// Profipravo.cz / Věcná břemena 06.10.2014
Zřízení věcného břemene cesty, která ve smlouvě není přesně vymezena
Bylo-li sjednáno věcné břemeno cesty (právo průchodu a průjezdu) přes určitý pozemek, ale nebylo sjednáno, kudy cesta vede, nemá to za následek neplatnost smlouvy pro neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.), ale je na povinném, aby v souladu s dobrými mravy a potřebou panujícího pozemku vymezil, kudy cesta povede.
Tato pravidla se uplatní – a to podle výslovného znění zákona - i po 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“), který budou soudy i v tomto řízení nadále aplikovat (viz § 3028 o. z.). Podle § 1258 platí: „Služebnost zahrnuje vše, co je nutné k jejímu výkonu. Není-li obsah nebo rozsah služebnosti určen, posoudí se podle místní zvyklosti; není-li ani ta, má se za to, že je rozsah nebo obsah spíše menší než větší“. Tato úprava platí obecně pro všechny služebnosti. Dále nový zákoník stanoví: „Není-li míra služebnosti určena, rozhoduje potřeba panujícího pozemku. Služebnost se nemění změnou v rozsahu služebné nebo panující věci, ani změnou hospodaření na panujícím pozemku“ (§ 1264 odst. 1 a 2 o. z.). Z tohoto ustanovení vyplývá, že je třeba vycházet ze stavu v době zřízení služebnosti, nebylo-li dohodnuto něco jiného, resp. nebyl-li obsah služebnosti ve smlouvě určen.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3833/2012, ze dne 9. 7. 2014
Dotčené předpisy:
§ 151o odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 37 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 1258 o. z.
§ 1264 o. z.
§ 3028 o. z.
Kategorie: věcná břemena; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobci se domáhali určení, že neexistuje věcné břemeno spočívající v právu vlastníka pozemku parc. č. 2125/49 k. ú. R. (kterým je žalovaná) procházet a projíždět přes pozemek v jejich spoluvlastnictví parc. č. 2125/1 k. ú. R. (který obklopuje další jejich pozemek parc. č. 2125/46, na němž se nachází dům s jejich bytovými jednotkami) a dále přes pozemky parc. č. 2145/47 a 2125/54, náležející žalované. Věcné břemeno je zapsáno v katastru nemovitostí na základě smlouvy uzavřené 2. 2. 2007 mezi právní předchůdkyní žalované a společností Bytová výstavba CZ, a. s. (dále smlouva o zřízení věcného břemene). Jde o neplatný právní úkon, neboť ve skutečnosti šlo o dosažení přístupu k pozemku parc. č. 2125/47, na kterém byla povolena stavba penzionu. Protože však pozemek parc. č. 2125/47 i pozemky parc. č. 2125/1, 2125/47 a 2125/54 náležely rovněž právní předchůdkyni žalované, věcné břemeno nešlo zřídit. Věcné břemeno tak bylo zřízeno ve prospěch parc. č. 2125/49, přičemž za obě smluvní strany jednala tatáž fyzická osoba jako jednatel obou obchodních společností. Podle žalobců je předmětná smlouva neplatná i pro neurčitost, neboť nevymezovala, která část pozemků je břemenem zatížená, a ani v ní nebylo výslovně uvedeno, že zatěžuje pozemky celé.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 10. října 2011, č. j. 14 C 99/2010-297, ve spojení s opravným usnesením ze dne 10. ledna 2012, č. j. 14 C 99/2010-323, určil, že neexistuje právo odpovídající věcnému břemeni průchodu a průjezdu každého vlastníka pozemku parc. č. 2125/49 v k. ú. R. a obci L. přes pozemky parc. č. 2125/1, 2125/47 a 2125/54 v k. ú. R. a obci L., zřízené smlouvou o zřízení věcného břemene uzavřenou mezi společnostmi BV Development Liberec s. r. o., IČO 27464725, a Bytová výstavba CZ a. s. IČO 25941763, dne 22. 2. 2007, vklad práva povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Jablonec nad Nisou, č. j. V-806/2007-505, dne 13. 3. 2007, s právními účinky vkladu ke dni 2. 2. 2007. Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.) a o vrácení přeplatku soudního poplatku žalobcům (výrok IV.).
