// Profipravo.cz / Právní úkony 04.03.2016
ÚS: Výklad právních účinků smlouvy uzavřené před rokem 1990
I. Jakkoli ze zákonné právní úpravy výslovně nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy vyjádření protistrany odvolateli k tzv. replice, je nutno – s ohledem na zásadu kontradiktornosti řízení – i v nemeritorních sporech umožnit účastníkům řízení vyjádřit se k argumentaci druhé strany tak, aby neutrpěla ochrana jejich základních práv podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Nesplněním tohoto požadavku (neústavním zásahem) však není, je-li meritem sporu právní kvalifikace jinak náležitě zjištěného skutkového stavu věci (právní otázka), kterou nemohlo neposkytnutí možnosti k tzv. replice ovlivnit, neboť soud na základě vyjádření protistrany nedospěl k jinému závěru o zjištěném skutkovém stavu ve smyslu § 153 odst. 1 občanského soudního řádu, ani k potřebě jeho jiného právního hodnocení.
III. Použití analogie při výkladu účinků soukromoprávního úkonu z doby před rokem 1990, jakým je i smlouva o převodu nemovitosti z vlastnictví bytového družstva do bezpodílového vlastnictví manželů, musí respektovat okolnosti a právní úpravu, za kterých byl takový úkon učiněn; současně musí brát na zřetel to, jak je obdobný úkon upraven v podmínkách demokratického právního státu, a to v kontextu s požadavkem respektování autonomie vůle a smluvní svobody podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1139/15, ze dne 16. 2. 2016
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka (v dědickém řízení pozůstalá dcera) brojí ústavní stížností proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, která byla vydána v řízení ve věci dědictví po Juriji Kozickém, otci stěžovatelky, zemřelém dne 23. 1. 2010. Tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva, a to právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právo na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 34 D 336/2010 (dále jen "obvodní soud") se podává, že napadeným usnesením obvodního soudu byla dle § 175l občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, určena výše obvyklé ceny majetku, který měl zůstavitel ve společném jmění manželů s pozůstalou manželkou, a dluhy v tomto společném jmění manželů. Stěžovatelka vznesla námitku, že do společného jmění manželů nepatří dům č. p. A1 postavený na pozemku č. parc. A2 - zastavěná plocha a nádvoří, v kat. území Háje, Praha, neboť tento dům byl výlučným majetkem zůstavitele, což dovozovala z tvrzené skutečnosti, že pouze zůstavitel byl (na rozdíl od pozůstalé manželky) členem družstva (viz blíže sub 3). Rozporovala též další položky na soupisu majetku ve společném jmění manželů. Obvodní soud námitku týkající se předmětného domu posoudil s tím, že jde nikoli o spor skutkový, nýbrž o výklad právní otázky, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 31 Cdo 51/2010 tak, že jde o majetek náležející do společného jmění manželů.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") závěry obvodního soudu potvrdil. Ve vztahu k namítanému zařazení domu (a pozemku) do společného jmění manželů uvedl, že nebylo prokázáno, že by pozůstalá manželka nebyla členkou družstva. O opaku totiž svědčí smlouva o převodu domu do osobního vlastnictví, uzavřená mezi převodcem - Družstvem pro výstavbu rodinných domů v Hájích (dále jen "DVDR") a nabyvateli Jurijem Kozickým a Janou Kozickou ze dne 21. 2. 1983, z níž vyplývá, že družstvo převedlo rodinný domek na nabyvatele do jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále též jen "BSM"). Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 51/2010 shledal městský soud přiléhavým. I kdyby tedy pozůstalá manželka členkou družstva nebyla, stala se spolu se zůstavitelem spoluvlastníkem předmětné nemovitosti na základě smlouvy o převodu rodinného domu do BSM.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl s tím, že ve věci bylo rozhodnuto v souladu s jeho ustálenou judikaturou, na níž odkázal.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžejním argumentem stěžovatelky je, že blíže specifikovaná nemovitost (rodinný dům a pozemek) neměla být zařazena do soupisu majetku ve společném jmění zůstavitele a pozůstalé manželky, neboť náležela do výlučného vlastnictví zůstavitele.
