// Profipravo.cz / Nájem bytu 15.02.2015
Určitost výpovědi z nájmu bytu dané dle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák.
Ke splnění požadavku určitosti výpovědi z nájmu bytu dané z výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 689 odst. 3 obč. zák. nepostačí jeho obecné vymezení bez uvedení bližších skutkových okolností, jež by jednání, zakládající daný výpovědní důvod, náležitě a jednoznačně specifikovaly. Ostatně v praxi pronajímatel k dání výpovědi podle § 711 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 689 odst. 3 obč. zák. přistoupí tehdy, má-li k dispozici informace o tom, že v pronajímaném bytě, jehož nájem vypovídá, bydlí osoba, příp. osoby, jejichž pobyt mu nebyl nájemcem oznámen. Je tedy třeba, aby tento výpovědní důvod vymezil přinejmenším údaji o počtu osob, jejich pohlaví, příp. věku, resp. aby uvedl jiné údaje, na základě nichž je možno tyto osoby individualizovat. Rovněž je třeba specifikovat dobu, po kterou se v bytě zdržují, a to z hlediska posouzení lhůt stanovených v § 689 odst. 3 obč. zák. Jen v takovém případě totiž může nájemce v případě, že podá žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, dostát požadavku uvést v žalobě rozhodující skutečnosti ve smyslu § 79 odst. věty druhé o. s. ř., z nichž dovozuje, že výpověď z nájmu bytu je neplatná.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2596/2014, ze dne 15. 10. 2014
Dotčené předpisy:
§ 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 689 odst. 3 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: nájem bytu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobou podanou dne 9. 8. 2012 u Okresního soudu v Kroměříži se žalobkyně domáhala určení, že výpověď z nájmu obecního bytu, sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházejícího se ve 2. poschodí domu v obci R., kterou jí dala žalovaná dopisem ze dne 19. 6. 2012, doručeným dne 21. 6. 2012, je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že výpovědní důvod podle ustanovení § 711 odst. 2 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění ke dni doručení výpovědi (dále jen „obč. zák.“) spočívající v hrubém porušení povinností nájemce, specifikovaný ve výpovědi tak, že „jako nájemce do jednoho měsíce neoznámila žalované jako pronajímateli změnu v počtu osob žijících s ní společně v bytě, přičemž pronajímateli je známo, že v bytě s ní žije S. F.“, není dán. Dle tvrzení žalobkyně její přítel S. F. v obecním bytě nebydlí, pouze ji občas navštíví a přespává zde maximálně dvakrát do měsíce, a to ještě pouze v zimním období, kdy žalobkyně nepobývá ve své nemovitosti. Dále žalobkyně uvedla, že v bytě s ní bydlí její dvě zletilé děti, které trpí alergií a astmatem, a její bratr J. M., který je osobou s těžkým zdravotním postižením a potřebuje celodenní péči, jíž mu zajišťuje, a ani její zdravotní stav není příznivý. Vzhledem k těmto důvodům spatřuje žalobkyně v podání výpovědi výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
Okresní soud v Kroměříži (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 8. 2013, č. j. 7 C 212/2012-85, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Dovodil, že mezi účastníky byl „dohodou o odevzdání a převzetí bytu“ ze dne 1. 2. 1997 založen nájemní vztah, že výpověď z nájmu bytu ze dne 19. 6. 2012 byla žalobkyni doručena dne 21. 6. 2012 a že žalobkyně podala v zákonem stanovené 60denní lhůtě žalobu na určení její neplatnosti. Dále uvedl, že pronajímatel může přistoupit k podání výpovědi podle § 711 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 689 odst. 2 a 3 obč. zák. tehdy, má-li k dispozici informace o tom, že v pronajímaném bytě bydlí osoba (případně osoby), jejíž pobyt mu nebyl nájemcem oznámen, že výpověď podle výše uvedeného výpovědního důvodu je platná tehdy, když je v ní vymezen počet osob, jejich pohlaví, případně věk, respektive jsou v ní uvedeny jiné údaje, na jejichž základě je možno tyto osoby individualizovat, a je v ní specifikována doba, po kterou se v bytě dané osoby zdržují, což je významné z hlediska posouzení lhůt stanovených v § 689 odst. 2 a 3 obč. zák. V daném případě žalovaná dostatečně vymezila, o jakou osobu jde (S. F.), a vzhledem k tomu, že „se jedná o dlouhodobé soužití (minimálně od roku 2010 či 2011), i dobu, po kterou tato osoba žije ve společné domácnosti“. Soud prvního stupně uzavřel, že výpověď splňuje formální náležitosti a je naplněn i uvedený výpovědní důvod, neboť S. F. pobývá v bytě žalobkyně pravidelně po dobu 4 až 5 let.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 3. 