// Profipravo.cz / Zástavní právo, zadržovací právo 03.01.2013
K zastavení cizí nemovité věci bez souhlasu vlastníka
I. Na rozdíl od právní úpravy účinné do 31.12.2000, která připouštěla při zastavení cizí věci bez souhlasu vlastníka vznik zástavního práva vždy, byla-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, nyní platná právní úprava - jak je nepochybné ze znění ustanovení § 161 občanského zákoníku - umožňuje při splnění těchto podmínek vznik zástavního práva, jen je-li zástavou cizí movitá věc (§ 161 odst. 1 občanského zákoníku). Byla-li tedy dána do zástavy cizí nemovitá věc (nebo jiná věc, právo nebo majetková hodnota, uvedená v ustanovení § 161 odst. 2 občanského zákoníku) bez souhlasu vlastníka, je vyloučeno (platné) zřízení zástavního práva, i kdyby zástavní věřitel byl v dobré víře, že zástavce byl oprávněn zástavu zastavit, a i kdyby mu zástava byla odevzdána. Uvedený závěr nelze úspěšně zpochybňovat zásadou ochrany dobré víry zástavního věřitele nebo principem jeho "právní jistoty".
Vzhledem k tomu, že zástavní věřitel nemůže při zastavení nemovitostí (a jiných věcí, práv nebo majetkových hodnot, uvedených v ustanovení § 161 odst. 2 občanského zákoníku) spoléhat na to, že by je "přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn tyto hodnoty zastavit", musí se vždy náležitě přesvědčit zejména o vlastnickém právu zástavce. U nemovitých věcí to především znamená, že zástavní věřitel nemůže vycházet jen ze stavu katastru nemovitostí, ale že se musí - v zájmu dosažení toho, aby zástavce byl vlastníkem zástavy nebo aby dával zástavu se souhlasem vlastníka - náležitě přesvědčit o skutečných vlastnických vztazích, zejména ukazuje-li se, že stav zápisu v katastru nemovitostí neodráží (nemusí odrážet) skutečné právní vztahy.
II. Vznikne-li zástavní právo, působí vždy proti tomu, kdo je (byl) v době zřízení zástavního práva vlastníkem zástavy (zástavním dlužníkem). Proti jiné osobě působí zástavní právo jen tehdy, stanoví-li to zákon, popř. za podmínek stanovených v zákoně.
Podle (nyní) platné právní úpravy zástavní právo působí vůči každému pozdějšímu vlastníku zastavené věci, souboru věcí a bytu nebo nebytovému prostoru ve vlastnictví podle zvláštního zákona, nestanoví-li zákon jinak, a totéž platí, jde-li o každého pozdějšího věřitele zastavené pohledávky, o každého pozdějšího oprávněného ze zastaveného jiného majetkového práva nebo předmětu průmyslového vlastnictví a o každého pozdějšího majitele zastaveného obchodního podílu nebo cenného papíru; ten, vůči němuž působí zástavní právo, má postavení zástavního dlužníka (srov. § 164 odst. 1 a odst. 2 občanského zákoníku).
Ten, jehož vlastnictví se s účinky "ex tunc" znovu "obnovilo", protože důvodně odstoupil od kupní smlouvy nebo od jiné smlouvy o převodu vlastnictví, je vlastníkem věci (jiného předmětu převodu) ve stejné podobě, jako kdyby ke kupní nebo jiné smlouvě o převodu vlastnictví vůbec nikdy nedošlo a tedy jako kdyby se nabyvatel nikdy nestal vlastníkem, i když byl jinak právní způsob nabytí vlastnictví (modus adquirendi) naplněn. Vyplývá z toho mimo jiné závěr, že nemůže být považován za "pozdějšího vlastníka zastavené věci", jestliže nabyl (a vlastně nikdy po právu nepozbyl) své vlastnictví dříve než ten, kdo dal věc (právo, jinou majetkovou hodnotu) do zástavy (zástavce). Ten, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, nemá postavení zástavního dlužníka a věc (právo, jiná majetková hodnota) tedy není zatížena zástavním právem.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3891/2011, ze dne 14. 11. 2012
(kategorie: zástavní právo; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce PhDr. J. K., zastoupeného Mgr. Monikou Cihelkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 57, proti žalovaným 1) K. H., zastoupenému JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská č. 12, a 2) Ing. M. V., zastoupenému JUDr. Ivetou Greckou, advokátkou se sídlem v Praze 4 - Modřanech, U Chmelnice č. 2/745, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavními právy, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 78/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2011 č.j. 31 Co 320/2010-117, takto:
I. Dovolání žalovaných se zamítá.
II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Moniky Cihelkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 57.
III. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Moniky Cihelkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 57.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že "zástavní právo k zajištění pohledávky žalovaného 1) ve výši 764.000,- Kč váznoucí na pozemku ve zjednodušené evidenci - parcely původ Pozemkový katastr (PK), parc. č. o výměře 11.610 m2, pozemková parcela, zapsaném v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, KP Mělník na LV č. pro katastrální území Postřižín, obec Postřižín, okres Mělník, vzniklé na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 9.1.2007, ohledně níž byl vklad práva povolen rozhodnutím č. V-127/2007-206 o vkladu zástavního práva do katastru s účinky vkladu práva ke dni 10.1.2007, neexistuje" a že "zástavní právo k zajištění pohledávky žalovaného 2) ve výši 6.369.297,50 Kč s příslušenstvím váznoucí na pozemku ve zjednodušené evidenci - parcely původ Pozemkový katastr (PK), parc. č. 229/8 o výměře 11.610 m2, pozemková parcela, zapsaném v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, KP Mělník na LV č. pro katastrální území Postřižín, obec Postřižín, okres Mělník, vzniklé na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 7.1.2007, ohledně níž byl vklad práva povolen rozhodnutím č. V-159/2007-206 o vkladu zástavního práva do katastru s účinky vkladu práva ke dni 11.1.2007, neexistuje". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že uvedený pozemek, jehož je vlastníkem, převedl původně na Ing. M. Š. (kupní smlouvou ze dne 17.6.2005 jednu ideální polovinu pozemku a kupní smlouvou ze dne 5.4.2006 druhou ideální polovinu pozemku), který zástavní smlouvou ze dne 7.1.2007 zřídil zástavní právo k tomuto pozemku k zajištění pohledávky žalovaného 2) ve výši 6.369.297,50 Kč s příslušenstvím a který zástavní smlouvou ze dne 9.1.2007 zřídil zástavní právo k tomuto pozemku k zajištění pohledávky žalovaného 1) ve výši 764.000,- Kč. Protože kupující Ing. M. Š. nezaplatil žalobci v "termínech" dohodnutých v uvedených kupních smlouvách kupní ceny, žalobce dne 29.3.2007 od obou kupních smluv odstoupil; tím zanikl "právní titul Ing. M. Š. k nakládání (zřízení zástavního práva) s pozemkem", a proto zástavní práva, která k předmětnému pozemku zřídil Ing. M. Š., nemohou "platně existovat".
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 22.12.2009 č.j. 3 C 78/2009-57 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 1) 26.299,- Kč k rukám advokáta JUDr. Artura Ostrého a žalovanému 2) 26.299,- Kč k rukám advokátky JUDr. Ivety Grecké. Dospěl k závěru, že odstoupení od smlouvy o převodu nemovitosti "nezpůsobuje automaticky zánik zástavního práva k nemovitosti zřízeného v mezidobí jejím nabyvatelem" a že žalovaní, vycházeli-li z údajů v "evidenci katastru nemovitostí", byli v dobré víře, neboť zástavní smlouvy byly uzavřeny a "zapsány do evidence katastru nemovitostí" v době, kdy byl jako vlastník pozemku "evidován" Ing. M. Š. (a nikoliv žalobce). Za stavu, kdy žalobce "vzhledem k časové návaznosti jednotlivých právních úkonů týkajících se předmětné nemovitosti" a "s ohledem na zásadu veřejnosti katastru nemovitostí" o zřízení zástavního práva musel vědět, nelze podle názoru soudu prvního stupně předmětná zástavní práva posuzovat jinak než jako "platná a trvající".
