// Profipravo.cz / Vlastnické právo 16.06.2016
Náhrada za zatížení pozemku ochranným pásmem leteckých staveb
V případě omezení vlastnického práva podle § 37 a násl. zákona o civilním letectví není náhrada výslovně stanovena. To ovšem neznamená, že by vlastníkovi pozemku zatíženému ve veřejném zájmu ochranným pásmem leteckých staveb podle § 37 a násl. zákona o civilním letectví nepřináležela za žádných okolností náhrada za omezení vlastnického práva. Takový závěr by se totiž především v případech vysoké míry intenzity omezení vlastnického práva ochranným pásmem dostal do rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny. Na druhou stranu ne každé omezení vlastnického práva automaticky vede k tomu, že vlastníkovi musí být přiznána náhrada za omezení jeho vlastnického práva, obzvláště za situace, kdy ochranné pásmo vlastníka věci nijak zásadně neomezuje. Nárok na náhradu za omezení vlastnického práva nevzniká v případě jakéhokoli omezení vlastnického práva (vlastnické právo ze své samotné povahy není neomezené, naopak je omezeno řadou předpisů soukromého i veřejného práva), nýbrž jen v případě, kdy omezení dosáhne takové intenzity, že je zasažena samotná podstata vlastnictví.
Soud, který o nároku na náhradu za omezení vlastnického práva rozhoduje, proto musí podle konkrétních okolností případu posoudit, zda po vlastníkovi, který je omezen na svém vlastnickém právu z důvodu existence ochranného pásma a jemuž z příslušného zákona výslovně nevyplývá nárok na náhradu za omezení vlastnického práva, lze ještě spravedlivě požadovat, aby strpěl omezení svého vlastnického práva způsobené existencí ochranného pásma bez náhrady, nebo zda je třeba mu přiznat náhradu za omezení vlastnického práva ochranným pásmem, a to na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny.
Stanovení přiměřené náhrady za omezení vlastnického práva není podle čl. 11 odst. 4 Listiny otázkou skutkovou, nýbrž se jedná o otázku právní. Náhrada za omezení vlastnického práva má být proto stanovena úvahou soudu, která zohlední všechny konkrétní okolnosti případu. Zejména je třeba zohlednit, nakolik ochranné pásmo vlastníka ve využívání jeho pozemku skutečně omezuje, jak dlouho ochranné pásmo trvá, jaký byl dosavadní a do budoucna předpokládaný způsob využití zasaženého pozemku. Lze přihlédnout například i k tomu, za jakých podmínek vlastník pozemek nabyl a zda již v okamžiku nabytí ochranné pásmo existovalo. Je však třeba upozornit, že náhradu za omezení vlastnického práva nelze zcela odepřít jen z toho důvodu, že při koupi byl pozemek ochranným pásmem již omezen. Je však především na žalobkyni, která se náhrady domáhá, aby v řízení tvrdila a prokazovala skutečnosti, které posouzení jejího nároku z tohoto pohledu umožní.
Pasivní věcná legitimace k náhradě za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny z důvodu existence ochranného pásma je odvislá od toho, zda ochranné pásmo existuje toliko k ochraně veřejného zájmu, aniž by z jeho zřízení profitoval konkrétní subjekt, či zda je ochranné pásmo sice zřízeno veřejnoprávními předpisy k ochraně veřejného zájmu, ale slouží k tvorbě zisku či ke garanci užívacích práv osoby, v jejíž prospěch je zřízeno. V prve uvedeném případě bude pasivně věcně legitimovaným stát, ve druhém případě bude pasivně věcně legitimovanou osoba, v jejíž prospěch bylo ochranné pásmo zřízeno či v jejíž prospěch ochranné pásmo slouží.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1022/2014, ze dne 30. 3. 2016
Dotčené předpisy:
§ 128 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 37 zák. č. 49/1997 Sb.
