// Profipravo.cz / Zástavní právo, zadržovací právo 29.11.2012
K plnění zástavního dlužníka do konkursní podstaty
Vyplatí-li zástavní dlužník do konkursní podstaty osobního dlužníka zajištěnou pohledávku, zaniká zástavní právo zánikem zajištěné pohledávky, stejně jako zaniká tím, že zástavní věřitel složí do konkursní podstaty obvyklou cenu zástavy. S částkou, kterou zástavní dlužník do konkursní podstaty osobního dlužníka složil jako cenu zástavy nebo vyplatil zajištěnou pohledávku, přitom správce konkursní podstaty nakládá jako s výtěžkem zpeněžení ve smyslu ustanovení § 28 odst. 2 ZKV.
K tomu, aby vyplacení zajištěné pohledávky nebo složení obvyklé ceny zástavy zástavním dlužníkem do konkursní podstaty (v režimu § 27 odst. 5 ZKV) přivodilo zánik zástavního práva, musí být samozřejmě splněn předpoklad, že dlužník, do jehož konkursní podstaty takto plnil zástavní dlužník, vskutku je osobním (obligačním) dlužníkem (zástavního) věřitele, jehož pohledávka byla zajištěna oním zástavním právem. Není-li osoba, do jejíž konkursní podstaty zástavní dlužník vyplatil (zaplatil) zajištěnou pohledávku nebo složil obvyklou cenu zástavy, osobním (obligačním) dlužníkem z této pohledávky (je-li osobním dlužníkem jiná osoba), pak takovým plněním nezaniká zástavní právo, bez zřetele k tomu, zda jeho zápis byl odstraněn z katastru nemovitostí.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3869/2010, ze dne 31. 10. 2012
(posuzováno podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění)
(kategorie: konkursní řízení; insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v konkursní věci úpadce TOSCARIA spol. s r. o., se sídlem v Brně, Křižíkova 68, identifikační číslo osoby 47903929, o částečném rozvrhu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 45 K 20/2006, o dovolání věřitele INEXA TECHNOLOGY LIMITED, se sídlem 4th Floor Lawford House, Albert Place, London, N3 1 RL Spojené království Velké Británie a Severního Irska (zapsaného v obchodním rejstříku pod číslem 4299179), zastoupeného Mgr. Janou Sumarovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě - Vítkovicích, Mírové náměstí 3d/519, PSČ 703 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2009, č. j. 2 Ko 62/2009-389, takto:
Dovolání se zamítá.
O d ů v o d n ě n í:
Rozvrhovým usnesením ze dne 27. května 2009, č. j. 45 K 20/2006-348, povolil Krajský soud v Brně (dále jen „konkursní soud“) částečný rozvrh výtěžku zpeněžení konkursní podstaty úpadce (TOSCARIA spol. s r. o.) jeho věřitelům, tak, že každá pohledávka zjištěná a zařazená ve druhé třídě pohledávek bude v částečném rozvrhu uspokojena poměrně, a to do výše 38,9 % s tím, že k uspokojení těchto pohledávek bude použito částky 17.793.238,53 Kč a pohledávky těchto konkursních věřitelů budou uspokojeny tak, že obdrží:
- konkursní věřitel č. 2 Lovochemie, a. s. částku 2.974,29 Kč,
- konkursní věřitel č. 4 Stormalong Asset Management Ltd. (dále jen „věřitel S“) částku 3.460.641,25 Kč,
- konkursní věřitel č. 5 Česká republika – Ministerstvo financí částku 27.475,11 Kč,
- konkursní věřitel č. 6 Česká republika – Česká správa sociálního zabezpečení částku 1.823.381,87 Kč,
- konkursní věřitel č. 7 Celní úřad Brno částku 7.759,38 Kč,
- konkursní věřitel č. 8 KEPÁK GROUP, a. s. částku 18.491,50 Kč,
- konkursní věřitel č. 9 Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group částku 4.515,12 Kč a
- konkursní věřitel č. 10 Veletrhy Brno, a. s. (dále jen „společnost V“) částku 12.448.000,- Kč (bod II. výroku),
to vše za podmínky, že provedení rozvrhu po konečné zprávě nebude tímto částečným rozvrhem ohroženo a že neexistují jiné důvody, které by provedení částečného rozvrhu bránily (bod I. výroku).