6. Stěžovatelka podrobně upřesnila skutečnosti týkající se výstavby předmětného rodinného domu (původně ve vlastnictví družstva), členství rodičů stěžovatelky (zůstavitel a jeho první manželka) v družstvu a pozdějšího (po rozvodu manželství) výlučného členství zůstavitele v družstvu s právem užívání předmětného družstevního rodinného domu. Poukázala na to, že po uzavření druhého manželství zůstavitel nežil s druhou manželkou (ta měla trvalý pobyt v nájemním státním bytě) ve společné domácnosti v tomto domě, k tomu došlo až poté, co na zletilou dceru druhé manželky zůstavitele přešlo právo nájmu státního bytu. V roce 1983 byl předmětný družstevní rodinný dům převeden "Smlouvou o převodu rodinného domu do osobního vlastnictví" do vlastnictví zůstavitele a pozůstalé (druhé) manželky. Stěžovatelka považuje za stěžejní čl. 10 stanov družstva, podle něhož mohl být předmětný rodinný dům převeden do osobního vlastnictví pouze členovi družstva, kterým se pozůstalá manželka dle stěžovatelky nikdy nestala, takže má za to, že smlouva o převodu domu z roku 1983 je absolutně neplatná. Správnost tohoto právního názoru stěžovatelka podkládá mj. i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2001 sp. zn. 30 Cdo 1865/2000 a ze dne 13. 4. 2004 sp. zn. 22 Cdo 1668/2003.
7. Stěžovatelka tvrdí, že pokud obecné soudy učinily závěr o platnosti smlouvy o převodu rodinného domu do BSM na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 31 Cdo 51/2010, učinily tak na základě nesprávné a ústavně nekonformní interpretace zákona. Dle stěžovatelky není aplikace tohoto judikátu (i dalších rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2654/2012 a 26 Cdo 4420/2013, na které dovolací soud odkázal) v dané věci ani věcně přiléhavá a tudíž správná, když se zabývá zákonem o vlastnictví bytů č. 72/1994 Sb., který se vůbec netýká smluvního vztahu zůstavitele a pozůstalé manželky z roku 1983. Rovněž závěr obecných soudů o platnosti Dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne 17. 1. 1983 považuje stěžovatelka za věcně nesprávný.
8. Stěžovatelka tvrdí, že v řízení před městským soudem byla porušena i zásada rovnosti účastníků soudního řízení, neboť obecné soudy po pozůstalé manželce nepožadovaly vůbec žádné důkazy prokazující jí tvrzené členství v družstvu a dále důkazy prokazující společné soužití se zůstavitelem v jedné společné domácnosti ve státním bytě. Městský soud ji vůbec nevyrozuměl o procesních úkonech obou vedlejších účastníků, konkrétně o písemném vyjádření pozůstalé manželky k odvolání stěžovatelky a o písemném vyjádření pozůstalého syna k odvolání stěžovatelky. Ani v rámci dovolacího řízení stěžovatelka neobdržela žádná stanoviska vedlejších účastníků v dovolacím řízení. Městský soud nenařídil ani žádné jednání k projednání jejího odvolání, aniž by se účastníků dotázal, zda s takovým postupem souhlasí.
9. Stěžovatelka konečně tvrdí, že v řízení před všemi obecnými soudy byla dále porušena zásada volného hodnocení důkazů, neboť nebyly vypořádány důkazy, které v řízení navrhla, konkrétně se to týkalo výpisu Obvodního soudu pro Prahu 1 z Podnikového rejstříku odd. Do vl. č. X o zápisu DVRD v Hájích z 5. 6. 1970, Stanov DVRD v Hájích ze dne 26. 6. 1972, návrhu na vypořádání BSM zůstavitele a první manželky ze dne 12. 11. 1976, Dohody o vypořádání BSM zůstavitele a jeho první manželky ze dne 24. 2. 1977, vyjádření první manželky zůstavitele u Obvodního soudu pro Prahu 10 ve věci rozvodu a péče o nezletilé děti pod č. j. 7 C 91/76, dokladu Středočeských plynáren Praha, ev. č. 97707, o výměně plynoměru v domě X1 ze dne 10. 4. 1979, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 3. 1980 č. j. P 133/80, návrhů na vyžádání zprávy z centrální evidence obyvatel o všech trvalých bydlištích zůstavitele a pozůstalé manželky, návrhu na připojení rozvodového a opatrovnického spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 7 C 91/76, návrhu na vyžádání zprávy vlastníka domu X2, o nájmu bytu pozůstalé manželky, přechodu nájmu a osobách bydlících v bytě v období srpen 1981 až březen 1983 a návrhu na výslech svědkyně Jitky Křepelkové.
10. Obecné soudy se dle stěžovatelky rovněž nevypořádaly s absolutní věcnou nesprávností znaleckého posudku soudního znalce Pavla Aksamita na ocenění filatelistické sbírky zůstavitele. Návrh stěžovatelky na ustanovení nového znalce z oboru cen a odhadů ve filatelii, který by byl schopen řádně ocenit tento majetek náležející do dědictví po zůstaviteli, ačkoliv nejde o majetek nepatrné hodnoty, soudy nelogicky odmítly a ocenění označily za správné.
