// Profipravo.cz / Zastoupení 20.06.2014
KS: Výběr obce jako veřejného opatrovníka opatrovance
Obec, kterou soud jmenuje jako veřejného opatrovníka opatrovance, vybere podle bydliště opatrovance s vědomím toho, že za bydliště člověka podle § 80 odst. 1 a 2 o. z. nelze považovat místo, kde se zdržuje z důvodu svého nepříznivého zdravotního stavu a kde je umístěn z důvodů, které sám nemohl ovlivnit a není jisté, po jakou dobu se na takovém místě bude zdržovat.
podle usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 18Co 71/2014, ze dne 28. 2. 2014
Dotčené předpisy:
- § 62 zák. č. 89/2012 Sb. o. z.
- § 80 zák. č. 89/2012 Sb. o. z.
- § 471 odst. 2 zák. č. 89/2012Sb. o. z.
- § 471 odst. 3 zák. č. 89/2012Sb. o. z.
Z odůvodnění:
Okresní soud shora označeným usnesením rozhodl, že opatrovníkem MŠ, nar. xxx, trvale bytem xxx, t.č. xxx, omezené ve svéprávnosti, se jmenuje obec Lány u Dašic, se sídlem v Lánech u Dašic čp. 51 (výrok I.), rozhodl, že opatrovník je oprávněn zastupovat MŠ ve všech běžných záležitostech, v podstatných věcech je třeba rozhodnutí soudu a opatrovník je povinen při výkonu funkce dbát pokynu soudu (výrok II.) a současně opatrovníkovi uložil povinnost podávat soudu jedenkrát ročně vždy k 1. červnu zprávu o hospodaření s majetkem opatrovance (výrok III.).
V odůvodnění usnesení okresní soud uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5.6.2013, č.j. 19Nc 918/2012-45, byla MŠ zbavena způsobilosti k právním úkonům. Podle ust. § 30 a § 32 zákona č. 89/2012 Sb., kdo byl podle dosavadních právních předpisů zbaven způsobilosti k právním úkonům, považuje se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (od 1.1.2014) za osobu omezenou ve svéprávnosti podle tohoto zákona. Okresní soud zahájil dne 17.9.2013 řízení o ustanovení opatrovníka MŠ a protože bylo zjištěno, že není známa žádná vhodná fyzická osoba, která by byla schopna a ochotna funkci opatrovníka vykonávat, když syn DŠ se přes opětovné předvolání k Okresnímu soudu v Pardubicích v této věci nedostavil a dcera PS není s ohledem na svoje aktuální vážné zdravotní problémy schopna funkci opatrovníka v současné době vykonávat, postupoval okresní soud podle ust. § 62 a § 471 odst. 2 a 3 zákona č. 89/2012 a opatrovníkem MŠ jmenoval obec Lány u Dašic a rozhodl, že opatrovník je oprávněn zastupovat MŠ ve všech běžných záležitostech, v podstatných věcech je třeba rozhodnutí soudu a současně opatrovníkovi uložil povinnost jedenkrát ročně soud informovat o hospodaření s majetkem MŠ.
Proti usnesení podal včas odvolání ustanovený opatrovník. Rozhodnutí okresního soudu považoval za nesprávné, zdůraznil, že soud se vůbec nezabýval skutečností, že opatrovanec se toho času zdržuje v zařízení sociálních služeb xxx, přičemž s ohledem na zdravotní stav opatrovance jde o stav dlouhodobý a o stav, u nějž nelze očekávat změnu v tom smyslu, že by došlo k přestěhování opatrovance do místa, kde je evidován k trvalému pobytu. Okresní soud nepřihlédl ke skutečnosti, že opatrovanec trvale žije v xxx, nezabýval se tedy otázkou opatrovancova bydliště a rozhodl formalisticky na základě údaje o evidenci trvalého pobytu, s nímž pojem bydliště tak, jak o něm hovoří ust. § 80 nového občanského zákoníku, zaměnil. Obec Lány u Dašic není bydlištěm opatrovance, neboť tento se v ní nezdržuje s úmyslem zde žít a ani zde nežije. Soud měl a mohl zjistit, že opatrovanec žije v xxx, když se soud měl současně pokusit zjistit úmysl opatrovance na uvedeném místě žít a na základě těchto skutečností měl dospět k jednoznačnému závěru, že způsobilou k výkonu funkce veřejného opatrovníka je v případě opatrovance obec Přelouč. Odvolatel současně zdůraznil, že obec Lány u Dašic je vybavena s ohledem na velikost obce toliko aparátem nezbytným ke správě své běžné agendy, tedy z hlediska možného rozsahu působnosti obce agendou základní, nezaměstnává tedy žádnou osobu v plném pracovním poměru a s ohledem na naprostou personální, materiální, finanční nedostatečnost a dále s přihlédnutím ke geografické vzdálenosti sídla opatrovníka a bydliště opatrovance proto opatrovník není objektivně schopen funkci opatrovníka vykonávat v předepsaném rozsahu a chránit tak potřeby opatrovance v rozsahu svěřených povinností opatrovníka. Proto navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení (§ 212 a § 212a o.s.ř.), a to bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Odvolatel rozhodnutí okresního soudu stručně řečeno vytýká, že soud zcela odhlédl od potřeb opatrovance, nezabýval se skutečností, že se toho času zdržuje v zařízení sociálních služeb v -, nezjišťoval ani úmysl opatrovance na uvedeném místě žít a formalisticky vycházel z místa trvalého pobytu opatrovance. S těmito výtkami odvolatele se však nelze ztotožnit.
