// Profipravo.cz / Promlčení 21.04.2017
ÚS: Mezinárodní pomoc při vymáhání některých pohledávek
Ustanovení § 6 odst. 4 zákona č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, podle kterého lhůta, v níž lze pohledávku vymáhat, se řídila právem státu, jehož orgán o vymáhání pohledávky požádal, nevylučovalo vznesení námitky promlčení. V takovém případě bylo povinností soudní moci České republiky se s touto námitkou vypořádat, nikoli pouze odkázat na sdělení příslušného orgánu cizího státu, že finanční pohledávka dosud promlčena není; opačný postup je porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a s čl. 2 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2228/15, ze dne 28. 3. 2017
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Na návrh vedlejšího účastníka (dále též jen "oprávněný", pozn. žádost byla postoupena k vymáhání Celnímu úřadu Plzeň podle tehdejší právní úpravy) bylo proti stěžovateli (jakožto povinnému) vedeno řízení o výkon rozhodnutí pro vymožení dluhu (stěžovatel spolu s dalším dlužníkem měl dopravit do celního území Společenství na německé území dne 31. 3. 1999 2 249 kartonů nezdaněných a neproclených cigaret). Pohledávka byla uplatněna na základě rozhodnutí celního orgánu Spolkové republiky Německo (dále jen "SRN"), konkrétně rozhodnutí Hlavního celního úřadu Weiden ze dne 19. 5. 1999, evidenční číslo SAZ-1111-039699-05-1999-8900, k uspokojení pohledávky ve výši 1 718 015,20 Kč, a na základě rozhodnutí Celního úřadu Plzeň ze dne 7. 3. 2006 č. j. 4249/06-213 k uspokojení pohledávky ve výši 10 780,49 Kč. Výkon rozhodnutí byl nařízen prodejem spoluvlastnického podílu stěžovatele na nemovitých věcech.
3. Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 22. 12. 2011 č. j. 8 E 120/2009-130 zamítl návrh stěžovatele na zastavení výkonu rozhodnutí (z důvodu tvrzeného promlčení pohledávky). V odůvodnění uvedl, že pohledávka je vymáhána na základě zákona č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 191/2004 Sb."). V souladu s ustanovením § 2 odst. 7 zmíněného zákona se při uskutečňování mezinárodní pomoci při vymáhání pohledávek postupuje podle zákona o správě daní a poplatků [v době zahájení řízení to byl zákon České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb.")]. Tento zákon v ustanovení § 70 odst. 1 a 2 obsahoval vlastní úpravu promlčecích lhůt, podle které se právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek promlčelo po šesti letech po roce, v němž se tento nedoplatek stal splatným. Byl-li proveden úkon, směřující k vybrání, zajištění či vymožení nedoplatku, promlčecí lhůta se přerušuje a po uplynutí kalendářního roku, v němž byl daňový dlužník o tomto úkonu zpraven, počíná běžet nová promlčecí lhůta. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí Hlavního celního úřadu Weiden bylo vydáno dne 19. 5. 1999, a splatnost v něm byla stanovena na 7. 12. 1999, šestiletá promlčecí lhůta podle českého práva počala běžet dne 1. 1. 2000 a skončila, resp. měla skončit dne 31. 12. 2005. Výzvou Celního úřadu v Plzni ze dne 17. 6. 2005 č. j. 8572/05-213 však byl povinný (stěžovatel) vyzván k uhrazení nedoplatku v náhradní lhůtě, čímž od následujícího roku (tj. ode dne 1. 1. 2006) počala běžet nová promlčecí lhůta, která skončila nejdříve dne 31. 12. 2011. Řízení o výkon rozhodnutí bylo zahájeno již dne 21. 10. 2009, k promlčení tedy nedošlo.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 29. 11. 2012 č. j. 10 Co 388/2012-140 naposled označené usnesení Okresního soudu Plzeň-jih zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Uvedl, že soud prvního stupně neuvažoval v intencích ustanovení § 6 odst. 4 zákona č. 191/2004 Sb. a vyslovil závazný názor, podle kterého se v dalším řízení soud prvního stupně má znovu zabývat zásadami vyplývajícími ze "směrnice Rady 2010/24/EU ze dne 16. 3. 2010" a dále obsahem celního kodexu SRN a zákonem o správě daní a poplatků tohoto státu, resp. předpisy vztahujícími se ke správě daní a poplatků SRN.