Dále uložil správci konkursní podstaty provést částečný rozvrh do 15 dnů od právní moci usnesení a podat o tom zprávu do 30 dnů od právní moci usnesení (bod III. výroku) a vyzval výše označené věřitele, aby sdělili správci konkursní podstaty údaje potřebné k poukázání rozvržených částek (bod IV. výroku).
Konkursní soud poukázal na to, že částečný rozvrh navrhl správce konkursní podstaty podáním z 19. května 2009, doručeným soudu 26. května 2009 (s tím, že předložení konečné zprávy dosud brání několik neskončených incidenčních sporů), k čemuž se kladně vyjádřil zástupce věřitelů dne 20. května 2009. K tomu poukázal na ustanovení § 30 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), s tím, že pořadí uspokojování jednotlivých pohledávek upravuje ustanovení § 32 odst. 1 až 4 ZKV. Dále konkursní soud uvedl, že v dané věci uplatnili pohledávky pouze věřitelé s pohledávkami druhé třídy a všechny zjištěné pohledávky budou v částečném rozvrhu uspokojeny poměrně ve výši 38,9 %. Konkursní soud pak částečný rozvrh povolil jako věcně správný, s tím, že je zřejmé, že jeho provedením nebude ohroženo zaplacení pohledávek za podstatou ani provedení řádného rozvrhu po schválení konečné zprávy.
K odvolání věřitele INEXA TECHNOLOGY LIMITED (dále jen „společnost I“) Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení konkursního soudu.
Odvolací soud se nejprve zabýval legitimací věřitele I k podání odvolání, vycházeje z toho, že:
1/ Česká konsolidační agentura (dále jen „ČKA“) přihlásila 10. ledna 2007 do konkursu vedeného na majetek úpadce mimo jiné též pohledávku ve výši 125.237.781,- Kč (podle stavu k 8. prosinci 2006) ze smlouvy o úvěru ze dne 14. července 1992, ve znění dodatků č. 1 a 2 (dále jen „úvěrová smlouva“), uzavřené mezi Českou spořitelnou a. s. (dále jen „banka“) jako věřitelem a společností TOSCA spol. s r. o. jako dlužníkem, s tím, že ČKA nabyla pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi ní (jako postupníkem) a bankou (jako postupitelem) 10. července 2002.
2/ Usnesením ze dne 9. ledna 2008, č. j. 45 K 20/006, přihláška pohledávky č. 5 -146, konkursní soud rozhodl ve smyslu § 107 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), o tom, že jako s procesním nástupcem zaniklé ČKA bude v řízení pokračovat s Českou republikou - Ministerstvem financí.
3/ Usnesením ze dne 4. dubna 2008, č. j. 45 K 20/006, přihláška pohledávky č. 5 -172, konkursní soud rozhodl ve smyslu § 107a o. s. ř. o tom, že v rozsahu pohledávky z úvěrové smlouvy připouští, aby do řízení namísto České republiky - Ministerstva financí vstoupila banka.
4/ Usnesením ze dne 15. května 2008, č. j. 45 K 20/006, přihláška pohledávky č. 5 - 198, které nabylo právní moci 4. července 2008, konkursní soud rozhodl ve smyslu § 107a o. s. ř. o tom, že v rozsahu pohledávky z úvěrové smlouvy připouští, aby do řízení namísto banky vstoupila společnost I.
5/ Usnesením ze dne 10. července 2008, č. j. 45 K 20/006, přihláška pohledávky č. 5 - 221, které nabylo právní moci 31. července 2008, konkursní soud (pro zpětvzetí přihlášky) zastavil řízení v rozsahu pohledávky z úvěrové smlouvy ve výši 125.237.781,- Kč.
Odtud odvolací soud uzavřel, že společnost I není konkursním věřitelem, když přihlášku pohledávky ve výši 125.237.781,- Kč vzala zpět, o čemž rozhodl konkursní soud usnesením ze dne 10. července 2008, č. j. 45 K 20/2006, přihláška pohledávky č. 5 - 221, které nabylo právní moci dne 31. července 2008.
