// Profipravo.cz / Výkon práv a povinností v rozporu s dobrými mravy 28.06.2012
K odepření práva na vydání bezdůvod. obohacení pro rozpor s dobrými mravy
Míní-li soud s ohledem na rozpor s dobrými mravy odepřít právo na vydání bezdůvodného obohacení, pak by se měl zabývat veškerými relevantními okolnostmi vzniku bezdůvodného obohacení, a nikoliv bez dalšího ztotožnit rozpor s dobrými mravy se zaviněním neplatnosti právního úkonu, coby okolnosti, jež apriori pro vznik vztahu z bezdůvodného obohacení není rozhodující.
Třebaže nelze vyloučit, že by pochybení jedné smluvní strany při uzavírání smlouvy mohlo být v určitých případech tak zásadního rázu, že by pro něj bylo možno považovat právo této smluvní strany na vydání bezdůvodného obohacení za nemravné, je zapotřebí, aby v takovém případě bylo náležitě vysvětleno, proč je s přihlédnutím k dalším okolnostem týkajícím se vztahu z bezdůvodného obohacení právě tato skutečnost natolik zásadní, že lze pro ni odepřít výkon za zákona vzniklého práva.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4238/2011, ze dne 16. 5. 2012
(kategorie: bezdůvodné obohacení; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně RNDr. E. K., zastoupené Mgr. Ing. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 32, proti žalovaným 1. MUDr. J. B., zastoupenému JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, a 2. M. B., o zaplacení částky 509.971,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 56 C 437/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2010, č. j. 11 Co 194/2010-132, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2010, č. j. 11 Co 194/2010-132, se vyjma části jeho výroku I., jíž byl co do částky 88.000,- Kč s příslušenstvím potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 1. 2010, č. j. 56 C 437/2008-82, zrušuje a věc se vrací v daném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. 1. 2010, č. j. 56 C 437/2008-82, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 482.261,60 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 251.733,40 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. - V.). Žalovanou částku žalobkyně vymezila jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaných užíváním souboru místností v jejím vlastnictví. Žalovaní tyto místnosti užívali jako byt na základě smlouvy o nájmu bytu, jež však byla v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 47/2005 shledána absolutně neplatnou pro nemožnost plnění, jelikož předmětné místnosti nebyly řádně zkolaudovány jako byt. Rozsudkem v uvedeném řízení vyneseným byla žalovaným uložena povinnost místnosti vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku, jež nastala dne 30. 3. 2007. Žalovaní však místnosti vyklidili až dne 7. 7. 2008. V tomto řízení požadované bezdůvodné obohacení mělo odpovídat obvyklému nájemnému za užívání daných prostor v období od 1. 1. 2007 do 7. 7. 2008. Soud převzal závěr o neplatnosti nájemní smlouvy učiněný v řízení o vyklizení a nárok žalobkyně posoudil podle § 451 a násl. obč. zák. Přihlédl současně k tomu, že absolutní neplatnost nájemní smlouvy byla způsobena zejména žalobkyní, jež byt pronajala, ačkoliv věděla, že nebyl řádně zkolaudován, a ani následně jej neuvedla do souladu se smlouvou, přičemž za jeho užívání inkasovala platby odpovídající smluvnímu ujednání účastníků. Za těchto okolností je třeba požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za dobu předcházející dni, k němuž se žalovaní měli z bytu vystěhovat, považovat za odporující dobrým mravům. Soud tedy přiznal žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení pouze za období od 15. 4. 2007 do 7. 7. 2008. Výši bezdůvodného obohacení pak stanovil volnou úvahou dle § 136 o. s. ř. učiněnou s přihlédnutím ke znalcem určené výši obvyklého nájemného za užívání předmětného souboru místností. Podotknul dále, že nezkolaudování předmětného souboru místností jako bytu nemohlo vést ke kvalitativnímu rozdílu v užívání, jež by odůvodňoval stanovit náhradu za užívání v jiné než obvyklé výši. Po zohlednění plateb žalovanými provedených ve prospěch žalobkyně za užívání bytu uložil žalovaným žalobkyni zaplatit v záhlaví uvedenou částku.
