// Profipravo.cz / Výkon práv a povinností v rozporu s dobrými mravy 16.10.2012
K odstoupení od smlouvy nemravnému z důvodu dřívějšího zneužití práva
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že aplikaci dobrých mravů dle § 3 odst. 1 obč. zák. nelze popřít prostým závěrem, že pokud si strany sjednaly právo odstoupit od smlouvy, pak výkon tohoto řádně sjednaného práva nemůže založit rozpor s dobrými mravy. Z toho, že někdo vykonal právo v souladu s výslovným ustanovením zákona či smlouvy, totiž nijak neplyne, že právo vykonal v souladu s dobrými mravy.
Má-li být odstoupení od smlouvy posouzeno jako nemravné proto, že odstupující oprávnění odstoupit od smlouvy získal dřívějším zneužitím práva (v daném případě podat odvolání), pak tu musí být mezi vznikem oprávnění odstoupit od smlouvy a dřívějším zneužitím práva příčinná souvislost.
I pokud k určitému důsledku (např. vzniku práva odstoupit od smlouvy nebo zničení budovy) došlo v přímé návaznosti na určitou právní událost, nezávislou na lidské vůli (např. marné uplynutí lhůty pro nabytí právní moci nebo povodeň), nevylučuje to, aby jednou z právně relevantních příčin tohoto důsledku bylo právní jednání (např. podání odvolání nebo výstavba v záplavovém území).
Dovolací soud v dané věci uzavřel, že soudy nižšího stupně věc nesprávně právně posoudily, pokud se vyhnuly řešení otázky, zda kupující, když se odvolával proti územnímu rozhodnutí, sledoval jako hlavní účel odložit právní moc tohoto rozhodnutí a tím nabýt právo odstoupit od Smlouvy – tedy zda kupující zneužil své právo podat odvolání –, anebo zda se kupující dle svého rozumného přesvědčení bránil svým odvoláním nikoli jen nepodstatné újmě, kterou mu nesprávnost územního rozhodnutí v prvním stupni mohla způsobit. (V souzené věci by se zejména mohlo jednat o nemožnost užívat zakoupený pozemek určitým způsobem.) Případný závěr o zneužití práva podat odvolání by pak (při neexistenci výjimečných skutkových okolností, které by v mezidobí převážily či zhojily stav nemravnosti založený zneužitím práva) zakládal rozpor navazujícího odstoupení od Smlouvy (k němuž by nedošlo, nebýt zneužití práva) s dobrými mravy – a tím i neplatnost tohoto odstoupení dle § 39 obč. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2287/2011, ze dne 19. 9. 2012
(kategorie: výkon práv a povinností v rozporu s dobrými mravy; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v právní věci žalobce: CENTRAL GROUP Karlovy Vary, a.s., IČ 28215729, se sídlem v Praze 4, Na Strži 65/1702, proti žalovaným: 1) Ing. J. S., bytem K. V. a 2) I. S., bytem S., zastoupeným JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 4, o zaplacení 10.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 425/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. února 2011, č. j. 18 Co 30/2011-205, takto
Rozsudky Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. září 2010, č. j. 13 C 425/2009-109 a Krajského soudu v Plzni ze dne 23. února 2011, č. j. 18 Co 30/2011-205 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce jako kupující (developerská obchodní společnost zabývající se koupí, výstavbou, nájmem a prodejem nemovitostí) a žalovaní jako prodávající (vlastníci pozemků, na kterých žalobce zamýšlel zřídit stavby) uzavřeli dne 1. 10. 2008 kupní smlouvu o převodu pozemků ve vlastnictví žalovaných žalobci (dále jen „Smlouva“). Na základě Smlouvy žalobce zaplatil žalovaným první část kupní ceny ve výši 10 mil. Kč. Následně žalobce uplatnil čl. 5.3.1. Smlouvy, dle kterého je kupující oprávněn od Smlouvy odstoupit, nenabude-li do 8-měsíců od jejího uzavření (tj. do 1. června 2009) právní moci územní rozhodnutí o umístění inženýrských sítí (dále jen „územní rozhodnutí“). Protože územní rozhodnutí v uvedené lhůtě právní moci nenabylo, kupující žalobce od Smlouvy odstoupil a v návaznosti na toto odstoupení podal žalobu na vrácení zaplacených 10 mil. Kč s příslušenstvím.
