// Profipravo.cz / Zastoupení 10.02.2012
K podání odpůrčí žaloby při správě majetku nezletilého dítěte
Podání odpůrčí žaloby se týká oblasti správy majetku nezletilého dítěte a nelze je považovat za běžnou záležitost, jež by svou povahou patřila do běžné správy jeho majetku (za běžné hospodaření s jeho majetkem). Spor z odpůrčí žaloby může mít do majetkové sféry nezletilého dítěte významný dopad, a to již jen z hlediska možných pohledávek na náhradu nákladů řízení.
Proto podání takové žaloby za nezletilé žalobce vyžaduje schválení soudu (soudu péče o nezletilé). Nedostatek tohoto souhlasu je odstranitelným nedostatkem podmínky řízení ve smyslu ustanovení § 104 odst. 2 o.s.ř.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 856/2011, ze dne 15. 12. 2011
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) n. S. B., a b) n. M. B., obou zastoupených JUDr. Ing. Pavlem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 7, Komunardů č. 36, proti žalované M. B., zastoupené Ing. M. B., o neúčinnost právního úkonu, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7 C 21/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 4. listopadu 2010 č. j. 22 Co 289/2010-202, takto :
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30. března 2010 č. j. 7 C 21/2010-110 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Svitavách k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu ve Svitavách dne 27.1.2010 domáhali určení, že je vůči žalobcům právně neúčinná "darovací smlouva ze dne 9.7.2009, kterou Ing. M. B., převedl vlastnická práva k bytové jednotce č. 1391/6 umístěné v druhém nadzemním podlaží v budově čp. 1391 na stavebních parcelách 2711/43 a 2711/44 v katastrálním území M. T. na adrese J. 111, M. T., včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a parcelách ve výši 8222/192810, vše zapsané na LV č. 4276 a LV č. 4273 v katastrálním území M. T., na žalovanou". Žalobu zdůvodnili zejména tím, že jejich otec Ing. M. B. je povinen na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 5.12.2007 č. j. 0 P 348/2006-297 "ve spojení" s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5.8.2008 č. j. 22 Co 116/2008-516 jim platit na výživu s účinností ode dne 1.6.2007 částku 2.000,- Kč měsíčně pro žalobkyni a) a částku 1.500,- Kč měsíčně pro žalobce b), vždy nejpozději do každého 15. dne v měsíci předem, k rukám jejich matky a že tuto vyživovací povinnost řádně neplní. Žalobci opakovaně "podávali návrh na nařízení exekuce". Dlužník byl výlučným vlastníkem uvedené bytové jednotky a darovací smlouvou ze dne 9.7.2009 ji převedl na svou matku - žalovanou, přičemž tato bytová jednotka "byla jeho jediným exekučně vymahatelným majetkem". Dlužník tím žalobcům "znemožnil či alespoň podstatně ztížil možnost uplatnit alespoň částečně svou pohledávku" vůči němu. Soudem stanovenou vyživovací povinnost přestal plnit "téměř ihned po převodu" bytové jednotky na svou matku. Žalované "byla celá situace v době uzavření darovací smlouvy známa", věděla o soudem stanovené vyživovací povinnosti svého syna vůči žalobcům a o jeho majetkových poměrech.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 30.3.2010 č. j. 7 C 21/2010-110 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení každému ze žalobců 11.015,69 Kč k rukám advokáta JUDr.Ing. Pavla Nováka, Ph.D. Uzavřel, že žalobci mají v době rozhodování soudu proti dlužníku Ing. M. B. "vykonatelnou pohledávku" a že žalovaná neprokázala, že by dlužník Ing. M. B. "měl prokazatelně jiný majetek, ze kterého by bylo možné uspokojit věřitele (žalobce)". Darovací smlouva ze dne 9.7.2009 "zkracuje uspokojení vymahatelné pohledávky žalobců" na výživné a byla uzavřena "v posledních třech letech" a mezi osobami blízkými (matkou a synem). Žalovaná "nevynaložila náležitou pečlivost k rozpoznání úmyslu zkrátit věřitele", když vycházela jen "z tvrzení svého syna, že výživné platí". Za nevýznamné považoval "následné zaplacení dlužného výživného" žalobcům, neboť podle ustanovení § 42a odst. 1 věty druhé občanského zákoníku právo odporovat právním úkonům má věřitel "i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen".
