// Profipravo.cz / Držba, vydržení 24.06.2015
Oprávněná držba a vydržení sousední parcely
Judikatura dovolacího soudu nepožaduje, aby osoba, která se ujala držby pozemku, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytýčení hranic.
Nedostatek dobré víry žalobce zde odvolací soud opřel též o názor, že tu šlo o držbu samostatného pozemku (nikoliv jeho části). V případě vydržení části sousední parcely však jde vždy o vydržení samostatného pozemku. I když snad měl odvolací soud na mysli, že šlo o vydržení parcely, nic to na věci nemění; nepožaduje-li se, aby oprávněná držba byla v souladu s údaji v katastru nemovitostí, resp. aby držitel se o skutečném průběhu hranice přesvědčil, není podstatné, zda jde o parcelu či „jen“ o pozemek neevidovaný takto v katastru nemovitostí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3079/2014, ze dne 28. 1. 2015
Dotčené předpisy:
§ 134 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 130 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: držba, vydržení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (dále ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. října 2013, č. j. 8 C 331/2011-125, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem nemovitosti – pozemku parc. č. 647 o výměře 411 m2 zapsaného na LV č. 1 u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Klatovy, pro obec a k. ú. K., kterou nabyl vydržením, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. března 2013, č. j. 13 Co 48/2014-154 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Nedostatek dobré víry žalobce opřel o názor, že tu jde o držbu samostatného pozemku (nikoliv jeho části), a že každý vlastník má znát hranice svého pozemku; pokud se o jejich průběhu nepřesvědčí, nemůže být objektivně v dobré víře.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. Má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posuzování dobré víry při nabytí vlastnického práva vydržením, a to rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 a sp. zn. 22 Cdo 3688/2008. Poukazuje na to, že darovací smlouvou uzavřenou 13. 1. 1988 nabyl od své babičky M. B. pozemek parc. č. 646 v obci a k. ú. K. o výměře 3158 m2 a zároveň s ním drží a užívá také pozemek parc. č. 647. Ten užívali již jeho prarodiče a rodiče jako celek s pozemkem parc. č. 646. Žalovaná užívání pozemku parc. č. 647 trpěla. Pozemky spolu sousedí, mají shodný travnatý povrch a v terénu není patrná žádná dělící hranice. Žalovaná se o pozemek parc. č. 647 nestarala a neudržovala jej. Při místním šetření ani nedokázala hranici mezi pozemky označit. Žalobce držel předmětný pozemek v omluvitelném omylu jako vlastní, i když nebyl předmětem uvedené darovací smlouvy, neboť se spolu s darovaným pozemkem ujal jeho držby, a považoval ho za část pozemku darovaného. Pro oprávněnou držbu svědí i poměr plochy pozemku darovaného parc. č. 646 (3158 m²) a pozemku parc. č. 647 (411 m²). Z judikatury se také podává, že sama skutečnost, že držitel nenechal zaměřit hranice držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, která mu nepatří, oprávněnou držbu nevylučuje. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Žalobce držel pozemek parc. č. 647 neoprávněně, neboť dobře věděl, že jde o pozemek žalované (stejně jako jeho právní předchůdkyně). Popírá také, že při místním ohledání nebyla schopna vymezit hranici mezi pozemky účastníků.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k vydržení vlastnického práva právních předchůdců žalovaných mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Odvolací soud nevzal při rozhodování věci v úvahu judikaturu dovolacího soudu týkající se vydržení sousedního pozemku.
Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Podle § 129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.
Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
V rozsudku ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2011, č. 9, str. 333, dovolací soud poukázal na skutečnost, že při zvažování dobré víry držitele, který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postoji vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku.
V rozsudku ze dne 3. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4451, dovolací soud vyslovil, že nabude-li někdo vlastnické právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným. Podobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck - dále též jen „Soubor“ - pod č. C 1067, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 836, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, Soubor č. C 3670.
Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Při posouzení oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. U pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe odhadnout výměru než u pozemku nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině oproti členitému terénu. Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu.
Judikatura Nejvyššího soudu toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, uveřejněný v Souboru pod pod č. C 1399, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101).
Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1181).
Závěr o tom, že není nezbytným požadavkem seznámení se s obsahem katastrální mapy, akceptoval Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 16. července 2013, sp. zn. I. ÚS 4365/12, jímž rozhodoval o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2197/2010 (nalus.usoud.cz).
„Ve prospěch dobré víry držitele pozemku, jehož výměra přesahuje 50 % výměry pozemku nabytého, mohou svědčit tyto okolnosti: Právním předchůdcem držitele byla osoba mu blízká, titulem nabytí jeho pozemku byl dar, nabytý a držený pozemek tvoří ohrazený ucelený funkční celek, jde o držbu více pozemků, které na sebe nenavazují a jeden z nich je zastavěný“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007, Soubor č. C 6050).
Z uvedeného se podává, že judikatura dovolacího soudu nepožaduje, aby osoba, která se ujala držby pozemku, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytýčení hranic; názor odvolacího soudu je s touto judikaturou v rozporu.
Nedostatek dobré víry žalobce opřel odvolací soud též o názor, že tu šlo o držbu samostatného pozemku (nikoliv jeho části). V případě vydržení části sousední parcely však jde vždy o vydržení samostatného pozemku (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, publikovaný pod č. 40/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I když snad měl odvolací soud na mysli, že šlo o vydržení parcely (viz odůvodnění stejného rozsudku), nic to na věci nemění; nepožaduje-li se, aby oprávněná držba byla v souladu s údaji v katastru nemovitostí, resp. aby držitel se o skutečném průběhu hranice přesvědčil, není podstatné, zda jde o parcelu či „jen“ o pozemek neevidovaný takto v katastru nemovitostí (k tomu viz i zmíněné R 40/2000).
Protože odvolací soud nepřihlédl k uvedené judikatuře Nejvyššího soudu, je právní posouzení věci předčasné a tudíž nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-