// Profipravo.cz / Vlastnické právo 04.03.2016
ÚS: Požadavek omezení provozu na pozemní komunikaci
1. Uplatňování základního práva jedním subjektem v sobě může vést k možnému omezení či přímo střetu s jiným či stejným základním právem subjektu odlišného. Je proto úkolem soudů rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti. Měly by se tedy snažit o zachování maxima z obsahu vzájemně si kolidujících základních práv. V opačném případě by totiž poskytnutí nepřiměřené ochrany jednomu základnímu právu fakticky představovalo zásah do druhého základního práva, nepřípustně omezující či dokonce zcela znemožňující jeho realizaci.
2. Princip „vlastnictví zavazuje“, plynoucí z čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zohledňuje skutečnost, že vlastnictví neznamená absolutní svobodu vlastníka při výkonu jednotlivých oprávnění tvořících obsah vlastnického práva, nýbrž že na ústavní úrovni jsou připuštěna jeho omezení, a to zákonem a z důvodu ochrany práv druhých (včetně práva vlastnického) či ochrany veřejného zájmu. I tato omezení vlastnického práva však musí dostát požadavkům principu proporcionality.
3. Obci jako vlastníkovi komunikace proto není možno podle ustanovení § 127 občanského zákoníku z roku 1964 stanovit povinnost („zdržet se ohrožování výkonu vlastnického práva vedlejší účastnice řízení ke stavbě domu, a to působením seismických účinků vyvolaných provozem vozidel na předmětné komunikaci“), kterou není s ohledem na své postavení, specifický charakter svého vlastnického práva a s tím související omezené dispozice se svým vlastnictvím schopna vůbec splnit. Obec totiž v samostatné působnosti nedisponuje oprávněním provoz na komunikaci jakkoliv přímo regulovat a ovlivnit tak i případné negativní důsledky, jež tento provoz způsobuje.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2144/14, ze dne 4. 2. 2016
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz. Úplné znění ZDE.
Z odůvodnění:
I. Podstatný obsah ústavní stížnosti
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví a práva na spravedlivý proces, zaručených čl. 11 odst. 1 a odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatelka spatřuje namítané porušení těchto základních práv v několika aspektech, týkajících se jak procesního postupu obecných soudů, tak samotného způsobu posouzení významných otázek pro nyní projednávaný případ, mezi něž stěžovatelka řadí: "a) otázku hranice mezi pouhým přeformulováním petitu do výroku rozsudku a přisouzením něčeho jiného (a více), než čeho se žalobce domáhá; b) otázku možnosti aplikace ust. § 127 odst. 1 obč. zák.(občanského zákoníku z roku 1964) namísto aplikace ust. § 417 odst. 2 obč. zák.; c) otázku možnosti domáhat se soukromoprávní žalobou omezení provozu na pozemní komunikaci, event. zabránění imisím způsobeným provozem na této komunikaci; a d) otázku možnosti preventivního charakteru žaloby dle ust. § 127 odst. 1 obč. zák. v okamžiku, kdy imise již ustaly." Namítanou protiústavnost řízení před obecnými soudy (zejména z důvodu porušení principu rovnosti účastníků řízení, zásady kontradiktornosti řízení a také práva na zákonného soudce) stěžovatelka shledává předně v procesním postupu okresního a krajského soudu, které dle jejího názoru nepřípustně a v rozporu s ustanovením § 153 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") přeformulovaly původní žalobní petit vedlejší účastnice řízení, bez ohledu na samotný charakter žaloby podané podle ustanovení § 127 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964, resp. zcela nesprávně posoudily otázku své věcné příslušnosti a pasivní legitimace stěžovatelky, neboť žalobní nárok vedlejší účastnice řízení, jímž se od samého počátku domáhala především "omezení provozu na pozemní komunikaci" ve vlastnictví stěžovatelky, není projednatelný v civilním řízení, nýbrž se jedná o oblast veřejnoprávní regulace (správní řízení v oblasti státní správy veřejné silniční dopravy ve smyslu zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, či zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích).
3. Skrze namítané porušení svého práva na spravedlivý proces pak stěžovatelka zcela odmítá způsob, jakým Nejvyšší soud posoudil důvodnost jí podaného dovolání, které odmítl jako nepřípustné (viz níže), aniž by se však jakkoliv podrobněji zabýval právní významností (ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012) výše prezentovaných otázek, a to navíc s odkazy na nepřiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu, resp. Evropského soudu pro lidská práva. Naopak dle stěžovatelky na nyní projednávanou věc (z hlediska skutkového stavu) zcela přiléhavý nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11 ze dne 11. 1. 2012 (N 8/64 SbNU77; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz) Nejvyšší soud zcela "neodůvodněně a více než úsporně" posoudil jako neaplikovatelný.
