// Profipravo.cz / Nájem bytu 30.08.2011
K řádnému vyúčtování jako podmínce splatnosti nedoplatku za služby
Ustálená soudní praxe dovodila, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je, že bylo vyúčtování řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen. Vyúčtování provedené v rozporu s příslušnými předpisy nemůže vyvolat ani účinky, které s (řádným) vyúčtováním zákon spojuje.
O vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytů (cen a záloh za dodávku tepla a teplé užitkové vody) lze hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Vyúčtování postrádající některou z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování. Aby se tak mohlo stát, musel by pronajímatel vystavit nové úplné vyúčtování znějící na cenu ve správné výši. Jestliže tedy pronajímatel provede vyúčtování nesprávně, není zde (řádného) vyúčtování jako předpokladu pro vznik platební povinnosti nájemce. Protože (řádné) vyúčtování je také předpokladem pro vznik splatnosti částky v něm uvedené (nedoplatku), nestává se vyúčtovaná částka splatnou, a to ani z části. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že pozdější (řádné, správné) vyúčtování může (a většinou také bude), obsahovat – číselně vyjádřeno – zčásti nebo zcela i částky, jež byly původně (nikoli však řádně) vyúčtovány. Nejde zde totiž o to, zda – číselně vyjádřeno – bylo původní vyúčtování vyšší nebo nižší, případně stejné jako vyúčtování řádné (správné). Rozhodné je, že splatnost nedoplatku může nastat jedině na základě (v důsledku) řádného, tj. v souladu se všemi příslušnými předpisy provedeného, vyúčtování.
Dovolací soud se ztotožňuje s názorem, že byť obsahové náležitosti vyúčtování nebyly v rozhodné době stanoveny zvláštním právním předpisem, je uvedená judikatura použitelná i v dané věci, a to proto, že vyúčtování musí vždy obsahovat údaj o množství dodané služby.
Nebylo-li v projednávané věci vyúčtování řádné, nemohlo vyvolat splatnost nedoplatku za služby; proto nemohl být naplněn ani uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 4742/2010, ze dne 20. 7. 2011
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně P. H., zastoupené JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem v Liberci II, U Soudu 363/10, proti žalovanému R. P., zastoupenému Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem v Liberci, Moskevská 637/16, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 14 C 140/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. května 2010, č. j. 73 Co 39/2010-60, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. prosince 2009, č. j. 14 C 140/2009-37, ve spojení s usneseními ze dne 14. září 2010, č. j. 14 C 140/2009-76, a ze dne 8. října 2010, č. j. 14 C 140/2009-82, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalovaného ze dne 17. března 2009 z nájmu žalobkyně k „bytu v L.“ (dále též jen „výpověď z nájmu bytu“, resp. „výpověď“, „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že právní předchůdce žalovaného jako pronajímatel a žalobkyně jako nájemkyně uzavřeli dne 10. prosince 2001 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „Nájemní smlouva“). Dále zjistil, že žalovaný (nynější vlastník předmětného domu) dal žalobkyni výpověď z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), že uplatněný výpovědní důvod skutkově vymezil tak, že žalobkyně mu dluží částku 6.094,50 Kč z vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2008 (dále též jen „nedoplatek za služby“), tedy více než trojnásobek měsíčního nájemného a záloh na služby, které byly pro tento rok stanoveny, a že do dne podání výpovědi mu uvedenou částku nezaplatila. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že Nájemní smlouva je neplatná pro „vady v označení účastníků i předmětu nájmu“. Poté uzavřel, že není-li žalobkyně – v důsledku neplatnosti Nájemní smlouvy – nájemkyní předmětného bytu, nelze vyhovět její žalobě na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. května 2010, č. j. 73 Co 39/2010-60, ve spojení s usneseními ze dne 23. září 2010, č. j. 73 Co 39/2010-79, a ze dne 27. října 2010, č. j. 73 Co 39/2010-87, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud – po opakování dokazování přečtením listin vyjmenovaných v napadeném rozsudku – se nejprve zabýval otázkou neplatnosti Nájemní smlouvy. Za použití výkladového pravidla upraveného v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. dovodil, že