// Profipravo.cz / Společné jmění manželů 14.01.2019
Dohoda manželů o úhradě dluhů za dodávky energií do rodinné domácnosti
I. Do společného jmění manželů mj. spadá dluh, který převzal pouze jeden z manželů za trvání manželství při obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny. Povinnost uhradit cenu za dodávky plynu a elektrické energie do obytných prostor rodinné domácnosti je takovým dluhem, protože zajištění dodávek plynu a elektřiny nepochybně lze zařadit jak k běžné, tak každodenní potřebě rodiny.
II. Institut společného jmění manželů je majetkovým společenstvím bez určení podílů. Pokud je hrazen dluh, jenž je součástí společného jmění manželů, z prostředků náležejících do společného jmění manželů, vzhledem k principu nedílného spoluvlastnictví se za trvání společného jmění nemůže jeden z manželů domáhat po druhém manželu úhrady byť jen části takového dluhu.
III. Dohoda manželů o způsobu úhrady dluhů za dodávky energií týkající se rodinné domácnosti, jež však nebyla uzavřena ve formě veřejné listiny, nemůže mít za následek vznik výlučného dluhu manžela vůči druhému z manželů a vznik povinnosti manžela uhradit druhému z manželů poměrnou část takového dluhu. Takovou dohodu by bylo možné považovat za dohodu o správě společného jmění manželů ve smyslu § 713 odst. 1 o. z., která ale nemá za následek vznik výlučného dluhu manžela. Pokud proto manžel hradil takový dluh ve společném jmění manželů z prostředků ve společném jmění manželů, nevznikla mu pohledávka za druhým manželem.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 953/2018, ze dne 17. 10. 2018
Dotčené předpisy:
§ 713 odst. 1 o. z.
§ 716 o. z.
§ 1876 odst. 2 o. z.
Kategorie: společné jmění manželů; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 3. 4. 2017, č. j. 206 EXE 7686/2016-57, zamítl návrh povinného (ze dne 8. 7. 2016) na zastavení exekuce. Povinný se domáhal zastavení exekuce z důvodu započtení vlastních pohledávek. Soud vyšel ze zjištění, že exekučním titulem je v souzené věci usnesení ze dne 17. 3. 2016, č. j. 14 C 231/2015-99, jímž Okresní soud v Příbrami schválil smír účastníků, podle něhož se žalovaný (povinný) zavázal přispívat na výživu žalobkyně (oprávněné) od 8. 10. 2015 částkou 70 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám žalobkyně. Současně z protokolu o jednání ze dne 17. 3. 2016 vyplývá, že právní zástupci obou stran navrhli, aby soud uzavření smíru schválil s tím, že každý z účastníků se bude do budoucna podílet na nákladech spojených s provozem rodinné domácnosti rovným dílem (viz č. l. 25 p. v. soudního spisu). Exekuce je vedena pro nedoplatek výživného za měsíc duben 2016 ve výši 23 800 Kč (splatného dne 15. 4. 2016) a za měsíc květen 2016 ve výši 46 800 Kč (splatného dne 16. 5. 2016), tedy celkem pro 70 600 Kč. Dále zjistil, že povinný zaplatil za dodávku plynu částku 47 756,76 Kč a zálohu na dodávku elektřiny ve výši 15 000 Kč. Stejně tak mu byla postoupena pohledávka společnosti P. s. r. o. za oprávněnou, představující náhradu škody způsobené na vozidle BMW X1 ve výši 46 843,86 Kč.
Okresní soud dospěl k závěru, že dluhy za dodávky služeb a energií (plynu a elektřiny) v domě účastníků jsou v souladu s § 710 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), součástí jejich společného jmění a za tyto dluhy manželé odpovídají společně a nerozdílně. Způsob úhrady nákladů na rodinnou domácnost nebyl v daném případě sjednán veřejnou listinou odlišně od zákonného režimu. Podléhá-li společné jmění manželů zákonnému režimu, omezují se za trvání manželství vzájemně vynutitelná majetková práva na oblasti související s výživným (§ 697 o. z.), rodinným závodem (§ 700 o. z. a násl.) a bydlením (§ 743 o. z. a násl.). Pokud manžel za trvání manželství hradí na náklady společné domácnosti více než druhý manžel, může se to případně projevit až při vypořádání společného jmění. Dále uvedl, že pohledávku na náhradu škody způsobené na vozidle BMW X1 povinný nabyl od společnosti P. s. r. o. z prostředků ve společném jmění, pročež se pohledávka stala součástí společného majetku manželů; v řízení nebylo prokázáno, že by povinný pohledávku nabyl ze svých výlučných prostředků.
