// Profipravo.cz / Vlastnické právo 29.05.2006
K posouzení, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům (§ 127 ObčZ)
I. Stanovení toho, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům (§ 127 ObčZ), je věcí soudcovského uvážení. Soud však musí vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě; bude-li však obvyklá míra obtěžování hlukem v daném místě vyšší, než je míra obvyklá v jiných obdobných lokalitách (např. v obytných sídlištích), přičemž tato vyšší míra bude způsobena jednáním, pro které není území v takových lokalitách určeno (např. hlučné hudební produkce v obytné zástavě či v její blízkosti), bude pro posouzení věci rozhodující nižší míra obtěžování obvyklá v obdobných místech; místní zvyklosti v tomto případě nejsou rozhodující.
Soud rozhodující o návrhu na ochranu podle ustanovení § 127 občanského zákoníku se nemůže omezit jen na konstatování, že namítaný zásah je v souladu se stavem v místě obvyklým, ale musí vždy zohlednit míru přiměřenou poměrům (které by měly být).
II. V případě, že obtěžování překračuje meze stanovené správním (hygienickým apod.) předpisem, přesahuje i míru přiměřenou poměrům.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 223/2005, ze dne 26. dubna 2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce L. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) městu T., zastoupenému advokátem, a 2) J. B., zastoupenému advokátkou, o uložení povinnosti zdržet se obtěžování hlukem, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 168/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. února 2004, č. j. 13 Co 522/2002-252, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. února 2004, č. j. 13 Co 522/2002-252, v bodě I., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba proti žalovanému 1 byla zamítnuta, a ve výrocích III. a IV., jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se domáhal, aby soud žalovaným uložil povinnost zdržet se jeho obtěžování hlukem. Bydlí v domě vzdáleném 150 metrů od otevřeného městského zimního stadionu a městského koupaliště a je rušen zde provozovanými hudebními produkcemi, zejména ve večerních a nočních hodinách.
Okresní soud v Tachově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. března 2002, č. j. 3 C 168/99-209, výrokem pod bodem I. uložil žalovaným 1) a 2) povinnost „zdržet se obtěžování žalobce hlukem z pozemku č. 3375/1 o výměře 1792 m2 s hřištěm – stadionem, z pozemku č. 3375/2 o výměře 3131 m2 a z pozemku č. 3375/3 o výměře 628 m2, když tyto nemovitosti jsou ve vlastnictví žalovaného č. 1 a jsou evidovány na LV č. 1 v k. ú. T., obec a okres T. u Katastrálního úřadu v T.“, výrokem pod bodem II. uložil žalovanému 2) povinnost „zdržet se obtěžování žalobce hlukem z objektu č. p. 1547, umístěném na pozemku č. 3375/3 o výměře 628 m2 v k. ú. T.“, a výroky pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Doplňujícím rozsudkem ze dne 29. března 2002, č. j. 3 C 168/99-215, zamítl „návrh žalobce, jímž požadoval uložit povinnost žalovanému č. 1, zdržet se obtěžování žalobce hlukem z budovy č. p. 1547, umístěné na pozemku č. 3375/3 o výměře 628 m2 v k. ú. T.“. Po objasnění četnosti a době provozování hudebních akcí, po zjištění jejich provozovatelů a zjištěním intenzity hluku znaleckým posudkem, s přihlédnutím k vyhlášce č. 13/1997 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací ve vztahu k § 70 odst. 1 a § 71 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, dospěl ve smyslu § 127 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) k závěru, že žalovaní jsou odpovědni za obtěžování žalobce hlukem, dosahujícím úrovně, která překračovala míru přiměřenou tamním poměrům.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaných 1) a 2) rozsudkem ze dne 12. února 2004, č. j. 13 Co 522/2002-252, výrokem pod bodem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se v části odvoláním napadené ohledně žalovaného 1) žaloba zamítá a výrokem pod bodem II. rozhodl, že ve vztahu k žalovanému 2) se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud konstatoval, že žalovaný 1) „ač vlastníkem zmíněných pozemků není a nebyl provozovatelem aktivit“, které byly zdrojem hluku; nelze mu uložit povinnost zdržet se činnosti, již neprovozoval. Poukázal na to, že výklad toho, co je „obtěžování nad míru přiměřenou poměrům“ musí být objektivní, nepostačuje jen subjektivní náhled. Připomenul nutnost zabývat se i otázkou „vážného ohrožení práva“ jako dalšího znaku § 127 ObčZ. Shrnul, že několikeré překročení akustické hladiny zvuku povolené hygienickou normou nepostačuje k učinění závěru, k němuž dospěl soud prvního stupně; občanskoprávní ochranu lze poskytnout proti namítanému rušení jen tehdy, jde-li o takový zásah, který je v rozporu s tím, co lze ještě po žalobci požadovat, aby toleroval a co je povinen akceptovat v rámci sousedských práv, která se poskytují na základě vzájemnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, ve kterém napadá rozsudek odvolacího soudu v bodech I., III. a IV.; uvádí, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, řízení