Poukázal však na to, že z obsahu spisu vyplývá, že společnost I podala 8. června 2009 proti správci konkursní podstaty úpadce (Mgr. J. S.) žalobu o zaplacení částky 32 milionů Kč, coby pohledávky, která jí měla vzniknout tím, že správce konkursní podstaty přijal tuto částku 5. května 2009 do konkursní podstaty od společnosti V bez právního důvodu. V žalobě se tvrdí, že smlouva o prodeji podniku uzavřená dne 4. ledna 1993 mezi společností TOSCA spol. s r. o. a pozdějším úpadcem je neplatná, že na jejím základě nepřešel na pozdějšího úpadce závazek z úvěrové smlouvy a že proto nemovitosti ve vlastnictví zástavního věřitele (společnosti V) nezajišťovaly závazek úpadce, ale jiného subjektu. Věc je vedena u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 81/2009 a podle sdělení příslušného soudu bylo řízení zastaveno usnesením ze dne 15. září 2009, č. j. 4 Cm 81/2009-22, pro nezaplacení soudního poplatku; usnesení dosud není v právní moci.
Odvolací soud rovněž poukázal na to, že společnost I založila 3. července 2009 do spisu kopii žaloby (podané u Krajského soudu v Brně 29. června 2009) o náhradu škody ve výši 32 milionů Kč vůči žalovaným 1/ správci konkursní podstaty úpadce a 2/ společnosti V. Podle žaloby tím, že druhý žalovaný plnil prvnímu žalovanému bez právního důvodu a tímto plněním i následnými úkony druhého žalovaného byla společnosti I způsobena škoda v žalované výši. Odvolací soud dále zmínil, že dle sdělení příslušného soudu je toto řízení vedeno pod sp. zn. 55 Cm 91/2009 a ve věci nebylo dosud rozhodnuto.
Z uvedeného odvolací soud dovodil, že společnost I uplatnila pohledávku za podstatou na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 32 milionů Kč, o které je v době jeho rozhodování vedeno řízení u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 81/2009. Vzhledem k tomu je společnost I účastníkem konkursního řízení a ve smyslu ustanovení § 66a odst. 1 ZKV a § 201 o. s. ř., má právo podat odvolání proti usnesení o částečném rozvrhu.
Dále odvolací soud pro stručnost odkázal na skutková zjištění, z nichž v usnesení o částečném rozvrhu vyšel konkursní soud, s tou změnou, že souhlas zástupce věřitelů s částečným rozvrhem byl udělen již 15. května 2009.
Odvolací soud dále s přihlédnutím k obsahu konkursního spisu vyšel z toho, že:
1/ Podle soupisu konkursní podstaty, doručeného konkursnímu soudu dne 20. června 2007, zjistil, že v konkursní podstatě se nacházejí pouze nemovitosti v majetku třetích osob, a to zástavních dlužníků TOS ZNOJMO, akciové společnosti a společnosti V; tento stav se podle zprávy o činnosti správce konkursní podstaty ze dne 22. září 2008 nezměnil.
2/ Dne 7. května 2009 oznámil správce konkursní podstaty konkursnímu soudu, že z konkursní podstaty vyškrtl nemovitosti ve vlastnictví společnosti V, neboť tento zástavní dlužník vyplatil ve prospěch podstaty zajištěnou pohledávku ve výši 32 milionů Kč.
3/ Podle sdělení správce konkursní podstaty ze dne 15. května 2009 byla výplatou částky 32 milionů Kč dne 5. května 2008 splněna podmínka pro vznik nepodmíněné pohledávky společnosti V, zjištěné v tomto řízení v uvedené výši.
4/ Podle přezkumného listu č. 1 přihlásil konkursní věřitel č. 1 Vítkovice a. s., do konkursu pohledávku ve výši 111.178,- Kč, kterou správce konkursní podstaty zcela popřel u přezkumného jednání dne 18. května 2007. Poté bylo řízení o přihlášce této pohledávky zastaveno co do částky 108.514,- Kč (4. září 2007) a zůstatek přihlášené pohledávky činí 2.664,- Kč.
5/ Podle přezkumného listu č. 3 přihlásil konkursní věřitel č. 3 CARBORUNDUM ELECTRITE a. s., do konkursu pohledávku ve výši 158.355,- Kč, kterou správce konkursní podstaty zcela popřel u přezkumného jednání dne 18. května 2007.