2014, č. j. 19 Co 351/2013-102, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a ve výroku o povinnosti žalobkyně platit náklady řízení potvrdil, změnil jej pouze ohledně výše nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „výpověď měla všechny náležitosti požadované jak obecně pro určitost právního úkonu, tak i požadované § 711 odst. 3 obč. zák. a představuje platný právní úkon“. Shledal, že uplatněný výpovědní důvod kromě obecného vymezení je konkretizován i přesným označením osoby nenahlášené k pobytu v bytě, tedy jejím jménem, příjmením, datem narození a údajem o trvalém bydlišti, že ve výpovědi nebylo sice přesně uvedeno, od kdy tato osoba v předmětném bytě žije, avšak v tomto případě s ohledem na to, že v období od 16. 5. 2011 do 11. 6. 2012 mezi účastníky probíhal obdobný spor, v němž se na základě výpovědi z nájmu bytu ze dne 3. 4. 2011 řešilo neoznámení bydlení S. F. v předmětném bytě, a žalobkyně tak věděla, po jakou dobu se má dotyčný v bytě zdržovat, by odvolací soud považoval „bazírování na přesném uvedení tohoto data za čirý formalismus.“ Uzavřel, že S. F. se žalobkyní v předmětném bytě dlouhodobě bydlí a žalobkyně tuto skutečnost žalované jako pronajímateli nenahlásila, čímž došlo k naplnění výpovědního důvodu dle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. v návaznosti na § 689 obč. zák., a žaloba na určení neplatnosti výpovědi tak není důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. namítala, že odvolací soud v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu posoudil výpověď z nájmu bytu jako platnou, ačkoliv v ní absentovala specifikace konkrétní doby, po kterou se měl S. F. v předmětném bytě zdržovat. Dále odvolacímu soudu vytýkala, že nepřihlédl k tvrzením žalobkyně ohledně neplatnosti výpovědi pro rozpor s dobrými mravy. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal v souladu se zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“) a zjistil, že žalobkyně jako účastnice řízení podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst.1 a 4 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť při posouzení platnosti výpovědi z nájmu bytu dané podle § 711 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 689 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 11. 2011 do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), podle něhož je třeba v dané věci včetně dovolacího přezkumu postupovat (srov. § 3076 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2024/2010).
Podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu bez přivolení soudu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebo nedoplnil peněžní prostředky podle § 686a odst. 3.
Podle 689 odst. 3 obč. zák. nájemce oznámí pronajímateli písemně a bez zbytečného odkladu změny v počtu, jménech, příjmeních a datech narození osob v bytě, v případě, že lze mít za to, že tato změna potrvá déle než 2 měsíce; nájemce je rovněž povinen oznámit pronajímateli uzavření manželství nebo přechod nájmu. Neučiní-li to nájemce ani do 2 měsíců ode dne, kdy změna nastala, má se za to, že hrubě porušil svoji povinnost.
V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu (v tomto případě bez přivolení soudu) je jednostranným hmotněprávním úkonem pronajímatele a musí tudíž splňovat obecné náležitosti právního úkonu (§ 34 a násl. obč. zák.). Kromě toho výpověď pronajímatele bez přivolení soudu musí obsahovat náležitosti specifikované v ustanovení § 711 odst. 3 věty druhé obč. zák., tj. vedle dalších zde uvedených náležitostí v ní musí být uveden důvod výpovědi. Tomuto zákonnému požadavku pronajímatel (jehož právní postavení v případech tzv. sankčních výpovědních důvodů je ve srovnání s předchozí právní úpravou ulehčeno tím, že se k takové výpovědi nevyžaduje přivolení ze strany soudu) dostojí nejen tím, že v písemné výpovědi odkáže na ustanovení § 711 odst. 2 písm. a) až e) obč. zák., nýbrž i tím, že použitý výpovědní důvod (odkazem na příslušné ustanovení) skutkově vymezí (uvede skutečnosti, které v poměrech dané věci individualizují podmínky v zákoně uvedeného a ve výpovědi použitého výpovědního důvodu, tj. skutečnosti, které ho v daném případě zakládají) tak, aby tento skutek - zejména z důvodu perfektnosti výpovědi bez přivolení soudu jako hmotněprávního úkonu pronajímatele a také z důvodů právní jistoty a možnosti obrany ze strany nájemce - byl nezaměnitelný s jiným skutkem; jinak je výpověď absolutně neplatná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4548/2008, ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2950/2009, a ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3260/2009).
