// Profipravo.cz / Společné jmění manželů 11.02.2015
K odlišnosti vlastnictví domu a pozemku při vypořádání SJM
Jestliže se na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů nachází stavba ve společném jmění manželů, je obecná cena takové stavby dotčena skutečností, že se nachází na pozemku, jenž nesdílí vlastnický režim stavby, a tato okolnost může ovlivňovat obecnou (tržní) cenu, a to zejména při úvaze o prodeji třetí osobě, která by byla zcela odlišná od vlastníka pozemku.
Při stanovení ceny společného domu stojícího na pozemku ve výlučném vlastnictví toho z manželů, kterému má být dům přikázán, nestačí, že se od obvyklé ceny celého objektu (tedy domu s pozemkem) odečte cena pozemku; to, že vlastnictví domu a pozemku není zcela totožné je totiž právní závadou (i když nejde o stavbu neoprávněnou, právní pozice vlastníka domu je tím nesporně dotčena). I tato skutečnost musí být při ocenění domu zohledněna.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 367/2013, ze dne 24. 9. 2014
Dotčené předpisy: § 149 odst. 3 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: společné jmění manželů; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. června 2009, č. j. 46 C 340/2002-196, ze zaniklého společného jmění účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného stavebně dosud neukončený dům na p. č. 551/7 v k. ú. I., obec B., okres B. (výrok I.), uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání podílu částku 1 255 710,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků, uzavřené 8. 3. 1980, bylo rozvedeno rozsudkem téhož soudu z 20. 9. 1999, sp. zn. 21 C 158/1998, který nabyl právní moci 11. 10. 1999. Po zániku manželství k vypořádání jejich společného jmění manželů (dále „SJM“) dohodou nedošlo. K žalobě podané 11. října 2002, tj. ve lhůtě tří let od zániku manželství, rozhodl o vypořádání podle § 150 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších změn (dále „obč. zák.“). Do SJM náležel shora uvedený rozestavěný dům (zastřešený „s osazenými výplněmi venkovních otvorů“), nacházející se na pozemku, který je ve výlučném vlastnictví žalovaného. Ze znaleckého posudku Ing. Jiřího Baroše z 25. 5. 2008 zjistil, že obvyklá cena tohoto domu podle stavu ke dni zániku SJM 11. 10. 1999 činila 5 093 000,- Kč. Dále zjistil, že žalovaný vynaložil na stavbu domu svoje výlučné prostředky, a to částku 381 290,- Kč, kterou získal na základě kupní smlouvy z 22. 5. 1995 prodejem pozemků parc. č. 551/5 a 551/6, oddělených z pozemku parc. č. 551/3 k. ú. I.. Dospěl k závěru, že další vnosy žalovaný neprokázal. I když mělo jít o poměrně vysoké částky, které mu měly půjčit třetí osoby (600 000,- Kč Ing. P. K., 400000,-Kč Š. B., 300 000,- Kč Ing. P. S., 700 000 Kč a 50 000 Kč J. B.) nebyly uzavřeny žádné písemné smlouvy, byly poskytovány hotově (svědci shodně uvedli, že tyto částky měli doma v hotovosti) a bezúročně, směnky byly údajně žalovanému po zaplacení dlužné částky vráceny a zlikvidovány. Uvedené částky nebyly ani uloženy na účtu žalovaného, jak původně tvrdil. Také svědek Ing. D. S., syn účastníků, vypověděl, že mu žalovaný říkal, že je rád, že dům postavil bez dluhů. Rozestavěný dům soud prvního stupně přikázal do vlastnictví žalovaného, který ho užívá, a uložil mu, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání podílu 1.255 710- Kč (od poloviny obvyklé ceny domu 1 637 000,- Kč odečetl vnos 381 290,- Kč).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. července 2012, č. j. 17 Co 242/2010-334, ve znění opravného usnesení ze dne 17. srpna 2012, č. j. 17 Co 242/2010-3240, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 2 262 855,- Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Ve výrocích I., III., IV. a V. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud nařídil revizní znalecký posudek, který 20. 4. 