// Profipravo.cz / Zastoupení 02.03.2012
K omezení rozsahu zmocněncova oprávnění jednat za zmocnitele
Má-li být rozsah zmocněncova oprávnění jednat za zmocnitele nějakým způsobem omezen, musí být toto omezení výslovně vyjádřeno v plné moci. Jinak řečeno, pokyny dané zmocnitelem zmocněnci, které z plné moci nevyplývají (byť by plynuly z dohody o zastoupení), nejsou vůči třetím osobám zásadně právně relevantní. Na druhé straně však samozřejmě nelze vyloučit, že neobvyklé smluvní ujednání sjednané v neprospěch zmocnitele (např. velmi dlouhá doba splatnosti) ve smlouvě uzavřené zmocněncem, který překročil oprávnění plynoucí z dohody o zastoupení, může v konkrétním případě indikovat, že osoba kontrahující se zmocněncem nejednala v dobré víře (srov. § 32 odst. 2 obč. zák.).
Osoba, která je nepodnikatelem zmocněna k prodeji automobilu, je proto zásadně (není-li v plné moci uvedeno jinak) oprávněna prodat tento automobil i na základě kupní smlouvy obsahující ujednání dle § 262 obch. zák. o volbě obchodního zákoníku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2788/2011, ze dne 18. 1. 2012
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně GE Money Auto, s. r. o., IČO 60112743, sídlem Praha 4, Vyskočilova 1422/1a, zastoupená JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Dukelská 15, proti žalovanému M. V., zastoupenému Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem Prostějov, nám. T. G. Masaryka 11, o zaplacení částky 190.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 304/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2011, č. j. 27 Co 218/2009-232, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 24.120,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Miroslava Nypla, advokáta se sídlem Hradec Králové, Dukelská třída 15.
O d ů v o d n ě n í :
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou podanou dne 11. 6. 2003 u Okresního soudu v Prostějově domáhala zaplacení částky 190.000,- Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne 15. 6. 2000 koupila od žalovaného zastoupeného zprostředkovatelem Autobazarem M. P. automobil zn. Audi (dále jen „předmětný automobil“) a uhradila prodávajícímu kupní cenu 190.000,- Kč. Následně byl automobil zabaven Policií ČR a jako věc pocházející z trestné činnosti předán třetí osobě.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 16. 9. 2008, č. j. 6 C 304/2003-190, žalobě vyhověl. Soud prvního stupně vycházel při posuzování věci z následujících skutečností. Autobazar M. P. (dále jen „zprostředkovatel“) se zprostředkovatelskou smlouvou ze dne 14. 6. 2000 zavázal obstarat žalovanému možnost uzavření kupní smlouvy na předmětné vozidlo. Žalovaný touto smlouvou zároveň zmocnil zprostředkovatele k vyhotovení kupní smlouvy na předmětný automobil a k podpisu této smlouvy v jeho zastoupení. Dne 15. 6. 2000 prodal žalovaný, zastoupený zprostředkovatelem, žalobkyni předmětný automobil za částku 190 000 Kč. Kupní cena byla žalovanému vyplacena. Součástí kupní smlouvy bylo ujednání dle § 262 odst. 1 obch. zák., že veškeré vztahy vzešlé z této smlouvy se budou řídit režimem obchodního zákoníku. Na základě leasingové smlouvy uzavřené téhož dne poskytla žalobkyně předmětný automobil leasingové nájemkyni J. N. Dne 16. 10. 2000 byl předmětný automobil J. N. odňat jako věc důležitá pro trestní řízení a vrácen M. M. (kterému byl předtím odcizen). Dle soudu prvního stupně nebyl konkrétní právní režim zamýšlené kupní smlouvy dohodnut a bylo proto na zprostředkovateli, aby zvolil právní úpravu, kterou se bude uzavíraná smlouva řídit. Předmětný automobil byl v době uzavření kupní smlouvy ve vlastnictví M. M. a žalovaný ho proto nemohl na žalobkyni platně převést. Žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo k předmětnému automobilu ani na základě § 446 obch. zák., neboť nejednala v dobré víře [data výroby uvedená v kupní smlouvě a technickém průkazu (1991) a v osvědčení vyhotoveném společností Car Detect, spol. s r. o. (1992) se neshodovala]. Jelikož tedy žalovanému bylo plněno na základě neplatné kupní smlouvy, je povinen obdržené plnění (kupní cenu) vrátit žalobkyni, jejíž synallagmatický závazek byl splněn tím, že předmětné vozidlo bylo vráceno (okradenému) M. M. S ohledem na ujednání dle § 262 odst. 1 obch. zák. obsažené v kupní smlouvě je třeba na posuzovaný případ aplikovat právní úpravu promlčení obsaženou v obchodním zákoníku. S ohledem na skutečnost, že kupní smlouva byla uzavřena 15. 