// Profipravo.cz / Promlčení 17.03.2017
ÚS: Aplikace institutu dobrých mravů na námitku promlčení
I. Uplatnění námitky promlčení se může příčit dobrým mravům jen v případech odůvodňujících významný zásah do principu právní jistoty; posoudí-li odvolací soud takovou námitku odlišně od názoru soudu prvního stupně, jakož i od právní argumentace účastníků řízení, aniž jim dá příležitost vyjádřit se k jeho odlišnému náhledu, porušuje jejich právo být slyšen podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tento závěr se uplatní rovněž při vadné aplikaci tzv. moderačního práva soudu podle § 150 občanského soudního řádu, není-li vytvořen procesní prostor pro účastníky řízení, aby se k jeho eventuálnímu uplatnění vyjádřili.
II. Vypořádá-li soud námitky žalobce, nikoli však již obranné námitky druhé strany sporu, upírá tím fakticky možnost procesní obrany proti uplatněnému žalobnímu návrhu; takový postup je v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň tím dochází k porušení rovnosti všech účastníků v řízení zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
III. Dovolací soud, který při posuzování přípustnosti dovolání pomine konkrétně formulované námitky proti porušení základních práv a svobod v rozhodnutí odvolacího soudu, poruší povinnost chránit základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1020/16, ze dne 28. 2. 2017
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 5. 2014 č. j. 5 C 232/2012-133 byl zamítnut návrh vedlejšího účastníka a) (dále též "žalobce"), aby bylo stěžovatelce a vedlejšímu účastníku b) uloženo zaplatit společně a nerozdílně částku 3 190 506 Kč (výrok I), bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky II a III) a řízení bylo ohledně částky 482 494 Kč zastaveno (výrok IV) z důvodu částečného zpětvzetí žaloby. V řízení před okresním soudem bylo zjištěno, že vedlejší účastník a) zaslal na účet vedlejšího účastníka b) částku 1 175 000 Kč a splácel jeho a stěžovatelčin úvěr (dále též "žalovaní") u České spořitelny, a. s. Tyto finanční prostředky sloužily k financování výstavby bytové jednotky v obci Zdiměřice, do které se žalovaní posléze nastěhovali. Mezi žalobcem a žalovanými (t. č. manželi) byla uzavřena ústní dohoda, že poté, co splatí jejich úvěr, převedou žalovaní do jeho vlastnictví svůj rodinný dům v Ledči nad Sázavou. Od roku 2007 žalobce tento dům užíval, přičemž žalovaní mu udělili plnou moc k jeho prodeji. Dne 15. 2. 2012 stěžovatelka vypověděla plnou moc udělenou žalobci k prodeji domu v Ledči nad Sázavou. Vedlejší účastník b) podepsal listinu "Uznání dluhu" (podpis úředně ověřen dne 21. 3. 2012), sepsanou žalobcem, zatímco stěžovatelka to odmítla. Okresní soud konstatoval, že ohledně částky 1 175 000 Kč nebyla mezi žalobcem a žalovanými uzavřena smlouva o půjčce, zatímco dohoda o budoucím převodu nemovitosti byla uzavřena ústně a z důvodu nedostatku písemné formy je neplatným právním úkonem. Jestliže žalobce na základě tohoto neplatného úkonu plnil, došlo k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaných. Soud však uznal jako důvodnou námitku promlčení, kterou vznesli žalovaní. Listinu označenou jako "Uznání dluhu" posoudil tak, že nezpůsobila přerušení promlčecí lhůty, neboť neměla zákonem vyžadované náležitosti. Okresní soud proto zamítl žalobu ohledně částky 1 175 000 Kč, ohledně částky 2 015 506 Kč byla žaloba zamítnuta z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace vedlejšího účastníka a), který jako žalobce platby v hotovosti ve výši 1 013 006 Kč neprokázal a částka 1 002 500 Kč byla na úvěrový účet žalovaných zaslána z účtu jeho družky.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit částku 1 175 000 Kč, jinak rozsudek okresního soudu potvrdil. Ohledně částky 2 015 506 Kč shledal krajský soud rozsudek okresního soudu věcně správným, ztotožnil se i se závěrem, že žalovaní získali bezdůvodné obohacení z neplatného právního úkonu na úkor vedlejšího účastníka a), přičemž tento závazek vznikl za trvání manželství žalovaných a patří tak do společného jmění manželů. Krajský soud však shledal uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy a dospěl k závěru, že zánik nároku v důsledku promlčení by byl nepřiměřeně tvrdým postihem.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání žalovaných proti rozsudku krajského soudu odmítl pro nepřípustnost. Úvahy krajského soudu stran posouzení nemravnosti námitky promlčení shledal v souladu s ustálenou judikaturou a nepovažoval je za zjevně nepřiměřené. Ostatní námitky žalovaných (otázka pasivní věcné legitimace stěžovatelky, procesní pochybení krajského soudu) pak již nebyly posuzovány s ohledem na závěr o nepřípustnosti dovolání dle § 242 odst. 3 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve shrnula dosavadní průběh řízení a v něm uplatňovanou argumentaci. V části ústavní stížnosti nazvané "stížnostní body" pak z hlediska obsahového vymezila čtyři stěžejní námitky.