11. Obecné soudy se nevypořádaly ani s nesrovnalostmi ve skutkových tvrzeních, důkazech a vyvozených skutkových zjištěních. V napadeném rozhodnutí soudy nevyložily, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly či nevzaly v úvahu, ani neobjasnily nesrovnalosti v důkazech, neposuzovaly každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech. Obecné soudy dále zcela pominuly otázku započítání vnosu, jež ovlivňuje obvyklou cenu majetku ve společném jmění zůstavitele a pozůstalé manželky ke dni úmrtí, namítanou jak stěžovatelkou, tak pozůstalým synem.
12. Stěžovatelka tvrdí, že v dovolacím řízení bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces tím, že její dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť okruh jí nastolených otázek byl relevantní a dovolací soud svévolně odmítl o jejím právu rozhodnout pro vady, kterými dovolání ve skutečnosti netrpělo.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a replika stěžovatelky
13. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyslovil názor, že opravdovým smyslem a účelem ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu stěžovatelky s právním názorem městského soudu a dovolacího soudu a formulování vlastního (odlišného) právního posouzení věci. K tvrzenému porušení rovnosti stran uvedl, že v občanském soudním řízení je to soud, kdo rozhoduje o tom, který z navrhovaných důkazů provede (§ 120 odst. 1 občanského soudního řádu), a že v řízení o dědictví je povinen provést i další důkazy (účastníky nenavržené), avšak jen tehdy, je-li to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. Podle soudů prvního a druhého stupně byly všechny rozhodné skutečnosti zjištěny; dovolací soud není oprávněn posuzovat správnost a úplnost skutkových zjištění soudů, neboť jediným přípustným dovolacím důvodem je "nesprávné právní posouzení věci" (§ 241a odst. 1 občanského soudního řádu). K námitce stěžovatelky, že městský soud jí nevyrozuměl o procesních úkonech ostatních účastníků řízení a že ve věci nenařídil jednání, Nejvyšší soud uvádí, že vady řízení, včetně zmatečností, nejsou způsobilým dovolacím důvodem, a že ke zmatečnostem a jiným vadám řízení smí dovolací soud přihlédnout, jen jestliže je dovolání přípustné. Nejvyšší soud má za to, že stěžovatelce nic nebránilo napadnout usnesení městského soudu žalobou pro zmatečnost podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu.
14. K námitce stěžovatelky, že v rámci dovolacího řízení neobdržela žádná stanoviska vedlejších účastníků, Nejvyšší soud uvádí, že s přihlédnutím k obsahu spisu není jasné, co má stěžovatelka na mysli, ani to, jaký vliv by to mohlo mít na závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti jí podaného dovolání.
15. K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces Nejvyšší soud uvádí, že dovolání stěžovatelky nebylo odmítnuto proto, že by dovolání bylo pokládáno za neprojednatelné, nýbrž z důvodu, že po právní stránce je usnesení městského soudu v souladu s ustálenou judikaturou soudů a že z pohledu jiných důvodů (než právního posouzení věci) se dovolací soud nemůže věcí zabývat. Okolnost, že stěžovatelka nesouhlasí s právním posouzením věci ze strany obecných soudů, ještě nepředstavuje porušení práva účastníka občanského soudního řízení na spravedlivý proces. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
16. Městský soud se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odvolal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
17. Obvodní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v dané věci proti sobě stojí dvě hlediska. Jednak požadavek na jednotnost rozhodovací praxe soudů, pokud sporná otázka již byla Nejvyšším soudem zodpovězena. Proti tomu stojí požadavek ochrany vlastnického práva. Úvahy porovnání požadavku na ochranu vlastnictví ostatních účastníků dědického řízení a požadavku stěžovatelky na ochranu téhož práva jsou dle mínění obvodního soudu nad rámec jeho působnosti.
18. Jana Kozická (pozůstalá manželka zůstavitele) a Ing. Daniel Kozický (pozůstalý syn) se svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdali podle ustanovení § 28 odst. 2 věty prvé zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
19. Stěžovatelka v replice k zaslaným vyjádřením účastníků řízení opětovně zpochybnila aplikaci rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 51/2010 jako věcně přiléhavou a správnou. Dále uvedla, že listinami, které předložila, se žádný z obecných soudů nezabýval. Poukazuje též na údajné potvrzení pochybností o správnosti údajů zaznamenaných ve smlouvě o převodu rodinného domu do osobního vlastnictví ze strany pozůstalé manželky zůstavitele ve vyjádření k odvolání stěžovatelky. V postupu soudů spatřuje libovůli. Poznámku dovolacího soudu o možnosti využít žalobu pro zmatečnost stěžovatelka považuje za irelevantní, neboť v dané věci nejde o žádnou ze situací předvídaných v § 229 občanského soudního řádu.