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.1.2011 č.j. 31 Co 320/2010-117 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl; současně rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 26.260,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 26.400,- Kč k rukám advokátky Mgr. Moniky Cihelkové a že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 26.260,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 26.400,- Kč k rukám advokátky Mgr. Moniky Cihelkové. Dovodil, že odstoupení žalobce ze dne 5.4.2007 od kupních smluv ze dne 17.6.2005 a ze dne 5.4.2006, které bylo obsahem souhlasného prohlášení žalobce a Ing. M. Š. vyhotoveného "pro potřeby zápisu obnovení vlastnického práva žalobce v katastru nemovitostí", bylo platným právním úkonem, neboť za stavu, kdy žalobci nebyla zaplacena celá kupní cena, šlo z jeho strany o "oprávněný výkon práva". Protože odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, protože tu nastává takový právní stav, jako kdyby k uzavření smlouvy a s ní spojenému přechodu vlastnictví nikdy nedošlo, a protože podle ustanovení § 161 odst. 2 občanského zákoníku lze cizí nemovitou věc dát do zástavy pouze se souhlasem vlastníka a osoby, která k ní má jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, dospěl odvolací soud k závěru, že zástavní smlouvy uzavřené mezi Ing. M. Š. a žalovanými jsou neplatné pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 občanského zákoníku. Dobrá víra zástavního věřitele přitom podle názoru odvolacího soudu není právně významná, neboť zákon při zastavení cizí nemovité věci s dobrou vírou u zástavního věřitele žádné následky nespojuje. Vzhledem k tomu, že zástavní věřitel "nemůže při zastavení nemovitostí spoléhat na to, že by je přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn tyto hodnoty zastavit", musí se "vždy náležitě přesvědčit zejména o vlastnickém právu zástavce". Žalovaní proto podle názoru odvolacího soudu měli "s ohledem na sjednanou možnost odstoupení v nabývacích titulech Ing. Š. důsledně prověřit zaplacení kupní ceny". Odvolací soud uzavřel, že, i kdyby zástavní právo na základě uzavřených zástavních smluv platně vzniklo, nemohlo by působit vůči žalobci, neboť podle ustanovení § 164 odst. 1 občanského zákoníku zástavní právo působí vůči každému pozdějšímu vlastníku věci; žalobce přitom nemůže být považován za "pozdějšího vlastníka zastavené věci", jestliže nabyl (a vlastně nikdy nepozbyl) své vlastnictví dříve než zástavce, který dal věc do zástavy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání.
Žalovaný 1) v dovolání namítal, že odstoupení od smlouvy je "institutem práva závazkového, či přesněji smluvního", a že proto může mít účinky jedině "inter partes"; není přípustné, "aby takto smluvní strany (kromě zákonem taxativně vypočtených a kogentně stanovených výjimek) zakládaly, měnily či rušily práva a povinnosti třetích osob". Odstoupení od smlouvy podle ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku se tedy může projevit jen mezi smluvními stranami a nemůže mít vliv na postavení třetích osob; opačný závěr by vedl k "narušení principu právní jistoty, který je jedním ze základních atributů demokratického právního státu". Protože platnost zástavních smluv uzavřených dne 7.1.2007 a dne 9.1.2007 je nutno posuzovat k okamžiku jejich uzavření a protože v uvedených dnech "druhý žalovaný (správně Ing. M. Š.) vlastníkem předmětných nemovitostí de iure byl" (k odstoupení žalobce od kupních smluv došlo až právním úkonem učiněným dne 29.3.2007), byla podle dovolatele v době uzavření obou zástavních smluv splněna podmínka uvedená v ustanovení § 161 odst. 2 občanského zákoníku, a zástavní smlouvy ze dne 7.1.2007 a ze dne 9.1.2007 proto byly - posuzováno k okamžiku jejich uzavření - uzavřeny platně. Žalovaný 1) nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že "by zástavní právo k předmětným nemovitostem neexistovalo i v případě, že by platně vzniklo", neboť takový výklad by znamenal, že "by zástavní právo (pokud již vzniklo) muselo zaniknout"; zástavní právo však zaniká "pouze z důvodů taxativně vypočtených a kogentně stanovených v ustanovení § 170 občanského zákoníku". Z toho, že v daném případě "není naplněn žádný ze zákonem stanovených důvodů zániku zástavního práva", je podle dovolatele nutno učinit závěr, že zástavní právo "nezaniklo a trvá". Podle názoru žalovaného 1) je nutno ustanovení § 164 občanského zákoníku vykládat tak, že zástavní právo působí vůči každému vlastníku zástavy, "lhostejno, zda se jedná o právního předchůdce či nástupce vlastníka zástavy". Žalovaný 1) navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) v dovolání namítal, že souhlasné prohlášení žalobce a Ing. M. Š., jehož podpisem žalobce od kupních smluv odstoupil z "titulu" nezaplacení kupní ceny, bylo ve skutečnosti vyhotoveno Ing. M. Š. a jeho cílem bylo pouze "zhoršit postavení věřitele". Uvedené souhlasné prohlášení je neurčité, neboť "neuvádí, kolik nebylo ve skutečnosti zaplaceno", jeho obsah neodpovídá skutečnosti a bylo vyhotoveno "fiktivně" jako "reakce na výzvu žalovaného 2) k vrácení peněz ze dne 19.3.2007". Dlužník Ing. M. Š., který byl ve věci vyslechnut jako svědek, "jedná ve shodě se žalobcem a má zájem na výsledku sporu", je "zcela nemajetný" a rozhodnutím o "neexistenci zástavního práva k předmětnému pozemku jsou pohledávky žalovaného 2) zcela nedobytné". Žalovaný 2) byl při sepsání zástavní smlouvy "ujištěn, že kupní cena pozemku byla zaplacena v plném rozsahu ve splátkách", a považuje za "velmi nepravděpodobné, že by prodávající uzavřel druhou kupní smlouvu na zbývající polovinu pozemku za situace, kdy by nebyla zaplacena kupní cena podle první kupní smlouvy na první polovinu pozemku", a že by prodávající "odstoupil od kupní smlouvy po roce prodlení a navíc nebyla možnost odstoupení domluvena". Protože platnost odstoupení od obou kupních smluv je předmětem sporu nacházejícího se ve fázi dovolacího řízení vedeného u Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 21 Cdo 1229/2010, nemělo být podle odvolatele v odvolacím řízení "bez ukončení této věci" pokračováno. Žalovaný 2) navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení, "event. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně".
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl. Uvedl, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu jak ohledně účinků odstoupení žalobce od kupních smluv, tak i ohledně výkladu ustanovení § 164 odst. 1 občanského zákoníku.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru žalovaní nenapadají), že kupní smlouvou ze dne 17.6.2005 žalobce převedl na Ing. M. Š. jednu ideální polovinu pozemku ve zjednodušené evidenci - parcely původ Pozemkový katastr (PK) č. 229/8 o výměře 11.610 m2, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník na listu vlastnictví č. 128 pro katastrální území Postřižín, obec Postřižín, okres Mělník, za kupní cenu ve výši 1.741.500,- Kč, která měla být zaplacena tak, že část kupní ceny ve výši 870.750,- Kč uhradí kupující Ing. M. Š. žalobci v pěti splátkách (splátka ve výši 150.000,- Kč do 31.7.2005, splátka ve výši 150.000,- Kč do 31.8.2005, splátka ve výši 173.500,- Kč do 30.9.2005, splátka ve výši 173.500,- Kč do 31.10.2005 a splátka ve výši 223.750,- Kč do 30.11.2005) a že zbývající část kupní ceny ve výši 870.750,- Kč uhradí kupující "ve prospěch" M. S. nejpozději do 31.12.2005; právní účinky vkladu podle kupní smlouvy vznikly dnem 20.6.2005. Kupní smlouvou ze dne 5.4.2006 žalobce převedl na Ing. M. Š. druhou ideální polovinu uvedeného pozemku za kupní cenu ve výši 870.750,- Kč, která měla být zaplacena tak, že při podpisu kupní smlouvy