6/ Podle přezkumného listu č. 4 přihlásil konkursní věřitel č. 4 JANEX, spol. s r. o. (nyní věřitel S) do konkursu pohledávku ve výši 32.365.013,80 Kč, kterou správce konkursní podstaty popřel u přezkumného jednání dne 18. května 2007 co do částky 23.468.763,80 Kč. Popřená část pohledávky sestává z nevykonatelné pohledávky ve výši 18.756.295,- Kč a části vykonatelné pohledávky ve výši 4.712.468,80 Kč. Krajský soud v Brně sdělil odvolacímu soudu, že řízení o určení pohledávky 18.756.295,- Kč vedené (k žalobě věřitele S proti správci konkursní podstaty úpadce) pod sp. zn. 55 Cm 50/2007, bylo pravomocně zastaveno 22. května 2009 pro zpětvzetí žaloby.
7/ Podle návrhu správce konkursní podstaty na částečný rozvrh ze dne 19. května 2009 se v majetku konkursní podstaty nachází částka 32 milionů Kč, přičemž dosud nebyl ukončen spor o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty, vedený se zástavním dlužníkem společností TOS ZNOJMO, akciová společnost. Nebyly rovněž ukončeny 3 incidenční spory s věřiteli popřených pohledávek č. 1 (o určení pohledávky ve výši 2.664,- Kč), č. 3 (o určení pohledávky ve výši 158.355,- Kč) a č. 4 (o určení pohledávky ve výši 4.712.468,80 Kč), proto nebudou těmto věřitelům zatím vypláceny sporné části pohledávek podle částečného rozvrhu.
8/ Rozsudkem ze dne 25. března 2009, č. j. 15 Cm 64/2007-182, který nabyl právní moci dne 13. května 2009, zamítl Krajský soud v Brně žalobu, kterou se společnost V domáhala vyloučení označených nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce.
Na tomto základě odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 30 odst. 3 ZKV - neměl za právně významnou argumentaci odvolatele, že závazek z úvěrové smlouvy nenese úpadce, ale jiný subjekt a že zástava na nemovitostech zajišťuje závazek jiné osoby než úpadce, zdůrazňuje, že zástavní dlužník plnil do konkursní podstaty podle rozhodnutí soudu v řízení o vyloučení zastavených nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty.
Již ze žalobních tvrzení společnosti I ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 81/2009 podle odvolacího soudu plyne, že i kdyby zástavní dlužník (společnost V) plnil do konkursní podstaty úpadce, ačkoli zástava na jeho nemovitostech zajišťovala závazek jiného obligačního dlužníka, nemohl by společnosti I takovým plněním vzniknout nárok z bezdůvodného obohacení.
K tvrzenému nároku společnosti I ve výši 32 milionů Kč, jenž je předmětem řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 91/2009, odvolací soud poukázal na to, že důvodem žaloby je tvrzená škoda, ke které mělo dojít jednáním správce konkursní podstaty při výkonu jeho funkce, v důsledku kterého došlo k výmazu zástavního práva na nemovitostech společnosti V. K tomu pak dodal, že i kdyby správce konkursní podstaty úpadce tímto jednání porušil své zákonné povinnosti, nemělo by to žádný dopad na prostředky získané zpeněžením majetku konkursní podstaty a škodu by bylo třeba hradit (kdyby žaloba byla důvodná) z jiného majetku.
Společnosti I se tak nepodařilo prokázat, že je majitelem tvrzené pohledávky za podstatou. Stav zpeněžení umožnil částečný rozvrh, protože výtěžek zpeněžení podstaty představoval ke dni rozhodnutí konkursního soudu částku 32 milionů Kč, kterou plnil zástavní dlužník podle rozhodnutí soudu ve sporu o vyloučení věcí, zapsaných do konkursní podstaty postupem dle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV, aniž by ke dni rozhodnutí konkursního soudu již byla pohledávka zajištěná zástavou na sepsaných věcech přihlášena do konkursu. V důsledku zpětvzetí (přihlášky) totiž zanikl nárok jejího majitele na uspokojení v konkursu dne 31. července 2008.