IV.
Formální předpoklady projednání návrhu
20. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. V projednávané věci šlo o dílčí rozhodnutí vydané v průběhu řízení o dědictví; s ohledem na skutečnost, že takové rozhodnutí se může bezprostředně projevit v majetkové sféře účastníků chráněné v systému základních práv a svobod, jde o ústavní stížnost přípustnou (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 324/14, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
21. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti, jakož i napadená rozhodnutí a vyžádaný spisový materiál ve věci, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodným návrhem. Byl přitom veden následujícími úvahami.
IV.a
Ústavnost hodnocení převodu nemovitostí i manželu, který není členem DVRD
22. Předmětem sporu v této věci bylo zařazení blíže specifikovaných nemovitostí (dům a pozemek) do společného jmění manželů, tedy jmění zůstavitele a jeho pozůstalé manželky (blíže sub 2). Tento právní názor obecných soudů stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá na základě tvrzení, že pozůstalá manželka se nikdy nestala členkou družstva, přičemž stanovy družstva umožňovaly převod rodinného domu do osobního vlastnictví pouze tomu, kdo byl jeho členem; proto je podle jejího názoru smlouva o převodu vlastnictví domu a pozemků do BSM absolutně neplatným právním úkonem. Obecné soudy však její argumentaci nepřisvědčily, a to s odkazem na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 51/2010, kterým byl překonán právní názor vyslovený v přechozích rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1668/2003 a 30 Cdo 1865/2000, o které stěžovatelka svou argumentaci opírala. Obecné soudy tak postupovaly v projednávané věci navzdory skutečnosti, že uvedené rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu řešilo otázku neplatnosti smlouvy o převodu bytové jednotky uzavřené mezi bytovým družstvem jako převodcem a oběma manželi jako nabyvateli dle § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb.; přesto situaci vyhodnotily jako v podstatě totožnou. Městský soud pak rovněž (s odkazem na závěry velkého senátu) uvedl, že pozůstalá manželka by se stala spolu se zůstavitelem spoluvlastníkem předmětné nemovitosti na základě smlouvy o převodu rodinného domu do BSM, i kdyby členkou družstva nebyla.
23. Ústavní soud neshledal řešení uvedené právní otázky, na němž se shodly všechny tři stupně obecných soudů, protiústavním. Konstatuje, že ústavní stížnost, v níž stěžovatelka uplatnila totožné argumenty jako v řízení předcházejícím (včetně zdůraznění nesprávnosti závěrů v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, resp. nemožnosti je aplikovat v daném případě), představuje pouze pokračující polemiku stěžovatelky se závěry, k nimž obecné soudy dospěly v rovině práva podústavního. Pokud stěžovatelka požaduje přehodnocení jejich závěrů, staví tím Ústavní soud do role další instance, která mu nepřísluší. V rámci roviny ústavní argumentace je pak třeba uvést následující.
24. Namítá-li stěžovatelka, že ze strany dovolacího soudu byla zkrácena na svém právu na spravedlivý proces, neboť její dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, Ústavní soud má za to, že z (byť stručného) odůvodnění důvody nepřípustnosti dovolání dle § 237 občanského soudního řádu zřetelně vyplývají, neboť rozhodnutí městského soudu je z hlediska závěru o platnosti smlouvy o převodu předmětných nemovitostí (sub 2) do bezpodílového spoluvlastnictví (následně k 1. 8. 1998 transformovaného zákonem č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, do institutu společného jmění manželů) zůstavitele a jeho manželky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na kterou bylo výslovně v usnesení zřetelně odkázáno. Odůvodnění usnesení o nepřípustnosti dovolání tak netrpí nedostatky, pro které by bylo třeba napadené usnesení dovolacího soudu zrušit [srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131), nejnověji nález ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 3766/14, dostupný na http://nalus.usoud.cz]. K tomu je třeba doplnit, že námitky stěžovatelky, směřující proti vadám a úplnosti skutkových zjištění, dále výhrady proti hodnocení důkazů a vad řízení před obvodním soudem a městským soudem, byly v usnesení dovolacího soudu vyhodnoceny jako nedostatky dovolání, pro něž nelze v řízení pokračovat, neboť stěžovatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. Stěžovatelka obecně uvádí, že dovolání takovými vadami netrpělo. Ovšem ani z ústavní stížnosti nelze zřetelně dovodit, v čem konkrétně stěžovatelka spatřuje naplnění podmínek přípustnosti dovolání dle § 237 občanského soudního řádu, resp. v jakém ohledu měl jinak městský soud svoje rozhodnutí postavit na nesprávném právním posouzení věci.