5. Okresní soud si poté vyžádal prostřednictvím civilního odboru Ministerstva spravedlnosti České republiky celní kodex SRN a zákon o správě daní a poplatků tohoto státu. Vyžadovaná cizí právní úprava mu však nebyla poskytnuta a bylo mu sděleno, aby podal u cizozemského (německého) orgánu, v tomto případě prostřednictvím Generálního ředitelství cel České republiky, přímou žádost ke sdělení informací relevantních pro vydání soudního rozhodnutí. K žádosti Generálního ředitelství cel následně bylo Hlavním celním úřadem v Hannoveru sdělením ze dne 8. 5. 2013 potvrzeno, že u pohledávky, vymáhané na základě exekučního titulu Hlavního celního úřadu Weiden, evidenční číslo SAZ-1111-039699-05-1999-8900 ze dne 19. 5. 1999, vzhledem k provedeným úkonům, přerušujícím běh lhůty pro placení daně, tato lhůta běží znovu a končí až dnem 31. 12. 2018. Okresní soud proto usnesením ze dne 27. 5. 2014 č. j. 8 E 120/2009-162 zamítl návrh stěžovatele na zastavení výkonu rozhodnutí.
6. Krajský soud k odvolání povinného toto usnesení okresního soudu usnesením ze dne 4. 9. 2014 č. j. 10 Co 220/2014-176 potvrdil.
7. Dovolání stěžovatele proti naposled uvedenému usnesení krajského soudu bylo napadeným usnesením zamítnuto. Nejvyšší soud se zabýval otázkou posouzení promlčení práva na vymáhání pohledávky na základě zákona č. 191/2004 Sb. ve vykonávacím řízení, která nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena. Nejvyšší soud vyšel ze směrnice Rady 76/308/EHS o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných opatření, ve znění směrnice Rady 2001/44/ES (do českého právního řádu transponované zákonem č. 191/2004 Sb., dále jen "směrnice Rady 76/308/EHS"), kterou lze aplikovat i v případě, že správní orgány České republiky poskytují pomoc při vymáhání exekučního titulu vydaného správními orgány členského státu Evropské unie v době před 1. 5. 2004. Uvedl, že zákon č. 191/2004 Sb., a zejména jeho ustanovení § 6 odst. 1, je třeba vykládat v souladu se závěry vyslovenými Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr EU"), především v rozsudku ze dne 14. 1. 2010 ve věci Kyrian (C-233/08). Z tohoto rozsudku vyplývá, že je-li dožádaným orgánem ve smyslu zákona č. 191/2004 Sb. český správní orgán, český soud v zásadě nemá pravomoc k ověření věcné správnosti exekučního titulu.
8. Nejvyšší soud odkázal na ustanovení § 5 odst. 2 písm. c) zákona č. 191/2004 Sb., podle něhož vymáhání pohledávky Ministerstvo financí (dále jen "ministerstvo") provede, obsahuje-li žádost o vymáhání údaje o právní moci exekučního titulu a o lhůtách, ve kterých se promlčuje nebo zaniká právo na vymáhání pohledávky. Podle § 6 odst. 4 zákona č. 191/2004 Sb. se lhůta, v níž lze pohledávku vymáhat, řídí právem státu, jehož příslušný orgán o vymáhání pohledávky požádal (zde orgán SRN). Úkony ovlivňující běh lhůty, v níž lze pohledávku vymáhat, se považují za vykonané i tehdy, pokud byly provedeny ministerstvem, případně správcem daně. Z toho Nejvyšší soud dovodil, že dožádaný stát nemá ex officio zjišťovat a ověřovat, zda podle práva dožadujícího státu již došlo k promlčení práva na vymáhání určité pohledávky.
9. Dále Nejvyšší soud uvedl, že ze žádosti o mezinárodní pomoc při vymáhání shora vymezené pohledávky vyplynulo, že k promlčení práva mělo původně dojít ke dni 31. 12. 2009. Nejvyšší soud následně aproboval postup odvolacího soudu, vycházel-li ze sdělení příslušného orgánu dožadujícího státu, že podmínky pro výkon rozhodnutí byly splněny.