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 4.11.2010 č. j. 22 Co 289/2010-202 změnil rozsudek soudu prvního tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze skutkového závěru soudu prvního stupně dovodil, že žalobci "disponují pohledávkou na výživné vůči otci, pro kterou mají již vymožen exekuční titul", a že se jedná o rozhodnutí "ukládající povinnost k opětujícímu se plnění v budoucnu splatných dávek", kdy taková plnění je "třeba splnit, jakmile se podle rozsudku stanou splatnými". V tento okamžik se "rozsudek odsuzující k takovému opětujícímu plnění - výživnému - stane vykonatelným, potažmo tato pohledávka vymahatelnou, neboť výkon rozhodnutí (exekuci) lze nařídit zásadně jen k vymožení pohledávky, která je v době nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) již splatná", případně rovněž i na dávky, které se stanou spatnými v budoucnu v případě, že je vykonáváno rozhodnutí, ve kterém bylo oprávněnému přiznáno právo na opětující se dávky, ale i zde za předpokladu, že na již splatných dávkách opětujícího se plnění je "v době nařízení exekuce nedoplatek a že oprávněný vymáhá též zaplacení nedoplatku". V posuzovaném případě "veškeré dlužné výživné bylo otcem žalobců uhrazeno", a proto žalobci "v současné době nemají vůči svému otci žádnou splatnou, tudíž i vymahatelnou pohledávku na výživném, jejíž existence (minimálně k době rozhodování soudu) zakládá aktivní věcnou legitimaci k odpůrčí žalobě". Je přitom nerozhodné, že "žalobci podle všeho měli vymahatelnou pohledávku v době, kdy byl tvrzený zkracovací právní úkon učiněn, v době podání dané žaloby či ještě v průběhu tohoto řízení, pakliže se takovou pohledávkou nemohou vykázat k rozhodnému okamžiku, tj. v době rozhodování soudu". Vymahatelnou pohledávku nelze podle názoru odvolacího soudu "bez dalšího dovozovat ve vztahu k budoucnu splatnému běžnému výživnému podle exekučního titulu". Odvolací soud dále dovodil, že otec žalobců, který se "dovolával" zákonného zastoupení nezletilých žalobců v řízení, je v řízení zastoupit nemohl "pro zřejmý střet zájmů, jak to předvídá ustanovení § 37 odst. 1 zákona o rodině, neboť předmětem daného řízení je posouzení odporovaného právního úkonu (darovací smlouvy ze dne 9.7.2009), jehož účastníkem byl v postavení dárce, respektive žaloba, v níž žalobci tvrdí, že uvedený právní úkon zkracuje uspokojení jejich vymahatelné pohledávky na výživné". O takovou kolizi "v případě matky" nejde, když ta "jedná v souladu se zájmy žalobců, neboť odpůrčí žaloba je nástrojem k uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky (zde výživné) ve vykonávacím (exekučním) řízení".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, podle něhož je rozhodná okolnost, že "na dlužném výživném v době rozhodování soudu prvního stupně nebyl žádný dluh". Dlužníkem uzavřená darovací smlouva vede "ke zmenšení jeho majetku, a tím i ke zmaření či omezení možnosti, aby se věřitel z tohoto majetku dlužníka uspokojil". Dlužník uhradil "těsně před termínem nařízeného jednání soudu prvního stupně" dlužné výživné pouze "pod hrozbou toho, že by žalobci mohli být se svým žalobním návrhem úspěšní". Darovací smlouva však "zůstává poškozujícím úkonem bez ohledu na to, že dlužné výživné bylo ze strany Ing. B. uhrazeno". Jeho vyživovací povinnost vůči žalobcům je "opakující se a trvající a poskytnutí příslušné splátky na výživném nelze za zánik vyživovací povinnosti Ing. B. vůči oběma žalobcům považovat". Podle názoru žalobců proto nelze úspěšně dovozovat, že v době rozhodování soudu prvního stupně neměli vůči dlužníku vykonatelnou pohledávku z titulu jeho vyživovací povinnosti. Pro možnost odporovat úkonu dlužníka není rozhodné, zda jde o pohledávku splatnou či nikoliv, popřípadě o pohledávku budoucí. Pro uplatnění odporovatelnosti je právně relevantní pouze to, že věřitel je skutečně věřitelem dlužníka (má vůči dlužníkovi vymahatelnou pohledávku) a že dlužník "učinil onen zkracovací a poškozující úkon". Ačkoliv bylo dlužné výživné dlužníkem doplaceno "a v současnosti je, byť se zpožděním a nepravidelně, hrazeno, zůstává vymahatelnost pohledávky velice obtížná". Žalobci navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Uvedla, že "dluh na vyživovací povinnosti Ing. M. B., syn žalované a dárce předmětné věci, neměl v okamžiku rozhodnutí okresního soudu, ani v okamžiku rozhodnutí krajského soudu, nemá ho ani teď". Odvolací soud správně uzavřel, že "soudem stanovená vyživovací povinnost není totéž, co pohledávka před lhůtou splatnosti". Proto zde nebyla vymahatelná pohledávka jako předpoklad odporovatelnosti. Názor dovolatelů ve svých důsledcích znamená, že "je nutné zamezit v nakládání s majetkem každému, komu může v budoucnu vzniknout vyživovací povinnost a kdo může o své příjmy přijít, tedy prakticky všem lidem".