// Profipravo.cz / Bezpodílové spoluvlastnictví 28.07.2010
K absenci majetku tvořícího součást SJM v dohodě o jeho vypořádání
I. Jestliže účastníci předmětem dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů podle § 24a zákona o rodině předmětnou bytovou jednotku neučinili a výslovně sjednali smluvní prohlášení, podle kterého součástí společného jmění manželů není žádná nemovitost, nebyla bytová jednotka touto dohodou vypořádána. Absence majetku tvořícího součást společného jmění v dohodě o jeho vypořádání nemůže vést k závěru, že takový majetek je touto dohodou vypořádán.
Tvoří-li pak bytová jednotka součást společného jmění manželů a nedošlo k jejímu vypořádání dohodou předvídanou § 24a zákona o rodině, ohledně této jednotky nebyla po rozvodu manželství účastníků uzavřena dohoda ani ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů nebyl podán návrh na vypořádání prostřednictvím soudu, dopadá na tuto majetkovou součást společného jmění nevyvratitelná domněnka zakotvená v § 150 odst. 4 obč. zák.
II. Podle ustálených závěrů judikatury uplatnění žaloby na určení vlastnictví (spoluvlastnictví) nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4000/2008, ze dne 22. 6. 2010
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. M., zastoupené JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Havlíčkova 584, proti žalovanému J. M., zastoupenému JUDr. Hanou Hrubešovou, advokátkou se sídlem v Rakovníku, Husovo náměstí 17, o určení spoluvlastnictví k bytu, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 182/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. června 2008, č. j. 22 Co 182/2008-80, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 12 360,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Jaroslava Skoupého.
O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. listopadu 2007, č. j. 3 C 182/2007-46, ve spojení s opravným usnesením ze dne 3. března 2008, č. j. 3 C 182/2007-59, zamítl žalobu na určení, že „žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí jedné ideální poloviny bytu č. 1833/4, se spoluvlastnickým podílem 209/10000 na společných částech budovy – domu č.p. 1833, 1834, 1835, 1836 v k.ú. R., zapsaného na LV č. 6242 pro obec a k.ú. R. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Rakovník“ (dále též jen „předmětný byt“ nebo „předmětná bytová jednotka“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že M. B. jako převodkyně žalovaný a A. M. – nyní M. (žalobkyně) jako nabyvatelé uzavřeli dne 4. prosince 1997 ve smyslu § 230 obchodního zákoníku dohodu o převodu členských práv a povinností, týkající se mimo jiné předmětného bytu. Dohoda je opatřena podpisy převodkyně M. B. a žalovaného jako nabyvatele; podpis žalobkyně na dohodě chybí. Následně dne 29. ledna 1998 Stavební družstvo Rakovník převedlo předmětnou bytovou jednotku do vlastnictví žalovaného, který je v katastru nemovitostí veden jako její výlučný vlastník. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ve věci vedené pod sp. zn. 7 C 6/2002, který nabyl právní moci dne 22. února 2002, bylo manželství účastníků rozvedeno postupem podle § 24a zákona o rodině. Soud prvního stupně poukázal na obsah spisu Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 3 C 238/2006, v němž se M. B. domáhala vůči žalovanému určení jejího vlastnického práva k předmětné bytové jednotce, přičemž tato žaloba byla pravomocně zamítnuta. V rámci tohoto řízení byla jako svědkyně slyšena žalobkyně, která mimo jiné uvedla, že v prosinci 1997 žila se žalovaným na adrese S. a odstěhovala se dne 17. 11. 2001. Žalovaný jako účastník řízení uvedl, že v době podpisu smlouvy o převodu bytové jednotky v lednu 1998 žil se žalobkyní ve společné domácnosti. Soud prvního stupně zdůraznil, že pokud účastníci uzavřeli dohodu o vypořádání společného jmění manželů ve smyslu § 24a zákona o rodině, měli možnost se odchýlit od hledisek zakotvených v občanském zákoníku pro toto vypořádání, aniž by v důsledku toho jejich dohoda byla neplatná nebo neúplná. Společné jmění manželů bylo tímto způsobem vypořádáno zcela a neexistuje již žádná jeho nevypořádána část, tedy ani byt, ohledně kterého by platila domněnka vzniku podílového spoluvlastnictví. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. června 2008, č. j. 22 Co 182/2008-80, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že „žalobkyně A. M., r. č. 476017/408 je podílovým spoluvlastníkem jedné ideální poloviny bytu č. 1833/4, zapsaného na LV č. 6242 pro obec a katastrální území R. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Rakovník, se spoluvlastnickým podílem 209/10000, na společných částech budovy – bytového domu č. p. 1833, 1834, 1835, 1836 nemovitosti zapsané na LV č. 4134 pro obec a katastrální území R. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Rakovník“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, dospěl však k odlišným právním závěrům, když podle jeho názoru soud prvního stupně nesprávně posoudil důsledky vyplývající ze smlouvy o vypořádání společného jmění ze dne 7. 1. 2002, která sloužila jako podklad pro rozvod manželství účastníků v režimu § 24a zákona o rodině. Dospěl k závěru, že účastníkům v souladu s § 703 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) vzniklo právo společného nájmu družstevního bytu manžely a také společné členství v družstvu, neboť účastníci ke dni uzavření dohody o převodu členských práv a povinností, tj. ke dni 4. 12. 1997, spolu trvale žili. Jestliže pak dne 29. ledna 1998 žalovaný uzavřel smlouvu o převodu předmětné bytové jednotky a společných prostor podle § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., v souladu s úpravou obsaženou v § 143 tehdy účinného občanského zákoníku se bytová jednotka stala součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů s následnou transformací k 1. 8. 1998 na společné jmění manželů.
