// Profipravo.cz / Vlastnické právo 15.01.2018
Podmínky pro uplatnění dovolené svépomoci podle § 14 o. z.
Podmínkou pro uplatnění svépomoci podle § 14 odst. 1 o. z. je nejen to, že právo je ohroženo a ohrožení je zřejmé, ale i to, že bezprostředně hrozí vznik závažné újmy a zásah veřejné moci by přišel pozdě. Při zvažování, zda by zásah veřejné moci přišel pozdě, je třeba vzít do úvahy i to, že proti rušení držby se lze bránit držební (posesorní) žalobou, která je projednávána ve zvláštním, zkráceném řízení (§ 176 a násl. o. s. ř.). Při posouzení, zda šlo o dovolenou svépomoc, je třeba zohlednit i povahu a význam bráněného práva, intenzitu zásahu do něj, následky spojené s porušením práva, jakož s použitím svépomoci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4580/2017, ze dne 31. 10. 2017
Dotčené předpisy:
§ 14 o. z.
§ 1042 o. z.
Kategorie: vlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby žalovaným bylo uloženo odstranit petlice a visací zámky ze stavebního pláště její rekreační chaty postavené na stavební parcele, vše v k. ú. H. n. M., umístěné na dveřích směřujících do pozemku žalovaných, a dále odstranit složené dřevo od stavebního pláště této chaty.
Žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby; tvrdili, že dřevo je složené na jejich pozemku, chaty žalobkyně se nedotýká a nijak ji neohrožuje. Zámek na petlice umístili proto, aby žalobkyně nadále nemohla na jejich pozemek těmito dveřmi vstupovat.
Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 17. 1. 2017, č. j. 3 C 402/201-78, žalobu zamítl v části, ve které se žalobkyně domáhala odstranění složeného dřeva; vyhověl žalobě v části, týkající se odstranění petlice a visacího zámku z chaty žalobkyně, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že palivové dřevo je na pozemku žalovaných a nemovitosti žalobkyně se nedotýká; petlici a zámek umístili žalovaní na dveře chaty žalobkyně a tím neoprávněně ruší její vlastnické právo; v této části je žaloba důvodná.
K odvolání všech účastníků řízení rozhodoval ve věci Krajský soud v Plzni jako soud odvolací; rozsudkem uvedeným výše rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. (týkajícího se odstranění dřeva) potvrdil, ve výroku pod bodem I., týkajícím se povinnosti odstranit petlici a visacího zámku z chaty rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudek soudu prvního stupně v části, ve kterém byla zamítnuta žaloba ohledně palivového dřeva, složeného v blízkosti chaty žalobkyně potvrdil s tím, že dřevo je složeno na pozemku žalovaných, chaty se nedotýká a žalovaní tak nezpůsobují žalobkyni žádnou újmu. Odvolací soud však zaujal jiný názor ohledně odstranění zámku a petlice z dveří chaty žalované. Uvedl, že bylo prokázáno, že žalovaná vstupovala těmito dveřmi na pozemek žalovaných přesto, že s tím nesouhlasili; „nelze vyloučit ani to, že hlavním účelem jednání žalobkyně je žalované obtěžovat“. Žalovaní se tak proti jejímu jednání právem brání, a nebylo prokázáno, že by osazením visacích zámků na dveře chaty vznikla žalobkyni nějaká újma. Proto žalobu i v této části zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, kterým napadá výroky, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba na odstranění petlic a visacích zámků z její chaty, a rozhodnuto o nákladech řízení; tvrdí, že přípustnost je dána rozporem napadeného rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu, a to rozhodnutími sp. zn. 22 Cdo 2617/99 (stavba na samotné hranici pozemku), sp. zn. 22 Cdo 1629/99 a 22 Cdo 2251/2005 (obtěžování pohledem). Namítá, že nebylo nijak prokázáno, že by vstupovala na pozemky žalovaných; vstup a výstup z její nemovitosti, jakož i sledování žalovaných je vyloučeno již tím, že dveře jsou zakryty dřevem. To, že žalovaní umístili zámek a petlice na dveřích její chaty je nepřípustnou svépomocí, takového opatření by se však žalovaní nedomohli ani v soudním řízení; pokud odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v této části změnil, „nedržel se judikatury“ a neposkytl ochranu jejímu vlastnickému právu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto. Judikáty, na které žalobkyně odkazuje, se na danou věc vůbec nehodí; petlice žalovaní na dveře neumístili, ty tam byly již dříve, a oni je jen opatřili novými zámky. Udělali to proto, že žalobkyně na jejich pozemek neoprávněně vstupovala a neodpověděla na otázku, jak hodlá zajistit, že ona či třetí osoby nebudou po odstranění zámků a petlic vstoupovat na jejich pozemek.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz. čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II. bod 2 zákona č. 296/2017) – dále jen „o. s. ř.“, že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je přípustné a důvodné.
Přípustnost dovolání je dána tím, že otázku dovolené svépomoci (§ 14 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. – o. z.), dovolací soud dosud neřešil.
Vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje (§ 1042 o. z.).
