// Profipravo.cz / Právní úkony 16.05.2016
Dohoda účastníků o odstoupení od smlouvy po jejím uzavření
Na odstoupení od smlouvy se mohli účastníci dohodnout ve smyslu § 48 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013 i po jejím uzavření. Proto se v dané věci mohly strany dohodnout na odstoupení od darovací smlouvy i poté, co podle této smlouvy byl již povolen vklad (ve prospěch obdarovaného) vlastnického práva k darovaným nemovitostem do katastru nemovitostí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4840/2015, ze dne 16. 3. 2016
Dotčené předpisy: § 48 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: obecná ustanovení závazkového práva; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. ledna 2014, č. j. 26 C 93/2010-225, určil, že „vlastnicí nemovitostí v obci L., k. ú. L., a to rodinného domu, postaveného na pozemku parc. č. 193/2 a zemědělské stavby bez č. p. a č. ev. postavené na pozemku parc. č. 193/3, které jsou zapsány na LV č. 1532 vedeném u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava, a pozemku parc. č. 193/1 – zastavěná plocha a nádvoří, 193/2 – zastavěná plocha a nádvoří a 193/3 – zastavěná plocha a nádvoří, které jsou zapsány na LV č. 816 a vedeny tamtéž (dále též „předmětné nemovitosti“), je žalobkyně.“ Dále uvedený soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že rodiče žalobkyně – žalovaná 1) a A. V. uzavřeli s žalobkyní dne 9. září 2004 darovací smlouvu, na základě které předmětné nemovitosti darovali (žalovaná 1/ měla se svým manželem A. V. ve společném jmění manželů budovu na pozemku , a budovu bez č. p./č. e., na pozemku v obci a katastrálním území L., přičemž A. V. byl výlučným vlastníkem pozemků v témže k. ú.) žalobkyni. Účastníci poté dne 13. září 2006 uzavřeli dohodu o odstoupení od darovací smlouvy, podle které příslušný katastrální úřad provedl (ve prospěch uvedených původních dárců) zápis vlastnického práva (ve formě záznamu) do katastru nemovitostí. Následně žalovaná 1) se svým manželem A. V. uzavřela dne 20. ledna 2009 ve formě notářského zápisu smlouvu o zúžení společného jmění manželů, na základě které se stala vlastnicí všech předmětných nemovitostí. Dne 1. září 2010 A. V., manžel žalované 1) a otec žalobkyně, zemřel. Dne 8. října 2010 podala žalobkyně u soudu prvního stupně žalobu o určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
Soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že předmětná dohoda o odstoupení od darovací smlouvy je absolutně neplatná, neboť odstoupení od smlouvy je jednostranný právní úkon, který může učinit jen ten, koho k tomu opravňuje za splnění stanovených podmínek zákon. Protože dvoustranné odstoupení od smlouvy není zákonem upraveno, není možné, aby se účastníci na odstoupení od smlouvy dohodli, aniž pro to zákon stanoví podmínky. Pokud již došlo k plnění z uzavřené smlouvy a ke splnění závazků z ní plynoucích, je možné zpětně nabýt vlastnictví k převedené věci jen zákonem stanoveným způsobem a nikoli jinak. Z uvedených důvodů proto soud prvního stupně předmětné určovací žalobě vyhověl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil v meritu věci (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud předně uvedl, že s ohledem na skutečnost, že je vedeno (dědické) řízení po zemřelém A. V., kdy všechny účastnice řízení jsou v postavení dědiček, které neodmítly dědictví, je žalovaná 2) v tomto řízení pasivně legitimována.