Kategorie: vlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2013, č. j. 21 C 386/2012-245, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 8. 2013, č. j. 21 C 386/2012-265, zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 855 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 855 000 Kč od 4. 12. 2012 do zaplacení (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a uložil žalobkyni zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Olomouci na nákladech soudního řízení 3 976 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok III.). Soud prvního stupně nevzal za prokázané, že by žalovaný užíval pozemek parc. č. 615/1 v k. ú. N. ve vlastnictví žalobkyně (dále jen „předmětný pozemek“), a to ani jako skládku, neboť žalobkyně takové užívání nijak nespecifikovala co do rozsahu a do doby užívání. Z dokazování pak vyplývá, že stavební materiál se nacházel na předmětném pozemku toliko v době prověřování odstranění palivových nádrží. Na tom ničeho nemění zařazení předmětného pozemku do evidence letištních pozemků, neboť to se nedělo formou správního rozhodnutí, ale evidence byla vyhotovena na základě pasportu vypracovaného z vlastní iniciativy Úřadem pro civilní letectví (dále též jen „Úřad“). Evidence představuje předpokládaný největší rozsah letiště bez ohledu na to, v jakém rozsahu je aktuálně letiště provozováno; rovněž užívání pozemků za účelem provozování letiště nelze z evidence dovozovat. Omezení vyplývající z evidence pozemku jako letištního vedené Úřadem pro civilní letectví nepředstavuje užívání předmětných pozemků žalovaným, který je k provozování letiště neužívá, ani jejich zahrnutí „do evidence neinicioval“. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně nabyla předmětný pozemek bez přístupu z veřejné komunikace, přičemž přístup je možný toliko přes sousední pozemky, včetně pozemku žalovaného, který však tvoří neveřejnou část letiště. Omezení volného pohybu na tomto pozemku je dáno podmínkami bezpečnosti letového provozu, a proto se nejedná o omezení vlastnického práva žalobkyně žalovaným, nýbrž o omezení daná specifickou polohou pozemku a skutečností, že žalobkyně předmětný pozemek nabyla, aniž by současně došlo ke zřízení práva umožňujícího žalobkyni přístup na její pozemek. Ke smlouvám uzavřeným mezi žalovaným a vlastníky pozemků sousedících se žalobkyní soud prvního stupně uvedl, že předmětem tohoto řízení je požadavek na úhradu za užívání předmětného pozemku žalovaným a případné uzavírání smluv nemůže mít na předmět sporu vliv. Podle žalobkyně je žalovaný povinen jí platit za omezení jejího vlastnického práva, přičemž z dokazování je zřejmé, že omezení vlastnického práva evidencí předmětného pozemku jako letištního bylo způsobeno postupem Úřadu, který bez vědomí a požadavku žalovaného označil předmětný pozemek za letištní. Vzhledem k tomu neshledal soud důvody pro přiznání jakékoli náhrady.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 10. 2013, č. j. 69 Co 441/2013-277, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 11. 2013, č. j. 69 Co 441/2013-282, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v napadeném rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 665 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 4. 12. 2012 do zaplacení a ve výroku II. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Jelikož nebylo prokázáno, že žalovaný předmětný pozemek užíval, nemohlo dojít na jeho straně k bezdůvodnému obohacení. Správným je i závěr ohledně významu evidence předmětného pozemku jako letištního, když sama evidence nemůže vést k závěru, že žalovaný tyto pozemky skutečně užíval. Úřad pro civilní letectví sice předmětný pozemek eviduje jako letištní, ale žalovaný jej fakticky jako letiště neužívá, ani s tím nepočítá letištní řád, když předmětný pozemek není zahrnut do plochy letiště; nelze tak dovodit, že by se na předmětném pozemku nacházelo letiště žalovaného. Pokud pak byla žaloba zamítnuta z toho důvodu, že k bezdůvodnému obohacení nedošlo, nemohlo jít o překvapivé rozhodnutí. Není pravdou, že by žalobkyně nebyla poučena o formě prokázání nároku a nebyla seznámena s judikaturou vztahující se k věci. Tvrzené omezení vlastnického práva je pak z hlediska otázky vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného nerozhodné. Žalobkyně může být evidencí pozemku jako letištního omezena, avšak předmětný pozemek v evidenci vede Úřad pro civilní letectví a nikoliv žalovaný. Pokud žalovaný předmětný pozemek jako letiště neužívá, nevzniká mu bezdůvodné