Uvedený obecný požadavek na určitost vymezení výpovědních důvodů obsažených v ustanovení § 711 odst. 2 obč. zák. se prosadí i v poměrech jednotlivých zde vyjmenovaných výpovědních důvodů (srov. již citované rozsudky Nejvyššího soudu, dále např. rozsudky ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1109/2009, a ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4111/2008); dovolací soud přitom nevidí důvodu pro to, aby se od právních názorů zastávaných v těchto rozhodnutích odchýlil v projednávané věci, tj. v případě výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 689 odst. 3 obč. zák.
Ke splnění požadavku určitosti výpovědi z nájmu bytu dané z posléze uvedeného výpovědního důvodu tedy nepostačí jeho obecné vymezení bez uvedení bližších skutkových okolností, jež by jednání, zakládající daný výpovědní důvod, náležitě a jednoznačně specifikovaly. Ostatně v praxi pronajímatel k dání výpovědi podle § 711 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 689 odst. 3 obč. zák. (podle právní úpravy účinné do 31. 10. 2011 § 689 odst. 2 a 3 obč. zák.) přistoupí tehdy, má-li k dispozici informace o tom, že v pronajímaném bytě, jehož nájem vypovídá, bydlí osoba, příp. osoby, jejichž pobyt mu nebyl nájemcem oznámen. Je tedy třeba, aby tento výpovědní důvod vymezil přinejmenším údaji o počtu osob, jejich pohlaví, příp. věku, resp. aby uvedl jiné údaje, na základě nichž je možno tyto osoby individualizovat. Rovněž je třeba specifikovat dobu, po kterou se v bytě zdržují, a to z hlediska posouzení lhůt stanovených v § 689 odst. 3 obč. zák. Jen v takovém případě totiž může nájemce v případě, že podá žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, dostát požadavku uvést v žalobě rozhodující skutečnosti ve smyslu § 79 odst. věty druhé o. s. ř., z nichž dovozuje, že výpověď z nájmu bytu je neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2024/2010).
Požadavek specifikace doby, po kterou se měl v daném případě S. F. zdržovat v bytě žalobkyně, formulace: „ani do jednoho měsíce, kdy ke změně došlo", jak to učinila ve výpovědi žalovaná, nenaplňuje. Nadto je třeba uvést, že žalovanou uvedený časový úsek ve výpovědi neodpovídá aktuálnímu znění obč. zák. v době doručení výpovědi (21. 6. 2012), když podle tehdy účinného znění § 689 odst. 3 obč zák. je nájemce povinen oznámit pronajímateli písemně a bez zbytečného odkladu změny v počtu osob v bytě, v případě, že lze mít za to, že tato změna potrvá déle než 2 měsíce. Neučiní-li to nájemce ani do 2 měsíců ode dne, kdy změna nastala, má se za to, že hrubě porušil svoji povinnost. Z nájemkyní vymezeného období „ani do jednoho měsíce, kdy ke změně došlo“, tedy není možno posoudit, zda došlo k naplnění výše uvedených lhůt.
V projednávané věci nelze ani přehlédnout, že podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Obsah písemného právního úkonu (v tomto případě písemné výpovědi pronajímatele z nájmu bytu bez přivolení soudu) však lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem totiž nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, je projevená vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Není proto správný názor odvolacího soudu, že nedostatek vymezení doby, po kterou se měl S. F. zdržovat v jejím bytě, byl zhojen tím, že žalobkyni bylo s ohledem na předchozí řízení o určení neplatnosti výpovědi známo, které období přichází v úvahu.
Lze proto uzavřít, že výpověď z nájmu bytu, kterou dala žalovaná žalobkyni dopisem ze dne 19. 6. 2012, je pro neurčitost neplatná a rozsudek odvolacího soudu proto z hlediska tohoto dovolacího důvodu správný není. Jelikož na základě dosavadních výsledků řízení je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud změnil podle ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně a určil, že výpověď z nájmu obecního bytu, sestávajícího se ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházející se ve 2. poschodí domu v obci R., daná žalovanou žalobkyni dopisem ze dne 19. 6. 2012, je neplatná, aniž se zabýval další dovolací námitkou neplatnosti výpovědi pro rozpor s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4093/2008).