Okresní soud předně opakovaně předvolával k výslechu syna MŠ DŠ, který svoji matku zastupoval jako opatrovník v řízení o způsobilosti k právním úkonům, avšak jmenovaný na předvolání soudu buď nereagoval, případně se omluvil. Dcera MŠ PS, která bydlí v HB, je v současné době v dlouhodobé pracovní neschopnosti, má vážné onemocnění kyčelního kloubu, avšak sama uvedla, že jakmile dojde ke zlepšení jejího zdravotního stavu, bude žádat o změnu opatrovníka. Zjišťovat stanovisko paní MŠ a její úmysly ohledně místa bydliště považuje odvolací soud za zcela zbytečné, a to s ohledem na závěry znaleckého posudku MUDr. Michaely Málkové (viz č.l. 26 spisu), z něhož plyne, že posuzovaná trpí trvalou dušení poruchou – těžkou demencí, která se rozvinula po prodělané cévní mozkové příhodě. Paní MŠ si v současné době samostatně nezajistí ani své základní biologické potřeby a je plně odkázána na péči druhých osob. Za takto zjištěného skutkového stavu okresnímu soudu nezbyla jiná možnost než uvažovat o jmenování tzv. veřejného opatrovníka.
Okresní soud ve věci rozhodoval již po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník) a nemohl tedy vycházet z původní úpravy ustanovení opatrovníka, která byla zakotvena v ust. § 27 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů a který subsidiárně umožňoval ustanovit opatrovníkem tzv. ,,orgán místní správy“. Judikatura posléze dovodila, že orgánem místní správy ve smyslu ust. § 27 odst. 3 občanského zákoníku není obecní, případně městský úřad, ale je jím obec (město) jako právnická osoba, a to především z důvodu naplnění požadavku, aby opatrovník sám byl vybaven nezpochybnitelnou způsobilostí k právním úkonům. Po přijetí zákona č. 89/2012, tedy právního stavu existujícího v době vydání napadeného usnesení okresního soudu, je opatrovnictví člověka upraveno v ust. § 465 a násl. o.z. a v zásadě navazuje na omezení svéprávnosti zakotvené v ust. § 55 a násl. o.z. Možnost jmenovat opatrovanci veřejného opatrovníka dává soudu ust. § 471 o.z. ve svém odst. 2 a 3, z nichž plyne, že soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona. Způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště anebo právnická osoba zřízená touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu; jmenování veřejného opatrovníka podle jiného zákona není vázáno na jeho souhlas.
Protože citované ustanovení hovoří v odst. 3, že veřejným opatrovníkem má být obec, kde má opatrovanec bydliště, je třeba dále vycházet z ust. § 80 odst. 1 a 2 o.z., kde je uvedeno, že člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než své skutečné bydliště, může se každý dovolat jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě. V odst. 2 citovaného ustanovení je pak uvedeno, že nemá-li člověk bydliště, považuje se za něj místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit anebo lze-li zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy.