6. 2000 a žaloba byla u soudu podána dne 11. 6. 2003, čtyřletá promlčecí doba nemohla uplynout. Tvrzení žalovaného, že předmětný automobil sestavil z vícero vozů, neodpovídá (především s ohledem na provedený znalecký posudek) skutečnosti. Naopak, převážná část vozu je původní a k přechodu vlastnického práva zpracováním na žalovaného dojít nemohlo.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 2. 2011, č. j. 27 Co 218/2009-232, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud zopakoval část listinných důkazů a ztotožnil se jak se skutkovými zjištěními, tak i s právním posouzením provedeným soudem prvního stupně. Skutečnost, že zprostředkovatelská smlouva byla sjednána v režimu občanského zákoníku, dle odvolacího soudu neznamená, že by i kupní smlouva sjednána na základě této zprostředkovatelské smlouvy musela být uzavřena v režimu občanského zákoníku. Žalovaný neplatnost zprostředkovatelské smlouvy nenamítal, naopak vozidlo žalobci předal a dohodnutou kupní cenu převzal. Pro posouzení promlčení nároku žalobkyně je tudíž rozhodná čtyřletá promlčecí doba dle § 387 obch. zák. (správně § 397 obch. zák.) a k promlčení nároku žalobkyně tak nemohlo dojít. Námitku žalovaného, že předmětný automobil je věc hromadná, považoval odvolací soud za nedůvodnou. K další námitce žalovaného, že nejméně 80 % předmětného vozidla je jeho výlučným vlastnictvím, odvolací soud s odkazem na znalecký posudek uvedl, že předmětný automobil je prvotní výrobek shodný s vozidlem M. M. a vyměněna u něj byla toliko příčka v motorovém prostoru s VIN kódem, výrobní štítek na pravém vnitřním blatníku s VIN kódem a PKN kódem, část motoru a příslušenství vozu; žalovanému se tedy nepodařilo prokázat, že by auto opravil (složil) v takovém rozsahu, jak tvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně rovněž v tom, že žalobkyně nenabyla předmětný automobil v dobré víře.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále také „dovolatel“) dne 30. 5. 2010 dovolání, jehož přípustnost spatřoval v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako dovolací důvod uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Dovolatel v dovolání konkrétně namítal, že
a) nedal souhlas s použitím režimu obchodního zákoníku dle § 262 obch. zák. a tento souhlas není možné dovozovat ani z jeho plné moci,
b) v praxi není běžné, aby kupní smlouvy na automobil obsahovaly volbu režimu obchodního zákoníku,
c) volba režimu obchodního zákoníku ve smlouvě uzavřené zmocněncem je velmi blízká problematice uzavírání rozhodčích doložek na základě zmocnění, přičemž však odborná veřejnost zastává názor, že k uzavření rozhodčí doložky je třeba zvláštního zmocnění,
d) volba režimu obchodního zákoníku může výrazně omezit práva nepodnikatele a pokud tato dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení nepodnikatele, měla by se považovat za neplatnou i v případě, že k jejímu uzavření došlo před 31. 12. 2000,
e) ujednání o volbě režimu obchodního zákoníku je neplatné, neboť obchází zákon a příčí se dobrým mravům (důvodem tohoto ujednání bylo zlepšit právní postavení žalobce),
f) soudy obou stupňů při hodnocení otázky, zda ve smyslu § 135b obč. zák. došlo k zpracování předmětného automobilu, pominuly hodnotu práce, která s ohledem na způsob přepracování věci nebyla hodnotou zanedbatelnou,
g) žalobkyně koupila předmětný automobil v dobré víře.
Žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 13. 7. 2011 uvedla, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Námitka dovolatele o neplatnosti dohody o volbě režimu obchodního zákoníku je dle žalobkyně účelová a pokud chtěl dovolatel vyloučit možnost, aby se uzavíraná kupní smlouva řídila režimem obchodního zákoníku, měl svůj požadavek vtělit do zprostředkovatelské smlouvy. Dále žalobkyně uvedla, že volbu režimu obchodního zákoníku nelze srovnávat s uzavřením rozhodčí doložky a že předmětný automobil nebyl sestaven z různých dílů, ale jedná se o prvotní výrobek; k jeho přepracování na novou věc nedošlo.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř.
Protože dovolání dovolatele směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé první rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten je dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Právní otázka, zda osoba, která je nepodnikatelem zmocněna k prodeji automobilu, je oprávněna tento automobil prodat na základě kupní smlouvy obsahující ujednání dle § 262 obch. zák. o volbě režimu obchodního zákoníku, doposud nebyla dovolacím soudem řešena. Dovolání je proto přípustné.
D. Důvodnost
1. K námitkám ad a) a ad b) týkajícím se souhlasu s volbou režimu obchodního zákoníku a obvyklosti ujednání umožňující tuto volbu
Podle § 31 odst. 1 obč. zák. při právním úkonu je možné dát se zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou. Zmocnitel udělí za tímto účelem plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění.
Podle § 32 odst. 2 obč. zák. pokyny dané zmocněnci, které nevyplývají z plné moci, nemají vliv na právní účinky jednání, ledaže by byly známé osobám, vůči kterým zmocněnec jednal.
Smluvní zastoupení vzniká na základě dohody o zastoupení (dohody o plné moci) uzavřené mezi zmocnitelem a zmocněncem, kterou se zmocněnec zavazuje zastupovat zmocnitele v dohodnutém rozsahu. Dohoda o zastoupení má zpravidla formu příkazní či jiné obdobné smlouvy (např. smlouvy o obstarání věci, smlouvy o obstarání prodeje věci nebo smlouvy mandátní) a upravuje toliko vztah mezi zmocnitelem a zmocněncem.
Od dohody o zastoupení je třeba odlišovat samotnou plnou moc. Plná moc je jednostranný právní úkon zmocnitele, kterým vůči třetím osobám prohlašuje, že zmocnil jinou osobu (zmocněnce), aby ho v rozsahu uvedeném v této plné moci zastupovala. Plnou moc lze sjednat jako generální (obecnou), nebo jako speciální (zvláštní). Generální plná moc opravňuje zmocnitele ke všem právním úkonům (s výjimkou těch, které vyžadují zvláštní plnou moc), naproti tomu zvláštní (speciální) plná moc opravňuje zmocnitele pouze k jednotlivému právnímu úkonu (resp. k několika právním úkonům nebo k opakujícím se právním úkonům určitého druhu). Pro vymezení rozsahu oprávnění zmocněnce jednat za zmocnitele je rozhodující toliko obsah plné moci. Má-li být rozsah zmocněncova oprávnění jednat za zmocněnce nějakým způsobem omezen, musí být toto omezení výslovně vyjádřeno v plné moci. Jinak řečeno, pokyny dané zmocnitelem zmocněnci, které z plné moci nevyplývají (byť by plynuly z dohody o zastoupení), nejsou vůči třetím osobám zásadně právně relevantní (srov. ŠVESTKA, J. in ŠVESTKA, J., SPÁČIL., J., ŠKÁROVÁ., M. aj. Občanský zákoník I. Komentář. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008. str. 283 an.). S výše uvedenými doktrinálními názory se dovolací soud ztotožňuje. Za situace, kdy neexistují žádné pochybnosti o tom, že zákon připouští vystavení generální plné moci, na základě které může zmocněnec zastupovat zmocnitele ve všech jeho záležitostech (zmocněnec je oprávněn na základě generální plné moci např. zcizit nemovitosti nacházející se ve vlastnictví zmocnitele) a nepožaduje-li zákon, aby ve zvláštní plné moci byly specifikovány podstatné náležitosti právního úkonu, ke kterému je zmocněnec zmocněn (je např. možné, aby zmocnitel zmocnil zmocněnce toliko k prodeji určité věci, ale otázku výše kupní ceny ponechal zcela v dispozici zmocněnce), by ostatně bylo v rozporu s logikou a systematikou právní úpravy, kdyby soudní judikatura dovozovala, že některá konkrétní vedlejší ujednání jsou (bez výslovného zmocnění) nepřípustná. Jakékoliv oslabování již uvedené zásady, dle které má-li být rozsah zmocněncova oprávnění jednat za zmocnitele nějak omezen, musí to být výslovně vyjádřeno v plné moci, by vedlo k narušení principu ochrany dobré víry třetích osob, snižovalo by ochotu těchto osob kontraktovat s osobami zastoupenými na základě plné moci a v konečném důsledku by ohrožovalo funkční využití tohoto bezesporu velmi užitečného právního institutu. Osoba, která je nepodnikatelem zmocněna k prodeji automobilu, je proto zásadně (není-li v plné moci uvedeno jinak) oprávněna prodat tento automobil i na základě kupní smlouvy obsahující ujednání dle § 262 obch. zák. o volbě obchodního zákoníku.
