// Profipravo.cz / Právní úkony 30.11.2017
Výklad nejednoznačného výrazu v pracovněprávních vztazích
Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se vyjasnit projev vůle postupem podle § 556 o. z., měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 25. 4. 2017
Dotčené předpisy:
§ 18 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 9. 2015
§ 557 o. z. ve znění do 29. 12. 2016
Kategorie: právní úkony, právní jednání; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Dopisem ze dne 2. 3. 2015, který žalobce převzal dne 13. 3. 2015, sdělil starosta městské části Praha 4 Mgr. Petr Štěpánek, CSc., žalobci, že jej se souhlasem ředitelky Magistrátu hlavního města Prahy JUDr. Martiny Děvěrové, MPA, odvolává z funkce tajemníka Úřadu městské části Praha 4 z důvodu, že „závažným způsobem porušil svoje zákonem stanovené povinnosti“, neboť „po dobu své pracovní neschopnosti“, kterou nastoupil dne 14. 7. 2014, tedy po období delší než 6 měsíců, „nezajistil“ svého zástupce, k zastupování ve funkci tajemníka pověřuje jednotlivé pracovníky úřadu bez projednání v radě městské části Praha 4, čímž za použití ustanovení § 103 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, žalobce porušuje povinnost danou ustanovením § 81 odst. 5 písm. c) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, v době své pracovní neschopnosti dochází na úřad a vykonává pracovní a úřední činnost, podepsal např. užití sociálního fondu, dále činil úkony v rámci zadávacího řízení na „zajištění externího správce, tj. outsourcing informačních technologií a služeb“, a to tak, že se např. zúčastnil jako člen komise pro otvírání obálek a člen hodnotící komise jednání těchto komisí a podepsal příslušné protokoly a informaci o nabídkové ceně a údajích z nabídek.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 13. 5. 2015 domáhal, aby bylo určeno, že uvedené odvolání žalobce z funkce tajemníka Úřadu městské části Praha 4 je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že jeho pracovní poměr u žalované byl založen jmenováním do funkce tajemníka ze dne 18. 10. 2007, že v červnu 2014 utrpěl krvácení do mozku, že od té doby až do svého odvolání z funkce tajemníka byl v pracovní neschopnosti, že jeho ošetřující lékař mu povolil vykonávat i v době nemoci některé lehčí administrativní psychicky méně náročné úkony jako jsou konzultace, porady či účast na formálním zasedání některých orgánů, že tyto činnosti byly omezeny časově na dobu povolených vycházek či „v nestresovém prostředí doma“, že nebyly splněny hmotněprávní předpoklady pro jeho odvolání z funkce tajemníka, neboť ve skutečnostech, v nichž žalovaná spatřuje skutkový důvod odvolání, nelze spatřovat porušení některé zákonem stanovené povinnosti závažným způsobem, že veškeré úkony, ať už pracovní, nebo úřední, prováděl zcela v souladu s doporučením lékaře a v době, kdy mu byly „v rámci režimu práce neschopného“ povoleny vycházky, že odvolání z funkce tajemníka je navíc nedostatečně určité a učiněné v rozporu s právem, neboť žalovaná „formálně odkazuje na zákonný důvod spočívající v odkazu na § 12 odst. 1 zákona č. 312/2002 Sb., ovšem toto porušení neprecizovala konkrétním písmenem v marginální rubrice právní normy“, že i důvody, ve kterých mělo spočívat závažné porušení jeho povinností, jsou vymezeny „velmi vágně až účelově“ a že nebyly splněny ani podmínky ustanovení § 97 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, neboť ze souhlasu zástupkyně ředitele Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 19. 2. 2015 není patrné, z jakých důvodů je souhlas s odvoláním tajemníka žalované dáván. Žalobce je přesvědčen, že uvedené odvolání z funkce tajemníka je neplatné a že bylo pouze „účelovým a politickým krokem“.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. 9. 