10. V případě druhé otázky stěžovatele (nedostatek aktivní věcné legitimace celního úřadu v řízení o výkon rozhodnutí) dovolání nebylo shledáno přípustným, neboť rozhodnutí odvolacího soudu z tohoto hlediska má Nejvyšší soud za souladné se svojí ustálenou rozhodovací praxí (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 sp. zn. 20 Cdo 3354/2008, a v něm citovaná rozhodnutí), a neshledal důvod, aby tato rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
II.
Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud se dopustil nepřípustné retroaktivní aplikace právní normy. Má za to, že na výkon rozhodnutí, které je vedeno pro vymožení dluhu stanoveného rozhodnutím Hlavního celního úřadu Weiden ze dne 19. 5. 1999, nelze aplikovat zákon č. 191/2004 Sb. Výkon rozhodnutí má být podle stěžovatele veden podle obecných procesních předpisů, a to nikoli státním orgánem České republiky, nýbrž přímo orgánem SRN.
12. Stěžovatel považuje za nepřípustné, aby byl vyloučen soudní přezkum otázky promlčení pohledávky, která je předmětem výkonu rozhodnutí, a aby se bez dalšího vycházelo ze sdělení správního (nikoli soudního) orgánu. Dle názoru stěžovatele musí platit, že sdělení cizího státního orgánu je důkazním podkladem pro rozhodnutí soudu, avšak jedině soud je v rámci skutkového a právního přezkumu oprávněn učinit závěr ohledně promlčení či nepromlčení pohledávky. Jestliže by měl platit opak, pak by dle stěžovatele byly cizí státní orgány privilegovány a nadřazeny českým státním orgánům, neboť u vymáhání pohledávek dle rozhodnutí státních orgánů České republiky otázka promlčení soudnímu přezkumu podléhá.
13. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že celní úřad (zde vedlejší účastník) je v řízení o výkon rozhodnutí aktivně procesně legitimován. I kdyby stěžovatel připustil, že na toto řízení lze aplikovat zákon č. 191/2004 Sb., podle § 5 odst. 2 tohoto zákona platilo, že celní úřad měl ve věcech hospodaření s peněžními prostředky a jiným majetkem státu postavení vnitřní organizační jednotky Generálního ředitelství cel. V daném případě však nejsou vymáhány finanční prostředky státu (České republiky), nýbrž finanční prostředky SRN s tím, že Česká republika úhradu těchto prostředků pouze vymáhá na základě mezinárodní pomoci. Česká republika tedy nevymáhá vlastní finanční prostředky, nýbrž jedná v zastoupení SRN. Stěžovatel proto setrvává na své námitce, že aktivní legitimace v tomto řízení náleží pouze České republice, případně Generálnímu ředitelství cel, nikoli však Celnímu úřadu Plzeň, popř. vedlejšímu účastníkovi.
III.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
14. Ústavní soud podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi řízení, a dal příležitost stěžovateli k replice.
15. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost není podkladem pro závěr o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. K námitce stěžovatele, že exekuční řízení je vedeno pro vymožení dluhu stanoveného rozhodnutím vydaným v roce 1999, tj. ještě před přijetím a nabytím účinnosti zákona č. 191/2004 Sb., Nejvyšší soud uvedl, že okamžik vydání exekučního titulu z pohledu aplikace uvedeného zákona je irelevantní, rozhodující je to, že k vymáhání exekuované pohledávky bylo na území České republiky přistoupeno za účinnosti tohoto zákona. Ve zbývající části Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení.
