// Profipravo.cz / Zástavní právo, zadržovací právo 10.10.2013
K působení zástavního práva proti oprávněnému dle zák. č. 229/1991 Sb.
I. Soud musí důsledně rozlišovat mezi tím, zda zástavní právo vzniklo na straně jedné a zda zástavní právo působí proti (vůči) vlastníku zástavy na straně druhé. Ze vztahu obou institutů současně vyplývá, že zástavní právo sice může (platně vzniknout), že však nemusí působit proti tomu, kdo je (nyní) vlastníkem zástavy. Proti tomu, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, se zástavní věřitel nemůže úspěšně domáhat uspokojení ze zástavy, i když (dosud) nenastal případ, s nímž zákon spojuje zánik zástavního práva; ten, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, nemá postavení zástavního dlužníka a věc (právo, jiná majetková hodnota) tedy není zatížena zástavním právem.
II. Došlo-li k vydání věci podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) dohodou nebo rozhodnutím, byl tím uspokojen tzv. restituční nárok oprávněné osoby, spočívající v navrácení věci do jejího vlastnictví v případech a za podmínek stanovených v zákoně. Představuje-li tedy podle ustálené judikatury soudů "restituce obnovení původního právního stavu" s účinky ex tunc v případech a za podmínek stanovených zákonem, nelze oprávněnou osobu, které byla věc navrácena do vlastnictví, považovat za "pozdějšího vlastníka zastavené věci" ve smyslu ustanovení § 164 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.2002.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3771/2012, ze dne 21.8. 2013
(kategorie: zástavní právo; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. K., zastoupeného JUDr. Vladimírou Šaškovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Sázavská č. 766/3, proti žalované JUDr. S. B., zastoupené JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Lorecká č. 465, o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 10/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2011 č.j. 15 Cmo 148/2010-62, takto:
Rozsudek vrchního soudu, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2010 č.j. 58 Cm 10/2010-23 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2010 č.j. 58 Cm 10/2010-34 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 1.4.2010 domáhal, aby "ze soupisu konkursní podstaty" úpadce byla vyloučena nemovitost označená jako "parc.č. - orná půda o výměře 17.327 m2, dosud vedená u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha, na LV 463 pro obec Praha, katastrální území Třebonice, ve vlastnictví V. K., na níž vázne zástavní právo odděleného věřitele NANAI, s.r.o.". Žalobu zdůvodnil tím, že vůči předmětnému pozemku řádně uplatnil restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) a že rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 9.9.2003 č.j. PÚ 3578/02, které nabylo právní moci dne 15.9.2003, bylo určeno, že je "oprávněnou osobou a vlastníkem předmětné nemovitosti". Podle žalobce tímto rozhodnutím "pozbyly platnost kupní smlouvy, kterými M. S. a B. S. převedly nemovitosti na úpadce INTER MODEX, spol. s r.o. v likvidaci". Úpadce dne 9.3.1998 uzavřel s Erste Bank a.s. (právní předchůdkyní současné zástavní věřitelky společnosti NANAI, s.r.o.) zástavní smlouvu k zajištění kontokorentního úvěru ve výši 8.000.000,- Kč. Poté, co usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15.4.2003 č.j. 59 K 7/2003-18 byl na majetek INTER MODEX, spol. s r.o. v likvidaci prohlášen konkurs, byla nemovitost zapsána dne 1.8.2003 do soupisu konkursní podstaty, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11.2.2009 č.j. 58 Cm 42/2004-101 z něj byla vyloučena, dopisem žalované ze dne 18.11.2009 byl žalobce vyzván podle ustanovení § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání k úhradě zajištěné pohledávky nebo ke složení ceny zástavy do 30 dnů a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19.3.2010 č.j. 59 K 7/2003-554 byl žalobce informován o opětovném zápisu nemovitosti do soupisu konkursní podstaty a vyzván k podání vylučovací žaloby.