Dále odvolací soud uzavřel, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně v závěru, že darovací smlouva ze dne 9. září 2004, uzavřená mezi žalobkyní a jejími rodiči A. V. a žalovanou 1), je platný právním úkonem. „Podstatou sporu zůstala otázka, zda dohoda o odstoupení od darovací smlouvy ze dne 13. 9. 2006, uzavřená mezi A. V. a R. V. a Mgr. G. V., je platným úkonem ve smyslu § 48 odst. 1 občanského zákoníku, a zda právní následky tohoto úkonu lze vyložit podle § 48 odst. 2 občanského zákoníku...Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1767/2006 nebo sp. zn. 29 Cdo 2104/2010) jedním ze způsobů zániku závazku ze smlouvy je jeho řádné splnění. Jsou-li splněny všechny závazky ze smlouvy, nastanou právní důsledky, které se splněním závazku z příslušného typu smlouvy spojuje zákon či dohoda účastníků. Pokud by účastníci chtěli smlouvou nastolený právní stav zvrátit, museli by uzavřít smlouvu novou, způsobilou založit takový právní stav, jaký zde byl předtím, než došlo ke splnění závazku ze smlouvy. Takovou smlouvou není pouhá dohoda o zrušení závazku ze smlouvy, neboť ta není způsobilá navodit stav vyplývající ze smlouvy příslušného typu. Ačkoliv se jedná o rozhodnutí v obchodněprávních vztazích, odvolací soud má za to, že závěry Nejvyššího soudu dopadají na projednávanou věc.“
Odvolací soud rovněž vyložil, že: „souhlasí s teorií, že by se soudy měly při výkladu smluv vyhnout formalistickému přístupu a že prioritou výkladu je ten, který dovozuje platnost smlouvy. Nicméně jestliže je zákonem stanoveno, za jakých okolností lze odstoupit od smlouvy, dvoustranné odstoupení není zákonem upraveno a nebylo ani v darovací smlouvě dohodnuto, nebylo možné postupem účastníků zvrátit účinky již dokonané darovací smlouvy dohodou. Jestliže účastníci zákonem stanovený postup nedodrželi, pak nelze tuto situaci zhojit výkladem projevu vůle. Pokud byl tehdejší úmysl účastníků vrátit zpět nemovité věci původním dárcům, bylo možné zamýšlených právních účinků docílit pouze zákonem stanoveným způsobem, tzn. úplatnou či bezúplatnou smlouvou.“
S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věci sp. zn. 30 Cdo 2433/2013 (obsahující právní názor o nemožnosti nabytí vlastnického práva k nemovitosti na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí) odvolací soud vyloučil, že by žalovaná 1) mohla uvedené nemovitostí nabýt na základě své tvrzené dobré víry v zápis v katastru nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, z jehož obsahu je zřejmé, že uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a vymezuje předpoklady přípustnosti svého dovolání tak, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky posouzení obsahu dohody o odstoupení od darovací smlouvy ze dne 13. září 2006 z hlediska výkladu právního úkonu ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“). Dovolatelka v tomto směru odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, sp. zn. 22 Cdo 2531/2002, sp. zn. 29 Odo 1065/2006, sp. zn. 3957/2013, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 625/2003, I. ÚS 331/98, sp. zn. II. ÚS 571/06, nebos p. zn. I. ÚS 1670/4. Dovolatelka namítá, že „Ačkoliv se tak účastníci tohoto právního úkonu ‚netrefili‘ při jeho označení do správného smluvního typu a mylně jej kvalifikovali jako ‚Dohodu o odstoupení od darovací smlouvy‘, svojí vůli, resp. zamýšlené právní následky tohoto úkonu, postavili výše uvedeným ujednáním najisto, tedy převést předmětné nemovitosti zpět na původní vlastníky. Ostatně i z toho důvodu je příslušná ‚Dohoda‘ dvoustranná (zatímco odstoupení od smlouvy je jednostranným právním úkonem). I z tohoto důvodu je zřejmé, že smluvní strany zřetelně sledovaly jiné důsledky, než by napovídalo ryze formální jazykové vyjádření příslušné dohody. Žalobce tak nepopírá argumentaci odvolacího soudu, že účinky již dokonané darovací smlouvy ze dne 9. 9. 2004 nebylo možné zvrátit ‚dohodou o odstoupení od darovací smlouvy‘, resp. dohodu o zrušení (v té době již zaniklého) závazku ze smlouvy, avšak má za to, že tato argumentace je zcela nepřiléhavá, neboť odvolací soud kvalifikuje předmětné právní jednání – naprosto zjednodušeně a zcela formálně – jako dohodu o odstoupení od darovací smlouvy, resp. dohody o zrušení závazku. Smluvní strany však zcela zřetelně projevily vůli převést dotčené nemovitosti zpět na původní vlastníky a pouze tuto skutečnost neobratně vyjádřili. Odvolací soud však svým výkladem zjevnou vůli smluvních stran zcela popřel a vyšel toliko z formálního označení předmětného právního jednání.“
Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu jeho závěry o nemožnost nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, kterou měl odvolací soud při rozhodování v této věci respektovat. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že podané dovolání nepovažuje za důvodné, přičemž v dalším textu svého podání vyložila:
