// Profipravo.cz / Zástavní právo, zadržovací právo 29.11.2012
K zániku zástavního práva plněním na zajišťovací směnku
Z povahy zajišťovací směnky vyplývá, že plněním na zajišťovací směnku (na rozdíl od plnění z titulu ručení nebo od uspokojení věřitele z výtěžku zpeněžení zástavy) nezaniká zajištěná pohledávka a stejně tak plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky. Okolnost, že šlo o směnku zajišťovací, a že tedy věřiteli může náležet z ekonomického hlediska plnění jen jednou, se ovšem projeví tím, že v rozsahu proplacení zajišťovací směnky se dlužník ubrání případnému nucenému vymožení exekučním titulem přiznané zajištěné pohledávky námitkou plnění na zajišťovací směnku.
Může-li věřiteli (ekonomicky vzato) náležet jen jediné plnění na úhradu jeho pohledávky, musí mít plnění na zajišťovací směnku právní následky pro zástavní právo zajišťující tutéž pohledávku. Ubránil-li by se totiž dlužník v rozsahu proplacení zajišťovací směnky nucenému vymožení exekučním titulem přiznané pohledávky, zajištěné zástavním právem, neprosadí se v tomto rozsahu ani zástavní právo (jeho uhrazovací funkce). Kdyby bylo na zajišťovací směnku poskytnuto plnění stejného nebo většího rozsahu, než kolik činí zástavním právem zajištěná pohledávka s příslušenstvím, a kdyby se zástavní dlužník (důvodně) dovolal plnění na zajišťovací směnku, je nepochybné, že zástavní věřitel se již nemůže domoci prodeje nebo jiného zpeněžení zástavy a že tedy ani uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy a že zástavní právo nemůže nadále (ani v budoucnu) být způsobilým právním prostředkem pro uspokojení věřitele. V takovém případě se zástavní dlužník může úspěšně domáhat ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. určení, že tu zástavní právo není, je-li na takovém určení naléhavý právní zájem.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2564/2011, ze dne 25. 10. 2012
(kategorie: cenné papíry; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobkyně ČIBE a.s. se sídlem ve Slušovicích č. 520, IČO 25570048, zastoupené JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Smetanova č. 1101, proti žalovaným 1) CS-CON Praha a.s. se sídlem v Praze 10, Slovenská č. 35, IČO 64949826, zastoupené JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem v Praze 10 - Vinohradech, Bratří Čapků č. 1851/24, a 2) SLOUPÁRNA Majdalena s.r.o. se sídlem Majdalena č. 141, IČO 49050648, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží č. 39/51, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 94/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 25. listopadu 2010 č.j. 15 Co 541/2010-312, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se žalobou podanou Okresnímu soudu v Pelhřimově dne 15.4.2008 domáhala, aby bylo určeno, že "neexistuje" zástavní právo ve prospěch žalované 1) k nemovitostem označeným jako "čerpací stanice čp. 54 na parcele č. 76, parcele č. 76 zastavěná plocha - občanská vybavenost o výměře 433 m2, parc. č. 106/7 orná půda o výměře 6.047 m2 a parc.