Dohoda účastníků o vypořádání společného jmění obsahovala souhlasné prohlášení o tom, že součástí společného jmění manželů není nemovitost; toto prohlášení však podle názoru odvolacího soudu nemá žádnou právní relevanci v situaci, kdy existence bytu a podílu na společných domu (tj. nemovitých věcí) jako součásti společného jmění manželů byla prokázána. Absence vypořádání bytu uvedenou smlouvou má za následek – po uplynutí tří let od rozvodu manželství účastníků – nastoupení zákonné domněnky podle § 150 odst. 4 obč. zák. a vznik rovnodílného podílového spoluvlastnictví účastníků k předmětné bytové jednotce. Z těchto důvodů je proto žaloba žalobkyně důvodná, a jsou proto dány podmínky pro změnu napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaným dovoláním s uplatněním dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Namítal, že ve vztahu k uvedenému bytu nemohlo vzniknout právo společného nájmu bytu, neboť v době uzavření dohody o převodu členských práv a povinností sice manželství účastníků existovalo, nicméně bylo pouze formální a omezovalo se na bydlení v jedné nemovitosti, když v předmětném bytě účastníci nebydleli a bydlela v něm M. B. Byt se pak nemohl stát součástí bezpodílového spoluvlastnictví, resp. společného jmění manželů, neboť účastníci neprojevili úmysl nabýt bytovou jednotku do společného jmění. Odvolacímu soudu vytkl nesprávnou aplikaci § 24a zákona o rodině, kdy právní názor odvolacího soudu o tom, že „zmiňovanou dohodou nebyl byt vypořádán, by bylo možné akceptovat pouze v případě, že dohoda dle § 24a zákona o rodině by nebyla projevem svobodné a omylu prosté vůle účastníků, resp. že dohodou dle § 24a zák. o rodině nebyl majetek vypořádán opomenutím nebo za situace, kdy jeden z manželů uzavírajících dohodu, o tomto majetku nevěděl, což však rozhodně není daný případ“. Tato tvrzení žalovaného a k nim v řízení před soudem prvního stupně provedené důkazy nebyly odvolacím soudem zohledněny a zmíněny, což má za následek, že napadené rozhodnutí nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Podle názoru dovolatele odvolací soud zatížil řízení i procesními vadami, neboť se nevypořádal s okolností, že žalobkyně věděla o vlastnictví žalovaného k předmětné bytové jednotce a přesto nechala sepsat dohodu o vypořádání společných majetkových vztahů podle § 24a zákona o rodině. Dovolatel dále namítl „procesní vady při hodnocení některých důkazů, resp. absenci řádného hodnocení všech provedených důkazů ve vztahu k tvrzeným skutečnostem v písemném vyhotovení rozhodnutí“, jakož i to, že rozhodnutí odvolacího soudu se nevypořádalo s tvrzenou vadou petitu, který nerespektuje zákon č. 72/1994 Sb. potud, že k bytové jednotce náleží vždy i příslušný stavební pozemek, který není samostatně převoditelný.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání. Ve vyjádření se vypořádala s jednotlivými dovolacími námitkami žalovaného, které neshledal důvodné a ztotožnila se se skutkovými i právními závěry učiněnými odvolacím soudem.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Dovolatel především napadá skutková zjištění vážící se ke skutkovému závěru, že účastníci ke dni uzavření dohody o převodu členských práv a povinností spolu žili, čím uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 až 135. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Podle § 703 odst. 1 – 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) jestliže se za trvání manželství manželé nebo jeden z nich stanou nájemci bytu, vznikne společný nájem bytu manžely. Vznikne-li jen jednomu z manželů za trvání manželství právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, vznikne se společným nájmem bytu manžely i společné členství manželů v družstvu; z tohoto členství jsou oba manželé oprávněni a povinni společně a nerozdílně. Ustanovení odstavců 1 a 2 neplatí, jestliže manželé spolu trvale nežijí.