16. Vedlejší účastník řízení možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužil.
17. V replice stěžovatel znovu zopakoval svůj názor, že pro aplikaci zákona č. 191/2004 Sb. je relevantní datum vydání rozhodnutí, které má být předmětem řízení o výkon rozhodnutí, nikoli okamžik zahájení řízení o výkon rozhodnutí. Předmětné rozhodnutí orgánu SRN bylo vydáno 19. 5. 1999, přičemž v té době nebylo dle názoru stěžovatele vůbec možné nedoplatek na clu dle rozhodnutí orgánu SRN na území České republiky podle občanského soudního řádu vymáhat. Zákon č. 252/2000 Sb. nabyl účinnosti až dnem 1. 1. 2001. Podle § 251 tehdejšího občanského soudního řádu bylo možné nařídit výkon rozhodnutí pouze na základě "vykonatelného rozhodnutí", což rozhodnutí vydané celním úřadem SRN nebylo, neboť absentoval zvláštní právní předpis, který by vykonatelnost zakládal.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
18. Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
19. To platí i v situaci, kdy se již Ústavní soud ústavní stížností stěžovatele v této věci zabýval v usnesení ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 2328/08 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), neboť toto usnesení se týkalo jiné otázky - kompetenční výluky v případě žaloby proti zřízení zástavního práva na nemovitost stěžovatele. Rovněž tak na posouzení procesních předpokladů řízení nemá vliv odmítnutí další ústavní stížnosti stěžovatele usnesením ze dne 18. 1. 2012 sp. zn. III. ÚS 3916/11, která směřovala proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2011 č. j. 20 Cdo 3678/2011-127 a Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 9. 2010 č. j. 15 Co 54/2010-92. Toto řízení se týkalo potvrzujícího výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci nařízení výkonu rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu stěžovatele.
20. Rovněž tak je pro posouzení těchto podmínek bez významu, že stěžovatel nevyužil v rámci celního řízení prováděného orgány Spolkové republiky Německo opravných prostředků (viz zejm. č. l. 3, 59, 81, 83, 84 soudního spisu), neboť předmětem toho řízení (stejně jako každého řízení o ústavní stížnosti) je ústavnost rozhodnutí orgánů státní moci České republiky.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
21. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není povolán k přezkumu správnosti aplikace tzv. podústavního práva; do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. V nyní posuzovaném případě takové porušení shledal, konkrétně porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost je proto důvodná.
22. Stěžejním předmětem posouzení v dané věci byla otázka, jakým způsobem mají obecné soudy ve vykonávacím řízení přistupovat k námitce promlčení práva na výkon rozhodnutí (vymáhání pohledávky), má-li být vykonáno rozhodnutí orgánu členského státu Evropské unie, tj. cizí rozhodnutí, dále jakou právní povahu má v takovém řízení sdělení orgánu cizího státu o skutečnosti relevantní pro posouzení merita věci. Nejvyšší soud vyložil rozhodnou tzv. podústavní právní úpravu (zákon č. 191/2004 Sb. ve spojení se směrnicí Rady 76/308/EHS, ve znění směrnice Rady 2001/44/ES) tak, že za dané situace nemá být přistupováno ke zjišťování cizího práva, podle něhož se řídí lhůta, v níž lze pohledávku vymáhat, nýbrž postačuje sdělení příslušného orgánu dožadujícího státu, že podmínky pro výkon rozhodnutí (exekuci) byly splněny. S takovým výkladem se Ústavní soud nemohl ztotožnit, neboť jím dochází k nepřípustnému zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)] ve spojení s čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 1 Ústavy.
23. Ústavní soud zdůrazňuje, že institut promlčení patří k základním právním institutům a jeho zajištění je reflexí principu právní jistoty jakožto podstatného prvku ústavnosti. Vznese-li povinný námitku promlčení, legitimně předpokládá, že soud bude mít možnost námitku posoudit v plné jurisdikci, tedy s možností posoudit všechny relevantní okolnosti posuzovaného případu.