bylo uhrazeno 72.563,- Kč, splátka ve výši 170.750,- Kč měla být uhrazena do 10.5.2006, splátka ve výši 200.000,- Kč měla být uhrazena do 10.6.2006, splátka ve výši 200.000,- Kč měla být uhrazena do 10.7.2006, splátka ve výši 200.000,- Kč měla být uhrazena do 10.8.2006 a splátka ve výši 27.437,- Kč měla být uhrazena do 30.9.2006; právní účinky vkladu podle kupní smlouvy vznikly dnem 5.5.2006. V obou kupních smlouvách bylo sjednáno, že v případě, že kupující neuhradí kupní cenu podle kupní smlouvy, je prodávající oprávněn od kupní smlouvy odstoupit a že "odstoupením tato kupní smlouva od počátku zaniká". Dne 7.1.2007 uzavřel Ing. M. Š. jako zástavce se žalovaným 2) jako zástavním věřitelem "smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti", kterou dal uvedený pozemek do zástavy k zajištění pohledávky žalovaného 2) v celkové výši 6.369.297,50 Kč s příslušenstvím; právní účinky vkladu zástavního práva vznikly dnem 11.1.2007. Dne 9.1.2007 uzavřel Ing. M. Š. jako zástavní dlužník se žalovaným 1) jako zástavním věřitelem zástavní smlouvu, kterou zřídil zástavní právo k uvedenému pozemku k zajištění pohledávky žalovaného 1) ve výši 764.000,- Kč; právní účinky vkladu zástavního práva vznikly dnem 10.1.2007. Dne 5.4.2007 podepsal žalobce listinu označenou jako "souhlasné prohlášení", v jejímž bodě 3. uvedl, že "vzhledem ke skutečnosti, že pan Š. v termínu dohodnutém v kupní smlouvě ze dne 17.6.2005 neuhradil část kupní ceny, podpisem tohoto prohlášení odstupuje od výše uvedené kupní smlouvy", a v jejímž bodě 4. uvedl, že "vzhledem ke skutečnosti, že pan Š. v termínu dohodnutém v kupní smlouvě ze dne 5.4.2006 neuhradil část kupní ceny, podpisem tohoto prohlášení odstupuje od výše uvedené kupní smlouvy" v bodě 5.; žalobce a Ing. M. Š., který listinu podepsal dne 29.3.2007, shodně prohlásili, že ze strany žalobce došlo k platnému odstoupení od obou kupních smluv, čímž došlo k jejich zrušení "v celém rozsahu s účinky od samého počátku". Na základě uvedeného "souhlasného prohlášení" byl žalobce opětovně zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník předmětného pozemku. Žaloba žalovaného 2) na určení neplatnosti uvedeného "souhlasného prohlášení" a na určení vlastnického práva Ing. M. Š. k předmětnému pozemku byla rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 12.1.2009 č.j. 5 C 478/2007-83 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3.11.2009 č.j. 31 Co 377/2009-125 zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalovaného 2) na požadovaném určení.
Od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to v zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto (§ 48 odst. 1 občanského zákoníku). Odstoupením se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak (§ 48 odst. 2 občanského zákoníku).
V posuzovaném případě žalobce od kupních smluv uzavřených s Ing. M. Š. dne 17.6.2005 a dne 5.4.2006 odstoupil projevem vůle obsaženým v "souhlasném prohlášení" žalobce a Ing. M. Š. ze dne 5.4.2007 z důvodu nezaplacení části kupní ceny, a to na základě ujednání v obou kupních smlouvách, že v případě, že kupující neuhradí kupní cenu podle kupní smlouvy, je prodávající oprávněn od kupní smlouvy odstoupit. Odstoupení žalobce od kupních smluv splňuje náležitost určitosti právního úkonu ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku, neboť i bez uvedení konkrétních nezaplacených částek je nepochybné, že obsahem tohoto projevu vůle žalobce je jeho odstoupení od kupních smluv ze dne 17.6.2005 a ze dne 5.4.2006 z důvodu nezaplacení části kupní ceny. Okolnost, zda "souhlasné prohlášení", v němž je obsaženo odstoupení žalobce od kupních smluv, vyhotovil žalobce nebo Ing. M. Š., není právně významná, neboť právní úkon v písemné formě není učiněn tím, kdo (pouze) vyhotovil listinu s jeho textem, nýbrž tím, kdo tuto listinu podepsal.