obohacení. Stejně tak z hlediska bezdůvodného obohacení není rozhodné, zda si žalovaný pronajal sousední pozemky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena. Žalobkyně se domáhala úhrady z titulu, že předmětný pozemek byl na základě rozhodnutí Úřadu pro civilní letectví označen jako letištní pozemek. Žalobkyně je omezena ve vlastnickém právu k předmětnému pozemku, neboť byl bez jejího souhlasu označen jako letištní pozemek v souvislosti s provozováním letiště, které je ve správě a vlastnictví žalovaného. Předmětný pozemek se nachází ve vnitřní (neveřejné) části „Letiště Olomouc“, přičemž žalobkyně na něj může vstupovat jedině v doprovodu správce letiště či jiného pověřeného pracovníka, povaze pozemku musí žalobkyně podřídit i případné stavební aktivity. Soudy k věci přistoupily velmi povrchně, když vyšly ze skutečnosti, že žalovaná předmětný pozemek formálně neužívá. Zúžily tak daný problém na otázku faktického užívání předmětného pozemku a zcela ponechaly stranou, že vlastnické právo žalobkyně je fakticky omezeno označením pozemku jako letištního v souladu s územním plánem žalovaného. Omezení vlastnického práva žalobkyně nastává právě v souvislosti s provozováním letiště, tudíž žalovaný by měl nést veškeré důsledky z toho vyplývající a žalobkyni by měla být poskytnuta za omezení jejího vlastnického práva finanční kompenzace. Na tom nic nemění ani skutečnost, že předmětný pozemek není žalovaným fyzicky užíván, přičemž opačný názor soudu, že při fyzickém neužívání žalobkyni ničeho nepřináleží, je třeba odmítnout. Je otázkou právního posouzení, zda uplatněný nárok je možno kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení i za situace, kdy předmětný pozemek nebyl žalovaným fyzicky užíván, ale došlo v jeho prospěch k omezení vlastnického práva, či zda je možno tento nárok posoudit jako právo na finanční kompenzaci z důvodů omezení vlastnického práva vlastníka ve prospěch jiného. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření shledává dovolání nepřípustným, neboť argumentace žalobkyně se nedá podřadit pod žádný z důvodů přípustnosti dovolání, navíc věc byla soudy obou stupňů správně posouzena. Žalobkyně argumentovala před soudem prvního stupně, že žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení a až v odvolacím řízení uvedla, že uplatňuje nárok z důvodu omezení svého vlastnického práva k předmětnému pozemku tím, že byl zařazen mezi letištní pozemky a že požaduje náhradu za toto omezení. Takováto změna tvrzení v odvolacím, případně dovolacím řízení je nepřípustná, neboť jde o nepřípustnou novotu. Vlastnické právo žalobkyně nebylo zařazením předmětného pozemku mezi letištní pozemky bez vědomí obou účastníků řízení žádným způsobem omezeno, a proto není z argumentace žalobkyně zřejmé, proč by měl být právě žalovaný povinným k náhradě za toto údajné omezení. Namítá-li žalobkyně, že je předmětný pozemek nepřístupný a dostane se k němu jen přes areál letiště, jde o stav, který existoval již před koupí předmětného pozemku žalobkyní a před zařazením tohoto pozemku mezi letištní pozemky, a proto se zařazením pozemku mezi pozemky letištní nic nezměnilo. Předmětný pozemek je obklopen pozemky ve vlastnictví jiných subjektů, přičemž z jedné strany sousedí s areálem letiště žalovaného. Žalobkyně nemá přitom na předmětný pozemek ošetřen přístup, který si nezajistila při koupi pozemku, a proto se na předmětný pozemek skutečně dostane jen za omezených podmínek se souhlasem žalovaného, neboť je třeba dodržovat bezpečnostní pravidla a předpisy o pohybu osob na letišti. Mezi přístupem ve zvláštním režimu a zařazením pozemku mezi pozemky letištní ovšem není žádná souvislost, neboť pohyb žalobkyně po areálu letiště by byl omezen i tehdy, když by její pozemek nebyl letištním pozemkem. Nedůvodná je pak argumentace poukazující na omezení vyplývající z územního plánu. Podle platného územního plánu je pozemek žalobkyně součástí funkční plochy označené jako podnikatelské a technologické parky, což představuje umístění provozoven lehké výroby, zařízení služeb a administrativy, sklady, sídla firem a byty vlastníků, správců a provozovatelů zařízení. V návrhu nového územního plánu je předmětný pozemek částečně součástí ploch smíšených výrobních a částečně součástí ploch veřejného prostranství. Z toho je zřejmé, že vlastnictví žalobkyně existencí sousedního letiště či zařazením jejího pozemku mezi letištní není z pohledu územního plánu vůbec dotčeno. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku nároku z titulu omezení vlastnického práva žalobkyně mělo dojít před 1. 1. 2014 a před tímto datem bylo o tomto nároku odvolacím soudem rozhodnuto, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka namítá, že je omezena na svém vlastnickém právu proto, že je její pozemek označen jako letištní pozemek, má omezený přístup na pozemek a je omezena v případné stavební činnosti; soudy obou stupňů ovšem spor posoudily toliko z hlediska existence nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