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.6.2010 č.j. 58 Cm 10/2010-23, opraveným usnesením ze dne 13.7.2010 č.j. 58 Cm 10/2010-34, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 14.320,80 Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Poláka. Dospěl nejprve k závěru, že otázku vzniku zástavního práva je nutno posuzovat podle ustanovení § 151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000, a dovodil, že zástavní právo bylo ve prospěch zástavního věřitele zapsáno do katastru nemovitostí a že zástavní věřitel byl v dobré víře, že zástavce byl oprávněn věc zastavit, neboť úpadce INTER MODEX, spol. s r.o. v likvidaci byl v době uzavření zástavní smlouvy zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník zástavy, již mu prodala kupní smlouvou ze dne 4.12.1996 M. S., která nemovitost získala - jak bylo potvrzeno "rozhodnutím" Okresního soudu v Berouně ze dne 29.7.1996 č.j. D 602/96-50 - děděním po otci, a že žalobce "nepředložil žádné důkazy o tom, že by banka jako zástavní věřitel v době uzavření zástavní smlouvy měla nějaké informace o tom, že byl na sporný pozemek uplatněn restituční nárok", a na "zástavním věřiteli nelze spravedlivě požadovat, aby při uzavírání zástavních smluv obesílal pozemkové úřady, soudy a další instituce s dotazem, zda jsou ve vztahu k nemovitosti vedena nějaká řízení". I když úpadce INTER MODEX, spol. s r.o. v likvidaci nebyl v době zastavení nemovitosti jejím vlastníkem, zástavní právo k předmětné nemovitosti podle soudu prvního stupně platně vzniklo a žalobce "tedy nemá právo vylučující zařazení nemovitosti do soupisu konkursní podstaty úpadce".
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27.1.2011 č.j. 15 Cmo 148/2010-62 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žalované "právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává"; ve věci samé jej potvrdil a rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně v tom, že zástavní právo k předmětné nemovitosti platně vzniklo, neboť "nebylo prokázáno, že by Erste bank a.s. jako zástavní věřitel nebyla v dobré víře, že úpadce INTER MODEX, spol. s r.o. v likvidaci je vlastníkem předmětné nemovitosti, a že je tudíž oprávněn ji zastavit", a odmítl námitku žalobce, podle kterého opětovnému zápisu sporné nemovitosti do soupisu konkursní podstaty úpadce INTER MODEX, spol. s r.o. v likvidaci brání pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11.2.2009 č.j. 58 Cm 42/2004-101, s odůvodněním, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 42/2004 byla sporná nemovitost do soupisu konkursní podstaty úpadce INTER MODEX, spol. s r.o. v likvidaci "zapsána na základě tvrzeného vlastnického práva žalovanou a nikoliv jako v posuzovaném případě na základě zástavního práva váznoucího na předmětné nemovitosti". Vzhledem k tomu, že "v restitučních zákonech není zakotveno, že by se nemovitosti vracely restituentovi bez věcných práv, která na ní váznou z doby poté, kdy byly vlastníku neprávem odňaty a vznikly předtím, než jsou opět restituentovi vydány", není tu žádný důvod k vyloučení předmětné nemovitosti ze soupisu konkursní podstaty úpadce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že žalovaná (úpadce) získala nemovitost od nevlastníka, že jakýkoliv "převod práva v průběhu restitučního řízení byl v rozporu s blokačním ustanovením zákona o půdě" a že tedy "i opětovné zapsání nemovitosti do konkursní podstaty úpadce podle § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání je v rozporu s tímto ustanovením". Podle názoru žalobce je "naprosto vyloučen" postup, aby "nejdříve došlo ke zhojení majetkové křivdy a navrácení původního majetku původním vlastníkům a následné odnětí téhož majetku způsobem podle zákona o konkursu a vyrovnání", neboť to odporuje smyslu zákona o půdě. Navíc, "otázka dobré víry, která byla dosud judikaturou řešena, vychází výlučně ze vztahů, kdy dochází k převodu majetku převodem a nikoliv přechodem, jako v tomto případě". Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, popř. zamítl. Souhlasí se závěry soudů, že zástavní právo k předmětné nemovitosti platně vzniklo, přičemž tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou soudů. Skutečnost, že žalobce získal nemovitosti na základě restitučních předpisů (zákona o půdě), nemůže mít na vznik zástavního práva vliv. Navíc, podle názoru žalované blokační ustanovení obsažené v zákoně o půdě "na daný případ nelze vztáhnout, neboť uvedené ustanovení zakazuje nakládání s majetkem toliko povinné osobě, ale v daném případě však o vztah mezi povinnou osobou a oprávněnou osobou vůbec nejde".