// Profipravo.cz / Vlastnické právo 08.03.2016
Nabytí vlastnictví k nalezené věci podle ObčZ 1964
Opuštěná (a nalezená) věc musí být vydána (vrácena) jejímu vlastníku. Jedině není-li vlastník takové věci znám, je nálezce povinen odevzdat ji obci. Ve vztahu k opuštěné (ztracené, skryté) věci tak zákon jednoznačně stanoví, jaký postup má zvolit nálezce; nepřipouští, že by se nálezce bez dalšího mohl (jen na základě skutečnosti, že takovou věc nalezl) stát vlastníkem nalezené cizí věci. Není však vyloučeno, že nálezce nabude vlastnictví k takové věci (mimo režim § 135 obč. zák.) jeho vydržením; jedním z předpokladů nabytí vlastnictví k věci vydržením je oprávněná držba věci po stanovenou dobu, přičemž podmínkou oprávněné držby je dobrá víra držitele, že mu věc nebo právo patří. Bez splnění uvedeného předpokladu nemůže k nabytí vlastnictví vydržením dojít.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1216/2015, ze dne 8. 12. 2015
Dotčené předpisy:
§ 135 odst. 1 a 4 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 134 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 130 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: vlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Obvodního oddělení Velké Heraltice ze dne 14. 6. 2010, č. j. KRPT-13606-68/TČ-2010-070618, které nabylo právní moci dne 2. 8. 2010, byl uložen do soudní úschovy „pes, pohlaví samec, rasy Peruánský naháč velký, data vrhu 18. 8. 2003, pojmenovaný A. N. B., barvy mahagonové, bez srsti, mezi ušima má hnědavý 0,5 mm porost srsti, slyšící na jméno A., s vytetovaným číslem … v levé slabině“. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že uvedený pes byl zajištěn jako věc důležitá pro trestní řízení, a protože na něj uplatnily nárok dvě osoby, přičemž nebylo možno jednoznačně a prokazatelně určit majitele věci, byl pes uložen podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu do soudní úschovy; řízení o úschově je vedeno u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 22 Sd 58/2010.
Žalobkyně podáním ze dne 28. 7. 2010 (doplněným dne 23. 8. 2010) požádala o vydání předmětu úschovy. Žalovaná s požadavkem žalobkyně nesouhlasila a návrhem ze dne 21. 12. 2010 sama požádala, aby jí byl pes ze soudní úschovy vydán. Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 21. 3. 2011, č.j. 22 Sd 58/2010-87 sdělil žalobkyni i žalované, že „nebyl žádnou z účastnic dán souhlas s vydáním věci, a že jim věc bude vydána jen tehdy, jestliže podají u soudu proti druhé účastnici žalobu o uložení povinnosti souhlasit s odevzdáním věci z úschovy, a jestliže soud žalobě pravomocným rozsudkem vyhoví“.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne 30. 3. 2011 domáhala, aby bylo žalované uloženo „souhlasit s odevzdáním věci z úschovy psa, pohlaví samec, rasy Peruánský naháč velký, data vrhu 18. 8. 2003, pojmenovaný A. N. B., barvy mahagonové, bez srsti, mezi ušima má hnědavý 0,5 mm porost srsti, slyšící na jméno A., s vytetovaným číslem … v levé slabině, žalobkyni“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že „podmínky této úschovy jsou v rozporu s ust. 185a odst. 1 o. s. ř., neboť živý pes se nehodí k úschově“, že „pes byl nezákonně PČR dne 24. 4. 2010 žalobkyni odňat“, a že žalovaná „nemá k tomuto psovi ze zákona žádné právo“. Žalovaná totiž „psa dobrovolně koncem září 2009 darovala další osobě Z. Z. a „až dne 21. 12. 2010, po prohraném soudním řízení o určení vlastnictví k psovi rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 11. 2009, č. j. 19 C 70/2010, sepsala se Z. Z. další darovací smlouvu ze dne 25. 11. 2011, kterou Z. Z. daruje psa žalované“. Uvedená smlouva je však neplatná, neboť Z. Z. „nebyla už 25. 10. 2011 majitelem psa, neboť ho v listopadu 2009 ztratila a v prekluzivní době, půl roku od ztráty, i když věděla, kdo psa u sebe má, své vlastnictví k psovi neuplatnila a na své vlastnictví rezignovala“. Žalobkyně se „psa ujala, poté co byl vyhozen v zimě na ulici, a starala se o něj se souhlasem jeho majitelky Z. Z., která trestní oznámení na žalobkyni nepodala a ani se k němu nikdy nepřipojila“.
