// Profipravo.cz / Společné jmění manželů 10.04.2014
Včasné uplatnění nároku na vypořádání položek SJM
Podá-li jeden z účastníků zaniklého společného jmění manželů návrh na jeho vypořádání, je tím konzumováno i právo druhého z účastníků domáhat se vypořádání; podá-li druhý účastník stejnou žalobu v době, kdy je řízení již zahájeno, je na tuto žalobu třeba pohlížet jako na procesní návrh v již zahájeném řízení; tímto duplicitním návrhem není zahájeno řízení a není namístě jej proto zastavovat.
Soud může vypořádat jen ten majetek či hodnoty tvořící společné jmění manželů, které účastníci řízení navrhli k vypořádání soudním rozhodnutím do tří let od jeho zániku. Navrhne-li účastník zaniklého SJM ve tříleté lhůtě od jeho zániku (§ 150 odst. 4 obč. zák.) žalobou k vypořádání konkrétní majetek, ačkoliv v době podání této žaloby již řízení probíhalo na základě návrhu druhého účastníka, je nárok na vypořádání těchto položek uplatněn včas.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2674/2012, ze dne 25. 2. 2014
Dotčené předpisy: § 150 odst. 4 zák. č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů
Kategorie: SJM; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. června 2011, č. j. 9 C 314/2005-269, výrokem pod bodem I. rozhodl, že z věcí, které měli žalobce a žalovaná ve společném jmění manželů připadají do podílového spoluvlastnictví žalobce a žalované, každému jednou polovinou, nemovitosti zapsané na LV č. 25 pro k. ú. H., obec T., a to budova (bydlení) na pozemku parc. č. 50, a pozemky parc. č. 50 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 51 – zahrada a parc. č. 52/1 zahrada. Do výlučného vlastnictví žalované připadá kuchyňská linka včetně elektrospotřebičů v ceně 100.000,- Kč.
Výrokem pod bodem II. soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 50.000,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedené ke dni 5. 9. 2002. Žalobce podal žalobu na vypořádání společného jmění manželů („SJM“) 5. 9. 2005; téhož dne podala stejnou žalobu i žalovaná. Ta se k žalobě vyjádřila podáním doručeným soudu 31. 10. 2005; uvedla, že do SJM náleží kromě věcí označených žalobcem ještě další věci, závazky a investice, které uvedla ve své žalobě na vypořádání SJM podané rovněž 5. 9. 2002. K těmto položkám však soud nepřihlédl, neboť zastával názor, že je žalovaná v tomto řízení uplatnila až po uplynutí tříleté zákonem stanovené lhůty, tedy až v podání ze dne 31. 10. 2005 (§ 150 odst. 3 a 4 občanského zákoníku). Řízení o žalobě podané žalovanou bylo zastaveno pro litispendenci.
Soud dospěl k závěru, že předmětem vypořádání jsou pouze nemovitosti a zařízení kuchyně uvedené ve výroku rozsudku. O ostatních věcech označených v návrhu žalobce účastníci shodně uvedli, že nepatří do SJM. Při rozhodování o vypořádání zaniklého SJM soud vyšel ze zjištění, že žádný z účastníků nemá o předmětné nemovitosti zájem; žalovaná původně zájem projevila, ale neměla na jejich vypořádání dostatek finančních prostředků. Vzhledem k tomu, že při vypořádání SJM nelze nařídit prodej nemovitostí, považoval soud za jediný možný způsob vypořádání přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví účastníků. Do výlučného vlastnictví žalované pak přikázal zařízení kuchyně s tím, že na vyrovnání podílů zaplatí žalobci částku 50.000,- Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 17. dubna 2012, č. j. 9 Co 83/2012-298, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že z věcí, které měli žalobce a žalovaná ve společném jmění manželů připadají do podílového spoluvlastnictví žalobce a žalované, každému jednou polovinou, nemovitosti zapsané na LV č. 25 pro k. ú. H., obec T., a to budova (objekt bydlení) na pozemku parc. č. 50, a pozemky parc. č. 50 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 51 – zahrada a parc. č. 52/1 zahrada a kuchyňská linka včetně elektrospotřebičů v ceně 100.000,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za správné kromě části, ve které soud přikázal vybavení kuchyně žalované. Zaujal názor, že žalovaná uplatnila k vypořádání další položky až po uplynutí tříleté lhůty stanovené v § 150 odst. 4 obč. zák., proto k nim soud prvního stupně správně nepřihlédl. Je nevýznamné, že soud ohledně těchto věcí prováděl dokazování. K námitce žalované, že podala žalobu na vypořádání zaniklého SJM tentýž den jako žalobce, odvolací soud poukázal na skutečnost, že toto řízení bylo pravomocně zastaveno a správnost tohoto rozhodnutí nelze v tomto řízení o vypořádání SJM přezkoumávat. Předmětem řízení mohly být jen položky uvedené žalobcem.
