// Profipravo.cz / Výkon práv a povinností v rozporu s dobrými mravy 01.09.2016
Pochybení v názoru o délce promlčecí doby a o počátku jejího běhu
Okolnost, že věřitel pochybil v názoru o délce promlčecí doby a o počátku jejího běhu, neznamená, že vznesení námitky promlčení lze kvalifikovat jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
Pochybení v právním posouzení okolností opodstatňující užití korektivu dobrých mravů není. Účastník soukromoprávního vztahu střežící svá práva (vigilantibus iura scripta sunt) v případě pochybností o tom, jakým právním režimem se jeho právní vztah řídí, postupuje z opatrnosti tak, aby vyhověl i přísnější z možných variant právního posouzení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2287/2014, ze dne 2. 6. 2016
Dotčené předpisy:
§ 3 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 100 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: promlčení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobou podanou dne 3. 1. 2012 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 782 540,90 Kč se zákonným úrokem z prodlení jako úhrady za bezesmluvní poskytnutí nutné a neodkladné zdravotní péče pojištěncům žalované.
Žalovaná založila svou procesní obranu především na námitce promlčení. Zároveň zpochybňovala, že žalobou uplatněné právo vzniklo.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 2. 2013, č. j. 12 C 3/2012-139, v odvoláním napadeném výroku o věci samé pod bodem I, jímž tento soud uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 717 424,52 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně je nestátním zdravotnickým zařízením, které v roce 2008 nemělo s žalovanou zdravotní pojišťovnou uzavřenu smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, a že zdravotní péči, za niž se žalobkyně domáhá úhrady, poskytovanou v období listopad až prosinec 2008, jí žalovaná neuhradila.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobou uplatněný nárok je promlčen, neboť vztah mezi účastníky se primárně řídí zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a nejsou-li některé vztahy tímto zákonem upraveny, použijí se podpůrně ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“). Protože zákon č. 48/1997 Sb. promlčení neupravuje, použije se § 101 obč. zák., podle něhož je promlčecí doba tříletá, počínající běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, tedy dnem následujícím po dni, kdy byla tato péče poskytnuta.
Odvolací soud se ztotožnil též se závěrem soudu prvního stupně, že uplatnění námitky promlčení je v souzené věci v rozporu s dobrými mravy, neboť revizní lékař žalované, jak je patrno z jeho revizní zprávy, úhradu péče až na výslovně uvedené výkony neodmítl, naopak uvedl, že po odečtení odmítnutých výkonů bude péče uhrazena. Byly-li žalované předloženy faktury za zdravotní péči, kterou z části uznala, bylo na ní, aby tuto péči uhradila, a úhradu nemohla podmiňovat vystavením dalších faktur. Odvolací soud k tomu dodal, že uvedl-li pracovník žalované pověřený šetřením, že se jedná o péči nutnou a neodkladnou a že tato péče bude žalobkyni proplacena, bylo na straně žalobkyně zcela legitimní očekávání, že k tomu skutečně dojde. Jestliže tak žalovaná neučinila a současně nebylo jisté, podle kterého právního předpisu se řídí promlčecí doba a počátek jejího běhu, soud prvního stupně podle nepochybil, shledal-li námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, výslovně v celém rozsahu, podle obsahu dovolací argumentace však toliko v potvrzujícím výroku o věci samé. Přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu vymezuje tak, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu a je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Otázku, v jejímž řešení má být judikatura Nejvyššího soudu nejednotná, a příslušné rozporné judikatorní závěry však neoznačuje a předkládá toliko otázku splnění předpokladů pro posouzení námitky promlčení jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu.
Dovolatelka argumentuje především tím, že žalobkyně podle obsahu jejích podání uplatnila své nároky opožděně nikoliv proto, že očekávala, že je dovolatelka uspokojí, nýbrž z důvodu nesprávného právního názoru na délku promlčecí doby. Dovolatelka zdůrazňuje, že v případech, kde byla shledána pouze částečná pochybení či neoprávněnost faktury, fakturu rovněž odmítla a vrátila ji s žádostí o přefakturování. Na tomto svém postoji ani následně nic nezměnila a k úhradě požadovala provedení nové fakturace. Jestliže žalobkyně neučinila to, co po ní bylo dle výsledku šetření požadováno, totiž nepředložila nové faktury, které by byly v souladu s výsledky šetření, nemohla v dobré víře očekávat úhradu.
Dovolatelka též namítá, že revizní lékař nebyl oprávněn k jakémukoliv závaznému příslibu plnění či uznání závazku, a prosazuje názor, že revizní zpráva je závazná pouze v části, ve které dochází k odbornému posouzení poskytnuté zdravotní péče. Vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jejím odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4221/2009 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz), podle jehož závěrů ani příslib plnění nemusí opodstatnit posouzení námitky promlčení jako nemravné; podle jejího mínění by tu musely být další okolnosti, které by odůvodnily tak intenzivní zásah do právní jistoty. Argumentuje též závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 (jde o rozsudek ze dne 22. 8. 2002, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 59/2004“) a prosazuje názor, že nepostupovala-li žalobkyně ve smyslu zásady vigilantibus iura scripta sunt, neuplatnila nároky v průběhu zákonem vymezené lhůty a bezdůvodně očekávala úhradu, nelze uplatnění námitky promlčení považovat ani za šikanózní výkon práva, ani za procesní úkon působící nepřijatelné důsledky pro účastníky, neboť nic nebránilo žalobkyni uplatnit nároky dříve než po více jak třech letech.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto, popřípadě zamítnuto. Ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a zdůrazňuje, že pokud revizní lékař dovolatelky zčásti uznal zdravotní péči vyúčtovanou fakturami, bylo povinností dovolatelky tuto péči uhradit, protože úhrada nutné a neodkladné zdravotní péče nemohla být podmiňována vystavením dalších faktur.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posouzení, zda uplatnění námitky promlčení bylo v souzené věci v rozporu s dobrými mravy, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by se měl od své dosavadní judikatury odchýlit, je dovolání též důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. stanoví, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Nejvyšší soud vyložil již v důvodech rozsudku ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/1999, uveřejněného pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že smyslem ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům. Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek.