4. Stěžovatelka rovněž zdůrazňuje, že v důsledku uvedeného procesního postupu obecných soudů, ústícího do vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí, došlo i k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví, neboť obecné soudy jí, coby vlastníkovi předmětné účelové komunikace, závazně vymezily její odpovědnost za imise ("působení seismických účinků vyvolaných provozem vozidel"), aniž by však vzaly do úvahy některé významné skutečnosti, které jí této odpovědnosti zbavují. Především, stěžovatelka musí dle veřejnoprávní regulace strpět obecné užívání předmětné účelové komunikace v jejím vlastnictví, která v dané lokalitě zajišťuje konkrétním vlastníkům přilehlých nemovitostí dopravní obslužnost, a proto nemůže libovolně soukromoprávní cestou regulovat její užívání a tedy ani plně odpovídat za všechny imise způsobené jejím užíváním. Otázka regulace provozu na pozemní komunikaci totiž spadá primárně do oblasti správy veřejné silniční dopravy a pravomoci příslušných silničních správních orgánů. Stěžovatelka v této souvislosti upozorňuje na skutečnost, že i samotné povolení vjezdu motorovým vozidlům, jakožto výjimky ze zákazu vjezdu všech motorových vozidel, který na předmětné účelové komunikaci platí díky tam umístěné dopravní značce (B11), je záležitostí obecního úřadu jako příslušného silničního správního úřadu, nikoliv záležitostí užívání nemovitosti v soukromém vlastnictví obce. Stejně tak stěžovatelka nemůže (i z finančních důvodů) vyhovět požadavku vedlejší účastnice řízení, podporovaného obecnými soudy, aby přistoupila k nákladné opravě povrchu předmětné komunikace, což prý odmítají i správní orgány na úseku ochrany životního prostředí (správa CHKO Broumovsko). V neposlední řadě pak stěžovatelka opětovně namítá, že s ohledem na závěry výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11, bylo povinností obecných soudů vzít veškeré uvedené skutečnosti do úvahy, což ovšem v nyní projednávaném případě neučinily a zasáhly tak do základních práv stěžovatelky.
--------------------------------
III. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
III. A) Ústavněprávní kritéria rozhodování vzájemné kolize základních práv
31. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jak Ústavní soud opakovaně vymezil, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem podústavního práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole, anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak zakládá porušení základního práva a svobody [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235); nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857)].
32. Pojem svévole pak Ústavní soud setrvale interpretuje ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, příp. interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. tzv. přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375) či nález sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014].
33. Podstatu nyní projednávaného případu tvoří zejména občanskoprávní spor (iniciovaný žalobou podanou podle ustanovení § 127 občanského zákoníku z roku 1964) mezi stěžovatelkou, tedy vlastníkem předmětné účelové komunikace, a vedlejší účastnicí řízení, tzn. vlastníkem přilehlé nemovitosti, spočívající v tvrzeném omezování ("ohrožování výkonu") vlastnického práva vedlejší účastnice řízení ze strany stěžovatelky, a to kvůli "působení seismických účinků vyvolaných provozem vozidel" na předmětné účelové komunikaci, za což stěžovatelka dle závěru obecných soudů nese odpovědnost, neboť jednak odpovídá za technický stav předmětné komunikace, jednak je též subjektem, který má určující vliv na úpravu pravidel silničního provozu na komunikaci. Z ústavněprávního hlediska se tak jedná o vzájemný střet (kolizi) základních práv, a to vlastnického práva stěžovatelky s vlastnickým právem vedlejší účastnice řízení, ústavně zaručeným v čl. 11 odst. 1 Listiny, kdy výkon vlastnického práva stěžovatelky k předmětné účelové komunikaci podle názoru vedlejší účastnice řízení, jemuž obecné soudy následně přisvědčily, představuje nepřípustné "ohrožení výkonu" jejího vlastnického práva k přilehlé nemovitosti.
34. Vzhledem ke skutečnosti, že uplatňování základního práva či svobody jedním subjektem v sobě může nést i následky v podobě možného omezení či přímo střetu s jiným či stejným základním právem či svobodou, realizovaným odlišným subjektem, řešení těchto vzájemných střetů v rámci vyvažování obou s sebou vždy nutně nese riziko i nepřiměřeného omezení jednoho z nich v důsledku nadměrné preference druhého. Otázkou rozhodování sporů, v nichž dochází k tomuto střetu základních práv, se ve své judikatuře v minulosti opakovaně zabýval i Ústavní soud, přičemž zdůraznil, že "obecné soudy musí nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí soudy rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip" [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 353/04 ze dne 16. 6. 2005 (N 124/37 SbNU 563) či nález sp. zn. I. ÚS 1737/08 ze dne 17. 2. 2010 (N 25/56 SbNU 273), pro doktrinální shrnutí judikatorních závěrů srov. např. Wagnerová, E. Úvod, in. Wagnerová, E. a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 28n]. Takto vymezený princip zachování maxima z obsahu vzájemně si kolidujících základních práv, jenž je mj. projevem ústavního příkazu obsaženého v čl. 4 odst. 4 Listiny, proto klade na postup a rozhodovací činnost obecných soudů při řešení sporů, v nichž se do vzájemného střetu (kolize) dostávají základní práva jejich účastníků, nezbytné požadavky, jejichž nerespektování může v konečném důsledku zatížit jejich rozhodnutí protiústavností, kdy je v důsledku neodůvodněné preference jednoho základního práva odepřena ochrana druhému, přestože obecné soudy jsou zavázány povinností (čl. 4 Ústavy) poskytnout i tomuto základnímu právu ochranu cestou interpretace a aplikace příslušných norem podústavního práva.