2012 vypracoval znalec Ing. Karel Abraham. Ten s přihlédnutím k tomu, že se dům nachází na cizím pozemku, stanovil obvyklou cenu domu částkou 4.907.000,- Kč. K té dospěl tak, že obvyklou cenu domu, pokud by stál na pozemku stejných vlastníků, snížil o 22,59 %. K výši tohoto procentního odpočtu dospěl tak, že zjistil ceny pozemků zakoupených v k. ú. I. a posléze prodaných již zastavěných s rodinným domem (3/2003 prodáno 4/2010, 7/2003 – cena ke dni posudku, červen 2004 prodáno 1/2010). Za správné považoval odvolací soud skutkové zjištění soudu prvního stupně, že na stavbu domu vynaložil žalovaný ze svých výlučných prostředků pouze částku 381 290,- Kč, jinak šlo o prostředky společné. Odvolací soud při vypořádání SJM přihlédl k rovnosti podílů účastníků a tomu, že dům v obvyklé ceně 4 907 000 Kč je přikázán do vlastnictví žalovaného. Žalovaný by tak měl zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu 2 453 500 Kč, od které je však třeba odečíst polovinu vnosu žalovaného 190 645 Kč, takže je povinen zaplatit žalobkyni 2 262 855,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, podle § 241a písm. b) o. s. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a podle § 241a odst. 3, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vznáší tyto námitky:
Odvolací soud zjistil cenu rozestavěného domu z revizního znaleckého posudku Ing. Karla Abraháma, který „si však stupeň rozestavěnosti vymyslel“. Výpovědi účastníků se diametrálně odlišovaly, např. ohledně koupelny žalobkyně uvedla, že v koupelně bylo WC a umyvadlo, žalovaný uvedl, že žádná koupelna ke dni 11. 10. 1999 v domě nebyla. Přesto znalec i s odkazem na předchozí znalce vycházel z toho, že v koupelně umyvadlo a WC bylo. Původně měl také znalec v úmyslu vypracovat ocenění ve dvou variantách podle stupně rozestavěnosti uváděného každým z účastníků. To však neučinil a provedl srovnání jen se zjištěními předchozích znalců.
Kromě koupelny uvedl i další položky, které v předmětné době neexistovaly nebo byly provedeny v menším rozsahu: klempířské konstrukce, dveře, podlahy, rozvody vody, kanalizace, ohřev teplé vody, schody, vnitřní omítky, vnitřní obklady. Střecha a krytina nebyly provedeny vůbec. Znalec tedy nedostal od soudu správné zadání a vytvořil si svoji konstrukci o stavu rozestavěnosti domu. V tom spočívá nesprávný procesní postup soudu a vada řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Znalec Ing. Karel Abraham provedl výpočet obvyklé ceny domu, nacházejícího se na cizím pozemku, tak, že zjistil ceny pozemků prodaných v letech 2003 a 2004 v k. ú. I. a ceny těchto pozemků a domů, které pak byly na pozemích postaveny, prodaných po roce 2010. K námitce žalovaného, že i cena pozemků měla být zjištěna v roce 2010, soudy obou stupňů nepřihlédly. Tím znalec stanovil nesprávný procentní odpočet pro zjištění obvyklé ceny rozestavěného domu účastníků. Nesprávnost tohoto postupu potvrdil i znalec Ing. Miroslav Kovalčík ve znaleckém posudku z 3. 12. 2011, který žalovaný odvolacímu soudu předložil.
Nesprávný je právní názor odvolacího soudu, že jde-li o stavbu v SJM postavenou na pozemku jednoho manželů, nejde o stavbu na cizím pozemku. Jestliže znalec Ing. Karel Abraham k této skutečnosti při stanovení obvyklé ceny rozestavěného domu účastníků nepřihlížel, „vychází rozhodnutí odvolacího soudu ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.“
Odvolací soud nesprávně vypořádal jeho vnos 381.290,- Kč tak, že odpočetl jen polovinu z této částky 190.645,- Kč z poloviny obvyklé ceny rozestavěného domu, kterou má zaplatit žalobkyni. Ze znaleckého posudku Ing. Karla Abrahama se nepodává, že druhou polovinu vnosu má žalovaný již započtenou v polovině obvyklé ceny, která mu při vypořádání náleží jemu samotnému.
Žalovaný nesouhlasí se zjištěním soudů obou stupňů, že na stavbu domu mu nebyly poskytnuty jím tvrzené půjčky. Hodnocení důkazů není správné, zejména když 4 svědci potvrdili, že mu půjčky poskytli – žalovaný obsáhle rozebírá výpovědi svědků, a také syna, který vypověděl opak. Žalobkyně připustila, že dům fakticky stavěl žalovaný, a tak je logické, že on sám má přehled o tom, jak byla stavba financována. O půjčkách se žalovaný také zmínil již v řízení o rozvod manželství.