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal věc bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci soudy mimo jiné zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru žalobci nezpochybňují), že otec žalobců Ing. M. B. převedl darovací smlouvou ze dne 9.7.2009 na žalovanou (svou matku) předmětnou bytovou jednotku; vlastnické právo k bytové jednotce bylo ve prospěch žalované vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu práva ke dni 9.7.2009. Dlužník má na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 5.12.2007 č. j. 0 P 348/2006-297 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 5.8.2008 č. j. 22 Co 116/2008-516 povinnost platit na výživu žalobců s účinností od 1.6.2007 částkou 2.000,- Kč měsíčně pro žalobkyni a) a částkou 1.500,- Kč měsíčně pro žalobce b), vždy nejpozději do každého 15. dne v měsíci předem, k rukám jejich matky; rozsudek nabyl právní moci dnem 28.8.2008. Na návrh žalobců bylo nařízeno "několik exekucí" k vymožení dlužného výživného podle uvedených rozsudků. Dlužník k okamžiku rozhodování soudu prvního stupně dlužné výživné zcela uhradil a na výživném, které je povinen platit podle uvedených rozsudků žalobcům, neměl v době rozhodování soudů obou stupňů dluh. Při uzavření darovací smlouvy ze dne 9.7.2009 žalovaná vycházela z pouhého tvrzení dlužníka, že výživné platí, a blíže se o věc nezajímala.
Vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit (§ 85 odst.1 zákona o rodině). Výživné je třeba platit v pravidelných opětujících se částkách, které jsou splatné vždy na měsíc dopředu, nestanoví-li zákon jinak (srov. § 97 odst.1 zákona o rodině).
Z uvedeného se podává, že, nestanoví-li zákon výslovně jinak, je třeba výživné platit v pravidelných opětujících se částkách, které jsou splatné vždy na měsíc dopředu. V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že výživné má povahu opětujících se dávek, které lze věřiteli přiznat soudním rozhodnutím, i když se stanou splatnými teprve v budoucnu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.1989 sp. zn. 5 Cz 42/88, který byl uveřejněn pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1991, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.1.2003 sp. zn. 25 Cdo 273/2002, který byl uveřejněn pod č. 68 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003). Výživné je totiž plněním, o němž právní předpis (srov. § 97 odst. 1 zákona o rodině) stanoví (a z jehož povahy také vyplývá), že má být oprávněné osobě vypláceno v určité době též v budoucnu (v době po rozhodnutí soudu), aniž by k tomu musely nastat další právní skutečnosti. Z povahy výživného jako opětujícího se plnění (opětujících se dávek) také vyplývá, že - byť je "kryto" rozhodnutím soudu stanovícím povinnost k jejich plnění i do budoucna - vymahatelná povinnost plnit v budoucnu splatné dávky vzniká povinnému až okamžikem, kdy se takové v budoucnu splatné dávky stanou skutečně splatnými. Proto je podmínkou pro nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) srážkami ze mzdy i pro běžné výživné - jak správně uvedl odvolací soud - tvrzení oprávněného o dluhu výživou povinného na již splatném výživném.
Podle ustanovení § 42a odst. 1 občanského zákoníku věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 občanského zákoníku), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení § 42a odst. 3 občanského zákoníku právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení § 42a odst. 4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (srov. § 42a odst. 1 občanského zákoníku) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná; vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci) [srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000].
Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku. Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Úmysl dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat).
Jak již ustálená judikatura soudů dovodila, předpokladem odporovatelnosti není zkrácení uspokojení (již) vymahatelné pohledávky věřitele nebo splatné pohledávky věřitele; postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele, aniž by bylo rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. Podmínkou pro uplatnění odporu je z tohoto hlediska to, aby v době odporovaného úkonu dlužníka zde byla jakákoliv pohledávka (i budoucí) jeho věřitele, jejíž zkrácení dlužník sleduje, tedy že věřitel skutečně má vůči dlužníku pohledávku (tedy je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení (tj. že svým právním úkonem úmyslně nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku). V poměrech projednávané věci, s přihlédnutím k povaze výživného jakožto opětujícího se plnění, je tedy předpokladem odporovatelnosti to, že dlužník měl v době odporovaného úkonu buď dluh na tomto výživném vůči žalobcům jako věřitelům nebo že jiný jeho věřitel měl vůči němu jakoukoliv jinou pohledávku (i budoucí) a že dlužník odporovaným úkonem sledoval zkrácení uspokojení takové pohledávky.
V ustanovení § 42a odst. 1 občanského zákoníku uvedený požadavek, aby pohledávka věřitele byla vymahatelná, pak již nevymezuje podmínku odporovatelnosti právním úkonům dlužníka, ale aktivní věcnou legitimaci k odpůrčí žalobě; k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, tedy postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (§ 154 odst. 1 o.s.ř.) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000].
Protože předpokladem aktivní věcné legitimace je (nejpozději) v době rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě vymahatelná pohledávka vůči dlužníku, bylo v projednávané věci významné mimo jiné zjištění, zda nejpozději v této době tu byla již splatná dávka výživného, přiznaná žalobcům vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 5.12.2007 č. j. P 348/2006-297 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 5.8.2008 č. j. 22 Co 116/2008-516, kterým byla stanovena vyživovací povinnost Ing. M. B. vůči žalobcům, byl k okamžiku rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě vykonatelný (právní moci nabyl podle zjištění soudů dnem 28.8.2008) a dokládá, že tu byla - v rozsahu výživného splatného za dobu od 1.6.2007 do vyhlášení rozsudku o odpůrčí žalobě - také vymahatelná pohledávka, a to ve výši do té doby splatného výživného. To, zda výživné v tomto rozsahu bylo k tomuto okamžiku dlužníkem splněno, není pro rozhodnutí o odpůrčí žalobě rozhodné. Jestliže tedy dlužník měl v době, kdy učinil odporem napadený právní úkon, v úmyslu zkrátit své věřitele, není pro rozhodnutí o odpůrčí žalobě samo o sobě významné, že dlužníkův dluh v době rozhodování o odpůrčí žalobě již (splněním nebo jinak) zanikl.
Z uvedeného současně vyplývá, že věřitel se může, v důsledku účinků pravomocným soudním rozhodnutím určené odporovatelnosti, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (na základě exekučního titulu vydaného proti dlužníku) vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, jen k uspokojení své pohledávky (přiznané exekučním titulem) nejvýše v rozsahu, v jakém byla vymahatelnou v okamžiku rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě. Pro vymáhání opětujícího se plnění to mimo jiné znamená, že je může požadovat pouze v rozsahu, v jakém bylo (podle exekučního titulu) opětující se plnění (již) splatné. Jen v takovém rozsahu totiž představovalo vymahatelnou pohledávku ve smyslu § 42a odst. 1 občanského zákoníku. Okolnost, že následně dlužník nemusí řádně a včas splnit ani další opětující se plnění, zde není rozhodná a na tato "následná" plnění se rozhodnutí soudu o odporovatelnosti právního úkonu nevztahuje.