35. Jinými slovy vyjádřeno, obdobně jako omezení základního práva či svobody ze strany veřejné moci, tak i míra ochrany z její strany poskytnutá jednomu základnímu právu na úkor druhého, za situace, kdy se nacházejí ve vzájemné kolizi, musí s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu dostát požadavkům principu proporcionality a musí respektovat ústavní limity, vyjádřené v čl. 4 odst. 1 a odst. 4 Listiny. V opačném případě by poskytnutí nepřiměřené ochrany jednomu základnímu právu fakticky představovalo zásah do druhého základního práva, nepřípustně omezující či dokonce zcela znemožňující jeho realizaci.
36. Uvedené platí bezesporu i pro případy, kdy se do vzájemného střetu (kolize) dostávají vlastnická práva, zaručená čl. 11 odst. 1 Listiny, jako tomu bylo i v nyní projednávaném případě ve vztahu k vlastnickým právům stěžovatelky i vedlejší účastnice řízení při řešení jejich "sousedského sporu". Samotná právní regulace tzv. sousedského práva (v občanském zákoníku z roku 1964 byla regulována zejména v ustanoveních § 126 až § 127, s účinností od 1. 1. 2014 jsou pak tato práva podrobněji regulována zejména v ustanoveních § 1013 až § 1028 občanského zákoníku) představuje jednu z reakcí zákonodárce na charakter a obsah ústavní úpravy vlastnického práva, v níž je reflektována mj. i sociální funkce vlastnického práva, a to konkrétně v čl. 11 odst. 3 Listiny lapidárně vyjádřené formulací převzatou z tzv. Hedemannovy koncepce vlastnictví, tj. "vlastnictví zavazuje." Ve zmíněném čl. 11 odst. 3 Listiny následně explicitně zakotvená omezení vlastnického práva pak zohledňují nepopiratelnou skutečnost, že vlastnictví neznamená absolutní svobodu vlastníka při výkonu jednotlivých oprávnění tvořících obsah vlastnického práva a vlastnické právo tedy není právem absolutním, ale naopak, že na ústavní úrovni jsou připuštěna jeho omezení, a to zákonem a z důvodu ochrany práv druhých (včetně práva vlastnického) či ochrany veřejného zájmu, kterým je zejména ochrana zdraví, přírody a životního prostředí. Nicméně i tato omezení vlastnického práva musí dostát požadavkům principu proporcionality a nesmí tedy v nepřiměřené míře, mimo rámec vymezený výše uvedenými ústavními limity (čl. 4 odst. 4 Listiny), omezovat vlastnické právo dotčeného jednotlivce, byť tímto omezením může být sledován legitimní cíl v podobě ochrany veřejného zájmu či ochrany práv druhých, včetně vlastnického práva. Zjednodušeně řečeno, jelikož právní úprava tzv. sousedského práva představuje regulaci primárně zaměřenou na řešení sporů, v nichž se do vzájemného střetu (kolize) dostávají dvě (či více) základní práva, zejména práva vlastnická, pak v takové situaci, jak zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 451/11, "je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí takového sporu využití všech možností minimalizace zásahu do jednoho z nich. Tento příkaz k optimalizaci lze normativně odvodit z čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého základních práv a svobod musí být šetřeno při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod, tudíž analogicky rovněž v případě jejich omezení v důsledku jejich vzájemné kolize (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 41/02 a sp. zn. Pl. ÚS 34/04)."
37. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních východisek a principů Ústavní soud přezkoumal procesní postup i samotné právní závěry obecných soudů, obsažené v rozhodnutích napadených nyní projednávanou ústavní stížností, a na základě jejich konfrontace s ústavněprávně relevantními námitkami stěžovatelky a obsahem vyžádaného spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť obecné soudy při rozhodování vzájemného střetu (kolize) vlastnického práva stěžovatelky s vlastnickým právem vedlejší účastnice řízení uvedená ústavněprávní kritéria nerespektovaly. Ostatními námitkami stěžovatelky, v nichž stěžovatelka na úrovni podústavního práva polemizovala s konkrétními skutkovými zjištěními, se způsobem hodnocení důkazů či s interpretací příslušných ustanovení občanského zákoníku z roku 1964 (viz např. rozlišení povahy řízení podle § 127 a § 417) či občanského soudního řádu (§ 153) ze strany obecných soudů, se naopak Ústavní soud nezabýval, neboť coby soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem, jak již bylo výše zdůrazněno, je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby v pozici jakési další instance v systému obecného soudnictví prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činily obecné soudy v daném případě.
38. Jak již bylo výše rekapitulováno, okresní soud v ústavní stížností napadeném rozsudku dospěl k závěrům (které následně aproboval i krajský soud), že předmět sporu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řízení naplňuje podmínky, vymezené v ustanovení § 127 občanského zákoníku z roku 1964, neboť v daném případě se jedná "o imise, jež mají původ v provozu vozidel na účelové pozemní komunikaci ve vlastnictví (stěžovatelky). Stavebně technický stav komunikace vyvolává při průjezdu vozidla po komunikaci v blízkosti domu (vedlejší účastnice řízení) v závislosti na rychlosti vozidla a hmotnosti nápravy seismické (dynamické) účinky (otřesy), které zapříčiňují závažné poruchy ve statice domu." Proto konstatoval, že se jedná "o vážné ohrožení výkonu práv (zejm. vlastnického)" vedlejší účastnice řízení, přičemž odpovědnost nese stěžovatelka, která jako vlastník předmětné pozemní komunikace "je nejenom odpovědná za technický stav komunikace, ale má zásadní vliv na úpravu provozu na ní".
