// Profipravo.cz / Držba, vydržení 06.05.2013
K držbě a vydržení nemovitého majetku ve vlastnictví státu
Právě u státu lze očekávat a požadovat, aby řádně plnil svá práva a povinnosti vlastníka a to tím spíše, jestliže obdobné chování požaduje a vyžaduje i u adresátů právních norem.
Jestliže státní orgány opakovaně potvrdí nabytí vlastnického práva k nemovitostem, jakožto exponovanému předmětu vlastnického práva, určitému okruhu osob, jeví se přiměřenou úvaha, že tak nebudou činit ve vztahu k majetku, který má být právě ve vlastnictví státu samotného, neboť lze předpokládat vědomost příslušných orgánů státu o jeho vlastním majetku. Pokud tak přesto učiní, musí jít důsledky takového postupu především na úkor právě státu a činnosti jeho orgánů.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3249/2011, ze dne 17. 4. 2013
(kategorie: držba, vydržení; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: 1) F. Š., bytem v M., 2) B. K., bytem v M., zastoupených JUDr. Ivanou Lorenzovou, advokátkou v Brně, Starobrněnská 3, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 45797072, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 8 C 203/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. října 2010, č. j. 13 Co 215/2009-187, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. října 2010, č. j. 13 Co 215/2009-187, a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 3. prosince 2008, č. j. 8 C 203/2006-164, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobci se domáhali určení, že jsou rovnodílnými podílovými spoluvlastníky pozemků vedených ve zjednodušené evidenci jako parc., zapsaných na listu vlastnictví pro obec a katastrální území M. (dále jen ,,předmětné nemovitosti“).
Okresní soud Brno - venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. prosince 2008, č. j. 8 C 203/2006-164, ve výroku I. zamítl žalobu žalobců na určení, že jsou rovnodílnými podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Ve výroku II. pak žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že rodiče žalobců nabyli předmětné pozemky jako příděl v roce 1947 a 1948. Bydleli spolu s žalobci v domě, který byl rovněž součástí přídělu. Žalobci se s rodiči dohodli, že dům bude zbourán a rodiče žalobců převedou žalobcům pozemky, na kterých byl postaven. Za účelem sepsání kupních smluv se rodiče žalobců spolu s žalobci a jejich manžely dostavili na Státní notářství Brno-venkov, kde žalobci obdrželi dotazník a čestné prohlášení, ze kterých bylo zřejmé, že jejich rodiče převádějí 8,5 ha pozemků v katastrálním území M., které získali na základě přídělu, zpět na stát. Téhož dne podepsali rodiče žalobců listinu nazvanou ,,Nabídka bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu“, kterou „nabídli státu odevzdat“ předmětné zemědělské pozemky. Tato nabídka byla přijata finančním odborem Okresního národního výboru Brno – venkov. Podle názoru soudu prvního stupně si rodiče žalobců museli být vědomi toho, že tato nabídka je pro ně závazná a s pozemky, které byly jejím předmětem, nesmí disponovat. Předmětné pozemky nadále užívalo jednotné zemědělské družstvo a poté od roku 1994 společnost Pojihlaví, a. s. V roce 1991 darovala matka žalobců darovací smlouvou žalobkyni 2) ideální polovinu předmětných pozemků. Po smrti otce žalobců zdědil zbývající ideální polovinu předmětných pozemků žalobce. Od roku 2003 užívá předmětné pozemky podnikatel Karel Procházka na základě nájemních smluv. V katastru nemovitostí je u předmětných pozemků vyznačeno rovnodílné podílové spoluvlastnictví žalobců a vlastnické právo státu.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stát se stal dnem 20. října 1975 v souladu s tehdy platnými právními předpisy vlastníkem předmětných pozemků. Proto matka žalobkyně 2) nemohla ideální polovinu předmětných pozemků darovat a zbývající ideální polovina předmětných pozemků nemohla v dědickém řízení po zemřelém otci žalobců děděním přejít na žalobce 1). Vzhledem k okolnosti, že žalobci předmětné pozemky užívali, se zabýval otázkou, zda nedošlo z jejich strany k nabytí vlastnického práva vydržením. V této souvislosti však konstatoval, že nemohla být objektivně dána dobrá víra žalobců, že jim předmětné pozemky patří, když v roce 1975 spolu se svými rodiči podepsali dotazník a čestné prohlášení, ze kterého se podávalo, že pozemky získané rodiči žalobců na základě přídělu mají přejít na základě jejich vůle na stát. Žalobci se nemohli domnívat, že k odevzdání pozemků do vlastnictví státu nedošlo, když doprovodili své rodiče na Okresní národní výbor Brno – venkov, kde se právě o předmětných pozemcích jednalo a rodiče jim také sdělili, že předmětné pozemky zůstávají v jednotném zemědělském družstvu. Soud prvního stupně uzavřel, že při běžné opatrnosti by žalobci mohli zjistit, že jejich rodiče darovali předmětné pozemky státu. Nelze vycházet pouze ze subjektivních představ žalobců o tom, že pozemky řádně nabyli do vlastnictví s tím, že o darování pozemků do vlastnictví státu jejich rodiči nevěděli. Je bez významu, že v tehdejší evidenci nemovitostí nebylo vlastnické právo státu k předmětným pozemkům zapsáno a stát ani vlastnické právo k pozemkům fakticky nevykonával.