// Profipravo.cz / Právní úkony 30.03.2016
K nakládání s obecním majetkem
Jestliže starosta obce uzavřel převodní smlouvu, aniž by v esenciálních náležitostech respektoval obsah rozhodnutí obecního zastupitelstva, respektive respektoval rozhodnutí zastupitelstva i v dalších náležitostech právního úkonu, pak je zde nesoulad mezi projevem vůle obce učiněným jednajícím starostou a předmětným rozhodnutím zastupitelstva, který zakládá absolutní neplatnost tohoto právního úkonu, neboť starosta nemá žádné oprávnění „dotvářet“ či „nahrazovat“ vůli obce materiálně obsaženou v onom rozhodnutím zastupitelstva.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3785/2015, ze dne 20. 1. 2016
Dotčené předpisy:
§ 85 písm. a) zák. č. 128/2000 Sb.
§ 103 zák. č. 128/2000 Sb.
Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. prosince 2013, č. j. 5 C 62/2010-224, zamítl žalobu na určení, že žalovaná 3) je vlastnicí pozemku p. č. 69/2 v katastrálním území B. u P. (dále též „předmětný pozemek“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně rozhodoval o určovací žalobě, kterou se žalobci domáhali určení, že žalovaná 3) – obec je vlastnicí předmětného pozemku, a to z důvodu absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 9. března 2009, na základě které prodala žalovaným 1) a 2) do jejich společného jmění uvedený pozemek. Žalobci tvrdili, že obecní zastupitelstvo žalované 3) rozhodlo o prodeji předmětného pozemku žalovaným 1) a 2) na veřejném zasedání konaném dne 25. září 2008, a to v rozporu se zákonem o obcích č. 128/2000 Sb., který porušilo zejména v ustanoveních §§ 38, 39 a 41. K porušení uvedených zákonných ustanovení došlo zejména tím, že záměr prodat obecní pozemky nesplňoval zákonem stanovené náležitosti, a tím, že nebyly projednány žádosti dalších zájemců – uživatelů řadových domků a podílových spoluvlastníků studny (vodního díla na předmětném pozemku). Dále žalobci namítali, že kupní smlouva ze dne 9. března 2009 o prodeji předmětného pozemku žalovaným 1) a 2) neobsahuje dohodu o zřízení věcného břemene, což byla jednoznačně formulovaná podmínka schválená zastupitelstvem obce dne 25. září 2008, a že sjednaná kupní cena za uvedený pozemek nebyla cenou v místě a době obvyklou a nebyla řádně schválena.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva není postižena absolutní neplatností ve smyslu žalobní argumentace. Konstatoval, že tato smlouva „není co do předmětu smlouvy zcela v souladu s usnesením zastupitelstva obce ze dne 25. 9. 2008, neboť neobsahuje ujednání o věcném břemenu a toto nebylo sjednáno ani samostatnou smlouvou“, avšak „s ohledem na text zápisu z veřejného zasedání zastupitelstva obce dne 25. 9. 2008, z něhož nelze dovodit, že by ‚ošetření obou staveb věcným břemenem‘ bylo ve vztahu ke schválené kupní smlouvě odkládací podmínkou ve smyslu ustanovení § 36 obč. zák., což nevyplynulo ani z výslechu svědků, dospěl soud k závěru, že o odkládací podmínku nešlo. Pak je kupní smlouva i bez sjednání věcného břemene platná a nedostatek ujednání o věcném břemenu ji nečiní neplatnou. Soud proto s přihlédnutím k pravidlu výkladu ve prospěch platnosti právních úkonů před jejich neplatností, zmiňovaného v řadě nálezů Ústavního soudu ČR, žalobu zamítl. Vzal v úvahu i skutečnost, že žalovaní nebrání vlastníkům obou staveb (tj. studny a septiku) v přístupu k nim ani v jejich údržbě a v průběhu řízení se opakovaně vyjádřili, že jsou i nadále ochotni uzavřít předpokládanou smlouvu o zřízení věcného břemene.