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalobce proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a 3 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 9.9.2003 č.j. PÚ 3578/02, které nabylo právní moci dne 15.9.2003, bylo podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) určeno, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku. Ještě předtím bylo "rozhodnutím" Okresního soudu v Berouně ze dne 29.7.1996 č.j. D 602/96-50 potvrzeno, že předmětný pozemek nabyla děděním po A. S., zemřelém dne 24.1.1992, jeho dcera M. S., která nemovitost kupní smlouvou ze dne 4.12.1996 prodala úpadci; vlastnické právo ve prospěch úpadce bylo vloženo do katastru nemovitostí s tím, že účinky vkladu nastaly ke dni 6.12.1996. Úpadce uzavřel s obchodní společností Erste Bank Sparkasse (ČR) a.s. dne 9.3.1998 zástavní smlouvu, kterou dal předmětnou nemovitost do zástavy k zajištění kontokorentního úvěru ve výši 8.000.000,- Kč; věřitelem této pohledávky a zástavním věřitelem je nyní obchodní společnost NANAI, s.r.o. Poté, co nevyhověl výzvě žalované ze dne 18.11.2009, aby zaplatil ve prospěch konkursní podstaty zajištěnou pohledávku nebo cenu zástavy (§ 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání), byl žalobce usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19.3.2010 č.j. 59 K 7/2003-554 vyrozuměn o tom, že nemovitost byla zahrnuta do soupisu majetku patřícího do konkursní podstaty, a poučen o podání vylučovací žaloby.
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí sporu mimo jiné významné posouzení toho, zda působí vůči oprávněné osobě, které byla věc vydána podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), zástavní právo, jež bylo zřízeno ještě v době před vydáním věci. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla ve všech souvislostech vyřešena a že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky (včetně jejího příslušenství) pro případ, že dluh (závazek), který odpovídá zajištěné pohledávce, nebude řádně a včas splněn nebo nezanikne jiným způsobem, a to tím, že poskytuje zástavnímu věřiteli právo (nárok) domáhat se uspokojení ze zástavy. Jedním z titulů nabytí zástavního práva je smlouva (zástavní smlouva).
Vznikne-li zástavní právo, působí vždy proti tomu, kdo je (byl) v době zřízení zástavního práva vlastníkem (majitelem) zástavy (zástavním dlužníkem). Proti jiné osobě působí zástavní právo jen tehdy, stanoví-li to zákon, popř. za podmínek v zákoně stanovených (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13.1.2010 sp. zn. 31 Cdo 158/2010, který byl uveřejněn pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010); podle právní úpravy účinné od 1.5.1990 do 31.12.1991 zástavní právo působilo vůči tomu, kdo "smluvně převzal" zástavu (věc, na které vázne zástavní právo), přičemž "smluvní nabyvatel" byl "vázán vedle původního dlužníka za pohledávku, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, a o které při uzavření smlouvy věděl nebo musel vědět", a to do výše ceny nabytého majetku (srov. § 129c odst. 3 hospodářského zákoníku), podle právní úpravy účinné od 1.1.1992 do 31.12.2000 zástavní právo působilo proti tomu, kdo "smluvně převzal" zástavu (věc, na které vázne zástavní právo), jestliže "při uzavření smlouvy nabyvatel o zástavním právu věděl nebo vědět musel", přičemž nabyvatel "odpovídá takto do výše ceny nabyté věci" (srov. § 151d odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000), a podle právní úpravy účinné od 1.1.2001 zástavní právo působí proti "každému pozdějšímu vlastníku" zástavy (srov. § 164 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1. do 31.12.2001 a § 164 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.2002); pozdějším vlastníkem zástavy se rozumí ten, kdo nabyl své vlastnické právo k zástavě teprve poté, co již vzniklo zástavní právo, popř. co již uplynul jinak (než v závislosti na vzniku zástavního práva) stanovený den, který je rozhodný pro určení pořadí pohledávky zajištěné tímto zástavním právem, tedy - řečeno jinak - ten, kdo nabyl vlastnictví po osobě, jež vlastnila věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu v době, kdy k nim vzniklo zástavní právo, popř. v době, která byla rozhodná pro určení pořadí pohledávky zajištěné tímto zástavním právem.
