// Profipravo.cz / Promlčení 09.11.2016
Počátek běhu promlčecí doby vůči ručiteli v případě prohlášení konkursu
Věřitel je v případě prohlášení konkursu na majetek dlužníka oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli i bez předchozího vyzvání dlužníka (§ 306 odst. 1 obch. zák.), a to nejdříve dnem následujícím po dni, kdy byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs. Nejpozději tímto dnem rovněž počíná vůči ručiteli běžet desetiletá promlčecí doba podle ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2372/2016, ze dne 1. 9. 2016
Dotčené předpisy:
§ 13 odst. 4 ZKV ve znění do 30. 4. 2000
§ 14 odst. 1 písm. a) ZKV ve znění do 30. 4. 2000
§ 306 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 408 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: konkursní řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 24. ledna 2014, č. j. 28 Nc 9714/2008-522, zastavil exekuci nařízenou na majetek povinných usnesením téhož soudu ze dne 18. března 2008, č. j. 28 Nc 9714/2008-10 (výrok I.). Dále soud prvního stupně rozhodl, že oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Petru Kociánovi, Exekutorský úřad Brno-venkov (dále též jen „soudní exekutor“) náhradu nákladů exekuce ve výši 14 436 Kč (výrok II.), že oprávněná je povinna uhradit právnímu zástupci povinného 2) na náhradě nákladů řízení částku 192 030 Kč (výrok III.), právnímu zástupci povinného 1) na náhradě nákladů řízení částku 853 627,41 Kč (výrok IV.) a právnímu zástupci povinného 4) na náhradě nákladů řízení částku 192 030 Kč (výrok V.). Soud zastavil exekuci, když dospěl k závěru, že vymáhaný nárok byl promlčen, neboť objektivní desetiletá promlčecí doba podle ustanovení § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“) uplynula v lednu 2008, ale exekuční řízení bylo zahájeno až dne 15. února 2008, a povinní námitku promlčení řádně uplatnili.
Protože ve vztahu k povinné 3) soud řádně neoznačil rozhodnutí, na základě nichž byla proti ní exekuce vedena ani nerozhodl o nákladech řízení povinné 3), usnesením téhož soudu ze dne 1. prosince 2014, č. j. 28 Nc 9714/2008-642, bylo výše uvedené usnesení podle ustanovení § 166 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), doplněno tak, že exekuce nařízená na majetek povinné 3) usnesením téhož soudu ze dne 27. července 2012, č. j. 28 Nc 9714/2008-277, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. června 2013, č. j. 20 Co 209/2013-434, se zastavuje a oprávněná je povinna zaplatit povinné 3) na náhradě nákladů řízení částku, jež bude stanovena samostatným usnesením.
Krajský soud v Praze jako odvolací soud k odvolání oprávněné, usnesením ze dne 21. května 2015, č. j. 17 Co 155/2014-727, 17 Co 102/2015, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se exekuce nezastavuje. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se nejdříve vypořádal s námitkou podjatosti předsedkyně senátu JUDr. Martiny Kasíkové vznesenou povinným 1) tak, že ji podle ustanovení § 15b odst. 1 a 2 o. s. ř. označil za nedůvodnou. Předsedkyně senátu se k ní vyjádřila před zahájením odvolacího jednání, a proto odvolací soud nepředložil věc k rozhodnutí nadřízenému soudu, s tím, že nadřízený soud o námitce podjatosti rozhodne zároveň s případným rozhodováním o opravném prostředku.
Odvolací soud dále dospěl k závěru, že v této věci jsou všichni povinní ručiteli a nejsou v pozici věřitele (patrně myšleno dlužníka), proto je třeba postupovat podle ustanovení § 306 odst. 1 obch. zák. ve znění platném v době, kdy došlo k prohlášení konkursu na majetek dlužníka (společnosti ACS Brandýs nad Labem, v.o.s. - automatizované družicové systémy VSAT, jejímiž společníky jsou povinní, kteří z tohoto titulu ručí za závazky dlužníka). Ohledně otázky počátku běhu desetileté promlčecí doby podle ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. odvolací soud uvedl, že ve vztahu k ručitelům se staly závazky splatnými až nabytím právní moci usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9. prosince 1997, č. j. 95 K 37/97-39, kterým byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs a bylo nepochybné, že společnost není schopna své závazky plnit dobrovolně. Toto usnesení nabylo právní moci dne 16. března 1998 a od tohoto data počala běžet desetiletá promlčecí doba podle ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. pro uplatnění nároku na zaplacení pohledávky právního předchůdce oprávněné ve výši 207 028 839,54 Kč z úvěrové smlouvy uzavřené podle ustanovení § 497 a násl. obch. zák. Podala-li tedy oprávněná návrh na nařízení exekuce dne 15. února 2008, nebyla tato pohledávka podle názoru odvolacího soudu promlčena.