Je vadou řízení, že odvolací soud neprovedl žalovaným navrhované důkazy listinami, které se týkaly existence půjček, ačkoliv jiné důkazy provedl a výslovně zdůraznil, že nešlo o tzv. nepřípustné novoty. Při jednání odvolacího soudu dne 10. července 2012 žalovaný také předložil nabídky realitních kanceláří, ze kterých vyplývalo, že pozemky v k. ú. I. mají mnohem vyšší hodnotu, než ze které vycházel znalec Ing. Karel Abraham. Těmito nabídkami byl sice důkaz proveden, ale nesprávně odvolací soud nevyhověl návrhu žalovaného na provedení důkazu revizním znaleckým posudkem. Důvodnost tohoto návrhu vyplývá i z vyjádření znalce Ing. Miroslava Kovalčíka z 15. 10. 2012, které žalovaný předkládá s dovoláním.
Žalovaný si vyžádal kopie směnek od osob, které mu poskytly půjčky, dopisem z 22. 6. 2009, tj. po rozhodnutí soudu prvního stupně, přesto s nimi odvolací soud neprovedl důkaz s tím, že v odvolacím řízení jde o důkaz nepřípustný.
Žalovaný navrhl, aby dovolací rozsudek zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že pro posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není určující formální znění výroku rozsudku odvolacího soudu, ale to, zda odvolací soud oproti soudu prvního stupně rozdílně konstituoval rozsah práv a povinností účastníků. Dovolání je tak měnícím rozsudkem jen ohledně částky 1 197 790,- Kč, jinak jde o rozsudek potvrzující. Odvolací soud při zjištění obvyklé ceny rozestavěného domu správně vycházel z revizního znaleckého posudku Ing. Karla Abrahama. Žalobkyně připomíná, že místní šetření v domě prováděli znalci v její nepřítomnosti, neboť žalovaný ji do domu odmítl pustit. Nedůvodná je i námitka ohledně údajných půjček od svědků Ing. K., B., Ing. S. a B. a vypořádání vnosu 381.290,-Kč. Správný je závěr odvolacího soudu, že je pojmově vyloučeno uvažovat o stavbě na cizím pozemku, jestliže manželé jsou vlastníky stavby a jen jeden z manželů vlastníkem pozemku. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože jde o vypořádání SJM, které zaniklo před 1. lednem 2014, a před tímto datem také rozhodl odvolací soud, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 17. července 2012, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolací soud po zjištění, že dovolání je částečně přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně) a částečně podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jde zejména o posouzení důkazního břemene a postupu soudu při zjišťování stavu věci v SJM ke dni jeho zániku – tuto otázku dovolací soud dosud výslovně neřešil, a také pokud jde o zhodnocení toho, že dům v SJM je na pozemku jen jednoho z manželů – zde rozhodnutí není v souladu s judikaturou dovolacího soudu) napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž má být přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.
1) Ke zjišťování stavu společného domu v době zániku SJM.
Konstantní judikatura vychází z toho, že (byť s řadou výjimek) se při vypořádání společného jmění manželů vychází z obvyklé ceny nemovitosti v daném místě v době rozhodování soudu, avšak z jejího stavu v době zániku společného jmění manželů (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2001). Stav nemovitosti v době zániku SJM je třeba zjistit dokazováním; jde o skutkové zjištění, které musí učinit soud. Tento stav by měl být rámcově popsán v usnesení o ustanovení znalce (případně i odkazem na shodná tvrzení účastníků ve spise či na listinné důkazy tam založené).
Jestliže však, jako v tomto případě, rozestavěný dům již před zánikem SJM a také po něm užívá a stavebně dokončuje výlučně jen jeden z účastníků, pak se druhý objektivně ocitá v důkazní nouzi ohledně stavu zejména jeho vnitřního vybavení; to platí tím spíše, jde-li o rozestavěný dům, jehož stavbu dokončuje jen jeden z účastníků. V takovém případě je ten z účastníků, který dům výlučně užíval a prováděl na něm práce, povinen prokázat, (leží na něm povinnost tvrzení a důkazní břemeno), že a nakolik dům v době, kdy jej soudem ustanovený znalec má ocenit, je v jiném (lepším) stavu než v době zániku SJM. Nestačí tedy, aby určité okolnosti ohledně stavu domu popíral; je na něm, aby k tomuto tvrzení též předložil důkazy (např. doklady o koupi materiálu, faktury za provedené práce apod.). K pravděpodobné době jednotlivých úprav se může podle okolností vyjádřit i soudní znalec. Konečný závěr však musí učinit soud.
