// Profipravo.cz / Zastoupení 18.10.2013
ÚS: Kolize zájmů mezi opatrovancem a opatrovníkem
Ačkoli ústavní hodnoty právně subjektové, práva na soukromí, lidské důstojnosti a individuální autonomie v projevu vůle byly dosud povýtce vztaženy k soudnímu řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům, není pochyb, že z povahy věci mají dispozici intervenovat i do řízení, jehož předmětem je návrh opatrovance, aby dosud určený opatrovník byl nahrazen osobou jinou.
Tyto ústavní hodnoty působí ve prospěch osoby omezené ve způsobilosti k právním úkonům tak, že jí odpovídající právní omezení musí být stanovena v nejnižší (ještě) účelné úrovni, která vystihuje princip přiměřenosti zvolených prostředků a sledovaného cíle, což znamená v konkrétním případě uvážit, zda i ignorování individuálního projevu vůle opatrovance směřujícímu k určení osoby jeho opatrovníka je součástí této „nejnižší“ úrovně omezení.
V obecné rovině ústavním principům lidské důstojnosti a autonomie odpovídá, že vůle opatrovance co do určení osoby jeho opatrovníka musí být brána v potaz, byť přirozeně s tím doprovodným požadavkem ku zjištění relevance a opodstatněnosti takového projevu; jsou-li odtud vyplývající podmínky splněny, je pominutí takové vůle opatrovance postupem zjevně nepřiměřeným k realizaci účelů, které institut zákonného zastoupení sleduje, jestliže jejich dosažení je odvislé rovněž od splnění podmínky existence vztahu důvěry opatrovance k opatrovníkovi.
Tyto závěry se přiměřeně uplatní i v případě, že je nutné rozlišovat mezi opatrovníkem a „vykonavatelem opatrovnictví“, je-li opatrovníkem ustanovena obec. Neobstojí proto představa, že splnění podmínky pro zproštění funkce opatrovníka spočívající v tom, že její výkon není v souladu se zájmy opatrovance, lze eliminovat (bez dalšího) úvahou, že vykonavatelem opatrovnictví lze v poměrech téže obce pověřit jinou osobu. To platí tím spíše v malých obcích, kdy výběr „vykonavatelů“ opatrovnictví, nezávislých na dosavadním, je z povahy věci omezený.
Okolnost, že opatrovanec nemůže být (zcela) „autonomní“ v majetkových věcech, sama o sobě tedy neznamená, že by nebyl schopen relevantně vyjádřit svou vůli ve vztahu k osobě svého opatrovníka i mimo obec, jestliže tomu žádný (jiný) veřejný zájem nekonkuruje. Je-li účelem omezení autonomní volby jeho ochrana, jakož i jeho okolí před důsledky této volby, pak není co chránit, je-li ztráta důvěry k dosavadnímu opatrovníku zjištěna jako opodstatněná a jím jmenovitě navržená změna rizika nepředstavuje.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3333/11, ze dne 26. 9. 2013
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. V., zastoupeného JUDr. Helenou Dvornou, advokátkou se sídlem Hurbanova 11, 140 00 Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 29. 7. 2011 č. j. 15 Co 492/2011-204, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako účastníka řízení a Obce Těchobuz, se sídlem Těchobuz 60, 395 01 Pacov, zastoupené Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 66, 110 00 Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 29. 7. 2011 č. j. 15 Co 492/2011-204 bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené v čl. 36 odst. 1, ve spojení s čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 5 a čl. 10 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace návrhu
I. A) Ústavní stížnost stěžovatele
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byl porušen čl. 1, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 10 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - dále "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
3. Porušení základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že jako opatrovníka musí trpět subjekt (obec Těchobuz, dále též jen "obec"), který jednal proti jeho zájmům, jmenovitě na něj podal trestní oznámení, aniž jej o tom neinformoval, a upřel mu právo na právní zastoupení; ačkoliv šlo o kolizi zájmů, nepožádal o ustanovení kolizního opatrovníka. Když se domáhal, aby byl opatrovník nahrazen jiným, reagoval na to návrhem na umístění do psychiatrické léčebny, což právě tím i odůvodnil.
4. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") podle stěžovatele pochybil, pokud dal za pravdu opatrovníkovi, jenž porušil svoje zákonné povinnosti k ochraně jeho práv, resp. jednal dokonce k jeho újmě; aproboval tím nezákonné a hrubé porušování a poškozování jeho práv opatrovníkem, aniž by měl nějaké zastání a mohl se dočkat pomoci. Stěžovatel má za neakceptovatelný fakt, že opatrovník podal návrh na jeho umístění do psychiatrické léčebny, a to bez konzultace či doporučení psychiatra. Spatřuje-li krajský soud v napadeném rozhodnutí možnost nápravy v tom, že opatrovník může napříště pověřit jinou osobu přímým výkonem opatrovnictví, pakliže jeho dosavadní vykonavatelka pochybila, je třeba připomenout, že obec Těchobuz závadné jednání Mgr. J. M. (dále jen "vykonavatelka") více než půl roku tolerovala a bez povšimnutí přecházela. Stěžovatel proto nebrojí toliko proti osobě vykonavatelky, ale i proti opatrovníkovi, který, ač věděl o popření jeho práv, k nápravě tohoto stavu ničeho dlouhodobě neučinil; proto k opatrovníku již nemá důvěru, a její obnovení nelze dosáhnout ani změnou osoby vykonavatelky. O podání trestního obvinění se obec dozvěděla nejpozději ve chvíli, kdy jí od Policie ČR došla věc postoupená k vyřízení jako přestupek, přičemž do dnešního dne neučinila žádné opatření ve smyslu požadavku odvolacího soudu.
5. Stěžovatel se dále domnívá, že přesto, že je osobou omezenou ve způsobilosti k právním úkonům, má právo žádat a zvolit si právní zastoupení, zejména v případě, kdy jde o kolizi zájmů mezi ním a opatrovníkem. Pokud je omezen ve způsobilosti k právním úkonům v oblasti majetkové, nelze mu upřít procesní způsobilost v opatrovnickém řízení; podle čl. 13 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením zajistí stát osobám se zdravotním postižením účinný přístup ke spravedlnosti na rovnoprávném základě s ostatními. Proto se stěžovatel domnívá, že došlo k pochybení, pokud nebylo uznáno jeho právo zvolit si právního zástupce; opatrovnické řízení má nadto specifický charakter, jde-li o řešení střetu zájmů mezi veřejným opatrovníkem a opatrovancem (v nálezu sp. zn. II. ÚS 2630/07 Ústavní soud právního zástupce z řad advokátů zvoleného osobou zbavenou způsobilosti k právním úkonům akceptoval).