O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně byla v řízení plně úspěšná a žalovaná je jí povinna nahradit náklady potřebné k účelnému uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že Ústavní soud nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněném pod číslem 116/2013 Sb., zrušil (s účinností od 7. 5. 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) přísudkovou vyhlášku, v důsledku čehož se při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) v rozhodném znění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Náklady řízení před soudem prvního stupně tvoří zaplacený soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve výši 2.000,- Kč a náklady za právní zastoupení advokátem, sestávající z mimosmluvní odměny za devět úkonů právní služby, paušální částky hotových výdajů, náhrady za promeškaný čas, cestovného advokáta k jednáním u Okresního soudu v Kroměříži a daně z přidané hodnoty (dále jen DPH), neboť zastupce žalobkyně doložil, že je jejím plátcem (§ 14a advokátního tarifu).
Jeden úkon právní služby činí ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu převzetí a příprava právního zastoupení ze dne 25. 6. 2012, jeden úkon právní služby činí ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu podání žaloby dne 9. 8. 2012, šest úkonů právní služby činí ve smyslu § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu účast na jednání před soudem prvního stupně dne 20. 12. 2012, 21. 3. 2013, 9. 5. 2013, 15. 8. 2013, přičemž jednání dne 21. 3. 2013 a 9. 5. 2013 přesahovala dvě hodiny, a poslední úkon právní služby činí ve smyslu § 11 odst. 1 písm. e) a odst. 3 advokátního tarifu účast na místním ohledání dne 24. 5. 2013. S přihlédnutím k době započetí úkonů právní služby náleží odměna podle advokátního tarifu, ve znění účinném ke dni provedení konkrétního úkonu právní služby. Celkem bylo na odměně za právní služby žalobkyni přiznáno za tři úkony právní služby učiněné v období do 31. 12. 2012 3 x 2.100,- Kč (srov. § 9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu a přechodné ustanovení obsažené v článku II vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) a za šest úkonů právní služby, učiněných v období od 1. 1. 2013 6 x 2.500,- Kč (srov. § 9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu a přechodné ustanovení obsažené v článku II vyhlášky č. 390/2013 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), což je celkem 21.300,- Kč.
Dále byla žalobkyni přiznána náhrada hotových výdajů za 9 úkonů právní služby po 300,- Kč ve výši 2.700,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrada za pomeškaný čas za 22 půlhodin strávených advokátem na cestě k jednání soudu a zpět a k cestě na místní šetření a zpět, po 100,- Kč ve výši 2.200,- Kč (§ 14 odst. 3 advokátního tarifu).
Konečně žalobkyni náleží náklady vynaložené na cestovné advokáta z jeho sídla v Prostějově k jednání soudu v Kroměříži, a to sice za účast na jednání soudu prvního stupně dne 20. 12. 2012, 21. 3. 2013, 9. 5. 2013 a 15. 8. 2013, tedy za čtyři cesty na trase Prostějov – Kroměříž a zpět (vždy 70 km) automobilem Honda CR-V při průměrné spotřebě 8,4 litrů benzinu na 100 km, a dále za cestu k místnímu ohledání v R. a zpět dne 24. 5. 2013 (160 km).
Výše nákladů na cestovné k jednání soudu prvního stupně dne 20. 12. 2012 byla stanovena podle § 157 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění vyhlášky č. 429/2011 Sb. (dále jen „ZP“), jíž byla sazba základní náhrady za používání silničních motorových vozidel stanovena v § 1 písm. b) ve výši 3,70 Kč na jeden km jízdy, a podle § 158 odst. 3 zákoníku práce ve znění § 4 písm. d) vyhlášky č. 429/2011 Sb., kterou byla výše průměrné ceny za jeden litr benzinu stanovena částkou 34,90 Kč, při prokázané průměrné spotřebě 8,4 l benzinu na 100 km a ujeté vzdálenosti 70 km na trase Prostějov - Kroměříž a zpět takto: (34,90 x 8.4) : 100 x 70 km, což činí částku 205,- Kč, k níž byla připočtena sazba základní náhrady za jeden km jízdy 70 km x 3,70 = 259,- Kč, celkem tedy ve výši 464,- Kč.
Výše nákladů na cestovné k jednání soudu prvního stupně dne 21. 3. 2013, 9. 5. 2013, 15. 8. 2013 a k místnímu ohledáni dne 24. 5. 2013, byla stanovena podle § 157 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění vyhlášky č. 472/2012 Sb. (dále jen „ZP“), jíž byla sazba základní náhrady za používání silničních motorových vozidel stanovena v § 1 písm. b) ve výši 3,60 Kč na jeden km jízdy, a podle § 158 odst. 3 zákoníku práce ve znění § 4 písm. d) vyhlášky č. 472/2012 Sb., kterou byla výše průměrné ceny za jeden litr benzinu stanovena částkou 36,10 Kč, při prokázané průměrné spotřebě 8,4 l benzinu na 100 km a ujeté vzdálenosti 370 km za zpáteční cestu na trase Prostějov - Kroměříž a zpět (3 x) a na trase Prostějov - Rajnochovice a zpět takto: (36,10 x 8.4) : 100 x 370 km, což činí částku 1.122,- Kč, k níž byla připočtena sazba základní náhrady za jeden km jízdy 370 km x 3,60 = 1.332,- Kč, celkem tedy ve výši 2.454,- Kč.