Dovolání je přípustné a zároveň důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 873/2005 (uveřejněném pod č. C 4 546 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), uvedl, že právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv. Právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku je výhradně věcí soudu, a proto není rozhodné, jak tvrzené skutečnosti, resp. již v řízení učiněná skutková zjištění, právně kvalifikuje účastník řízení. Dospěje-li soud k závěru, že skutková zjištění učiněná v řízení lze subsumovat pod jinou hypotézu právní normy, než tu, jejíhož naplnění se dovolává účastník řízení, je povinen tak učinit. Žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán (iura novit curia).
Obdobně v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 (uveřejněném pod č. 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), Nejvyšší soud dovodil, že „pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce“.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1253/2009, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2012, č. 9, str. 339, vysvětlil, že ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Jestliže předmětem občanského soudního řízení sporného je zákonem uplatněné právo (procesní nárok), které zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit), potom vylíčením těchto rozhodujících skutečností žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout.
V posuzovaném případě žalobkyně již v samotné v žalobě uváděla, že předmětný pozemek je v současnosti v užívání žalovaného a je podle sdělení Úřadu civilního letectví součástí ochranného pásma Letiště Olomouc, které má statut veřejného mezinárodního letiště s vnitřní hranicí, když je evidován jako letištní pozemek; z toho dovozovala, že je omezena v užívacím právu k předmětnému pozemku. Byť sama žalobkyně uvedený nárok v žalobě označila jako nárok na úhradu bezdůvodného obohacení, není soud její právní kvalifikací vázán, nýbrž je ve shodě se zásadou iura novit curia povinen posoudit vymezený předmět řízení podle všech v úvahu přicházejících právních kvalifikací. Není tedy dostačující, pokud soud posoudí věc toliko z hlediska existence nároku na vydání bezdůvodného obohacení a nezabývá se jinými relevantně do úvahy přicházejícími (případně konkurujícími) právními kvalifikacemi, zejména možným a tvrzeným nárokem za omezení vlastnického práva. Žalobkyně sice v žalobě poukazovala na „užívání“ jejího pozemku, jakož i na bezdůvodné obohacení, z celé žaloby je však zřejmé, že se primárně domáhá náhrady za omezení jejího vlastnického práva charakteristikou jejího pozemku jako letištního, resp. zařazením pozemku do ochranného pásma letiště. Použité označení „užívání“ pozemku bez jakýchkoliv pochybností spojuje nikoliv s faktickým užíváním pozemku žalovaným, ale s omezením svého vlastnického práva.
Tomuto požadavku soudy obou stupňů ovšem nedostály. Soud prvního stupně věc posoudil z hlediska, zda došlo k faktickému užívání předmětného pozemku žalovaným. Jelikož shledal, že tomu tak není, zamítl nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Nárok za omezení vlastnického práva následně soud prvního stupně nepovažoval za důvodný, neboť dovodil, že případné omezení vlastnického práva evidencí předmětného pozemku jako letištního je způsobeno činností Úřadu pro civilní letectví. Nadto zdůraznil, že omezený přístup na předmětný pozemek je zapříčiněn jeho specifickou polohou a skutečností, že žalobkyně nabyla předmětný pozemek bez přístupové cesty. Nejedná se tak o omezení vlastnického práva žalobkyně. Otázkou omezení vlastnického práva v důsledku sousedícího letiště a existence ochranného pásma se však soud prvního stupně v rozhodnutí vůbec nezabýval. Rovněž odvolací soud neshledal existenci nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný předmětný pozemek neužívá, přičemž samotná evidence předmětného pozemku coby letištního k závěru o užívání vést nemůže. Odvolací soud přitom zdůraznil, že tvrzené omezení vlastnického práva je z hlediska bezdůvodného obohacení nerozhodné.