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uzavřel, že popsaným jednáním opatrovníka nebyla k jeho osobě zachována patřičná úcta, stejně jako k jeho právům a svobodám, nebyla šetřena jeho lidská důstojnost, údaje o jeho osobě byly zneužity, bezdůvodně měl být na návrh opatrovníka omezen na svobodě v psychiatrické léčebně, opatrovník mu upřel právo na právní pomoc a upřel mu též rovné postavení v řízení. Schválil-li krajský soud napadeným rozhodnutím takové jednání opatrovníka, porušil proto jeho základní práva.
I. B) Vyjádření účastníků řízení
7. K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, zastoupený Vítem Jakšičem, předsedou senátu, jenž uvedl, že napadené usnesení spočívá v názoru, že opatrovník osoby omezené či zbavené způsobilosti k právním úkonům může být zproštěn této funkce jen výjimečně z důležitých důvodů, a že takovým důvodem může být skutečnost, že opatrovník nevykonává svoji funkci v souladu se zájmy opatrovance. V daném případě není tato podmínka splněna, protože opatrovníkem nebyla ustanovena osoba, k jejímuž počínání má opatrovanec výhrady, ale obec, která může tuto funkci vykonávat prostřednictvím jiné osoby, která důvěry opatrovance požívat bude; to, že stěžovatel brojí i proti výkonu opatrovnické funkce samotnou Obcí Těchobuz, protože ponechala bez povšimnutí závadné jednání Mgr. J. M., nebylo v době rozhodování ze spisu patrné. Je otázkou posouzení věci Ústavním soudem, nakolik byla napadeným rozhodnutím porušena ústavní práva stěžovatele; soud je však přesvědčen, že tomu tak nebylo, a že stížnost nemá potřebný ústavněprávní základ.
8. Vedlejší účastník, obec Těchobuz, ve vyjádření uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí některé nepravdivé informace, a mnohé další - pro věc podstatné - zamlčuje. Podle vedlejšího účastníka je ústavní stížnost chápat jako snahu vedení Ústavu sociální péče pro mentálně postižené Těchobuz p. o. (dále jen "Ústav") dosáhnout prostřednictvím svého klienta vlastních soukromých cílů, jmenovitě poškození obce Těchobuz a její místostarostky. K neshodám se stěžovatelem v minulosti nedocházelo, až s nástupem nového vedení ústavu v čele s ředitelkou Bc. S. T. se začala atmosféra v ústavu měnit k horšímu; v prosinci 2010 došlo v Ústavu k fyzickému napadení jiného klienta stěžovatelem, a jelikož nešlo o první případ takového incidentu a proto, že vedení ústavu v minulosti případy obdobného násilí neřešilo, rozhodla se místostarostka z opodstatněných důvodů oznámit věc policii, a tento postup se projevil jako účinný (napadený klient to vnímal pozitivně, došlo u něj ke zklidnění a jeho zdravotní stav se zlepšil). Policie stěžovatele nekontaktovala, ten by se o tom, že policie byla požádána o pomoc ani nedozvěděl, nebýt vedení ústavu, které mu tuto informaci sdělilo, pravděpodobně neprofesionálně a pokrouceně. Co se týká výtek stěžovatele stran porušení jeho základních práv, jsou směřovány obci, nikoliv soudům, a proto je nelze v řízení o ústavní stížnosti použít. Též Veřejný ochránce práv neshledal u obce nedostatky, které jí stěžovatel připisuje; především nikdy nejednala proti jeho zájmům. Ochrana zdraví a života jiných osob je přednější než loajalita opatrovníka k opatrovanci; napadený neměl nikoho, kdo by mu v dané situaci pomohl, když Ústav se popsanou situací nezybýval. Tvrzení, že opatrovník navrhl umístění stěžovatele do psychiatrické léčebny, je lživé a chce jej postavit do negativního světla; ačkoli tuto možnost zvažoval, byla příslušná úvaha vedena jako reakce na problémy stěžovatele. Právo rovného postavení v řízení, spočívající v právu být zastoupen, stěžovateli zachováno rovněž bylo, v rámci řízení ani kdykoli jindy nebyly zneužity jeho osobní údaje, jeho lidská důstojnost byla šetřena jako důstojnost kohokoli jiného, a byla též zachována úcta k jeho právům. Jediná konkrétní výtka obsažená v ústavní stížnosti tkví v tvrzení, že stěžovateli bylo upřeno právo na právní pomoc; stěžovatel však byl v řízení před obecnými soudy zastoupen advokátkou, a to od počátku řízení. Okolnost, že advokátka zastupovala stěžovatele z titulu ustanovené zástupkyně, a nikoliv na základě zplnomocnění, na věci nic nemění, neboť šlo o tutéž osobu, s níž stěžovatel o zastoupení jednal.
II.
Řízení před obecnými soudy
9. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 12. října 2009 č. j. P 146/92-235 byl stěžovatel omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není oprávněn disponovat s majetkovými hodnotami, jejichž výše přesahuje částku 1.000 Kč, jakož i s finančními prostředky do výše 1.000 Kč měsíčně. Usnesením téhož soudu ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. 4 P 146/92-245 byla stěžovateli ustanovena opatrovníkem Obec Těchobuz.