č. 106/13 orná půda o výměře 145 m2, vše v k. ú. Čížkov, zapsané na listu vlastnictví č. 110, vedeném u Katastrálního úřadu Pelhřimov", založené "neplatnou zástavní smlouvou ze dne 23.4.1997, ve výši 23.500.000,- Kč zapsané do KN s právními účinky vkladu 28.4.1997", a že "neexistuje" k těmto nemovitostem ani zástavní právo ve prospěch žalované 2), založené "neplatnou zástavní smlouvou ze dne 23.4.1997, ve výši 1.500.000,- Kč zapsané do KN s právními účinky vkladu 28.4.1997". Žalobu odůvodnila mimo jiné tím, že obchodní společnost WHV, spol. s r.o. se sídlem České Budějovice, Široká 29, IČO 63271583 (dále jen "společnost WHV, spol. s r.o."), uzavřela dne 23.4.1997 s IPB a.s. dvě smlouvy o zřízení zástavního práva, a to k zajištění pohledávky 23.500.000,- Kč z úvěru č. 2024-95-033 (dále též jen "zástavní smlouva A") a k zajištění pohledávky 1.500.000,- Kč z úvěru č. 2024-97-002 (dále též jen "zástavní smlouva B"); zástavní právo podle těchto zástavních smluv bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu práva ke dni 28.4.1997. Žalobkyně považuje obě zástavní smlouvy za absolutně neplatné pro nedostatečné označení předmětu zástavy a zajišťované pohledávky. Zástavní smlouvou A nedošlo nikdy k zastavení budovy čp. 54 na pozemku parc.č. 76, neboť tato nemovitost v ní jako zástava nebyla vůbec uvedena, a ze smlouvy není možno dovodit "úmysl založit zástavní právo" a ve prospěch koho. Zástavní smlouva B rovněž nevymezuje zástavu dostatečně určitým způsobem, u označení "stavba na parcele 76" chybí označení číslem popisným či evidenčním, případně uvedení účelu budovy a u označení pozemku chybí uvedení katastrálního území. Zastavené nemovitosti jsou označeny v rozporu s požadavky ustanovení § 5 zákona č. 344/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Navíc, "výše pohledávky je dnes nulová", protože došlo k jejímu uhrazení ručitelem, jímž byla žalovaná 2), "ve výši 24 mil. Kč" a "nikdy nedošlo k řádnému postoupení pohledávky" z úvěru, protože "oznamovatel nikdy neoznámil, o jak velkou pohledávku se jedná". Žalobkyně rovněž pohledávku uhradila "z právní opatrnosti zápočtem", když ke dni 24.3.2006 započetla žalobkyně vzájemnou pohledávku vůči IPB a.s. ve výši 21.832.376,37 Kč.
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 26.6.2008 č.j. 4 C 94/2008-29 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení 24.871,- Kč k rukám advokáta JUDr. Aleše Dvouletého a že žalovaná 2) "nemá právo na náhradu nákladů řízení". Poté, co dovodil, že žalovaná 2) není ve věci legitimována, neboť nebylo prokázáno, že by "měla postavení zástavního věřitele či zástavního dlužníka", soud prvního stupně dospěl k závěru, že zastavené nemovitosti byly v obou zástavních smlouvách označeny dostatečně určitě, že postoupení pohledávky žalované 1) bylo žalobkyni oznámeno dopisem ze dne 12.11.2002 dostatečně určitým způsobem (v dopise sice nebyla uvedena výše pohledávky, bylo z něj však zřejmé, že jde o pohledávku z úvěru č. 2024-95-033), že nebylo prokázáno splnění zajištěné pohledávky v plném rozsahu a že není platný zápočet žalobkyně provedený dopisem ze dne 28.2.2006, když nebyl adresován žalované 1) a není zřejmé, proti které pohledávce je zápočet uplatňován. Žalobě o určení, že tu zástavní právo není, proto nebylo možné vyhovět.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 7.11.2008 č.j. 15 Co 556/2008-74 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba trpí vadami, jež brání rozhodnutí věci, když z ní není zřejmé, zda žalobkyně má být zástavním dlužníkem a žalované zástavními věřiteli a na základě jakých skutečností, jakož ani to, kdy, kým a jakým způsobem měly být zajištěné pohledávky uhrazeny, popřípadě mezi kým a jaké pohledávky měly být započteny. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby žalobkyni vedl postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. k odstranění vad žaloby.