Provedením částečného rozvrhu nebude ohroženo provedení rozvrhu po konečné zprávě, byť dosud probíhají spory o určení pohledávek věřitelů č. 1, č. 3 a č. 4, jejichž objem představuje částku 4.873.487,80 Kč (podle dle částečného rozvrhu by na jejich uspokojení připadlo plnění v částce 1.895.786,70 Kč). Po výplatě částky určené k částečnému rozvrhu zůstává na úhradu těchto pohledávek v rozvrhu po konečné zprávě, jakož i na další uspokojení pohledávek zahrnutých do částečného rozvrhu a na úhradu nákladů konkursu částka 14.206.761,47 Kč, která je postačující rezervou.
Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel I dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel tomu, že se týká práv třetích osob dotčených konkursem a jejich jistoty domoci se svých práv.
Konkrétně jde podle dovolatele o to, zda nárok na náhradu škody uplatněný u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 91/2009 je nárokem, o který lze opřít důvodnost odvolání a dovolání proti usnesení o částečném rozvrhu a namítá, že rozdělované prostředky nejsou penězi získanými zpeněžením majetku do konkursní podstaty, neboť tam neměly být vyplaceny.
V rovině uplatněného dovolacího důvodu dovolatel reprodukuje v dovolání obsah svého odvolání proti usnesení o částečném rozvrhu, s tím, že je sporné, kdo je dlužníkem z úvěrové smlouvy, jelikož smlouva o prodeji části podniku ze dne 4. ledna 1993 (kterou měl na pozdějšího úpadce přejít závazek z úvěrové smlouvy zajištěný společností V) nikdy nenabyla účinnosti. K tomu dodává, že i kdyby smlouva o prodeji podniku byla platná, nepřešel by závazek z úvěrové smlouvy proto, že prodejem nepřešla organizační složka podniku označená jako „Konstrukce a výroba JUS a GO strojů“.
Odtud dovolatel dovozuje, že částka 32 milionů Kč byla vyplacena do konkursní podstaty k jeho škodě, což bylo důvodem podání žaloby, o které se u Krajského soudu v Brně vede řízení pod sp. zn. 4 Cm 81/2009.
Nesprávné právní posouzení věci tkví podle dovolatele v tom, že oba soudy konstatovaly, že smlouva o prodeji části podniku je platná a nezáleží na tom, zda byla naplněna (zda je účinná). Míní, že faktické naplnění smlouvy o prodeji podniku (její účinnost) je nutnou náležitostí k přechodu závazků mezi prodávajícím a kupujícím. Nenabude-li smlouva o prodeji podniku účinnosti (nepřevede-li se fakticky podnik do dispozice kupujícího), nemohou přejít závazky v ní specifikované.
Dále dovolatel kritizuje odvolací soud za to, že nejprve dovodil, že není účastníkem konkursního řízení (pro zpětvzetí přihlášené pohledávky ze dne 31. července 2008), přičemž vzápětí uvedl, že vzhledem k uplatnění pohledávky za podstatou (na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 32 milionů Kč /aktuálně nově žaloba na náhradu škody/) je dovolatel účastníkem konkursního řízení.
K závěru odvolacího soudu, že se dovolateli nepodařilo prokázat existenci tvrzené pohledávky za podstatou z titulu náhrady škody, dovolatel uvádí, že odvolací soud měl napadené rozhodnutí konkursního soudu zrušit a řízení přerušit do doby, než bude o jeho nároku pravomocně rozhodnuto. V opačném případě hrozí dovolateli újma na majetku, neboť není postaveno najisto, že se kdy domůže svého nároku z konkursní podstaty.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (usnesení je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, byla-li vydána po 1. lednu 2001 - veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Podmínka, aby napadené usnesení bylo usnesením, jímž odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu vydané v konkursním řízení ve věci samé, je splněna (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným k prověření otázky, zda námitky uplatněné dovolatelem jsou způsobilé ovlivnit předpoklady pro vydání usnesení o částečném rozvrhu; potud jde o věc v dovolacím řízení dosud neřešenou.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky (§ 28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu podstaty (§ 18). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze zpeněžit ve veřejné dražbě. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu).