Žalovaní navrhli, aby soud žalobu zamítl, neboť odstoupení od smlouvy je neúčinné, a to proto, že územní rozhodnutí sice do 1. června 2009 právní moci nenabylo, avšak jen v důsledku žalobcova účelového a protiprávního postupu učiněného se záměrem vyvázat se ze Smlouvy a vyhnout se platbě dalších částí kupní ceny. Konkrétně měl žalobce zabránit tomu, aby rozhodnutí ve lhůtě 8 měsíců nabylo právní moci, tím, že proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí, vydanému stavebním úřadem Magistrátu města Karlovy Vary dne 14. 11. 2008, podal jako jediný odvolání. Žalovaní označili žalobcovy odvolací důvody (změna napojovacího místa dešťových a splaškových vod, nesouhlas vlastníka vodovodního a kanalizačního řadu s napojením, jiné než požadované napojení na rozvodnou síť ČEZ) za účelové a dodatečně vykonstruované, neboť s nimi žalobce přišel teprve poté, kdy žalovaní odmítli žalobcův požadavek změnit splatnost druhé části kupní ceny.
Soud prvního stupně svým druhým rozsudkem (rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. září 2010, č. j. 13 C 425/2009-109) žalobě vyhověl a uvedl, že v souzené věci nelze aplikovat § 36 odst. 4 obč. zák.: „K splnění podmínky se nepřihlíží, způsobí-li její splnění záměrně účastník, který neměl právo tak učinit a jemuž je její splnění na prospěch.“ Soud prvního stupně dovodil, že žalobcovo právo odstoupit od Smlouvy dle čl. 5.3.1. bylo vázáno nikoli na žalobcovo volní chování, nýbrž na objektivní právní skutečnost spočívající v tom, že územní rozhodnutí do 1. června 2009 nenabylo právní moci, neboť prvostupňový správní úřad územní rozhodnutí sice vydal, avšak odvolací správní úřad (Krajský úřad Karlovy Vary) je dne 12. 5. 2009 zrušil s odůvodněním, že správní úřad prvního stupně opomněl před vydáním územního rozhodnutí zjistit souhlas vlastníka vodovodního a kanalizačního řadu a poučit účastníky o koncentraci řízení.
Odvolací soud svým druhým rozhodnutím (rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2011, č. j. 18 Co 30/2011-205) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uvedl, že nelze uvažovat o aplikovatelnosti dobrých mravů, neboť bylo věcí odpovědnosti stran Smlouvy, jak si upraví důvody odstoupení, a nelze klást žalobci k tíži, pokud Smlouvou předvídaný důvod odstoupení využil. Navíc nelze přehlédnout, že odvolací správní úřad územní rozhodnutí zrušil z důvodu procesních vad v prvním stupni.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Žalovaní (prodávající) podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž zejména brojí proti závěru soudů nižšího stupně: − že by aplikovatelnost § 36 odst. 4, § 3 odst. 1 a § 39 obč. zák. mohla být vyloučena jen proto, že kupující odstoupil od smlouvy v souladu s jejím čl. 5.3.1.; − že právo odstoupit od smlouvy bylo sjednáno pro případ „objektivní skutečnosti“. Naopak to, zda marně uplyne 8-měsíční lhůta pro právní moc rozhodnutí, alespoň částečně odviselo od žalobcova volního jednání v rámci správního řízení. Dále dovolatelé namítají, že soudy nižšího stupně neprovedly navrhované důkazy a opomenuly rozhodné skutečnosti, zejména skutečnost, že: − žalobce neuplatňoval v územním řízení žádné námitky a tyto uvedl teprve v odvolání proti prvostupňovému územnímu rozhodnutí ze dne 14. 11. 2008; − žalobce odstoupil od Smlouvy poté, co se dostal do prodlení se složením druhé části kupní ceny do notářské úschovy, jak předvídala Smlouva; − žalobce se pokusil dne 2. 12. 2008 jednat o změně platebních podmínek dle Smlouvy; − byl to žalobce, kdo dle Smlouvy pověřil třetí osobu, společnost RAY COMPANY a. s. jako komisionáře, k obstarání územního rozhodnutí a tedy že povinnost k obstarání územního rozhodnutí měl žalobce; − žalobce podal odvolání proti správnímu rozhodnutí v prvním stupni bez jakékoli součinnosti se žalovanými či RAY COMPANY a. s.; − žalobce teprve v řízení před odvolacím správním úřadem doplňoval své odvolání; − žalovaní předložili posudek Ing. Fuchse o tom, že postup odvolacího správního úřadu je protiprávní.