6. V prvé z nich stěžovatelka namítá, že ve věci nebyla pasivně legitimována, uzavření jakékoli smlouvy s žalobcem od počátku popírala (neměla dispoziční oprávnění k účtu, na nějž byly peníze zaslány, šlo o závazek přesahující míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, k němuž nedala souhlas), jednalo se proto o výlučný závazek vedlejšího účastníka b). V řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelka souhlasila s tím, aby žalobce nemovitost užíval, soudy se nezabývaly vznikem a podrobnostmi jejího užívání. Stěžovatelka má za to, že krajský soud převzal od žalobce ničím neprokázané tvrzení, že žalovaní udělili žalobci plnou moc k prodeji nemovitosti z toho důvodu, že žalobce již ztratil zájem o koupi nemovitosti. Domnívá se, že žalobce v řízení neunesl důkazní břemeno týkající se věcné legitimace účastníků. Napadené rozhodnutí krajského soudu považuje stěžovatelka za nepřezkoumatelné a překvapivé. V této souvislosti připomíná např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213) a ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 654/03 (N 27/32 SbNU 255).
7. Dále stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že námitka promlčení byla podána v rozporu s dobrými mravy a je tak projevem zneužití práva na úkor žalobce. Domnívá se, že pro všechny subjekty soukromoprávních vztahů platí zásada "bdělým náležejí práva", přičemž žalobce nečinil žádné relevantní kroky k naplnění (respektive alespoň formalizaci) smluvního vztahu, jehož vznik se celé řízení snaží prokázat. Stěžovatelka zpochybňuje přiléhavost odkazované judikatury a sama poukazuje na nález ze dne 28. 8. 2001 sp. zn. I. ÚS 528/99 (N 126/23 SbNU 217). Stěžovatelka dále uvádí, že žalobce rozpor výkonu práva s dobrými mravy nenamítal, krajský soud tak v rozporu se zásadou kontradiktornosti nepřípustným způsobem nahradil jeho procesní aktivitu. Je přesvědčena, že napadené rozhodnutí krajského soudu bylo překvapivým rozhodnutím, neboť se žalovaní k aplikaci dobrých mravů nemohli vyjádřit; tím vybočilo z ústavních mezí.
8. Jako třetí námitku stěžovatelka uvádí způsob, jakým krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (tj. že žalovaným se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává), přičemž využil zákonnou výjimku s odkazem na ustanovení § 150 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Žalobce byl přitom ve věci úspěšný jen zčásti. Stěžovatelka (žalovaní) neměla možnost vyjádřit se k aplikaci moderace, přijaté rozhodnutí tak bylo nepředvídatelné. K tomu stěžovatelka poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 1534/10 (N 126/65 SbNU 629), ze dne 10. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 2801/11 (N 213/71 SbNU 501) a ze dne 19. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2456/13 (N 168/74 SbNU 451).