Protože odstoupení od obou kupních smluv působí od počátku, neboť právním předpisem a ani dohodou účastníků nebylo stanoveno jinak (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18.10.1988 sp. zn. 11 Co 318/88, které bylo uveřejněno pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1990), platí, že kupní smlouvy jako právní důvod převodu vlastnictví tu s účinky "ex tunc" odpadají (nastává tím stejný právní stav, jako kdyby k nim a s nimi spojenému převodu vlastnictví nikdy nedošlo) a že proto kupující Ing. M. Š. se ve skutečnosti nestal (nemohl stát) vlastníkem sporné nemovitosti; názor žalovaného 1), podle něhož Ing. M. Š. v době uzavření zástavních smluv dne 7.1.2007 a dne 9.1.2007 vlastníkem předmětné nemovitosti "de iure byl", proto nemůže být správný. Uvedené mimo jiné znamená, že předmětnou nemovitost dal zástavními smlouvami ze dne 7.1.2007 a ze dne 9.1.2007 do zástavy někdo (Ing. M. Š.), kdo nebyl (nikdy se podle práva nestal) jejím vlastníkem, tedy řečeno jinak, že Ing. M. Š. dal do zástavy cizí nemovitost. Okolnost, kdy byl žalobce do katastru nemovitostí (opětovně) zapsán (na základě "souhlasného prohlášení" žalobce a Ing. M. Š. ze dne 5.4.2007) jako vlastník předmětné nemovitosti, není z tohoto pohledu významná, neboť obnovení zápisu jeho vlastnického práva (vycházející z platného odstoupení od smlouvy s účinky "ex tunc") nemůže mít jiný než deklaratorní význam.
Dá-li někdo do zástavy cizí movitou věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo, jen je-li movitá věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (§ 161 odst. 1 občanského zákoníku). Cizí nemovitá věc, věc hromadná, soubor věcí a byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona mohou být dány do zástavy jen se souhlasem vlastníka a osoby, která k nim má jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem; totéž platí, jde-li o cizí pohledávku, jiné majetkové právo, obchodní podíl, cenný papír a předmět průmyslového vlastnictví (§ 161 odst. 2 občanského zákoníku).
Z uvedeného vyplývá, že zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy; má-li někdo k zástavě věcné právo neslučitelné se zástavním právem, může vlastník věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zastavit jen se souhlasem této osoby. Dává-li do zástavy věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu ten, kdo není jejím vlastníkem, může tak učinit jen se souhlasem vlastníka, popř. též se souhlasem toho, kdo má k zástavě věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§ 39 občanského zákoníku).
Na základě neplatné zástavní smlouvy může zástavní právo vzniknout jen tehdy, stanoví-li to zákon. Na rozdíl od právní úpravy účinné do 31.12.2000, která připouštěla při zastavení cizí věci bez souhlasu vlastníka vznik zástavního práva vždy, byla-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (srov. § 151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 a právní názory vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1999 sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněném pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2001 sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002), nyní platná právní úprava - jak je nepochybné ze znění ustanovení § 161 občanského zákoníku - umožňuje při splnění těchto podmínek vznik zástavního práva, jen je-li zástavou cizí movitá věc (§ 161 odst. 1 občanského zákoníku). Byla-li tedy dána do zástavy cizí nemovitá věc (nebo jiná věc, právo nebo majetková hodnota, uvedená v ustanovení § 161 odst. 2 občanského zákoníku) bez souhlasu vlastníka, je - jak správně uvádí odvolací soud - vyloučeno (platné) zřízení zástavního práva, i kdyby zástavní věřitel byl v dobré víře, že zástavce byl oprávněn zástavu zastavit, a i kdyby mu zástava byla odevzdána.
Uvedený závěr nelze úspěšně zpochybňovat zásadou ochrany dobré víry zástavního věřitele nebo principem jeho "právní jistoty". Ochrana dobré víry v českém právním řádu neplatí obecně (vždy a bez dalšího). Stanoví-li zákon, že dobrá víra zástavního věřitele má právní význam jen při zastavení movitých věcí, nelze důvodně argumentovat právní jistotou zástavního věřitele jen proto, že zákon umožňuje vznik zástavního práva k cizí nemovité věci (nebo jiné věci, právu nebo majetkové hodnotě, uvedené v ustanovení § 161 odst. 2 občanského zákoníku) jen se souhlasem vlastníka, popř. též osoby, která má k věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Princip "právní jistoty" současně nelze vykládat jednostranně a "právní jistota" nemůže být založena na tom, že by byl - v rozporu se zákonem - pominut při zastavení cizí věci souhlas vlastníka nebo osoby, která má k věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem.
