// Profipravo.cz / Bezpodílové spoluvlastnictví 25.02.2011
Ke stanovení ceny nemovitostí pro účely vypořádání SJM
Cenu nemovitostí pro účely vypořádání SJM nelze určit podle cenového předpisu, ale je třeba vyjít z aktuální obvyklé (tržní) ceny nemovitosti. Obvyklou cenou nemovitosti v určité době se obecně rozumí cena, které by bylo dosaženo při prodeji obdobné nemovitosti v obdobné lokalitě ve stejné době a v obvyklém obchodním styku. Jinými slovy jde o cenu, za kterou by určitou nemovitost bylo možno v určitém čase reálně prodat či koupit.
Soudnímu znalci nelze vytknout, uvede-li ve znaleckém posudku určité rozpětí ceny, za kterou by nemovitost bylo možno v daném čase a místě koupit; nelze totiž zcela přesně stanovit cenu, kterou by v konkrétním případě prodávající nabídl a kupující akceptoval. V takovém případě soudu nic nebrání, aby v rámci volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) určil pro účely vypořádání cenu v rámci tohoto rozpětí. Proto nelze odvolacímu soudu vytýkat, že vyšel z ceny vycházející ze „středu uvedeného intervalu určeného znalcem“ s tím, že byl „veden zájmem na rozumném a spravedlivém uspořádání vztahu mezi účastníky a dále snahou žádného z nich nezvýhodnit“. Stanovení ceny tak vychází z posudku znalce a námitka, že soud cenu stanovil sám, aniž by k tomu měl odborné předpoklady, není důvodná.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, ze dne 3. 2. 2011
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. V., zastoupené JUDr. Josefem Vaňkem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalovanému J. V., zastoupenému JUDr. Emílií Haškovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Saskova 1479, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 100/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2006, č. j. 21 Co 271/2005-369, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 40.210,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Josefa Vaňka.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Kladně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. prosince 2004, č. j. 14 C 100/2001-220, ve znění usnesení ze dne 12. května 2005, č. j. 14 C 100/2001-232, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků jako bývalých manželů tak, že výrokem pod bodem I. přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného 1) budovu č. p. 110 postavenou na stavební parc. č. 126, pozemek stavební parc. č. 126 – zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 21/5 – zahrada, zapsané na LV č. 141 pro obec a k. ú. Ž. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kladno, v hodnotě 1.810.000,- Kč, 2) jednu polovinu budovy bez čp/če – jiná stavba postavenou na stavební parc. č. 234/2, zapsanou na LV č. 37 pro obec a k. ú. Ž. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kladno, v hodnotě 244.000,- Kč, a 3) automobil Ford Taurus, v hodnotě 100.000,- Kč, věci v celkové hodnotě 2.154.000,- Kč, výrokem pod bodem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu částku 1.089.500,- Kč, a to tím způsobem, že částku 850.000,- Kč je povinen zaplatit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a částku 239.500,- Kč do pěti měsíců od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. ledna 2006, č. j. 21 Co 27/2005-262, výroky pod body I. a II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II. tak, že „místo částky 1.810.000,- Kč se určuje částka 1.450.000,- Kč“ a že „žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 909.500,- Kč tak, že částku 850.000,- Kč je povinen zaplatit žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku a částku 59.500,- Kč je povinen zaplatit žalobkyni do pěti měsíců od právní moci tohoto rozsudku“, výrokem pod bodem III. rozsudek soudu prvního stupně ve zbývajícím rozsahu ve věci samé, s „vypuštěním celkem 2.154.000,- Kč“, potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně s výjimkou ceny domu a pozemků. Znalecký posudek Ing. J. Krcha, ze kterého vyšel soud prvního stupně, považoval za nepřesvědčivý, protože se dostatečně nevypořádal se zjištěním tržní ceny těchto nemovitostí a účastníci se je bezúspěšně snažili v průběhu sporu za cenu stanovenou znalcem prodat. Ze znaleckého posudku nebylo možné zjistit, z jaké konkrétní „současné nabídky a poptávky po srovnatelných nemovitostech v dané lokalitě ve vazbě na současné ekonomické trendy hospodářství“ vycházel, jaké nemovitosti v okrese Kladno srovnával a jakými konkrétními nabídkami v daném místě se řídil. Znalec vycházel jen z nabídek k prodeji, které ovšem nemají takovou vypovídací hodnotu jako realizované prodeje srovnatelných nemovitostí, neboť je všeobecně známo, že nabídky k prodeji se pohybují ve vyšší cenové hladině, ze které lze při jednání s případnými zájemci ustoupit (slevit z ceny). Proto odvolací soud doplnil dokazování zprávami realitních kanceláří, na které se obrátil s dotazem na realizované prodeje s popisem domu, který převzal ze znaleckého posudku Ing. J. Krcha. Z nich zjistil cenu ve výši 1.450.000,- Kč. Žalovanému byly přikázány věci v hodnotě 1.794.000,- Kč (1.450.000,- Kč dům a pozemky, 244.000,- Kč podíl na montážní dílně a 100.000,- Kč automobil), z toho polovina činí 897.000,- Kč a po připočtení 12.500,- Kč vynaložených na dům ve spoluvlastnictví žalovaného, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 909.500, - Kč.
Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. května 2009, č. j. 22 Cdo 1966/2006-284, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud v tomto rozhodnutí uvedl: „Obvyklou cenu nemovitostí účastníků soud prvního stupně zjistil ze znaleckého posudku Ing. J. Krcha, tedy vycházel ze zjištění, závislého na odborných znalostech. Lze akceptovat, že odvolací soud vyžádal zprávy realitních kanceláří o realizovaných prodejích srovnatelných nemovitostí s přihlédnutím k tomu, že znalec sám žádné konkrétní prodeje neoznačil. Bylo však třeba, aby vyzval znalce k doplnění jeho znaleckého posudku, v němž by znalec za použití svých odborných znalostí konfrontoval informace vyplývající z uvedených zpráv s jím zjištěnou obvyklou cenou nemovitostí. Pokud tak neučinil, posuzoval odborné skutečnosti, což však soudu nepřísluší a jeho postup je v rozporu s § 127 odst. 1 OSŘ. Tím došlo k vadě, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 19. ledna 2010, č. j. 21 Co 271/2005-369, výrokem pod bodem I. rozhodl tak, že „rozsudek soudu prvního stupně, ve spojení s doplňujícím usnesením, se mění: a.) ve výroku I. bod 1.) tak, že namísto částky 1.810.000,- Kč se obvyklá cena nemovitosti stanoví částkou 2.500.000,- Kč; b.) ve výroku I. bod 2.) tak, že namísto částky 244.000,- Kč se obvyklá cena nemovitosti v podílu jedné ideální poloviny stanoví částkou 285.500,- Kč; c.) ve výroku ad I. in fine, tak, že částka 2.154.000,- Kč se z tohoto výroku vypouští; d.) ve výroku ad II.) tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 1.455.250,- Kč do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku“. Výrokem pod bodem II.) rozhodl, že „ve zbylých částech výroku ad I.) se rozsudek soudu prvního stupně s úpravou v údaji o státní poznávací značce vozidla, která správně zní: KLK 29-67, potvrzuje“. Výrokem pod body III., IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud vyšel při výkladu „obvyklé ceny nemovitosti“ ze zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu. K vypracování doplňku znaleckého posudku pro účely zjištění současné obvyklé ceny domu s pozemky a dílny podle stavu, v jakém se nemovitosti nacházely ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, ustanovil znalce Ing. Jiřího Krcha. Obvyklou cenu předmětného domu s pozemky znalec odhadl v intervalu od 2.300.000,- Kč až 2.700.000,-Kč a dílny ve výši 571.000,- Kč; svůj postup vysvětlil a podle názoru soudu adekvátně reagoval na námitky žalovaného. Proto odvolací soud neshledal důvod pro vypracování revizního znaleckého posudku a stanovil obvyklou cenu domu s pozemky částkou 2.500.000,- Kč, tj. ve středu cenového intervalu. Konstatoval, že polovina hodnoty vypořádávané masy BSM činí 1.442.750 Kč a s připočtením podílu žalobkyně na společných investicích dospěl k částce 1.455.250,- Kč jako vypořádacímu podílu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně skutkových zjištění týkajících se vypořádání nemovitostí a namítá, že tento soud nepřihlédl k tomu, že to byl žalovaný, kdo od počátku vyvíjel snahu o mimosoudní dohodu. Uvádí, že odvolací soud učinil skutková zjištění z důkazů provedených v rozporu s občanským soudním řádem, neboť sám stanovil cenu nemovitostí, aniž požadoval určení jejich hodnoty znalcem v oboru za použití jeho odborných znalostí; nepožadoval, aby znalec doložil důkazy o skutečně realizovaných cenách v místě a čase obdobných, resp. srovnatelných nemovitostí a nenechal vypracovat revizní znalecký posudek. Sám posuzoval odborné skutečnosti, což mu nepřísluší, a proto je jeho postup v rozporu s § 127 odst. 1 o. s. ř. Jde o vadu, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V souvislosti s tím dovolatel namítá, že odvolací soud nepožadoval, aby znalec uvedl přesnou hodnotu nemovitostí, jak byla určena v předchozím znaleckém posudku; postupoval tak v rozporu s § 212a odst. 3 o. s. ř., když obvyklou cenu nemovitostí určil sám. Znalec však především nesplnil zadání odvolacího soudu, když na str. 12 posudku uvedl, že „obvyklou cenu odhaduje“. Odvolací soud dále nebral v úvahu dovolatelovy námitky, že bylo třeba při určení ceny vyjít z vyhlášky č. 456/2008 Sb., o oceňování nemovitostí. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a odmítá dovolací argumentaci žalovaného jak k obsahu znaleckého posudku, tak k závěrům, k nimž odvolací soud na jeho základě dospěl. Nesouhlasí ani s výhradou žalovaného ohledně neuskutečnění mimosoudní dohody mezi účastníky. Poukazuje na to, že tvrzení žalovaného uvedená v dovolání směřují výhradně proti hodnocení důkazu znaleckým oceněním nemovitostí a uvádí, že námitky proti hodnocení důkazů nejsou dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 2, 3 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. a) a v § 241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř. ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Dovolací námitce, že při oceňování vypořádávaného majetku bylo třeba vyjít z vyhlášky č. 456/2008 Sb., kterou se mění vyhláška č. 3/2008 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (oceňovací vyhláška), nelze přisvědčit. Z čl. I. uvedené vyhlášky se podává, že jde o prováděcí předpis k zákonu č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku). Podle § 1 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb. „zákon upravuje způsoby oceňování věcí, práv a jiných majetkových hodnot (dále jen „majetek“) a služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy. Odkazují-li tyto předpisy na cenový nebo zvláštní předpis pro ocenění majetku nebo služby k jinému účelu než pro prodej, rozumí se tímto předpisem tento zákon. Zákon platí i pro účely stanovené zvláštními předpisy uvedenými v části čtvrté až deváté tohoto zákona a dále tehdy, stanoví-li tak příslušný orgán v rámci svého oprávnění nebo dohodnou-li se tak strany“. V poznámce k tomuto ustanovení není § 150 obč. zák., ve znění před novelou č. 91/1998 Sb., uveden, a z textu zákona nevyplývá, že se zákon na oceňování podle tohoto ustanovení vztahuje.
Vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví podle § 150 obč. zák. sestává jednak ze stránky kvalitativní, tj. uspořádání vlastnictví k jednotlivým věcem, jednak ze stránky kvantitativní, při níž jde o hodnotové podíly účastníků. Pro vypořádání je proto podstatná cena jednotlivých věcí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví, přičemž je třeba vycházet z cen odpovídajících cenám platným v době, kdy se provádí vypořádání. Podkladem pro vypořádání může být jen obecná cena nemovitosti, tj. cena obvyklá v daném místě v době rozhodování, která vyjadřuje aktuální tržní hodnotu nemovitosti a je běžně označována jako cena tržní, odpovídající poptávce a nabídce v daném místě a čase. Cena zjištěná podle cenových předpisů má jen určitý informativní a orientační význam, a sama o sobě proto nemůže být základem pro vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, publikovaný jako R 15/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“) pod č. C 45.
Z uvedeného je zřejmé, že cenu nemovitostí pro účely vypořádání BSM (stejně jako SJM) nelze určit podle cenového předpisu, ale je třeba vyjít z aktuální obvyklé (tržní) ceny nemovitosti. Obvyklou cenou nemovitosti v určité době se obecně rozumí cena, které by bylo dosaženo při prodeji obdobné nemovitosti v obdobné lokalitě ve stejné době a v obvyklém obchodním styku. Jinými slovy jde o cenu, za kterou by určitou nemovitost bylo možno v určitém čase reálně prodat či koupit.
Soudnímu znalci nelze vytknout, uvede-li ve znaleckém posudku určité rozpětí ceny, za kterou by nemovitost bylo možno v daném čase a místě koupit; nelze totiž zcela přesně stanovit cenu, kterou by v konkrétním případě prodávající nabídl a kupující akceptoval. V takovém případě soudu nic nebrání, aby v rámci volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) určil pro účely vypořádání cenu v rámci tohoto rozpětí. Proto nelze odvolacímu soudu vytýkat, že vyšel z ceny vycházející ze „středu uvedeného intervalu určeného znalcem“ s tím, že byl „veden zájmem na rozumném a spravedlivém uspořádání vztahu mezi účastníky a dále snahou žádného z nich nezvýhodnit“. Stanovení ceny tak vychází z posudku znalce a námitka, že soud cenu stanovil sám, aniž by k tomu měl odborné předpoklady, není důvodná.