Plná moc je obsažena i v článku III. zprostředkovatelské smlouvy ze dne 14. 6. 2000 [pro úplnost lze uvést, že tato smlouva obsahuje i prvky příkazní smlouvy (resp. smlouvy o obstarání věci) a spíše než o smlouvu zprostředkovatelskou se tak jedná o smlouvu smíšenou] a ve spojení s čl. II. z ní plyne, že dovolatel zmocnil zprostředkovatele k prodeji předmětného automobilu jeho jménem a za částku nejméně 190 000 Kč. Je nepochybné, že z plné moci kromě stanovené spodní hranice kupní ceny neplynou žádná další omezení týkající se obsahových náležitostí kupní smlouvy a dovolatel ani netvrdí, že by si vymínil, že kupní smlouva nebude uzavřena v režimu obchodního zákoníku (dovolatel namítá toliko to, že zprostředkovatele výslovně nezmocnil k volbě obchodního zákoníků). Pokud pak dovolatel na podporu svého stanoviska mimo jiné uvádí, že není běžné, aby kupní smlouvy na automobil uzavírané mezi nepodnikateli (resp. mezi podnikatelem a spotřebitelem) obsahovaly ujednání o volbě režimu obchodního zákoníku, je k tomu v první řadě třeba uvést, že takovéto ujednání v žádném případě za neobvyklé považovat nelze – ostatně i kupní smlouva na předmětný automobil uzavřená v posuzované věci měla podobu formulářové smlouvy (a tedy se jednalo o kupní smlouvu standardně využívanou žalobkyní). Volba režimu obchodního zákoníku není v kupních smlouvách na automobil, ať již z jakéhokoliv důvodu, neobvyklá ani dnes (srov. Všeobecné obchodní podmínky při výkupu vozidel společnosti AAA AUTO a. s., jež jsou k dispozici na www.aaaauto.cz). I kdyby se však jednalo o neobvyklé ujednání, na vyslovených závěrech to nemůže nic změnit, neboť jak již bylo uvedeno výše, pokud má být zmocněnec ve svém jednání nějakým způsobem omezen, musí být toto omezení výslovně vyjádřeno v plné moci. Na druhé straně však samozřejmě nelze vyloučit, že neobvyklé smluvní ujednání sjednané v neprospěch zmocnitele (např. velmi dlouhá doba splatnosti) ve smlouvě uzavřené zmocněncem, který překročil oprávnění plynoucí z dohody o zastoupení, může v konkrétním případě indikovat, že osoba kontrahující se zmocněncem nejednala v dobré víře (srov. § 32 odst. 2 obč. zák.).