„Žalobkyně vylíčila všechny rozhodné skutečnosti v průběhu dosavadního řízení a domnívá se, že v dovolacím řízení nemůže uplatňovat nová skutková tvrzení ani navrhovat důkazy s ohledem na tom, že lze dovolání podat jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání může spočívat v tom, že odvolací soud na daný případ použil nesprávný právní předpis, nebo že odvolací soud sice použil správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil nebo jej na daný případ nesprávně aplikoval. Podle § 243a odst. 2 dokazování provádí dovolací soud jen k prokázání důvodů dovolání. Žalobkyně považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby je dovolací soud zamítl.“
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) předně konstatuje, že k (pouze podanému) dovolání žalované 1) byl napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumáván toliko ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 18. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 1520/98 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2001, pod číslem 5) vysvětlil, že ve sporu o určení, že žalobce je vlastníkem nemovitosti, mají žalovaní postavení samostatných společníků v rozepři, v důsledku čehož každý z nich jedná v řízení sám za sebe. K těmto závěrům se posléze opětovně přihlásil např. v rozsudích ze dne 25. června 2008, sp. zn. 30 Cdo 1648/2007, ze dne 24. března 2009, sp. zn. 30 Cdo 4420/2007, nebo ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 51/2010 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 62/2012; poznámka dovolacího soudu: všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz).
Jestliže tedy pouze žalovaná 1) řádně a včas podaným dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu, Nejvyšší soud se zabýval přípustnosti tohoto dovolání pouze ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1).
Dovolání žalované 1) proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu je – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že pochybil při výkladu „Dohody o odstoupení od darovací smlouvy“, kterou dne 13. září 2006 uzavřeli (na straně jedné) A. V. (bývalý manžel dovolatelky a otec žalobkyně) a dovolatelka, a dále, na straně druhé, žalobkyně. Podle dovolatelky z obsahu této dohody – s přihlédnutím k § 35 odst. 2 obč. zák. a k právním závěrům vyplývajících ze shora připomenuté judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu - je zřejmé, že jde o převod vlastnického práva zpět z vlastnictví obdarované – nynější žalobkyně do vlastnictví dárců – rodičů žalobkyně A. V. a dovolatelky.
Takový závěr ovšem Nejvyšší soud nesdílí.
Podle § 35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Podle druhého odstavce téhož paragrafu právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle třetího odstavce cit. ustanovení právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená. Přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
V soudní praxi se ustálil právní názor, že jestliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002).
Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě je nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, avšak za podmínky, že tato vůle není v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99).
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem, z čehož vyplývá, že je třeba vycházet z vůle toho, kdo právní úkon učinil, přičemž je nutno chránit dobrou víru toho, komu je projev vůle adresován. Ustanovení § 35 obč. zák. tedy zřetelně deklaruje požadavek, aby se výklad projevu vůle (tam, kde není výslovně projevená vůle jiná) řídil právě logikou věci. Absurdní naopak je vycházet při posuzování platnosti projevené vůle účastníků smlouvy z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy logicky nechovaly (nález Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. II. ÚS 16/01, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98; všechna zde označená rozhodnutí jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).
Z obsahu předmětné dohody nevyplývá, že by žalobkyně (zpětně) do vlastnictví dárců převáděla předmětný nemovitý majetek, nýbrž že – jak se výslovně uvádí v čl. II. této dohody: „Všichni účastníci se dohodli na tom, že odstupují od Smlouvy a Smlouvu od počátku ruší. Vůlí účastníků tedy je, aby se obnovil stav týkající se vlastnictví Nemovitostí 1. a Nemovitostí 2., který ve věci existoval před uzavřením Smlouvy...“ Tomu ostatně koresponduje i písemné vyjádření dovolatelky k žalobě ze dne 20. března 2011, v němž dovolatelka popisuje okolnosti předcházející uzavření této dohody s tím, že „Dohodli jsme zrušení darovací smlouvy.“
Z obsahu dohody o odstoupení od darovací smlouvy ze dne 13. září 2006 je zcela zřejmé, že její účastníci v tento den oboustranně projevili vůli k odstoupení od předmětné darovací smlouvy, nikoliv vůli, podle které by původně obdarovaná převáděla své vlastnické právo k předmětnému nemovitému majetku do vlastnictví původních dárců.