39. Ústavní soud se s těmito závěry neztotožňuje, neboť dospěl k závěru, že obecné soudy při poskytnutí ochrany vlastnického práva vedlejší účastnice řízení k předmětné nemovitosti, jíž se domáhala podáním žaloby podle ustanovení § 127 občanského zákoníku z roku 1964, stanovily stěžovatelce povinnost ("zdržet se ohrožování výkonu vlastnického práva vedlejší účastnice řízení ke stavbě domu č. p. X, a to působením seismických účinků vyvolaných provozem vozidel na předmětné komunikaci"), kterou dovodily z velmi široce pojímané odpovědnosti stěžovatelky, coby vlastníka předmětné účelové komunikace, nicméně kterou není s ohledem na své postavení, specifický charakter svého vlastnického práva a s tím související omezené dispozice se svým vlastnictvím schopna vůbec splnit. Tím ovšem obecné soudy nepřiměřeně, mimo rámec vymezený výše uvedenými ústavními limity (čl. 4 odst. 4 Listiny) a tedy v rozporu ústavně přípustným omezením vlastnického práva předvídaným v čl. 11 odst. 3 Listiny, omezily (zatížily) realizaci jejího vlastnického práva k předmětné účelové komunikaci, ústavně zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny.
III. B) Charakter vlastnického práva stěžovatelky k účelové komunikaci
40. Ústavní soud je předně toho názoru, že obecné soudy dostatečně nezohlednily specifický charakter vlastnického práva stěžovatelky, která jako obec-vlastník předmětné účelové komunikace (ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.) je povinna strpět obecné užívání této komunikace bez možnosti regulovat provoz na ní (viz § 19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.). Jak setrvale zdůrazňovala stěžovatelka, regulace provozu na účelové komunikaci představuje výkon státní správy na úseku dopravy, náležející do působnosti věcně i místně příslušných silničních správních úřadů (v daném případě obce s rozšířenou působností, kterou je pro stěžovatelku město Náchod), které jsou nadto podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. při své činnosti omezeny zvláštními předpisy upravujícími provoz na pozemních komunikacích (především zákonem č. 361/2000 Sb., o silničním provozu). Proto kupříkladu oprávnění k částečnému či úplnému (dočasnému) uzavření provozu na účelové komunikaci náleží příslušnému silničnímu správnímu úřadu, nikoliv jejímu vlastníkovi (obci), s nímž je tato možnost (společně s Policií ČR) pouze projednána (§ 24 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb.). Obdobným způsobem je regulována rovněž otázka místní a přechodné úpravy provozu na veřejně přístupných účelových komunikacích, když podle ustanovení § 77 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. věcná příslušnost náleží obci s rozšířenou působností (obecnímu úřadu), přičemž z jeho ustanovení § 77 odst. 6 vyplývá, že tak lze učinit "pouze na návrh nebo se souhlasem jejího vlastníka; to neplatí, jde-li o stanovení místní nebo přechodné úpravy opatřením obecné povahy".
41. Z výše uvedeného je tedy především zřejmé, že stěžovatelka (obec), ačkoliv je vlastníkem předmětné účelové komunikace, nedisponuje (v samostatné působnosti) oprávněním provoz na ní jakkoliv regulovat a ovlivnit tak i případné negativní důsledky, jež tento provoz způsobuje (v nyní projednávaném případě imise v podobě seismických otřesů způsobených občasným průjezdem osobních i nákladních automobilů), a zasahují tak fakticky do vlastnického práva dotčených subjektů k přilehlým nemovitostem. Zjednodušeně řečeno, vzhledem k tomu, že obec-vlastník účelové komunikace nemůže v rámci své samostatné působnosti vyvíjet žádnou činnost, kterou by mohla přímo ovlivnit (regulovat) provoz na účelové komunikaci, je logicky vyloučeno, aby jí byla uložena povinnost zdržet se rušení imisemi pocházejícími z provozu na této účelové komunikaci, kterým lze zamezit právě a především regulací (omezením) provozu na ní. K obdobnému závěru dospěl již dříve Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 451/11, kde analogicky poukázal i na právní úpravu odpovědnosti obcí za škody vyplývající z provozu na pozemních komunikacích (ve smyslu § 27 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb.), podle něhož platí, že "vlastník dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku odpovídá podle obecných právních předpisů vlastníkům sousedních nemovitostí za škody, které jim vznikly v důsledku stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto komunikací; neodpovídá však za škody vzniklé vlastníkům sousedních nemovitostí v důsledku provozu na těchto pozemních komunikacích." Dle Ústavního soudu rovněž tato koncepce vyloučení odpovědnosti za škodu způsobenou provozem na pozemních komunikacích zjevně vychází ze skutečnosti, že provoz na účelové komunikaci není jejím vlastníkem (obcí) přímo ovlivnitelný. Z těchto důvodů je třeba odmítnout názor obecných soudů, pokud z vlastnictví stěžovatelky k předmětné pozemní komunikaci bez dalšího dovodily i její odpovědnost za provoz na ní, přesněji řečeno její "zásadní vliv na úpravu provozu na ní". Její oprávnění iniciovat ("na žádost") totiž za takový přímý vliv považovat nelze, neboť kladný způsob vyřízení této žádosti nemůže jakkoliv ovlivnit, tím méně zaručit.