24. Součástí práv účastníka soudního řízení v podmínkách právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je právo na odůvodnění rozhodnutí, které vyhovuje zákonem stanoveným požadavkům (srov. zde zejména § 157 odst. 2 až 4 o. s. ř.). Toto právo je zaručeno ve všech fázích řízení před soudy, tedy i ve fázi řízení vykonávacího. Požadavky na odůvodnění rozhodnutí Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti formuloval [viz např. nálezy ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153), ze dne 11. 2. 2004 Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131, 153/2004 Sb.) či ze dne 21. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 639/03 (N 102/34 SbNU 79)]. Za odůvodnění soudního rozhodnutí, které těmto požadavkům nevyhovuje, je nutno považovat též odůvodnění, v němž soud založil svůj právní závěr (zde o nedůvodnosti námitky promlčení) na tvrzení správního orgánu, aniž by se seznámil s právní úpravou, jíž se předmětná právní skutečnost (lhůta, v níž lze pohledávku vymáhat) řídí, potažmo na její posouzení podle čl. 95 odst. 1 Ústavy rezignoval. Jde o situaci, kdy soud učinil právní závěr pouze na základě sdělení (fakticky) jedné ze stran vykonávacího řízení, že námitka promlčení není důvodná. Konkrétně je v soudním spise na č. l. 149 založeno sdělení Generálního ředitelství cel, podle kterého v přiloženém dopise "německé celní orgány oznamují, že na základě provedených úkonů, přerušující běh lhůty pro placení daně, běží lhůta pro placení daně znovu a nově končí dnem 31. 12. 2018". Na č. l. 150 je pak text dopisu v německém a anglickém jazyce, který kromě oslovení obsahuje toto sdělení - "die Verjährungsfrist durch die erneute Übersendung der Zahlungsaufforderung am 16. 04. 2013 durch das zuständige Hauptzollamt unterbrochen wurde. Die Verjährung endet somit am 31. 12. 2018.", tedy "promlčecí lhůta byla přerušena opětovným zasláním výzvy k zaplacení (upomínky) dne 16. 4. 2013 příslušným hlavním celním úřadem. Promlčení tudíž končí dne 31. 12. 2018.". Sdělení neobsahuje žádný další údaj, odkaz na text právních předpisů, podle kterých běží lhůta znovu a podle kterých se určuje její délka a konec.
25. Tím se druhá strana řízení (stěžovatel), namítající promlčení pohledávky, dostala do nerovné pozice, neboť promlčení nebylo de facto posuzováno podle německého celního, popř. daňového práva (které zná různou délku promlčecích lhůt), jak to vyžadoval § 6 odst. 1 zákona č. 191/2004 Sb., nýbrž podle "sdělení" cizího úřadu, takže nebyl respektován požadavek čl. 95 odst. 1 Ústavy, neboť nebylo souzeno, nýbrž jen vykonáváno. To současně představuje porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť tak jedna strana řízení mohla fakticky rozhodnout o jeho výsledku, aniž se obecné soudy vypořádaly s námitkou promlčení druhé strany, neboť soudní moc na posouzení jejich důvodnosti rezignovala. Jak přitom vyplývá z ustálené judikatury civilních soudů, řádně vznesená námitka promlčení představuje důvod [podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu], pro který je výkon rozhodnutí nepřípustný (viz např. stanovisko Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 18. 2. 1981 sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10/ 1981 pod poř. č. 21, str. 188-189 a str. 526-527, a na něj navazující usnesení, např. ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. 20 Cdo 829/2005, ze dne 26. 2. 2008 sp. zn. 20 Cdo 1111/2007, či ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. 20 Cdo 2806/2009).
26. V odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je formulován právní názor, podle kterého v daném případě nešlo o povinnost soudu zjišťovat obsah cizího práva, kterou má jinak v případě interpretace a aplikace cizího práva (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007 sp. zn. 25 Cdo 1143/2006), nýbrž toliko o ověření otázky promlčení podle zákona č. 191/2004 Sb. Toto "ověření" v daném případě spočívalo v tom, že se soud spokojil se sdělením příslušného orgánu dožadujícího státu, že lhůta pro vymáhání předmětné pohledávky dosud neskončila. Ústavní soud konstatuje, že takový závěr se dostává do rozporu s již uvedenými ustanoveními ústavního pořádku České republiky, konkrétně s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
27. Řízení o výkon rozhodnutí bylo zahájeno k návrhu vedlejšího účastníka řízení dne 21. 10. 2009. Ve věci tak musel být aplikován zákon č. 191/2004 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2010 (ten s účinností od 1. 5. 2004 nahradil předcházející právní úpravu v podobě zákona č. 252/2000 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek). Tímto zákonem byly na základě směrnice Rady 76/308 EHS stanoveny podmínky, za kterých orgány České republiky poskytují, požadují nebo přijímají mezinárodní pomoc při vymáhání specifikovaných finančních pohledávek. Těmito orgány (dožadujícími, resp. dožadovanými) jsou orgány určené jednotlivými členskými státy. V případě České republiky je tímto orgánem ministerstvo (§ 2 odst. 2 zákona č. 191/2004 Sb.). Nelze tak přisvědčit námitce stěžovatele, který rozporoval aplikaci uvedené právní úpravy v daném případě (blíž sub 11); relevantní v tomto ohledu není vydání vykonávaného rozhodnutí, nýbrž okamžik zahájení vykonávacího řízení (k tomu srov. § 14 zákona č. 191/2004 Sb.; stěžovatele též možno odkázat na obšírné odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2009 sp. zn. 1 Afs 67/2009-67 k této otázce).
