// Profipravo.cz / Výkon práv a povinností v rozporu s dobrými mravy 19.07.2013
K bránění v průchodu v rozporu s dobrými mravy
Bránění v průchodu může být klasifikováno jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy.
Jestliže jde o zajištění přístupu ve prospěch veřejnoprávní korporace, je třeba přihlížet nejen k jejímu dosavadnímu (případně i nedbalému) postupu ve věci, ale je též třeba zvážit z hlediska dobrých mravů postavení veřejnosti tímto postupem dotčené.
Je-li výkon takového práva v rozporu s dobrými mravy, lze podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nejen – výjimečně – zamítnout negatorní žalobu, ale lze i „pro tentokrát“ vyhovět žalobě na strpění užívání průchodu či průjezdu. V zásadě totiž není rozhodující (a je do značné míry jen věcí náhody), zda žalobu podá ten, jehož nemovitost je takto užívána, nebo ten, kdo je zamezením přístupu omezen v právu užívat svou nemovitost. Za takové omezení však náleží vlastníkovi náhrada; nárok na její poskytnutí vyplývá přímo z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Protože poskytnutí náhrady je hmotněprávní podmínkou omezení vlastnického práva, rozhodne soud o přiznání náhrady i bez návrhu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2798/2011, ze dne 19. 6. 2013
(kategorie: vlastnické právo; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Jiří Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka v právní věci žalobců a) Městské části Praha 7, se sídlem v Praze 7, kpt. Jaroše 1000/7, identifikační číslo osoby 00063754, zastoupené JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kroftova 1, a b) Mateřské školy Letohradská, se sídlem v Praze 7, Letohradská 712/1a, identifikační číslo osoby 70886733, proti žalovaným 1) J. Š., zastoupené JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, a 2) Společenství vlastníků v domě č. p. 1514 v Praze 7, se sídlem v Praze 7, U Průhonu 1514/17, identifikační číslo osoby 27067327, zastoupené JUDr. Olgou Humlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Platnéřská 4, o strpění práva průchodu a průjezdu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 462/2008, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2011, č. j. 15 Co 533/2010-120, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2011, č. j. 15 Co 533/2010-120, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. června 2010, č. j. 10 C 462/2008-87, se ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanými ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. června 2010, č. j. 10 C 462/2008-87, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly vydání rozsudku, aby „žalovaná č. 1 byla povinna strpět právo průchodu a průjezdu průjezdem budovy čp. 1056 postavené na parcele čp. 700/1(,) vše zapsáno na LV č. 699 pro k. ú. H. u Katastrálního úřadu pro hl. město Prahu(,) Katastrálního pracoviště Praha(,) k budově čp. 139, č. o. 17a, postavené na parcele čp. 701 a parcelám čp. 701 a čp. 687, vše zapsáno na LV č. 825 pro Katastrální úřad Holešovice u Katastrálního úřadu pro hl. město Prahu, Katastrálního pracoviště Praha pro žalobce A a B, pro pracovníky žalobce A a B, pro děti zapsané k docházce do mateřské školy, jejich rodiče a doprovod dětí, pro zajištění zásobování, odvoz odpadu a zabezpečení oprav a údržby, a to v nezbytně nutném rozsahu(,) a aby žalovaný č. 2 byl povinen strpět právo průchodu a průjezdu průjezdem budovy čp. 1514 postaveném