Odvolací soud považoval rozhodnutí a úvahy soudu prvního stupně, které ho vedly k přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví účastníků, za správné. Souhlasil s tím, že v této konkrétní věci jsou dány výjimečné okolnosti, které neumožňovaly soudu rozhodnout o vypořádání SJM přikázáním nemovitostí do výlučného vlastnictví některému z bývalých manželů. O užívání nemovitostí neměli zájem a oba shodně uvedli, že nedisponují finančními prostředky na vyplacení spoluvlastnického podílu. Tento stav trval i v době rozhodování odvolacího soudu. Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - dospěl k závěru, že není důvod pro přikázání kuchyňské linky do výlučného vlastnictví žalované, neboť je zamontovaná v předmětné nemovitosti, žalovaná ji neužívá, nepotřebuje ji a v budoucnu bude sledovat vlastnický osud nemovitosti. V této části rozsudek soudu prvního stupně změnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) [písm. c)] občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaná namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu stejně jako soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Otázkou po právní stránce zásadní je postup soudu v případě, že oba účastníci tentýž den podají žalobu na vypořádání SJM, zejména jaký je v tomto případě rozsah vypořádávaného majetku. Má za to, že taková otázka dosud nebyla řešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Žalovaná poukazuje na skutečnost, že každý z účastníků podal u Okresního soudu v Teplicích žalobu na vypořádání SJM dne 5. 9. 2005. Ve své žalobě se domáhala vypořádání v širším rozsahu než žalobce. Řízení o její žalobě vedené pod sp. zn. 9 C 318/2005 Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 21. 9. 2005, č. j. 9 C 318/2005-59, zastavil pro překážku věci zahájené.
Při prvním jednání v této věci založila do spisu svoji žalobu projednávanou pod sp. zn. 9 C 318/2005 a domáhala se vypořádání SJM v tomto širším rozsahu. Soud prvního stupně nejprve projednával celý rozsah masy SJM včetně majetkových hodnot označených žalobkyní. Avšak při jednání konaném 12. 5. 2011 seznámil účastníky s novým právním náhledem na věc odvíjejícím se od závěrů v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 183/2008, a to že lze vypořádat pouze ty věci, které účastníci zahrnuli do vypořádání SJM do tří let od právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Od této chvíle k věcem označeným žalovanou v její původní žalobě neprováděl dokazování a nepřihlížel k nim.
Žalovaná jednak namítá, že právní názor Nejvyššího soudu, ke kterému dospěl až několik let po zahájení řízení o vypořádání SJM, neměl být na danou věc aplikován. V případě její žaloby nemohl soud prvního stupně v dané době postupovat jinak, než že zastavil řízení v téže věci pro překážku věci zahájené. V důsledku toho byla žalované odňata možnost vypořádat veškerou masu náležející do SJM a i možnost vypořádat nezahrnuté položky v samostatném řízení. Žalovaná má za to, že podáním souběžné žaloby včas uplatnila a vymezila masu SJM ve lhůtě tří let od zániku manželství a že soud měl rozhodnout o vypořádání v tomto rozsahu.