Lze se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu v tom směru, že právní omezení vlastnického práva je pro vznik bezdůvodného obohacení nerozhodné. Odvolací soud se však nezabýval otázkou, že omezení vlastnického práva může vést k nároku za jeho omezení, obzvláště za situace, kdy žalobkyně již v samotné žalobě tvrdila, že je její vlastnické právo v důsledku evidence předmětného pozemku jako letištního, jakož i v důsledku ochranného pásma letiště omezeno. Jelikož se soudy obou stupňů nevypořádaly se všemi relevantními právními kvalifikacemi, konkrétně s nárokem za omezení vlastnického práva, je jejich právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl proto uplatněn právem.
Je třeba upozornit, že v řízení nebylo najisto postaveno, zdali předmětný pozemek, který leží v bezprostředním sousedství s Letištěm Olomouc, je letištním pozemkem či zda leží alespoň v ochranném pásmu letiště; tato otázka přitom hraje pro posouzení věci zásadní význam.
Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že je třeba rozlišovat právní režim leteckých staveb včetně letištního pozemku, na kterém se nachází letiště nebo jeho část, od ochranných pásem letiště [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3447/2013 (uveřejněný pod č. C 13 835 v Souboru)].
Zákon č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZCL“) v § 2 odst. 7 uvádí, že letištěm je územně vymezená a vhodným způsobem upravená plocha včetně souboru leteckých staveb a zařízení letiště, trvale určená ke vzletům a přistávání letadel a k pohybům letadel s tím souvisejícím.
Podle § 2 odst. 8 ZCL je letištním pozemkem jakýkoli pozemek, na němž se nachází letiště, nebo jeho část.
Z uvedených ustanovení se podává, že pozemek je letištním pozemkem přímo ex lege naplněním znaků zákonné definice letištního pozemku, tedy nachází-li se na pozemku alespoň část letiště, coby upravená plocha včetně souboru leteckých staveb a zařízení letiště, trvale určená ke vzletům a přistávání letadel a k pohybům letadel s tím souvisejícím. Jestliže letištní pozemek se stává letištním přímo ze zákona, není důležité, zda je pozemek jako letištní evidován v evidenci letišť podle § 25a ZCL, která nemá konstitutivní, nýbrž evidenční význam. Z toho vyplývá také ten závěr, že evidence pozemku jako letištního v evidenci letišť, aniž by se na tomto pozemku letiště, nebo jeho část skutečně nacházely, nic nemění na závěru, že se o letištní pozemek nejedná. Za nesprávnost zápisu v evidenci přitom neodpovídá vlastník letiště, nýbrž subjekt, který vede evidenci.
Skutečnost, že pozemek naplňuje zákonné znaky letištního pozemku, může mít zásadní dopad do vlastnických práv, a to obzvláště za situace, kdy se letiště, nebo jeho část nachází na cizím pozemku. Judikatura Nejvyššího soudu zdůrazňuje, že podmínkou pro provozování letiště na cizím pozemku je z hlediska soukromého práva existence soukromoprávního titulu, který k takovému užívání opravňuje. Jestliže provozovatel letiště takovým titulem nedisponuje, není oprávněn vlastníka omezovat užíváním jeho pozemků. Zákon o civilním letectví provozovateli letiště poskytuje oprávnění žádat soud o zřízení věcného břemene pro provozování letiště ve smyslu § 30a ZCL. Jen veřejnoprávní povolení provozovat letiště nezakládá i právo provozovat jej na cizím pozemku bez příslušného soukromoprávního oprávnění; případný veřejný zájem na provozování letiště (neoprávněně zřízeného na cizím pozemku) lze uplatnit v řízení o zřízení věcného břemene podle § 30a ZCL, nemůže však být důvodem k tomu, aby letiště bylo provozováno na cizím pozemku bez právního důvodu [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3447/2013 (uveřejněný pod č. C 13 834 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2698/2012 (uveřejněný pod č. C 14 254 v Souboru)]. Ačkoliv k provozování letiště na cizím pozemku je nezbytný právní titul, není vyloučeno, že provozovatel bude provozovat letiště z části či zcela na cizím pozemku (letištním pozemku) bez existence takového titulu. V takovém případě přichází do úvahy nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání cizí věci bez právního důvodu.