na parcele čp. 695/1 a čp. 695/2 vše zapsáno na LV č. 3212 pro k. ú. H. u Katastrálního úřadu pro hl. město Prahu(,) Katastrálního pracoviště Praha k budově čp. 139, č. o. 17a, postavené na parcele čp. 701 a parcelám čp. 701 a čp. 687, vše zapsáno na LV č. 825 pro Katastrální úřad Holešovice u Katastrálního úřadu pro hl. město Prahu, Katastrálního pracoviště Praha pro žalobce A a B, pro pracovníky žalobce A a B, pro děti zapsané k docházce do mateřské školy, jejich rodiče a doprovod dětí, pro zajištění zásobování, odvoz odpadu a zabezpečení oprav a údržby, a to v nezbytně nutném rozsahu.“ (výrok I.). Navazujícími výroky (II. a III.) pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení uvedený soud zjistil, že žalobkyni a) byla svěřena správa nemovitosti č. p. 139 pro k. ú. H., která má sloužit k provozu mateřské školy, tj. žalobkyni b). Předmětná budova se nachází ve vnitrobloku domů; příjezd do objektu je možný průjezdem domu č. p. 1056, který je ve vlastnictví žalované 1), a domu č. p. 1514, který je ve spoluvlastnictví vlastníků bytových jednotek. Protože domáhat se omezení vlastnického práva může pouze vlastník stavby, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně b) není v tomto sporu aktivně (věcně) legitimována, neboť není vlastnicí stavby, ani pozemku. Pokud jde o omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene, pak prvoinstanční soud uzavřel, že mezi žalobkyní a) a žalovanou 1) bylo již o věci rozhodnuto rozsudkem téhož soudu ve věci sp. zn. 29 C 227/2005; projednání věci tudíž brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Soud prvního stupně dále vyložil, že z dikce § 127 odst. 3 obč. zák. vyplývá, že se má jednat o nezbytnou dobu a v nezbytné míře. Nelze tím rozumět trvalé právo průchodu nebo trvalé právo průjezdu. S odkazem na § 151o odst. 3 obč. zák. pak uvedl, že lze zřídit jen právo cesty přes pozemek, nikoliv přes budovu, tj. tak, že by cesta využívala budovu, vedla by přes její součást (žalobkyně požadují právo cesty průjezdem domu).
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. března 2011, č. j. 15 Co 533/2010, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. (jako věcně správné rozhodnutí) potvrdil, byť nesouhlasil (ve vztahu mezi žalobkyní a/ a žalovanou 1/) s jeho závěrem o překážce věci rozhodnutí, neboť v předmětné věci se žalobkyně a) proti žalované 1) domáhala uložení povinnosti uzavřít smlouvu o věcném břemeni o obsahu v podstatě odpovídajícímu nynější žalobě; nelze zde však shledat totožnost předmětu řízení, která je předpokladem vzniku překážky věci rozsouzené. Žalobkyně a) se totiž tehdy domáhala uzavření smlouvy, která by byla právním titulem k užívání průchodu v domě č.p. 1056 k chůzi a průjezdu ke školce, zatímco nyní z té pozice, že takový titul nemá, domáhá se uložení povinnosti žalované 1) strpět průchod a průjezd předmětným domem, s dovoláním na své právo užívat předmět vlastnictví, k němuž vede cesta právě průchodem domu. Zatímco v prvním případě by při vyhovění žalobě po právní moci rozsudku vznikla povinnost žalované uzavřít smlouvu a pokud by tak neučinila, disponovala by žalobkyně rozsudkem, který by nahrazoval její projev vůle, a teprve pak by na základě věcného břemene založeného smlouvou vzniklo oprávnění žalobkyně průchod užívat, nyní se žalobkyně domáhá deklarování jejího tvrzeného (tedy již existujícího) práva průchod užívat; nejedná se tudíž o věc rozsouzenou.