Nájemní smlouva není neplatná pro neurčitost (ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.). V této souvislosti uvedl, že „i přes formulační nepřesnosti“ je z ní patrno, že obchodní společnost REALBYT, s.r.o., se sídlem v Liberci 1, ul. 5. května 376/39, dříve v Liberci IV, Palachova 435/9 (dále též jen „REALBYT“), jednala při jejím uzavření jako zástupce tehdejšího pronajímatele bytu, tj. města Liberce. Také v označení předmětného bytu v Nájemní smlouvě jsou určité nesrovnalosti (popsané v napadeném rozsudku), avšak podle odvolacího soudu nelze v této souvislosti přehlédnout vymezení bytu v dalších tam specifikovaných listinách souvisejících s uzavřením Nájemní smlouvy a také to, že žalobkyně do současné doby nerušeně užívá byt v L. Je-li žalobkyně na základě platné Nájemní smlouvy nájemkyní předmětného bytu, zabýval se odvolací soud otázkou naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. Zde nejprve konstatoval, že k úhradě nedoplatku za služby za rok 2008 v částce 6.049,50 Kč byla žalobkyně vyzvána listinou označenou jako „předpis plateb 2008“ (dále jen „listina“), která jí byla doručena poštou dne 27. ledna 2009. Podle listiny měla žalobkyně v roce 2008 zaplatit žalovanému částku 24.368,- Kč; zaplatila-li částku 18.273,50 Kč, je nedoplatek za služby (podle listiny) představován částkou 6.049,50 Kč. V listině žalovaný vyčíslil rovněž cenu „vodného a stočného“ pro předmětný byt částkou 13.851,- Kč a cenu „společné elektřiny“ částkou 137,- Kč, avšak z listiny nevyplývá množství dodaných služeb do předmětného bytu či způsob rozúčtování ceny těchto služeb na jednotlivé byty v předmětném domě. Poté – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 803/2002 – dovodil, že o vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu lze hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti. Byť v současné době nejsou náležitosti vyúčtování služeb stanoveny zvláštním právním předpisem, musí podle odvolacího soudu vyúčtování obsahovat nejen údaj o ceně za tu kterou službu, nýbrž minimálně též údaj o množství dodané služby (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 563/1991 Sb.). To proto, aby se z vyúčtování dostaly nájemci informace, na jejichž základě bude schopen rozpoznat, zda požadovaná úhrada odpovídá jeho spotřebě či způsobu výpočtu této spotřeby. Jestliže listina uvedené údaje neobsahovala, nebyl nedoplatek v době dání výpovědi z nájmu bytu splatný, a proto nemohl být naplněn ani výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. Z uvedených důvodů odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o. s. ř. V dovolání zpochybnil především správnost právního názoru, že Nájemní smlouva není neplatná pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák. Zde poukázal zejména na to, jak je zapotřebí aplikovat ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. na písemné právní úkony, a uvedl, že podle Nájemní smlouvy se měl byt č. 6 nacházet ve 2. podlaží, avšak ve 2. podlaží se takový byt v době uzavření Nájemní smlouvy nenacházel. Poté namítl, že Nájemní smlouva je neplatná také pro neurčité označení pronajímatele, resp. obchodní společnosti REALBYT; odvolacímu soudu rovněž vytkl, že se nezabýval existencí této společnosti ke dni uzavření Nájemní smlouvy. Zdůraznil, že i kdyby Nájemní smlouva nebyla neplatná pro neurčitost, byla jednoznačně neplatná pro nesrozumitelnost, neboť v ní bylo označeno velké množství subjektů na straně pronajímatele. Neztotožnil se ani s názorem, že nebyl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. Namítl, že ve prospěch žalobkyně nelze vyhodnotit nedostatky vyúčtování, neměla-li zájem jej převzít, a že tímto způsobem bylo vyúčtování prováděno „již několik let zpětně, bylo oběma účastníky respektováno“. Svým názorem pak odvolací soud „nepřiměřeně zasáhl do dohody a zvyklostí“. Dovolatel má za to, že názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 803/2002 není na danou věc aplikovatelný právě proto, že nyní neexistují právní předpisy „upravující rozúčtování těchto médií“. Současně nesouhlasil ani s názorem o „povinných obsahových náležitostech“ vyúčtování a obsáhle popsal, jak se v předmětném domě rozúčtovává spotřeba vody. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Uvedené vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence nevyplynula ani z obsahu spisu.