Účastníci uvedenou dohodou tedy nepochybně směřovali ke zrušení předmětné darovací smlouvy, nikoliv k uzavření převodní smlouvy. Pokud by totiž účastníci směřovali k uzavření převodní smlouvy, muselo by z jejich právního jednání vyplývat, o jaký typ převodní smlouvy se jedná, a musel by být zřejmý i projev vůle, že žalobkyně coby vlastnice předmětného nemovitého majetku převádí (úplatně či bezúplatně) uvedené nemovitosti do vlastnictví žalované 1) a jejího manžela A. V., kteří (v rozsahu vyloženém v takové smlouvě) tyto nemovitosti do svého vlastnictví přijímají. S tímto závěrem nijak nekoliduje žádné dovolatelkou v jejím dovolání zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud z hlediska výkladu předmětného právního úkonu účastníků nijak nepochybil ve smyslu učiněného výkladu daného právního jednání účastníků ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., a jeho právní závěr, na němž postavil právní posouzení věci, není v žádné kolizi s ustálenou judikaturou dovolacího soudu ani Ústavního soudu.
Odvolací soud ani nepochybil, pokud se nezabýval dobrou vírou dovolatelky z hlediska posouzení otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí. Jednak v době rozhodnutí odvolacího soudu zde byla ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení této právní otázky (srov. R 16/2015), na což odvolací soud ve svém rozhodnutí správně reagoval, a dále - i kdyby odvolací soud se uvedenou otázkou zabýval - nemohl by této argumentaci dovolatelky přisvědčit již z toho důvodu, že podle judikatury Ústavního soudu k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele po nevlastníkovi, zatímco možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014).
Namítala-li tudíž dovolatelka, že v řešení právní otázky výkladu dohody o odstoupení od darovací smlouvy odvolací soud pochybil, nepřisvědčil-li závěru, že podle obsahu jde o převodní (darovací) smlouvu, na základě které poté dovolatelka se svým manželem po právu (formou notářského zápisu) uzavřela smlouvu o zúžení jejich společného jmění a poté se stala výlučnou vlastnicí žalobou dotčených nemovitostí, nebyl tento dovolatelkou vymezený předpoklad přípustnosti jejího dovolání podle § 237 o. s. ř. dovolacím soudem shledán důvodným.
Z dovolání ovšem také současně plyne, že dovolatelka – byť na základě své nesprávné právní argumentace – dovozuje své vlastnictví k předmětným nemovitostem, a v tomto směru namítá (hmotněprávní aplikační) pochybení odvolacího soudu (soudu prvního stupně), pokud ten naopak dospěl k závěru, že nikoliv dovolatelka, nýbrž žalobkyně je výlučnou vlastnicí uvedených nemovitostí. Dovolatelka přitom v dovolání tvrdí, že uvedená dohoda o odstoupení od darovací smlouvy je platným právním úkonem, byť z hlediska právního posouzení věci uvedenou dohodu nesprávně interpretuje jako převodní smlouvu.
Dovolací soud musí konstatovat, že odvolací soud při řešení (z hlediska vyřešení otázky vlastnictví předmětných nemovitostí) předběžné právní otázky týkající se posouzení platnosti dohody o odstoupení od darovací smlouvy ze dne 13. září 2006, dospěl k nesprávnému právnímu závěru, zaujal-li právní názor, že nepřichází v úvahu, aby se strany dohodly na odstoupení od darovací smlouvy, navíc poté, co podle této smlouvy byl již povolen vklad (ve prospěch obdarovaného) vlastnického práva k darovaným nemovitostem do katastru nemovitostí.
Podle § 48 odst. 1 obč. zák. od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto.
Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak (druhý odstavec cit. paragrafu).
