dodatek Nájemní smlouvy“, a to „navzdory zákonnému požadavku písemné formy změn ... písemného právního úkonu“. Dodala, že na posléze uvedené nedostatky přitom poukazovala již ve svém vyjádření k odvolání, avšak odvolací soud se jimi nezabýval, resp. uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení vyzval žalobkyni k doložení plné moci, jíž udělila svému zástupci, ačkoli s ohledem na zákonnou koncentraci řízení je jakékoli uplatňování nových důkazních návrhů z její strany „sporné“. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že „potvrdí rozsudek soudu prvního stupně“, nebo aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným usnesením. Vyvracela správnost použitých dovolacích námitek, přičemž v této souvislosti zejména poukázala na to, že soud není vázán návrhem pronajímatele, nýbrž rozhodne (s účinky ke dni podání žaloby) o určení nájemného, které je v místě a čase obvyklé. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalované (dovolatelky) proti citovanému usnesení odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, tj. otázky, zda předpokladem úspěšnosti žaloby na určení nájemného z bytu podle § 696 odst. 2 a 3 obč. zák. je uvedení stejné výše nájemného jak v hmotněprávním návrhu předcházejícím žalobě, tak také v žalobě (žalobním petitu), podané v případě, kdy nájemce ve lhůtě uvedené v citovaném ustanovení pronajímateli nesdělil, že s navrhovaným zvýšením nájemného souhlasí.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Práva a povinnosti účastnic týkající se úpravy nájemného z bytu dovolací soud posuzoval podle dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012, občanský zákoník).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 696 odst. 2 obč. zák. nedošlo-li ke sjednání nájemného dohodou, může pronajímatel písemně navrhnout nájemci zvýšení nájemného. Souhlasí-li nájemce s návrhem na zvýšení nájemného, zvyšuje se nájemné počínaje třetím kalendářním měsícem od doručení návrhu. Nesdělí-li nájemce pronajímateli písemně do dvou měsíců od doručení návrhu, že se zvýšením nájemného souhlasí, má pronajímatel právo navrhnout ve lhůtě dalších tří měsíců, aby výši nájemného určil soud. Soud na návrh pronajímatele rozhodne o určení nájemného, které je v místě a čase obvyklé. Výši nájemného soud určí ke dni podání návrhu soudu. Podle § 696 odst. 3 obč. zák. soud může rozhodnout podle odstavce 2 také v případě nájmu, kde bylo nájemné sjednáno dohodou, a jde o nájem na dobu neurčitou, jestliže došlo k podstatné změně okolností, z nichž při sjednávání nájemného pronajímatel nebo nájemce vycházel.
Citovaná ustanovení zakotvují možnost určení (stanovení) nájemného z bytu soudem, jestliže se účastníci nájemního poměru nedohodli na jeho změně, ačkoli je potřebná ke spravedlivému uspořádání jejich práv a povinností, a to buď s ohledem na způsob, jakým bylo určeno výchozí nájemné z bytu (tj. „nedošlo-li ke sjednání nájemného dohodou“), anebo s ohledem na kvalifikovanou změnu poměrů, od nichž se odvíjela dříve dohodnutá výše nájemného (tj. „jestliže došlo k podstatné změně okolností, z nichž při sjednávání nájemného pronajímatel nebo nájemce vycházel“). Určení (změna) výše nájemného soudním rozhodnutím mimo jiné předpokládá předchozí mimosoudní jednání účastníků nájemního poměru o úpravě nájemného z bytu, jak správně dovodil i Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 12. prosince 2013, sp. zn. 11 Co 574/2013 (viz www.profipravo.cz). Pronajímatel může nájemci písemně navrhnout zvýšení nájemného. Návrh na zvýšení nájemného z bytu je jednostranným adresovaným hmotněprávním úkonem; proto musí splňovat obecné náležitosti právního úkonu ve smyslu § 34 a násl. obč. zák. a musí být adresován a doručen (dojít – § 45 odst. 1 obč. zák.) druhé straně právního vztahu nájmu bytu, tj. jako v daném případě nájemci či v jiných (možná častějších) případech oběma manželům jako společným nájemcům bytu (srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. června 2013, sp. zn. 5 Co 624/2013, uveřejněné pod č. 32/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být (včasným) přijetím návrhu