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Konstatoval, že se dostatečně vypořádal s tím, že předmětné pozemky pro absenci dobré víry žalobci nemohli vydržet. Tomuto závěru přisvědčuje jak jednání při sepisu kupních smluv na státním notářství, tak i obsah dotazníku a čestného prohlášení, které žalobci stvrdili svým podpisem. Odvolací soud uvedl, že se nelze domnívat, že žalobci o převodu předmětných pozemků na stát jejich rodiči nevěděli. Dokonce i matka žalobců v souvislosti s dědickým řízením po zemřelém otci žalobců prohlásila, že její zemřelý manžel nevlastnil žádné pozemky, tedy nemohl vlastnit ani pozemky předmětné. To, že stát nevyznačil změnu v katastru nemovitostí, nemá v řešené věci podle názoru odvolacího soudu žádný vliv. Pouhá skutečnost, že žalobci byli zapsáni v katastru nemovitostí, nepostačuje k přijetí závěru, že jednali v omluvitelném omylu. Na tom nic nemění ani to, že žalobci po více než 10 let pobírali nájemné z předmětných pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“). Namítají, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř).
Dovolatelé vytýkají nalézacím soudům nesprávné právní posouzení jejich dobré víry, na základě kterého dospěly k závěru o nesplnění podmínek pro vydržení vlastnického práva žalobci. Uvedli, že neměli nikdy důvod pochybovat o tom, že došlo k převodu předmětných pozemků do jejich vlastnictví. Darovací smlouva uzavřená mezi matkou žalobců a žalobkyní 2) byla bezproblémově a okamžitě registrována státním notářstvím a vlastnické právo k předmětným pozemkům v té době bylo zapsáno ve prospěch rodičů žalobců v katastru nemovitostí. Pozemky byly také předmětem dědického řízení po otci žalobců. Všechny tyto skutečnosti svědčí o tom, že v době převodu byli vlastníky převáděných nemovitostí jejich rodiče. Dovolatelé tak po celou vydržecí dobu nepochybovali o tom, že jim předmětné pozemky nepatří. Skutečnost, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaný, je jim známa teprve od ledna 2006, kdy bylo vlastnické právo ve prospěch žalovaného zapsáno do katastru nemovitostí. Dovolatelé poukázali na to, že o pozemky vždy pečovali a užívali je. Žalovaný s žalobci nikdy nekomunikoval, ani jediným úkonem do užívání pozemků nezasáhl a na své vlastnické právo je neupozornil. Dovolatelé nesouhlasili se závěry nalézacích soudů o tom, že museli mít důvodné pochybnosti o tom, zda jim předmětné pozemky patří. Dotazník podepsali před státními orgány, neboť neměli jinou možnost, když chtěli realizovat stavbu nového domu. V době, kdy však uvedený dokument žalobci podepisovali, ještě k převodu na stát ze strany jejich rodičů nedošlo. K této skutečnosti došlo až o měsíc později a rodiče žalovaných byli k tomuto úkonu donuceni. Dovolatelé také uvedli, že nemohli vědět, že jejich rodiče předmětné pozemky do vlastnictví státu skutečně odevzdali. To, že matka žalobců uvedla v rámci dědického řízení po zemřelém manželovi, že nevlastnil žádné pozemky, je v řešené věci nepodstatné. Pokud by totiž žalobci věděli, že jejich otec nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí, neiniciovali by dodatečné projednání dědictví ohledně předmětných pozemků. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí nalézacích soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. října 2010, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelů podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srovnej § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné mimo jiné posouzení okolností vztahujících se k dobré víře žalobců ohledně jimi tvrzeného vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům.
Vzhledem k tomu, že jejich posouzení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující) a odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou; přezkoumal proto napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil aktuálně mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, uveřejněnému na internetových stránkách Nejvyššího soudu
– www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012 – nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v nálezu ze dne 3. prosince 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 47, pod pořadovým č. 217, vyložil, že důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať již jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu je princip konstituovaný akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci. Z ústavněprávních hledisek je stěží akceptovatelné, pokud státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně jednotlivce sankcionuje za to, že tyto skutečnosti mocensky aprobované státem v předchozím aktu jsou nesprávné.