Krajský soud v Praze napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Pokud jde o započtení pohledávek, ke kterému mělo dojít v prohlášeních obsažených v e-mailových zprávách povinného ze dne 16. 4. 2016 a 15. 5. 2016, odvolací soud posoudil nejdříve obsah kompenzačního prohlášení v e-mailové zprávě ze dne 16. 4. 2016 a uzavřel, že jde o jednání zdánlivé ve smyslu § 553 odst. 1 o. z. pro svoji neurčitost. V e-mailu nejsou dostatečně určitě popsány pohledávky uplatněné k započtení. Dále uvedl, že i kdyby dovodil z data odeslání e-mailu, že započtením měla zaniknout pohledávka na výživném za duben 2016, není v e-mailu dostatečně konkrétně popsána pohledávka, kterou povinný k započtení uplatňuje. Již z toho důvodu nemohla pohledávka na výživném za duben 2016 zaniknout započtením. Odvolací soud se současně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že i když faktura za dodávku plynu byla vystavena jen na jednoho z manželů, jedná se o společný dluh manželů, a že pokud za trvání manželství plní dluh jeden z manželů, nemůže uplatnit vůči druhému manželovi regresní nárok (§ 1876 odst. 2 o. z., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 450/2005).
V případě započtení na základě prohlášení, které povinný učinil v e-mailové zprávě ze dne 15. 5. 2016, odvolací soud opět dovodil, že kompenzační prohlášení neobsahuje přesnou identifikaci pohledávky povinného za oprávněnou, která má být započtena. Pokud povinný k započtení uplatnil pohledávku na náhradu škody, musel by ji specifikovat jejím obsahem (popis škodového děje, označení osoby škůdce i poškozeného, výše škody, splatnost pohledávky podle § 1958 odst. 1 o. z., způsob nabytí pohledávky). Také proto ani vymáhaná pohledávka na výživném za květen 2016 nemohla zaniknout. Rovněž se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že povinný neprokázal, že na úhradu ceny za postoupení pohledávky použil své výlučné finanční prostředky, čímž by se postupovaná pohledávka stala jeho výlučným majetkem.
Povinný v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Podle jeho názoru mu v souladu se schváleným smírem vznikl nárok na uhrazení poloviny nákladů vůči oprávněné, neboť náklady spojené s dodávkou plynu a elektřiny hradil výlučně on. Připomněl, že smír, na základě něhož se zavázal platit oprávněné výživné ve výši 70 000 Kč, byl uzavřen za podmínky, že každý z účastníků se bude do budoucna podílet na nákladech spojených s provozem rodinné domácnosti rovným dílem. Protože oprávněná svoji povinnost nesplnila, přistoupil povinný k započtení pohledávek oproti pohledávce oprávněné na úhradu výživného. Nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že v souzené věci nelze aplikovat § 1876 odst. 2 o. z. Dále podle názoru povinného lze minimálně výkladem jednoznačně zjistit obsah a smysl právního jednání povinného, že se tedy nejedná o zdánlivé jednání podle § 553 odst. 1 o. z. Z e-mailových zpráv jednoznačně vyplývá úmysl povinného započíst svou pohledávku vůči oprávněné vyplývající z titulu dluhu za dodávky elektřiny a plynu a z titulu náhrady škody postoupené povinnému ze strany společnosti P. s. r. o. Odvolací soud proto nesprávně posoudil otázku platnosti kompenzačního projevu povinného. Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání povinného nesplňuje zákonem stanovené předpoklady; pokud však považuje dovolatel za otázku, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, zda rozsah společného jmění manželů lze modifikovat pouze zákonem předepsaným způsobem, navrhla, aby dovolací soud tuto otázku vyřešil v souladu s § 716 odst. 2 o. z. Současně odkázala na právní závěry odvolacího soudu, s nimiž se ztotožnila.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Exekucí je vymáháno výživné, které povinný nezaplatil oprávněné za měsíce duben a květen 2016. Pokud jde o měsíc květen 2016, zaplatil povinný oprávněné částku 23 200 Kč s tím, že si započetl částku 46 800 Kč za opravu oprávněnou poškozeného vozidla. Odvolací soud odůvodnil svůj závěr, proč k započtené částce nelze přihlédnout, na dvou důvodech. Jednak shledal kompenzační prohlášení za neurčité, a dále dospěl k závěru, že povinný neprokázal, že by na úhradu ceny za postoupení pohledávky použil své výlučné prostředky a že by se tak postupovaná pohledávka stala jeho výlučnou pohledávkou. Povinný však v dovolání zpochybnil jen první závěr odvolacího soudu.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1052/97 (uveřejněný pod číslem 54/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013] založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý; uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 105/2017).