Nalézací soudy závěr o tom, že účastníci ke dni uzavření dohody o převodu členských práv a povinností spolu trvale žili, opřely o zjištění podávající se ze spisu Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 3 C 238/2006, kde žalobkyně uvedla, že v době uzavření uvedené dohody společně žili a sám žalovaný potvrdil k tomuto datu vedení společné domácnosti. Ostatně v předmětné věci potvrdil vedení společné domácnosti ke konci roku 1997 sám žalovaný ve své účastnické výpovědi u jednání konaného dne 13. listopadu 2007. Uvedená skutková zjištění tak oporu v provedeném dokazování mají. Odvolací soud se posouzením této otázky v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval velmi podrobně a na tuto pasáž rozsudku odvolacího soudu lze v plném rozsahu odkázat.
Z uvedeného zjištění, že účastníci za trvání manželství ke dni uzavření dohody o převodu členských práv a povinností spolu trvale žili, pak vyplývá správný právní závěr odvolacího soudu potud, že účastníkům vzniklo právo společného nájmu družstevního bytu manžely i společné členství manželů v družstvu.
Odvolací soud správně posoudil i otázku, zda předmětná bytová jednotka tvořila součást bezpodílového spoluvlastnictví manželů, resp. následně společného jmění manželů. V této souvislosti je bezpředmětná dovolací námitka žalobce, že předmětná bytová jednotka nemohla tvoři součást majetkového společenství manželů, protože tito neprojevili úmysl nabýt bytovou jednotku do „společného jmění“. Mezi účastníky bylo nesporné, že dne 29. ledna 1998 uzavřel žalovaný smlouvu o převodu předmětné bytové jednotky a společných prostor do svého vlastnictví.
Podle § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), byt v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva (dále jen "družstvo"), jehož nájemcem je fyzická osoba - člen družstva, lze převést jen tomuto členu družstva. Uvedená podmínka platí i pro byty ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví družstva v domech.
Podle § 143 občanského zákoníku, ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 91/1998 Sb., tj. ve znění účinném do 31. 7. 1998, v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
V daném případě sice došlo k uzavření smlouvy pouze se žalovaným jako jedním z manželů (společných nájemců a členů družstva), nemůže to však být na újmu závěru, že předmětná bytová jednotka se stala součástí bezpodílového spoluvlastnictví. Jedná se o zákonný důsledek plynoucí z § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. a § 143 občanského zákoníku, který není podmíněn úmyslem manželů nabýt bytovou jednotku do zákonného majetkového společenství a ani smluvní účastí obou manželů na dohodě o převodu bytové jednotky. Odvolací soud pak také správně uzavřel, že po 1. 8. 1998 je na bytovou jednotku nutno nahlížet jako na součást společného jmění manželů (článek VIII – Přechodná ustanovení, bod 2 zákona č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů).
Nesprávné právní posouzení nelze odvolacímu soudu vytknout ani vzhledem k aplikaci § 24a zákona o rodině.
Podle § 24a odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, jestliže manželství trvalo alespoň jeden rok, manželé spolu nejméně šest měsíců nežijí a k návrhu na rozvod se druhý manžel připojí, má se za to, že podmínky uvedené v ustanovení § 24 odst. 1 jsou splněny. Soud nezjišťuje příčiny rozvratu a manželství rozvede, jsou-li předloženy a) písemné smlouvy s úředně ověřenými podpisy účastníků upravující pro dobu po tomto rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení a případnou vyživovací povinnost, a b) pravomocné rozhodnutí soudu o schválení dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu.
Účastníci předmětem dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů předmětnou bytovou jednotku neučinili a výslovně sjednali smluvní prohlášení, podle kterého součástí společného jmění manželů není žádná nemovitost. V takovém případě je zcela správný závěr odvolacího soudu, podle kterého nebyla bytová jednotka touto dohodou vypořádána. Ostatně dovolací argumentace žalovaného je vnitřně rozporná, neboť ten na straně jedné tvrdí, že bytová jednotka součástí společného jmění nebyla, na straně druhé však současně zdůrazňuje, že dohodou o vypořádání vzájemných majetkových vztahů byla jednotka vypořádána tak, že stala výlučným vlastnictvím žalovaného, což dovozuje zjevně ze skutečnosti, že účastníci předmětem dohody bytovou jednotku neučinili, a žalobkyně tak fakticky potvrdila výlučné vlastnické právo žalovaného k bytové jednotce. Absence majetku tvořícího součást společného jmění v dohodě o jeho vypořádání nemůže vést k závěru, že takový majetek je touto dohodou vypořádán, zvláště když podle názoru žalovaného nemá jít o skutečné vypořádání společného jmění, ale o potvrzení jeho výlučného vlastnictví odvozované od toho, že účastníci předmětem vypořádání bytovou jednotku neučinili.