10. Dne 21. 1. 2011 podal stěžovatel Okresnímu soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") žádost o ustanovení jiného opatrovníka, který by jej zastupoval ve věcech, ve kterých je omezen ve způsobilosti k právním úkonům. Uvedl v něm, že při jeho pobytu v ÚSP pro mentálně postižené Těchobuz došlo k nedorozumění mezi ním a dalším klientem, této události se chopila Mgr. J. M., místostarostka obce, která za obec jedná ve věcech jeho opatrovnictví, a výsledkem bylo, že na něj podala trestní oznámení, věc šetřila Policie ČR a nyní má být vedeno přestupkové řízení, přičemž zmíněný incident šlo vypořádat vzájemnou omluvou a nápravou vztahu. Domníval se, že opatrovník mu byl ustanoven proto, aby jej chránil a hájil jeho zájmy, vzhledem k popsanému jeho postupu mu však již nevěří a nemůže mít důvěru, jestliže proti němu "vyvolal činnost Policie ČR" a hodlá učinit jeho údajné nevhodné chování předmětem přestupkového řízení. Jelikož je zde kolize zájmů, stávajícího opatrovníka si nepřeje a žádá ustanovení jiného. K zastupování v řízení si zvolil advokátku Helenu Dvornou, původně jako substituci Mgr. Noska; jelikož nejednal s obcí Těchobuz o uzavření plné moci a objednávce advokátních služeb, trvá obec na tom, že plná moc je neplatná a advokátní služby nezpoplatnitelné, pročež odmítla této advokátce i nahlížet do příslušného spisu.
11. Ve vyjádření okresnímu soudu místostarostka obce Těchobuz uvedla, že stěžovatel má opakované projevy agresivity, napadá a vyhrožuje zabitím svému okolí. Jelikož agresivní chování je kontraindikací pro zařazení do domova pro zdravotně postižené, bylo nutné záležitost transparentně prošetřit, a proto obec soudu navrhla, aby zvážil možnost vydání předběžného opatření, spočívajícího v umístění stěžovatele do psychiatrické léčebny. Ve sdělení ze dne 23. 2. 2011 obec mj. uvedla, že stěžovatel měl v roce 2010 kromě předmětného incidentu i několik incidentů s panem J. Š., a proto jeho umístění v psychiatrické léčebně je důležité.
12. Ředitelka ÚSP Těchobuz Bc. Simona Tomanová soudu sdělila, že od předmětného incidentu nebylo zaznamenáno další stěžovatelovo agresivní chování; dotčený konflikt přitom nevznikl v důsledku psychiatrické diagnosy a výrazné agresivity klientů. Jako přílohu přiložila vyjádření psychiatra Doc. M. K., jenž z psychiatrického hlediska nepovažuje za nutné v oblasti způsobilosti k právním úkonům aktuálně cokoli měnit.
13. Ze spisu se rovněž podává, že Komise k projednávání přestupků obce Těchobuz odložila dne 3. 3. 2011 projednávání věci poškozeného J. Š., která byla Policií ČR oznámena obci jako podezření z přestupku proti občanskému soužití.
14. Dne 15. 3. 2011 Okresní soud v Pelhřimově ustanovil zástupcem stěžovatele pro jím zahájené řízení Helenu Dvornou (č.l. 155); soud sice vyhodnotil plnou moc stěžovatele pro advokátku jako neplatnou (podle jeho mínění jde o úkon, který učinil opatrovanec nad rámec rozsahu své způsobilosti k právním úkonům), nicméně akceptoval žádost stěžovatele, aby jmenovaná advokátka byla ustanovena jeho zástupkyní (§ 30 odst. 1, 2 o. s. ř.).
15. Usnesením Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 12. 5. 2011 č. j. P 62/2010-174 byla obec Těchobuz zproštěna opatrovnictví stěžovatele a opatrovníkem byl stanoven J. H., ředitel Domova pro seniory v Proseči u Pošné. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je nutné brát v potaz vztah opatrovance k osobě opatrovníka, který musí být založen na důvěře, nesmí být nepřátelský a neměly by být mezi nimi vedeny žádné soudní či jiné spory. Ač byl postup Mgr. J. M. z hlediska řešení uvedeného konfliktu legitimní (oznámení věci PČR), z hlediska zájmů konkrétního opatrovance je sporný; místostarostka obce coby pracovnice pověřená opatrovnictvím měla být se zdravotním stavem a psychiatrickou diagnózou dostatečně obeznámena a s ohledem na své odborné vzdělání mohla předvídat, že duševní schopnosti opatrovance jsou do značné míry limitovány, a i při maximální míře opatrnosti ze strany personálu Ústavu nelze obdobné situace zcela vyloučit. Je pochybné, uvedl soud, že v dané situaci bylo adekvátním postupem vyšetřování incidentu opatrovance s jiným klientem Ústavu prostřednictvím policie, čemuž ostatně nasvědčuje i následný vývoj události (předání věci přestupkovému orgánu, a posléze její odložení; pro kolizi zájmů měl být nadto opatrovanec v přestupkovém řízení nadto zastoupen kolizním opatrovníkem). Mgr. J. M. si musela být vědoma, že tím může dojít ze strany opatrovance k narušení důvěry v její osobu; oproti tomu Ústav postupoval při řešení opatrovancova konfliktu svědomitě, a nebylo zjištěno, že by byl tendenčně ovlivněn jeho pracovníky. I přesto, že trpí duševní chorobou, má opatrovanec v zásadních otázkách právo vyjadřovat své názory a svá přání, včetně ustanovení zástupkyně pro dané řízení z řad advokátů. Soud shrnul, že opatrovanec má k dosavadnímu opatrovníkovi značnou nedůvěru, osoba Mgr. J. M. je mu osobně nepříjemná, její opatrovnictví si výslovně nepřeje, a došlo k natolik zásadnímu narušení vztahu opatrovance k opatrovníkovi, že je nutné jej změnit. Jestliže opatrovanec projevil přání, aby opatrovníka vykonával J. H., a ten s opatrovnictvím souhlasí a splňuje osobní předpoklady pro výkon této funkce, je na místě jej ustanovit opatrovníkem.