V posuzovaném případě soud prvního stupně uvedl, že zařazení pozemků do evidence letištních pozemků se děje formou správního rozhodnutí, ale evidence byla vyhotovena na základě pasportu vypracovaného v rámci vlastní iniciativy Úřadu pro civilní letectví podle jeho specifického zadání. Z provedených důkazů také vyplývá, že evidence představuje předpokládaný rozsah letiště bez ohledu na to, v jakém rozsahu je letiště aktuálně provozováno. Omezení vyplývající z evidence pozemku jako letištního vedené Úřadem pro civilní letectví na základě pasportu z vlastní iniciativy nepředstavuje samo o sobě užívání předmětných pozemků žalovaným, který předmětné pozemky k provozování letiště neužívá ani jejich zahrnutí do této evidence neinicioval. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně významu evidence předmětného pozemku jako letištního, když sama evidence podle odvolacího soudu nemůže vést k závěru, že žalovaný tyto pozemky též skutečně užíval. Úřad sice eviduje pozemek jako letištní, avšak žalovaný tento pozemek fakticky jako letiště neužívá, ani s tím nepočítá letištní řád, když předmětný pozemek není zahrnut do plochy letiště. Z hlediska definice letištního pozemku tedy nelze dovodit, že by se na pozemku nacházelo letiště žalovaného, neboť jen v takovém případě by žalovaný byl povinen vydat bezdůvodné obohacení.
Z uvedeného lze dovodit, že soudy obou stupňů podle všeho dospěly k závěru, že předmětný pozemek není ve skutečnosti letištním pozemkem, neboť se na něm Letiště Olomouc ani z části nenachází, byť předmětný pozemek má být v evidenci letišť jako letištní pozemek uveden. V takovém případě by byl správný závěr odvolacího soudu o tom, že není dán nárok na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu provozování letiště či jeho části na cizím pozemku bez právního důvodu.
Odvolacímu soudu lze nicméně vytknout, že se nezabýval otázkou, zdali je předmětný pozemek, podle odvolacího soudu nejspíše chybně evidovaný jako letištní pozemek, omezen ochranným pásmem letiště, jak by bylo možné předpokládat u pozemku bezprostředně sousedícího se stavbou letiště, obzvláště za situace, kdy tuto skutečnost žalobkyně uvedla již v žalobě.
Podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Podle § 128 odst. 2 obč. zák. lze ve veřejném zájmu věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit, nelze-li dosáhnout účelu jinak, a to jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu.
Podle § 37 odst. 1 ZCL se kolem leteckých staveb zřizují ochranná pásma. Ochranné pásmo zřídí Úřad opatřením obecné povahy podle správního řádu po projednání s úřadem územního plánování. Opatřením obecné povahy podle věty druhé Úřad stanoví parametry ochranného pásma a jednotlivá opatření k ochraně leteckých staveb.
Podle 40 ZCL v ochranných pásmech leteckých staveb lze zřizovat zařízení a provádět činnosti jen se souhlasem Úřadu. Úřad souhlas udělí, nebude-li zařízení nebo činnost bránit leteckému provozu ani ohrožovat jeho bezpečnost a nepůjde-li o objekt vyžadující ochranu před hlukem.