změněna výše nájemného z bytu, dostojí navrhovatel požadavku na určitost a srozumitelnost tohoto právního úkonu, bude-li z jeho obsahu zřejmá i „nová“ (tj. změněná) výše nájemného. Nesdělí-li nájemce pronajímateli písemně do dvou měsíců od doručení návrhu, že se zvýšením nájemného souhlasí, vzniká ze zákona (§ 696 odst. 2 věta třetí obč. zák.) pronajímateli právo, aby výši nájemného z bytu určil soud, přičemž toto právo musí uplatnit u soudu před uplynutím dalších tří měsíců; jinak zaniká. Nebylo-li tedy mimosoudní jednání účastníků nájemního poměru završeno dohodou o úpravě nájemného a jsou-li k tomu splněny všechny (ostatní) zákonné předpoklady, je soud oprávněn (a zároveň povinen) zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu stanovit – určit (s účinností od podání žaloby) konstitutivním rozhodnutím (pro futuro). Protože smyslem určení nájemného z bytu soudem je spravedlivé uspořádání práv a povinností účastníků nájemního poměru, stanovil zákonodárce k dosažení tohoto účelu určitá pravidla, podle nichž musí soud při úpravě daného právního vztahu postupovat. V řízení o určení nájemného z bytu (§ 696 odst. 2 a 3 obč. zák.) nesmí především vybočit z předmětu řízení, čehož by se dopustil tím, že by z podnětu žaloby na zvýšení nájemného rozhodl o jeho snížení a naopak z podnětu žaloby na snížení nájemného rozhodl o jeho zvýšení. Současně je však také omezen žalobním návrhem v tom smyslu, že jej nemůže překročit. Byť má ve smyslu zákonného požadavku rozhodnout o určení nájemného, které je v místě a čase obvyklé (§ 696 odst. 2 věta třetí obč. zák.), nemůže překročit žalobní návrh (petit), neboť – v daném sporném řízení – je zapotřebí respektovat vůli žalobce (pronajímatele), který může za „dostačující“ pokládat i nižší než obvyklé nájemné; dospěje-li však soud k závěru, že obvyklé nájemné je nižší než žalobcem požadované, určí nájemné v této výši a ve zbytku žalobní návrh zamítne (§ 152 odst. 2 o. s. ř.). Z výkladu citovaných ustanovení § 696 odst. 2 a 3 obč. zák. vyplývá, že soud nemůže z pouhé výše nájemného požadované v žalobním petitu dovozovat, že nebyl naplněn hmotněprávní předpoklad pro podání žaloby v podobě předchozího kontraktačního procesu, byla-li v příslušném návrhu požadována jiná výše nájemného než v žalobě (žalobním petitu). Předpokladem úspěšnosti žaloby na určení nájemného (§ 696 odst. 2 a 3 obč. zák.) proto není předchozí (písemný) hmotněprávní návrh žalobce na změnu nájemného z bytu na tutéž částku, na níž má podle žalobního petitu nájemné z bytu stanovit soud. Zbývá dodat, že na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani dovolatelčina výhrada, že „takový závěr“ poskytuje prostor k „šikaně“ (neboť žalobě na určení nájemného bude vyhověno a žalovanému bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení i ve sporech, jimž by jinak bylo možné předejít). Především nelze přijmout názor, že hmotněprávní návrhy předcházející žalobě budou pronajímatelé obecně používat k „šikaně“ nájemců jako druhé strany právního vztahu nájmu bytu; obecně přece nebudou pronajímatelé v těchto návrzích požadovat „přemrštěné“ částky z titulu nájemného jen proto, aby je nájemci bytů neakceptovali a oni mohli vyvolávat podáváním žalob příslušná soudní řízení. Navíc není ani vyloučeno, aby nájemce na menší zvýšení nájemného uplatněné až v žalobě přistoupil a uzavřel ohledně takové částky nájemného příslušnou mimosoudní dohodu; pak pronajímateli nic nebrání v tom, aby vzal žalobu zpět. Kromě toho neexistuje žádný právně uznatelný důvod k tomu, aby se při věcném rozhodování o takovýchto žalobách v otázce náhrady nákladů řízení nepostupovalo podle § 142 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., popřípadě podle § 150 o. s. ř., je-li pro tento výjimečný postup naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že je správný právní názor, že podmínkou úspěšnosti žaloby na určení nájemného z bytu podle § 696 odst. 2 obč. zák. není uvedení stejné výše nájemného v hmotněprávním návrhu předcházejícím žalobě a v žalobě (žalobním petitu), podané v případě, kdy nájemce ve lhůtě uvedené v citovaném ustanovení pronajímateli nesdělil, že s navrhovaným zvýšením nájemného souhlasí. V tomto ohledu tudíž dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