16. Proti rozhodnutí okresního soudu podala odvolání Obec Těchobuz a na jeho základě Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se návrh stěžovatele, aby byla obec Těchobuz zproštěna opatrovnictví a aby mu byl opatrovníkem ustanoven J. H., zamítá. Odvolací soud uvedl, občanský zákoník ani občanský soudní řád neobsahují výslovné ustanovení o tom, kdy a za jakých předpokladů může být opatrovník osoby omezené či zbavené způsobilosti k právním úkonům zproštěn funkce, což na druhé straně neznamená, že soud nemůže takové opatření učinit; musí však k tomu být dány důležité důvody. K nim patří mj. i to, že dosavadní opatrovník nevykonává funkci v souladu se zájmy opatrovance, a právě tak odůvodnil stěžovatel svoji žádost, a stejně argumentoval i Ústav, kde je umístěn. Tato argumentace, stejně jako soudu prvního stupně, však pomíjí, že opatrovníkem stěžovatele nebyla ustanovena Mgr. J. M., proti jejímuž postupu směřují konkrétní výhrady, nýbrž obec Těchobuz jako tzv. veřejný opatrovník, která je povinna zajistit řádný a objektivní výkon činností spojených s touto funkcí. Byť nutným předpokladem k tomu je samozřejmě vzájemná důvěra mezi opatrovancem a osobou, která funkci fakticky vykonává, neznamená narušení takové důvěry ve vztahu k Mgr. J. M., že obec automaticky pozbývá způsobilosti být nadále jeho opatrovníkem, neboť může být výkonem této funkce pověřena osoba jiná. Současný stav je tedy řešitelný, aniž by muselo dojít ke změně opatrovníka, a proto je odvolací soud přesvědčen, že důležité důvody pro zproštění obce Těchobuz výkonu této funkce a ustanovení opatrovníka nového dány nejsou.
17. V procesním spisu je rovněž založena Zpráva z šetření Veřejného ochránce práv ze dne 4. 8. 2011, která mj. uvádí, že pokud osoba pověřená výkonem tzv. veřejného opatrovnictví na svého opatrovance podává trestní oznámení, nejde v žádném případě o jednání, které sleduje smysl a účel institutu opatrovnictví, neboť tím za opatrovance nejedná. Osoba pověřená výkonem opatrovnictví nejenže nejednala z titulu výkonu této funkce, nýbrž i použila informace, které jako opatrovník získala; takový postup je i neetický a neprofesionální, jenž zasahuje do dobré pověsti, cti a důstojnosti opatrovance. Nadto informace, které opatrovník získá při výkonu opatrovnictví, jsou informacemi získanými při výkonu přenesené působnosti, a jako takové jsou chráněny zákonem o ochraně osobních údajů. Dalším pochybením bylo, že stěžovatele o trestním oznámení neinformovala a nepožádala ani o ustavení kolizního opatrovníka, jestliže nepřijala plnou moc pro zvolenou zástupkyni stěžovatele. Svým jednáním osoba pověřená opatrovnictvím neakceptovatelným způsobem porušila též právo na soukromí, zachování pověsti a důstojnosti svého opatrovance, jestliže jej označuje za agresivního a nebezpečného člověka, kterého je třeba hospitalizovat v psychiatrické léčebně.
18. Ve stanovisku ze dne 12. 4. 2012 Veřejný ochránce práv mj. poukázal na to, že podle vyjádření starosty opatrovnictví stěžovatele vykonává místostarostka obce nadále (on její jednání "dozoruje"), což je v rozporu s požadavkem soudu, aby za obec Těchobuz byla výkonem opatrovnictví pověřena jiná osoba, a proto doporučil obci neprodlenou změnu. Podání trestního oznámení na vlastního opatrovance se neslučuje s principy institutu opatrovnictví, a pakliže bylo zjevné, že nejde o trestný čin a následně stejná osoba z pozice veřejného opatrovníka posoudí, že tatáž věc bude i v přestupkovém řízení způsobilá k odložení, je zjevné, že zvolený postup byl excesem. Rovněž podání návrhu na uložení předběžného opatření umístěním opatrovance v psychiatrické léčebně je aktem směřujícím proti opatrovanci, aniž by nadto pro něj byly dány odpovídající důvody. V samotném opatrovnickém řízení pak Veřejný ochránce práv kritizuje opatrovníka, že nepřipustil právní zastoupení svého opatrovance a ani nepodnikl žádné aktivní kroky k ustanovení kolizního opatrovníka soudem.
III. A
Východiska hodnocení věci Ústavním soudem
19. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není tedy samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
20. Z čl. 36 odst. 1 Listiny sice neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá, pod jeho ochranou jsou však situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").
21. Ústavněprávním požadavkem rovněž je, aby rozhodnutí obecných soudů byla řádně, srozumitelně a racionálně odůvodněna.
22. V projednávané věci je jádrem ústavněprávního posouzení otázka, zda se soudy dostatečným a především ústavně konformním způsobem vypořádaly s návrhem stěžovatele, aby jej stávající opatrovník napříště nezastupoval, protože - zjednodušeně řečeno - měl v rozporu s obsahem a smyslem opatrovnictví jednat proti jeho zájmům (bod 3). Se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti jde tedy o to, zda se krajský soud v projednávané věci dopustil pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, jež představují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz výše bod 20), a to ve spojení s jejími čl. 1, čl. 5 a čl. 10.
23. Ačkoliv se v projednávané věci spor nedotýká přímo legitimity omezení stěžovatele ve způsobilosti k právním úkonům, včetně legitimity samotného zákonného zastoupení jako v níže uvedených rozhodnutích Ústavního soudu (viz bod 24 a násl.), nýbrž toliko otázky změny osoby opatrovníka již ustanoveného, považoval Ústavní soud za nutné předznačit, které ústavní hodnoty jsou v případě omezení (či zbavení) způsobilosti k právním úkonům "ve hře", jelikož mají významné implikace i pro posouzení dané věci.
III. B
Omezení způsobilosti k právním úkonům a lidská důstojnost
24. Ústavní soud již v minulosti vyložil, že rozhodnutí o omezení právní způsobilosti představuje omezení základních práv jednotlivce garantovaných čl. 5 Listiny (právo být subjektem práv) a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny (právo na lidskou důstojnost a zachování osobnostní integrity jednotlivce, resp. ochrana soukromého života) [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 412/04 ze dne 7. 12. 2005 (N 223/39 SbNU 353) a navazující judikatura: nález sp. zn. II. ÚS 2630/07 ze dne 13. 12. 2007 (N 224/47 SbNU 941), nález sp. zn. I. ÚS 557/09 ze dne 18. 8. 2009 (N 188/54 SbNU 325), nález sp. zn. Pl. ÚS 43/10 ze dne 13. 4. 2011 (N 68/61 SbNU 69; 130/2011 Sb.) a nález sp. zn. II. ÚS 194/11 ze dne 22. 11. 2012].
25. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 412/04 Ústavní soud uvedl, že základní bází, z níž vychází interpretace všech základních práv, je lidská důstojnost (čl. 10 odst. 1 Listiny), která mj. vylučuje, aby s člověkem bylo zacházeno jako s předmětem; jen garantování nedotknutelnosti lidské důstojnosti člověku umožňuje plně užívat své osobnosti. V žádném aplikačním postupu, ani v žádném individuálním či v normativním aktu veřejné moci nesmí být obsaženo nic, co by porušovalo základní práva vyložená v hranicích lidské důstojnosti.
26. Koncept lidské důstojnosti je logicky nevyhnutelné promítnout i do sféry právní způsobilosti a stejně tak má významné implikace i v oblasti způsobilosti k právním úkonům, jelikož právě jejím prostřednictvím (jakož i způsobilostí procesní) se uvádí v život ústavní garance zakotvená v čl. 5 Listiny. Omezení způsobilosti k právním úkonům je vždy závažným zásahem do osobnostní integrity omezovaného, a je proto nutné je hodnotit právě z pohledu potenciálních zásahů do základních práv omezovaného, zaručených dále především ve výše zmíněných čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny. Jelikož jde o práva absolutní, lze k jejich omezení přikročit toliko za účelem ochrany základních práv jiných osob anebo za účelem ochrany veřejného zájmu, který je v podobě principu či hodnoty obsažen v ústavním pořádku [viz nález sp. zn. I. ÚS 453/03 ze dne 11. 11. 2005 (N 209/39 SbNU 215) nebo nález ze dne 26. 3. 2003 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (N 42/29 SbNU 389; 106/2003 Sb.)].
27. Při soudním rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům je vždy třeba dbát důsledně toho, aby nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného umenšena, přičemž krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu proporcionality možné dospět) představuje zásada vyslovená v čl. 4 odst. 4 Listiny.
28. V usnesení sp. zn. II. ÚS 995/07 ze dne 10. 7. 2007 (U 9/46 SbNU 519) Ústavní soud uvedl, že "omezení způsobilosti k právním úkonům je... vždy rozhodnutím státu, kterým stát - za ústavně aprobovaných podmínek - vstupuje do autonomního prostoru jednotlivce, přičemž je to stát, který nese plnou odpovědnost za to, že za trvání tohoto omezení se nijak nezhorší postavení či "kvalita" právního jednání jednotlivce. Z toho lze vyvodit, že je to rovněž stát, který nese primárně povinnost vykonávat opatrovnictví osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům tam, kde nenalezne vhodnou osobu z okruhu příbuzných opatrovance či dalších soukromých osob, které by byly ochotny dobrovolně tuto funkci převzít a s náležitou péčí ji vykonávat." Z tohoto hlediska je podle tohoto názoru zapotřebí přistupovat k institutu tzv. veřejného opatrovnictví zajišťovaného podle ustanovení § 27 odst. 3 obč. zák. "orgány místní správy". Primárně je to tedy stát, který "je vůči osobě zbavené způsobilosti k právním úkonům povinován ochranou jejích základních práv, tj. konkrétně zajistit jí kvalifikované zastupování v právních vztazích, a tam, kde neexistuje soukromá osoba ochotná takovou funkci zastávat, je stát povinen vykonávat tuto funkci sám. S ohledem na to je jedinou ústavně konformní interpretací § 27 odst. 3 obč. zák. taková interpretace, která reflektuje toto postavení a roli státu ve vztahu k ochraně základních práv. A v daném případě je třeba připomenout, že stát je povinen poskytnout ochranu samotné lidské důstojnosti osob zbavených způsobilosti k právním úkonům; jde tedy o poskytnutí ochrany ze strany státu základním právům, které tvoří samotný základ ... ústavního pořádku."
III. C
Svoboda volby a autonomie
29. Jelikož v dané věci není zpochybňováno samotné omezení právní způsobilosti stěžovatele, nýbrž způsob výkonu opatrovnictví, z jehož kritického hodnocení (ztráty důvěry) je vyvozován požadavek o ustanovení opatrovníka jiného, než stávajícího, obrací se pozornost nutně i k otázce, zda opatrovanec může autonomně ovlivnit určení osoby opatrovníka, resp. zda má právo nechtít, aby opatrovnickou funkci vykonával někdo, koho si pro její výkon nepřeje.
30. Pro její zodpovězení je nutné opět vycházet z připomenutí té ústavněprávní hodnoty, jíž je lidská důstojnost (viz body 24 až 26), jelikož má zpravidla zásadní význam právě pro oblast individuální volby a podmínek autonomie a seberealizace člověka (srov. Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol.: Listina základních práv a svobod s komentářem, Praha: Wolters Kluwer 2012, s. 59). Autonomie člověka jakožto organická součást konceptu lidské důstojnosti "vyjadřuje schopnost vládnout sobě samému, tj. žít svůj život podle důvodů a motivů, které si určuji sám a jež tak nejsou produktem vnější manipulace, ale vycházejí z autentického já. Respektování hodnoty autonomie člověka proto zabraňuje nepřípadným paternalistickým intervencím do jeho života, jež nerespektují, že je člověk schopen se rozhodovat podle sebe" (Ibid., s. 63). Autonomie musí být chráněna v zásadě vždy, ledaže by snad její realizace vedla k významným individuálním či společenským škodám vzešlým z iracionálních voleb; ochrana člověka před jejich případnými negativními důsledky nesmí působit protisměrně vůči účelům ochrany, kterým je - kromě ochrany práv jiných osob a veřejného zájmu - v konečném důsledku (nutně jen subsidiární) pomoc při zajištění důstojného života, jelikož by měl každý v podmínkách ústavního státu možnost co nejvíce realizovat rozvoj své osobnosti [k doktrinálnímu základu tohoto práva, ač v jiném kontextu, srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 517/99 ze dne 1. 3. 2000 (N 32/17 SbNU 229), či bod 235 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/12 ze dne 27. 11. 2012 (437/2012 Sb.)].
