// Profipravo.cz / Zastoupení 31.01.2013
K překročení jednatelského oprávnění zmocněnce z plné moci
Jestliže byl zmocněnec podle předmětné plné moci oprávněn zastupovat zmocnitele při všech úkonech, „které souvisejí s ukončením leasingové smlouvy“, nelze z z takto formulovaného zmocnění bez dalšího dovozovat zmocnění též k zakládaní nových závazků (ručení) pro zmocnitele; zmocněnec zde sjednáním ručitelského závazku překročil své jednatelské oprávnění vyplývající z plné moci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3297/2012, ze dne 15. 1. 2013
(kategorie: zastoupení; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně CASPER Consumer Finance a.s., se sídlem v Praze 5, Šafránkova 1, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 25103768, zastoupené Mgr. Martinem Strakou, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalovaným 1) H. D., zastoupené opatrovníkem M. H., vyšším soudním úředníkem Obvodního soudu pro Prahu 5 a 2) L. Š., zastoupenému JUDr. Jarmilou Čermákovou, advokátkou se sídlem v Jaroměři, Husova 112, o 174 845,91 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 634/2007, o dovolání žalobkyně a o dovolání ZUQ Czech, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Olivova 948/6, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24830801, zastoupené Mgr. Martinem Strakou, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2011, č. j. 54 Co 441/2011-204, takto:
I. Dovolání ZUQ Czech, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Olivova 948/6, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24830801, se odmítá.
II. V řízení o dovolání ZUQ Czech, s.r.o. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2011, č. j. 54 Co 441/2011-204, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu Prahu 5 ze dne 9. února 2009, č. j. 18 C 634/2007-134, ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni (do 17. října 2012 zapsané v obchodním rejstříku Městského soudu v Praze – sp. zn. B 9319 pod obchodní firmou Santander Consumer Finance a.s.) 174 845,91 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého ze žalovaných, ve vztahu k žalovanému 2) tak, že zamítl žalobu (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud tak nepřiznal žalobkyni ve vztahu k žalovanému 2) nároky z leasingové smlouvy, od níž jako leasingová pronajímatelka odstoupila z důvodu jejího podstatného porušení ze strany žalované 1), která v ní vstoupila na místo žalovaného 2) jako leasingového nájemce s tím, že žalovaný 2) se stal ručitelem za splnění jejich závazků z leasingové smlouvy. Odvolací soud tak rozhodl poté, kdy Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 26. července 2011, č. j. 32 Cdo 1256/2010-184, zrušil k dovolání žalobkyně jeho předchozí rozsudek ze dne 14. října 2009, č. j. 54 Co 239/2009-159, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že postupoval v rozporu s jeho judikaturou, dovodil-li, že smlouva o postoupení a převzetí práv a povinností z leasingové smlouvy č. 03 0047122 (dále též jen „postupní smlouva“) nemohla založit ručitelský závazek žalovaného 2), neboť je pro nedostatek vážné vůle žalované 1) při jejím uzavírání (v důsledku jejího podvodného jednání, spočívajícího v tom, že při uzavření smlouvy věděla, že nebude schopna uhradit měsíční leasingové splátky) neplatná podle § 37 odst. 1 a § 39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Podle názoru Nejvyššího soudu, který potvrdil ve své rozhodovací praxi i Ústavní soud, je podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření důvodem neplatnosti smlouvy podle § 49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.).