V dané věci se účastníci neshodli na tom, jaký byl stav rozestavěného domu v době zániku SJM; přitom žalovaný se od něj podle jeho tvrzení odstěhoval již v březnu 1998 (viz např. č. l. 58v.), zatímco žalobkyně zůstala v původním bydlišti; výstavba domu byla plně věcí žalovaného, který ostatně tvrdil, že dům není součástí SJM. Za této situace bylo na něm prokázat, že dům byl v době zákonu SJM v jiném stavu než v době, kdy byl oceňován; k tomu však důkazy nepředložil a tím, že nyní tvrdí, že stav domu nebyl prokázán, tak – nepřípustně - přenáší důkazní břemeno na žalobkyni. Je sice skutečností, že odvolací soud v usnesení o ustanovení znalce stav domu, ze kterého měl znalec vycházet, blíže nespecifikoval, nicméně v rozsudku se zabýval postupem znalce, který vysvětlil, jak dospěl ke stanovení tohoto stavu, a shledal jej správným (str. 6 rozsudku); za jeho úvaha není zjevně nepřiměřená a je v souladu s tím, co je uvedeno výše. Rozhodně pak nebylo možné vyjít jen z toho, na čem se účastníci shodli, jak tvrdí dovolatel; není totiž možné ostatní věci přejít, jako kdyby neexistovaly. Tam, kde se účastníci neshodli, a nebyl prokázán, resp. nevyšel najevo opak, je totiž třeba vyjít z toho, že stav domu se v době mezi zánikem SJM a jeho vypořádáním nezměnil. V této části není dovolání důvodné.
2) K výpočtu ceny domu provedeného znalcem Ing. Karlem Abrahamem porovnáním údajů z prodeje jiných nemovitostí.
Dovolatel namítá, že odvolací soud se nevyjádřil k jeho námitce, že znalec v posudku na str. 15 provedl výpočet relace ceny pozemků k celkové ceně nemovitostí v nesrovnatelné cenové úrovni (vycházel z porovnání cen dosažených v různých letech). Tuto námitku žalovaný skutečně vznesl (č. l. 305), odvolací soud se k ní však nevyjádřil, byť nešlo o námitku okrajovou; zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
3) K námitce, že nebylo přihlédnuto k tomu, že dům se nenachází na pozemku ve společném jmění, tudíž že vlastnictví domu a pozemku je částečně odlišné.
Lze opakovat to, co bylo uvedeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 4309/2013: „Právním problémem, který má být řešen v dovolacím řízení, se Nejvyšší soud opakovaně zabýval; např. v rozsudku ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 4250/2010, a v rozsudku ze dne 9. dubna 2014, sp. zn. 22 Cdo 1557/2013 (viz www.nsoud.cz) Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 3924/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6296, vyložil, že má-li být účastníku vylučovanému ze spoluvlastnictví poskytnuta přiměřená náhrada, odpovídající majetkové újmě, která mu nastane v důsledku zániku podílového spoluvlastnictví, je třeba vzít do úvahy všechny významné okolnosti, které mají vliv na stanovení obvyklé ceny věci, která je i cenou ‚tržní‘. V řízení o zrušení a vypořádání podílového vlastnictví k domu, stojícím na pozemku, jehož výlučným vlastníkem je jen jeden ze spoluvlastníků, musí soud k uvedené skutečnosti snižující celkovou cenu domu přihlédnout a zohlednit ji při stanovení výše náhrady za vyloučení ze spoluvlastnictví.
Vždy musí jít o to, aby náhrada opravdu nahradila to, o co vylučovaný přichází, je-li výchozím principem přiměřenost náhrady (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2903/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 10 331).
Ustanovení občanského zákoníku upravující společné jmění manželů jsou ustanoveními upravujícími bezpodílové spoluvlastnictví (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2906). Za trvání společného jmění podíly manželů na společné věci neexistují (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 211/2002, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1578).