Pokud jde o druhou pohledávku ve výši 687 457 Kč, která je v nařízené exekuci vymáhána (právní předchůdkyně oprávněné VZP ČR), odvolací soud uvedl, že se nejedná o obchodně závazkový vztah podle ustanovení § 261 obch. zák., a proto nelze použít právní úpravu obchodního zákoníku včetně posouzení otázky promlčení nároku ve vztahu k povinným. Zákonné ručení společníků veřejné obchodní společnosti se tak řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Při absenci podrobnější úpravy promlčení práva vymáhat pojistné v zákoně č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, je zapotřebí tuto otázku řešit podle ustanovení § 100 až § 114 obč. zák. Podle ustanovení § 110 odst. 1 obč. zák. bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Protože rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. října 2005, č. j. 7 C 135/2004-65, kterým bylo oprávněnému přiznáno právo na zaplacení částky 687 457 Kč, nabyl právní moci 6. ledna 2007, nebyla ani tato pohledávka v době podání návrhu na nařízení exekuce (15. února 2008) promlčena.
Usnesení odvolacího soudu napadli povinní 1) a 3) dovoláním (č. l. 761 - 764) a obsahově zcela totožné dovolání podali i povinný 2) (č. l. 771 - 774) a povinný 4) (č. l. 766 - 769). Přípustnost dovolání povinní dovozují z toho, že podle jejich názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a sice otázky určení data počátku běhu obecné desetileté promlčecí doby vůči zákonnému ručiteli (společníku veřejné obchodní společnosti) za situace, kdy hlavní dlužník (veřejná obchodní společnost) není schopen splnit své závazky a na majetek hlavního dlužníka je tak prohlášen konkurs.
Dovolatelé nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že k zesplatnění pohledávek, které mají věřitelé za dlužníkovými ručiteli, dochází až právní mocí usnesení, kterým byl na majetek hlavního dlužníka prohlášen konkurs. Zákonodárce podle nich v ustanovení § 14 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném v době, kdy došlo k prohlášení konkursu, tedy ve znění účinném do 30. dubna 2000 (dále též jen „ZKV“) stanovil taxativně účinky spojené již s prohlášením konkursu, a nikoliv až s právní mocí usnesení, kterým byl konkurs prohlášen. Stejný závěr lze vyvodit i z ustanovení § 306 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. prosince 2007. Povinní se proto domnívají, že již dne 9. prosince 1997, kdy byl na majetek hlavního dlužníka prohlášen konkurs, bylo zřejmé, že hlavní dlužník není schopen dostát svým splatným závazkům, a tímto dnem se právní předchůdce oprávněné mohl domáhat splnění splatného závazku po ručitelích. Desetiletá promlčecí doba proto počala běžet již dnem následujícím, tj. 10. prosince 1997. Návrh na nařízení exekuce podaný oprávněnou dne 15. února 2008 tak byl podán v době, když již byla pohledávka promlčena. Z těchto důvodů povinní navrhují, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že se exekuce zastavuje, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a přiznal povinným náhradu nákladů řízení.
Povinní dále v dovolání namítají nesprávné posouzení námitky podjatosti předsedkyně odvolacího senátu JUDr. Martiny Kasíkové, kterou vznesl povinný 1) v podání ze dne 6. května 2015. Podjatost spatřují v tom, že v době zahájení exekucí vedených na majetek povinných byla JUDr. Martina Kasíková předsedkyní Okresního soudu Praha-východ, který o návrzích oprávněné na nařízení exekuce rozhodoval. Tato předsedkyně odvolacího senátu také rozhodovala o stížnosti povinného 1), kterou podal proti zahájeným exekucím. Povinní jsou přesvědčeni, že odvolací soud se nesprávně vypořádal se vznesenou námitkou podjatosti, když věc nepostoupil spolu se svým vyjádřením nadřízenému soudu. Z těchto důvodu povinní žádají, aby dovolací soud posoudil námitku podjatosti a případně rozhodl o vyloučení předsedkyně odvolacího senátu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastníky řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí ohledně první exekvované pohledávky ve výši 207 028 839,54 Kč s příslušenstvím závisí na vyřešení otázky hmotného práva (kdy počíná běžet desetiletá promlčecí doba podle ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. vůči ručiteli za situace, kdy na majetek hlavního dlužníka je prohlášen konkurs), která nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je v tomto rozsahu opodstatněné.
Ohledně druhé exekvované pohledávky ve výši 687 457 Kč s příslušenstvím však napadené rozhodnutí na vyřešení výše uvedené otázky nezávisí a dovolatelé co do této částky neuvedli předpoklady přípustnosti ani nevymezili důvod dovolání (srov. § 237 a § 241a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.), proto Nejvyšší soud v tomto rozsahu dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud nespatřuje vadu řízení v tom, že odvolací soud rozhodl při jednání konaném dne 19. května 2015, ačkoliv povinný 1) podáním ze dne 6. května 2015, které bylo odvolacímu soudu doručeno dne 12. května 2015, namítl podjatost předsedkyně odvolacího senátu. Postup soudu, který v situaci, kdy je námitka podjatosti vznesena krátký čas před nařízeným jednáním, nepředloží věc svému nadřízenému soudu podle ustanovení § 15b odst. 1 o. s. ř., ale jednání provede a vydá při něm rozhodnutí, je plně v souladu s ustanovením § 15b odst. 2 o. s. ř. [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 714/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2012, sen. zn. 29 NSČR 75/2011, uveřejněné ve zvláštním čísle časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 14].