9. Konečně stěžovatelka namítá, že vedlejší účastník b) uplatnil v řízení před okresním soudem (ve svém vyjádření ze dne 22. 4. 2014) námitku započtení pohledávky za žalobcem, k níž se stěžovatelka připojila. Okresní soud tuto námitku blíže neposuzoval, neboť dospěl k závěru o promlčení práva žalobce. Po započtení by ve vztahu k žalovaným šlo o povinnost uhradit částku (pouze) ve výši 215 000 Kč. Pokud se krajský soud touto námitkou nezabýval, porušil tím právo stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť rozhodnutí není řádně odůvodněno.
III.
Vyjádření účastníků řízení
10. Ústavní soud podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení.
11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. K námitce nedostatku pasivní věcné legitimace uvedl, že k této otázce se dovolání vyjadřovalo velmi úsporně a s ohledem na skutkový charakter námitky se jí dovolací soud zabývat nemohl. Argumentace stěžovatelky podle Nejvyššího soudu nemá ústavní rozměr. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, dovolací soud se nemohl zabývat námitkou započtení ani tzv. překvapivostí rozhodnutí krajského soudu.
12. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že podle jeho názoru toto rozhodnutí nepřípustným způsobem nezasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
13. Vedlejší účastník a) (žalobce v původním řízení) ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že k porušení základních práv stěžovatelky nedošlo. Nedostatek pasivní legitimace stěžovatelky nebyl prokázán. Promlčení dluhu nezavinil, neboť do poslední chvíle měl za důvodné věřit, že dluh bude uhrazen, když zajištění tohoto dluhu bylo poskytnuto v podobě plné moci k prodeji. V řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že to byla stěžovatelka a vedlejší účastník b) (žalovaní), kteří mu způsobili újmu, jež dosud trvá a nebyla ani zčásti kompenzována. Napadené rozhodnutí krajského soudu nepovažuje za překvapivé. K námitce započtení vedlejší účastník b) poukazuje na to, že její oprávněnost nebyla prokázána a doložena, tento nárok stěžovatelky [a vedlejšího účastníka b)] hodnotí jako neodůvodněný.
14. Vedlejší účastník b) (žalovaný v původním řízení) se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ztotožnil s argumentací stěžovatelky (jakož i s jejím petitem), s výjimkou námitky absence její pasivní legitimace, která je podle jeho názoru účelová. Napadený rozsudek krajského soudu je nepředvídatelný, se znaky libovůle, protože nedošlo k vypořádání se s jeho námitkami stran započtení vzájemných nároků účastníků a aplikace § 150 o. s. ř. Námitka započtení nepředstavovala obstrukční obranu, nýbrž vycházela z reálného nároku vůči stěžovatelce za užívání jejich rodinného domu. Jakkoli žalobce tuto skutečnost v řízení rozporoval, vedlejší účastník b) Ústavnímu soudu sděluje, že probíhá soudní řízení iniciované družkou žalobce, jehož předmětem je nárok odpovídající v tomto řízení zamítnuté části nároku (cca 2 miliony Kč). V uvedeném řízení bylo výslechem svědka a listinami prokázáno, že žalobce jejich dům komerčně pronajímal a po dobu cca 4 let inkasoval nájem. K vyjádření je připojen protokol z jednání ve věci vedené u okresního soudu sp. zn. 3 C 419/2015, z něhož tyto skutečnosti vyplývají.
15. Stěžovatelka v replice k vyjádření vedlejšího účastníka a) dodala nad rámec toho, co již uvedla v ústavní stížnosti, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu [nález ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 22/10 (N 77/57 SbNU 43)], že vedlejší účastník a) neprokázal, že by věděl o předmětných finančních transakcích. Z provedeného dokazování rovněž podle jejího názoru nevyplývá, že by jednotlivé částky byly hrazeny na účet, který si stěžovatelka s vedlejším účastníkem b) zajistila za trvání jejich manželství, naopak v řízení bylo prokázáno, že účet byl veden pouze na jeho jméno, bez přístupových či dispozičních práv pro stěžovatelku. K námitce započtení stěžovatelka doplnila, že nezabýval-li se jí krajský soud (resp. okresní soud), stěžovatelka ani Josef Rajdl nebyli vyzváni k doplnění tvrzení a označení důkazů; skutečnost, že soudy nesplnily jejich poučovací povinnost, stěžovatelce nelze přičítat k tíži.