Žalovaná namítá i nesprávné posouzení věci spočívající v tom, že soud nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků. Tento postup by měl být používán pouze ve zcela výjimečných případech, o takový v dané věci nejde. Z ustálené judikatury vyplývá, že zejména u nemovitostí nic nebrání tomu, aby byly přikázány do výlučného vlastnictví jednoho z bývalých manželů i proti jeho vůli a nedostatek finančních prostředků není důvodem pro přikázání věcí do podílového spoluvlastnictví. Pokud by bývalí manželé měli vůli setrvat v podílovém spoluvlastnictví, nemuseli by podávat žalobu na vypořádání SJM. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že otázky, které žalovaná uplatňuje v tomto řízení, měla uplatnit v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 318/2005, které se týkalo její žaloby. Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně považuje za správná. Souhlasí i s přikázáním nemovitostí do podílového spoluvlastnictví, neboť za situace, kdy žádný z účastníků nemá dostatek finančních prostředků na vyplacení druhého účastníka a žádný z nich nemá o nemovitost zájem, jde o jediné správné řešení. To umožňuje v budoucnu kterémukoliv z nich podat žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví s tím, že v tomto řízení již soud může rozhodnout o prodeji předmětných nemovitostí. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, eventuelně zamítl.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k zániku společného jmění manželů a pravomocnému rozhodnutí o žalobě na vypořádání společného jmění manželů došlo před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 - srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. - o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Jestliže odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání SJM jen ohledně některých vypořádávaných položek, může dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny rozsudku prvního stupně; rozhodnutí týkající se položek, které nebyly změnou rozhodnutí soudu prvního stupně v odvolacím řízení dotčeny, lze přezkoumat jen za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze. Dovolatelka měnící část rozhodnutí odvolacího soudu nenapadá, proto dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
V dané věci se přípustnost dovolání opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; otázka, jaký je postup soudu v případě, že každý z účastníků tentýž den podá žalobu na vypořádání SJM, ani otázka, zda taková „duplicitní“ žaloba, podaná ještě ve tříleté lhůtě pro vypořádání SJM má ten účinek, že na majetkové kusy v ní uvedené nelze vztáhnout zákonnou domněnku vypořádání (§ 150 odst. 4 obč. zák.), nebyla dovolacím soudem doposud řešena.
Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných (§ 150 odst. 4 obč. zák.).
„Soudní praxe se přiklání k závěru, že řízení o vypořádání společného jmění manželů je řízením, ve kterém mají účastníci na obou stranách sporu jak postavení navrhovatele, tak i postavení odpůrce (iudicium duplex - viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 684/2004, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2943). To vyplývá z toho, že každý z účastníků může (do tří let od zániku SJM) označovat majetek, který je třeba vypořádat, aniž by šlo formálně o vzájemnou žalobu, že soud není vázán návrhy účastníků, a konečně z toho, že podá-li jeden z bývalých účastníků společného jmění návrh na jeho vypořádání, je tím konzumováno i žalobní právo druhého účastníka, který již žalobu nemůže podat.“ (Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 3. vydání, s. 216).
Podá-li tedy jeden z účastníků zaniklého společného jmění manželů návrh na jeho vypořádání, je tím konzumováno i právo druhého z účastníků domáhat se vypořádání; podá-li druhý účastník stejnou žalobu v době, kdy je řízení již zahájeno, je na tuto žalobu třeba pohlížet jako na procesní návrh v již zahájeném řízení; tímto duplicitním návrhem není zahájeno řízení a není namístě jej proto zastavovat.
Obdobnou problematikou se zabýval dovolací soud již v rozsudku ze dne 11. prosince 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011, ve kterém s odkazem na právní názor, který vyslovil v usnesení ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8310, jakož i v řadě dalších rozhodnutí uvedl:
„Podle ustálené judikatury v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (i společného jmění manželů) může soud vypořádat jen ten majetek či hodnoty tvořící společné jmění manželů, které účastníci řízení navrhli k vypořádání soudním rozhodnutím do tří let od jeho zániku. Tento závěr učinil Nejvyšší soud České republiky za využití předchozí judikatury (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2007, sp. zn. 22Cdo 1112/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5061), kdy v návaznosti na to současně dovodil nepřípustnost uplatnění společné pohledávky v režimu bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen BSM), pokud nebyla uplatněna v tříleté zákonné lhůtě podle § 150 odst. 4 obč. zák. Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž poznamenal, že předchozí praxe, která umožňovala kdykoliv během řízení o vypořádání BSM navrhnout nové položky k vypořádání, vycházela ze starší úpravy, která předpokládala, že soud z úřední povinnosti ‚pátrá‘ po majetku v BSM a že je povinen vypořádat jeho celou masu. Tento názor, který v praxi mimo jiné vedl k neúměrnému prodlužování sporů, neboť umožňoval neomezené rozšiřování vypořádávaného majetku, je však neudržitelný vzhledem k novější hmotně právní úpravě vycházející zejména z posílení dispozitivního charakteru norem upravujících vypořádání BSM a také k vzhledem k uplatnění zásad projednací a dispoziční v občanském soudním řízení (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007).