28. Podle ustanovení § 5 odst. 2 písm. c) zákona č. 191/2004 Sb. vymáhání pohledávky ministerstvo provede, obsahuje-li žádost o vymáhání údaje o právní moci exekučního titulu a o lhůtách, ve kterých se promlčuje nebo zaniká právo na vymáhání pohledávky. Podle ustanovení § 6 odst. 4 zákona č. 191/2004 Sb. se lhůta, v níž lze pohledávku vymáhat, řídí právem státu, jehož příslušný orgán o vymáhání pohledávky požádal. Úkony ovlivňující běh lhůty, v níž lze pohledávku vymáhat, se považují za vykonané i tehdy, pokud byly provedeny ministerstvem, případně správcem daně (obdobně srov. čl. 15 směrnice Rady 76/308/EHS). Uvedená ustanovení zákona č. 191/2004 Sb., z nichž vyšel Nejvyšší soud při posouzení dané věci, však nestanoví postup soudu při posouzení námitky promlčení vznesené vůči nároku, který se rozhodne ministerstvo (jakožto orgán příslušný k vymáhání pohledávky příslušného orgánu dožadujícího státu), resp. jím pověřený orgán, vymáhat soudní cestou, tj. ve vykonávacím řízení dle části šesté občanského soudního řádu. K tomu je nutno doplnit, že podle § 2 odst. 7 zákona č. 191/2004 Sb. se při uskutečňování mezinárodní pomoci postupuje podle zákona upravujícího správu daní; tím byl v rozhodné době zákon č. 337/1992 Sb., podle něhož vymáhání daňových nedoplatků prováděl správce daně daňovou exekucí (§ 73 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb.).
29. Ústavní soud připomíná, že Ústava garantuje nezávislý výkon soudní moci (čl. 81 Ústavy), jakož i nezávislost a nestrannost soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). "Princip nezávislosti soudní moci obsahuje v sobě celou řadu aspektů, jež ve svém úhrnu mají vytvořit předpoklady pro to, aby soudy mohly plnit své úkoly a povinnosti zejména v oblasti práv a svobod člověka a občana. Pro splnění podmínky nezávislosti je nezbytné, aby soud mohl opřít svá rozhodnutí o svůj vlastní svobodný názor na fakta a na jejich právní stránku, aniž by měl jakýkoli závazek vůči stranám nebo veřejným orgánům, a aniž by jeho rozhodnutí podléhalo přezkoumání jiným orgánem, který by nebyl stejně nezávislým v uvedeném smyslu" [cit. z nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 60/04 (N 96/37 SbNU 297, 264/2005 Sb.)]. Principu nezávislosti při výkonu soudní moci v uvedeném smyslu se přitom zjevně příčí požadavek Nejvyššího soudu, aby řízení o výkon rozhodnutí orgánů cizího státu, byť na základě právních předpisů, jejichž účelem je snaha o účinné vymáhání vykonatelných pohledávek v rámci členských států Evropské unie, bylo degradováno na nástroj pod "taktovkou" moci výkonné (tj. příslušných orgánů dožadujícího a dožádaného státu), aniž by měl ve věci rozhodující soudní orgán povinnost vypořádat se s legitimním tvrzením stěžovatele. Ani přes obecnost tvrzení o promlčení vymáhaného nároku nemůže orgán moci soudní rezignovat na svoji povinnost posoudit takto vznesenou námitku na základě relevantní právní úpravy, byť by šlo o právní úpravu cizího státu.