16. V replice k vyjádření vedlejšího účastníka b) stěžovatelka nad rámec již uvedeného doplnila s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 26. 5. 2004 sp. zn. 33 Odo 221/2002), že účastníkem odpovědnostního závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení je pouze ten z manželů, kterému bylo bez právního důvodu plněno.
IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu
17. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů projednání ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost je důvodná. Byl přitom veden těmito úvahami.
19. Stěžovatelka upozornila zejména na několik tvrzených procesních pochybení krajského soudu, jimiž mělo dojít k porušení jejího základního práva na soudní ochranu (absenci její pasivní legitimace, překvapivost rozhodnutí krajského soudu při aplikaci institutu dobrých mravů, nepředvídatelnost a překvapivost rozhodnutí krajského soudu k náhradě nákladů řízení, a nevypořádání námitky započtení), přičemž k nápravě těchto pochybení v dovolacím řízení nedošlo. Jak v minulosti Ústavní soud vyložil, právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. V případě subjektivního práva na soudní ochranu je třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé [viz např. usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02 (U 19/31 SbNU 327), nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2435/13 či nález ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3317/15 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http:// nalus.usoud.cz]. V dané věci tak bylo nutno zkoumat, zda stěžovatelkou namítaná porušení procesních pravidel představují zásah do jejího subjektivního práva na soudní ochranu skutečně ústavní intenzity. V tomto ohledu má Ústavní soud za to, že takový zásah představuje jednak nevypořádaná námitka započtení, jednak překvapivost napadeného rozhodnutí krajského soudu spočívající v aplikaci generální klauzule dobrých mravů.
20. Z průběhu řízení před okresním soudem se podává, že stěžovatelka, stejně jako vedlejší účastník b), uplatnila vůči vedlejšímu účastníku a) námitku započtení. Zákonným podkladem k tomuto postupu je ustanovení § 98 o. s. ř., podle něhož soud posuzuje projev žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, a tato pohledávka zároveň nepřevyšuje vlastní žalovanou pohledávku (jinak by šlo o tzv. vzájemný návrh), jako obranu proti návrhu. Řádným uplatněním se tak námitka započtení stává předmětem řízení, přičemž z dikce uvedeného ustanovení lze dovozovat, že takový postup soudu, kterým by mohla být vyloučena k samostatnému řízení, je s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení a šetření práv jeho účastníků zapovězen (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005 sp. zn. 33 Odo 67/20054).
21. Okresní soud námitku započtení blíže nezkoumal, neboť ve věci dospěl k závěru, že žalobcem uplatněný nárok je promlčen. Krajský soud v návaznosti na odvolání žalobce dospěl k závěru, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, a napadeným rozsudkem odvolání částečně vyhověl. Sám změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 1 175 000 Kč, aniž by se však s jejich námitkou ohledně započtení jakkoli vypořádal, případně toto vypořádání ponechal na okresním soudu a věc mu po zrušení jeho rozsudku vrátil. Tento postup krajského soudu, kterým byla ve výsledku žalovaným fakticky upřena procesní obrana proti uplatněnému žalobnímu návrhu, je nutno považovat za rozporný s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zároveň tím došlo k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, resp. požadavku na rovnost všech účastníků řízení a s ním spjatého principu kontradiktornosti řízení, pokud byly zohledněny a vypořádány námitky žalobce, nikoli však již obranné námitky započtení žalovaných.
22. Zjištění, že ve vztahu ke stěžovatelce došlo k porušení jejího základního práva na soudní ochranu tím, že krajský soud nijak nereflektoval jí uplatněnou procesní obranu, je jedním z důvodů vyhovění ústavní stížnosti. Tento závěr nicméně nijak nepředvídá, jakým způsobem měla být uplatněná námitka započtení vypořádána, to bude předmětem dalšího řízení před obecnými soudy.