Okresní soud v Pelhřimově následně usnesením ze dne 28.1.2009 č.j. 4 C 94/2008-116 žalobu odmítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení 31.128,- Kč k rukám advokáta JUDr. Aleše Dvouletého a že žalovaná 2) "nemá právo na náhradu nákladů řízení". Dospěl k závěru, že žalobkyně sice žalobu doplnila, že však i poté je nesrozumitelná a neurčitá. Protože se jedná o "takový nedostatek řízení, pro který nelze pokračovat", musela být žaloba podle ustanovení § 43 odst. 2 o.s.ř. odmítnuta.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 29.6.2009 č.j. 15 Co 134/2009-131 změnil usnesení soudu prvního tak, že se žaloba neodmítá. Odvolací soud dovodil, že žalobkyně v podání ze dne 14.1.2009 a v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně žalobu řádně doplnila a že proto nebyl důvod postupovat podle ustanovení § 43 odst.2 o.s.ř.
Okresní soud v Pelhřimově v dalším řízení - poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 24.5.2010 připustil" upřesnění petitu" žaloby - rozsudkem ze dne 24.5.2010 č.j. 4 C 94/2008-182 určil, že "zástavní právo smluvní ve výši 1,5 mil. Kč s datem vzniku zástavního práva 28.4.2007 (správně 28.4.1997) pod položkou Z 4218/2007-304 k čerpací stanici čp. 54 na parc.č. 76 v k.ú. Čížkov, LV 110, zaniklo zaplacením ručitele Sloupárna Majdalena, s.r.o.", zamítl žalobu o určení, že "zástavní právo smluvní ve výši 23,5 mil. Kč s datem vzniku zástavního práva 28.4.1997 pod položkou V2 1284/97 k čerpací stanici čp. 54 na parc.č. 76 v k.ú. Čížkov, LV 110, zaniklo zaplacením ručitele Sloupárna Majdalena, s.r.o.", a rozhodl, že žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 70.677,20 Kč a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení 65.172,- Kč k rukám advokáta JUDr. Aleše Dvouletého. Shledal nejprve, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., a s odkazem na závěry učiněné v řízení vedeném u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 Nc 1126/2003 dovodil, že obě zástavní smlouvy nejsou neplatné pro neurčité označení zástavy. Pohledávka z úvěru č. 2024-97-002 poskytnutého ve výši 1.500.000,- Kč, zajištěná zástavním právem zřízeným na základě zástavní smlouvy B, byla žalovanou 2) dne 26.8.1998 "zcela uhrazena", a proto, jestliže "na tento úvěr vázne zástavní právo, není důvodu, aby nebylo vymazáno". V souvislosti s pohledávkou ze smlouvy o úvěru č. 2024-95-033 na částku 23.500.000,- Kč, kterou nabyla postoupením žalovaná 1), sice žalovaná 2) poskytla plnění ve výši 10.000.000,- Kč, avšak šlo o platbu "z titulu avalu zajišťovací směnky", která byla vystavena ve prospěch této pohledávky. Protože plnění žalované 2) z titulu avalu zajišťovací směnky bylo plněním na zajišťovanou směnku, jímž "zajištěná pohledávka nezaniká a stejně tak plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky", nemohlo jím zaniknout ani zástavní právo, zřízené na základě zástavní smlouvy A. Zápočet provedený žalobkyní vůči žalované 1) dopisem ze dne 24.3.2006 soud prvního stupně shledal neplatným, když "v době provedeného zápočtu žalovaná 1) vůči žalobkyni žádný závazek neměla".