Jde-li o uplatněné dovolací důvody, dovolatel v dovolání odkázal rovněž na ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., tedy jakoby vedle dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatnil rovněž důvod uvedený v tomto ustanovení. Dovolací soud však zastává názor, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolatel nijak obsahově nekonkretizoval a jeho dovolací námitky jsou z obsahového hlediska podřaditelné pouze pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 685 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření Nájemní smlouvy /a ve znění do 30. prosince 2001/ (dále jen „obč. zák. do 30. prosince 2001“), nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to na dobu určitou nebo bez určení doby užívání. Podle § 686 odst. 1 obč. zák. do 30. prosince 2001 nájemní smlouva musí obsahovat označení bytu, jeho příslušenství, rozsah jejich užívání a způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši. Nájemní smlouva musí mít písemnou formu.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že smlouva o nájmu bytu je (dvoustranným) právním úkonem, jehož účastníky jsou pronajímatel a nájemce. Jako (dvoustranný) právní úkon musí – vedle náležitostí stanovených ustanovením § 686 odst. 1 obč. zák. – splňovat i obecné náležitosti právních úkonů normované ustanovením § 34 a násl. obč. zák. Ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn mimo jiné určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Právní úkon je nesrozumitelný, jestliže ani jeho výkladem nelze – objektivně posuzováno – zjistit, jaký obsah jím měl být vlastně vyjádřen. Určitost projevu vůle se týká jeho obsahové stránky (nikoli tudíž jeho jazykového projevu, jako je tomu u požadavku srozumitelnosti). Neurčitý projev vůle je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah (jednajícímu se nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem vyjádřit), a tento nedostatek (mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle) nelze odstranit ani výkladem (§ 35 obč. zák.). Závěr o neurčitosti právního úkonu tudíž předpokládá, že vyjádření projevu je sice srozumitelné, avšak neurčitý je jeho obsah. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Soudní praxe se ustálila v názoru, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněný v sešitě č. 6 z roku 1997 na straně 145 časopisu Soudní rozhledy). Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. Projev vůle je tedy určitý a srozumitelný, jestliže je výkladem objektivně pochopitelný; jinak řečeno, lze-li jej bez rozumných pochybností o jeho obsahu odpovídajícím způsobem vnímat. Soudní praxe také dovodila (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 691/98, z 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1990/98, z 24. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 776/99), že požadavek řádné identifikace bytu (v těchto případech pro účely výkonu rozhodnutí vyklizením bytu) lze vyložit pouze tak, že byt má být identifikován natolik, aby jej při exekuci nebylo možno zaměnit s bytem jiným. Tuto zásadu však nelze vykládat ve smyslu taxativně vymezeného okruhu údajů o bytu; proto absence údajů (v těchto případech o počtu místností v bytě a jejich skladbě) nemůže sama o sobě způsobit nevykonatelnost rozsudku z důvodu jeho neurčitosti, je-li byt jinak identifikován dostatečně určitě. Navíc v ustálené soudní praxi není pochyb ani o tom, že podmínkou dostatečné identifikace bytu není uvedení patra /podlaží/, v němž se byt nachází (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 1999, sp. zn. 2 Cdon 1236/97, uveřejněné pod č. 16 v sešitě č. 3 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudní praxe se ustálila rovněž v názoru, že pokud mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalovaní na adrese uvedené ve výpovědi z nájmu bytu obývají jediný byt a jen ohledně tohoto bytu jsou v nájemním vztahu k žalobcům, pak skutečnost, že ve výpovědi z nájmu bytu došlo k záměně patra za podlaží, v němž se byt nachází, a že je v ní nesprávně uvedeno číslo bytu, nezpůsobila neplatnost výpovědi. Ve spojení s dalšími údaji uvedenými v žalobě, jejíž byla součástí, nemohla být taková výpověď žalovanými (nájemci) v době doručení objektivně vnímána jinak než jako určitý a srozumitelný projev vůle (§ 37 obč. zák.) týkající se bytu, jehož jsou (společnými) nájemci a ve vztahu ke kterému jsou v nájemním poměru se žalobci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedený právní názor lze vztáhnout i na nájemní smlouvu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 1123/2006).