K ostatním dovolacím námitkám pak lze uvést následující. V posuzovaném případě byla součástí zjištěného skutkového stavu rovněž zjištění, že dopisem z 22. ledna 2013, který byl dovolatelce doručen 25. ledna 2013, ji zástupce žalobkyně vyzval k uzavření dohody o zvýšení nájemného z bytu na částku 62,- Kč/m2 měsíčně, tj. na částku 2.852,- Kč měsíčně z udané výměry podlahové plochy bytu 46 m2. Za této situace lze z obsahu citovaného dopisu bez rozumných pochybností vnímat (hmotněprávní) návrh žalobkyně (resp. jejího zástupce) na změnu nájemného z bytu na částku 2.852,- Kč měsíčně (tj. na čtyřicetišesti násobek částky 62,- Kč). Přitom okolnost, že v žalobě byla uvedena jiná výměra podlahové plochy bytu (50,08 m2), nezpůsobuje neplatnost předchozího hmotněprávního návrhu. Na splnění základních náležitostí právního úkonu, jakým je i určitost a srozumitelnost projevu vůle, totiž lze usuzovat jen podle okolností, za nichž byl aktuálně učiněn (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. září 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99, ze dne 13. ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 4575/2009, a ze dne 21. září 2011, sp. zn. 26 Cdo 3396/2010). Je-li pak dopis z 22. ledna 2013 sám o sobě návrhem na úpravu nájemného, jehož včasným přijetím by byla změněna jeho výše, není zřejmé, proč by k němu měl být připojen ještě jakýsi „dodatek k Nájemní smlouvě“, jak to vyjádřila dovolatelka. V naznačených souvislostech tudíž odvolací soud nepochybil, jestliže považoval dopis z 22. ledna 2013 za řádný hmotněprávní návrh ve smyslu § 696 odst. 2 obč. zák.
Odvolací soud však nepochybil ani při posouzení naplněnosti předpokladů pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně. V této souvislosti je zapotřebí zdůraznit, že soud prvního stupně – v důsledku nesprávného právního názoru, jímž byl veden při zamítnutí žaloby – provedl ke zjištění skutkového stavu věci, zejména ohledně otázky „obvyklého“ nájemného, i přes určitou procesní aktivitu žalobkyně dosud zcela nedostatečné dokazování (§ 219a odst. 2 o. s. ř.). K náležitému objasnění skutkového stavu věci, a to především k otázce „obvyklého“ nájemného, může však v dalším řízení po zrušení svého zamítavého rozhodnutí odvolacím soudem použít dostupné procesní prostředky, zejména také žalobkyni náležitě poučit postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Jelikož k uvedené okolnosti – v důsledku nesprávného právního názoru, který zaujal – jí zmíněné poučení dosud neposkytl (ač se tak objektivně mělo stát), nebrání jí ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. v tom, aby rozhodné skutečnosti po příslušném poučení vylíčila, resp. aby označila důkazy potřebné k jejich prokázání, třebaže již v předchozím řízení nastala jeho koncentrace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod č. 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zbývá dodat, že potřeba doložení oprávnění stávajícího zástupce žalobkyně k zaslání návrhu ze dne 22. ledna 2013 vyplynula ve smyslu § 120 odst. 3 věty první o. s. ř. z obsahu spisu (ze samotného návrhu na č. l. 4 podepsaného pouze advokátem JUDr. Lukášem Havlem) a takový důkaz mohl soud prvního stupně provést z vlastní iniciativy bez ohledu na to, že příslušnou námitku vznesla až v odvolacím řízení právě dovolatelka (která se nyní paradoxně dovolává neproveditelnosti takového důkazu z procesních důvodů); provedením tohoto důkazu pak nemohl žádnou z účastnic poškodit a ani zaskočit z hlediska zásady předvídatelnosti řízení, neboť jeho provedení se nabízelo přímo z obsahu samotného návrhu ze dne 22. ledna 2013.
Z uvedeného vyplývá, že z pohledu uplatněných dovolacích námitek napadené usnesení obstojí. Za této situace dovolací soud dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhoduje, neboť dovoláním napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a řízení nebylo doposud skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-