Podobně neobstojí argumentace týkající se toho, že za základ ocenění měly být vzaty „neporovnatelné nemovitosti“. Naprosto stejné nemovitosti neexistují a znalec je vybaven odbornými znalostmi, které umožňují, aby při stanovení ceny, resp. cenového rozpětí, přihlédl i k určitým odlišnostem mezi různými nemovitostmi, z jejichž cen vychází. Znalec též vzal v úvahu pokles cen realit v roce 2009.
Dovolací soud řádně zdůvodnil (včetně odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu), proč nenařídil provedení revizního znaleckého posudku; s jeho argumentací dovolatel konkrétně nepolemizuje, a proto dovolací soud pro stručnost odkazuje na věcně správné závěry, vyslovené v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatel v této souvislosti zpochybňuje věcnou správnost znaleckého posudku.
Znalecký posudek podléhá hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř., podle kterého „důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci“. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem (viz níže), přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Hodnocením znaleckého posudku se zabývá (v citované části stále použitelná) zpráva „K některým otázkám postupu soudů a státních notářství při provádění důkazu znaleckým posudkem v občanském soudní řízení a v řízení před státním notářstvím“, schválená usnesením pléna býv. Nejvyššího soudu ČSR z 23. 12. 1980, Pls 3/80, publikovaná jako R 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve které se uvádí: „Ustanovení § 132 o. s. ř. platí pro hodnocení důkazů vůbec, a tedy i pro hodnocení důkazů znaleckým posudkem; přesto však je tu při hodnocení důkazu určitý rozdíl, který je vyvolán některými zvláštnostmi tohoto důkazu. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 4/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR bylo uvedeno, že soud hodnotí důkaz znaleckým posudkem jako každý jiný důkaz, že však tam, kde se chce při hodnocení výsledků řízení odchýlit od výsledku tohoto důkazu, musí svůj postup přesvědčivě odůvodnit. I v tom dochází k pochybením, třebaže jde o výjimečné případy, kdy se soudy odchylují od závěrů znalce.
Při hodnocení důkazu znaleckým posudkem se soud musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Pokud soud má pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného posudku“.
Na to navazuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, publikované v Souboru pod č. C 6293, ve kterém se uvádí: „Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku ...bude však vždy záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné“.
V dané věci odvolací soud znalce vyslechl a neměl pochybnosti o správnosti jeho posudku. V rámci dovolacího přezkumu by tak dovolací soud mohl zpochybnit výsledek hodnocení znaleckého posudku jen v případě, že by posudek znalce postrádal formální náležitosti nebo pokud by jeho závěry tohoto hodnocení byly zjevně nepřiměřené (v rozporu s pravidly logického myšlení či obecnou zkušeností). Odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí námitkami proti znaleckému posudku zabýval, jasně vysvětlil, jak dospěl ke stanovení ceny, jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené a postup odvolacího soud netrpí ani formálními nedostatky, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Proto nejsou dány předpoklady k tomu, aby dovolací soud postup odvolacího soudu zpochybnil.
Institut znaleckého posudku vychází z toho, že znalec má odborné znalosti, kterými soud nedisponuje. Závěry posudku musí být jistě řádně odůvodněny; to však neznamená, že by znalec musel zdůvodnit každý dílčí závěr či zjištění; takový požadavek by vypracování znaleckého posudku neúměrně komplikoval. Je tedy na soudu a na účastnících, aby tam, kde to považují za nutné, žádali znalce o bližší zdůvodnění a vysvětlení, jak dospěl k jednotlivým závěrům. Účastníci měli možnost při výslechu znalce klást mu otázky, a nemohou tak v dovolacím řízení úspěšně namítat nedostatečné vysvětlení jednotlivých závěrů (např. jak stanovil měsíční nájemné apod.).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvody tvrzené dovolatelem tedy v posuzované věci nejsou dány. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, dovolacím soudem nebyly zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že úspěšné žalobkyni vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení s písemným vyjádřením k dovolání, která činí podle § 4 odst. 1 a 3, § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 33.210,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhradu 20 % daně z přidané hodnoty ve výši 6.700,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 40.210,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalobkyně oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí.
Autor: -mha-