“ Ani další žalobní argumentaci (viz shora) soud prvního stupně neshledal právně relevantní z hlediska důvodnosti žaloby; proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. března 2015, č. j. 25 Co 436/2014-254, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku mimo jiné uvedl, že „Jestliže ‚obě stavby měly být ošetřeny v kupní smlouvě věcným břemenem‘ a nestalo se tak, není tato skutečnost faktem, který by měl znamenat neplatnost kupní smlouvy. Jak správně uvádí okresní soud i žalovaní, nic nebrání zúčastněným osobám, aby si věcné právo k věci pro každého dalšího vlastníka domu, pro něž studna a septik slouží, v budoucnu zřídili. Přípravné práce k tomu již byly kdysi zahájeny. Žalovaní manželé k tomu mají dobrou vůli. Z důvodu neurčitosti obsahu zápisu ohledně rozsahu věcného břemene půjde zřejmě jen stěží dosáhnout vůči žalovaným nahrazení projevu vůle (§ 161 odst. 3 o. s. ř.).“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. V něm uplatňují dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Předpoklad přípustnosti dovolání vymezují tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení otázky, zda bylo přijato příslušné usnesení zastupitelstva obce o prodeji předmětného pozemku kupujícím (žalovaným 1/ a 2/) a zda byla kupní smlouva uzavřena v souladu s tímto usnesením obce; namítají, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou dovolatelé podrobně odkazují, případně z ní citují judikované právní závěry. Na základě podrobně rozvedené dovolací argumentace dovolatelé závěrem navrhují, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) změnil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a podané žalobě vyhověl (tj. určil, že předmětný pozemek je ve vlastnictví žalované 3/ - obce) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Žalovaní 1) a 2) ve svém písemném vyjádření odmítli uplatněnou dovolací argumentaci a ztotožnili se s právním posouzením věci odvolacím soudem. Tvrzení dovolatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení otázky, zda bylo přijato příslušné usnesení zastupitelstva obce o prodeji pozemku kupujícím a zda byla kupní smlouva uzavřena v souladu s ním, nepředstavuje řešení právní otázky, nýbrž otázky skutkové. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že příslušné usnesení zastupitelstva obce přijato bylo, a uzavřená kupní smlouva je s ním v souladu, týká se tento závěr toliko otázky hodnocení provedených důkazů a tedy otázky skutkové. Řešením právní otázky by bylo, zda v případě zjištěného nesouladu by uzavřená kupní smlouva byla platná. Jelikož však tento nesoulad nebyl zjištěn, není zde ani žádná otázka k řešení. Ohledně věcného břemene žalovaní upozorňují, že podmínka zřízení věcného břemene nebyla součástí usnesení zastupitelstva obce o prodeji předmětného pozemku do jejich vlastnictví. Z oficiálního zápisu z jednání zastupitelstva plyne, že poznámka o věcném břemenu byla učiněna až po hlasování. Ani soud prvního stupně, ani soud odvolací přitom nepřijali závěr prezentovaný žalobci, že by zřízení věcného břemene bylo součástí odsouhlaseného prodeje pozemku. Naopak soud prvního stupně na uvedenou podobu zápisu ve svém rozsudku upozornil a uzavřel, že se nejednalo o podmínku uzavření kupní smlouvy či vymezení jejího obsahu. Kromě toho samotné vymezení věcného břemene tak, jak je uvedeno v zápise z jednání zastupitelstva, je natolik neurčité, že tato formulace nemůže nikoho platně zavazovat. K otázce kupní ceny pozemku oba soudy dovodily, že tato odpovídá usnesení zastupitelstva obce. Pokud s tímto závěrem dovolatelé ve svém dovolání polemizují, týká se jejich nesouhlas skutkových okolností případu, které v dovolacím řízení nelze přezkoumávat. Cena pozemků byla zjištěna znaleckými posudky a nejednalo se tedy o cenu neobvyklou. Usnesení zastupitelstva obce bylo s těmito posudky v otázce určení výše kupní ceny v souladu, přičemž tato kupní cena byla následně beze zbytku přenesena do kupní smlouvy. Z vyložených důvodů žalovaní 1) a 2) navrhli, aby dovolání dovolatelů bylo odmítnuto a byly jim přiznány náklady dovolacího řízení.