42. Ačkoliv to nemá přímou souvislost s nyní projednávaným případem, Ústavní soud současně považuje za nezbytné zdůraznit, že uvedený názor neplatí absolutně a jej tedy nelze zobecňovat a vykládat v tom smyslu, že by naznačený specifický charakter vlastnictví obce ve vztahu k pozemním komunikacím na jejím území, ovlivňující zejména způsob výkonu tohoto práva a dispozici s vlastněným majetkem, obec současně zbavoval jakékoliv odpovědnosti za škodu, vzniklou v souvislosti s provozem na ní. Takový názor by byl totiž v přímém rozporu s výše vymezenou koncepcí "vlastnictví zavazuje", tedy mimo rámec vymezený výše uvedenými ústavními limity (čl. 4 odst. 4 Listiny) a v rozporu s ústavně přípustným omezením vlastnického práva předvídaným v čl. 11 odst. 3 Listiny, neboť by jím bylo naopak nepřípustně omezováno (oslabováno) vlastnické právo vlastníků přilehlých nemovitostí. Uvedené platí kupříkladu pro řízení před obecnými soudy o oprávněnosti nároku na náhradu škody, vzniklé vlastníku nemovitosti sousedící s pozemní komunikací v důsledku intenzivního či jejímu stavu neodpovídajícího provozu na ní, neboť i zde jsou obecné soudy povinny zkoumat, zda odpovědnost za takto vzniklou škodu nenese právě i vlastník této pozemní komunikace (tedy i obec), když by např. ignoroval vzrůstající dopravní zátěž neodpovídající stavu této pozemní komunikace a nijak by neusiloval o vyvolání správního řízení u příslušného silničního správního úřadu za účelem regulace takového provozu a snížení negativních externalit tímto provozem zapříčiněných, anebo tím, že by ji sám využíval natolik intenzivně, že by tímto jednáním sám způsoboval škodu vlastníkům sousedících nemovitostí (obdobně viz Černínová, M. a kol. Zákon o pozemních komunikacích. Komentář, Praha: Wolters Kluwer 2015, s. 281n.).
43. Stejně tak je třeba odmítnout argumentaci okresního soudu, v níž se vypořádal s námitkou stěžovatelky, že v době rozhodování již k zásahům do vlastnického práva vedlejší účastnice řízení nedochází, neboť dle názoru soudu "si stěžovatelka nadále zachovává vliv na to, komu povolí vjezd do dané lokality (viz osazení značky "Zákazu vjezdu" s dodatkovou tabulkou umožňující vjezd jen na povolení obecního úřadu, tj. orgánu stěžovatelky). Navíc bylo prokázáno, že i za řízení byla cesta využita k odvozu dřeva (...) a lze předpokládat, že i v budoucnu bude (stěžovatelka) žádána o udělení povolení k vjezdu." S ohledem na právní úpravu obsaženou v ustanovení § 77 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb. totiž ani povolování výjimek z uvedeného zákazu není plně v dispozici stěžovatelky, nýbrž spadá do působnosti "správního orgánu, který úpravu stanovil" a "dotčeným orgánem v řízení je policie", přičemž k povolení této výjimky dochází pouze na žádost a za splnění podmínky, že žadatel prokáže "vážný zájem na jejím povolení a nedojde-li k ohrožení bezpečnosti nebo plynulosti silničního provozu. Na udělení výjimky není právní nárok. Z místní a přechodné úpravy, kterou je stanovena nejvyšší dovolená rychlost, nelze výjimku povolit."
44. Ústavní soud je tak toho názoru, že obecné soudy výše vymezená specifika vlastnického práva stěžovatelky, vyplývající z jejího postavení jako obce-vlastníka účelové komunikace, dostatečně nezohlednily, a v tomto ohledu se ztotožňuje s hodnocením stěžovatelky, že obecné soudy "směšují výkon veřejné správy stěžovatelkou, když navíc na úseku pozemních komunikací se jedná o výkon v přenesené působnosti, tj. výkon státní správy, s její soukromoprávní odpovědností vyplývající z vlastnictví pozemku, po němž vede účelová komunikace".
III. C) Omezení vlastnického práva stěžovatelky (čl. 11 odst. 1 Listiny)
45. V důsledku výše uvedeného postupu obecné soudy, při poskytnutí ochrany vlastnickému právu vedlejší účastnice řízení, stanovily stěžovatelce povinnost "zdržet se" výkonu jejího vlastnického práva způsobem "ohrožujícím výkon vlastnického práva" vedlejší účastnice řízení, jejíž splnění ovšem není plně v dispozici a možnostech stěžovatelky, a to právě s ohledem na dříve popsaný specifický charakter jejího vlastnického práva k předmětné účelové komunikaci. Tím ovšem dle názoru Ústavního soudu v rozporu s výše uvedenými ústavněprávními kritérii a principy nepřiměřeně a tedy ústavně nekonformním způsobem omezily vlastnické právo stěžovatelky, ústavně zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny, tím spíše, že se jedná o vykonatelná rozhodnutí (viz exekuční řízení, vedené při stěžovatelce u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 7 EXE 177/2014).