Žalovaná uvedla, že uvedeného psa koupila kupní smlouvou dne 2. 11. 2003 od chovatelů P. a H. K., že v září 2009 získala zaměstnání v Německu a proto se rozhodla svěřit psa do péče Z. Z. a to nejdřív na zkoušku, proto jí při předání psa ani nepředala průkaz o původu psa, veterinární průkaz ani další dokumentaci. Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 24. 11. 2010, č. j. 19 C 70/2010-66, zamítl žalobu žalované o určení vlastnictví k psovi a dovodil, že žalovaná převedla psa do vlastnictví Z. Z. ústní darovací smlouvou a že platnost této smlouvy není vázána na předání dokumentů k psovi. Na základě tohoto rozhodnutí uzavřela žalovaná následně 25. 11. 2010 se Z. Z. písemnou darovací smlouvu, kterou převedla Z. Z. psa zpět do vlastnictví žalované. Žalovaná je tedy vlastnicí uvedeného psa. Žalobkyně nemá žádná vlastnická ani jiná práva ke psovi, není ani poctivým nálezcem, protože psa nevydala jeho vlastníku nebo neodevzdala obci. Námitku žalobkyně, že žalovaná „ztratila ke psovi vlastnické právo uplynutím prekluzivní doby ve smyslu § 135 OZ“, označila za nedůvodnou, neboť poté co se Z. Z. pes v listopadu 2009 ztratil, spatřila žalovaná psa volně pobíhat při své návštěvě v ČR dne 23. 4. 2010, ptala se žalobkyně, odkud má jejího psa, a žádala ji o jeho vydání, ta to však odmítla. Žalovaná rovněž podala k Okresnímu soudu v Bruntále dne 5. 4. 2011 žalobu, kterou se domáhala, aby žalobkyně byla povinna „souhlasit s odevzdáním věci z úschovy psa, pohlaví samec, rasy Peruánský naháč velký, data vrhu 18. 8. 2003, pojmenovaný A. N. B., barvy mahagonové, bez srsti, mezi ušima má hnědavý 0,5 mm porost srsti, slyšící na jméno A., s vytetovaným číslem … v levé slabině“, žalované.