Uvedené závěry týkající se podílového spoluvlastnictví jsou použitelné i pro vypořádání společného jmění manželů potud, že jestliže se na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů nachází stavba ve společném jmění manželů (bezpodílovém spoluvlastnictví), je obecná cena takové stavby dotčena skutečností, že se nachází na pozemku, jenž nesdílí vlastnický režim stavby, a tato okolnost může ovlivňovat obecnou (tržní) cenu, a to zejména při úvaze o prodeji třetí osobě, která by byla zcela odlišná od vlastníka pozemku.
Jestliže je stavba přikázána do výlučného vlastnictví žalovaného, jde o situaci, kdy je ze spoluvlastnického režimu vylučována žalobkyně, tj. dosavadní spoluvlastnice stavby nacházející se na pozemku ve vlastnictví třetích osob. Je proto namístě, aby obecná cena stavby v takovém případě reflektovala skutečnost, že se nachází na cizím pozemku. Majetková újma, způsobená žalobkyni, je tak nižší, než by byla v případě, že by šlo o dům na pozemku, ke kterému by měla (spolu)vlastnické právo. Jinak řečeno, jde o to nahradit to, o co žalobkyně přichází, nikoliv rozdělit výhodu, kterou fakticky získá žalovaný tím, že jde o dům na pozemku jeho rodičů.
To znamená, že při stanovení ceny společného domu stojícího na pozemku ve výlučném vlastnictví toho z manželů, kterému má být dům přikázán, nestačí, že se od obvyklé ceny celého objektu (tedy domu s pozemkem) odečte cena pozemku; to, že vlastnictví domu a pozemku není zcela totožné je totiž právní závadou (i když nejde o stavbu neoprávněnou, právní pozice vlastníka domu je tím nesporně dotčena). I tato skutečnost musí být při ocenění domu zohledněna. V dané věci není zřejmé, že by se to stalo; znalec sice od ceny „rodinného domu po jeho dokončení včetně pozemku“ odečetl 22,59 % jako „podíl ceny pozemku“, šlo však patrně jen o mechanický odpočet ceny pozemku bez přihlédnutí k uvedené právní závadě, snižující obvyklou (tržní) cenu pozemku. To je ostatně zřejmé i z toho, že znalec bral do úvahy setiny procenta (takto přesně nelze vliv právní závady na cenu domu odhadnout), jakož i z jeho odpovědí na dotazy právního zástupce žalovaného na č. l. 314v. Za této situace spočívá v uvedené části rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
4) K problematice vnosů žalovaného do SJM
V první řadě je třeba konstatovat, že znalec Ing. Karel Abraham se opravdu, jak namítá dovolatel, vnosem výslovně nezabýval; ocenil totiž dům podle jeho stavu (resp. podle stavu, že kterého vycházel, viz výše) bez ohledu na vnosy; jejich zohlednění nebylo jeho úkolem. Nicméně vnosy jsou implicitně zahrnuty v ceně domu natolik, nakolik ji ovlivnily; tak je patrně třeba rozumět konstatování odvolacího soudu, že znalec vnos do ceny domu zahrnul.
Lze konstatovat část usnesení ze dne 6. května 2013, sp. zn. 22 Cdo 4509/2011: „Způsob výpočtu investice (vnosu) při vypořádání společného jmění manželů ze zákonné úpravy nevyplývá. Soudní praxe nastavila mechanismy výpočtu, který se postupuje při zohlednění investice (vnosu) při vypořádání společného jmění manželů.
Základní pravidlo vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 1969, sp. zn. 8 Cz 36/69, uveřejněného pod č. 57/1970 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a vyjadřuje, že to, co každý z manželů vynaložil na společný majetek ze svého, mu má být uhrazeno ze společného majetku; druhým manželem však jen ve výši odpovídající poměru velikosti podílu, kterého se každému z nich dostává ze společného majetku.
Toto rozhodnutí a způsob zohlednění vnosu považuje za použitelné i současná judikatura, která na R 57/70 navázala a vysvětlila, že pohledávka toho z manželů, který ze svého výlučného majetku něco vynaložil na majetek ve společném jmění manželů, nesměřuje vůči druhému z manželů, ale vůči celé mase společného jmění, jehož hodnota je nižší o výši vnosu. Proto při stanovení výše vyrovnávacích podílů nelze hodnotu vnosu odečítat od částky, kterou by měl účastník druhému zaplatit (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012, sp. zn. 22 Cdo 4072/2010, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2012, č. 22, str. 804 - 805)“.