46. Jak již bylo výše rekapitulováno, okresní soud (v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1421/2003) vymezil onu míru užívání předmětné účelové komunikace, při které dochází k vážnému ohrožení vlastnického práva vedlejší účastnice řízení k předmětnému domu tak, že "za současného technického stavu vozovky je tato hranice určena rychlostí projíždějících automobilů za předpokladu, že překračuje 5 km/h. V případě, že (stěžovatelka) provede stavební úpravy cesty navržené znalcem (odstranění odvodňovacích žlabů z povrchu vozovky, zarovnání a zpevnění povrchu vozovky), pak se nejvyšší možná rychlost automobilů (osobních i nákladních) zvýší na 10 km/h." Vedle uvedených stavebních úprav pak obecné soudy přímo či implicitně vymezily některé další podmínky, vztahující se zejména k regulaci provozu na předmětné účelové komunikaci, ať již v podobě instalace dopravního svislého značení stanovující nejvyšší povolenou rychlost, anebo úplný zákaz vjezdu motorových vozidel, jehož účinky jsou nicméně dle krajského soudu "eliminovány" udělováním výjimek ze strany stěžovatelky, tudíž "samotná instalace značky není zárukou, že rušivé účinky průjezdu vozidel nebudou v budoucnu pokračovat. Především není jisto, že značka bude umístěna na cestě i v budoucnu."
47. Při vymezení těchto podmínek ovšem dle názoru Ústavního soudu obecné soudy ponechaly stranou i další významné okolnosti nyní projednávaného případu, jež jejich splnění v podstatě vylučuje. Především nelze ponechat bez povšimnutí skutečnost, že v daném případě se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, sloužící nejen jako příjezdová cesta k přilehlým nemovitostem (včetně nemovitosti vedlejší účastnice řízení), ale také k obhospodařování přilehlých lesů (za účelem svozu vytěženého dřeva), nadto se nacházející v CHKO Broumovsko. Proto musí stěžovatelka, ať již při výkonu státní správy na úseku dopravy, tak i případně při realizaci svého vlastnického práva k předmětné účelové komunikaci, vždy nutně zohlednit i omezení vyplývající zejména z ustanovení § 20 odst. 1 písm. j) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), resp. příslušných ustanovení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
48. Prvně jmenovaná právní úprava omezuje obce-vlastníky těchto účelových komunikací, sloužících mj. k obhospodařování přilehlých lesů (tedy i stěžovatelku) tím, že fakticky stanovuje podmínky pro případnou regulaci provozu na ní, a to z důvodu udělení nezbytných výjimek ze zákazu pro vlastníky přilehlých lesů, příp. pro "činnosti, které jsou prováděny při hospodaření v lese". Pokud by tedy obec-vlastník této komunikace chtěla přistoupit či iniciovat regulaci provozu na ní tím, že by odmítla udělovat jakékoliv výjimky ze stanoveného zákazu vjezdu motorových vozidel, s ohledem na citované ustanovení lesního zákona by tak nemohla učinit ve vztahu k motorovým vozidlům, která slouží k "činnostem, které jsou prováděny při hospodaření v lese", mezi něž těžba a svoz vytěženého dřeva bezesporu patří. Z toho důvodu nemůže jít k tíži stěžovatelky, že tyto výjimky mj. za účelem svozu vytěženého dřeva v minulosti několikrát udělila, neboť v opačném případě by se dostala nejen do rozporu s příslušnými zákony, ale v konečném důsledku by nepřípustně omezovala vlastníky lesů při realizaci jejich vlastnického práva.
49. V této souvislosti Ústavní soud (na rozdíl od obecných soudů) zdaleka nepovažuje za bezvýznamnou - a z hlediska místních poměrů obecně známou - skutečnost, že předmětná komunikace historicky (již od 19. století) nejen, že zajišťuje dopravní obslužnost k přilehlým nemovitostem, ale slouží i jako příjezdová cesta do přilehlých lesů, a tedy i ke svozu vytěženého dřeva, tj. dávno předtím, než vedlejší účastnice řízení nabyla předmětnou nemovitost do svého vlastnictví. Nelze se tak ztotožnit s názorem okresního soudu, že se v daném případě jedná o "vážné ohrožování výkonu vlastnického práva vedlejší účastnice řízení", a proto "je bez významu otázka, zda jde o ohrožování nad míru přiměřenou poměrům, neboť tato podmínka se uplatňuje pouze u imisí, které mají za následek obtěžování jiného," jelikož se nachází v rozporu s výše vymezenými principy zachování maxima z obsahu vzájemně si kolidujících vlastnických práv a proporcionality ochrany poskytnuté jednomu základnímu právu na úkor druhého. Právě k tomuto účelu slouží zákonné zakotvení referenčního hlediska "přiměřenosti poměrům" (§ 127 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964, resp. § 1013 odst. 1 občanského zákoníku), které při rozhodování tzv. sousedských sporů a tedy vážení vzájemného střetu mezi vlastnickými právy dotčených subjektů musí obecné soudy vzít do úvahy, tím spíše, že každý jednotlivec onu míru "obtěžování" či "ohrožování" svého vlastnického práva v důsledku realizace vlastnického práva druhého vnímá subjektivně zcela odlišně, v tzv. sousedských sporech nadto často velmi zaujatě.