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 6. června 25012, č. j. 73 Co 132/2012-366, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil s tím, že ve výroku IV. zůstává rozsudek nedotčen.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o zřízení věcného břemene je absolutně neplatná pro neurčitost podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), neboť nevymezuje, kterými místy zatížených pozemků může vlastník panujícího pozemku projíždět či procházet. Vlastník zatíženého pozemku musí mít alespoň základní povědomost o tom, v jakých místech má k průchodu a průjezdu docházet, tedy kde je povinen průchod a průjezd zajistit. Může být sjednáno, že přecházet a přejíždět přes zatížený pozemek lze kdekoliv, ale v takovém případě by však musela být tato vůle stran ve smlouvce o zřízení věcného břemene výslovně projevena. Odvolací soud považoval za příhodný odkaz soudu prvního stupně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 507/2001, v němž Nejvyšší soud vymezil stejné požadavky na určité vymezení věcného břemene ve smlouvě o jeho zřízení, byť se týkal zatížení pozemku věcným břemenem spočívajícím ve vedení kanalizační stoky. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně neposuzoval platnost smlouvy o zřízení věcného břemen podle § 39 odst. 1 obč. zák. jako úkon obcházející zákon.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání je podle jejího názoru založena § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Právní otázka zásadního významu spočívá v tom, zda ve smlouvě o zřízení věcného břemene spočívajícího v průchodu a průjezdu přes zatížený pozemek musí být výslovně uvedeno, že věcným břemenem je zatížen pozemek celý. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů o neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene pro neurčitost a a odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 507/2001. Toto rozhodnutí se týkalo neporovnatelného případu a důvod neurčitosti je principálně odlišný. V dané věci se jedná o věcné břemeno spočívající v právu chůze a jízdy po zatížených pozemcích, které z povahy věci lze zřídit k pozemku celému. K tomu také směřovala vůle smluvních stran, a nebylo prokázáno tvrzení žalobců, že tomu tak nebylo. Ve věci sp. zn. 22 Cdo 507/2001 se smluvní strany shodly na zatížení pozemku věcným břemenem jen na části pozemku, ale tato jejich vůle ve smlouvě vyjádřena nebyla, neboť vedením kanalizační stoky byl zatížen pozemek celý. Dovolatelka také poukazuje na judikát uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 1108, v němž se uvádí, že § 35 odst. 2 obč. zák. formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu podrobí zkoumání i vůli jednající osoby. Tato výkladová pravidla soudy vůbec neaplikovaly. Ze smlouvy o zřízení věcného břemene je i tak na první pohled zřejmé, že nejde o zatížení části pozemku, ale o pozemek celý. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci Mgr. I. Š. a Mgr. S. Š. se vyjádřili k dovolání tak, že není přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Soudy obou stupňů správně odkázaly na rozsudek sp. zn. 22 Cdo 507/2001, žalovaní připomínají ještě rozsudky ve věcech sp. zn. 22 Cdo 60/2008 a 22 Cdo 2595/2005. Rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu týkající se výkladu právních úkonů, např. 33 C do 512/2000, 33 Odo 311/2001, 25 Cdo 1116/20001 a také s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 104/04. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku věcného břemene smlouvou mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále „obč. zák.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Dovolací soud dosud neposuzoval platnost smlouvy o zřízení věcného břemene cesty, která ve smlouvě není přesně vymezena.
Věcná břemena jsou upravena v § 151n a násl. obč. zák. Podle § 151n odst. 1 obč. zák. věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat.
Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03).
Zásad, uznávaných až do zrušení obecného zákoníku občanského (OZO) z roku 1811, je třeba dbát i v současné době (tj. za platnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.) a z nich při aplikaci práva vycházet, a to zejména tam, kde současná právní úprava vykazuje mezery, které nezbývá než překlenout výkladem (nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1997 sp. zn. III. ÚS 77/97). Judikatura k věcným břemenům podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. také řadu otázek řešila právě v souladu s OZO z roku 1811, resp. s tehdejší právnickou literaturou.