Na tato východiska Ústavní soud navázal v nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. I ÚS 2576/10 (nalus.usoud.cz), k jehož závěrům je třeba přihlédnout i v projednávané věci, Ústavní soud ve vztahu k okolnostem rozhodným pro dobrou víru jakožto podmínku vydržení vlastnického práva uvedl, že z ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán (příslušné středisko geodézie, nyní katastrální úřad) osvědčí určité skutečnosti (že držitel nabyl sporné pozemky), čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje, že se jednotlivec spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl.
Ke skutečnosti, že tyto závěry je třeba brát v potaz při posuzování splnění podmínek vydržení vlastnického práva, se následně Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 27. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 2926/2010, rozsudku ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 1039/2012 nebo v rozsudku ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 635/2012, všech uveřejněných na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz.
V návaznosti na takto formulovaná východiska dobré víry Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, vyložil, že i s přihlédnutím k uvedeným ústavněprávním závěrům je hodnocení dobré víry vždy věcí individuálního posouzení a je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci; i v takovém případě je proto nutno vzít do úvahy všechny okolnosti, za nichž byla držba uchopena a vykonávána.
Právě s přihlédnutím k ústavněprávním závěrům vztahujícím se k podmínkám vydržení – byť byly Ústavním soudem formulovány až po rozhodnutí odvolacího soudu – dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud nedocenil některé pro posouzení věci podstatné skutečnosti.
V projednávané věci ze skutkových zjištění, která v dovolacím řízení u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepodléhají přezkumu, vyplývá, že žalobkyně b) se chopila držby předmětných pozemků na základě darovací smlouvy uzavřené v roce 1991, kterou na ni matka žalobkyně b) „převedla ideální polovinu sporných pozemků“.
Tato státním notářstvím registrovaná darovací smlouva může být titulem, od kterého se odvíjí oprávněná držba (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 4181/2008, uveřejněná v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 9328). Objektivní dobrou víru držitele je třeba hodnotit i s přihlédnutím k tomu, že zákonné podmínky pro registraci smlouvy považovalo za splněné i státní notářství (byť registrace sama nemusí vždy vyloučit „zlou“ víru držitele) – (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6259).
Žalobce a) podle skutkových zjištění „zdědil druhou ideální polovinu pozemků v roce 1993 na základě dodatečného projednání dědictví po otci žalobců“.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, uveřejněném pod č. 90/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval závěr, že titulem (byť i putativním), o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o vypořádání dědictví, a to i v případě, že zůstavitel ve skutečnosti nebyl vlastníkem věci.
Nalézací soudy usuzovaly na nedostatek dobré víry žalobců především proto, že nebylo možné učinit závěr, že by žalobci „nevěděli o převodu vlastnictví sporných pozemků jejich rodičů na stát“.
S tímto pro nalézací soudy určujícím závěrem se však dovolací soud neztotožnil.
Ze skutkových zjištění se podává, že rodiče žalobců v roce 1975 vyplnili tiskopisy (dotazník a čestné prohlášení), v nichž se zavázali, že předmětné pozemky převedou na stát. V říjnu 1975 rodiče žalobců podepsali listinu – nabídku bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu, kterou státu nabídli bezplatně odevzdat pozemky, které jsou předmětem tohoto řízení, přičemž „po skončení jednání byli posláni rodiče žalobců do sídla ONV Brno – venkov k vyřízení záležitostí ohledně zemědělských pozemků“. U vlastního jednání pak byli přítomni pouze rodiče žalobců, kteří „sdělili žalobcům, že podepsali nějakou listinu a pole zůstávají v JZD“. Byť dovolací soud připouští, že žalobcům z okolností, za kterých veškerá jednání probíhala, muselo být zřejmé, že se může změnit i vlastnický režim předmětných pozemků, na definitivní změnu vlastnického režimu (a vědomost žalobců o ní) ze závěrečného sdělení rodičů žalobců usuzovat s jistotou nelze.
Dovolací soud v této souvislosti vychází z ustálených závěrů potud, že sdružením pozemků k hospodaření v jednotném zemědělském družstvu se družstvo stalo detentorem sdružených pozemků, jejichž držitelem byl nadále ten, kdo je sdružil (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 83/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 10, str. 108). Držitelem pozemků v užívání zemědělského družstva byl i v době před rokem 1990 ten, kdo byl jejich vlastníkem, případně ten, kdo vykonával tzv. vlastnickou držbu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2676/2008, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 8611).
