// Profipravo.cz / Promlčení 04.08.2016
Řádné uplatnění nároku poškozeného v trestním řízení
Projev vůle, jímž má být zahájeno adhezní řízení, musí být formulován tak, aby z něj nepochybně vyplývalo, jakého nároku se poškozený domáhá, v jaké výši, vůči komu a z jakého důvodu. Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje, přitom pro uplatnění výše škody stačí alespoň uvedení minimální částky, v jaké má být škoda způsobená trestným činem nahrazena, případně stačí i uvedení takových údajů, z nichž je výše nároku na náhradu škody zřejmá i bez bližšího vyčíslení škody např. uvedením bodového ohodnocení bolestného či ztížení společenského uplatnění.
V daném trestním řízení vedeném proti žalovanému žalobce uvedl v podání adresovaném Policii ČR, že se připojuje k náhradě škody, a předložil zprávu lékaře obsahující bodové ohodnocení poškození jeho zdraví; byla tedy zřejmá i výše nároku, který z titulu náhrady škody na zdraví žalobce v adhezním řízení uplatnil.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5168/2015, ze dne 25. 5. 2016
Dotčené předpisy:
§ 112 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 106 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 43 zák. č. 141/1961 Sb. ve znění do 31. 12. 2009
Kategorie: promlčení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 9. 12. 2014, č. j. 14 C 468/2012-74, zamítl žalobu na zaplacení částky 114.000,- Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném dokazování dovodil, že žalovaný odpovídá za škodu, kterou žalobci způsobil trestným činem, za který byl pravomocně odsouzen. Žalobce dne 5. 6. 2009 ve své výpovědi do protokolu Policie ČR a po poučení poškozeného uvedl, že nejpozději do hlavního líčení stanoví výši náhrady, kterou bude požadovat po obviněném, jímž je žalovaný. Dopisem ze dne 7. 7. 2009 zaslal do policejního spisu bodové ohodnocení svého zranění, v němž je jeho škoda na zdraví ohodnocena 950 body podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., a zároveň uvedl, že se „připojuje k náhradě škody.“ K žádnému z hlavních líčení v trestní věci žalovaného se žalobce nedostavil. Žalovaný byl uznán vinným tím, že 22. 5. 2009 ve výkonu trestu ve věznici napadl žalobce nožem a způsobil mu vážná zranění, za toto jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 let a devíti měsíců; o náhradě škody nebylo v rozsudku rozhodnuto. Dopisem ze dne 27. 2. 2012 žalobce požádal soud o vysvětlení, proč nebylo o náhradě škody rozhodnuto, dopisem ze dne 14. 3. 2012 mu bylo sděleno, že v trestním řízení se nepřipojil s nárokem na náhradu škody, neboť neuvedl, jakou částku na náhradě škody po žalovaném požaduje. Soud věc posoudil podle § 43 odst. 3 trestního řádu (ve znění účinném do 30. 6. 2011), § 106 odst. 1 a § 112 věty první obč. zák. a dospěl k závěru, že nárok žalobce je promlčen, neboť žalobce věděl od počátku (od 22. 5. 2009), kdo mu škodu způsobil, a o výši škody se dozvěděl 22. 6. 2009, kdy převzal zprávu lékaře o bodovém ohodnocení jeho zranění. Od tohoto dne tedy počala plynout dvouletá subjektivní promlčecí doba, která marně uplynula dne 22. 6. 2011, žalobce se řádně nepřipojil s nárokem na náhradu škody do trestního řízení, neboť jeho návrh z hlediska požadované výše odškodnění nesplňoval požadavky § 43 odst. 3 trestního řádu (v tehdy platném znění), a nedošlo proto ke stavení běhu promlčecí doby podle § 112 obč. zák. Žaloba podaná dne 25. 7. 2012 byla podána po marném uplynutí promlčecí doby.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 5. 2015, č. j. 13 Co 50/2015-94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o promlčení nároku. Uvedl, že v podání ze dne 7. 7. 2009 doručeném do policejního spisu žalobce sice uvedl, že zasílá bodové ohodnocení svého zranění a že se připojuje k náhradě škody, a přiložil bodové ohodnocení ze dne 22. 5. 2009, avšak neuvedl žádnou částku, jejíž přiznání požaduje. Na předvolání k hlavnímu líčení na 18. 12. 2009 s poučením o nutnosti sdělit soudu konkrétní peněžní částku, se kterou se poškozený připojuje k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, žalobce nereagoval. Odvolací soud dovodil, že ač byl žalobce opakovaně poučen, nárok na náhradu škody v trestním řízení vedeném proti žalovanému řádně neuplatnil, neboť neuvedl konkrétní peněžní částku, kterou po žalovaném požaduje, takže promlčecí doba marně uplynula 23. 6. 2011, tedy před podáním žaloby. Námitku promlčení neshledal odvolací soud odporující dobrým mravům.
Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení. Namítá, že se svým nárokem na náhradu škody se připojil k trestnímu řízení, výši specifikoval 950 body podle vyhlášky ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., přičemž hodnota 120,- Kč za 1 bod je zcela konkrétní a nezpochybnitelná, neboť vychází z právního předpisu. Pokud existuje takovýto jednoznačný převodní poměr, je odmítnutí jeho nároku pouhým formalismem. Dovozuje, že jeho nárok není promlčen, po dobu běhu trestního řízení proti žalovanému byla promlčecí doba přerušena, a soud měl námitku promlčení vznesenou žalovaným vyhodnotit jako úkon v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání je podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro otázku řádného uplatnění nároku poškozeného v trestním řízení podle § 43 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (ve znění tehdy účinném, tj. do 31. 12. 2009).
Podle § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.
Stavení běhu promlčecí doby podle ustanovení § 112 obč. zák. nastává v případě, dojde-li ve stanovené promlčecí době k uplatnění práva u soudu anebo u jiného příslušného orgánu a jestliže věřitel řádně pokračuje v zahájeném řízení. Stavení promlčecí doby nastává pouze ve vztahu k tomu právu, které bylo v řízení uplatněno, a v tom rozsahu, v jakém byl nárok uplatněn, tedy ve výši, v jaké byl nárok uplatněn, a vůči té osobě, vůči níž se řízení vede (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, pod poř. č. 110, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1460/2002, ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2908/2008, a ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 867/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 827/2013).
Podle § 43 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. ř.“), poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§ 206 odst. 2). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje.
Bez toho, že by poškozený svůj nárok vůči určitému obviněnému uplatnil (§ 43 odst. 2 tr. ř.), nemůže soud ani v trestním řízení o náhradě škody rozhodovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. 1 Tz 28/67, publikovaný pod č. R 5/1968/I tr. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Projev vůle, jímž má být zahájeno adhezní řízení, musí být formulován tak, aby z něj nepochybně vyplývalo, jakého nároku se poškozený domáhá, v jaké výši, vůči komu a z jakého důvodu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 1345/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 5711). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje, přitom pro uplatnění výše škody stačí alespoň uvedení minimální částky, v jaké má být škoda způsobená trestným činem nahrazena (viz rozhodnutí ve věcech trestních uveřejněná pod č. 11/1967 a č. 7/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR), případně stačí i uvedení takových údajů, z nichž je výše nároku na náhradu škody zřejmá i bez bližšího vyčíslení škody např. uvedením bodového ohodnocení bolestného či ztížení společenského uplatnění (viz č. III/1967 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, str. 238, zpráva Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, publikovaná pod č. 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4155/2014).
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, v trestním řízení vedeném proti žalovanému žalobce uvedl v podání adresovaném Policii ČR, že se připojuje k náhradě škody, a předložil zprávu lékaře obsahující bodové ohodnocení poškození jeho zdraví. Ve světle výše uvedené, již dříve publikované judikatury, jejíž závěry jsou použitelné i v dané věci, byla tedy zřejmá i výše nároku, který z titulu náhrady škody na zdraví žalobce v adhezním řízení uplatnil. V případě pochyb o obsahu projevu vůle poškozeného ohledně osoby škůdce, vymezení výše škody či vyjádření požadavku na uložení povinnosti k náhradě škody by pak bylo třeba vyložit obsah jeho písemných podání i ústních sdělení zaznamenaných ve spise v jejich vzájemné souvislosti.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor, z něhož vycházel odvolací soud při posouzení promlčení nároku z hlediska jeho uplatnění v adhezním řízení, není v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil včetně závislých výroků (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-