Zástavní právo zanikne v případech stanovených v zákoně; podle právní úpravy účinné od 1.5.1990 do 31.12.1991 zástavní právo zanikalo zejména z důvodů uvedených v ustanovení § 129h hospodářského zákoníku, podle právní úpravy účinné od 1.1.1992 do 31.12.2000 především v případech uvedených v ustanovení § 151g občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 a podle právní úpravy účinné od 1.1.2001 obzvláště z důvodů uvedených v ustanovení § 170 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.2001.
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že soudy měly důsledně rozlišovat mezi tím, zda zástavní právo vzniklo na straně jedné a zda zástavní právo působí proti (vůči) vlastníku zástavy na straně druhé. Ze vztahu obou institutů současně vyplývá, že zástavní právo sice může (platně vzniknout), že však nemusí působit proti tomu, kdo je (nyní) vlastníkem zástavy. Proti tomu, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, se zástavní věřitel nemůže úspěšně domáhat uspokojení ze zástavy, i když (dosud) nenastal případ, s nímž zákon spojuje zánik zástavního práva; ten, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, nemá postavení zástavního dlužníka a věc (právo, jiná majetková hodnota) tedy není zatížena zástavním právem.
V projednávané věci soudy dovodily, že zástavní právo k předmětné nemovitosti, zřízené zástavní smlouvou ze dne 9.3.1998, vzniklo podle ustanovení § 151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000. Vzhledem k tomu, že vlastnické právo žalobce k předmětnému pozemku bylo určeno rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 9.9.2003 č.j. PÚ 3578/02, které nabylo právní moci dne 15.9.2003, mohlo předmětné zástavní právo vůči němu působit, jen kdyby mohl být ve smyslu ustanovení § 164 odst.1 občanského zákoníku považován za "pozdějšího vlastníka zastavené věci".
Smysl právní úpravy obsažené v zákoně č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) mimo jiné spočívá ve zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989, zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě a úpravě vlastnických vztahů k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí.
I když vydávání věcí oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) spočívá na smluvním principu (k vydání věci dochází zásadně dohodou uzavřenou mezi oprávněnou a povinnou osobou), neprojevuje se při něm autonomie vůle smluvních stran v nabytí věci ani v případě schválení takové dohody; dohoda o vydání věci je jen výsledkem toho, že oprávněná osoba má (za stanovených podmínek) právo (nárok) požadovat navrácení (určitého) majetku a že povinná osoba má právní povinnost (určitý) majetek (za stanovených podmínek) oprávněné osobě vydat (odevzdat), a nikoliv projevem autonomní vůle smluvních stran. Došlo-li k vydání věci podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) dohodou nebo rozhodnutím, byl tím uspokojen tzv. restituční nárok oprávněné osoby, spočívající v navrácení věci do jejího vlastnictví v případech a za podmínek stanovených v zákoně. Představuje-li tedy podle ustálené judikatury soudů "restituce obnovení původního právního stavu" s účinky ex tunc v případech a za podmínek stanovených zákonem (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 11.2.1999 sp. zn. III ÚS 205/98), nelze oprávněnou osobu, které byla věc navrácena do vlastnictví, považovat za "pozdějšího vlastníka zastavené věci" ve smyslu ustanovení § 164 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.2002.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na chybném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-