2015 č. j. 10 C 82/2015-40 žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 7 600 Kč k rukám advokátky JUDr. Zdeňky Maršíkové Nocarové, Ph.D. Dovodil, že „námitka žalobce, že předchozí souhlas není dostatečně odůvodněn, není rozhodná za situace, kdy dostatečně podrobně je odůvodněna žádost o udělení souhlasu“, že zaměstnanci nelze vytknout, že během pracovní neschopnosti neplnil své povinnosti, které souvisí s výkonem práce, neboť zaměstnanec během pracovní neschopnosti žádnou takovou povinnost nemá, že účelem zákona není uložit tajemníku povinnost „zajistit“ si svého zástupce během své pracovní neschopnosti, ale že zákon předpokládá, že tajemník zástupce jmenuje předem (před „možným zahájením“ pracovní neschopnosti), že je sice pravdou, že žalobce to po svém jmenování do funkce neučinil, avšak že to mu žalovaná v odvolání nevytkla, že úmyslem žalované bylo vytknout žalobci, že nejmenoval zástupce až po zahájení pracovní neschopnosti, že tato výtka je formulována zcela jednoznačně, konkrétně a že jiný výklad nepřipouští, že žalobce nebyl povinen projednat pověřování zástupců v radě, že neměl ani povinnost o tom radu informovat, neboť povinnost daná ustanovením § 81 odst. 5 písm. c) zákona o hlavním městě Praze se netýká pověřování jednotlivých zaměstnanců zastupováním, ale jmenování zástupců, což je odlišné právní jednání, že pověření je jednání méně formální, kterým se řeší dočasný zástup např. po dobu nepřítomnosti vedoucího zaměstnance, že pojem „jmenování“ pak značí dočasné nebo trvalé zmocnění zaměstnance výkonem určité pracovní pozice, které je upraveno zákonem, a že samotná skutečnost, že žalobce v době dočasné pracovní neschopnosti docházel na úřad a vykonával pracovní a úřední činnost, přičemž žalovaná o docházkách žalobce do zaměstnání věděla (byť ne předem) a věděla též, že činí jednotlivá právní jednání, k jeho odvolání z funkce tajemníka nestačí, neboť žalobce neporušil žádnou povinnost uloženou mu organizačním řádem žalované, zákonem o hlavním městě Praze ani zákoníkem práce, a žalovaná, která si pouze nevěděla rady s „chaosem“, který žalobce údajně svévolnou činností přivodil, netvrdila, že by žalobce svým jednáním způsobil nějakou škodu nebo že by jednotlivá právní jednání činil v rozporu s jejími zájmy. Soud prvního stupně má za to, že žalovaná měla využít jiné právní prostředky, jak žalobce přimět, aby dodržoval „režim pracovní neschopnosti“, a jak jej za nedodržování postihnout, že případně mohla iniciovat kroky vedoucí k ukončení pracovní neschopnosti, pokud ji shledala účelovou, a že (vedle toho) měla využít jiné právní prostředky k zajištění bezproblémového chodu úřadu po dobu nepřítomnosti žalobce.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2016 č. j. 62 Co99/2016-129 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení „před soudy obou stupňů“ 2 000 Kč k rukám advokáta Mgr. Bc. Patrika Frka. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že po dobu pracovní neschopnosti zaměstnanec není povinen plnit své povinnosti, které souvisí s výkonem práce, že v tom, že žalobce v době pracovní neschopnosti docházel na úřad a vykonával některé činnosti, nelze bez dalšího spatřovat porušení zákonem stanovené povinnosti a že žalovaná měla využít jiné právní prostředky, jak přimět žalobce k tomu, aby dodržoval „léčební režim“ v době dočasné pracovní neschopnosti, a jak ho za jeho případné nedodržování postihnout, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud „s použitím výkladových pravidel“ uvedených v ustanovení § 556 občanského zákoníku dovodil, že žalovaná žalobci nevytýká to, že „nezajistil“ svého zástupce v době, kdy byl „dočasně uznán práce neschopným“, ale právě to, že tohoto zástupce „nezajistil“ dříve, tedy ještě před započetím této pracovní neschopnosti, fakticky tedy od 18. 10. 