Na tomto závěru nic nemění ani ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). I kdyby byl zástavní věřitel v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu (a že tedy podle stavu katastru je zástavce vlastníkem zastavované nemovitosti), není to pro nabytí zástavního práva k cizí nemovité věci rozhodné už (a právě) proto, že stavem katastru nemohou být dotčeny skutečné právní vztahy k nemovitosti a že z pohledu ustanovení § 161 odst. 2 občanského zákoníku, neodpovídá-li stav katastru skutečnému právnímu stavu, nemá dobrá víra zástavního věřitele žádný právní význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.1.2010 sp. zn. 21 Cdo 5061/2008, který byl uveřejněn pod č. 109 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).
Vzhledem k tomu, že zástavní věřitel nemůže při zastavení nemovitostí (a jiných věcí, práv nebo majetkových hodnot, uvedených v ustanovení § 161 odst. 2 občanského zákoníku) spoléhat na to, že by je "přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn tyto hodnoty zastavit", musí se vždy náležitě přesvědčit zejména o vlastnickém právu zástavce. U nemovitých věcí to především znamená, že zástavní věřitel nemůže vycházet jen ze stavu katastru nemovitostí, ale že se musí - v zájmu dosažení toho, aby zástavce byl vlastníkem zástavy nebo aby dával zástavu se souhlasem vlastníka - náležitě přesvědčit o skutečných vlastnických vztazích, zejména ukazuje-li se, že stav zápisu v katastru nemovitostí neodráží (nemusí odrážet) skutečné právní vztahy. V projednávané věci odvolací soud výstižně poukázal na to, že žalovaní si měli s ohledem na sjednanou možnost odstoupení žalobce od kupních smluv prověřit, zda kupní ceny sjednané v těchto smlouvách byly zcela zaplaceny; jestliže tak neučinili [popřípadě jestliže se žalovaný 2) v tomto směru spokojil pouze s ujištěním Ing. M. Š., "že kupní cena pozemku byla zaplacena v plném rozsahu ve splátkách"], měli a mohli předpokládat, že případné odstoupení žalobce od kupních smluv bude mít za následek, že Ing. M. Š. jim dal do zástavy cizí nemovitou věc bez souhlasu (skutečného) vlastníka a že tedy podle neplatných zástavních smluv ze dne 7.1.2007 a ze dne 9.1.2007 zástavní práva nemohla - i když došlo ke vkladu práv do katastru nemovitostí - vzniknout.
Nehledě k výše uvedenému by žaloba byla důvodná, i kdyby na základě zástavních smluv ze dne 7.1.2007 a ze dne 9.1.2007 došlo ke vzniku zástavních práv.
Vznikne-li zástavní právo, působí vždy proti tomu, kdo je (byl) v době zřízení zástavního práva vlastníkem zástavy (zástavním dlužníkem). Proti jiné osobě působí zástavní právo jen tehdy, stanoví-li to zákon, popř. za podmínek stanovených v zákoně.
Podle (nyní) platné právní úpravy zástavní právo působí vůči každému pozdějšímu vlastníku zastavené věci, souboru věcí a bytu nebo nebytovému prostoru ve vlastnictví podle zvláštního zákona, nestanoví-li zákon jinak, a totéž platí, jde-li o každého pozdějšího věřitele zastavené pohledávky, o každého pozdějšího oprávněného ze zastaveného jiného majetkového práva nebo předmětu průmyslového vlastnictví a o každého pozdějšího majitele zastaveného obchodního podílu nebo cenného papíru; ten, vůči němuž působí zástavní právo, má postavení zástavního dlužníka (srov. § 164 odst. 1 a odst. 2 občanského zákoníku).