Dle ustanovení § 28 ZKV, věřitelé pohledávek, které byly zajištěny zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, převodem práva dle § 553 občanského zákoníku nebo postoupením pohledávky dle § 554 občanského zákoníku (dále jen „oddělení věřitelé“), mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla zajištěna (odstavec 1). Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených s udržováním, správou a prodejem zpeněžené věci, práva nebo pohledávky (dále jen „výtěžek zpeněžení“) vydá správce odděleným věřitelům se souhlasem soudu. Nebyla-li zajištěná pohledávka plně uspokojena, považuje se její neuspokojená část za pohledávku přihlášenou podle § 20 (odstavec 2). Oddělení věřitelé se z výtěžku zpeněžení uspokojí podle pořadí, v jakém vznikl právní důvod jejich nároku na oddělené uspokojení. Pro pořadí zákonného zástavního práva je rozhodující den jeho záznamu v katastru nemovitostí; pro pořadí soudcovského zástavního práva k nemovitosti je rozhodující doba, kdy soudu došel návrh na jeho zřízení (odstavec 3). Oddělení věřitelé se podle tohoto ustanovení uspokojují do výše 70 % výtěžku zpeněžení na ně připadajícího. Neuspokojenou část pohledávky lze uspokojit v rozvrhu, a to ve třídě, do níž pohledávka podle své povahy patří (odstavec 4). Zajišťovací práva uvedená v odstavci 1 zanikají zpeněžením věci, práva nebo pohledávky v konkursu, a to i v případě, že oddělení věřitelé nepřihlásili své pohledávky (odstavec 5).
Z ustanovení § 30 odst. 3 ZKV se dále podává, že se souhlasem věřitelského výboru může správce navrhnout, aby soud ještě před schválením konečné zprávy povolil částečný rozvrh, jestliže to umožňuje stav zpeněžení konkursní podstaty a je-li zřejmé, že provedení rozvrhu po konečné zprávě tím nebude ohroženo. V konečné zprávě i v konečném rozvrhu se uvede, v jakém rozsahu byly pohledávky věřitelů uspokojeny splněním částečného rozvrhu.
Skutkový stav věci, z nějž vyšly oba soudy, lze zjednodušeně shrnout tak, že rozvrhovým usnesením se uskutečňuje částečný rozvrh částky 32 miliónů Kč, získané do konkursní podstaty úpadce tím, že společnost V jako zástavní dlužník takto vyplatila zajištěnou pohledávku banky z úvěrové smlouvy, kterou však její poslední majitel (dovolatel) již v konkursním řízení nevymáhá (přihlášku pohledávky této zajištěné pohledávky vzal zpět (řízení o přihlášce pohledávky bylo proto pravomocně zastaveno k 31. červenci 2008). Osoba, která pohledávku zajišťovala (společnost V), se v rozsahu vyplacené částky stala věřitelem druhé třídy, jemuž se v rámci částečného rozvrhu takto má „vrátit“ 12.448.000,- Kč.
Podstata dovolací argumentace pak tkví v tom, že částečný rozvrh neměl být proveden, jelikož probíhají soudní spory (v nichž je dovolatel žalobcem), v důsledku kterých provedení částečného rozvrhu může ohrozit rozvrh konečný a v jejichž rámci je zpochybněno postavení úpadce jako obligačního dlužníka z úvěrové smlouvy.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že podle ustálené judikatury týkající se uplatňování zástavních práv v konkursu obecně platí, že i zajištění věřitelé (§ 28 odst. 1 ZKV) se mohou podílet na rozvrhu výtěžku zpeněžení majetku náležejícího do konkursní podstaty úpadce (včetně výtěžku zpeněžení majetku sepsaného do konkursní podstaty podle § 27 odst. 5 ZKV z titulu jejich zajištění), jen jestliže přihlásili svou (zajištěnou) pohledávku do konkursu postupem podle § 20 a násl. ZKV. Srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 32 Cdo 2584/98, uveřejněný pod číslem 74/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 74/2001“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2003“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 938/2006, uveřejněný pod číslem 78/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 78/2009“) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 4041/2010.
Jestliže se tedy věřitel s pohledávkou zajištěnou zástavním právem nepřihlásí do konkursu vedeného na majetek osobního dlužníka nebo vezme-li (jako v tomto případě) přihlášku zajištěné pohledávky zpět před jejím odděleným uspokojením z výtěžku zpeněžení zástavy, rozdělí se výtěžek zpeněžení zástavy (v rozsahu, v němž nepřevyšuje zajištěnou pohledávku) mezi nezajištěné věřitele bez zřetele k tomu, že šlo o zpeněžení zástavy ve vlastnictví třetí osoby (odlišné od osobního dlužníka - úpadce).