Okresní soud v odůvodnění svého usnesení nevycházel při úvaze o jmenování veřejného opatrovníka z evidence trvalého pobytu MŠ podle příslušných správních předpisů, jak je okresnímu soudu odvolatelem ne zcela přiléhavě vytýkáno, neboť tato skutečnost z odůvodnění napadeného usnesení neplyne. Pokud uzavřel, že veřejným opatrovníkem může být jmenována obec Lány u Dašic, učinil tuto úvahu nepochybně právě na základě shora citované zákonné úpravy obsažené v ust. § 471 a v návaznosti na ust. § 80 o.z. Ze zmiňovaného ustanovení občanského zákoníku sice skutečně plyne, že zásadním pro posouzení případného jmenování veřejného opatrovníka je bydliště člověka (nikoliv tedy trvalý pobyt, který je navíc mnohdy toliko formální adresou), avšak z obsahu spisu lze učinit přesvědčivý závěr, že místem bydliště MŠ byla a je právě obec Lány u Dašic a nikoliv obec -, kde se MŠ zdržuje toliko v důsledku svého nepříznivého zdravotního stavu. Do Domova - byla paní MŠ přemístěna z důvodů, které sama nemohla ovlivnit, rozhodně ne proto, že by si obec - zvolila za své nové bydliště a z obsahu spisu nijak neplyne, zda právě na této adrese bude MŠ trávit zbytek svého života, případně zda nebude přemístěna do jakéhokoliv jiného zařízení či ústavu v rámci České republiky. Není jistě žádoucí, aby funkcí veřejného opatrovníka byl ad hoc pokaždé pověřován ústav, nemocnice, léčebna dlouhodobě nemocných či jakékoliv jiné zařízení, do kterého v důsledku svého zdravotního stavu a mimo svoji vůli bude nemocný aktuálně přemístěn. Opatrovník je fyzické osobě v obecné rovině ustanoven nejen proto, aby ji zastupoval ve všech běžných záležitostech, ale mimo jiné i proto, aby vykonával správu majetku takové osoby, jak ostatně okresní soud ve výroku III. usnesení opatrovníkovi uložil a správu majetku opatrovance může a musí nejlépe vykonávat obec, ve které se nějaký majetek opatrovance nachází. Z obsahu spisu plyne, že bydliště paní MŠ je v --- v domě, který v současné době patří synovi paní MŠ DŠ, ale protože v tomto místě paní MŠ žila, lze s vysokou mírou pravděpodobnosti uzavřít, že tam má i svůj majetek, čímž nejsou myšleny toliko nemovité věci, ale i věci movité. Ostatně je velmi obtížné dovodit, že by obce, v jejichž obvodu působnosti se bude nacházet jakékoliv obdobné léčebné či sociální zařízení jako je Domov - nebo ústav s krajskou, případně i celorepublikovou působností, měla vykonávat funkce veřejného opatrovníka v desítkách či stovkách případů a měla by adekvátně hájit práva a spravovat majetek svých klientů nacházející se v různých částech České republiky.
Pro posouzení předpokladů pro jmenování obce Lány u Dašic veřejným opatrovníkem je pak nerozhodné, že uvedená obec je malou obcí s výkonem toliko základní agendy a bez dostatečného personálního, materiálního a finančního zajištění pro výkon funkce veřejného opatrovníka. Odvolací soud si je vědom toho, že pro menší obec může být výkon funkce opatrovníka relativně obtížný a existuje ostatně i legislativní záměr, že by výkonem funkce veřejného opatrovníka do budoucna měly být pověřovány pouze města, případně obce s rozšířenou působností, avšak za současného právního stavu k těmto námitkám opatrovníka nelze přihlédnout. S ohledem na skutečnost, že primárně je to stát, který je vůči osobě omezené ve svéprávnosti povinován ochranou jejích základních práv, tedy konkrétně zajistit jí kvalifikované zastupování v právních vztazích, je třeba funkci veřejného opatrovníka vykládat tak, že obec tuto funkci vykonává jako organizační součást státu, nikoliv jako korporace nadaná území samosprávou, tedy jinak řečeno, výkon opatrovnické funkce je třeba považovat za výkon přenesené, nikoliv samostatné působnosti obce. S tím pak rovněž souvisí otázka materiálního a personálního zajištění výkonu funkce opatrovníka, ke kterému je povinován stát a je tedy povinností státu, poskytovat obci, která je rozhodnutím soudu ustanovena opatrovníkem, takové finanční zajištění, aby měla dostatečné materiální a personální kapacity opatrovnickou funkci řádně vykonávat (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 995/07). Současně ale nelze přehlédnout ani to, že obec na své občany pobírá prostředky z veřejných rozpočtů (viz sdílené daně a rozpočtové určení daní obecně) a je tedy na obci, aby s těmito možnými situacemi počítala a ve spolupráci se státem si preventivně vytvářela předpoklady pro to, aby případně funkci opatrovníka svým občanům zajišťovat mohla.
Usnesení okresního soudu lze tedy ze všech shora rozvedených důvodů považovat za správné a odvolací soud jej proto ve smyslu ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.
Toto rozhodnutí však samo o sobě do budoucna nezbavuje okresní soud povinnosti pátrat po jiné vhodné, zejména tedy fyzické osobě, která by funkci opatrovníka MŠ mohla vykonávat lépe, zejména je tedy třeba obrátit se opětovně na dceru MŠ, která po zlepšení svého zdravotního stavu vyjádřila ochotu funkci opatrovníka vykonávat. Učinit soudu v tomto směru podložený podnět může ostatně i nyní jmenovaný opatrovník.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
Proti tomuto usnesení lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od doručení usnesení odvolacího soudu u Okresního soudu v Pardubicích. O dovolání by rozhodoval Nejvyšší soud ČR. Dovolání je přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Autor: KS