23. Stěžovatelce je nutno dát za pravdu i v případě námitky překvapivosti rozhodnutí krajského soudu ohledně uplatnění generální klauzule dobrých mravů. V průběhu řízení před okresním soudem nebyla otázka aplikace klauzule dobrých mravů při posouzení promlčení zvažována, žalobce jí neargumentoval, a to ani v odvolání. Krajský soud tak nepřisvědčil právním argumentům vedlejšího účastníka b) v tomto směru, nýbrž na zjištěný skutkový stav uplatnil takovou právní kvalifikaci, s níž účastníci řízení nepočítali, popř. z ní nevycházeli; poprvé se totiž o zastávaném právním názoru krajského soudu na potřebu uplatnění klauzule dobrých mravů dozvěděli až z napadeného rozsudku krajského soudu, resp. jeho odůvodnění.
24. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07 (N 134/50 SbNU 181), "(n)utnost zpřístupnění odchylného právního názoru účastníkům vyplývá i z faktu, že odvolatel svým odvoláním brojí proti určitému skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení, jak k němu dospěl soud prvního stupně; odvolací odpůrce se potom vyjadřuje k argumentaci obsažené v odvolání. Argumentace odvolatele i odvolacího odpůrce se tedy vztahuje k napadenému prvoinstančnímu rozhodnutí, přičemž žádný z nich v době, kdy podává odvolání či vyjádření k němu, nemůže předpokládat, zda odvolací soud zaujme jiný právní názor, jakou bude mít tento právní názor podobu, a jaké skutkové a právní důvody by z hlediska tohoto odlišného právního názoru měly být relevantní." Jestliže odvolací soud uplatní právní posouzení věci, které je odlišné od právního posouzení věci soudem prvního stupně, jakož i od traktované právní argumentace účastníků řízení, a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, porušuje právo na slyšení podle čl. 38 odst. 2 Listiny [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3330/13 (N 18/76 SbNU 283) či ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. I. ÚS 2502/09 (N 52/56 SbNU 561)]. Podle judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu se navíc uplatnění námitky promlčení může příčit dobrým mravům jen ve výjimečných případech, odůvodňujících významný zásah do principu právní jistoty, proto nebylo možno od účastníků řízení rozumně očekávat, že budou tento procesní postup předpokládat [srov. nález ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 718/11 (N 124/65 SbNU 607) či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011 sp. zn. 21 Cdo 85/2010].
25. V návaznosti na postup krajského soudu, jímž byla stěžovatelce (jakož i ostatním účastníkům řízení) upřena možnost vyjádřit se k aplikaci institutu dobrých mravů na námitku promlčení žalovaného nároku, je nutno za vadu ústavních rozměrů považovat také postup krajského soudu, který z důvodů hodných zvláštního zřetele nepřiznal žalovaným náhradu nákladů řízení; tento důvod spatřoval právě v jednání žalovaných v rozporu s dobrými mravy. Jak totiž vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu k aplikaci § 150 o. s. ř. obecnými soudy, je nutno trvat na povinnosti (vyplývající v obecné rovině z práva na soudní ochranu) vytvořit procesní prostor pro účastníky řízení k tomu, aby se k eventuálnímu uplatnění moderačního práva dle předmětného ustanovení o. s. ř., zejména při jeho uplatnění až v odvolacím řízení, vyjádřili [např. nálezy ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309), ze dne 10. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1648/09 (N 47/56 SbNU 515), ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 2994/14 nebo ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 46/13 (N 29/72 SbNU 337)].
26. K napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu je pak nutno uvést, že dovolání stěžovatelky [jakož i vedlejšího účastníka b)] bylo odmítnuto pro nepřípustnost z důvodu nenaplnění předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. Namítanou absencí vypořádání námitky započtení se dovolací soud nezabýval s odkazem na § 242 odst. 3 o. s. ř. a k překvapivosti rozhodnutí krajského soudu stran aplikace institutu dobrých mravů uvedl, že nejde o otázku, na níž napadené rozhodnutí závisí. K tomu však Ústavní soud připomíná svůj dříve vyjádřený názor (srov. usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, ze dne 8. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 941/15 nebo nález ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 1113/16), že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná rovněž jako dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení. Jestliže přitom nejde o námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva (např. žalobu pro zmatečnost), může se účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní stížností jejich ochrany tehdy, pokud předtím řádně vyčerpal dovolání podle § 237 o. s. ř.