je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. K výtce odvolacího soudu, že se soud prvního stupně nezabýval pojmy „míra přiměřená poměrům a „vážné ohrožení práva“, ačkoliv mu to ve zrušovacím usnesení již jednou uložil, dovolatel namítá, že soud prvního stupně zevrubně zkoumal všechny okolnostmi případu z objektivních hledisek. K otázce, zda může být hygienická norma stanovící hladinu hluku překročena, nastolenou odvolacím soudem, dovolatel uvádí, že tyto normy existují proto, aby vymezily maximální přípustné vztahy mezi subjekty práva a vybočení z těchto norem je možné pouze v případě, povolí-li to předem příslušný hygienik. Nestane-li se tak, je vybočení z nich vždy porušením práva. Pokud odvolací soud připomenul, že žalovaní nebyli příjemci prospěchu ze své činnosti na úkor žalobce a předmětná činnost slouží k uspokojování kulturních potřeb občanů, dovolatel namítá, že otázka prospěchu je irelevantní a za kulturní potřebu lze vydávat naprosto cokoliv. Připomíná, že dotčené nemovitosti byly kolaudací určeny ke konkrétním účelům a pokud byly použity v rámci jejich pronajímání jinak, byl jejich vlastník povinen učinit potřebná opatření. Odvolací soud dále řešil otázku, v jakém rozsahu lze po vlastníkovi sousedního pozemku požadovat, aby se vzdal práva na klid ve prospěch širšího okruhu osob. K tomu dovolatel namítá, že takové omezení lze požadovat pouze na základě zákona a v jeho mezích nebo na základě dohody a nutno respektovat čl. 4 Listiny základních práv a svobod. Za problematický považuje dovolatel názor odvolacího soudu, že je třeba, aby bylo zjištěno, kolik dní v roce je žalobce skutečně hlukem obtěžován a jaký je poměr rušivých dnů ke všem ostatním dnům v roce. Nejen že takový požadavek není podložen žádným právním předpisem, ale pro žalobce, jako nositele důkazního břemene, by to představovalo náklad 3,5 milionů korun jen proto, aby podklad pro fundované rozhodnutí odvolacího sodu byl naplněn. Žalobce si nechal provést dvě měření hladiny hluku v roce 1998, ta předal prvému žalovanému a protože se situace nijak nezlepšila, nechal si zhotovit ještě jedno měření v roce 1999 za 22 000,- Kč. Kontroly hladiny hluku a jejich výsledky přesvědčivě prokázaly, že nešlo o běžná chování a konání mezi sousedy obvyklá a tolerovaná a že došlo k překročení míry přiměřené poměrům a k vážnému ohrožení práva ve smyslu § 127 ObčZ. Podle názoru dovolatele nelze souhlasit s odvolacím soudem, že nestačí, došlo-li k překročení akustické hladiny hluku povolenému hygienickou normou jen několikrát v roce, ale že je nezbytné zabývat se posouzením toho, zda bylo rušení žalobce přiměřené poměrům. Odvolací soud zde zpochybňuje platnost zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu ve znění pozdějších předpisů, jejichž součásti jsou hygienické normy. Dovolatel odkazuje na rozhodnutí R 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, týkající se možnosti podání negatorní žaloby i po pouhém jediném rušivém činu. K argumentaci odvolacího soudu, že žalovaný 1), ač je vlastníkem pozemků, nebyl provozovatelem činnosti, která byla zdrojem hluku a žalobu vůči němu zamítl, dovolatel s odvoláním na § 127 ObčZ namítá, že je to především vlastník nemovitostí, kdo nesmí nad míru přiměřenou poměrům zasahovat do práv ostatních subjektů, a teprve analogicky se vyvozuje obdobná povinnost pro nájemce, uživatele apod. Dále připomíná § 17 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, a povinnosti z něho plynoucí včetně možnosti vydat obecně závaznou vyhlášku k problematice veřejného pořádku v obci. Dovolatel dále poukazuje na procesní pochybení, konkrétně na to, že se odvolací soud zabýval otázkou pasivní legitimace žalovaného 1) až po třech letech a dále na zdlouhavost řízení. Odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně, který pokládá za správný. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání uvádí, že pokud bylo měřením hluku zjištěno překročení povolené hlukové zátěže, šlo o stav před domem, nikoliv v domě samotném. Dále poukazuje na možnost žalobcovy ochrany proti ojedinělému překročení hygienických norem ve správním řízení. Za nesprávnou pokládá námitku žalobce, že užívání zimního stadionu k jiným než jen sportovním aktivitám je v rozporu se stavebními předpisy. V podrobnostech pak odkazuje na rozsudek odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Žalobce ve vyjádření k uvedenému podání žalovaného 1) namítá, že v jeho výhradách týkajících se úrovně hladiny hluku před domem a možnosti vznést k tomu námitky ve správním řízení nelze přehlédnout záměrné zlehčování dané problematiky a znevažování právních norem z úseku hygieny životního prostředí. Odkazuje na obsah svého dovolání a důkazy ve věci provedené a uzavírá, že není rozhodující pouze důkaz měřením hluku, ale prokázané rušení žalobce a ostatních občanů města Tachov hlukem, k čemuž odkazuje na svědecké výpovědi, petice, žádosti apod.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti bodu I. výroku rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) a v § 241a odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je v této části důvodné.