K odvolání žalobkyně a žalované 2) Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 25.11.2010 č.j. 15 Co 541/2010-312 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby o určení zániku zástavního práva k zajištění pohledávky ve výši 23.500.000,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 1) a změnil tak, že zamítl žalobu o určení, že "zástavní právo smluvní ve výši 1.500.000,- Kč s datem vzniku zástavního práva 28.4.2007 (správně 28.4.1997) pod položkou Z 4218/2007-304 k čerpací stanici čp. 54 na parc.č. 76 v k.ú. Čížkov, LV 110, zaniklo zaplacením ručitele Sloupárna Majdalena, s.r.o."; současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 27.954,- Kč k rukám advokáta Mgr. et Mgr. Václava Sládka a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.360,- Kč k rukám advokáta JUDr. Aleše Dvouletého. Dospěl se soudem prvního stupně ke shodnému závěru, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, že předmětem zástavního práva v obou zástavních smlouvách byla mimo jiné nemovitost - čerpací stanice s příslušenstvím (budova čp. 54) na pozemku st.parc.č. 76 v k.ú. a obci Čížkov (dodatečné přidělení čísla popisného této budově "nic nemění na tom, že stavba se stala předmětem zástavního práva") a že pohledávka z úvěru ve výši 23.500.000,- Kč zajištěná zástavní smlouvou A byla platně postoupena z věřitele IPB a.s. na žalovanou 1). Podle názoru odvolacího soudu úvěr zajištěný zástavní smlouvou B ve výši 1.500.000,- Kč nebyl žalovanou 2) splacen dne 26.8.1998, neboť ve smlouvě o postoupení pohledávky uzavřené mezi IPB a.s. a žalovanou 2) dne 26.8.1999 byla zajištěná pohledávka vyčíslena ke dni 26.8.1999 na 1.959.982,13 Kč a žalovaná 2) tedy hradila až v souvislosti s tímto postoupením pohledávky bance "úplatu za postoupení, sjednanou ve výši vyčíslení zůstatku zajištěného úvěru ke dni 26.8.1999"; tím však sama zajištěná pohledávka z úvěru nezanikla a nezaniklo tedy ani zástavní právo ji zajišťující. Na úvěr zajištěný zástavní smlouvou A ve výši 23.500.000,- Kč byla žalovanou 2) plněna dne 14.3.2000 částka 10.000.000,- Kč, čímž "úvěr zcela splacen nebyl" a žalobkyně neprokázala, že by i ve zbylém rozsahu byl tento úvěr splněn. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně o tom, že "nemohlo dojít k jednostrannému zápočtu" tvrzenému žalobkyní, neboť nebylo prokázáno, že by započítávaná částka 30.000.000,- Kč byla pohledávkou vůči žalované 1), navíc "pohledávka z úvěru poskytnutého ve výši 23.500.000,- Kč není pohledávkou žalované 1) vůči žalobkyni, neboť "ta je ve vztahu k tomuto úvěru zástavním dlužníkem, nikoliv dlužníkem, kterým je společnost WHV, spol. s r.o.". Úhradou na úvěr nebylo ani plnění částky 14.500.000,- Kč, které žalovaná 2) poskytla žalované 1) "dne 4.4.2005", když v té době žalovaná 1) ještě věřitelem pohledávky tohoto úvěru nebyla a postoupena jí byla až dne 27.4.2005 a ve skutečnosti šlo o úhradu půjčky uzavřené mezi žalovanými dne 30.3.2005.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí s tím, jak odvolací soud posoudil právní význam plnění částky 14.500.000,- Kč žalovanou 2) žalované 1) "dne 1.4.2005", a namítá, že šlo "o zastřený právní úkon úhrady směnky", jejímž věřitelem se žalovaná 1) následně stala a kterou poté předala žalované 2) oproti tomu, že se žalovaná 2) "vzdala práva na vrácení částky 14.500.000,- Kč z jí tvrzené smlouvy o půjčce". Úvěr poskytnutý ve výši 23.500.000,- Kč byl zajištěn mimo jiné třemi zajišťovacími blankosměnkami, z nichž jedna byla vystavena společností WHV spol. s r.o. jako dlužníkem s ručitelem žalovanou 2). Věřitel - banka ke dni 3.11.1998 vypočítala "veškeré pohledávky" z úvěru na částku 18.510.722,31 Kč, kterou vepsala do zajišťovacích směnek. Podle názoru žalobkyně "vyplněním zajišťovacích biancosměnek na celkovou výši dlužné částky včetně všeho příslušenství je nadále splatná pouze