Ani argumentace dovolatelky, upozorňující na možné negativní důsledky v případě, že jeden z účastníků podá návrh na vypořádání těsně před uplynutím tříleté lhůty (§ 150 odst. 4 obč. zák.), nemůže vést k opuštění uvedeného názoru. V soukromém právu se tradičně uplatňuje zásada "vigilantibus iura scripta sunt"; žalovaná měla dostatečnou dobu k tomu, aby se sama pokusila o vypořádání zaniklého SJM ať již dohodou, nebo v soudním řízení. Jestliže se spoléhala na to, že žalobce, se kterým se na vypořádání nedohodla, žalobu nepodá, musí nést důsledky toho, že ji podal na samém konci lhůty. Ostatně lhůta uvedená v § 150 odst. 4 obč. zák. plní částečně stejnou funkci jako promlčení a prekluze nároku; nutí totiž účastníky k tomu, aby právo na vypořádání jednotlivých věcí uplatnili co nejdříve, neboť s odstupem času nejen že přetrvává nežádoucí nejistota ohledně právního stavu, ale také dokazování se stává náročnějším.
Námitka, že jde o ‚iudicium duplex‘, je nepřípadná; kdyby totiž žalobu podala sama (včas) poté, co ji podal žalobce, bylo by sice její žalobní právo již konzumováno, ovšem věci, které by ve tříleté lhůtě navrhla v žalobě k vypořádání, by vypořádány být musely. To platí i v případě, že by navrhla položky k vypořádání v řízení zahájeném k návrhu žalobce, pokud by tak učinila do tří let od právní moci rozsudku“.
V nyní projednávané věci jde o opačný případ; dovolatelka sice včas podala žalobu na vypořádání SJM a uvedla v ní věci, jejichž vypořádání se domáhala, ovšem – protože nevěděla o žalobě podané protistranou týž den – neučinila tak formou vyjádření k žalobě či podání v již zahájeném řízení, ale formou žaloby. S její žalobou měl soud prvního stupně nakládat jako s podáním v již zahájeném řízení (práva účastníků řízení by nepoškodil ani postup, kdy by obě tato „řízení“ spojil ke společnému projednávání). Rozhodně však předmětným podáním dovolatelka včas navrhla položky ze zaniklého společného jmění k vypořádání a bez ohledu na další procesní osud tohoto návrhu je měl soud do vypořádání zahrnout.
Lze tedy shrnout, že navrhne-li účastník zaniklého SJM ve tříleté lhůtě od jeho zániku (§ 150 odst. 4 obč. zák.) žalobou k vypořádání konkrétní majetek, ačkoliv v době podání této žaloby již řízení probíhalo na základě návrhu druhého účastníka, je nárok na vypořádání těchto položek uplatněn včas.
Tento právní názor je třeba aplikovat i na spory zahájené v době, kdy část soudní praxe připouštěla při vypořádání postupné uplatňování nároků na vypořádání majetkových položek, i když od zániku SJM uplynuly více než 3 roky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, a další rozhodnutí a literaturu tam uvedenou).
Z uvedeného je zřejmé, že postup odvolacího soudu není v souladu s § 150 odst. 4 obč. zák., ani s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zajišťujícím práva žalované na soudní ochranu a na spravedlivý proces.
Soudy v nalézacím řízení však rozhodly v souladu s judikaturou dovolacího soudu, když nemovitost přikázaly do podílového spoluvlastnictví účastníků (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1399/2004, dne 14. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 2597/2006, ze dne 12. července 2012, sp. zn. 22 Cdo 3268/2010). Nemá-li totiž žádný z účastníků prostředky na vyplacení vypořádacího podílu k domu a současně občanský zákoník 1964 nepřipouští, aby soud při vypořádání SJM nařídil prodej domu a rozdělení výtěžku prodeje, pak je jeho přikázání do podílového spoluvlastnictví účastníků spravedlivým řešením; lze totiž předpokládat, že ten, kterému by byl dům přikázán, by nesl veškeré úsilí, náklady a rizika spojené s jeho prodejem.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-