V projednávané věci tedy odvolací soud správně nezohlednil okolnost, že exekuční titul ukládal dlužníku (otci žalobců Ing. M. B.) platit věřitelům (žalobcům) i (teprve) v budoucnu splatné částky výživného, jež však ještě v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě nebyly splatné, a nepředstavovaly tak k tomuto rozhodnému okamžiku vymahatelnou pohledávku ve smyslu ustanovení § 42a odst. 1 občanského zákoníku. Chybně však považoval za právně významnou zjištěnou okolnost, že již splatné (a tudíž ve smyslu ustanovení § 42a odst. 1 občanského zákoníku vymahatelné) částky výživného byly dlužníkem v době rozhodování o odpůrčí žalobě uhrazeny. Rozsudek odvolacího soudu v tomto směru proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobci v projednávané věci jsou - jak je nepochybné z obsahu spisu - nezletilí, nemají proto plnou způsobilost k právním úkonům (§ 9 občanského zákoníku) a žalobu za ně podala jejich matka jako zákonná zástupkyně (§ 27 odst. 1 občanského zákoníku, § 31 odst. 1 zákona o rodině), která je nositelkou rodičovské zodpovědnosti k nim. Tuto rodičovskou zodpovědnost však má současně také otec žalobců (srov. § 34 odst. 1 zákona o rodině), neboť z obsahu spisu se nepodává nic o tom, že by neměl způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu nebo že by byl rodičovské zodpovědnosti zbaven anebo že by byl výkon jeho rodičovské zodpovědnosti pozastaven (§ 34 odst. 2 zákona o rodině). Otec žalobců v právních vztazích odporovatelnosti právnímu úkonu vystupuje jako dlužník žalobců, který měl učinit odporovaný právní úkon v úmyslu zkrátit uspokojení jejich pohledávky na výživném.
Podání odpůrčí žaloby se týká oblasti správy majetku nezletilého dítěte a nelze je považovat za běžnou záležitost, jež by svou povahou patřila do běžné správy jeho majetku (za běžné hospodaření s jeho majetkem). Spor z odpůrčí žaloby může mít do majetkové sféry nezletilého dítěte významný dopad, a to již jen z hlediska možných pohledávek na náhradu nákladů řízení. Ve smyslu ustanovení § 28 občanského zákoníku a § 179 o.s.ř. platí, že, jedná-li zákonný zástupce v podstatné záležitosti týkající se nakládání s majetkem nezletilého, vyžaduje se k platnosti právního úkonu souhlas soudu péče o nezletilé; ten jej schválí tehdy, jestliže je to v zájmu nezletilého. Proto podání takové žaloby za nezletilé žalobce vyžadovalo schválení soudu (soudu péče o nezletilé). Nedostatek tohoto souhlasu je odstranitelným nedostatkem podmínky řízení ve smyslu ustanovení § 104 odst. 2 o.s.ř., k němuž však soudy nepřihlédly.
Současně, vzhledem ke vztahům žalobců a jejich otce z uplatněné odporovatelnosti, jde o případ možného střetu zájmů mezi nezletilými žalobci a jejich rodičem (otcem Ing. M. B.), tedy o případ, kdy podle ustanovení § 37 odst. 1 zákona o rodině žádný z rodičů nemůže žalobce v řízení zastupovat. O střet zájmů mezi rodiči a dětmi totiž jde nejen v případě, kdy rozpor zájmů zástupce se zájmy zastoupeného je v řízení zjištěn (srov. § 22 odst. 2 občanského zákoníku), neboť ustanovení § 37 odst. 1 a 2 zákona o rodině rozšiřuje ochranu nezletilých i na případy, kdy střet jejich zájmů se zájmy jejich rodiče pouze hrozí, aniž by musel vůbec nastat. Nemůže-li dítě zastoupit žádný z rodičů, protože hrozí střet jejich zájmů, ustanoví soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat; tímto opatrovníkem zpravidla ustanoví orgán vykonávající sociálně - právní ochranu dětí (srov. § 37 odst. 2 zákona o rodině). Kolizní opatrovník, ustanovený soudem, se v rozsahu, v jakém je oprávněn za dítě jednat, stává namísto rodiče zákonným zástupcem nezletilého (srov. § 29 občanského zákoníku) a může - kromě jiného - zmocnit jinou osobu (advokáta) k zastupování nezletilého dítěte v rozsahu, v jakém je sám oprávněn za nezletilé dítě jednat (srov. Stanovisko občanskoprávního kolegia býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 9.10.1986 sp. zn. Cpj 227/88, uveřejněné pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1987). Žalobcům však v řízení soudem ustanoven kolizní opatrovník nebyl a je proto odůvodněn závěr, že nebyli v řízení řádně zastoupeni [§ 229 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a protože je postižen zmatečností, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Svitavách) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-