Při právním posouzení věci odvolací soud neodlišil situaci týkající se odstoupení od smlouvy na základě dohody účastníků a od situace týkající se dohody o zrušení smlouvy, když věc poměřoval s druhým případem ve vazbě na důsledky předvídané v § 572 odst. 2 obč. zák., kterážto reglementace se v souzené věci ovšem uplatnit nemůže.
Podle § 48 odst. 1 obč. zák. totiž odstoupení od smlouvy není vázáno jen na případy stanovené zákonem (např. prodlení dlužníka), nýbrž i na jiné důvody, které si účastníci sjednali pro odstoupení od smlouvy.
Shora již opakovaně uvedená dohoda o odstoupení od darovací smlouvy jednoznačně zachycuje vůli účastníků odstoupit od darovací smlouvy ve stadiu, kdy podle této smlouvy byl již povolen vklad vlastnického práva ve prospěch obdarované žalobkyně.
Z ustanovení § 48 odst. 1, 2 obč. zák., ale ani z jiného ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném období, nelze dovodit, že by oboustranné odstoupení od převodní (tedy i darovací) smlouvy možné nebylo (k tomu srov. např. Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, , J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 820 – komentář k § 457 – arg.: „Výrazem zrušená smlouva v § 457 je míněno zrušení smlouvy úkony účastníků nebo zrušení ze zákona...Může jít o případ uvedený v ustanovení § 48 odst. 2 jako následek odstoupení od smlouvy, a to buď oboustrannou dohodu, nebo jednostranným právním úkonem...nebo o zrušení smlouvy ze zákona...“, nebo uvedený právní názor implicite obsažený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 32 Odo 273/2004). Žádné ustanovení uvedeného civilního kodexu explicite takovou možnost totiž nezapovídá a ani výkladem § 48 odst. 1 a 2 obč. zák., s přihlédnutím ke smyslu a účelu účastníky sledovaného záměru, především pak s přihlédnutím k § 2 odst. 3 obč. zák. ve vazbě na čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, nelze kategoricky dovodit, že oboustranné odstoupení od smlouvy je ze zákona vyloučeno, jakkoliv je institut odstoupení od smlouvy převážně spojován s odstoupením od smlouvy tou kterou smluvní stranou, a v tomto směru pak charakterizován jako jednostranný hmotněprávní právní úkon (nyní právní jednání) adresovaný druhé smluvní straně (druhému účastníkovi smlouvy). Nic totiž nemůže bránit takové hmotněprávní situaci, kdy se současně střetnou projevy vůle účastníků smlouvy oboustranně) směřující k odstoupení od smlouvy.
Ani okolnost, že v daném případě odstoupení od smlouvy nebylo ujednáno v předmětné darovací smlouvě, nezakládalo právní posouzení věci, k němuž dospěl v napadeném rozsudku odvolací soud. Je tomu tak již z toho důvodu, že na odstoupení od smlouvy se mohou účastníci dohodnout ve smyslu § 48 odst. 1 obč. zák. i po jejím uzavření (k tomu srov. např. Luby, Š.: Výber z diela a myšlienok, IURA EDITION, s.r.o., Bratislava 1998, str. 204).
Soudy by přitom v občanském soudním řízení neměly „hledat“ důvody zneplatnění právních úkonů uzavřených mezi účastníky, nýbrž důsledně posuzovat, jaká byla jejich skutečná vůle v době, kdy k uzavření dotčené smlouvy, respektive k uzavření předmětného (dvou či vícestranného) právního úkonu přistupovali. Jakkoliv dovolatelka v dovolání nyní zaujímá právní názor o nemožnosti odstoupení od smlouvy na základě oboustranně projevené vůle dotčených účastníků smlouvy, nelze nepostřehnout, že právní závěry, který nyní v této věci zaujal dovolací soud, právně relevantním způsobem vyjádřila žalovaná 2) (dcera dovolatelky) tehdy zastoupená nynějším advokátem dovolatelky ve svém závěrečném návrhu v odvolacím řízení; je tedy zřejmé (jakkoliv právní názor dovolatelky v tomto ohledu nic nemění na vysloveném právním názoru dovolacího soudu), že uvedená „změna“ právního vhledu na věc prostřednictvím stejného advokáta je spíše projevem jisté procesní taktiky, s ohledem na předchozí rozhodnutí obou soudů, přičemž v poměrech nynějších dovolacímu soudu nedává žádné pochybnosti o tom, že účastníci skutečně usilovali ve smyslu § 48 odst. 1 obč. zák. odstoupit od předmětné darovací smlouvy (z obsahu spisu nic nenasvědčuje závěru, že by v uvedeném směru účastníci chtěli touto dohodou zastřít jiný právní úkon).