30. Svůj právní názor odůvodnil Nejvyšší soud rovněž odkazem na směrnici Rady 2010/24/EU, o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z daní, poplatků, cel a jiných opatření (dále jen "směrnice Rady 2010/24/EU), která byla do českého právního řádu transponována zákonem č. 471/2011 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek (účinný od 1. 1. 2012), resp. odkazem na tuto směrnicí zaváděný systém vzájemné výměny informací, jehož účelem je "snaha zajistit, aby v dožádaném státě nebyla vymáhána pohledávka po uplynutí promlčecí lhůty". Bez ohledu na skutečnost, že tato právní úprava nebyla v posuzované věci aplikována, nicméně s přihlédnutím ke shora připomínanému principu nezávislosti soudní moci, jakož i k zárukám, které účastníkům soudního řízení skýtá právo soudní ochranu, není možné přistoupit na závěr, podle něhož soud, rozhodující o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, není oprávněn k uplatněné námitce promlčení práva na vymáhání určité pohledávky ověřovat její důvodnost se znalostí právní úpravy, která je právě pro toto ověření rozhodná. Na druhou stranu lze však jistě z hlediska ústavnosti akceptovat, že k takovému posouzení nebude soudní orgán přistupovat ex officio; o takový postup však v dané věci nešlo, neboť stěžovatel tuto námitku vznesl se svým návrhem na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí.
31. V odůvodnění napadeného usnesení odkazuje Nejvyšší soud též na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14. 1. 2010 ve věci Kyrian (C-233/08), v souladu s jehož závěry je podle Nejvyššího soudu nutno vykládat ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 191/2004 Sb. (cit. "Doklad, který je exekučním titulem pro vymáhání pohledávky ve státě příslušného orgánu, se ode dne obdržení úplné žádosti o vymáhání považuje bez dalšího za exekuční titul pro vymáhání pohledávky v České republice."). Tuto úvahu ohledně odkazovaného ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 191/2004 Sb. jistě není nutno rozporovat, je ovšem třeba konstatovat, že pro posouzení dané věci není uvedený rozsudek Soudního dvora EU relevantní proto, že zde šlo o aplikaci jiných zákonných ustanovení [§ 6 odst. 4 zákona č. 191/2004 Sb., ve spojení s § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu]. Rozsudek Soudního dvora EU ve věci Kyrian se týkal výkladu čl. 12 odst. 3 směrnice Rady 76/308/EHS a řešila se zde přezkumná pravomoc soudů dožádaného členského státu k přezkumu, resp. ověření dokladu o vymahatelnosti pohledávky. Soudní dvůr EU se vyjádřil tak, že soudy členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, nemají v zásadě pravomoc k ověření vykonatelnosti dokladu o vymahatelnosti pohledávky. Poukázal na nutnost odlišného přístupu k přezkumu výhrad týkajících se vymáhané pohledávky a exekučního titulu na jedné straně a přezkumu opatření k vymáhání pohledávky (zde se řešila otázka doručení exekučního titulu) na straně druhé. Zatímco k prvně uvedené oblasti přezkumu uvedl, že ten v zásadě spadá do výlučné působnosti orgánů členského státu, ve kterém má sídlo dožadující orgán, k výhradám směřujícím proti opatření k vymáhání pohledávky přezkumnou pravomoc soudu dožádaného členského státu shledal (k tomu viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010 č. j. 5 Afs 48/2007-173, ve spojení s opravným usnesením ze dne 17. 3. 2010 č. j. 5 Afs 48/2007-172).
32. Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že v daném případě nešlo o posouzení doručení exekučního titulu, nýbrž o přezkum promlčení práva na vymáhání pohledávky. Směřoval-li však tímto konstatováním Nejvyšší soud k tomu, že otázka přezkumu promlčení práva na vymáhání pohledávky spadá do režimu (zásadně) výlučné působnosti orgánů členského státu, ve kterém má sídlo dožadující orgán, tento závěr jednak z odkazovaného rozsudku Soudního dvora EU nevyplývá, a současně ani nenavazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se předpokladů pro nařízení exekuce. Z ustálené soudní praxe se totiž podává, že otázka promlčení pohledávky přiznané exekučním titulem nepatří k předpokladům nařízení exekuce, když námitka promlčení je důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. 20 Cdo 2806/2009 nebo ze dne 5. 4. 2011 sp. zn. 20 Cdo 4453/2009). Tato námitka tak z povahy věci může být ze strany povinné osoby uplatněna nejdříve v rámci vykonávacího řízení, v řízení předcházejícím nařízení výkonu rozhodnutí se jí soud zabývat nemůže (ústavnost tohoto závěru potvrdil Ústavní soud např. v usnesení ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 3125/11).