50. Uvedený názor okresního soudu nepovažuje Ústavní soud ostatně ani za dostatečně odůvodněný a přezkoumatelný, neboť okresní soud své závěry (i s odkazem na citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1421/2003) ohledně vymezení oné míry, při které již nebude docházet k vážnému ohrožení vlastnického práva vedlejší účastnice řízení, založil právě na zmíněném hledisku - "v dané věci přiměřené poměrům". V důsledku toho při rozhodování přihlížel k celé řadě faktorů vyplývajících právě z kontextu daného místními poměry, nicméně tak dle Ústavního soudu neučinil dostatečně. Okresní soud totiž uvedený závěr o "vážném ohrožení výkonu vlastnického práva stěžovatelky" vyslovil, aniž by však skutečně přistoupil ke zkoumání intenzity tohoto ohrožení, a to právě s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti (místní poměry) dané věci, zejména tedy reálnou intenzitu provozu na předmětné účelové komunikaci. V tomto ohledu kupříkladu nijak nezohlednil ve spisu založená vyjádření jednotlivých vlastníků přilehlého lesa, z nichž vyplývá, že v budoucnu neplánují využívat předmětnou komunikaci ke svozu vytěženého dříví, neboť neplánují ani těžbu dříví, s výjimkou neočekávatelných událostí.
51. Výše zmíněná právní úprava v zákoně o ochraně přírody a krajiny se pak v nyní projednávaném případě stává relevantní kvůli lokalitě, kde se předmětná účelová komunikace nachází, tj. v oblasti CHKO Broumovsko, což s sebou nese rovněž řadu zákonem stanovených omezení vlastnického práva stěžovatelky k předmětné účelové komunikaci, a to z důvodu ochrany veřejného zájmu v podobě ochrany životního prostředí. Uvedená právní úprava tak ovlivňuje (omezuje) dispozici stěžovatelky s jí vlastněnou účelovou komunikací, včetně možnosti přijetí obecnými soudy (a znaleckým posudkem) navrhovaných opatření v podobě terénních úprav či zpevnění jejího povrchu a podloží, které sice potenciálně mohou vést k odstranění "ohrožujícího" stavu a tedy ke splnění stěžovatelce stanovené povinnosti "zdržet se" ohrožování vlastnického práva vedlejší účastnice řízení, nicméně nachází se ve zřejmém rozporu s výše uvedenou právní úpravou a jí chráněným veřejným zájmem na ochraně životního prostředí (ochrana "dochovaného krajinného rázu vysoké hodnoty"), jak ostatně vyplývá z negativních stanovisek Agentury ochrany přírody a krajiny, Správy CHKO Broumovsko ze dne 29. 7. 2008 (založeného na č. l. 103 spisu) a ze dne 24. 6. 2011 (založeného na č. l. 306 spisu), což obecné soudy rovněž nevzaly do úvahy.
52. Nad rámec výše uvedeného považuje Ústavní soud za vhodné zdůraznit, že přes všechny uvedené nedostatky a výtky na adresu okresního a krajského soudu a jimi přijatých rozsudků, Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že obecné soudy v nyní projednávaném případě rozhodovaly, aniž by k tomu byly věcně příslušnými, neboť z petitu žaloby i dalších podání a vyjádření vedlejší účastnice řízení vyplývá, že se od samého počátku domáhala toho, aby stěžovatelce byla uložena povinnost vedoucí k "zákazu", "omezení", resp. "neumožňování" takového provozu vozidel po předmětné komunikaci, který "je způsobilý narušit statiku její stavby", resp. že obecné soudy neměly rozhodovat o meritu věci a zastavit řízení z důvodu nedostatků žaloby spočívajících v nepřesné formulaci jejího petitu. Takový postup obecných soudů by Ústavní soud považoval za přepjatě formalistický, neboť by na žalobce kladl vysoké, restriktivně pojímané procesní nároky (požadavek přesné formulace petitu), byť se svojí žalobou (podle ustanovení § 127 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964, resp. § 1013 odst. 1 občanského zákoníku) domáhají ochrany svého vlastnického práva proti (domnělému) zásahu ze strany "sousedícího" vlastníka při realizaci jeho vlastnického práva. V tomto ohledu, i s přihlédnutím ke složitosti nyní projednávaného případu a absenci ustálené judikatury obecných soudů sloužící jako "vodítko" pro žalobce, se Ústavní soud ztotožňuje s (z hlediska přístupu k soudu) vstřícným postupem okresního soudu (aprobovaného krajským soudem), pokud i přes nejednoznačně a do jisté míry nepřesně formulovaný petit přistoupily k meritornímu přezkumu podané žaloby, a to zejména z hlediska jejího obsahu, neboť se uvedené formulační nedostatky jejího petitu nepodařilo odstranit.
III. D) Usnesení Nejvyššího soudu
53. Ústavní soud se dále zabýval ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu, kterým bylo podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatelka ve způsobu, jakým Nejvyšší soud posoudil důvodnost jí podaného dovolání, spatřuje odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) a tedy porušení jejího práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).
54. Přestože Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že plně respektuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ohledně toho, ve kterých případech je podání tohoto mimořádného opravného prostředku přípustné, jelikož si je dobře vědom skutečnosti, že z ústavního pořádku České republiky a ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ze dne 17. 1. 1970 ve věci Delcourt proti Belgii, stížnost č. 2689/65) nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku, tím méně pak na jeho meritorní přezkum, nelze z uvedených závěrů v žádném případě dovodit, že se rozhodování o nich může ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, tzn. především práva na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.); nález zn. I. ÚS 2723/13 ze dne 1. 10. 2014; nález sp. zn. IV. ÚS 948/15 ze dne 11. 6. 2015 či nález sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015].
55. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu a konfrontaci jeho odůvodnění s námitkami stěžovatelky v ústavní stížnosti (s přihlédnutím k argumentaci obsažené ve vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti a v replice stěžovatelky k němu) Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud způsobem, jakým odůvodnil své usnesení, jímž odmítl jako nepřípustné dovolání stěžovatelky, porušil její právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jinými slovy, aniž by Ústavní soud hodnotil "věcnou správnost" přijatého usnesení a tedy jakkoliv předjímal, zda mělo být dovolání stěžovatelky shledáno přípustným či nikoliv, samotné odůvodnění a způsob, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s dovolacími námitkami stěžovatelky, nemůže dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska obstát, když nerespektuje konkrétní požadavky (zejména přesvědčivost, vnitřní bezrozpornost a přezkoumatelnost), které na odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci (tím spíše soudní rozhodnutí) kladou principy ovládající spravedlivý proces. V tomto ohledu se Ústavní soud ztotožňuje s námitkami stěžovatelky, že v kontrastu s jí vznesenými dovolacími námitkami a v nich předestřenou argumentací, je třeba odůvodnění napadeného usnesení považovat za velmi "úsporné", nadto dle názoru Ústavního soudu nedostatečné a v určitém ohledu i nesprávné (viz zejména závěr o neaplikovatelnosti výše několikrát citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 451/11 na případ stěžovatelky). Uvedené nedostatky pak dle Ústavního soudu nelze zhojit odkazem na ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012), neboť jím připuštěná možnost stručného odůvodnění ("stručně vyloží důvody") jednak neumožňuje vydávat rozhodnutí "bez odůvodnění", jednak zdaleka nezbavuje povinnosti Nejvyššího soudu se řádně a přesvědčivě (byť stručně) vypořádat se všemi relevantními námitkami, z nichž dovolatel dovozuje přípustnost svého dovolání.
56. Především je pak třeba odmítnout tvrzení Nejvyššího soudu, že stěžovatelkou vznesené otázky, resp. že "dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá, neboť je v souladu s judikaturou dovolacího soudu." Byl to paradoxně sám Nejvyšší soud, který toto tvrzení následně vyvrátil ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, když zdůraznil, že judikatura ohledně rušení vlastníků sousedních nemovitostí se "v poslední době prudce vyvíjí tak, že v době, kdy se předmětné řízení vedlo, nebyla ustálena natolik, aby (vedlejší účastnice) snadno zformulovala žalobní návrh a aby soudy měly spolehlivé vodítko pro rozhodování", přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014, tj. vydaný jeden rok po napadeném usnesení, v němž Nejvyšší soud (ve stejném složení senátu 22 Cdo) shledal dovolání podané ve skutkově i právně obdobné věci přípustné a přistoupil k jeho meritornímu přezkumu, na jehož základě dokonce přistoupil ke kasaci napadeného rozsudku krajského soudu. Tento nedostatek, spočívající v nepředvídatelnosti rozhodování Nejvyššího soudu, pak v žádném případě nelze zhojit ex post v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem, jak se pokusil učinit Nejvyšší soud v rámci vyjádření k nyní projednávané ústavní stížnosti: "(O)důvodnění vyhovělo požadavkům tohoto ustanovení; nicméně dnes je lze doplnit o další důvody, které však vycházejí až z letošní judikatury, nicméně podporují správnost rozhodnutí ve věci samé."
IV. Závěr
57. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že okresní a krajský soud při poskytnutí ochrany vlastnického práva vedlejší účastnice řízení k předmětné nemovitosti, jíž se domáhala podáním žaloby podle ustanovení § 127 občanského zákoníku z roku 1964, stanovily stěžovatelce povinnost, kterou ovšem nepřiměřeně, mimo rámec vymezený výše uvedenými ústavními limity (čl. 4 odst. 4 Listiny) a tedy v rozporu ústavně přípustným omezením vlastnického práva, předvídaným v čl. 11 odst. 3 Listiny, omezily (zatížily) realizaci jejího vlastnického práva k předmětné účelové komunikaci, ústavně zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny a dále čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
58. Jestliže pak za dané situace Nejvyšší soud napadeným usnesením následně odmítl dovolání stěžovatelky, nadto způsobem porušujícím právo stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), je třeba konstatovat, že ani Nejvyšší soud nedostál své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody stěžovatelky (čl. 4 Ústavy), která není vyhrazena toliko pouze Ústavnímu soudu, nýbrž i soudům obecným a ani v této oblasti by proto Ústavní soud neměl roli Nejvyššího soudu nahrazovat.
59. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle odst. 3 písm. a) stejného ustanovení napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Úkolem obecných soudů tak bude znovu posoudit míru ochrany poskytnuté vlastnickému právu vedlejší účastnice řízení, a to nejen z hlediska intenzity zásahu do tohoto vlastnického práva, ale zejména z hlediska existence odpovědnosti stěžovatelky při realizaci jejího vlastnického práva k předmětné účelové komunikaci, a to při zohlednění výše uvedených specifik tohoto vlastnického práva, s tím související omezené dispozice stěžovatelky se svým vlastnictvím a v neposlední řadě i možnostech, jak onomu "ohrožujícímu" stavu vůbec zabránit. Zcela stranou pozornosti obecných soudů pak zůstala otázka případné odpovědnosti třetích osob (uživatelů) za škody způsobené provozem na předmětné účelové komunikaci na majetku vedlejší účastnice řízení.
60. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US