Žalovaná obec 3) se k podanému dovolání písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání dovolatelů je – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné i důvodné.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelé namítají, že odvolací soud se v řešení právní otázky posouzení platnosti kupní smlouvy, jejímž předmětem byl převod obecního pozemku z vlastnictví žalované 3) do vlastnictví žalovaných 1) a 2), který podle dovolatelů nebyl učiněn v souladu s rozhodnutím zastupitelstva žalované obce 3), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, který po provedeném dokazování vzal mimo jiné za prokázané, že (viz poslední odstavec na str. 2 odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu) „Dne 25. 9. 2008 zastupitelstvo schválilo prodej pozemků žalovaným manželům (roz. žalovaným 1/ a 2/) s tím, že ‚stavby studny a septiku na prodaném pozemku budou ošetřeny věcným břemenem po celou dobu jejich životnosti a kupující se zavazuje, že umožní k těmto stavbám přístup.‘“, a dále ze závěru, že mezi prodávající nyní žalovanou 3) a kupujícími nyní žalovanými 1) a 2) uzavřená kupní smlouva „neobsahuje zřízení věcného břemene.“
Za této situace Nejvyššímu soudu nezbývá, než odkázat na právní závěry, které sumarizoval ze své předchozí judikatury, týkající se problematiky věcně právního nakládání s obecním nemovitým majetkem, a to v rozsudku ze dne 1. července 2015, sp. zn. 30 Cdo 999/2015 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz):
„Podle § 103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích (obecní zřízení) ve znění k datu uzavření předmětné kupní smlouvy (dále též „zákon o obcích“ nebo „obecní zřízení“), starosta zastupuje obec navenek. Úkony, které vyžadují schválení zastupitelstva obce, popřípadě rady obce, může starosta provést jen po jejich předchozím schválení, jinak jsou tyto právní úkony od počátku neplatné.
Podle § 85 písm. a) zákona o obcích je zastupitelstvu obce vyhrazeno rozhodování o nabytí a převodu nemovitých věcí včetně vydání nemovitostí podle zvláštních zákonů, převodu bytů a nebytových prostorů z majetku obce...
V případě tvorby vůle obce a jejího právně relevantního projevu je třeba mít na paměti, že i když ve smyslu § 103 odst. 1 zákona o obcích starosta zastupuje obec navenek, vůli obce nevytváří, nýbrž projevuje. Stěžejní pravomoc rozhodovat ve věcech samosprávy obce je zákonem svěřena zastupitelstvu obce, které musí postupovat zákonem předepsaným způsobem, aby mohlo vytvořit vůli, kterou navenek projeví starosta obce, aby byly splněny podmínky pro řádný projev vůle obce. Oprávnění rozhodovat o právních úkonech obce je ze zákona rozděleno mezi obecní radu a obecní zastupitelstvo, přičemž žádný z těchto orgánů nemůže vystupovat jménem obce navenek, neboť takové oprávnění přísluší výlučně starostovi. Právní úkon starosty vyžadující schválení zastupitelstvem obce (a obdobně obecní radou) provedený bez takového předchozího schválení je od počátku neplatný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2006, sp. zn. 30 Cdo 3130/2005; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).
V rozsudku ze dne 20. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 3049/2007, Nejvyšší soud vyložil, že samotné rozhodnutí zastupitelstva obce nebo rady ještě nepředstavuje právní úkon, jakožto projev vůle obce směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právními předpisy s takovým projevem vůle spojují. Usnesení příslušného orgánu obce totiž představuje materiálně právní podmínku pro vyjádření projevu vůle obce, který se stává perfektním (formálně navenek vyjádřeným) teprve v případě podpisu příslušné smlouvy, starostou, případně (za podmínek zákonem o obcích stanovených, k tomu srov. § 103 odst. 6 a § 104 odst. 1 zákona o obcích) místostarostou, není-li v souladu zákonem – v důsledku novelizace obecního zřízení s účinností od 1. 1. 2003 – příslušná působnost zcela nebo zčásti svěřena příslušnému odboru obecního úřadu nebo příspěvkové organizaci obce. Starosta obce přitom nemá povahu statutárního orgánu, jakkoliv obec navenek zastupuje a na podkladě předchozího rozhodnutí orgánu obce vyjadřuje vůli obce navenek. Na druhé straně starosta obce podle dřívější ani současné úpravy nemohl a nemůže vytvářet sám vůli obce, ale pouze a mohl a může tuto vůli navenek sdělovat a projevovat. Z toho lze vyvodit, že právní úkon starosty vyžadující schválení zastupitelstvem obce (a obdobně obecní radou) provedený bez takového předchozího schválení je od počátku neplatný (srov. např. již shora označený rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 3130/2005).