Odvolací soud zamítl žalobu proti žalovanému 1) ze dvou důvodů: Tento žalovaný podle jeho názoru „ač vlastníkem zmíněných pozemků není a nebyl ani provozovatelem činnosti, která by byla zdrojem hluku“. Soud prvního stupně však přímo ve výroku rozhodnutí uvedl: „Žalovaný č. 1 a č. 2 jsou povinni zdržet se obtěžování žalobce hlukem z pozemku …, když tyto nemovitosti jsou ve vlastnictví žalovaného č. 1“. Z řízení před soudem prvního stupně vyplynuly skutečnosti, ze kterých vyplývá, že žalovaný 1) je vlastníkem pozemků, ze kterých hluk obtěžující žalobce pochází, a ani v řízení před odvolacím soudem nebylo zjištěno nic, co by tento závěr mohlo zpochybnit; proto je právní posouzení věci odvolacím soudem v této části nesprávné a je tak dán dovolací důvod uvedený v § § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Dovolací soud je si vědom toho, že věta „ač vlastníkem zmíněných pozemků není a nebyl provozovatelem aktivit“, kterou odvolací soud použil, připouští dvojí výklad (jiný smysl by tato věta dostala, kdyby za slovem „pozemků“ byla čárka), nicméně je třeba, aby odvolací soud v novém rozhodnutí tuto větu precizoval.
Vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek (§ 127 odst. 1 ObčZ).
Občanský zákoník zakazuje obtěžování jdoucí nad míru přiměřenou poměrům. Jde tu jak o poměry místní, tak o poměry druhové (např. při obtěžování provozem restaurace se přihlíží k jak poměrům v místě, tak i k poměrům obecně daným při provozu určitého druhu restaurací). Stanovení toho, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je věcí soudcovského uvážení. Soud však musí vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě; bude-li však obvyklá míra obtěžování hlukem v daném místě vyšší, než je míra obvyklá v jiných obdobných lokalitách (např. v obytných sídlištích), přičemž tato vyšší míra bude způsobena jednáním, pro které není území v takových lokalitách určeno (např. hlučné hudební produkce v obytné zástavě či v její blízkosti), bude pro posouzení věci rozhodující nižší míra obtěžování obvyklá v obdobných místech; místní zvyklosti v tomto případě nejsou rozhodující. Pokud by se totiž hranice mezi přípustným a nepřípustným obtěžováním měla určovat jen podle poměrů v daném místě a čase a ne podle poměrů, které jsou žádoucí a které by měly přetrvávat, nebylo by možné domáhat se úspěšně ochrany podle § 127 odst. 1 ObčZ v případě, že i chování všech ostatních fyzických nebo právnických osob v místě je z hlediska tohoto ustanovení závadné. Z toho vyplývá, že soud rozhodující o návrhu na ochranu podle uvedeného ustanovení se nemůže omezit jen na konstatování, že namítaný zásah je v souladu stavem v místě obvyklým, ale musí vždy zohlednit míru přiměřenou poměrům (které by měly být).
V případě, že obtěžování překračuje meze stanovené správním (hygienickým apod.) předpisem, přesahuje i míru přiměřenou poměrům (viz např. Sedláček, J.: Vlastnické právo. Praha: V. Linhart, 1935, s. 106).
Jestliže soud zjistí, že dochází k obtěžování žalobce nad míru přiměřenou poměrům (příp. že jde o vážné ohrožení výkonu jeho práva), žalobě vyhoví; v odůvodnění rozsudku vyloží míru obtěžování, která je ještě v dané věci přiměřená poměrům a míru obtěžování v dané věci.
Dále je třeba řešit otázku, zda žaloba proti obtěžování nad míru přiměřenou poměrům ve smyslu § 127 odst. 1 ObčZ musí směřovat jen proti tomu, kdo svou činností přímo druhého obtěžuje, nebo zda může být úspěšně podána i proti vlastníkovi nemovitosti, ze které rušení pochází, i když sám vlastník rušivou činnost nevykonává. Dovolací soud zaujímá názor, že tato žaloba může být úspěšně podána jak proti přímému rušiteli, tak i proti vlastníku nemovitosti, který ji přenechal jinému k činnosti, ze které rušení vzchází; je pak věcí tohoto vlastníka, aby přímému rušiteli v dalším rušení zabránil. Tento právní názor je v souladu s názorem, který zaujal již komentář k obdobně formulovanému § 364 obecného občanského zákoníku z roku 1811 [Rouček, F., Sedláček, J. a kol.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha: V. Linhart, 1935, díl II., s. 247: „Žalovaným jest (tedy pasivně jest legitimován) vlastník pozemku, odkud vychází zásah, bez zřetele k tomu, kdo jest původcem takového zásahu (t. j. kdo je porušovatelem, jenž nepříležitosti působí)“. Pokud odvolací soud zaujal jiný právní názor, je i zde dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části zrušit a věc vrátit v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-