Pokud jde o měsíc duben 2016, zaplatil povinný oprávněné částku 46 200 Kč s tím, že si započetl částku 23 800 Kč jako polovinu platby za dodávky plynu a elektřiny do domácnosti účastníků. Odvolací soud i v tomto případě posoudil kompenzační prohlášení jako neurčité a nad rámec toho dovodil, že se jedná o společný dluh manželů, který byl plněn za trvání manželství (§ 710 o. z.), přičemž pokud společný dluh splní jeden z manželů za trvání manželství, nemůže vůči druhému manželu uplatnit regresní nárok (§ 1876 odst. 2 o. z.)
Dovolání je v této části přípustné, neboť v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda dohoda manželů o způsobu úhrady dluhů za dodávky energií týkající se rodinné domácnosti, jež však nebyla uzavřena ve formě veřejné listiny (§ 716 a násl. o. z.), může mít za následek vznik výlučného dluhu manžela vůči druhému z manželů a vznik povinnosti manžela uhradit druhému z manželů poměrnou část takového dluhu.
O. z. rozlišuje tři samostatné režimy společného jmění manželů – zákonný, smluvený a režim založený rozhodnutím soudu (§ 708 odst. 2 o. z.); výchozím je režim zákonný, který lze smluvně či rozhodnutím soudu modifikovat (změnit či zcela zrušit). Pokud se týče režimu smluveného, v souladu s § 716 o. z. si snoubenci a manželé mohou ujednat manželský majetkový režim odlišný od zákonného režimu, přičemž smlouva, kterou tak činí, vyžaduje formu veřejné listiny.
Není-li společné jmění výše uvedenými způsoby modifikováno, v souladu s § 710 o. z. platí, že na straně pasiv jsou jeho součástí dluhy převzaté za trvání manželství, ledaže
a) se týkají majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů, a to v rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku, nebo
b) je převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.
Do společného jmění manželů tak mj. spadá dluh, který převzal pouze jeden z manželů za trvání manželství při obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny. Povinnost uhradit cenu za dodávky plynu a elektrické energie do obytných prostor rodinné domácnosti je takovým dluhem, protože zajištění dodávek plynu a elektřiny nepochybně lze zařadit jak k běžné, tak každodenní potřebě rodiny.
Institut společného jmění manželů je majetkovým společenstvím bez určení podílů. Princip nedílného spoluvlastnictví má v případě dluhu náležejícího do společného jmění manželů za následek, že uhradí-li jeden z manželů dluh ze svých výlučných prostředků, nevzniká mu právo na regres ve smyslu § 1876 odst. 2 o. z. – tato skutečnost se projeví až v rámci vypořádání společného jmění manželů [§ 742 odst. 1 písm. c) o. z.]; k tomu blíže MELZER, F., TÉGL, P. a kolektiv. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. 1. vyd. Praha: Leges, 2016, s. 265 a 330-331.
Obdobně je-li výhradní dluh jednoho manžela uhrazen z prostředků spadajících do společného jmění manželů, lze tuto skutečnost zohlednit až při vypořádání společného jmění manželů [§ 742 odst. 1 písm. b) o. z.].
Pokud je hrazen dluh, jenž je součástí společného jmění manželů, z prostředků náležejících do společného jmění manželů, vzhledem k výše zmíněnému principu nedílného spoluvlastnictví se za trvání společného jmění nemůže jeden z manželů domáhat po druhém manželu úhrady byť jen části takového dluhu.
Jestliže v projednávané věci nebyl sjednán tzv. smluvený režim společného jmění manželů, z něhož by vyplývalo, že závazek hradit energie nenáleží do společného jmění manželů, platí, že takový dluh je ve společném jmění manželů. Dohoda právních zástupců uvedená v protokolu o soudním jednání nesplňuje požadavek formy veřejné listiny pro modifikaci manželského majetkového režimu. Dohodu manželů o tom, kdo bude hradit jakou část plateb, která nemá formu veřejné listiny, by bylo možné považovat za dohodu o správě společného jmění manželů ve smyslu § 713 odst. 1 o. z., která ale nemá za následek vznik výlučného dluhu manžela. Povinný netvrdil ani neprokázal, že by uvedené dluhy byly vyňaty ze společného jmění ani že by na zaplacení dluhu použil svých výhradních prostředků. Protože povinný hradil dluh ve společném jmění manželů z prostředků ve společném jmění manželů, je správný závěr odvolacího soudu, že mu nevznikla započitatelná pohledávka za oprávněnou spočívající v povinnosti uhradit polovinu nákladů na dodávky elektřiny a plynu.
Protože závěr o neexistenci započitatelné pohledávky povinného za oprávněnou postačuje k závěru o nedůvodnosti návrhu povinného na zastavení exekuce, je nadbytečné, aby se dovolací soud zabýval otázkou určitosti kompenzačního prohlášení [opět viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 1052/97 (uveřejněný pod číslem 54/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Nejvyšší soud proto v této části dovolání zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ve zbývající části dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Autor: -mha-