C. Přípustnost dovolání
Dovolací soud zjistil, že žalovaní podali dovolání včas a při řádném zastoupení advokátem a že jejich dovolání splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a o. s. ř.
Dovolací soud neshledal, že by dovolání bylo přípustné dle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., který zakládá přípustnost odvolání proti rozhodnutí, jímž „bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil“. Okresní soud v Karlových Varech (srov. jeho první rozsudek ze dne 28. 1. 2010, č. j. 13 C 425/2009-62) byl vázán rozhodnutím Krajského soudu v Plzni (jeho zrušujícím usnesením ze dne 12. 5. 2010, č.j. 18 Co 165/2010-101) výhradně ohledně otázek, které dovolatelé neučinili předmětem dovolacího řízení, tedy ohledně výkladu Smlouvy (dle názoru dovolacího soudu správného) a závěru, že čl. 6.1 Smlouvy, formulovaný jako odkládací podmínka, nebránil tomu, aby žalobce odstoupil od Smlouvy dříve, než byly založeny její věcněprávní účinky.
Dovolatelé napadají shodný právní závěr soudů nižšího stupně o tom, že ustanovení o dobrých mravech (§ 3 odst. 1 a § 39 obč. zák.) a o protiprávním splnění podmínky (§ 36 odst. 4 obč. zák.) nelze v dané věci použít. Dovolatelé dále napadají procesní postup soudů nižšího stupně (skutečnost, že soudy nižšího stupně odmítly jako nadbytečné provést navržené důkazy a zohlednit předestřené skutečnosti), avšak jen v míře, v jaké je takový postup nutným důsledkem zaujatého právního názoru o principiální neaplikovatelnosti § 3 odst. 1, § 39 i § 36 odst. 4 obč. zák. Pokud soudy nižšího stupně vycházely z právního závěru, že ustanovení o dobrých mravech či záměrném zmaření podmínky nelze vůbec použít, pak je zřejmé, že ohledně dobrých mravů a záměrného maření podmínky nevedly dokazování.
Dovolání proto může být přípustné jen dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., tedy zejména „řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.“ Dovolací soud takový zásadní právní význam shledal právě co do právního posouzení otázky, zda lze aplikaci dobrých mravů (§ 3 odst. 1 nebo § 39 obč. zák.) vyloučit prostým odkazem na skutečnost, že smluvní strana odstoupila od smlouvy na základě smluvního ustanovení sjednaného pro případ určité objektivní skutečnosti. Dovolací soud totiž dospěl k závěru, že uvedenou právní otázku již řešil a že je nutno ji posoudit jinak, než jak učinily soudy nižšího stupně.
D. Důvodnost dovolání
Dovolání je důvodné, neboť soudy nižšího stupně na základě nesprávného právního názoru a priori vyloučily aplikovatelnost ustanovení o dobrých mravech, konkrétně § 39 obč. zák., ačkoli se správně měly vypořádat s otázkou, zda prodávající zneužil své právo podat odvolání proti územnímu rozhodnutí, a proto od smlouvy odstoupil v rozporu s dobrými mravy a tím i neplatně (§ 39 obč. zák.).