směnka s nárokem na směnečné" a "není se již dále možné domáhat neurčitých pokut bez řádného právního podkladu či není možno vymáhat směnečnou částku pomocí zástavního práva". Uhradila-li tedy žalovaná 2) z titulu avalu směnky všechny směnečné závazky a získala-li tím směnku do svého vlastnictví, "došlo k úhradě celého závazku a není nadále možno vymáhat tento závazek po ostatních účastnících". Úhradou směnečné pohledávky totiž došlo k úhradě celého závazku vůči věřiteli, "a to bez ohledu na sumu, která byla v biancosměnkách uvedena", když zajišťovací směnka sloužila k zajištění všech pohledávek ze smlouvy o úvěru ze dne 30.1.1996 na částku 23.500.000,- Kč a "není možný jiný výklad vůle stran, než ten, že úhradou uvedených biancosměnek (po vyplnění) zanikají všechny závazky mezi společností WHV, spol. s r.o. a IPB a.s.", a že tím zaniká též zajištění zástavním právem. Odvolací soud nesprávně nepovažoval "zajišťovací směnky za akcesorický a subsidiární závazek a platby (právní úkony) mezi žalovanými neposuzuje podle jejich skutečné vůle a výsledku, kterého chtěly strany těmito úkony dosáhnout". Ve vztahu k úvěru 1.500.000- Kč namítá žalobkyně nesprávný závěr soudů, že nebyl žalovanou 2) zcela uhrazen, když i dle přípisu banky "došlo k úplné úhradě a uzavření úvěrového účtu ke dni 26.8.1999". Smlouvu o postoupení pohledávek mezi bankou a žalovanou 1) "nelze považovat za důkaz o trvání ani obnovení úvěrového vztahu mezi bankou a žalovanou 2)", když na jejím základě ani "nedochází k nabytí pohledávek originárně". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu jednak ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [o zamítnutí žaloby o určení, že zástavní právo zřízené zástavní smlouvou A k předmětným nemovitostem pro pohledávku 23.500.000,- Kč s příslušenstvím zaniklo], jednak ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn [tak, že byla žaloba zamítnuta i co do určení, že zástavní právo zřízené zástavní smlouvou B k předmětným nemovitostem pro pohledávku 1.500.000,- Kč s příslušenstvím zaniklo]. Protože předmětem řízení byla práva se samostatným skutkovým základem, je třeba posuzovat také přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozsudku odvolacího soudu samostatně.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně o tomto určení rozhodl ve svém rozsudku ze dne 24.5.2010 č.j. 4 C 94/2008-182 stejně jako v dřívějším rozsudku ze dne 26.6.2008 č.j. 4 C 94/2008-29, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 7.11.2008 č.j. 15 Co 556/2008-74 zrušen. Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobkyně ve svém dovolání mimo jiné zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudů o tom, jaký závazek byl hrazen plněním částky 14.500.000,- Kč žalovanou 2) žalované 1) v dubnu 2005 (podle žalobkyně mělo jít o úhradu půjčky uzavřené dne 30.3.2005 mezi žalovanými a nikoliv o úhradu pohledávky úvěru ve výši 23.500.000,- Kč s příslušenstvím, zajištěné zástavním právem zřízeným na základě zástavní smlouvy A). Žalobkyně tím uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. I kdyby (snad) byly její výhrady v tomto směru opodstatněné, nelze na základě okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. činit - jak vyplývá z výše uvedeného - závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.
Z hlediska hmotného práva bylo pro rozhodnutí soudů o žalobě o určení, že zaniklo zástavní právo zřízené zástavní smlouvou A k předmětným nemovitostem pro pohledávku 23.500.000,- Kč s příslušenstvím, mimo jiné významné vyřešení právní otázky, zda zanikne zástavní právo plněním na zajišťovací směnku (úhradou zajišťovací směnky), která zajišťuje stejnou pohledávku, v jejíž prospěch bylo zřízeno zástavní právo. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), představuje potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř..