Odvolací soud, jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu, se zaměřil v novém řízení na otázku platnosti ručitelského závazku žalovaného 2) v postupní smlouvě. Při jejím řešení vyšel ze zjištění, že ručitelský závazek nesjednal žalovaný 2) přímo, nýbrž prostřednictvím zmocněnce [syna žalovaného 2)], který ho byl na základě plné moci oprávněn zastupovat „při všech úkonech, které souvisejí s ukončením leasingové smlouvy“. Podle odvolacího soudu však nelze z takto formulovaného zmocnění dovozovat [jak učinil soud prvního stupně], že zmocněnec byl zmocněn též k převzetí ručitelského závazku jménem zastoupeného. Za situace, kdy byl zastoupený dosud leasingovým nájemcem a zamýšlel tyto své povinnosti ukončit jejich převodem na třetí osobu [žalovanou 1)], měl zmocněnec provést úkony potřebné k ukončení závazku zmocnitele, aniž by současně zakládal závazek nový. Jestliže zmocněnec nebyl plnou mocí ke sjednání ručitelského závazku jménem žalovaného 2) zmocněn, překročil uzavřením ručitelského závazku své jednatelské oprávnění. Odvolací soud se neztotožnil ani se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný 2) překročení oprávnění zmocněnce vyplývající z plné moci ve smyslu § 33 odst. 1 obč. zák. schválil. Odlišné právní posouzení založil na úvaze, že o překročení uvedeného oprávnění zmocněnce se žalovaný 2) nedozvěděl nejpozději doručením žaloby dne 19. října 2007, jak dovodil soud prvního stupně, nýbrž až při jednání dne 26. listopadu 2008, kdy byl proveden důkaz předmětnou plnou mocí. Namítl-li proto žalovaný 2) prostřednictvím své zástupkyně následně při dalším jednání dne 2. února 2009 překročení jednatelského oprávnění, učinil tak podle názoru odvolacího soudu ve lhůtě přiměřené, tedy ve lhůtě bez zbytečného odkladu ve smyslu § 33 odst. 1 obč. zák.
Za situace, kdy žalovaný 2) překročení jednatelského oprávnění zástupce neschválil a oznámil to žalobkyni v řízení bez zbytečného odkladu poté, co se o tom dozvěděl, přičemž domněnka žalobkyně, že o tomto překročení mohl vědět dříve, prokázána nebyla, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že žalovaný 2) se nestal ručitelem za splnění závazku žalovanou 1).
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podaly společným podáním dovolání žalobkyně a společnost ZUQ Czech, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Olivova 948/6, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24830801. Podání dovolání uvedenou společností bylo zdůvodněno projektem rozdělení žalobkyně, na základě něhož na ni přešla ze žalobkyně mimo jiné práva a povinnosti z leasingové smlouvy č. 03 0047122 ze dne 4. března 2003, o níž jde i v souzené věci.
Dovolatelky, opírajíce přípustnost dovolání o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, namítají, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytýkají mu, že právně pochybil, dovodil-li na základě nesprávného závěru o překročení jednatelského oprávnění Michala Šáry k zastupování žalovaného 2), že žalovaný 2) se nestal ručitelem za splnění závazku žalovanou 1). Dovolatelky zastávají názor opačný a tvrdí, že zmocněnec žalovaného 2) nepřekročil své jednatelské oprávnění. Podle jejich přesvědčení je třeba vykládat obsah plné moci v souladu s úmyslem, který žalovaný 2) vyjádřil ve svém přípisu ze dne 20. února 2004, jímž žalobkyni požádal o převod leasingové smlouvy na žalovanou 1). Podle mínění dovolatelek představuje ručitelský závazek nedílnou součást postupní smlouvy, bez níž by k postoupení práv a povinností ze žalovaného 2) na žalovanou 1), tedy ani k ukončení leasingové smlouvy vůči žalovanému 2) z vůle žalobkyně nikdy nedošlo. Dovozují, že převzetí ručitelského závazku je jednoznačně úkonem souvisejícím s ukončením leasingové smlouvy.
Dovolatelky brojí i proti závěru odvolacího soudu, že žalovaný 2) neschválil překročení jednatelského oprávnění, neboť svůj nesouhlas oznámil žalobkyni bez zbytečného odkladu poté, co se o překročení dozvěděl. Podle jejich mínění se žalovaný 2) měl a mohl seznámit s obsahem postupní smlouvy, a tedy i s ručitelským závazkem již po jejím uzavření v roce 2004, a to tím spíše, že zmocněncem žalovaného 2) byl jeho syn, tedy osoba blízká, se kterou byl v častém kontaktu. Pokud by tomu tak nebylo, nemůže jít případný nezájem žalovaného 2) o jeho vlastní záležitosti k tíži žalobkyně. I kdyby se tak však žalovaný 2) nechoval, mohl se s postupní smlouvou a tedy i s tvrzeným překročením jednatelského oprávnění prokazatelně seznámit ze žaloby, z níž jednoznačně vyplývá, že žalobkyně se domáhá žalované částky po žalovaném 2) z titulu ručitelského závazku založeného postupní smlouvou, která byla přílohou žaloby. Dovodil-li proto odvolací soud, že žalovaný 2) se o překročení jednatelského oprávnění dozvěděl až po provedení důkazu plné moci na jednání dne 26. listopadu 2008, právně pochybil.