Celkem představují náklady právního zastoupení částku 29.118,- Kč, jež se zvyšuje o 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), na 35.233,- Kč, takže s připočtením zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000,- Kč vznikly úspěšné žalobkyni před soudem prvního stupně náklady ve výši 37. 233,- Kč.
Náklady řízení před odvolacím soudem tvoří zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši 2.000,- Kč a náklady za právní zastoupení advokátem, sestávající z mimosmluvní odměny za dva úkony právní služby, paušální částky hotových výdajů, náhrady za promeškaný čas, cestovného advokáta k jednání u odvolacího soudu v Brně a DPH.
Jeden úkon právní služby činí ve smyslu § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu podání odvolání dne 30. 9. 2013, jeden úkon právní služby činí ve smyslu § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu účast na jednání před odvolacím soudem dne 19. 3. 2014, které nepřesáhlo dvě hodiny. S přihlédnutím k době započetí úkonů právní služby náleží žalobkyni odměna za dva úkony právní služby učiněné v období od 1. 1. 2013 ve výši 2 x 2.500,- Kč, tedy 5.000,- Kč (srov. § 9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu a přechodné ustanovení obsažené v článku II vyhlášky č. 390/2013 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů).
Dále byla žalobkyni přiznána náhrada hotových výdajů za 2 úkony právní služby po 300,- Kč ve výši 600,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrada za pomeškaný čas za 4 půlhodiny strávené advokátem na cestě k jednání odvolacího soudu a zpět po 100,- Kč ve výši 400,- Kč (§ 14 odst. 3 advokátního tarifu).
Žalobkyni dále náleží náklady vynaložené na cestovné advokáta z jeho sídla v Prostějově k jednání soudu v Brně dne 19. 3. 2014, tedy za cestu na trase Prostějov – Brno a zpět (130 km), automobilem Honda CR-V při průměrné spotřebě 8,4 litrů benzinu na 100 km.
Výše nákladů na cestovné k jednání odvolacího soudu dne 19. 3. 2014 byla stanovena podle § 157 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění vyhlášky č. 435/2013 Sb., jíž byla sazba základní náhrady za používání silničních motorových vozidel stanovena v § 1 písm. b) ve výši 3,70 Kč na jeden km jízdy, a podle § 158 odst. 3 zákoníku práce ve znění § 4 písm. d) vyhlášky č. 435/2013 Sb., kterou byla výše průměrné ceny za jeden litr benzinu stanovena částkou 35,70 Kč, při prokázané průměrné spotřebě 8,4 l benzinu na 100 km a ujeté vzdálenosti 130 km za cestu na trase Prostějov - Brno a zpět takto: (35,70 x 8.4) : 100 x 130 km, což činí částku 390,- Kč, k níž byla připočtena sazba základní náhrady za jeden km jízdy 130 km x 3,70 = 481,- Kč, celkem tedy ve výši 871,- Kč.
Celkem představují náklady právního zastoupení částku 6.871,- Kč, jež se zvyšuje o 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), na 8.314,- Kč, takže s připočtením zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000,- Kč vznikly úspěšné žalobkyni před odvolacím soudem náklady ve výši 10.314,- Kč.
Náklady řízení před dovolacím soudem tvoří zaplacený soudní poplatek za dovolání ve výši 10.000,- Kč a náklady za právní zastoupení advokátem, sestávající z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby, paušální částky hotových výdajů a DPH.
Jeden úkon právní služby činí ve smyslu § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu podání dovolání dne 15. 5. 2014. S přihlédnutím k době započetí úkonu právní služby náleží žalobkyni odměna za jeden úkon právní služby učiněný v období od 1. 1. 2014 ve výši 2.500,- Kč (srov. § 9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu).
Dále byla žalobkyni přiznána náhrada hotových výdajů za 1 úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu).
Celkem představují náklady právního zastoupení částku 2.800,- Kč, jež se zvyšuje o 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), na 3.388,- Kč, takže s připočtením zaplaceného soudního poplatku ve výši 10.000,- Kč vznikly úspěšné žalobkyni před dovolacím soudem náklady ve výši 13.388,- Kč.
Celkovou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím i dovolacím je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v těchto řízeních zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
Autor: -mha-