Rozhodnutí obce o majetkoprávním úkonu tedy musí být obsaženo (musí vyplývat) v (z) usnesení zastupitelstva obce. O tom, že se jedná o rozhodnutí majetkoprávního charakteru a ne o nějaké konstatování či ‚doporučení‘ apod. zastupitelstva bude vypovídat zápis o průběhu zasedání zastupitelstva obce, který musí obsahovat usnesení zachycující rozhodnutí o předmětném úkonu obce. Z usnesení musí vyplývat, že takové rozhodnutí bylo přijato zastupitelstvem obce (a ne třeba radou obce nebo snad starostou anebo dokonce komisí obce). Takto přijatou vůli obce, jak již bylo uvedeno, nelze považovat za právní úkon, neboť navenek tuto vůli obce projevuje starosta obce. Proto např. – jak judikoval Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 4255/2009 - v případě převodu obecního nemovitého majetku je esenciální, aby byl co do předmětu a případně co do obcí stanovených podmínek převodu zajištěn věcný soulad mezi zákonem publikovaným záměrem obce a (v tomto případě) zamýšlenou věcně právní dispozicí s obecním nemovitým majetkem, dále soulad mezi rozhodnutím zastupitelstva o předmětném právním úkonu (prodeji nemovitého majetku příslušnému subjektu za stanovených podmínek) a starostou obce uzavřenou (podepsanou) převodní smlouvou. Jestliže starostou uzavřená převodní smlouva coby právní úkon nekoresponduje s obsahem vydaného rozhodnutí zastupitelstva k uzavření takového právního úkonu a týká se přitom podstatných náležitostí daného právního úkonu (určení druhé smluvní strany, převáděných nemovitostí, výše kupní ceny, případně podmínek převodu publikovaných v záměru a posléze obecním zastupitelstvem schválených v rámci rozhodnutí o příslušném majetkoprávním úkonu obce), jde o věcný nesoulad mezi oznámením záměru, resp. rozhodnutím zastupitelstva obce a uzavřenou převodní smlouvou, tedy o situaci, kdy zastupitelstvem obce projevená vůle formou schválení daného právního úkonu je odlišná od obsahu převodní smlouvy, kterou za obce uzavřel (projevil navenek) její starosta.
Právní úkon starosty vyžadující schválení zastupitelstvem obce (a obdobně obecní radou) provedený bez takového předchozího schválení, je od počátku neplatný (dříve – za předchozí úpravy obecního zřízení prostřednictvím zákona č. 367/1990 Sb. - podle § 39 obč. zák., posléze podle zákona č. 128/2000 Sb. podle § 103 odst. 1, respektive podle § 41 odst. 2; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 224/2002, nález Ústavního soudu ze dne 12. dubna 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 22, pod pořadovým číslem 61, nebo nález ze dne 10. července 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 23, pod pořadovým číslem 103).
Poněvadž starosta obce nemůže (ohledně základních náležitostí, případně i dalších náležitostí právního úkonu, pokud takovou vůli projevilo zastupitelstvo obce) nijak ‚dotvářet‘ či ‚pozměňovat‘ projevenou (a dosud navenek v rámci právního úkonu obce formálně právně nevyjádřenou) vůli zastupitelstva obce, která (jako jediná) je relevantní pro vznik, změnu či zánik příslušného právního vztahu, pak právní úkon, který starosta obce učinil, aniž by tím vyjádřil vůli zastupitelstva své obce, je ve smyslu shora cit. ustanovení zákona o obcích od samého počátku absolutně neplatný. Jinými slovy řečeno, k takové absolutní neplatnosti právního úkonu dojde nejen tehdy, pokud starosta obce uzavřel s druhou smluvní stranou (s přihlédnutím k posuzované otázce prodeje obecního nemovitého majetku) za obec příslušnou převodní smlouvou, ačkoliv takový právní úkon zastupitelstvo obce předem neschválilo, ale i v případě, pokud o některé z podstatných náležitostí právního úkonu zastupitelstvo obce vůbec nerozhodlo, když vůli obce (o podstatných náležitostech právního úkonu) nelze dovozovat např. z chování zastupitelů při hlasování, či z obsahu diskuze předcházející vlastnímu usnesení zastupitelstva.