25. Závěry dovolacího soudu přitom obstojí nejen z hlediska požadavků, kladených Ústavním soudem na odůvodnění rozhodnutí (viz rozhodnutí uváděná sub 24), nýbrž i z hlediska obsahového (ve vazbě na tam uvedenou judikaturu). Nejde tak o rozhodnutí překvapivé, přičemž je Ústavní soud neshledal v rozporu s ústavními principy spojenými s respektováním požadavku smluvní svobody a možnosti vyjádření svobodné vůle, a to jak: a) obou stran smlouvy o převodu těchto nemovitostí, tak b) z hlediska ústavních východisek úpravy vztahů mezi manžely, jak vyplývají z čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") z účelu právní úpravy bezpodílového spoluvlastnictví manželů, resp. společného jmění manželů. V projednávané věci šlo o postup, který zákon nezakazoval, ani neobcházel, přičemž podmínka převodu jen členu družstva, plynoucí z tehdejší právní úpravy bytového družstevnictví, byla respektována. Stejně tak byla respektována vůle manžela (hodnota jeho členského podílu se transformovala při převodu nemovitostí), aby byly předmětné nemovitosti smluvně převedeny do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, popř. společného užívání pozemku, jak to odpovídalo tehdejší právní úpravě. Jen na okraj Ústavní soud poznamenává, že v případě, že by se prokázala námitka stěžovatelky o absolutní neplatnosti smlouvy o převodu uvedených nemovitostí, vedlo by to k nutnosti řešit otázku, kdo se vlastně následně (např. až vydržením oběma manžely) stal jejich vlastníkem po původním převodci, popř. jeho právním nástupci.
26. Ústavní soud pro tuto část ústavně relevantních námitek stěžovatelky konstatuje, že při výkladu právních účinků smlouvy o převodu předmětných nemovitostí se Nejvyšší soud nedostal do rozporu s požadavky, které na výklad práva a právních skutečností z "minulého" režimu (stanovy DVRD, smlouva o převodu z roku 1983) klade judikatura Ústavního soudu nejen pro odvětví trestního práva, nýbrž i pro další odvětví [např. nálezy ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 25/04 (N 14/36 SbNU 155; 134/2005 Sb.), ze dne 18. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 137/03 (N 135/31 SbNU 199), ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 599/03 (N 105/34 SbNU 107), ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. II. ÚS 1693/08 (N 27/52 SbNU 267), ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 2050/11 (N 125/65 SbNU 615) a souhrnně v nálezu ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 403/12].
27. Rovněž byly zachovány obecné požadavky kladené na použití analogie, když provedený výklad § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. respektuje i východiska právní úpravy bytového družstevnictví, jak bylo chápáno za "minulého" režimu. Právní názor obecných soudů v projednávané věci vycházel ze skutečnosti, že tehdy převládal jednotný a shodný přístup jak k družstevní výstavbě bytů, tak družstevní výstavbě rodinných domků (stejná politika podpory, stejné zdroje, stejná úprava - srov. např. ustanovení § 23 vyhlášky č. 160/1976 Sb., o finanční a úvěrové pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě - "sdruží-li se občané - stavebníci do družstva pro výstavbu rodinných domků, vztahuje se na ně pomoc v rozsahu stanoveném touto vyhláškou pro individuální bytovou výstavbu"). Proto použití závěrů § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. nemůže být považováno na neústavní vybočení z takto nastavených požadavků. K tomu třeba zdůraznit jinak opomíjený fakt, že i "nový" režim v roce 2000 výslovně stanovil v § 33a odst. 1 tohoto zákona (novelizace zákonem č. 103/2000 Sb.), že toto ustanovení "platí i pro převody rodinných domů, jejich příslušenství, garáží a základního technického vybavení, které jsou ve vlastnictví družstva a byly vystavěny družstvy po 1. lednu 1969 na základě výjimek z předpisů o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě, na jejichž výstavbu byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc příslušející družstevní bytové výstavbě. Podmínkou je, že tyto rodinné domy byly převedeny z vlastnictví družstev do vlastnictví členů družstev - fyzických osob, jejichž nájemní vztah k bytu v rodinném domě a ke garáži vznikl po splacení členského podílu družstvu těmito členy nebo jejich právními předchůdci...." Proto nelze tvrdit, že by tehdejší úprava měla bránit tomu, aby spolu se členem družstva nabyl vlastnictví rodinného domu i jeho manžel. To se nijak neprotivilo účelu předpisu, který nepochybně spočíval v poslání bytového družstevnictví a jeho ochraně před jeho zneužíváním; ostatně z hlediska přístupu k manželství (tehdy i dnes) by takové tvrzení bylo závěrem absurdním, neboť účelem právní úpravy nebylo družstevníky v nabývání vlastnictví omezovat, nýbrž je naopak chránit, aby je místo nich nenabyl někdo jiný.