31. Podle téhož komentáře (s. 65) uznání statusu jednotlivců jakožto autonomních nezávislých osob vychází ze samotné nejvyšší ústavní hodnoty, jíž je lidská důstojnost a požívá ochranu ze strany státu i před zásahy třetích subjektů [nález sp. zn. I. ÚS 557/05 ze dne 24. 7. 2007 (N 116/46 SbNU 99)]. V nálezu sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004 (N 12/32 SbNU 107) Ústavní soud uvedl, že "podmínkou fungování právního státu je respektování autonomní sféry jednotlivce, která také požívá ochrany ze strany státu tak, že na jedné straně stát zajišťuje takovou ochranu proti zásahům ze strany třetích subjektů, jednak sám vyvíjí pouze takovou aktivitu, kterou do této sféry sám nezasahuje, resp. zasahuje pouze v případech, které jsou odůvodněny určitým veřejným zájmem, a kdy je takový zásah proporcionální (přiměřený) s ohledem na cíle, jichž má být dosaženo." Je na státní moci, pokud usiluje o to, být mocí s atributy právního státu, "aby uznala autonomní projevy vůle jednotlivců a jí odpovídající jednání, pokud takové jednání splňuje shora uvedené podmínky (především nezasahuje do práv třetích osob). V takových případech musí státní moc takové projevy jednotlivců toliko respektovat, případně aprobovat, pokud má toto jednání eventuálně vyvolávat další právní důsledky". Doktrinálně je autonomie vůle a svobodného individuálního jednání na úrovni ústavní garantována čl. 2 odst. 3 Listiny. Ten je třeba chápat ve dvojím smyslu: "ve své první dimenzi představuje strukturální princip, podle něhož lze státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře (včetně autonomních projevů volních) uplatňovat pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně formulovaný zákaz upravený zákonem. Také takový zákaz však musí reflektovat toliko požadavek spočívající v zabránění jednotlivci v zásazích do práv třetích osob nebo bránění v prosazení veřejného zájmu, jsou-li konkurující statky legitimním důvodem pro omezení autonomního jednání jednotlivce a je-li takové omezení přiměřené. Autonomie vůle jednotlivce jako základní právo a zároveň princip je pak třeba chápat jako esenciální náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Také v ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky stvrzuje, že Ústava České republiky je vystavěna na principu respektu k autonomní vůli jednotlivých osob, do níž nelze bez existence kogentních zákonných ustanovení zasahovat. Ve své druhé dimenzi pak působí čl. 2 odst. 3 Listiny jako subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno. Takové pojetí čl. 2 odst. 3 Listiny totiž pouze vyjadřuje skutečnost, že jednotlivec a jeho svobodné jednání má v materiálním právním státě vždy prioritu před státní mocí realizovanou zákonem. Pokud by jednotlivec neměl vůbec mít možnost dovolávat se této priority přímo, byla by taková přednost pouhou formální deklarací" (citováno z nálezu sp. zn. I. ÚS 557/05).
III. D
Omezení způsobilosti jako zásah do soukromí
32. Jako závažný zásah - též do soukromého života - považuje omezení způsobilosti k právním úkonům i Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyplývá státu pozitivní závazek poskytnout asistenci lidem s duševním onemocněním se záležitostmi, které nejsou schopny činit, a ochránit tak jejich zájmy (Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 898), a již samotné zahájení řízení o omezení způsobilosti má dispozice zásahu do práv, chráněných tímto článkem (viz §§ 102 a násl. rozsudku ze dne 3. 11. 2011 X a Y proti Chorvatsku, stížnost č. 5196/09). Omezení způsobilosti musí být proto přiměřené sledovanému cíli (zpravidla ochrana práv samotného postiženého), musí být co "nejužší", tj. být vázáno jen na ty úkony, ohledně nichž bylo spolehlivě zjištěno, že jich daná osoba není schopna (ibid., s. 898 a rozsudek ze dne 27. 3. 2008 Shtukaturov proti Rusku, stížnost č. 44009/05), a pro zahájení řízení musí mít odpovědné orgány k dispozici přesvědčivé důkazy, že daná osoba není schopna se o sebe postarat, či představuje riziko pro práva a zájmy druhých (viz § 107 a násl. rozsudku ze dne 3. 11. 2011 X a Y proti Chorvatsku, stížnost č. 5196/09). Osobě omezené ve způsobilosti k právním úkonům musí být umožněno žádat zrušení takového omezení v přiměřených časových intervalech (viz rozsudek ze dne 24. 3. 2009 Berková proti Slovensku, stížnost č. 67149/01), byť by šlo jen o možnost těchto osob předložit svoji verzi k naplnění požadavku kontradiktornosti řízení (§§ 35 a násl. rozsudku ze dne 10. 5. 2007 Kovalev proti Rusku, stížnost č. 78145/01, a § 120 rozsudku ze dne 14. 2. 2012 D. D. proti Litvě, stížnost č. 13469/06).
III. E
Vztah opatrovníka a opatrovance
33. Podle komentářové literatury (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1430n.) "ustanovení opatrovníka nesmí být formální věcí, neboť musí jít především o všestrannou a efektivní ochranu práv a oprávněných zájmů zastoupené osoby", tj. platí, že osoba opatrovníka musí skýtat "záruky, že se své funkce zhostí v souladu s tradičním účelem opatrovnictví, nikoliv formálně". Ačkoli "každý (případně možný) rozpor se zájmy opatrovance nevylučuje opatrovníka z opatrovnictví", funkci opatrovníka však nemůže vykonávat ten, "kdo z důvodů soustavnější a dlouhodobější povahy má s opatrovancem protichůdné zájmy, takže je tu nebezpečí, že opatrovník nebude vůbec nebo po delší období způsobilý jednat jménem opatrovance a hájit jeho práva a oprávněné zájmy"(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3871/2010), což neplatí jen v případech "ojedinělého a dočasného (možného) střetu zájmů v určité přechodné právní situaci".
34. Čl. 12 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením nadto přináší změnu paradigmatu v přístupu k uplatňování způsobilosti osob s mentálním či psychosociálním postižením; namísto "náhradního rozhodování" (opatrovník rozhoduje na místo opatrovance) spočívá na "podporované rozhodování", jež vychází z předpokladu, že "každá osoba je schopná se rozhodovat, může k tomu však potřebovat větší či menší míru podpory" (Marečková, J. Platná právní úprava a návrh nového občanského zákoníku ve světle čl. 12 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Právní rozhledy, 3/2009, s. 86 a násl.). Aby tohoto závazku bylo možno dosáhnout, je důvěra mezi opatrovancem a opatrovníkem přirozeně důležitým faktorem.