2007, kdy funkci tajemníka Úřadu městské části Praha 4 vykonával. Formulace „po dobu své pracovní neschopnosti, kterou jste nastoupil dne 14. července 2014, tedy po období delší než 6 měsíců“ podle názoru odvolacího soudu vyjadřuje právě to, že v době, kdy byl žalobce takto „dočasně uznán práce neschopným“, tento zástupce u žalované nepůsobil právě proto, že ho žalobce předtím neustanovil, což lze podle mínění odvolacího soudu dovodit i z toho, že žalovaná v žádosti o předchozí souhlas s odvoláním žalobce i v odvolání žalobce z funkce uvádí, že žalobce tímto svým jednáním porušil ustanovení § 81 odst. 5 písm. c) zákona o hlavním městě Praze za použití § 103 tohoto zákona. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že právní jednání žalované vyložil pouze jazykovým a gramatickým výkladem, aniž by použil též výklad logický a systematický se zaměřením na posouzení obsahu tohoto právního jednání a zkoumání vůle žalované. Odvolací soud má za to, že v daném případě nelze právní jednání obsažené v odvolání z funkce vyložit různým způsobem, kdy by bylo na místě použít výklad pro žalobce nejpříznivější, neboť i když „výklad důvodu odvolání pod bodem 1 není zcela jednoznačný a určitý“, tak ho „nelze vyložit tak, že žalovaná žalobci vytýká buď to, že žalobce nejmenoval svého zástupce v době své pracovní neschopnosti, nebo to, že svého zástupce nejmenoval před započetím pracovní neschopnosti“. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce tím, že nejmenoval svého zástupce po dobu svého působení ve funkci tajemníka, porušil svoji povinnost uloženou § 81 odst. 5 písm. c) zákona o hlavním městě Praze a že za situace, kdy žalobce vykonával funkci tajemníka od roku 2007 a svého zástupce nejmenoval za celou tuto dobu, je nutno uvedené jednání žalobce kvalifikovat jako závažné porušení zákonem stanovené povinnosti, které „samo o sobě opravňovalo žalovanou k tomu, aby žalobce odvolala z funkce“, a to se zřetelem k tomu, že dočasná pracovní neschopnost započatá dne 14. 7. 2014 trvala více než půl roku a že žalobce, který nemohl funkci tajemníka vykonávat, neměl svého zástupce a činnost úřadu tak „fakticky paralyzoval“. Tím, že po dobu své pracovní neschopnosti pověřoval různé zaměstnance úřadu k výkonu různých činností, žalobce podle názoru odvolacího soudu fakticky obcházel svoji povinnost uloženou § 81 odst. 5 písm. c) zákona o hlavním městě Praze za použití § 103 tohoto zákona jmenovat svého zástupce, přičemž skutečnost, zda se tak stalo s vědomím členů rady, je nerozhodná, neboť je zřejmé, že rada městské části takovéto pověřování neprojednala předem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že žalovaná „nezajištění“ si zástupce před započetím pracovní neschopnosti žalobci v odvolání z funkce nevytknula, že záměrem žalované bylo vytknout žalobci to, že nejmenoval svého zástupce až po zahájení pracovní neschopnosti, že výtka uvedená v odvolání z funkce je v tomto formulována zcela jednoznačně a že nelze připustit jiný výklad. Dovolatel má za to, že v celém textu, výklad jehož části je předmětem sporu, je zřetelná významová vágnost pojmů, že použitým slovním výrazům a termínům je tedy třeba rozumět v rozhodující míře v tom smyslu, jaký tyto výrazy mají v obecném základu spisovného jazyka, a že v daném případě nejsou dány žádné relevantní důvody pro to, aby jako základ interpretace „inkriminovaného smluvního textu“ byl v některé z jeho částí přijat odlišný význam použitých výrazů tak, jak to činí v napadeném rozhodnutí odvolací soud. Podle mínění dovolatele jde o projev vůle učiněný způsobem, jenž nevzbuzuje pochybnost o tom, co konkrétně chtěl jeden z účastníků „smlouvy“ projevit, „úkon“ v celém svém kontextu s ostatními částmi odvolání z funkce je v daném případě v naprostém souladu s jeho jazykovým projevem, o obsahu tohoto „právního úkonu“ nevzniká žádná pochybnost, a proto podle současné judikatury nelze jakoukoli pochybnost, vzhledem k „nejasnosti a neurčitosti tvrzené odvolacím soudem“, odstraňovat jakýmkoliv výkladem. Dovolatel uvádí, že právě jazykový výklad je zcela prvotní přístup ke zkoumanému textu a je zásadním východiskem pro objasnění a ujasnění jeho smyslu, že zcela jednoznačně vyjádřený obsah „právního úkonu“ lze jen takto jednoznačně jazykově vykládat, že učiněný závazný projev vůle nelze doplňovat, měnit a dokonce nahrazovat dalšími pomocnými výklady, že projev vůle obsahující výraz připouštějící různý výklad je třeba v pochybnostech vždy vykládat k tíži té ze stran sporu, která jako první příslušný výraz použila a kterou je v tomto konkrétním případě jednoznačně žalovaná, která text odvolání z funkce vyhotovila, a že „podmínkou přihlédnutí soudu k vůli účastníků je to, aby tato vůle nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření tohoto úkonu“. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud nesprávně právně posoudil obsah „právního úkonu“ učiněného žalovanou, že připustil „vadné“ použití výkladových pravidel pro právní akt učiněný žalovanou a že „nesprávně aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu“ vztahující se k tématice výkladových pravidel při posouzení základní otázky sporu (porušení povinnosti žalobce uvedené jako důvod jeho odvolání z funkce). Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, neboť napadené rozhodnutí „nespočívá ani v nesprávném právním posouzení věcí, ani nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam“, popřípadě aby dovolání zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Pokud jde o výklad právního jednání, odvolací soud podle názoru žalované nijak nepochybil a postupoval zcela korektně, přičemž svůj postup přesvědčivě popsal a zdůvodnil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce byl dne 18. 10. 2007 jmenován do funkce tajemníka Úřadu městské části Praha 4 s účinností od 19. 10. 2007, že po dobu výkonu své funkce nejmenoval žádného svého zástupce, že od 14. 7. 2014 nejméně do 31. 3. 2015 byl v pracovní neschopnosti, že v době pracovní neschopnosti docházel příležitostně podle svého uvážení do zaměstnání, že žalovaná o jeho přítomnosti věděla, avšak nevěděla o ní předem, že žalobce během své pracovní neschopnosti uděloval písemná pověření k zastupování několika zaměstnancům, přičemž se jednalo zpravidla o obecné pověření na určité kratší období a v několika případech se jednalo o pověření k určitému právnímu jednání, že žalobce během své pracovní neschopnosti učinil v zaměstnání několik dalších jednání, že žalovaná dopisem ze dne 2. 3. 2015, který žalobce převzal dne 13. 3. 2015, se souhlasem ředitelky Magistrátu hlavního města Prahy odvolala žalobce z funkce tajemníka z důvodu, že „závažným způsobem porušil svoje zákonem stanovené povinnosti“ tak, že „po dobu své pracovní neschopnosti“, na kterou nastoupil dne 14. 7. 2014, tedy po dobu delší než šest měsíců, „nezajistil“ svého zástupce, že k zastupování žalobce pověřuje jednotlivé pracovníky úřadu bez projednání v radě městské části Praha 4, čímž za použití ustanovení § 103 zákona o hlavním městě Praze porušuje povinnost danou § 81 odst. 5 písm. c) zákona o hlavním městě Praze, a že v době dočasné pracovní neschopnosti žalobce dochází na úřad a vykonává pracovní a úřední činnost.
Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na výkladu právního jednání – odvolání z funkce tajemníka Úřadu městské části Praha 4 ze dne 2. 3. 2015 – a na vyřešení s tím související otázky hmotného práva, jakými pravidly se řídí výklad pracovněprávních jednání od 1. 1. 2014. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá určení neplatnosti odvolání z funkce tajemníka Úřadu městské části Praha 4 dopisem ze dne 2. 3. 2015, který žalobce převzal dne 13. 3. 2015 – podle zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o úřednících“), podle zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 24. 11. 2015 (dále jen „zákon o hlavním městě Praze“), podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 377/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb., č. 155/2013 Sb., č. 303/2013 Sb., č. 101/2014 Sb., č. 182/2014 Sb. a č. 250/2014 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále též „o. z.“).