28. Ústavní soud tak v této části hodnocení ústavnosti postupu obecných soudů (zejména Nejvyššího soudu) uzavírá, že použití analogie při výkladu účinků soukromoprávního úkonu z doby před rokem 1990, jakým je i smlouva o převodu nemovitosti z vlastnictví bytového družstva do bezpodílového vlastnictví manželů, musí respektovat okolnosti a právní úpravu, za kterých byl takový úkon učiněn. Současně musí brát na zřetel to, jak je obdobná skutková podstata upravena v podmínkách demokratického právního státu, a to v kontextu s požadavky na respektování autonomie vůle a smluvní svobody podle čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy.
29. Výše učiněné závěry k ústavnosti postupu obecných soudů při hodnocení předmětné smlouvy o převodu nemovitostí z roku 1983 (sub 2) mají zásadní význam pro hodnocení důvodnosti další námitky stěžovatelky, která se týká jejího postavení v řízení podle § 175l občanského soudního řádu v relevantním znění.
IV.b
Námitka porušení rovnosti účastníků řízení a jeho kontradiktornosti
30. Co se napadených rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu týče, stěžovatelka zpochybňuje provedené dokazování a závěry z toho jimi vyvozené. Je proto třeba zdůraznit, že Ústavní soud není v zásadě povolán k tomu, aby přehodnocoval dokazování prováděné před obecnými soudy, nejsou-li jím porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky (viz k tomu sub 23). Poukazuje-li stěžovatelka na plejádu důkazů, které uvedla v odvolání, a s nimiž se městský soud podle jejího názoru nevypořádal, jde zjevně o důkazy, jejichž provedení by nemělo dopad na soudem přijaté závěry ve vztahu k tomu, zda předmětné nemovitosti mají být zařazeny do společného jmění manželů zůstavitele a pozůstalé manželky, což lze z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu dovodit. Jakkoli by bylo možné představit si v tomto ohledu pečlivější odůvodnění, jeho napadené rozhodnutí dle názoru Ústavního soudu, i přes některá dílčí pochybení ve světle svých nosných důvodů, ještě vyhovuje ústavním nárokům na přezkoumatelnost.
31. Ohledně stěžovatelkou namítané nerovnosti účastníků v odvolacím řízení z hlediska důkazních nároků soudu na procesní strany Ústavní soud neshledal důvod ke kasačnímu zásahu, když pro rozhodnutí ve věci bylo stěžejní právní posouzení věci, pro nějž byla skutková zjištění dostačující; důkazy navrhované stěžovatelkou (sub 9) přitom zjevně nebyly s to přijaté právní závěry zvrátit. Namítá-li stěžovatelka, že v řízení před městským soudem nebylo nařízeno jednání, nutno uvést, že tento soud (viz též odůvodnění napadeného rozhodnutí na s. 5) rozhodoval v řízení o usnesení, jímž nebylo rozhodováno ve věci samé; jednání tudíž nebyl povinen nařizovat [viz § 214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo tedy na úvaze soudu, zda k nařízení jednání ve věci přistoupí (srov. čl. 36 odst. 4 Listiny z hlediska požadavků na stanovení podmínek a podrobností při poskytování soudní ochrany). Vzhledem k tomu, že předmětem sporu mohlo být jen právní posouzení věci (smlouvy o převodu nemovitostí) a ve věci nebylo třeba opakovat dokazování, absence ústního jednání ve věci před městským soudem nepředstavuje porušení práva na spravedlivý proces, resp. rovnost účastníků v odvolacím řízení [k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 1639/10 ze dne 24. 10. 2012 (N 179/67 SbNU 167)].