2. K námitce ad c) týkající se analogie mezi volbou režimu obchodního zákoníku a sjednanou rozhodčí doložkou
Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani argumentace dovolatele, že volba obchodního zákoníku ve smlouvě uzavřené zmocněncem je velmi blízká problematice uzavírání rozhodčích doložek na základě zmocnění, přičemž však odborná veřejnost zastává názor, že k uzavření rozhodčí doložky je třeba zvláštního zmocnění. Pokud dovolatel v této souvislosti odkazuje na článek P. Pospíšila Kdo může uzavírat rozhodčí smlouvu uveřejněný v Bulletinu advokacie č. 12/2010 a text M. Bandúrové Rozhodčí doložka a plná moc uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 8/2009, je k tomu třeba uvést, že uvedení autoři staví své závěry především na úvaze o rozhodčí doložce jako procesněprávním úkonu (resp. právním úkonu smíšeném), zatímco ujednání o volbě obchodního zákoníku dle § 262 obch. zák. posuzované v této věci má nepochybně hmotněprávní povahu [P. Pospíšil na konci svého textu uvádí: „Pokud tedy uzavírá smlouvu hlavní (např. leasingovou smlouvu, kupní smlouvu, smlouvu o dílo) obsahující rozhodčí doložku za jednu ze smluvních stran zmocněnec, který není výslovně zmocněn k uzavírání rozhodčí smlouvy, ale pouze k hmotněprávním úkonům, nebude rozhodčí doložka sjednána platně, ačkoliv hlavní smlouva platně uzavřena bude“; obdobně i M. Bandúrová na konci druhé části svého textu: „Existence samostatných forem rozhodčích smluv a doktrína separace rozhodčí doložky jsou dva důvody, proč plnou moc poskytnutou k uzavření hmotněprávní smlouvy a priori nepostačuje ke sjednání i procesního ujednání obsaženého v ní.“]. I kdyby tak byl správný závěr, že k uzavření rozhodčí doložky je třeba zvláštního zmocnění (přičemž tuto otázku dovolací soud v posuzované věci neřeší), nelze z toho dovozovat, že zvláštního zmocnění je zrovna tak třeba i k volbě režimu obchodního zákoníku.
3. K námitkám ad d) a ad e) týkajícím se platnosti volby režimu obchodního zákoníku
Podle § 262 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2000 si strany mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí tímto zákonem.
Podle § 262 odst. 1 obch. zák. ve znění od 1. 1. 2001 do 30. 12. 2001 strany si mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná. Dohodou nelze vyloučit použití ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách nebo adhezních smlouvách a zneužívajících klauzulích a ustanovení zvláštních právních předpisů směřujících k ochraně spotřebitele.
Samotná skutečnost, že obchodní zákoník v ustanovení § 262 obch. zák. výslovně počítá s možností smluvních stran si pro svůj závazkový vztah zvolit režim obchodního zákoníku, znamená, že volba obchodního zákoníku nemůže být bez dalšího neplatná pro rozpor s dobrými mravy nebo pro obcházení zákona. S dovolatelem nelze souhlasit ani v tom, že ačkoliv kupní smlouva byla uzavřena již dne 15. 6. 2000 (tj. za účinnosti obchodního zákoníku ve znění do 31. 12. 2000), mělo by být ujednání o volbě obchodního zákoníku dle § 262 obch. zák. považováno za neplatné s ohledem na skutečnost, že možnost volby obchodního zákoníku byla následně (od 1. 2001) omezena k ochraně strany, která není podnikatelem. Takovýto výklad by byl v rozporu s jedním ze základních principů výkladu smluv, kterým je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). Z pozdější změny zákona proto zásadně nelze dovozovat neplatnost určité dohody (sjednané v souladu s původním zněním zákona). Je ostatně zcela neakceptovatelné, aby účastníci každé smlouvy byli udržováni v neustále nejistotě, že dojde ke změně právní úpravy a jejich právní vztah bude ex tunc prohlášen za neplatný. V poměrech posuzované věci to platí tím spíše, že ačkoliv dovolatel sice formálně uzavřel kupní smlouvu ze dne 15. 6. 2000 jako nepodnikatel, předmětem této smlouvy byl ve skutečnosti automobil sloužící k jeho podnikatelské činnosti (srov. úřední záznam o vysvětlení ze dne 1. 11. 2000 založený na č. l. 70 až 72 přiloženého spisu Policie ČR OV PR 1333/2000, kde dovolatel uvedl: „Vozidlo jsem takto používal opravené k dovážení osobních aut na podvalníku v průběhu celého roku 2000 až do jeho prodeje, přičemž k prodeji jsem přistoupil teprve tehdy, když jsem zjistil, že nemůže vyhovovat mým potřebám podnikání.“).