O právní perfekci předmětného odstoupení od darovací smlouvy neměl žádné pochybnosti ani příslušný katastrální úřad, jenž na základě předložení této dohody přistoupil k zápisu (ve formě záznamu) vlastnického práva ve prospěch původních dárců. Katastrální úřad tak činil v době, kdy již několik let bylo aplikováno Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, Cpjn 38/98, k výkladu ustanovení zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v tehdy rozhodném znění, obsahující mimo jiné právní názor, že: „I od smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti, podle které již byl proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, může její účastník odstoupit, jestliže jsou splněny podmínky stanovené občanským zákoníkem nebo bylo-li to účastníky dohodnuto (§ 48 odst. 1 obč. zák.). Odstoupením od smlouvy, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, se smlouva od počátku ruší (§ 48 odst. 2 obč. zák.). Tímto jednostranným adresovaným právním úkonem zanikají účinky převodu nemovitosti na nabyvatele a obnovuje se původní stav, tedy ze zákona se obnovuje vlastnické právo převodce. Následný zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí o této skutečnosti, vzhledem k tomu, že k obnovení vlastnického práva převodce dochází ze zákona, nemá konstitutivní účinky a neprovádí se vkladem, resp. výmazem vkladu, ale má pouze deklaratorní účinky a provádí se záznamem (§ 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.).“
Jestliže účastníky dne 13. září 2005 uzavřená dohoda o odstoupení od darovací smlouvy ze dne 9. září 2004 není postižena (absolutní) neplatností a vyvolala (tehdy takto jednajícími) účastníky sledovaný právní následek, tj. zrušení uvedené darovací smlouvy s právními účinky ex tunc (§ 48 odst. 2 obč. zák.), což bylo reflektováno i příslušným katastrálním úřadem, který na základě jemu předložené dohody provedl příslušný zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch dovolatelky a jejího manželka A. V., pak dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, který v uvedeném směru zaujímá opačný právní názor (stejně jako soud prvního stupně), spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
I přes výše učiněný právní názor dovolacího soudu ovšem podmínky pro změnu rozhodnutí obou soudů ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř. splněny nebyly, jelikož z veřejně dostupné databáze katastru nemovitostí vyplývá, že v současné době žalobou dotčené nemovitosti mají být ve společném jmění R. K. a I. K.; tudíž (zřejmě) po vydání (vyhlášení) napadeného rozhodnutí odvolacího soudu došlo k další majetkoprávní dispozici s předmětným nemovitým majetkem, který podle nynějšího stavu zápisů v katastru nemovitostí mají vlastnit zmínění manželé K..
S přihlédnutím k tomu bude proto na soudu prvního stupně, aby uvedené informace verifikoval a poté se zaměřil na posouzení otázky naléhavého právního zájmu žalobkyně na podané určovací žalobě ve smyslu § 80 o. s. ř., neboť podle stavu zápisů v katastru nemovitostí mají uvedené nemovitosti vlastnit třetí osoby; žalobkyně by pak měla soudu vysvětlit, z jakého důvodu došlo v mezidobí k uvedené změně, jež doznala vyústění ve zmíněném stavu zápisů v katastru nemovitostí.
Přirozeně je pak na dovolatelce (jejím právním zástupci), zda vůbec, a pokud ano, pak jakým (procesním) způsobem bude na uvedenou situaci (že podle stavu zápisů v katastru nemovitostí mají být předmětné nemovitosti ve vlastnictví třetích osob) reagovat, neboť při osvědčení shora uvedených změn v katastru nemovitostí by soud prvního stupně musel důsledně posuzovat, zda žalobkyni na takto podané určovací žalobě ve smyslu § 80 o. s. ř. i nadále svědčí naléhavý právní zájem. Soudu přitom přirozeně nepřísluší jakkoliv naznačovat, jak by v podobné situaci měl (mohl) dotčený účastník procesně postupovat, neboť takový postup již není součástí zákonné poučovací povinnosti soudu.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-