Každý si může přiměřeným způsobem pomoci k svému právu sám, je-li jeho právo ohroženo a je-li zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě (§ 14 odst. 1 o. z.). Hrozí-li neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může jej každý, kdo je takto ohrožen, odvrátit úsilím a prostředky, které se osobě v jeho postavení musí jevit vzhledem k okolnostem jako přiměřené. Směřuje-li však svépomoc jen k zajištění práva, které by bylo jinak zmařeno, musí se ten, kdo k ní přikročil, obrátit bez zbytečného odkladu na příslušný orgán veřejné moci (§ 14 odst. 2 o. z.).
„Svépomoc (ustanovení § 14 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) jako forma ochrany subjektivních práv je omezena jen na zcela nezbytnou míru. Je dovolena jen v případě bezprostředně hrozícího neoprávněného zásahu do subjektivního práva, nepřipadá však do úvahy při pokojném, byť protiprávním stavu, který již určitou dobu trvá“ (nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1957/16, viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 815/2008).
„Nemůže-li však veřejná moc účinně zasáhnout, a zároveň v důsledku toho hrozí vznik nenahraditelné nebo jenom obtížně nahraditelné újmy, bylo by v rozporu s principem rovnosti, pokud by se chránil škůdce a poškozenému se odnímala možnost ochrany vlastní mocí, nahrazující moc veřejnou“ (Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 123). „Svépomoc musí být přiměřená okolnostem. Zohlednit je třeba především povahu a význam bráněného práva, intenzitu zásahu do něj, následky s porušením práva spojené, jakož i spojené s použitím svépomoci. (Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol: Občanský zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 51)“.
V dané věci soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaní připevnili na jedny z dveří chaty žalobkyně, a to na ty, které vedou na jejich pozemek, petlice a opatřili je visacím zámkem; učinili tak proto, aby žalobkyni zabránili vstupovat na jejich pozemek. Odvolací soud se sice zmínil jen o umístění zámku, nicméně skutkové zjištění o tom, že žalovaní na dveře umístili i petlice, nijak nezpochybnil; proto z takto zjištěného skutkového stavu vyšel i dovolací soud.
Žalobkyně se domáhá ochrany vlastnického práva k chatě negatorní žalobou (§ 1042 o. z.) proti jeho rušení, jehož se žalovaní dopustili tím, že na dveře její chaty umístili petlice a zámky. Odvolací soud nijak nezpochybnil, že petlice a zámky tam umístili žalovaní; uvedl jen, že se tak žalovaní „právem brání“ proti neoprávněným vstupům a že tím žalobkyně není v užívání její nemovitosti omezena. Neuvedl však, o které ustanovení občanského zákoníku toto posouzení opírá; zřejmě mělo jít o svépomocnou ochranu práva podle § 14 o. z. Z tohoto hlediska je rozhodnutí odvolacího soudu, který věc neposoudil ze všech relevantních hledisek, neúplné (postrádá právní kvalifikaci jednání žalovaných) a předčasné.
Názor odvolacího soudu, že „nelze vyloučit“, že hlavním cílem jednání žalobkyně je žalované obtěžovat, je právně nevýznamný (je to jen domněnka, nejde o skutkové zjištění), a nelze k němu při právním hodnocení věci přihlížet.
Podmínkou pro uplatnění svépomoci podle § 14 odst. 1 o. z. je nejen to, že právo je ohroženo a ohrožení je zřejmé, ale i to, že bezprostředně hrozí vznik závažné újmy a zásah veřejné moci by přišel pozdě. Při zvažování, zda by zásah veřejné moci přišel pozdě, je třeba vzít do úvahy i to, že proti rušení držby se lze bránit držební (posesorní) žalobou, která je projednávána ve zvláštním, zkráceném řízení (§ 176 a násl. o. s. ř.). Při posouzení, zda šlo o dovolenou svépomoc, je třeba zohlednit i povahu a význam bráněného práva, intenzitu zásahu do něj, následky spojené s porušením práva, jakož s použitím svépomoci.
Z těchto hledisek se odvolací soud věcí nezabýval; nelze pak vyloučit, že zamítnutí žaloby v této části opřel o jiné zákonné ustanovení, neuvedl však, o jaké. Jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud též uvedl, že žalobkyně vlastnické právo žalovaných nerespektuje a ruší je – z kontextu (viz č. l. 3 rozsudku odvolacího soudu dole) se podává, že rušení mělo spočívat v tom, že bez jejich souhlasu vstupovala ze suterénní části chaty (tedy zřejmě ze dveří později opatřených petlicemi a zámky) na jejich pozemek. Takové skutkové zjištění však soud prvního stupně neučinil a odvolací soud, který dokazování neprováděl, si nevytvořil podmínky k vlastním skutkovým zjištěním (viz k tomu např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 18). Nicméně ani případná existence uvedeného motivu žalovaných nic nemění na nedostatku právního posouzení věci odvolacím soudem.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, nejsou však podmínky pro postup podle § 243d o. s. ř. (zejména je třeba dát účastníkům prostor k tomu, aby se vyjádřili k právnímu posouzení jednání žalovaných a za splnění zákonných podmínek k němu navrhli důkazy). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku rozhodnutí zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Dovolací soud s ohledem na všechny okolnosti věci, zejména na nepoměr výše nákladů řízení se závažností věci, jakož i komplikované vztahy mezi účastníky, doporučuje účastníkům opětovně zvážit uzavření smíru, který by zamezil dalším nákladům a současně jim umožnil pokud možno klidné užívání sousedících nemovitostí.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-