Okresní soud v Bruntále – poté co usnesením ze dne 13. 12. 2011 věci sp. zn. 19 C 77/2011 a 19 C 79/2011 spojil ke společnému řízení pod sp. zn. 19 C 77/2011 – rozsudkem ze dne 7. 2. 2012, č. j. 19 C 77/2011-77, zamítl návrh žalobkyně, že žalovaná je povinna souhlasit s odevzdáním věci ze soudní úschovy pod sp. zn. 22 Sd 58/2010 Okresního soudu v Bruntále, a to úschovy „psa, pohlaví samec, rasy Peruánský naháč velký, data vrhu 18. 8. 2003, pojmenovaný A. N. B., barvy mahagonové, bez srsti, mezi ušima má hnědavý 0,5 mm porost srsti, slyšící na jméno A., s vytetovaným číslem … v levé slabině", žalobkyni, uložil žalobkyni, že je povinna souhlasit s odevzdáním věci ze soudní úschovy pod sp. zn. 22 Sd 58/2010 Okresního soudu v Bruntále, a to úschovy „psa, pohlaví samec, rasy Peruánský naháč velký, data vrhu 18. 8. 2003, pojmenovaný A. N. B., barvy mahagonové, bez srsti, mezi ušima má hnědavý 0,5 mm porost srsti, slyšící na jméno A., s vytetovaným číslem … v levé slabině", žalované a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 12.724,- Kč k rukám advokáta JUDr. Leopolda Petřiče. Dovodil, že žalobkyně v řízení své právo na předmět úschovy neprokázala, neprokázala nabytí vlastnictví psa ve smyslu § 132 občanského zákoníku či existenci jiného práva na tohoto psa. Naopak žalovaná prokázala (darovací smlouvou ze dne 25. 11. 2010 uzavřenou mezi ní a Z. Z., ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, pobočky Krnov, ze dne 24. 11. 2010, č. j. 19 C 70/2010-66), že jí přísluší právo na předmět úschovy, vlastnické právo k psovi.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 10. 2012, č. j. 57 Co 490/2012-134 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 14.482,50 Kč k rukám advokáta žalované. Dovodil, že námitka žalobkyně o tom, že okresní soud neměl věc projednat podle ustanovení § 185a a násl. o. s. ř., není důvodná, neboť se jedná o situaci, kdy o úschově bylo rozhodnuto podle § 80 trestního řádu a dnem právní moci usnesení vydaného příslušným orgánem činným v trestním řízení se věc považuje za uloženou do úschovy, aniž by bylo třeba, aby věc byla soudu skutečně odevzdána, aniž by o přijetí psa do úschovy měl rozhodnout okresní soud, a že okresní soud není oprávněn zkoumat, zda postup policie byl v souladu se zákonem. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a správně věc právně posoudil; podstatné je, že rozsudkem okresního soudu ze dne 24. 11. 2010, č. j. 19 C 70/2010-66 byla zamítnuta žaloba žalované na určení, že je vlastníkem předmětného psa se závěrem, že vlastnicí tohoto psa je Z. Z., která psa následně darovala žalované. Pro posouzení věci není důležité, že zatím nebylo rozhodnuto o vlastnické žalobě žalobkyně. V řízení, v němž se žalobkyně domáhala po Z. Z. zaplacení 28.500,- Kč z titulu náhrady nutných výdajů a nálezného, soud při řešení předběžné otázky, zda žalobkyně nabyla psa do vlastnictví od Z. Z., dovodil, že žalobkyně neprokázala, že by se stala vlastnicí. Odvolací soud proto uzavřel, že vlastnické právo k předmětu úschovy svědčí žalované.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že soudy nesprávně považovaly za vlastníka věci (blíže specifikovaného psa) žalovanou, která měla nabýt vlastnické právo darovací smlouvou ze dne 25. 11. 2010 od Z. Z. Soudy se nezabývaly otázkou, zda Z. Z. „vlastnické právo ke psovi nepozbyla opuštěním věci ve smyslu § 135/4 občanského zákoníku tím, že toto právo neuplatnila v trestním řízení vedeném policií ČR Obvodním oddělením Velké Heraltice pod č. j. KRPT-13606-68/TČ-2010-070618 a v trestním řízení pod sp. zn. 3 T 251/2010 a zejména v řízení o soudní úschově“. Protože Z. Z. „své vlastnické právo ke psovi pozbyla, nemohla je převést na žalovanou“. Nelze rovněž vyloučit, že „věc může být vlastnictvím obce a je třeba rovněž zkoumat, zda věc nemá být vydána žalobkyni z důvodu držby, neboť věc byla odňata žalobkyni, která psa v době odnětí nesporně držela.“ Namítá dále, že „soud se nezabýval tím, že Z. Z. dne 7. 11. 2009 psa ztratila a nezabránila zániku svého vlastnického práva tím, že se o věc přihlásí podle § 135 odst. 1 občanského zákoníku, nepodala ani trestní oznámení ani civilní žalobu na žalobkyni na vrácení psa, v rámci trestního řízení neprojevila o psa zájem, uplynula jí tedy prekluzivní lhůta“. Žalobkyně se „psa ujala a odvedla ho k sobě 11. 11. 2009, když pes již několik dní a nocí bez potravy ležel před domem na ulici V. v K., pod okny bytu, ve kterém se zdržovala Z. Z.