33. K tomu je nutno poznamenat, že hovoří-li Soudní dvůr EU ve věci Kyrian (bod 40-42) o předpokladu, že přezkum exekučního titulu spadá do výlučné působnosti orgánů členského státu, ve kterém má sídlo dožadující orgán, zjevně se předpokládá možnost využití systému relevantních opravných prostředků ve státě dožadujícího orgánu ze strany subjektu, jemuž je exekučním titulem stanovena povinnost. Je jistě možné předpokládat, že vykonávací řízení může nejprve probíhat na území dožadujícího členského státu a teprve poté, je-li bezúspěšné, dožadující stát využije systém zaručující vzájemnou pomoc při vymáhání předmětné pohledávky mezi členskými státy EU. Pokud je však vykonávací řízení zahájeno a vedeno pouze příslušnými orgány dožádaného členského státu (např. je-li zjevné, že by vykonávací řízení v dožadujícím členském státě s přihlédnutím ke všem okolnostem nevedlo ke kýženému výsledku), možnost přezkumu námitky promlčení práva na výkon vymáhané pohledávky, je-li v rámci vykonávacího řízení uplatněna, ze strany orgánů dožadujícího členského státu zaručena není, neboť vykonávací řízení provádějí orgány dožádaného členského státu dle právního řádu tohoto státu, což však nevylučuje, aby námitka promlčení práva přiznaného rozhodnutím byla posouzena podle práva jiného státu (nejde totiž o provedení výkonu rozhodnutí).
34. Další námitka, resp. otázka, kterou stěžovatel vymezil v ústavní stížnosti (i dovolání), se týká nedostatku aktivní legitimace Celního úřadu Plzeň k podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Nejvyšší soud tuto otázku v napadeném rozhodnutí posoudil jako nepřípustnou s odůvodněním, že v tomto ohledu bylo rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. K této námitce tak Ústavní soud konstatuje, že napadené usnesení obsahuje zřetelné důvody, pro něž se Nejvyšší soud meritorním přezkumem vznesené otázky nezabýval, když poukázal na svoji judikaturu, podle níž vymáhá-li nedoplatky cla, daní a poplatků celní úřad, má postavení správce daně podle ustanovení § 1 odst. 2 věty druhé zákona č. 337/1992 Sb., a tedy i způsobilost být účastníkem řízení podle ustanovení § 19, věty za středníkem, občanského soudního řádu; je proto oprávněn podat návrh na nařízení soudního výkonu takového rozhodnutí a být i účastníkem příslušného řízení. V podrobnostech se otázkou aktivní legitimace Celního úřadu Plzeň zabýval krajský soud v usnesení ze dne 9. 9. 2010 č. j. 15 Co 54/2010-92, jímž potvrdil usnesení okresního soudu o nařízení výkonu rozhodnutí (č. l. 92), na nějž postačí odkázat. Ústavní soud neshledal, že by napadené usnesení Nejvyššího soudu v tomto ohledu vykazovalo vady, jež by byly relevantní z hlediska ústavnosti; to ovšem nemá vliv na úspěšnost ústavní stížnosti, danou protiústavním výkladem právní otázky, jejíž právní posouzení Nejvyšší soud provedl.
VI.
Závěr
35. Nejvyšší soud posoudil otázku, týkající se postupu soudu o námitce promlčení práva na vymáhání pohledávky na základě zákona č. 191/2004 Sb., způsobem, kterým nepřípustně zasáhl do práva stěžovatele na soudní ochranu. Tento zásah konkrétně spočíval v přijetí takového výkladu tzv. podústavního práva, podle něhož není soudní orgán ve vykonávacím řízení, ve kterém byla uplatněna námitka promlčení, povinen zjišťovat obsah právního předpisu, jímž se promlčení práva na výkon rozhodnutí řídí, a rozhodné skutečnosti pro posouzení běhu takové lhůty. Takový výklad je v rozporu s principem nezávislého výkonu soudní moci České republiky.
36. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2015 č. j. 26 Cdo 1125/2015-187 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, a proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení zrušil [§ 82 odst. 1, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US