Na to pak Nejvyšší soud navázal závěry obsaženými v důvodech již shora zmíněného rozhodnutí R 59/2004, podle nichž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
Obdobně např. v rozsudku ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 466/2004 (ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. IV. ÚS 542/06), Nejvyšší soud zdůraznil, že i když není vyloučeno, aby soud dovodil, že právo vznést námitku promlčení je v rozporu s dobrými mravy, musí ze skutkového stavu vyplývat, že jde o zcela výjimečné okolnosti daného případu, které odůvodňují potřebu korektivu dobrých mravů jakožto spravedlivě vyrovnávacího měřítka pro hodnocení konkrétních okolností individuálního případu. Použití tohoto korektivu je totiž třeba považovat za krajní řešení za účelem zajištění potřebné vazby mezi občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti, přičemž aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. nesmí vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu narušování jistoty občanskoprávních vztahů. Výjimečnost aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. je třeba zdůraznit u námitky promlčení, neboť v tomto případě narušení právní jistoty občanskoprávních vztahů hrozí zvýšenou měrou.
V poměrech souzené věci jsou pak zvláště významné závěry vyslovené v dovolatelkou citovaném rozsudku ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4221/2009, v němž se Nejvyšší soud s argumentací žalobce, že ho žalovaný ujišťoval o bezproblémovém nahrazení škody a následně situaci zneužil vznesením námitky promlčení, vypořádal úvahou, že žalobci nic nebránilo uplatnit včas nárok u soudu a okolnost, že příliš dlouho spoléhal na příslib žalovaného, neznamená, že vznesení námitky promlčení lze kvalifikovat jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
Okolnosti daného případu, jak byly zjištěny v souzené věci a jak vyplývají též z (v tomto ohledu shodných) podání obou účastníků v dovolacím řízení, judikatorně vymezené předpoklady pro uplatnění korektivu dobrých mravů rozhodně nesplňují. Nelze se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně marné uplynutí promlčecí doby nezavinila a že uplatnění námitky promlčení je zneužitím práva na její úkor. Pokud žalobkyně skutečně spoléhala na závěry revizního lékaře dovolatelky obsažené ve zprávě vystavené již dne 17. 3. 2009 a nároky uplatnila u soudu až dne 3. 1. 2012, ačkoliv dovolatelka podmiňovala úhradu té části vyúčtované zdravotní péče, kterou revizní zpráva shledala nutnou a neodkladnou, vystavením nových, výsledkům revize odpovídajících faktur, a na tomto stanovisku v mezidobí setrvávala, pak bez zřetele na to, zda lze závěry revizní zprávy považovat za příslib plnění či nikoliv, je nade vší pochybnost zřejmé, že na ně dovolatelka spoléhala nejen příliš dlouho (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4221/2009), nýbrž zejména zjevně neopodstatněně. Skutkový stav věci nezahrnuje zjištění umožňující závěr, že žalobkyně měla důvod spoléhat na to, že dovolatelka svůj postoj změní, a z argumentace obou účastnic je zřejmé, že požadavku dovolatelky nevyhověla. Zda byl požadavek podmiňující úhradu vystavením nových, příslušně upravených faktur po právu či nikoliv, je přitom pro posouzení, zda žalobkyně promlčení zavinila či nikoliv, bez právního významu; při úvaze o předpokladech uplatnění korektivu dobrých mravů v souzené věci není rozhodné, zda byla dovolatelka za daných okolností (na základě neupravených faktur) povinna úhradu provést, nýbrž zda mohla žalobkyně za daných okolností důvodně spoléhat na to, že k dobrovolné úhradě dojde.
Popsané okolnosti a obsah žaloby ostatně nasvědčují tomu, že žalobkyně spoléhala nikoliv na příslib dovolatelky, nýbrž na správnost svého názoru o délce promlčecí doby a o počátku jejího běhu, s nímž se soudy nižších stupňů neztotožnily. Pochybení v právním posouzení však – oproti tomu, co naznačuje odvolací soud – okolností opodstatňující užití korektivu dobrých mravů v duchu citovaných judikatorních závěrů není. Účastník soukromoprávního vztahu střežící svá práva (vigilantibus iura scripta sunt) v případě pochybností o tom, jakým právním režimem se jeho právní vztah řídí, postupuje z opatrnosti tak, aby vyhověl i přísnější z možných variant právního posouzení.
Pak tu ovšem není nic takového, co by umožňovalo posoudit námitku promlčení uplatněnou v souzené věci jako zneužití práva.
Nezbývá než uzavřít, že v posuzovaném případě nejde o zcela výjimečné okolnosti opodstatňující tak krajní řešení, jímž je odepření soudní ochrany existujícímu právu, zde právu zabránit námitkou promlčení přisouzení pohledávky, jež nebyla včas uplatněna. Dospěl-li odvolací soud k opačnému závěru, je jeho rozhodnutí nesprávné.
Vzhledem k tomu, že předpoklady pro změnu napadeného rozhodnutí splněny nejsou [§ 243d písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislým výrokem o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Důvody, proč bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil v přisuzujícím výroku o věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení též jeho rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-