32. Je však nutno přisvědčit námitce stěžovatelky, že městský soud ji nevyrozuměl o písemném vyjádření pozůstalé manželky a pozůstalého syna k jejímu odvolání. Obě vyjádření jsou přitom poměrně rozsáhlá (vyjádření Jany Kozické k odvolání je
na č. l. 466 - 469 a vyjádření Daniela Kozického na č. l. 471 - 472 uvedeného soudního spisu - sub 2, dále s. 3 až 6 usnesení městského soudu). Ústavní soud musel zvážit, zda tímto postupem městského soudu nedošlo k porušení zásady kontradiktornosti podle maximy audiatur et altera pars, resp. k porušení práva na spravedlivý proces, jehož je uvedená zásada stěžejním předpokladem. Dospěl však závěru, že výše uvedená zjištění ohledně postupu obecných soudů jak při hodnocení právní stránky předmětu sporu (titul pro nabytí předmětných nemovitostí), tak z hlediska skutkových zjištění, na kterých byla postavena, po stránce hodnocení ústavnosti obstojí. Proto i v této části je ústavní stížnost nedůvodná. Jiná by byla situace, kdyby předmětná vyjádření vedla k tomu, že by městský soud právní kvalifikaci předmětu sporu na jejich základě změnil, ať již proto, že by na jejich základě dospěl k jinému závěru o zjištěném skutkovém stavu ve smyslu § 153 odst. 1 občanského soudního řádu, nebo k potřebě jiného právního hodnocení totožného skutkového stavu, a stěžovatelce nedal možnost zaujmout stanovisko k vyjádřením protistrany. Taková situace však v projednávané věci nenastala.
33. Ústavní soud zdůrazňuje, že si je vědom požadavku, aby v souladu se zásadou kontradiktornosti byla oběma stranám řízení dána možnost seznámit se se stanovisky a důkazy předloženými soudu, s cílem ovlivnit jeho rozhodnutí a vyjádřit se k nim (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nideröst-Huber v. Švýcarsko ze dne 18. února 1997, Reports 1997-1, str. 108, § 24, rozsudek ve věci Mantovanelli v. Francie ze dne 18. března 1997, Reports 1997-II, str. 436, § 33, rozsudek ve věci Milatová a ostatní v. Česká republika ze dne 21. června 2005, stížnost č. 61811/00). Možnost vyjádřit se ke skutečnostem, které jsou podkladem pro soudní rozhodnutí, musí mít strany řízení tím spíše, pokud ve věci neprobíhá veřejné projednání a strany nejsou slyšeny ústně. Porušení zásady kontradiktornosti tím, že stranám není dána příležitost vyjádřit se k argumentaci protistrany, je proto způsobilé založit porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. dále rozsudky Evropského soudu pro lidská práva Mareš proti České republice ze dne 26. 10. 2006, č. 1414/03, § 30-32; Vokoun proti České republice ze dne 3. 7. 2008, č. 20728/05, § 26-29, Hudáková a další proti Slovensku ze dne 27. 4. 2010, č. 23083/05), tj. práva na spravedlivý proces. Z nálezové judikatury Ústavního soudu viz např. nález ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. I. ÚS 2025/10 (N 210/59 SbNU 69), či nález ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 323/07 (N 210/51 SbNU 627).
34. V kontextu projednávané věci je třeba k výše zmíněným ústavním kautelám, zajišťujícím kontradiktornost řízení a rovnost jeho účastníků (čl. 37 odst. 3 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny), uvést následující. Rozhodnutí, jímž se dle § 175l občanského soudního řádu, v rozhodném znění, určí výše obvyklé ceny majetku, který měl zůstavitel ve společném jmění manželů s pozůstalou manželkou, a dluhy v tomto společném jmění manželů, není rozhodnutím ve věci samé, nýbrž rozhodnutím, které představuje dílčí rozhodnutí v rámci řízení o dědictví (§ 175a a násl. občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Podle § 210 odst. 1 občanského soudního řádu, "odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné." [srov. k tomu nález ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 748/05 (N 135/42 SbNU 83), bod 11 a 14, a nález ze dne 12. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2014/13 (N 88/73 SbNU 477)].
35. Ústavní soud zastává názor, že jakkoli ze zákonné právní úpravy nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy vyjádření protistrany odvolateli k tzv. replice, je nutno - právě s ohledem na zásadu kontradiktornosti - přistupovat i u nemeritorních sporů k možnosti vyjádřit se k vyjádření protistrany z hlediska vhodnosti a účelnosti tak, aby neutrpěla ochrana základních práv a svobod stran. Tato kritéria přitom nebudou v daném typu řízení naplněna zejména za situace, kdy by zaslání vyjádření protistrany k replice odvolateli představovalo (např. s ohledem na bezobsažnost podání, opakování argumentů, případně s ohledem na zvolené právní řešení věci) úkon zjevně formalistický, bez jakéhokoli potenciálu ovlivnit rozhodnutí soudu ve věci (ve smyslu maximy de minimis non curat praetor), s jediným důsledkem, že řízení bude neefektivně prodlužováno. Věc je tak třeba posoudit i z hlediska judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz rozhodnutí ze dne 14. 12. 2010 ve věci Holub proti České republice, stížnost č. 24880/05, oproti rozsudku ze dne 24. 2. 2011 ve věci BENeT Praha, spol. s r. o., proti České republice, stížnosti č. 33908/04, 7937/05, 25249/05, 29402/05 a 33571/06). Z ní plyne, že pro přijatelnost stížnosti je rozhodující, zda stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy (tzv. "significant disadvantage suffered by the applicant"), nyní ve znění čl. 12 Protokolu č. 14 k Úmluvě (Sdělení č. 48/2010 Sb.m.s.), z hlediska toho, jaký mělo vyjádření protistrany vliv na samotné rozhodnutí soudu.