V tomto usnesení se dále uvádí: „Dovolacímu soudu je známo, že metodika zohlednění vnosů při vypořádání společného jmění manželů působí v praxi obtíže, považuje proto za vhodné prezentovat v souzené věci správný způsob vypořádání vnosu“. Dovolací soud podle citovaného usnesení považuje za správný tento postup:
Východiska
Pro zohlednění vnosu je nutné určit výši celkového majetku (hodnot, věcí a aktiv) tvořícího součást společného jmění manželů a výši vnosu, resp. vnosů. V souzené věci byla celková suma aktiv 4 907 000,- Kč – cena rodinného domu na pozemku žalovaného, ze které dovolací soud pro demonstraci způsobu výpočtu vnosu dále vychází; vnos žalovaného tvoří částka 381 290,- Kč.
Způsob určení výše podílu každého z manželů
Od celkové hodnoty společného jmění manželů je nutné odečíst jednotlivé vnosy. V daném případě tak částka 4 907 000,- Kč musí být snížena o vnos žalovaného
381 290,- Kč, a činí 4 525 710,- Kč. Tato hodnota je určující pro základní vyčíslení výše podílu pro každého z účastníků; při rovnosti podílů je to polovina uvedené částky, tj. 2 262 855,- Kč (zbytek představuje „dluh“ SJM vůči žalovanému).
K podílu žalovaného je nutno přičíst výši jím provedeného vnosu 381 290,- Kč. Konečná výše podílu žalovaného činí částku 2 644 145,- Kč (2 262 855,- Kč + 381 290,- Kč), podíl žalobkyně činí 2 262 855,- Kč. Součet obou uvedených částek musí dát ve svém souhrnu celkovou hodnotu aktiv společného jmění manželů, tj. v daném případě 4 907 000, Kč.
Vyčíslení konkrétního vypořádacího podílu
Žalovaný při vypořádání získal věc v hodnotě 4 907 000,- Kč. Činí-li vypořádací podíl žalovaného 2 644 145,- Kč a získává věc v hodnotě 4 907 000,- Kč, musí v rámci vypořádání společného jmění žalobkyni zaplatit částku 2 262 855,- Kč.
I když odvolací soud nepoužil uvedený postup, dospěl správně ke stejné „vypořádací“ částce 2 262 855,- Kč, kterou by měl žalovaný žalobkyni zaplatit. Vycházel z toho, že ze zjištěné ceny domu 4 907 000,- Kč by každému z účastníků při rovnosti podílů náležela částka 2 453 500,- Kč. Žalovaný však vynaložil na dům ze svého celkem 381 290,- Kč, to znamená na svoji polovinu 190 645,- Kč a na polovinu žalobkyně rovněž 190 645,- Kč. Tuto částku je proto třeba odečíst od ceny poloviny domu 2 453 500 Kč, kterou by měla žalobkyně dostat, to znamená, že na vypořádání je žalovaný povinen jí zaplatit 2 262 855, Kč. Žalovaný tak získal hodnotu poloviny domu 2 453 500,- Kč, ve které je obsažena polovina jeho vnosu 190 645,- Kč a o druhou polovinu je snížena cena poloviny domu, kterou by měl žalobkyni zaplatit.
Pokud tedy jde o způsob vypořádání vnosu manžela na společný majetek, je dovolání nedůvodné.
5) Ke skutkovému zjištění o existenci dalších vnosů žalovaného, představovaných prostředky získanými půjčkami.