Podle ustanovení § 1 odst. 2 zákona o úřednících se na pracovněprávní vztahy úředníků územních samosprávných celků vztahuje zákoník práce, nestanoví-li tento zákon jinak.
Podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona o úřednících vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu lze z funkce odvolat, jen
a) pozbyl-li některý z předpokladů podle § 4 zákona o úřednících,
b) porušil-li závažným způsobem některou ze svých zákonem stanovených povinností nebo dopustil-li se nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností v době posledních 6 měsíců, nebo
c) neukončil-li vzdělávání vedoucích úředníků ve lhůtě podle § 27 odst. 1 zákona o úřednících.
Podle ustanovení § 12 odst. 3 zákona o úřednících odvolání nebo vzdání se funkce musí být písemné a doručené druhému účastníku, jinak je neplatné; odvolání z funkce musí navíc obsahovat důvody podle odstavce 1, jinak je neplatné; výkon funkce končí dnem následujícím po doručení odvolání nebo vzdání se funkce, nebyl-li v odvolání nebo vzdání se funkce uveden den pozdější.
Podle ustanovení § 2 odst. 7 zákona o úřednících vedoucím úřadu se pro účely tohoto zákona rozumí vedoucí úředník, který vykonává funkci tajemníka obecního úřadu, tajemníka magistrátu statutárního města, tajemníka úřadu městského obvodu nebo městské části územně členěného statutárního města, ředitele krajského úřadu, ředitele Magistrátu hlavního města Prahy nebo tajemníka úřadu městské části hlavního města Prahy.
Podle ustanovení § 97 odst. 2 zákona o hlavním městě Praze starosta městské části jmenuje a odvolává tajemníka úřadu městské části po předchozím souhlasu ředitele Magistrátu a stanoví jeho plat podle zvláštních právních předpisů, je-li tato funkce zřízena; jmenování nebo odvolání tajemníka úřadu městské části bez předchozího souhlasu ředitele Magistrátu je neplatné.
Odvolání z funkce tajemníka úřadu městské části hlavního města Prahy je právním jednáním v pracovněprávních vztazích (pracovněprávním jednáním), kterým se rozumí projev vůle směřující k právním následkům (vyvolávající právní následky spočívající zejména ve vzniku, změně, udržení nebo zániku práv a povinností), které jsou v právním jednání vyjádřeny nebo které plynou ze zákona (z pracovněprávních předpisů), dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (srov. § 545 o. z.). Není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný, neboť z hlediska způsobu jeho vyjádření nelze dovodit, jaká vůle byla vyjádřena, popřípadě není-li zřejmý obsah projevu vůle, je třeba přistoupit k výkladu (interpretaci) projevu vůle.
Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání.
Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku [zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“)], podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998 sp. zn. 25 Cdo 1650/98, který byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, č. 7, roč. 1999, s. 386 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014, opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu –důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.
V projednávané věci žalovaná v písemném odvolání žalobce z funkce tajemníka Úřadu městské části Praha 4 ze dne 2. 3. 2015 uvedla jako jeden z důvodů odvolání žalobce z funkce skutečnost, že žalobce „po dobu své pracovní neschopnosti“, kterou nastoupil dne 14. 7. 2014, tedy „po období delší než 6 měsíců“, „nezajistil“ svého zástupce. Soud prvního stupně ve vztahu k tomuto důvodu odvolání žalobce z funkce dovodil, že úmyslem žalované bylo vytknout žalobci, že nejmenoval zástupce až po zahájení pracovní neschopnosti, že tato „výtka“ je formulována zcela jednoznačně a že „jiný výklad nepřipouští“, a neztotožnil se s názorem žalované, že tuto „výtku“ lze vyložit i tak, že žalobce nejmenoval svého zástupce preventivně po svém jmenování do funkce. Odvolací soud naopak „s použitím výkladových pravidel“ uvedených v ustanoveních § 555 až § 558 o. z. dovodil, že žalovaná žalobci nevytýká to, že „nezajistil“ svého zástupce v době, kdy byl „dočasně uznán práce neschopným“, ale právě to, že tohoto zástupce „nezajistil“ dříve, tedy ještě před započetím této pracovní neschopnosti. Formulace „po dobu své pracovní neschopnosti, kterou jste nastoupil dne 14. července 2014, tedy po období delší než 6 měsíců,“ podle názoru odvolacího soudu vyjadřuje právě to, že v době, kdy byl žalobce takto „dočasně uznán práce neschopným“, tento zástupce u žalované nepůsobil právě proto, že ho žalobce předtím neustanovil, přičemž „takovýto výklad je zcela konzistentní s obsahem právního jednání obsaženým v listině ze dne 2. 3. 2015 a s vůlí žalované, která v tomto právním jednání je vyjádřená“.