V dané věci bylo nepochybně zřízeno věcné břemeno cesty přes pozemek, který je nyní ve spoluvlastnictví žalobců; smlouva o jeho zřízení však nevymezila kudy má cesta vést. I pro tento případ platí v zásadě to, co bylo nastíněno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 507/2001, že totiž právo odpovídající věcnému břemeni lze v takovém případě vykonávat kdekoliv na zatíženém pozemku jen tehdy, bylo-li to ve smlouvě uvedeno. Ve věci sp. zn. 22 Cdo 507/2001 však šlo o věcné břemeno spočívající v povinnosti trpět vedení kanalizační stoky, nyní jde o právo cesty. Tato problematika byla řešena již v dobách platnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811 v § 495, upravujícím otázku prostoru k výkonu tzv. cestních služebností. V první větě tohoto ustanovení se uvádí: „Prostor pro tyto tři služebnosti musí býti přiměřen nutné potřebě a okolnostem místa“. V souladu s tím judikatura konstatovala: „Vykonávána-li služebnost vozové cesty po každém libovolném místě služebního pozemku bez omezení na určitý směr, může býti výsledkem této dlouholeté držby jen služebnost vozové cesty, přiměřená nutné potřebě a okolnostem místa“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 1929, sp. zn. Rv I 1957/28, podobně věc sp. zn. R 440/37, vše publikováno v informačním systému ASPI).
K tomu komentář uvádí, že o prostoru k výkonu služebnosti cesty rozhoduje především úmluva stran. „Není-li jí, určí prostor osoba zavázaná a musí tak učiniti způsobem, který je přiměřený nutné potřebě (odpovídající služebnosti) a místním poměrům… bude se museti oprávněný zpravidla spokojiti s jedinou cestou a tedy trpěti, aby jiné cesty byly uzavřeny“ (Sedláček, J., Rouček, F., a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, díl II., s. 866). Při vymezení cesty je třeba vycházet z potřeby panující nemovitosti, nelze však takové břemeno vykonávat v rozsahu, na který účastníci smlouvy o jeho zřízení nebo jejich nástupci „nemohli vzhledem k okolnostem konkrétního případu pomyslet“ (k tomu viz Švestka, J., Spáčil J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I., § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1033). Věcná břemena nemohou být svémocně rozšiřována; oprávnění vyplývající z věcného břemene musí být vykonáváno tak, aby povinného zatěžovalo co nejméně. V případě pochybností o rozsahu věcného břemene platí, že povinný má být omezován spíše méně než více (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2647/2004). Strany musejí vycházet z principu dobrých mravů; jestliže by povinný měl za to, že takto vymezená cesta bez rozumného a přijatelného důvodu ztěžuje výkon jeho práva, mohl by žádat soud o vymezení, kudy cesta vede.
Lze tedy uzavřít, že bylo-li sjednáno věcné břemeno cesty (právo průchodu a průjezdu) přes určitý pozemek, ale nebylo sjednáno, kudy cesta vede, nemá to za následek neplatnost smlouvy pro neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.), ale je na povinném, aby v souladu s dobrými mravy a potřebou panujícího pozemku vymezil, kudy cesta povede.
Tato pravidla se uplatní – a to podle výslovného znění zákona - i po 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“), který budou soudy i v tomto řízení nadále aplikovat (viz § 3028 o. z.). Podle § 1258 platí: „Služebnost zahrnuje vše, co je nutné k jejímu výkonu. Není-li obsah nebo rozsah služebnosti určen, posoudí se podle místní zvyklosti; není-li ani ta, má se za to, že je rozsah nebo obsah spíše menší než větší“. Tato úprava platí obecně pro všechny služebnosti. Dále nový zákoník stanoví: „Není-li míra služebnosti určena, rozhoduje potřeba panujícího pozemku. Služebnost se nemění změnou v rozsahu služebné nebo panující věci, ani změnou hospodaření na panujícím pozemku“ (§ 1264 odst. 1 a 2 o. z.). Z tohoto ustanovení vyplývá, že je třeba vycházet ze stavu v době zřízení služebnosti, nebylo-li dohodnuto něco jiného, resp. nebyl-li obsah služebnosti ve smlouvě určen.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné; samotná skutečnost, že ve smlouvě nezbylo vymezeno, kudy věcné břemeno cesty povede, nezakládá její neplatnost. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-