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že dovolatel spatřuje zhoršení svého postavení zapříčiněné volbou obchodního zákoníku toliko v delší promlčecí době. Otázku, zda volba obchodního zákoníku směřuje k zhoršení postavení nepodnikatele, je však třeba hodnotit z hlediska celkového dopadu režimu obchodního zákoníku na daný smluvní vztah (není proto možné pomíjet např. to, že prodloužení promlčecí doby bylo oboustranné nebo že volba obchodního zákoníku umožnila sjednání vyššího úroku z prodlení ve prospěch dovolatele). Jinak řečeno, i když v jednotlivé dílčí otázce může být volbou režimu obchodního zákoníku zhoršeno postavení strany, jež není podnikatelem, nelze z toho ani v době od 1. 1. 2001 automaticky dovozovat neplatnost volby obchodního zákoníku (srov. TOMSA, M. in ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2010. s. 902.). V posuzované věci pak nelze přehlédnout ani skutečnost, že při uzavírání kupní smlouvy ze dne 15. 6. 2000 byla volba režimu obchodního zákoníku ve skutečnosti výhodná jak pro dovolatele, tak pro žalobkyni – kdyby totiž následně nebylo prokázáno, že žalobkyně nejednala v dobré víře, mohly by si obě strany kupní smlouvy ponechat obdržená plnění (na úkor skutečného vlastníka předmětného automobilu, který by neměl žádnou šanci domoci se náhrady za odcizený automobil – srov. níže odůvodnění bodu 6).
4. K námitce ad f) týkající se skutečnosti, že kupní smlouvu ze dne 15. 6. 2000 namísto zprostředkovatele vyhotovila žalobkyně
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
K námitce dovolatele, že zmocnil zprostředkovatele k vyhotovení kupní smlouvy, přičemž však došlo k překročení zmocnění, neboť kupní smlouvu vyhotovila žalobkyně (resp. jednalo se o její formulářovou smlouvu), nezbývá než připomenout, že právní úkony (tedy i plnou moc, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 870/2000) je třeba vykládat zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil. Je přitom nepochybné, že vůle dovolatele ve skutečnosti nesměřovala k tomu, aby kupní smlouvu na předmětný automobil vyhotovoval osobně zprostředkovatel, neboť takovýto požadavek by sám o sobě postrádal jakýkoliv smysl, ale že k nepřesnosti došlo proto, že strany smlouvy použili formulářovou smlouvu užívanou zprostředkovatelem (srov. část III. zprostředkovatelské smlouvy ze dne 14. 6. 2000).
5. K námitce ad g) týkající se zpracování předmětného automobilu
Podle § 135b odst. 1 obč. zák. zpracuje-li někdo v dobré víře cizí věc na věc novou, stává se vlastníkem nové věci ten, jehož podíl na ní je větší. Je však povinen uhradit druhému vlastníku cenu toho, o co se jeho majetek zmenšil. Jsou-li podíly stejné a účastníci se nedohodnou, rozhodne na návrh kteréhokoliv z nich soud.
Pokud dovolatel namítá nesprávnou interpretaci § 135b obč. zák., neboť soudy nižších stupňů pominuly hodnotu práce, která s ohledem na způsob přepracování věci nebyla hodnotou zanedbatelnou, nezbývá než konstatovat, že dovolatel přehlíží, že se mu nepodařilo prokázat práce na předmětném automobilu v jím tvrzeném rozsahu (tj. že by např. vyměnil část karosérie, skelet kapoty, převodovku, skla, svítilny, dveře a další). Naopak, jak bylo uvedeno výše, odvolací soud vycházel z (dovoláním nenapadených a se zřetelem ke způsobu, kterým byla založena přípustnost dovolání, rovněž nenapadnutelných) skutkových zjištění, že u předmětného automobilu byla vyměněna toliko příčka v motorovém prostoru s VIN kódem, výrobní štítek na pravém vnitřním blatníku s VIN kódem a PKN kódem, část motoru a příslušenství vozu (a automobil byl přelakován), přičemž cenu provedené práce odhadl soudní znalec pouze na 37.000,- Kč až 43.000,- Kč (cenu dílů použitých k opravě pak na cca. 20.000,- Kč, srov. č. l. 93). U popsaných úprav je navíc z podstaty věci vyloučeno, aby osoba, která je prováděla, jednala v dobré víře.