Vyplatí-li zástavní dlužník do konkursní podstaty osobního dlužníka zajištěnou pohledávku, zaniká zástavní právo zánikem zajištěné pohledávky, stejně jako zaniká tím, že zástavní věřitel složí do konkursní podstaty obvyklou cenu zástavy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 21 Cdo 924/2009). S částkou, kterou zástavní dlužník do konkursní podstaty osobního dlužníka složil jako cenu zástavy nebo vyplatil zajištěnou pohledávku, přitom správce konkursní podstaty nakládá jako s výtěžkem zpeněžení ve smyslu ustanovení § 28 odst. 2 ZKV (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 251/2004, uveřejněný pod číslem 41/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K tomu, aby vyplacení zajištěné pohledávky nebo složení obvyklé ceny zástavy zástavním dlužníkem do konkursní podstaty (v režimu § 27 odst. 5 ZKV) přivodilo zánik zástavního práva, musí být samozřejmě splněn předpoklad, že dlužník, do jehož konkursní podstaty takto plnil zástavní dlužník, vskutku je osobním (obligačním) dlužníkem (zástavního) věřitele, jehož pohledávka byla zajištěna oním zástavním právem. Není-li osoba, do jejíž konkursní podstaty zástavní dlužník vyplatil (zaplatil) zajištěnou pohledávku nebo složil obvyklou cenu zástavy, osobním (obligačním) dlužníkem z této pohledávky (je-li osobním dlužníkem jiná osoba), pak takovým plněním nezaniká zástavní právo, bez zřetele k tomu, zda jeho zápis byl odstraněn z katastru nemovitostí (srov. obdobně např. již důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1549/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2000, pod číslem 60).
Dovolatel tvrdí, že situace popsaná v předchozím odstavci nastala i v této věci (že úpadce není obligačním dlužníkem ze zajištěné pohledávky z úvěrové smlouvy), domnívaje se současně, že tato skutečnost je na překážku částečnému rozvrhu v situaci, kdy zahájil (jako zajištěný zástavní věřitel, jenž pohledávku v konkursu neuplatňuje) výše označené soudní spory. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující.
1/ Ke sporu ve věci sp. zn. 4 Cm 81/2009 (žaloba o vydání bezdůvodného obohacení).
Žaloba byla podána až po vydání usnesení o částečném rozvrhu (ve zjevné snaze zabránit částečnému rozvrhu) a odvolací soud nepochybil, jestliže existenci takto zahájeného řízení neměl za rozhodnou pro výsledek odvolacího řízení. Mechanismem v žalobě popisovaným totiž mohlo vzniknout (kdyby soud dal za pravdu argumentaci v žalobě obsažené) pouze bezdůvodné obohacení na úkor toho, kdo částku 32 miliónů Kč do konkursní podstaty uhradil (společnost V). Tím, že společnost V plnila případně na zajištěnou pohledávku do konkursní podstaty úpadce bez právního důvodu, dovolateli žádné právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči konkursní podstatě (reprezentované správcem konkursní podstaty, vůči němuž žaloba směřovala) nevzniklo a vzniknout nemohlo.
2/ Ke sporu ve věci sp. zn. 55 Cm 91/2009 (žaloba o náhradu škody).
Také žaloba v této věci byla podána (vůči společnosti V a správci konkursní podstaty úpadce) až po vydání usnesení o částečném rozvrhu, přičemž již ze žaloby samotné je opět zjevné, že mechanismem v ní popisovaným událost, která je pro argumentaci o tvrzené škodě určující, nikdy nemohla nastat. Výchozí premisou žaloby jsou tvrzení, podle nichž škoda vznikla tím, že zaniklo zajištění dovolatelovy pohledávky a tím, že správce konkursní podstaty úpadce prohlásil, že toto zajištění zaniklo plněním společnosti V, což vedlo k výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí.