Nadto platí, že případné pochybení soudu při postupu podle ustanovení § 15b o. s. ř. není samo o sobě vadou, jež může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu by zakládalo až zjištění, že námitka podjatosti byla důvodná a rozhodnutí vydal vyloučený soudce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1567/2009, uveřejněného pod číslem 130/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo opět i usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 75/2011).
Dovolatelé nicméně námitku, že o věci rozhodovala vyloučená (podjatá) soudkyně, uplatnili i v dovolání. V občanském soudním řízení je nutné důsledně odlišovat námitku podjatosti soudce (§ 15a odst. 3 o. s. ř.) a námitku, že ve věci rozhodl vyloučený soudce, která je odvolacím důvodem a zmatečností, tedy důvodem žaloby pro zmatečnost a vadou, k níž přihlíží ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. i dovolací soud v dovolacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008, uveřejněného pod číslem 66/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněném pod číslem 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že o tom, zda řízení před soudy nižších stupňů je postiženo zmatečností, nelze v dovolacím řízení provádět dokazování (tzv. zmatečnostní vada se musí podávat z obsahu spisu).
Z obsahu spisu se existence zmatečnostní vady řízení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. v podobě namítané dovolateli nepodává. Z toho, že předsedkyně odvolacího senátu byla v době zahájení exekucí vedených na majetek povinných předsedkyní Okresního soudu Praha-východ, který o návrzích oprávněné na nařízení exekuce rozhodoval, není dán důvod pochybovat o nepodjatosti soudkyně. Takový důvod není zjevně dán ani z toho, že jakožto předsedkyně soudu prvního stupně rozhodovala o stížnosti povinného 1) ze dne 22. srpna 2008, kterou podal proti zahájeným exekucím, když mu přípisem ze dne 29. srpna 2008 pouze sdělila spisovou značku exekučního řízení a uvedla, že jí jako předsedkyni okresního soudu nepřísluší zasahovat do jednotlivých věcí a určovat postup v nich, a že stížnost předává k vyřízení příslušné soudkyni a vyšší soudní úřednici.
Jiné vady řízení odvolatelé nenamítali a nevyplývají ani ze spisu, proto zbývá vyřešit otázku počátku běhu promlčecí lhůty, na které závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 13 odst. 4 ZKV nastanou účinky prohlášení konkursu dnem vyvěšení usnesení na úřední desce soudu. Tímto dnem se dlužník stává úpadcem.
Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) ZKV prohlášením konkursu oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné.
Podle ustanovení § 306 odst. 1 obch. zák. je věřitel oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Tohoto vyzvání není třeba, jestliže je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní, zejména při prohlášení konkursu.
Podle ustanovení § 408 odst. 1 věty první obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet.
Odvolací soud, aniž v napadeném rozhodnutí uvedl, z jaké úvahy vycházel, dospěl k závěru, že ve vztahu k ručitelům se staly závazky splatnými až nabytím právní moci usnesení, kterým byl na majetek původního dlužníka prohlášen konkurs, a bylo nepochybné, že původní dlužník není schopen své závazky plnit dobrovolně. Tento závěr však není správný.
Zákon výslovně stanoví, že účinky prohlášení konkursu nastanou dnem vyvěšení usnesení o prohlášení konkursu na úřední desce soudu (§ 13 odst. 4 ZKV). Tyto účinky, jejichž výčet obsahuje § 14 ZKV, tak nejsou spojeny s právní mocí usnesení. Dovolací soud se otázkou, kdy nastávají účinky prohlášení konkursu, zabýval například v rozsudku ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 1728/2007, v jehož odůvodnění dospěl k závěru, že účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka nastávaly od 00:00 hodin dne, kdy bylo toto usnesení vyvěšeno na úřední desce soudu.
Protože prohlášením konkursu na majetek dlužníka přechází na správce konkursní podstaty oprávnění nakládat s majetkem podstaty [§ 14 odst. 1 písm. a) ZKV], je nepochybné, že po prohlášení konkursu již dlužník svůj závazek nesplní.
Věřitel je tak v případě prohlášení konkursu na majetek dlužníka oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli i bez předchozího vyzvání dlužníka (§ 306 odst. 1 obch. zák.), a to nejdříve dnem následujícím po dni, kdy byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs. Tímto dnem rovněž počíná běžet desetiletá promlčecí doba podle ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. V tomto případě proto počala promlčecí doba běžet dne 10. prosince 1997, a nikoliv až dne 16. března 1998, jak nesprávně dovodil odvolací soud.
Usnesení odvolacího soudu proto v daném rozsahu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-