Podle § 42 ZCL je provozovatel letiště nebo jiných leteckých staveb oprávněn i mimo ochranné pásmo, po předchozím prokazatelném informování vlastníka, vstupovat na cizí pozemky za účelem zajištění provozování letišť a jiných leteckých staveb, případně odstraňování překážek omezujících provozování letiště nebo leteckých staveb. Přitom je povinen dbát toho, aby užívání pozemků a staveb na nich stojících bylo co nejméně rušeno a aby vstupem a činnostmi nevznikly škody, kterým je možno zabránit. Výkon těchto oprávnění musí být omezen na nezbytnou dobu a nezbytnou míru. Vlastník nemovitosti je povinen strpět omezení vlastnického práva ke své nemovitosti při výkonu těchto oprávnění. Tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody podle občanského zákoníku.
Ochranným pásmem se rozumí zvlášť vymezené území, v němž se zakazují nebo omezují určité činnosti z důvodu veřejného zájmu. Existence ochranného pásma může vyplývat ze zákona nebo z podzákonného právního předpisu, popř. může být zákonným důsledkem jiného správního aktu, nebo je ochranné pásmo přímo stanoveno správním aktem. „Jádrem“ ochranného pásma bývá určitá stavba nebo jiný objekt (Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009). Jelikož ochranným pásmem dochází k omezení vlastnického práva, lze v obecné rovině uvažovat o tom, že vlastníkovi za omezení jeho vlastnického práva náleží náhrada podle čl. 11 odst. 4 Listiny.
Jsou-li ochranná pásma stanovena přímo na základě zákona, upravují příslušné předpisy zpravidla i právo vlastníka pozemku na náhradu za omezení jeho vlastnického práva jako je tomu např. v případě ochranných pásem vodních zdrojů [§ 30 odst. 11 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon)], vodovodů a kanalizací [§ 7 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích)], přírodních léčivých zdrojů [§ 34 odst. 1 zákona č. 164/2001 Sb., o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů (lázeňský zákon)], průzkumného území pro ložiskový průzkum (§ 16 odst. 4 zákona č. 62/1988 Sb., o geologických pracích a o Českém geologickém úřadu), zvláště chráněných území (§ 58 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny), nemovitých kulturních památek (§ 17 odst. 4 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči), krematorií a veřejných pohřebišť (§ 12 odst. 3 a § 17 odst. 3 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů) apod. [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3010/2011 (dostupný na www.nsoud.cz)]. V případě omezení vlastnického práva podle § 37 a násl. ZCL taková náhrada není výslovně stanovena [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3447/2013 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 20, str. 719)]. To ovšem neznamená, že by vlastníkovi pozemku zatíženému ve veřejném zájmu ochranným pásmem leteckých staveb podle § 37 a násl. ZCL nepřináležela za žádných okolností náhrada za omezení vlastnického práva. Takový závěr by se totiž především v případech vysoké míry intenzity omezení vlastnického práva ochranným pásmem dostal do rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny. Na druhou stranu ne každé omezení vlastnického práva automaticky vede k tomu, že vlastníkovi musí být přiznána náhrada za omezení jeho vlastnického práva, obzvláště za situace, kdy ochranné pásmo vlastníka věci nijak zásadně neomezuje.
V této souvislosti je třeba upozornit na premisy, z nichž vychází jak judikatura Nejvyššího soudu, tak i judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, z nichž vyplývá, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva nevzniká v případě jakéhokoli omezení vlastnického práva (vlastnické právo ze své samotné povahy není neomezené, naopak je omezeno řadou předpisů soukromého i veřejného práva), nýbrž jen v případě, kdy omezení dosáhne takové intenzity, že je zasažena samotná podstata vlastnictví [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012 (uveřejněný pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3877/2012 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz)].
Soud, který o nároku na náhradu za omezení vlastnického práva rozhoduje, proto musí podle konkrétních okolností případu posoudit, zda po vlastníkovi, který je omezen na svém vlastnickém právu z důvodu existence ochranného pásma a jemuž z příslušného zákona výslovně nevyplývá nárok na náhradu za omezení vlastnického práva, lze ještě spravedlivě požadovat, aby strpěl omezení svého vlastnického práva způsobené existencí ochranného pásma bez náhrady, nebo zda je třeba mu přiznat náhradu za omezení vlastnického práva ochranným pásmem, a to na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny. Z uvedeného je tedy zřejmé, že pokud by byl předmětný pozemek zatížen ochranným pásmem letiště (nutno ovšem upozornit, že tato skutečnost doposud nebyla v řízení doposud náležitě zjištěna), pak by bylo třeba zkoumat, zdali je vlastnické právo žalobkyně omezeno nad spravedlivou míru či nikoliv a zdali jí za takové omezení má přináležet spravedlivá náhrada.