6. K námitce ad e) týkající se dobré víry žalobkyně – kupující
Podle § 446 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2000 kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
Jak dovodil Ústavní soud již ve svém usnesení ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01, který rovněž posuzoval dobrou víru kupující (tedy žalobkyně v souzené věci), ustanovení § 446 obchodního zákoníku významným způsobem zasahuje do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a upřednostňuje před ním dobrou víru a jistotu účastníků obchodně právních vztahů. Lze jej proto aplikovat pouze za přísného respektování ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, neboť představuje zákonnou mez jednoho z nejdůležitějších základních práv, a je tedy při jeho aplikaci nezbytné striktně vyloučit jakékoli jeho zneužití k jiným účelům, než pro které byl stanoven. Z tohoto důvodu je obzvláště nutné velmi přísně posuzovat otázku dobré víry nabyvatele, zvláště v případech, kdy dochází k aplikaci ustanovení obchodního zákoníku na základě dohody smluvních stran podle jeho § 262. Již samotná existence takové dohody může v určitých jednotlivých případech vyvolávat pochybnosti o jejím účelu a důvodech jejího uzavření. Taková dohoda nikdy nesmí sloužit k jakémusi "jištění" kupujícího pro případ, že by prodávající nebyl oprávněn vlastnické právo k předmětné věci převést, neboť již tato skutečnost sama o sobě by vylučovala existenci dobré víry na straně kupujícího a tím i aplikaci ustanovení § 446 obchodního zákoníku. Proto je vždy nutné, aby v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v této souvislosti skutečně v dobré víře. To platí obzvláště v případech předchozího užití dohody dle § 262 obchodního zákoníku. Důkazní břemeno týkající se dobré víry kupujícího nese v těchto případech vždy on sám. Nerespektování těchto zásad obecnými soudy při aplikaci ustanovení § 446 obchodního zákoníku by v konkrétních případech totiž mohlo vést k ochraně jeho zneužívání k jiným účelům, než pro které byl vytvořen, a tedy k protiústavnosti takto vzniklých rozhodnutí. Žalobkyně si s ohledem na předmět, rozsah a dlouhodobost své činnosti musela být vědoma skutečnosti, že jí v určitém procentu případů (tj. nejen v posuzované věci) budou nabízeny ke koupi automobily pocházející z trestné činnosti. Pokud však žalobkyně čelila tomuto nebezpečí toliko tím, že v informačním systému motorových vozidel (srov. č. l. 43 a 44) zjistila, že předmětné vozidlo není vedeno jako odcizené, aniž by sama kupované automobily podrobovala fyzické prohlídce prostřednictvím svých běžných, ale objektivně kvalifikovaných pracovníků s ohledem na předmět své činnosti, vyvolává již samotná existence dohody o volbě obchodního zákoníku dle § 262 obch. zák. umožňující nabytí vlastnictví i od nevlastníka obsažená ve formulářových smlouvách vyhotovených žalobkyní pochybnosti o účelu této dohody, a tedy i dobré víře žalobkyně. Pokud pak žalobkyně v posuzované věci nepřistoupila k fyzické prohlídce automobilu dokonce ani poté, co se seznámila s osvědčením vydaným společností Car detect, spol. s r. o., z něhož plynul nesoulad mezi datem výroby předmětného automobilu uvedeným v technickém průkazu (1991) a datem výroby zjištěným společností Car detect, spol. s r. o. [(1992), přičemž z tohoto osvědčení neplyne, že by uvedený rok výroby měl označovat nikoliv skutečný rok výroby, ale modelový rok (srov. osvědčení vydané společností Cesia, spol. s r. o. založené na č. l. 99 – 105, ve kterém je mezi rokem výroby a modelovým rokem důsledně rozlišováno)], lze se ztotožnit s názorem soudů nižších stupňů, že nemohla být v dobré víře a tedy ani nabýt předmětný automobil do svého vlastnictví.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud v souladu s ustanovením § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž žádnou takovouto vadu neshledal.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz a nalus.usoud.cz.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí je věcně správné, a proto dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř. ) zamítl podle § 243b odst. 2 o.s.ř. jako nedůvodné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 19.800,- Kč (§ 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 4, § 18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), vše zvýšeno o DPH ve výši 20 %, celkem tedy 24 120 Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
Autor: -mha-