36. S respektem k právě uvedenému Ústavní soud posoudil obsah vyjádření, jež byla v reakci na odvolání podané stěžovatelkou zaslána vedlejšími účastníky řízení, jakož i ostatní okolnosti nyní projednávaného případu. Dospěl k závěru, že tím, že stěžovatelce nebyla vyjádření vedlejších účastníků řízení v rámci odvolacího řízení zaslána k replice, sice došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, avšak s ohledem na výše uvedené okolnosti a závěry z judikatury Evropského soudu pro lidská práva musel konstatovat, že nedošlo k porušení (neústavnímu zásahu) výše uvedených základních práv stěžovatelky, neboť s ohledem na zvolené právní řešení sporu by replika stěžovatelky ve věci nemohla mít na výsledné rozhodnutí vliv.
37. K tomuto závěru vedla Ústavní soud v první řadě povaha rozhodnutí vydaných v řízení dle § 175l občanského soudního řádu, kdy těžištěm řízení bylo řešení právní otázky, nikoli řešení sporu o skutkových okolnostech vážících se k vymezení rozsahu majetku spadajícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky či k vypořádání tohoto majetku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006 sp. zn. 30 Cdo 2043/2005, srov. § 175k odst. 3 občanského soudního řádu). Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí obvodního a městského soudu, stěžejní pro právní posouzení věci byla - s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 51/2010 - především existence smlouvy o převodu rodinného domu do bezpodílového vlastnictví zůstavitele a pozůstalé manželky. Existence této smlouvy a okolností jejího uzavření nebyla mezi stranami z hlediska předmětu řízení sporná, když spornou byla možnost jejího uzavření i s pozůstalou manželkou s důsledky výše uvedenými. Tato otázka, tedy právní stránka věci, kterou stěžovatelka rozporovala, byla v řízení před obecnými soudy dostatečným způsobem posouzena, přičemž z hlediska ústavnosti toto posouzení v řízení před Ústavním soudem obstálo (sub 25 až 28). Jakkoli je argumentace vedlejších účastníků řízení ve vyjádření k odvolání poměrně rozsáhlá (sub 32), v zásadě vychází z potvrzení právního názoru obvodního soudu v napadeném rozhodnutí (následně aprobovaném městským i dovolacím soudem), se kterým stěžovatelka polemizovala v průběhu řízení před obecnými soudy i v ústavní stížnosti. Ostatní argumenty uváděné ve vyjádření vedlejších účastníků řízení neměly vliv na právní hodnocení věci městským soudem, případná reakce stěžovatelky na tyto argumenty by tak zjevně nemohla mít vliv na posouzení právní otázky, jež byla těžištěm sporu.
38. Ústavní soud má tedy za to, že jakkoli by bylo možné považovat (s ohledem na rozsah vyjádření) zaslání vyjádření vedlejších účastníků řízení stěžovatelce v rámci odvolacího řízení k možné replice za vhodné, s ohledem na těžiště sporu, spočívající v právním posouzení (platnost smlouvy) věci, nelze považovat postup obecných soudů za porušení výše uvedených ústavních kautel práva na řádný a spravedlivý proces. Námitka stěžovatelky je tedy i v této části nedůvodná.
39. Jde-li konečně o námitku stěžovatelky, že neobdržela stanoviska vedlejších účastníků v dovolacím řízení (zjevně má na mysli vyjádření vedlejších účastníků řízení k dovolání), ze spisového materiálu (viz též předkládací zpráva na č. l. 579) se podává, že taková vyjádření nebyla v rámci dovolacího řízení zaslána. S námitkou věcné nesprávnosti znaleckého posudku soudního znalce na ocenění filatelistické sbírky zůstavitele se obecné soudy dle Ústavního soudu dostatečně vypořádaly a lze proto odkázat na odůvodnění usnesení nalézacího a městského soudu.
40. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US