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.8.2002 sp.zn. 25 Cdo 1839/2000, který byl uveřejněn pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004) je směnka obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho vznik významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl důvodem jeho vzniku. Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé druhy směnek (právní teorie vymezuje rozdíly mezi směnkami pro soluto, pro solvendo a směnkami zajišťovacími), je třeba také v případě tzv. směnek zajišťovacích dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek). Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek, jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit.
Z povahy zajišťovací směnky dále vyplývá, že plněním na zajišťovací směnku (na rozdíl od plnění z titulu ručení nebo od uspokojení věřitele z výtěžku zpeněžení zástavy) nezaniká zajištěná pohledávka a stejně tak plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky (srov. právní názor vyjádřený v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.8.2002 sp.zn. 29 Cdo 1141/2006, který by uveřejněn pod č. 77 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009); nemůže být proto správná argumentace žalobkyně vycházející z chybné představy o "nahrazující" povaze zajišťovací směnky ve vztahu k zajištěné pohledávce. Zajišťovací směnka má svůj vlastní právní osud, samo vyplnění zajišťovací blankosměnky (v souladu s dohodou o vyplnění) a plnění na zajišťovací směnku neznamená zánik zajišťovaného závazku. Okolnost, že šlo o směnku zajišťovací, a že tedy věřiteli může náležet z ekonomického hlediska plnění jen jednou, se ovšem projeví tím, že v rozsahu proplacení zajišťovací směnky se dlužník ubrání případnému nucenému vymožení exekučním titulem přiznané zajištěné pohledávky námitkou plnění na zajišťovací směnku.
Může-li věřiteli (ekonomicky vzato) náležet jen jediné plnění na úhradu jeho pohledávky, musí mít plnění na zajišťovací směnku právní následky pro zástavní práva zajišťujícího tutéž pohledávku. Ubránil-li by se totiž dlužník v rozsahu proplacení zajišťovací směnky nucenému vymožení exekučním titulem přiznané pohledávky, zajištěné zástavním právem, neprosadí se v tomto rozsahu ani zástavní právo (jeho uhrazovací funkce). Kdyby bylo na zajišťovací směnku poskytnuto plnění stejného nebo většího rozsahu, než kolik činí zástavním právem zajištěná pohledávka s příslušenstvím, a kdyby se zástavní dlužník (důvodně) dovolal plnění na zajišťovací směnku, je nepochybné, že zástavní věřitel se již nemůže domoci prodeje nebo jiného zpeněžení zástavy a že tedy ani uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy a že zástavní právo nemůže nadále (ani v budoucnu) být způsobilým právním prostředkem pro uspokojení věřitele. V takovém případě se zástavní dlužník může úspěšně domáhat ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. určení, že tu zástavní právo není, je-li na takovém určení naléhavý právní zájem (srov. též obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2010 sp.zn. 21 Cdo 2185/2009, který byl uveřejněn pod č. 108 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).
V projednávané věci vycházely soudy ze zjištění (správnost jejich skutkových zjištění v tomto směru přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že žalovaná 2) proplatila zajišťovací směnku ve výši 10.000.000,- Kč. Protože bylo na zajišťovací směnku plněno méně, než kolik činila pohledávka z úvěru poskytnutého ve výši 23.500.000,- Kč, soudy dovodily v souladu se zákonem, že nemůže být určeno, že tu není zástavní právo, zřízené na základě zástavní smlouvy A.
Ve věci určení, že "zástavní právo smluvní ve výši 1.500.000,- Kč s datem vzniku zástavního práva 28.4.2007 (správně 28.4.1997) pod položkou Z 4218/2007-304 k čerpací stanici čp. 54 na parc.č. 76 v k.ú. Čížkov, LV 110, zaniklo zaplacením ručitele Sloupárna Majdalena, s.r.o.", vycházel odvolací soud ze skutkového zjištění, že úvěr zajištěný zástavní smlouvou B ve výši 1.500.000,- Kč nebyl žalovanou 2) dne 26.8.1998 splacen, když rok poté - ke dni 26.8.1999 - byla ve smlouvě o postoupení pohledávky uzavřené mezi IPB a.s. a žalovanou 2) ze dne 26.8.1999 zajištěná pohledávka s příslušenstvím vyčíslena na 1.959.982,13 Kč. Žalovaná 2) hradila až v souvislosti s tímto postoupením pohledávky bance úplatu za postoupení, sjednanou ve výši vyčíslení zůstatku zajištěného úvěru ke dni 26.8.1999.