Dovolací soud nemohl při posouzení této skutečnosti odhlédnout také od toho, že se mělo jednat o opětovné odevzdání pozemků státu, který tak k nim měl nabýt vlastnické právo. S ohledem na tuto skutečnost se dovolacímu soudu jeví jako přiměřený úsudek, že to bude právě stát jako vrcholná organizační struktura spravující svůj majetek, která bude dbát na uvedení souladu stavu právního a evidenčního se stavem skutečným minimálně v rovině evidence svého vlastnického práva v tehdejší evidenci nemovitostí. K tomu však podle zjištění soudů v dané věci nedošlo a stát sám výkon svého vlastnického práva ani nerealizoval.
Při celkovém hodnocení dobré víry žalobců pak nelze přehlednout, že jejich nabývací tituly se datují až 16, resp. 18 let po předmětných událostech. I zde lze v rámci obvyklého nazírání na běh věcí směřujících k realizaci vlastnického práva k nemovitým věcem očekávat, že po řádově takto dlouhém období budou vztahy právní, evidenční a skutečné k majetku právě státu v souladu a to tím spíše, že po roce 1989 došlo k obecně známému opětovnému zdůraznění významu a ochrany vlastnického práva mimo jiné v souvislosti s nápravou majetkových křivd v rámci postupů podle tzv. restitučního zákonodárství. Jestliže to byl právě stát, který zákony vedoucí k nápravě majetkových křivd přijal, a zahájil na počátku 90. let 20. století zcela výjimečný majetkoprávní proces, bylo možno očekávat, že tak učiní za situace, kdy evidenční vztahy k majetku, jenž by mohl být dotčen požadavky vznesenými v rámci tohoto postupu, budou v souladu se stavem skutečným.
V této souvislosti také nelze odhlédnout od toho, že rodiče žalobců nepřistoupili k uplatnění svých nároků v rámci nápravy majetkových křivd zjevně i proto, že v evidenci nemovitostí byli vedeni stále jako vlastníci předmětných pozemků, tyto stále užívalo zemědělské družstvo a stát k pozemkům vlastnické právo nevykonával.
Jestliže následně právě státní orgány (státní notářství a soud rozhodující v řízení o dědictví) ve dvou samostatných řízeních výslovně potvrdily nabytí spoluvlastnického práva jednotlivým žalobcům k předmětným pozemkům, lze s přihlédnutím ke všem výše popsaným skutečnostem uzavřít, že dobrá víra žalobců nebyla vyloučena jen na základě nabídky rodičů žalobců státu k bezplatnému odevzdání pozemků z roku 1975. Ostatně i mezi obdobím let 1975 – 1991, 1993 mohlo dojít k opětovným změnám z vlastnictví státu na rodiče žalobců, o čemž žalobci ani nemuseli být informováni.
Právě u státu lze podle názoru dovolacího soudu očekávat a požadovat, aby řádně plnil svá práva a povinnosti vlastníka a to tím spíše, jestliže obdobné chování požaduje a vyžaduje i u adresátů právních norem.
Spoléhají-li osoby, jichž se aplikační činnost státu a státních orgánů na úseku vlastnických a majetkových práv přímo dotýká, na předpoklad správnosti postupu a rozhodovací činnosti státu a jeho orgánů, jímž završuje či deklaruje změny ve vlastnických a majetkových vztazích, nelze případně nesoulad v tomto postupu a důsledky s tím spojené připisovat primárně adresátům právních norem a aktů aplikace práva. Jinými slovy řečeno, jestliže státní orgány opakovaně potvrdí nabytí vlastnického práva k nemovitostem jakožto exponovanému předmětu vlastnického práva, určitému okruhu osob, jeví se přiměřenou úvaha, že tak nebudou činit ve vztahu k majetku, který má být právě ve vlastnictví státu samotného, neboť lze předpokládat vědomost příslušných orgánů státu o jeho vlastním majetku. Pokud tak přesto učiní, musí jít důsledky takového postupu především na úkor právě státu a činnosti jeho orgánů.
Pokud za této situace nalézací soudy usuzovaly na nedostatek dobré víry s přihlédnutím právě a jenom k událostem z roku 1975 (nabídka rodičů žalobců k odevzdání majetku do vlastnictví státu) a nedocenily význam událostí a skutečností následujících až do roku 1991, resp. 1993 tak, jak byly dovolacím soudem popsány výše, neobstojí jejich závěr, že z důvodů nalézacími soudy uvažovaných nemohli být žalobci s přihlédnutí ke všem okolnostem v dobré víře.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak žalobci uplatnili právem.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-