K odvolání všech účastníků přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž rozsudkem ze dne 22. září 2010, č. j. 11 Co 194/2010-132, ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně co do částky 394.261,60 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl, ve zbytku tohoto výroku jej potvrdil (výrok I.), v zamítavém výroku II. ohledně částky 115.710,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V.). Odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně za správná. Ztotožnil se i s jeho závěrem o posouzení věci dle ustanovení o bezdůvodném obohacení, jakož i se stanovením výše bezdůvodného obohacení volnou úvahou dle § 136 o. s. ř. pouze za období následující po datu vykonatelnosti rozsudku o vyklizení předmětných prostor. Věděla-li žalobkyně v době uzavírání smlouvy o tom, že daný soubor místností nebyl kolaudován jako byt, je požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za období tomuto datu předcházející třeba považovat za odporující dobrým mravům. Odvolací námitce, že o této skutečnosti žalobkyně nevěděla, nelze přiznat opodstatnění, neboť její povinností jako vlastnice pronajímaných prostor vůči svému smluvnímu partnerovi bylo uvedení všech podstatných a pravdivých skutečností týkajících se pronájmu těchto místností. K tíži žalovaných přitom nemůže jít, že si smluvní strany nebyly vědomi toho, že tato okolnost způsobuje neplatnost smlouvy. Za daných okolností přitom není rozhodné, kdy se o těchto skutečnostech dozvěděli žalovaní. Odvolací soud dále vyslovil nesouhlas s názorem soudu prvního stupně, dle nějž případná právní vada místností nemůže mít vliv na užívání místností, podotknul, že úhrada za užívání předmětných prostor jako nebytových by musela být vyšší než v případě prostor bytových. Při posouzení výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaných po uplynutí lhůty k vyklizení místností do samotného vyklizení soud přihlédl k tomu, že neplatnost nájemní smlouvy lze klást k tíži především žalobkyni, i k tomu, že žalovaní zavčas nedostáli povinnosti uložené soudem, a úvahou dle § 136 o. s. ř. stanovil výši bezdůvodného obohacení v částce zhruba odpovídající dvounásobku sjednaného měsíčního nájmu. Uložil tedy žalovaným zaplatit žalobkyni dalších 6.000,- Kč měsíčně nad rámec toho, co žalobkyni průběžně platili, celkem tedy 88.000,- Kč. V této částce tak byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku potvrzen, ve zbylé přisouzené částce přistoupil odvolací soud změnou rozsudku k zamítnutí žaloby. Jako správný byl potvrzen i zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvého stupně.
Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, jakož i proti potvrzujícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání proti prve uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu dovolatelka dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., důvodnost pak spatřuje v nesprávném právním posouzení věci a nedostatcích ve skutkových zjištěních. V případě druhého z napadených výroků vyplývá dle dovolatelky přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost z nesprávného právního posouzení věci. Dovolatelka předně odvolacímu soudu vytkla nedostatečnou podloženost úvah týkajících se stanovení bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající zhruba dvojnásobku posledně dohodnuté a akceptované úhrady za užívání bytu a poukázala na to, že mezi účastníky nedošlo k žádné dohodě o úhradě nájemného, jelikož žalovaní platili správcovskou společností předepsané (valorizované) regulované nájemné. Dovolatelka dále odmítla úvahu, dle níž právě ona zavinila neplatnost smlouvy, současně však podotkla, že i v případě, že by tomu tak bylo, nelze přehlédnout, že žalovaným bylo vyklizení předmětných prostor uloženo pravomocným rozhodnutím soudu. Nesplnili-li žalovaní zavčas tuto povinnost, měli by nést následky svého jednání. Zdůraznila, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nepředestřel žádné přesvědčivé odůvodnění úvah týkajících se výše bezdůvodného obohacení. Úvaha soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. nemůže být činěna bez určitého kvantitativního posouzení základních souvislostí, jež však v rozsudku odvolacího soudu absentuje. Výše bezdůvodného obohacení stanovená odvolacím soudem postrádá dle dovolatelky jakýkoliv racionální základ a nemá žádný vztah k prospěchu, jehož se žalovaným na její úkor dostalo. Dle dovolatelky je třeba přihlédnout k tomu, že žalovaní prostory užívali k bydlení, aniž by kvalitu bydlení mohla zhoršovat okolnost, že soubor místností nebyl jako byt kolaudován. Při stanovení výše jimi nabytého majetkového prospěchu je nutno zohlednit, jakou částku by v daném místě a čase museli žalovaní vynaložit na uspokojení své bytové potřeby. Dle dovolatelky tedy mělo být bezdůvodné obohacení stanoveno ve výši obvyklého nájemného.