Odvolací soud dále v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že soud prvního stupně správně zdůraznil, že omezení vlastnického práva žalovaných se zásadně vymyká takovému omezení, které občanský zákoník akceptuje a považuje za přípustný zásah do práva, a proto je zmiňuje v § 127 odst. 3 a § 128 odst. 1 obč. zák. Nejednalo by se totiž o zásah do vlastnického práva žalovaných v nezbytné míře a na nezbytnou dobu, když dočasnost takového opatření žalobkyně v žalobě ani nedeklarují a z podstaty věci samé plyne, že „nezbytná míra“ pro provoz školky – docházka dětí do školky a odchody z ní v doprovodu dalších osob, zásobování, odvoz odpadků, zajištění čistého prádla apod., znamená značný provoz, k němuž by v prostorách nemovitosti, náležejících žalovaným, docházelo. Přitom soud prvního stupně zcela správně posoudil věc tak, že žalobou není požadováno omezení vlastnického práva za náhradu. Odvolací soud současně odmítl odvolací výtku týkající se absence poučení, jak by se žalující strana měla a mohla domoci užívání své vlastní nemovitosti, a to se zdůrazněním, že soud poučuje účastníky o jejich procesních právech a povinnostech (§ 5 o. s. ř.), přičemž poučování o hmotněprávních aspektech věci nejen že není povinností soudu, ale soud by jím dokonce porušil zásadu rovnosti účastníků před zákonem. Odvolací soud uzavřel, že nelze přesouvat na soud ani na třetí osoby (zde žalované) odpovědnost za opomenutí, kterého se žalobkyně a) (v souvislosti s převodem předmětné nemovitosti) dopustila, když je na žalující straně, aby nalezla zákonnou cestu ze situace, v níž se ocitla v důsledku neopatrnosti či nedbalosti při vlastním jednání.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka v dovolání předně referuje dosavadní procesní historii případu jak z pohledu soudního řízení, tak i správního řízení, ve kterém nebyla úspěšná. Je přesvědčena o tom, že její žalobní požadavek je v souladu s ústavní konformitou, neboť požaduje pouze zajištění možnosti výkonu svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem zajištěním průchodu k nim. Rozporuje dále závěr odvolacího soudu (obou soudů), že se domáhá omezení vlastnického práva bez náhrady. Ke konkretizaci částek a jejich promítnutí do žalobního petitu však nedošlo proto, že soud prvního stupně se touto otázkou již nezabýval s tím, že ve vztahu k dovolatelce se jedná o věc pravomocně rozhodnutou a žalobkyně b) není ve sporu aktivně legitimována. Na základě této argumentace dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) „tuto právní větu:
- Výkonem vlastnického práva k nemovitosti jejím vlastníkem nelze zamezit výkonu vlastnického práva vlastníku nemovitosti sousedící.
- Právní mocí dovoláním napadeného rozsudku by došlo nejen k zamítnutí žaloby (procesně právní hledisko), ale i k zákazu výkonu vlastnického práva žalobci (hmotně právní hledisko).“
Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se (prostřednictvím svého advokáta) písemně vyjádřila pouze žalovaná 1). Plně se ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu. Napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný a zákonný, přičemž dovolání dovolatelky je nedůvodné, resp. nepřípustné, neboť neobsahuje žádné právní otázky zásadního právního významu, pouze v obecné rovině tvrdí, že mu soudem nebyla poskytnuta ochrana. Dovolatelka však neuvádí, v jakých konkrétních bodech či otázkách by mělo ze strany soudů dojít k nesprávnému právnímu posouzení věci a jaká (soudy řešená) právní otázka by měla zde mít zásadní právní význam. Jediným důvodem dovolání je obecný nesouhlas dovolatelky se závěry soudu (a žalovaných). „Otázky“ formulované v bodě VIII. dovolání jsou zcela obecné a účelové a jsou v zásadě pokusem o formální naplnění podmínek přípustnosti dovolání. Dovolání tedy nesplňuje podmínky přípustnosti podle občanského soudního řádu a není tedy přípustné. V další části svého vyjádření (velmi stručně vyjádřeno) žalovaná 1) reaguje na argumentaci dovolatelky stran uplatněného nároku na zajištění přístupu k jejím nemovitostem a dovozuje její právně bezpředmětný charakter. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, eventuálně odmítl a přiznal žalované 1) vůči dovolatelce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a konstatuje, že dovolání proti shora cit. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, a obsahuje zákonem stanovení náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
V posuzované věci se dovolatelka (podle obsahu žaloby) domáhala vydání žaloby, jímž by (ve zkratce vyjádřeno) byla žalovaným uložena povinnost, aby v rozsahu specifikovaném v žalobě umožnily dovolatelce vstup, resp. právo průchodu a průjezdu k jejím (v žalobě označeným) nemovitostem (dále též „objekt mateřské školy“) přes průjezd rovněž v žalobě označených budov ve vlastnictví žalovaných.