Dovolatelky uzavírají, že i případné překročení jednatelského oprávnění zmocněnce žalovaného 2) zavazuje, neboť žalovaný 2) neoznámil žalobkyni svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu, kdy se o takovém překročení dozvěděl, učinil-li tak účelově až na jednání u soudu dne 2. února 2009. Proto navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Za situace, kdy nelze postupovat případně ani podle ustanovení § 107a o. s. ř. o procesním nástupnictví, které pro řízení u dovolacího soudu neplatí (srov. § 243c odst. 1 o. s. ř. a dále usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2004, sp. zn. 9 Cmo 568/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2004, pod číslem 87), Nejvyšší soud uzavírá, že napadla-li rozsudek odvolacího soudu společnost ZUQ Czech, s.r.o., opírající svůj nárok o projekt rozdělení žalobkyně ze dne 1. listopadu 2011, který k dovolání připojila, bylo dovolání podáno někým, kdo k němu nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání společnosti ZUQ Czech, s.r.o. odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. b) o. s. ř.].
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.) zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady dovolatelka netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, znamená z pohledu dovolacích námitek podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu o překročení jednatelského oprávnění zmocněnce a dále otázku schválení překročení jednatelského oprávnění zmocněnce ve smyslu § 33 odst. 1 obč. zák.
Podle zjištění soudu prvního stupně, z něhož odvolací soud při posuzování otázky překročení jednatelského oprávnění zmocněnce vyplývajícího z předmětné plné moci vyšel, byl tento zmocněnec oprávněn zastupovat žalovaného 2) při všech úkonech, „které souvisí s ukončením smlouvy“. Vyložil-li odvolací soud tuto formulaci tak, že z ní bez dalšího nelze dovozovat zmocnění též k zakládaní nových závazků (ručení) pro zmocnitele, dovolací soud se s tímto posouzením a z toho vyplývajícím závěrem odvolacího soudu, že zmocněnec sjednáním ručitelského závazku překročil své jednatelské oprávnění vyplývající z plné moci, ztotožňuje a uzavírá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl v této otázce naplněn.
Odlišně od závěrů odvolacího soudu však Nejvyšší soud posuzuje otázku, zda ve smyslu § 33 odst. 1 věty druhé obč. zák. platí, že zmocnitel překročení zmocnění schválil.
Podle ustanovení § 33 odst. 1 obč. zák. platí, že překročil-li zmocněnec své oprávnění vyplývající z plné moci, je zmocnitel vázán jen pokud toto překročení schválil. Neoznámí-li však zmocnitel osobě, se kterou zmocněnec jednal, svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu po tom, co se o překročení oprávnění dozvěděl, platí, že překročení schválil.
Podle zjištění soudu prvního stupně udělil žalovaný 2) zmocněnci (svému synovi) plnou moc ke všem úkonům, které souvisí s ukončením leasingové smlouvy. Za tohoto stavu muselo být zmocniteli [žalovanému 2)] zřejmé již ze žalobních tvrzení, že smlouvu o postoupení a převzetí práv a povinností z leasingové smlouvy č. 03 0047122 ze dne 15. března 2004 uzavřel v jeho zastoupení zmocněnec na základě této plné moci a že tato smlouva založila ručitelský závazek žalovaného 2). O skutečnostech, které byly dostatečné pro závěr o překročení oprávnění zmocněnce, se tak žalovaný 2) dozvěděl již z doručené žaloby, k čemuž podle obsahu spisu došlo dne 19. října 2007. Namítl-li proto žalovaný 2) prostřednictvím své zástupkyně překročení jednatelského oprávnění až na jednání soudu dne 2. února 2009, je výhrada žalobkyně o tom, že ve smyslu § 33 odst. 1 obč. zák. neoznámil svůj nesouhlas osobě (osobám), se kterou (kterými) zmocněnec jednal, bez zbytečného odkladu po té, co se o překročení oprávnění dozvěděl, důvodná a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v této otázce naplněn.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (včetně výroku o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (o dovolání žalobkyně) soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-