Přitom zpravidla platí, že smlouva, která je v rozporu se zákonem, je objektivní skutečností, jež nemá právní následky zamýšlené smluvními stranami, bez ohledu na to, která ze smluvních stran smlouvu uzavřela v dobré víře (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. června 1996, sp. zn. Odon 53/96/Fa, a ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sp. zn. 32 Cdo 4123/2010, příp. usnesení Ústavního soudu ze dn 17. května 2006, sp. zn. II. ÚS 31/05). Zpravidla proto, že v případě, kdy zákonné omezení směřuje pouze vůči jedné straně smlouvy, je třeba považovat smlouvu za neplatnou pouze výjimečně, a to tehdy, kdy by to bylo neslučitelné se smyslem a účelem daného zákonného omezení, přičemž zákonná úprava dotčená takovou smlouvou by nemohla bez tohoto obstát (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010). O takovou situaci jde právě i v případě nakládání s obecním (nemovitým) majetkem, neboť procedura, jež předchází obcí zamýšlenému majetkoprávnímu úkonu, stejně jako procedura utváření její vůle coby vůle veřejnoprávní korporace až po proceduru spojenou s vyjádřením této vůle formou učiněného právního úkonu (od 1. ledna 2014 právního jednání) starostou (místostarostou) obce je upravena obecním zřízením, přičemž každá potencionální, tím spíše smluvní strana má objektivně zachovanou možnost ještě před uzavřením příslušného právního úkonu s obcí zjistit (ověřit si), zda právní úkon, jenž za obec činí její starosta (místostarosta), skutečně odpovídá (je v souladu) s vůlí obce tak, jak je zachycena (obsažena) v přijatém usnesení jeho zastupitelstva. Pokud takové elementární prověření druhá smluvní strana neučiní, nemůže se pochopitelně později dovolávat, že smlouvu o převodu nemovitosti uzavírala s obcí v dobré víře, že zákonem stanovené podmínky pro předmětný majetkoprávní úkon ze strany obce byly v daném případě.“
Ze zreferované judikatury možno uzavřít, že jestliže starosta obce uzavřel převodní smlouvu, aniž by v esenciálních náležitostech respektoval obsah rozhodnutí obecního zastupitelstva, respektive respektoval rozhodnutí zastupitelstva i v dalších náležitostech právního úkonu, pak je zde nesoulad mezi projevem vůle obce učiněným jednajícím starostou a předmětným rozhodnutím zastupitelstva, který zakládá absolutní neplatnost tohoto právního úkonu, neboť starosta nemá žádné oprávnění „dotvářet“ či „nahrazovat“ vůli obce materiálně obsaženou v onom rozhodnutím zastupitelstva.
Z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud při posuzování otázky platnosti předmětné smlouvy zcela odhlédl od pravidel obsažených v obecním zřízení a při rozhodování ani nezohlednil výše připomenutou judikaturu dovolacího soudu. I když učinil závěr, že mezi rozhodnutím zastupitelstva žalované obce 3) a uzavřenou kupní smlouvou je nesoulad, neboť kupní smlouva neobsahuje zřízení věcného břemene, přesto rozporně konstatoval, že kupní smlouva uzavřená mezi prodávající žalovanou obcí 3) a žalovanými 1) a 2) vyjadřovala vůli obce.
Jestliže tedy odvolací soud při právním posouzení věci pominul příslušnou právní reglementaci obecního zřízení, jíž podléhají majetkoprávní převody s obecním majetkem, a navíc při rozhodování nezohlednil a ve smyslu relevantní právní úpravy obecního zřízení a ustálené judikatury dovolacího soudu nehodnotil předmětnou kupní smlouvy z pohledu toho, zda, a pokud ano, v jakém rozsahu a s jakými právní důsledky se tehdy jednající starosta žalované obce 3) odklonil od rozhodnutí obecního zastupitelstva, je za dané procesní situace dovolacímu soudu upřena možnost věcného přezkumu dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu a nezbývá, než přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-