I. 1. Dovolací soud předesílá, že v souzené věci nepřipadá v úvahu aplikovat ustanovení § 36 odst. 1 věta 1 obč. zák. ("Vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky.“), na které navazují § 36 odst. 3 obč. zák. („Jestliže účastník, jemuž je nesplnění podmínky na prospěch, její splnění záměrně zmaří, stane se právní úkon nepodmíněným.“) a § 36 odst. 4 obč. zák. („K splnění podmínky se nepřihlíží, způsobí-li její splnění záměrně účastník, který neměl právo tak učinit a jemuž je její splnění na prospěch.“). V daném případě si totiž strany sjednaly nikoli odkládací či rozvazovací podmínku, nýbrž právo kupujícího dle § 48 odst. 1 obč. zák. od smlouvy v určitých případech vymezených v čl. 5.3.1. Smlouvy odstoupit (srov. § 48 odst. 1 obč. zák.: "Od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto.“).
I. 2. Ustanovení § 48 odst. 1 obč. zák. implicitně předpokládá, že si strany sjednají právo od smlouvy odstoupit pro určitý případ (jen výjimečně má hospodářský smysl právo odstoupit od smlouvy bez dalšího, jak je tomu například, opravňuje-li smlouva kupujícího v určité lhůtě po převzetí zboží od smlouvy odstoupit bez uvedení důvodů). Předmětný článek 5.3.1. Smlouvy nutno podřadit pod ustanovení § 48 odst. 1 obč. zák. právě proto, že zakládá kupujícímu právo odstoupit od Smlouvy v určitém případě, a to v případě marného uplynutí 8-měsíční lhůty. Jinými slovy, čl. 5.3.1. Smlouvy nelze vykládat jako neomezené právo odstoupit od smlouvy podmíněné (ve smyslu § 36 obč. zák.) marným uplynutím 8-měsíční lhůty.
I. 3. Nad rámec odůvodnění Nejvyšší soud uvádí, že pro neaplikovatelnost § 36 obč. zák. svědčí i argumentace analogickou situací: Sjednají-li si strany, že pro případ porušení smluvní povinnosti vznikne druhé straně právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 100 tis. Kč, pak toto ujednání nutno celé podřadit pod ustanovení § 544 odst. 1 („Sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.“) a naopak nelze dovozovat dohodu stran o právu na platbu 100 tis. Kč pod odkládací podmínkou ve smyslu § 36 obč. zák. vázanou na porušení smluvní povinnosti.
II. 1. Dovolací soud dále uvádí, že uvedená nemožnost přímo aplikovat § 36 obč. zák. ovšem nijak nebrání posouzení otázky, jak se prodávající dovolatelé opakovaně dožadují, totiž zda kupující od Smlouvy odstoupil v rozporu s dobrými mravy.
II. 2. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že aplikaci dobrých mravů dle § 3 odst. 1 obč. zák. nelze popřít prostým závěrem, že pokud si strany sjednaly právo odstoupit od smlouvy, pak výkon tohoto řádně sjednaného práva nemůže založit rozpor s dobrými mravy. (V podrobnostech srov. již rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8/1997, a dále např. rozsudky 22 Cdo 1773/2003, 28 Cdo 1858/2006.) Z toho, že někdo vykonal právo v souladu s výslovným ustanovením zákona či smlouvy, totiž nijak neplyne, že právo vykonal v souladu s dobrými mravy.
II. 3. Obdobně v podmínkách materiálního pojetí právního státu nelze aplikaci dobrých mravů a priori vyloučit jen na základě úvahy, že bylo-li právo odstoupit od smlouvy sjednáno pro určitou situaci, pak dojde-li k takové situaci, nutně to znamená, že k odstoupení od smlouvy muselo dojít v souladu s dobrými mravy. Z toho, že předmětná situace nastala, totiž plyne jen tolik, že se aktivovalo právo odstoupit od smlouvy, a naopak nijak neplyne, zda předmětné odstoupení od smlouvy je, anebo není v souladu s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. Navíc rozhodnutí o naplnění či porušení dobrých mravů lze učinit až po komplexním zhodnocení veškerých skutkových okolností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4238/2011, s odkazy na další judikaturu).
II. 4. S ohledem na shora uvedené je věcí soudů nižších stupňů vypořádat se s námitkami prodávajících dovolatelů, že kupující odstoupil od Smlouvy v rozporu s dobrými mravy.