K uvedenému je nicméně nutné podotknout, že náhrada se poskytuje za omezení způsobená existencí ochranného pásma a nikoliv za omezení vlastnického práva způsobené skutečností, že vlastník pozemku nemá zajištěn přístup na svůj pozemek, obzvláště za situace, kdy již v tomto stavu pozemek nabyl. V důsledku neexistence přístupu je totiž vlastnické právo určitým způsobem fakticky omezeno bez ohledu na to, zda se nachází v ochranném pásmu či nikoliv.
Stanovení přiměřené náhrady za omezení vlastnického práva není podle čl. 11 odst. 4 Listiny otázkou skutkovou, nýbrž se jedná o otázku právní [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3012/2012 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Náhrada za omezení vlastnického práva má být proto stanovena úvahou soudu, která zohlední všechny konkrétní okolnosti případu. Zejména je třeba zohlednit, nakolik ochranné pásmo vlastníka ve využívání jeho pozemku skutečně omezuje, jak dlouho ochranné pásmo trvá, jaký byl dosavadní a do budoucna předpokládaný způsob využití zasaženého pozemku. Lze přihlédnout například i k tomu, za jakých podmínek vlastník pozemek nabyl a zda již v okamžiku nabytí ochranné pásmo existovalo. Je však třeba upozornit, že náhradu za omezení vlastnického práva nelze zcela odepřít jen z toho důvodu, že při koupi byl pozemek ochranným pásmem již omezen. Je však především na žalobkyni, která se náhrady domáhá, aby v řízení tvrdila a prokazovala skutečnosti, které posouzení jejího nároku z tohoto pohledu umožní; zatím se v řízení její argumentace (podle obsahu rozsudků soudů obou stupňů) omezila na faktické konstatování o povaze letištního pozemku, resp. o jeho umístění v ochranném pásmu, z čehož bez dalšího dovozovala vznik nároku. Jestliže jeho výši pro účely vyčíslení žalované částky poměřovala výší bezdůvodného obohacení, je zřejmé, že tento postup k vyčíslení výše náhrady za tvrzené omezení vlastnického práva sloužit nemůže.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že pasivní věcná legitimace k náhradě za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny z důvodu existence ochranného pásma je odvislá od toho, zda ochranné pásmo existuje toliko k ochraně veřejného zájmu, aniž by z jeho zřízení profitoval konkrétní subjekt, či zda je ochranné pásmo sice zřízeno veřejnoprávními předpisy k ochraně veřejného zájmu, ale slouží k tvorbě zisku či ke garanci užívacích práv osoby, v jejíž prospěch je zřízeno. V prve uvedeném případě bude pasivně věcně legitimovaným stát, ve druhém případě bude pasivně věcně legitimovanou osoba, v jejíž prospěch bylo ochranné pásmo zřízeno či v jejíž prospěch ochranné pásmo slouží [k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 652/06 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3010/2011 (dostupný na www.nsoud.cz)].
V posuzovaném případě soudy obou stupňů naznačily, že předmětný pozemek není ve skutečnosti letištním pozemkem, byť je jako letištní označen v evidenci letišť. Pokud tomu tak skutečně je, pak je třeba se za dané situace s ohledem na tvrzení žalobkyně uvedená v žalobě zabývat otázkou, zdali předmětný pozemek je či není zatížen ochranným pásmem letiště, případně zdali je omezení vlastnického práva v důsledku existence ochranného pásma ještě přiměřené či již přesahuje spravedlivou míru, kterou je povinen vlastník snášet bez náhrady. Jelikož však soudy obou stupňů tomuto nedostály, je jejich právní posouzení neúplné, tudíž i nesprávné.
S ohledem na výše uvedené spočívá rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, a proto dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, který byl napaden odvoláním (co do částky 665 000 Kč s příslušenstvím), jakož i v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Autor: -mha-