“. Žalobkyně neporušila žádné své povinnosti při nálezu, neboť „vlastnici znala, proto neodevzdala psa obci“. Pokusila se opakovaně psa Z. Z. odevzdat, „v bytě její matky jí však nezastihla, matka nevěděla, kde její dcera bydlí, a když jí 10. 1. 2010 večer při venčení psa potkala, sdělila jí Z. Z., že už dávno ví, že pes je u žalobkyně, ale že ona si ho vzít k sobě zpět nemůže a že to byla její matka s přítelem, kdo psa v listopadu 2009 vyhodili z bytu.“ Žalobkyně se o psa starala od 11. 11. 2009 do 24. 4. 2010, než jí byl odňat Policií ČR. Z. Z. „pozbyla své vlastnické právo, neboť psa opustila 7. 11. 2009 a až do 25. 11. 2010 své vlastnické právo k němu neuplatnila, nemohla tedy toto právo 25. 11. 2010 převést na žalovanou“. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl. Uvedla, že doplnění dovolání bylo učiněno až po uplynutí lhůty podle § 240 odst. 1 o. s. ř., kterou nelze prominout. Dovolatelka v doplněném dovolání nevymezuje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, ale zabývá se otázkami skutkového stavu, které v dovolacím řízení nelze přezkoumávat.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky nabývání vlastnického práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
Rozhodl-li orgán činný v trestním řízení podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu o tom, že věc, která mu byla podle ustanovení § 78 trestního řádu vydána nebo kterou podle ustanovení § 79 trestního řádu odňal, se ukládá do úschovy, neboť je tu pochybnost, zda má být vrácena tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, nebo zda je třeba ji odevzdat jiné osobě, která na ni uplatnila v průběhu trestního řízení právo, jde o soudní úschovu podle ustanovení § 185f o. s. ř. Po právní moci usnesení předsedy senátu, státního zástupce nebo policejního orgánu o uložení věci do úschovy, vydaného podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu, tedy postupuje soud v občanském soudním řízení o úschově této věci přiměřeně podle ustanovení § 185d a § 185e o. s. ř. Věc, o níž bylo podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu rozhodnuto, že se ukládá do úschovy, se považuje za uloženou do úschovy dnem právní moci usnesení vydaného příslušným orgánem činným v trestním řízení, aniž by bylo třeba, aby byla soudu skutečně odevzdána; soud v občanském soudním řízení o přijetí takové věci do úschovy nerozhoduje. Věc, která byla uložena do úschovy na základě usnesení orgánu činného v trestním řízení vydaného podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu, se vydá tomu z účastníků řízení o úschově, který o to požádal, a jen v případě, že s vydáním věci žadateli ostatní účastníci souhlasili nebo že jejich nesouhlas byl nahrazen pravomocným rozsudkem soudu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. Cpjn 203/2005, které bylo uveřejněno pod č. 24/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení § 185d odst. 1 o. s. ř. soud vydá předmět úschovy příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků řízení a osoby, pro jejichž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele.
Podle ustanovení § 185e o. s. ř. byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli.
Žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy (§ 185e o. s. ř.) představuje - jak již dovodila ustálená judikatura soudů - procesní formu vyjádření posouzení otázky, komu (zda příjemci nebo přihlašovateli, popřípadě složiteli) má být předmět úschovy soudem vydán, tedy - řečeno jinak - komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy, na základě kterého soud vydá předmět úschovy. Není přitom podstatné, že vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy se v tomto řízení řeší jen jako otázka předběžná a že nachází svůj projev ve výroku rozsudku v podobě „nahrazení projevu vůle“; pravomocný rozsudek soudu, kterým bylo rozhodnuto, že žalovaný „je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy“, žalobci totiž zakládá právo, aby mu soud vydal předmět úschovy, čímž bude naplněno jeho právo k majetku, uloženému nebo složenému do úschovy soudu (srov. též právní názory uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2008, sp.zn. 21 Cdo 3967/2007, které bylo uveřejněno pod č. 66/2009 v časopise Soudní judikatura, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2010, sp. zn. 21 Cdo 293/2009, které bylo uveřejněno pod č. 96/2012 v časopise Soudní judikatura).