27. V tomto kontextu posuzování přípustnosti dovolání Ústavní soud dospěl ve své judikatuře k právnímu názoru, že s ohledem na ustanovení čl. 4 ve spojení s čl. 83 a čl. 89 odst. 2 Ústavy je přípustné dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. i Ústavního soudu, nebo jde o otázku, která dosud dovolacím soudem nebo Ústavním soudem nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo je rozhodována dovolacím soudem odchylně i po rozhodnutí Ústavního soudu o ní, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka vztahující se k ochraně základních práv a svobod posouzena jinak, není-li o ní dosud rozhodnuto vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu (viz nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. 1594/16).
28. Ústavní soud má za to, že tomuto výše uvedenému požadavku Nejvyšší soud nedostál. Stěžovatelka v dovolání z tohoto hlediska řádně vymezila dovolací důvod, za nějž mj. považovala absenci vypořádání námitky započtení, jakož i překvapivost rozhodnutí o odvolání stran uplatnění institutu dobrých mravů; vymezila tak otázky procesního práva, které s ohledem na povinnost dovolacího soudu poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy) měly být předmětem posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. K tomu však Nejvyšší soud nepřistoupil, byť, jak plyne z výše uvedeného, základní práva stěžovatelky skutečně porušena byla. Ústavní soud podotýká, že v tomto případě stěžovatelka nepostupovala tak, že by s paušálním odvoláním se na pochybení krajského soudu, údajně zasahujících do jejích základních práv, obcházela podmínky přípustnosti dovolání (a contrario usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. 30 Cdo 1377/2016), leč vyvinula úsilí se do zákonného rámce dovolání vejít a s judikaturou Nejvyššího soudu v základních rysech pracovala.
29. Co se týká ostatních námitek stěžovatelky, k namítané absenci pasivní legitimace se nejeví, že by právní závěr krajského soudu, jenž v tomto ohledu aproboval skutková a právní zjištění okresního soudu, vykročil z ústavních mezí výkladu příslušné úpravy a její aplikace na tento případ. Napadené rozhodnutí krajského soudu zahrnuje zřetelné, logické a relevantními skutkovými zjištěními podložené úvahy, které jej vedly k závěru, že předmětný závazek vznikl za trvání stěžovatelčina manželství s vedlejším účastníkem b) a že spadá do společného jmění žalovaných. V tomto ohledu lze považovat rozhodnutí krajského soudu ve spojení s rozhodnutím okresního soudu za přezkoumatelné, neboť z jeho odůvodnění zřetelně vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé [k tomu srov. např. nálezy ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153), ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) či ze dne 21. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 639/03 (N 102/34 SbNU 79)].
30. Námitkou stěžovatelky, týkající se zásahu do práva na ochranu vlastnictví, se Ústavní soud nezabýval, neboť tato otázka se vzhledem ke zrušení napadených rozhodnutí otevírá novému posouzení, které v dalším řízení může mít jiný dopad do majetkové sféry stěžovatelky, Ústavnímu soudu však v této fázi nepřísluší výsledek předjímat.
V.
Závěr
31. Ústavní soud uzavírá, že krajský soud se řádně nezabýval stěžovatelkou uplatněnou námitkou započtení, čímž porušil její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a zásadu rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále krajský soud vynesl v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny překvapivé rozhodnutí založené na uplatnění institutu dobrých mravů při posouzení promlčení, neboť žádný z účastníků tímto institutem neargumentoval, krajský soud na jeho uplatnění předem neupozornil, a stěžovatelka tak k němu nedostala náležitou příležitost vyjádřit se. Téhož porušení se v řízení o dovolání dopustil i Nejvyšší soud, když stěžovatelce v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 4 Ústavy neposkytl ochranu, ačkoliv k tomu měl zákonem vymezený prostor.
32. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená soudní rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US