K tomu Nejvyšší soud znovu poukazuje na závěry svého rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1549/99 o tom, že pouhé odstranění zápisu zástavního práva z katastru nemovitostí nemůže mít samo o sobě za následek zánik zástavního práva. Tvrdí-li tedy dovolatel, že zástavní dlužník neplnil (v režimu § 27 odst. 5 ZKV) do konkursní podstaty osobního (obligačního) dlužníka (jímž je jiná osoba), pak nemůže současně tvrdit, že tím zaniklo zástavní právo (tato tvrzení se vzájemně vylučují). K zániku zástavního práva nevede ani prohlášení správce konkursní podstaty úpadce, že se tak stalo. Přiléhavý je i úsudek odvolacího soudu, podle kterého platí, že kdyby správce konkursní podstaty úpadce prohlášením o zániku zástavního práva porušil své povinnosti, nešla by škoda tím způsobená na účet (na úkor) konkursní podstaty, jelikož správce konkursní podstaty by nesl vlastní majetkovou odpovědnost za škodu tím způsobenou (srov. § 8 odst. 2 ZKV). Takovým konáním by tedy nevznikla pohledávka vůči konkursní podstatě reprezentované správcem konkursní podstaty, nýbrž vůči správci konkursní podstaty samotnému. Srov. v tomto ohledu též závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněném pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 2316/2009, uveřejněném pod číslem 149/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
K dovolatelově námitce, že odvolací soud měl napadené rozhodnutí konkursního soudu zrušit a řízení přerušit do doby, než bude o jeho žalobách pravomocně rozhodnuto, lze obecně říci, že odvolací soud takovou povinnost neměl již proto, že šlo o nároky uplatněné způsobem, jímž konečný rozvrh dozajista nemohl být ohrožen (v podobě předestírané odvolacímu soudu při obvyklém průběhu sporného řízení a při respektování výše rozebrané ustálené judikatury Nejvyššího soudu nemohla žádná z těchto žalob vést k výsledku proklamovanému dovolatelem).
Zbývá dodat, že řízení v této věci nebylo možné přerušit již proto, že takový postup pro konkursní řízení výslovně zapovídá ustanovení § 66b odst. 3 ZKV (jež určuje, že přerušení řízení není přípustné, pokud zvláštním právním předpisem není stanoveno jinak). Ve spojení s ustanovením § 66a odst. 1 ZKV (podle kterého se pro konkurs a vyrovnání použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak) je zjevné, že zvláštním právním předpisem, jenž by mohl stanovit odchylku od této zásady, není občanský soudní řád.
Kritika odvolacího soudu za to, že nejprve dovodil, že dovolatel není účastníkem konkursního řízení (pro zpětvzetí přihlášené pohledávky ze dne 31. července 2008), přičemž v zápětí uvedl, že vzhledem k uplatnění pohledávky za podstatou (na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 32 milionů Kč /aktuálně nově žaloba na náhradu škody/) dovolatel tímto účastníkem je, taktéž není důvodná.
Závěr odvolacího soudu, že společnost I není (ve vazbě na ustanovení § 7 ZKV) věřitelem, který svou pohledávku uplatňuje v konkursním řízení na základě přihlášky nebo věřitelem, na jehož pohledávku se pro účely uspokojení v konkursu hledí jako na přihlášenou (srov. např. § 26a odst. 3 ZKV), je vzhledem k tomu, že společnost I vzala přihlášku své pohledávky zpět, závěrem triviálním (srov. opět R 74/2001, R 27/2003 a R 78/2009). To, že proti usnesení o částečném rozvrhu se (stejně jako proti usnesení o konečném rozvrhu) mohou odvolat i osoby, které tvrdí, že mají takovým rozvrhem opomenutou pohledávku za podstatou, je rovněž samozřejmé (srov. i § 31 odst. 1 ZKV a § 32 odst. 1 větu první ZKV). Přitom je zjevné, že věřitel s pohledávkou za podstatou (tedy s pohledávkou, která vznikla po prohlášení konkursu na majetek dlužníka a je taxativně vypočtena v § 31 odst. 2 ZKV) se účastní konkursního řízení jen po dobu vymezenou vznikem pohledávky a ukončenou jejím zánikem (zpravidla uspokojením pohledávky za podstatou ještě před rozvrhem), což logicky podléhalo předběžnému posouzení odvolacím soudem z hlediska řešení otázky, zda se odvoláním má vůbec meritorně zabývat. Takto uplatněná dovolací námitka postrádá (z pohledu užitku, jež pro dovolatele může mít) smyslu, jelikož dovolatel tím v podstatě kritizuje odvolací soud za to, že se jeho odvoláním věcně zabýval.
Lze uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-