V této části je rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím a skutkové námitky tak nelze v dovolání uplatnit. Nicméně v této souvislosti je řízení zatíženo vadou, která mohla ít vliv na nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalovaný v řízení tvrdil, že finanční prostředky na stavbu domu získal půjčkami od čtyř fyzických osob; ty, slyšení jako svědci, existenci půjček potvrdili. Soud prvního stupně však poté, co uvedl, že ohledně půjček kromě výpovědi svědků neexistuje důkaz, že písemná smlouva nebyla uzavřena, byly jen vystaveny směnky, které byly po vrácení peněz zlikvidovány, a že peníze svědkové neměli uloženy na účtu, ale doma, byť se jednalo o vysoké částky, konstatoval, že se mu zdá „málo věrohodné“, že by „tak vysoké částky svědci žalovanému půjčili na dobu pěti let bezúročně“; vzápětí nicméně uvedl, že „žalovaný neprokázal, že by prostředky získané půjčkou do nemovitosti vložil“. Uvedené závěry jsou však vágní a umožňují dvojí výklad (že půjčka byla poskytnuta, ale nebylo prokázáno, jak s ní žalovaný naložil, nebo že poskytnuta nebyla). Skutečnosti uvedené soudem prvního stupně směřují spíše k závěru, že existence půjčky nebyla prokázána, soud však – aniž by toto jasně uvedl – uzavřel, že žalovaný neprokázal, že peníze takto získané investoval do stavby. Jde přitom o zásadní zjištění; pokud by totiž bylo prokázáno, že žalovaný skutečně zmíněné půjčky obdržel v době, kdy dům stavěl, a svědci, kteří mu půjčili, vypověděli, že šlo o půjčku na stavbu, pak by bylo na žalobkyni tvrdit a prokázat, že peníze byly použity jinak, resp., že na stavbu byly použity jiné prostředky. Jestliže by soud naopak dospěl k závěru, že tyto půjčky prokázány nebyly, pak by platila domněnka, že dům byl pořízen ze společných prostředků (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2008, sp. zn. 22 Cdo 4009/2007). Jestliže tedy soud prvního stupně skutečně dospěl k závěru, že existenci půjček žalovaný neprokázal (tak pochopil dotčené pasáže jeho rozsudku i odvolací soud – viz. str. 4 jeho rozsudku, přičemž toto hodnocení by bylo logické), pak to v dalším řízení výslovně uvede a zdůvodní; pokud pak měl půjčky za prokázané, bude ležet na žalobkyni břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že na stavbu je nepoužil (k tomu byl již proveden důkaz výslechem syna účastníků, nicméně opět není zřejmé, zda byl hodnocen v kontextu zjištění, že půjčky poskytnuty nebyly, či zda šlo jen o to, k čemu byly použity).
Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak nevyhovuje hlediskům uvedeným v § 157 odst. 2 o. s. ř.; tento nedostatek odvolací soud nezhojil a řízení je tak zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K dalším námitkám, týkajícím se hodnocení důkazů, dovolací soud – nad rámec toho, co bylo shora řečeno o přípustnosti skutkových námitek - uvádí: Podle § 132 o. s. ř. hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné. Hodnocení výpovědi svědka i účastníka z hlediska její věrohodnosti je v souladu se zásadou přímosti občanského soudního řízení (§ 122 odst. 1 o. s. ř.) věcí soudu, který provádí dokazování, a ke způsobu tohoto hodnocení by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě, že by soud hodnotil věrohodnost výpovědi na základě skutečností, které se dle obecných zkušeností k věrohodnosti výpovědi nevztahují. Věrohodnost výpovědi svědka nebo účastníka lze hodnotit i s přihlédnutím ke způsobu, jakým svědek nebo účastník soudu sděluje zjišťované skutečnosti a k jeho chování při výpovědi (viz též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v Právních rozhledech, 1998, č. 7, dále např. rozsudek ze dne 4. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 1033/2005, Soubor č. C 4244).
V dané věci dovolatel polemizuje s hodnocením důkazů a předkládá svou skutkovou verzi; dovolací soud však neshledal hodnocení, provedené soudem, který důkazy provedl, za zjevně nepřiměřené.
6) K dalším důkazním návrhům žalovaného.
Žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že neučinil žádná skutková zjištění z provedených důkazů nabídkami realitních kanceláří na prodeje nemovitosti. K tomu dovolací soud poznamenává, že je obecně známo – a uvedl to i znalec Ing. Karel Abraham – že tyto nabídky nic nevypovídají o cenách, za které jsou nabízené nemovitosti nakonec prodány. Pokud jde o důkaz kopiemi směnek, ten bude moci žalovaný navrhnout v dalším řízení; dovolací soud, aniž by mohl tento důkaz (bude-li proveden) nějak hodnotit poznamenává, že v původním řízení se žalobce ani jím navržení svědkové o existenci těchto kopií nijak nezmínili; jen tvrdili, že směnky byly zničeny.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-