Dovolatelka oproti skutkovým zjištěním odvolacího soudu namítá, že podle přípisu banky ze dne 23.2.2010 "došlo k úplné úhradě a uzavření úvěrového účtu ke dni 26.8.1999" a že smlouvu o postoupení pohledávek (ze dne 26.8.1999) mezi bankou a žalovanou 1) "nelze považovat za důkaz o trvání ani obnovení úvěrového vztahu mezi bankou a žalovanou 2)", když na jejím základě ani "nedochází k nabytí pohledávek originárně". Zpochybňuje tím skutkové zjištění, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci určení zániku zástavního práva zřízeného na základě zástavní smlouvy B), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Skutkový závěr o tom, že dne 26.8.1998 nebyl úvěr ve výši 1.500.000,- Kč s příslušenstvím, zajištěný zástavní smlouvou B k předmětným nemovitostem, žalovanou 2) splacen, učinil odvolací soud na základě zjištění, že pohledávka z uvedeného úvěru byla předmětem postoupení na základě smlouvy uzavřené bankou jako postupitelem a žalovanou 2) jako postupníkem dne 26.8.1999, v níž je zajištěná pohledávka s příslušenstvím vyčíslena k tomuto dni na 1.959.982,13 Kč. Vzhledem k tomu, že banka podávala uvedenou zprávu, aniž by měla k dispozici celou dokumentaci úvěru (dokumentaci úvěru se jí "nepodařilo dohledat"), odvolací soud logicky dovodil, že, je-li zprávou banky v řízení potvrzováno, že úvěr byl splacen dne 26.8.1998 a úvěrový účet byl uzavřen, jedná se o chybu v uvedení roku (namísto správného 26.8.1999) a ono "splacení" a "uzavření úvěrového účtu" ze strany banky neznamená nic jiného, než že postupník uhradil uvedeného dne postupiteli (bance) sjednanou úplatu za postoupení ve výši zůstatku úvěru vyčísleného ke dni postoupení (26.8.1999). Z administrativního pohledu banky jako postupitele a jejího vedení úvěrového účtu to fakticky znamenalo "splacení" poskytnutého úvěru a možnost "uzavření" úvěrového účtu, ačkoliv k takovému splacení nedošlo (byla provedena jen úhrada sjednané úplaty za postoupení pohledávky z úvěru). Skutkový závěr odvolacího soudu je podle dovolacího soudu v souladu s provedenými důkazy a jejich hodnocením z pohledu hledisek obsažených v ustanovení § 132 o.s.ř. Smlouvu o postoupení pohledávky ze zajištěného úvěru zde lze - oproti tomu, co dovozuje dovolatelka - považovat za důkaz o trvání úvěrového vztahu, neboť, kdyby mělo dojít ke splacení úvěru bance již dne 26.8.1998, k uzavření smlouvy o postoupení této pohledávky o rok později by již nebyl dán žádný důvod a banka jako postupitel by v ní nepotvrzovala, že "nesplacený zůstatek peněžních prostředků (jistiny) poskytnutých dlužníkovi k datu 26.8.1999 činí 1.500.000,- Kč je pohledávkou postupitele" a že "celková výše pohledávky, která je předmětem postoupení, a její příslušenství k datu 26.8.1999 činí 1.959.982,13 Kč".
Z výše uvedeného se podává, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., § 146 odst. 3 o.s.ř. a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo zčásti odmítnuto a ve zbylém rozsahu zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-