Tvoří-li pak bytová jednotka součást společného jmění manželů a nedošlo k jejímu vypořádání dohodou předvídanou § 24a zákona o rodině, ohledně této jednotky nebyla po rozvodu manželství účastníků uzavřena dohoda ani ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů nebyl podán návrh na vypořádání prostřednictvím soudu, dopadá na tuto majetkovou součást společného jmění nevyvratitelná domněnka zakotvená v § 150 odst. 4 obč. zák., podle kterého nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných. Žalobkyně se proto důvodně domáhá určení svého spoluvlastnického práva.
Dovolací tvrzení o rozporu uplatněného práva žalobkyně s dobrými mravy nemůže mít vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, neboť podle ustálených závěrů judikatury uplatnění žaloby na určení vlastnictví (spoluvlastnictví) nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. května 1999 sp. zn. 22 Cdo 471/99, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 1999, č. 8, str. 429, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 927/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 2956 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1917/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2006, pod pořadovým č. C 3318).
Dovolatel dále namítal vadu řízení spočívající v tom, že odvolací soud se při hodnocení důkazů nevypořádal s okolností, že žalobkyně věděla o existenci vlastnictví žalovaného k předmětné bytové jednotce a přesto „nechala“ sepsat dohodu o vypořádání podle § 24a zákona o rodině s tvrzením, že s „uvedenými nemovitostmi ani s žalovaným nechce mít nic společného“. Z uvedené námitky především není zřejmé, jakým způsobem by se měla promítnout do poměrů souzené věci a jejího hmotněprávního posouzení. Dovolatel v této souvislosti pouze uvádí, že takové posouzení má pro rozhodnutí věcí zásadní právní význam, nicméně blíže tuto svou výhradu vůči postupu odvolacího soudu nijak nekonkretizuje a dovolací soud neshledal, že by se tato námitka jakkoliv vztahovala k výše prezentovaném právnímu názoru aplikovanému v této věci.
Obdobně dovolací soud nahlíží na dovolací námitku, podle které dovolatel namítal „procesní vady při hodnocení některých důkazů, resp. absenci řádného zhodnocení všech provedených důkazů ve vztahu k tvrzeným skutečnostem v písemném vyhotovení rozhodnutí, kdy se soud nevypořádal ani s důkazy, které byly na podporu tvrzení žalovaného (uvedeného v předchozím odstavci rozsudku) provedeny v řízení před soudem prvního stupně“. Ani zde obecnost uplatněné dovolací námitky neumožňuje dovolacímu soudu její aplikaci do konkrétních poměrů souzené věci. Z hlediska okolností rozhodných pro právní posouzení dovolací soud neshledal v postupu odvolacího soud nic, co by mohlo mít za následek nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Odvolací soud zohlednil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska právního posouzení věci a vypořádal se též se všemi relevantními námitkami žalovaného.
Jestliže dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že se napadené rozhodnutí nevypořádalo s tvrzenou vadou petitu, který „nerespektuje zák. č. 72/1994 Sb., podle něhož náleží k bytové jednotce vždy i přísl. stavební pozemek, který není samostatně převoditelný“, není zřejmé, o jakou vadu petitu by se mělo jednat a jakým způsobem by se promítla do procesních souvislostí věci. Dovolatel případný důsledek plynoucí z vady petitu ani nezmiňuje a dovolací soud žádnou vadu petitu, která by bránila věcnému projednání nároku žalobkyně, nezjistil.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací soud však žádné zmatečnostní ani jiné vady mající za následek možné nesprávné rozhodnutí ve věci nezjistil; rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích námitek správný, a dovolání žalovaného bylo proto zamítnuto (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady představují odměnu advokáta za zastoupení žalobkyně v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání při krácení odměny za jeden úkon právní služby a činí podle § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. 10 000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb., za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalobkyně k dovolání žalovaného (§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.) - (1 x 300,- Kč). Žalobkyni dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2 060,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady dovolacího řízení tak na straně žalobkyně činí 12 360,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 12 360,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
Autor: -mha-