35. Zásady čl. 9 odst. 2 Doporučení Výboru ministrů členským státům ohledně právní ochrany nezpůsobilých dospělých osob ze dne 23. 2. 1999 nejsou sice právně závazné, podle ESLP však slouží jako obecný právní standard na tomto poli a coby zdroj výkladu požadavků dle čl. 8 Úmluvy, což dokumentuje § 95 rozsudku ze dne 27. 3. 2008 Shtukaturov proti Rusku, stížnost č. 44009/05, ve kterém je vysloven požadavek respektu k přání a pocitům dotčené osoby (srov.: "by měla být zohledněna, a v maximální možné míře respektována, přání dospělé osoby ohledně výběru jejího zástupce ...)".
36. Z těchto pramenů se tedy podává, že chce-li veřejná moc respektovat důstojnost člověka a autonomní projevy jeho osobnosti, nemůže postupovat protisměrně, a autoritativně vynucovat vztah, který opatrovanec z opodstatněných důvodů nechce a s nímž nesouhlasí. Naopak je namístě, aby vůle opatrovance byla uvážena, neboť vztah mezi ním a opatrovníkem by měl být (objektivně) vztahem důvěry, jelikož jen tak je zajištěna realizace účelu opatrovnictví. Bez ní lze stěží naplnit ideál (čl. 12 odst. 4 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením), aby "opatření týkající se uplatnění právní způsobilosti respektovala práva, vůli a preference dané osoby, zabraňovala konfliktu zájmů a nevytvářela prostor pro nežádoucí ovlivňování".
IV.
Posouzení věci Ústavním soudem
37. V předchozím ozřejmené ústavní hodnoty právně subjektové, práva na soukromí, lidské důstojnosti a individuální autonomie byly vysloveny (a dosud vztaženy) k samotnému soudnímu řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům, nicméně není pochyb (jak bylo již přeznačeno v bodu 29), že z povahy věci mají dispozici intervenovat i do řízení, jehož předmětem byl návrh opatrovance, aby dosud určený opatrovník byl nahrazen osobou jinou. Jestliže z těchto hledisek odvolací soud návrh stěžovatele neposuzoval, je již tím namístě úsudek, že vybočil z mezí ústavnosti, neboť - jak bylo řečeno v bodu 20 výše - porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je i situace, kdy obecné soudy zvolily výkladovou alternativu, jež je výrazem zřejmého opomenutí hodnot obsažených v ústavním pořádku.
38. Takto věcně limitovaným výkladem podústavního práva, k jehož aplikaci přistoupil odvolací soud, byl očividně zcela potlačen respekt k autonomnímu projevu vůle stěžovatele, a byť je rozhodná zákonná úprava "kusá" (§§ 26-28 obč. zák., §§ 192 a 193 o. s. ř.), jak upozornil soud prvního stupně (bod 16), a výslovné "konkrétní" podmínky zproštění funkce opatrovníka osoby omezené způsobilosti k právním úkonům, užitelné v dané věci, chybí, nemohou obecné soudy rezignovat na takový výklad rozhodného podústavního práva, který by co nejvýstižněji vycházel vstříc prosazení hodnot, jež jako hodnoty ústavní byly dovoditelné; jsou to naopak ony, jež musí obecné soudy vést při interpretaci nikoli jednoduše či nesporně vyložitelných zákonných ustanovení.
39. Ačkoli legitimita stěžovatelova omezení způsobilosti k právním úkonům v majetkové sféře není zpochybněna, dovozené (a vyjmenované) ústavní hodnoty logicky zpětně působí "omezení svého omezení"; bylo již výše zaznamenáno, že ve způsobilosti k právním úkonům mají (musí) být stanovena v nejnižší (ještě) účelné úrovni, tj. takové, která vystihuje princip přiměřenosti zvolených prostředků a sledovaného cíle. Ani tento požadavek však odvolací soud nereflektoval, jestliže neodůvodnil úsudek (jenž se podává z jím dosaženého výsledku), že i ignorování individuálního projevu vůle (přání) stěžovatele směřujícímu k určení osoby jeho opatrovníka je ještě součástí této "nejnižší" úrovně omezení osoby omezené ve způsobilosti k právním úkonům. Hodnocení právního posouzení věci odvolacím soudem jakožto excesu ze zásad spravedlivého procesu, dovozené již v bodu 37 výše, je tím posíleno.
40. Naopak ústavním principům lidské důstojnosti a autonomie odpovídá - v obecné rovině - že vůle opatrovance co do určení osoby jeho opatrovníka musí být brána v potaz, což ostatně koresponduje i se standardními zákonnými interpretacemi, byť přirozeně s tím doprovodným požadavkem ku zjištění relevance a opodstatněnosti takového projevu; jsou-li odtud vyplývající podmínky splněny, je pominutí takové vůle opatrovance postupem zjevně nepřiměřeným k realizaci účelů, které institut zákonného zastoupení sleduje (§§ 26-30 obč. zák.), když jejich dosažení je odvislé rovněž od splnění podmínky existence vztahu důvěry opatrovance k opatrovníkovi.
41. I v případě, že je nutné rozlišovat mezi opatrovníkem a "vykonavatelem opatrovnictví" (typicky tehdy, je-li opatrovníkem ustanovena obec), což bylo klíčové pro odvolací soud, se dovozené závěry, byť přiměřeně, musí - a to z týchž důvodů - uplatnit. Neobstojí proto představa, že splnění podmínky pro zproštění funkce opatrovníka spočívající v tom, že její výkon není v souladu se zájmy opatrovance, lze eliminovat (bez dalšího) úvahou, že vykonavatelem opatrovnictví lze (v poměrech téže obce) pověřit jinou osobu. To platí tím spíše v malých obcích, kdy výběr "vykonavatelů" opatrovnictví je tím omezený.