III. 1. Dovolací soud se neztotožňuje ani se závěrem soudů nižšího stupně o tom, že aplikaci dobrých mravů je možné vyloučit z důvodu, že bezprostřední příčinou vzniku oprávnění od smlouvy odstoupit byla objektivní skutečnost, totiž že územní rozhodnutí nenabylo právní moci ve lhůtě 8 měsíců. V předeslané souvislosti dovolací soud uzavírá, že za situace, kdy proti územnímu rozhodnutí ze dne 14. 11. 2008 podal odvolání výhradně žalobce jako strana kupující, by při absenci takového odvolání nabylo územní rozhodnutí právní moci ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení, tedy více než půl roku před datem 1. června 2009 (kdy by uplynula 8-měsíční lhůta). Potom také nutno uzavřít, že marné uplynutí 8 měsíční lhůty nejenže nebylo na jednání žalobce (kupujícího) nezávislé, nýbrž tímto jednáním (podáním odvolání proti územnímu rozhodnutí) bylo dokonce marné uplynutí 8 měsíční lhůty zapříčiněno (a není rozhodující, že by bylo lze uvést i příčiny další – dále viz III. 2.).
III. 2. Je přitom zřejmé, že má-li být odstoupení od smlouvy posouzeno jako nemravné proto, že odstupující oprávnění odstoupit od smlouvy získal dřívějším zneužitím práva (v daném případě podat odvolání), pak tu musí být mezi vznikem oprávnění odstoupit od smlouvy a dřívějším zneužitím práva příčinná souvislost. K otázce příčinné souvislosti dovolací soud např. ve svém rozsudku ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006, jehož závěry lze přenést i na posuzovanou věc, uvedl: „O vztah příčinné souvislosti se jedná, [vzniklo-li oprávnění odstoupit od smlouvy] následkem [zneužití práva], tedy je-li [zneužívající] jednání [odstupujícího] a [vznik jeho oprávnění odstoupit od smlouvy] ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt [zneužití práva], ke [vzniku oprávnění odstoupit od smlouvy] by nedošlo. […] Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou.“ (Zvýrazněno dodatečně.) I pokud tedy k určitému důsledku (např. vzniku práva odstoupit od smlouvy nebo zničení budovy) došlo v přímé návaznosti na určitou právní událost, nezávislou na lidské vůli (např. marné uplynutí lhůty pro nabytí právní moci nebo povodeň), nevylučuje to, aby jednou z právně relevantních příčin tohoto důsledku bylo právní jednání (např. podání odvolání nebo výstavba v záplavovém území).
IV. Dovolací soud proto uzavřel, že soudy nižšího stupně věc nesprávně právně posoudily, pokud se vyhnuly řešení otázky, zda kupující, když se odvolával proti územnímu rozhodnutí, sledoval jako hlavní účel odložit právní moc tohoto rozhodnutí a tím nabýt právo odstoupit od Smlouvy dle jejího čl. 5.3.1. – tedy zda kupující zneužil své právo podat odvolání –, anebo zda se kupující dle svého rozumného přesvědčení bránil svým odvoláním nikoli jen nepodstatné újmě, kterou mu nesprávnost územního rozhodnutí v prvním stupni mohla způsobit. (V souzené věci by se zejména mohlo jednat o nemožnost užívat zakoupený pozemek určitým způsobem.) Případný závěr o zneužití práva podat odvolání by pak (při neexistenci výjimečných skutkových okolností, které by v mezidobí převážily či zhojily stav nemravnosti založený zneužitím práva) zakládal rozpor navazujícího odstoupení od Smlouvy (k němuž by nedošlo, nebýt zneužití práva) s dobrými mravy – a tím i neplatnost tohoto odstoupení dle § 39 obč. zák.
S ohledem na uvedené tak dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je neúplné a i v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a proto toto rozhodnutí zrušil. Protože se s aplikací dobrých mravů ve spojení s § 39 obč. zák. nevypořádal ani soud prvního stupně (přičemž v daném případě může otázka dobrých mravů vyžadovat rozsáhlejší doplnění dokazování), dovolací soud zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil soud prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Bylo-li rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, první věta za středníkem a 226 o. s. ř.).
V dalším řízení bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
Autor právního shrnutí: Miroslav Havliš
Autor: -mha-