Za mylné označila dovolatelka úvahy, o něž se opírá potvrzující výrok II. rozsudku odvolacího soudu. Připomněla, že předložila dohodu o narovnání ze dne 30. 11. 1998, z níž vyplývá, že o skutečnosti, že předmět nájemní smlouvy nebyl ke dni uzavření nájemní smlouvy zkolaudován, věděli všichni její účastníci, tedy i první žalovaný. Tato dohoda byla uzavřena současně s nájemní smlouvou a účastníci se v ní zavázali činit veškeré nezbytné úkony směřující k tomu, aby stav faktický byl uveden do souladu se stavem administrativním, a dohodli se na vzájemném poskytnutí veškeré nezbytné součinnosti ke zdárnému ukončení příslušného stavebního řízení. Účastníci nájemní smlouvy na straně nájemců však žalobkyni žádnou potřebnou součinnost k rekolaudaci neposkytli a žalobkyni navzdory jejím opakovaným žádostem do bytu nevpustili. Rovněž úvaha odvolacího soudu, dle níž nemůže jít k tíži žalovaných, že účastníci si nebyli vědomi toho, že nezkolaudování bytu zakládá neplatnost smlouvy, uzavíral-li za žalobkyni smlouvu právník, postrádá oporu v provedeném dokazování. Za dovolatelku nájemní smlouvu právník neuzavíral, naopak s nájemní smlouvou současně uzavíraná dohoda o narovnání byla sepsána právním zástupcem nájemců. Případné zavinění neplatnosti smlouvy je nutno přičíst k tíži všem účastníkům smlouvy. Předložená dohoda o narovnání svědčí o tom, že dovolatelka účastníky nájemní smlouvy seznámila se všemi podstatnými skutečnostmi týkajícími se pronájmu předmětných nemovitostí. Nevědomost dovolatelky o tom, že neplatnost smlouvy způsobuje okolnost, že předmět nájmu není zkolaudován jako byt, dokládá i to, že se původně u soudu domáhala přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a až poté, co v řízení vyšlo najevo, že předmět nájmu není jako byt zkolaudován, došlo ke změně žaloby tak, že se žalobkyně nadále domáhala vyklizení předmětných místností. Nejpozději v den, kdy byla připuštěna změna žaloby, tj. dne 27. 4. 2006, se žalovaní dozvěděli, že „byt“ užívali na základě neplatné smlouvy a od tohoto okamžiku nemohli být v dobré víře, že jím svědčí právo nájmu. Za těchto okolností nemůže dle dovolatelky obstát závěr o rozporu nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 1. 2007 do 14. 4. 2007 s dobrými mravy. Pokud žalovaní i po výzvě žalobkyně k vyklizení místností pokračovali v jejich užívání, činili tak s rizikem, že žalobkyně po nich může požadovat vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného.
Dovolatelka dále vyslovila pochybnosti o správnosti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, ač se žalobkyni podařilo prokázat, že její nárok je co do základu po právu, a rozhodnutí o jeho výši plně záviselo na úvaze soudu dle § 136 o. s. ř. Za těchto okolností bylo na místě postupovat dle § 142 odst. 3 o. s. ř. a nikoliv dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka poukázala na nesprávné stanovení poměrů úspěšnosti stran ve výpočtu výše náhrady odvolacím soudem a na to, že jí bylo uloženo zaplatit DPH ve vztahu k oběma žalovaným, ač plátcem DPH byl pouze právní zástupce prvého žalovaného. Tyto argumenty tedy vedly dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
První žalovaný ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil opodstatnění argumentů žalobkyně a navrhl, aby Nejvyšší soud přistoupil k odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
V části, v jaké byl rozsudkem odvolacího soudu změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. tak, že žaloba byla v částce 394.261,60 Kč s příslušenstvím zamítnuta, je přípustnost dovolání dána ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Argumentům zpochybňujícím správnost úvah, na základě nichž odvolací soud přistoupil v naznačeném rozsahu ke změně prvostupňového rozhodnutí, současně nelze upřít opodstatnění. Nejvyšší soud se opakovaně vyslovoval k podmínkám aplikovatelnosti tzv. volné úvahy dle § 136 o. s. ř. v tom smyslu, že tuto úvahu je možné činit pouze na základě zjištění a zhodnocení takových skutečností, jež soudu umožní založit svůj závěr na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3768/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2601/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2203/2010). Volnost, již tímto ustanovením zákonodárce dává soudu k tomu, aby bylo možno rozhodnout i o obtížně vyčíslitelných nárocích, by se neměla přeměnit na pouhou hru s čísly, která postrádá jakoukoliv logickou provázanost se skutkovými okolnostmi, z nichž je dovozována právo na určité peněžité plnění, a to především, jsou-li k dispozici alespoň nějaké úd
Autor: -mha-