Odvolací soud uvedl, že na danou věc nelze § 127 odst. 3 obč. zák. aplikovat; tento závěr je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1281/2002, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1541). Stejně tak nebylo možno věc posoudit podle § 151o odst. 3 obč. zák., a to již proto, že žalobci výslovně uvedli, že o zřízení věcného břemene nežádají (viz např. č. l. 96). Soudy se však nezabývaly možností posoudit věc z hlediska aplikace § 3 odst. 1 obč. zák., podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Je třeba připomenout, že podle názoru Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“), který považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních, tedy na konkrétních skutkových zjištěních založených rozměrů každé soudem projednávané věci, neboť mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti učinit vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Ústavní soud dále judikoval, že spravedlnost musí být v procesu, kterým soud interpretuje a aplikuje právo, vždy přítomna jako hodnotový činitel. Spravedlnost je hodnotovým principem, který je společný všem demokratickým právním řádům (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 5. srpna 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, které jsou dostupné veřejnosti na internetových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz ). Nad každým utvářením soudního rozhodnutí klene se dvojí imperativ: rozhodnutí musí být nejen zákonné, ale především spravedlivé. Úkolem soudu je právě rozpoznat skrze zákon spravedlnost (nález Ústavního soudu ze dne 13. března 2013, sp. zn. IV. ÚS 1241/12). Jinými slovy (shrnuto z judikatury Ústavního soudu) řečeno, obecné soudy se při řešení právního sporu nemohou omezit na pouhý mechanický výklad a aplikaci podústavního práva, aniž by zároveň nedomýšlely praktické dopady přijetí určitého výkladu právní normy, které nesmí být nesmyslné.
Dovolací soud opětovně vyslovil, že pokud v důsledku skončení nájmu pozemku žalovaným nastane střet práv žalobce jako vlastníka pozemku s právy žalovaného jako vlastníka stavby, která není stavbou neoprávněnou a ke které je přístup jen přes pozemek žalobce, může být žalobci výkon práva, jímž by bránil žalovanému v užívání uvedené stavby, odepřen pro jeho rozpor s dobrými mravy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 900/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/2000; stejně rozsudek ze dne 13. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 1733/2009). Je ovšem vždy třeba zvažovat všechny okolnosti případu; zejména je třeba vzít do úvahy újmu, která vznikne omezovanému vlastníkovi, a zvážit, zda jde z hlediska dobrých mravů a obecné spravedlnosti a skutečnosti natolik závažné a mimořádné, že odůvodňují takový – zcela výjimečný – postup. Jestliže jde o zajištění přístupu ve prospěch veřejnoprávní korporace, je třeba přihlížet nejen k jejímu dosavadnímu (případně i nedbalému) postupu v této věci, ale je též třeba zvážit z hlediska dobrých mravů postavení veřejnosti tímto postupem dotčené.
Z uvedeného se podává, že bránění v průchodu může být klasifikováno jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Je-li výkon takového práva v rozporu s dobrými mravy, lze podle uvedeného ustanovení nejen – výjimečně - zamítnout žalobu, ale lze i „pro tentokrát“ vyhovět žalobě na strpění užívání průchodu či průjezdu. V zásadě totiž není rozhodující (a je do značné míry jen věcí náhody), zda žalobu podá ten, jehož nemovitost je takto užívána, nebo ten, kdo je zamezením přístupu omezen v právu užívat svou nemovitost. Za takové omezení však náleží vlastníkovi náhrada; nárok na její poskytnutí vyplývá přímo z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Protože poskytnutí náhrady je hmotněprávní podmínkou omezení vlastnického práva, rozhodne soud o přiznání náhrady i bez návrhu; jde tu o případ, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky - § 153 odst. 2 o. s. ř. K tomu viz přiměřeně právní závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, publikovaného pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Protože se odvolací soud věcí z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák. nezabýval, je jeho rozhodnutí předčasné a spočívá tak na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř., (s ohledem na rozsah dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu) ve vztahu mezi dovolatelkou a žalovanými zrušil. Jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil ve stejném rozsahu Nejvyšší soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d ost. 1, část věty za středníkem a věta druhá, o. s. ř.).
Autor: -mha-