Správně se proto soudy zabývaly v prvé řadě tím, zda žalobkyni svědčí vlastnické právo k předmětu úschovy (výše popsanému psovi).
S názorem dovolatelky, že „věc měla být vydána žalobkyni z důvodů vlastnického práva nebo také z důvodů (oprávněné či neoprávněné) držby, když věc byla zásahem státní moci odňata žalobkyni, která psa v době odnětí nesporně držela“ dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení § 135 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) [dále též jen „obč. zák.“] kdo najde ztracenou věc, je povinen ji vydat vlastníkovi. Není-li vlastník znám, je nálezce povinen odevzdat ji obci, na jejímž území k nálezu došlo. Nepřihlásí-li se o ni vlastník do 6 měsíců od jejího odevzdání, připadá věc do vlastnictví této obce.
Uvedené ustanovení platí přiměřeně i na věci skryté, jejichž vlastník není znám, a na věci opuštěné (srov. § 135 odst. 4 obč. zák.).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že opuštěná (a nalezená) věc musí být vydána (vrácena) jejímu vlastníku. Jedině není-li vlastník takové věci znám, je nálezce povinen odevzdat ji obci. Ve vztahu k opuštěné (ztracené, skryté) věci tak zákon jednoznačně stanoví, jaký postup má zvolit nálezce; nepřipouští, že by se nálezce bez dalšího mohl (jen na základě skutečnosti, že takovou věc nalezl) stát vlastníkem nalezené cizí věci. Není však vyloučeno, že nálezce nabude vlastnictví k takové věci (mimo režim § 135 obč. zák.) jeho vydržením.
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).
Jedním z předpokladů nabytí vlastnictví k věci vydržením tedy je oprávněná držba věci po stanovenou dobu, přičemž podmínkou oprávněné držby je dobrá víra držitele, že mu věc nebo právo patří. Bez splnění uvedeného předpokladu nemůže k nabytí vlastnictví vydržením dojít.
V projednávané věci žalobkyně již ve vyjádření ze dne 17. 8. 2011 tvrdí, že „majitele psa znala, jelikož poznala, že se jedná o psa nabízeného i s fotografii v červenci 2009 ve zverimexu na O. ulici k darování z rodinných důvodů, a že tedy ve zverimexu zjistila adresu původní majitelky, v této době se žalovaná ještě jmenovala R. Š. s adresou K. Č. v K.“. Jinak řečeno, žalobkyně věděla, kdo je vlastníkem nalezené (opuštěné) věci a nemohla tak být v dobré víře, že jí věc nebo právo (pes) patří. Nebyl tak splněn nezbytný předpoklad k tomu, aby žalobkyně nabyla vlastnictví k předmětu úschovy vydržením.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací námitky žalobkyně nemohou zvrátit závěr odvolacího soudu, že žalobkyně neprokázala své vlastnictví k předmětu úschovy (psovi, pohlaví samec, rasy Peruánský naháč velký, data vrhu 18. 8. 2003, pojmenovaný A. N. B., barvy mahagonové, bez srsti, mezi ušima má hnědavý 0,5 mm porost srsti, slyšící na jméno A., s vytetovaným číslem … v levé slabině); rozsudek odvolacího soudu je proto z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalobkyně je proto povinen nahradit žalované náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát JUDr. Leopold Petřič osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalobkyně je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 6.413,- Kč žalované zaplatit k rukám advokáta, který ji v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-