42. Ostatně odvolací soud nadto zcela pominul se vypořádat s argumenty, jimiž stěžovatel prosazení takové úvahy dopředu zpochybňoval, jmenovitě nečinností kompetentních orgánů obce, která se projevila v ponechání osoby vykonavatelky "na jejím místě", ačkoli její "pochybení" byla známá a jako taková jimi i uznána (aniž zjednaly nápravu), což logicky založilo stav ztráty jeho důvěry k opatrovníku jako takovému; to nutně muselo být orgánům obce zcela zjevně indikováno podáním trestního oznámení na stěžovatele, návrhem na předběžné opatření - umístění v psychiatrické léčebně a konečně i ztěžováním stěžovatelova zastoupení zvoleným advokátem v soudním řízení (význam vykonavatelkou založené kontroverze v otázce zastoupení stěžovatele - pro zajištění skutečné kontradiktornosti řízení a ochrany jeho legitimních zájmů - je zřetelný: viz § 108 rozsudku ze dne 22. 11. 2012 Sýkora proti České republice, stížnost č. 23419/07, v němž je zdůrazněno, že právě v situaci, kdy je předmětem řízení změna opatrovníka, je nezbytné, aby měl opatrovanec garantován přístup k soudu a příležitost být slyšen, a dále i §§ 118 a násl. rozsudku ESLP ze dne 14. 2. 2012 D. D. proti Litvě, stížnost č. 13469/06).
43. Nutně totiž platí, že vystupují-li za opatrovníka jako vykonavatelé jím určené osoby, nemůže se opatrovník zbavit odpovědnosti za realizaci opatrovnictví, resp. za posouzení, zda tyto osoby mohou realizovat výkon opatrovnictví ku prospěchu opatrovance. Znemožňují-li vážné kolize mezi takovou osobou a opatrovancem, aby výkon opatrovnictví mohl být řádně realizován, je opatrovník povinen adekvátním způsobem reagovat.
44. Za výše prezentovaných konkrétních okolností, identifikujících povahu a intenzitu kolize mezi stěžovatelem a vykonavatelkou opatrovnictví (viz bod 42), bylo tedy zjevně neopodstatněné, jak se domníval odvolací soud, oddělit - nadto bez bližšího odůvodnění - osobu opatrovníka od vykonávající osoby. Není od věci ani stěžovatelova úvaha, že v tak malé obci, jakou je Těchobuz, bude jen stěží k výběru vykonavatele pro futuro osoba, která by nebyla spojena s vykonavatelkou dosavadní, nadto z funkce místostarostky (ze zprávy Veřejného ochránce práv se ostatně podává, že opatrovník na rozhodnutí odvolacího soudu nereagoval, resp. výkon opatrovnictví zůstával stále v jejích rukou).
45. Bude-li projednávaná věc posuzována též z hlediska toho, zda existují alternativní způsoby dosažení cíle, jejichž využití by učinilo zásah do základního práva méně intenzivní, pak nelze pominout, že odvolací soud postupoval i protisměrně intenci ustanovení § 27 odst. 3 obč. zák., podle něhož až za situace, kdy opatrovníkem nemůže být ustanoven příbuzný fyzické osoby ani jiná osoba, která splňuje podmínky pro ustanovení opatrovníkem, ustanoví soud opatrovníkem orgán místní správy. Odtud totiž nejen plyne, že orgán místní správy jako opatrovník nastupuje až subsidiárně, nýbrž podává se odtud zřejmá (a logická) intence ustanovit primárně opatrovníkem osobu, u níž se presumuje konkrétní "blízkost" k opatrovanci, resp. existence určitého pozitivního "osobního vztahu" k němu, což opět implikuje odvolacím soudem pomíjený fenomén "důvěry" opatrovance.
46. V této souvislosti pak stojí za zaznamenání, že v rozhodnutí odvolacího soudu absentuje jakýkoli relevantní důvod, proč nerespektovat stěžovatelovo přání, aby mu opatrovníkem byl ustanoven J. H. (viz bod 16), zejména jestliže stěžovatelem takto preferovaná osoba s opatrovnictvím vyjádřila souhlas a splňovala též osobní předpoklady pro výkon této funkce.
47. Ve vztahu k významu hodnot lidské důstojnosti, soukromí, autonomní volby a rozvoje osobnosti na základě důvěryhodných vztahů pak ani žádný (jiný) veřejný zájem, jenž by návrhu stěžovatele konkuroval, zjištěn nebyl. Je-li účelem omezení autonomní volby ochrana stěžovatele i ostatních před důsledky této volby, pak v projednávané věci nebylo co chránit, byla-li ztráta důvěry mezi stěžovatelem a opatrovníkem zcela evidentní a jím (jmenovitě) navržená změna osoby opatrovníka rizika evidentně nepředstavuje. Institut opatrovnictví nelze chápat izolovaně od povinnosti státu vytvořit osobám omezeným či zbaveným způsobilosti k právním úkonům podmínky pro přiměřené uplatnění jejich osobnosti, a okolnost, že stěžovatel nemůže být (zcela) "autonomní" v majetkových věcech, neznamená, že by nebyl schopen relevantně vyjádřit svou vůli ve vztahu k osobě svého opatrovníka.
V.
Závěr
48. Se zřetelem k úzce vymezenému výkladovému poli tedy rozhodnutí odvolacího soudu (viz body 37 a násl.) ústavně (a v jistém smyslu i "podústavně") neobstojí, jelikož je postiženo těmi vadami, jež dosahují kvality vad výše předznačených (body 19 až 23) jako "kvalifikované", a odůvodňují tím výjimečný zásah Ústavního soudu. Tam vyloženým principům spravedlivého procesu se odvolací soud zpronevěřil, a - jak bylo v předchozím doloženo - kolizí s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny toto stěžovatelovo právo vskutku porušil, a to s průmětem do jeho práv vyplývajících ze základních ustanovení ústavního pořádku (čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 5 a čl. 10 odst. 1, 2 Listiny).
49. Tento závěr implikuje pro Ústavní soud nevyhnutelně postup podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, v jehož rámci ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře zrušil.
50. Ústavní stížnost byla podána stěžovatelem, který je sice omezen ve způsobilosti k právním úkonům v majetkových věcech, týká se však rozhodnutí, kterým byl zamítnut jeho návrh na změnu osoby opatrovníka; v takovém případě je nejen namístě, nýbrž i logicky nezbytné připustit, aby i ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí o takové otázce byla oprávněna podat osoba tímto rozhodnutím dotčená, aniž by k takovému úkonu bylo třeba souhlasu opatrovníka.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Autor: US