Z uvedeného plyne, že z textu odvolání z funkce tajemníka Úřadu městské části Praha 4 ze dne 2. 3. 2015 není jednoznačně zřejmé, zda žalovaná žalobci vytýká to, že „nezajistil“ svého zástupce až po začátku své pracovní neschopnosti, nebo to, že svého zástupce „nezajistil“ dříve, tedy ještě před započetím pracovní neschopnosti. Za těchto okolností měly soudy přistoupit – jak vyplývá z výše uvedeného – k výkladu projevu vůle vyjádřeného v písemném odvolání z funkce tajemníka za účelem objasnění jeho obsahu podle pravidel vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. a § 18 zák. práce, přičemž měly klást důraz na zjištění skutečné vůle žalované, kterou v projednávané věci projevil starosta městské části Praha 4 Mgr. Petr Štěpánek, CSc.
Odvolací soud v projednávané věci výklad projevu vůle žalované prováděl – jak vyplývá z obsahu spisu – pouze pomocí interpretace písemného textu, aniž by se při výkladu tohoto právního jednání pokusil zjistit, jaká byla skutečná vůle žalované, kterou navenek projevil starosta městské části Praha 4 Mgr. Petr Štěpánek, CSc., a zda úmysl (záměr) jednajícího byl nebo musel být žalobci znám (například – za podmínek stanovených v § 213a a 213b o. s. ř. – výslechem Mgr. Petra Štěpánka, CSc., popřípadě provedením dalších důkazů navržených účastníky), a aniž by náležitě reflektoval výše uvedené odlišnosti pravidel výkladu projevu vůle vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. od pravidel výkladu projevu vůle obsažených v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (zejména v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.). Závěr odvolacího soudu, že žalovaná žalobci nevytýká to, že „nezajistil“ svého zástupce v době, kdy byl „dočasně uznán práce neschopným“, ale právě to, že tohoto zástupce „nezajistil“ dříve, tedy ještě před započetím této pracovní neschopnosti, a že formulace „po dobu své pracovní neschopnosti, kterou jste nastoupil dne 14. července 2014, tedy po období delší než 6 měsíců“ vyjadřuje právě to, že v době, kdy byl žalobce takto „dočasně uznán práce neschopným“, tento zástupce u žalované nepůsobil právě proto, že ho žalobce předtím neustanovil, proto nemůže být (zatím) správný.
Odvolacímu soudu je též třeba vytknout, že nepřihlédl k tomu, že oba důvody pro odvolání z funkce uvedené v ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících mohou být použity, jen porušil-li vedoucí úředník nebo vedoucí úřadu jemu zákonem stanovené povinnosti v době posledních 6 měsíců předtím, než k odvolání z funkce pro takové porušení došlo, že tedy (jinak řečeno) v souladu se zákonem (z hlediska lhůty pro jeho použití) je jen takové odvolání z funkce vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu, které zaměstnavatel učinil z důvodu, že se vedoucí úředník nebo vedoucí úřadu dopustil porušení jemu zákonem stanovených povinností závažným způsobem nebo nejméně ve dvou případech méně závažným způsobem v období 6 měsíců před tím, než k odvolání z funkce pro takové porušení jemu zákonem stanovených povinností došlo (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4123/2013, který byl uveřejněn pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2016), a že při posuzování otázky, zda je odvolání žalobce z funkce tajemníka Úřadu městské části Praha 4 ze dne 2. 3. 2015 platným právním jednáním, tento hmotněprávní předpoklad pro odvolání vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce pominul.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-