Ten, jehož vlastnictví se s účinky "ex tunc" znovu "obnovilo", protože důvodně odstoupil od kupní smlouvy nebo od jiné smlouvy o převodu vlastnictví, je - jak správně uvádí odvolací soud - vlastníkem věci (jiného předmětu převodu) ve stejné podobě, jako kdyby ke kupní nebo jiné smlouvě o převodu vlastnictví vůbec nikdy nedošlo a tedy jako kdyby se nabyvatel nikdy nestal vlastníkem, i když byl jinak právní způsob nabytí vlastnictví (modus adquirendi) naplněn. Vyplývá z toho mimo jiné závěr, že nemůže být považován za "pozdějšího vlastníka zastavené věci", jestliže nabyl (a vlastně nikdy po právu nepozbyl) své vlastnictví dříve než ten, kdo dal věc (právo, jinou majetkovou hodnotu) do zástavy (zástavce). Ten, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, nemá postavení zástavního dlužníka a věc (právo, jiná majetková hodnota) tedy není zatížena zástavním právem (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.1.2010 sp. zn. 21 Cdo 5061/2008, který byl uveřejněn pod č. 109 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).
Za důvodnou nelze považovat ani námitku, kterou žalovaný 2) projevuje nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy vztahující se k okolnosti, zda žalobci byla zaplacena celá kupní cena podle kupních smluv uzavřených s Ing. M. Š. dne 17.6.2005 a dne 5.4.2006.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.), a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud neměl uvěřit některému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu vyplývá, že skutkový závěr o tom, že kupní cena podle kupních smluv ze dne 17.6.2005 a ze dne 5.4.2006 byla Ing. M. Š. uhrazena pouze částečně (že z kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 17.6.2005 bylo žalobci zaplaceno 157.000,- Kč a že z kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 5.4.2006 bylo žalobci zaplaceno 201.180,- Kč), odvolací soud učinil z výsledků dokazování (především z příjmových pokladních dokladů o platbách přijatých v hotovosti a z výpovědí žalobce jako účastníka řízení a svědka Ing. M. Š.), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř. (důvodně akcentoval, že Ing. M. Š. měl v roce 2005 i v roce 2006 "zjevné finanční těžkosti" a dluhy, a proto neměl dostatek finančních prostředků na úhradu dohodnuté kupní ceny). Odvolací soud rovněž patřičně zdůvodnil, proč nelze opačný skutkový závěr ve vztahu k zaplacení kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 17.6.2005 činit ani ze skutečnosti, že žalobce - přestože mu podle jeho tvrzení nebyla zaplacena celá kupní cena - uzavřel s Ing. M. Š. dne 5.4.2006 kupní smlouvu i ohledně druhé ideální poloviny předmětné nemovitosti (že žalobce byl ohledně druhé poloviny nemovitosti vázán smlouvou o budoucí smlouvě uzavřenou s Ing. M. Š. dne 17.6.2005 a že vlastnictví jedné poloviny pozemku nemělo pro něj ani pro Ing. M. Š. praktický význam). Za tohoto stavu má výše uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor.
Hodnocení důkazů odvolacím soudem neodporuje ani ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř.; otázku platnosti odstoupení žalobce od kupních smluv pro nezaplacení celé kupní ceny obsaženého v "souhlasném prohlášení" žalobce a Ing. M. Š. ze dne 5.4.2007 byl odvolací soud ve smyslu ustanovení § 135 o.s.ř oprávněn posoudit sám, aniž by musel vyčkávat rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky o dovolání podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3.11.2009 č.j. 31 Co 377/2009-125, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 12.1.2009 č.j. 5 C 478/2007-83, jímž byla zamítnuta žaloba žalovaného 2) na určení neplatnosti "souhlasného prohlášení".
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a písm. b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 20.000,- Kč [srov. § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 17 písm. b) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. a Čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a ve dvou paušálních částkách náhrad výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 600,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 20.600,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce, advokátka Mgr. Monika Cihelková, osvědčila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušálních částek náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 4.120,- Kč. Protože dovolání žalovaných bylo zamítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobci náklady v celkové výši 24.720,- Kč nahradili, a to každý z jedné poloviny. Žalovaní jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-