V posuzovaném případě je nepochybné, že v Nájemní smlouvě je nesprávně označeno podlaží, na němž se předmětný byt nachází. Podle názoru dovolacího soudu však význam tohoto identifikačního znaku bytu nelze, a to i vzhledem k výše citované judikatuře, přeceňovat (zejména také proto, že v předmětném domě užívá žalobkyně jediný byt /ve třetím podlaží/) a dokonce z chybně uvedeného podlaží, na němž se byt nachází, dovozovat neplatnost Nájemní smlouvy pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák., jak se o to pokouší dovolatel. Jde-li o (neurčité a nesrozumitelné) označení pronajímatele, resp. obchodní společnosti REALBYT, v Nájemní smlouvě, je zapotřebí uvést následující. Podle názoru dovolacího soudu nelze ze zmatečného prvního a druhého řádku textu Nájemní smlouvy dovozovat její neplatnost pro neurčitost či nesrozumitelnost v označení pronajímatele, je-li z třetího a čtvrtého řádku textu Nájemní smlouvy nepochybné, že pronajímatelem předmětného bytu bylo statutární město Liberec, zastoupené obchodní společností REALBYT, s. r. o., tehdy se sídlem v Liberci IV, Palachova 435/9.
Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je, že bylo vyúčtování řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen. Vyúčtování provedené v rozporu s příslušnými předpisy nemůže vyvolat ani účinky, které s (řádným) vyúčtováním zákon spojuje. O vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytů (cen a záloh za dodávku tepla a teplé užitkové vody) lze hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Vyúčtování postrádající některou z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování. Aby se tak mohlo stát, musel by pronajímatel vystavit nové úplné vyúčtování znějící na cenu ve správné výši. Jestliže tedy pronajímatel provede vyúčtování nesprávně, není zde (řádného) vyúčtování jako předpokladu pro vznik platební povinnosti nájemce. Protože (řádné) vyúčtování je také předpokladem pro vznik splatnosti částky v něm uvedené (nedoplatku), nestává se vyúčtovaná částka splatnou, a to ani z části. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že pozdější (řádné, správné) vyúčtování může (a většinou také bude), obsahovat – číselně vyjádřeno – zčásti nebo zcela i částky, jež byly původně (nikoli však řádně) vyúčtovány. Nejde zde totiž o to, zda – číselně vyjádřeno – bylo původní vyúčtování vyšší nebo nižší, případně stejné jako vyúčtování řádné (správné). Rozhodné je, že splatnost nedoplatku může nastat jedině na základě (v důsledku) řádného, tj. v souladu se všemi příslušnými předpisy provedeného, vyúčtování (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. července 1981, Cpj 164/80, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1983, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. února 1968, sp.zn. 7 Co 598/67, uveřejněný pod č. 15 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1969, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 26. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, uveřejněné pod C 2170 v sešitě č. 27 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 9. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 1742/2005, a z 24. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2471/2007 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 12. května 2010, sp. zn. IV. ÚS 2495/2009/). Dovolací soud se ztotožňuje s názorem, že byť obsahové náležitosti vyúčtování nebyly v rozhodné době stanoveny zvláštním právním předpisem, je uvedená judikatura použitelná i v dané věci, a to proto, že – z důvodů specifikovaných v napadeném rozsudku – musí vyúčtování vždy obsahovat údaj o množství dodané služby.
Nebylo-li v projednávané věci vyúčtování řádné, nemohlo vyvolat splatnost nedoplatku za služby; proto nemohl být naplněn ani uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl použit opodstatněně.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly (podle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči dovolateli právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-