// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 24.10.2012
Ke škodě vzniklé ukončením pracovního poměru z důvodu šikany zaměstnavatele
Šikana představuje porušení právní povinnosti zaměstnavatele, a za splnění dalších předpokladů zakládá odpovědnost zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce.
S názorem, že pro závěr o příčinné souvislosti mezi vznikem škody vzniklé na výdělku v důsledku skončení pracovního poměru a porušením právní povinnosti zaměstnavatelem je významný jen vlastní právní úkon, jímž byl pracovní poměr ukončen a nikoli důvod jeho skončení („motivy zaměstnance, které ho vedly ke skončení pracovního poměru“), dovolací soud nesouhlasí.
Pro posouzení, zda je dána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti zaměstnavatele a vznikem škody spočívající ve ztrátě výdělku z pracovního poměru zaměstnance u zaměstnavatele, není významná samotná izolovaně chápaná skutečnost, že pracovní poměr skončil dohodou podle ustanovení § 43 zák. práce na návrh zaměstnance (způsob skončení), ale též důvod, z jakého k tomuto skončení pracovního poměru došlo. Za situace, kdy byl zaměstnanec šikanován „z důvodu zdravotního stavu, resp. došlo k porušení zákazu zneužití práva tehdejším ředitelem nemocnice, čímž byla ponížena lidská důstojnost, vážnost a profesní odbornost zaměstnance“, nelze úspěšně dovozovat, že návrh zaměstnance na skončení pracovního poměru dohodou učiněný v úzké časové návaznosti na to nemá právní význam, a že „diskriminační jednání nemělo za následek skončení pracovního poměru“, neboť „zaměstnanec se sám rozhodl pracovní poměr skončit“.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2204/2011, ze dne 9. 10. 2012
(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)
(kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce MUDr. J. P., CSc., zastoupeného Mgr. Vítem Palarčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Hybešova č. 42, proti žalované Úrazové nemocnici v Brně, příspěvkové organizaci se sídlem v Brně, Ponávka č. 5, IČO 00209813, zastoupené JUDr. Antonínem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská č. 12, o 1,400.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 170/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2010 č.j. 15 Co 24/2010-291, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. září 2009, č. j. 42 C 170/2004-268 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila 1,400.000,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že byl od 1.9.1984 do 20.8.2003 zaměstnancem žalované, přičemž od 1.2.1991 až do skončení pracovního poměru pracoval ve funkci náměstka ředitele pro vědu a výzkum. Nejméně od začátku června do 8.7.2003 byl vystaven stupňující se šikaně ředitele žalované MUDr. P. Z., CSc., byl nevhodně okřikován v přítomnosti dalších zaměstnanců nemocnice, byla znevažována jeho odbornost, byl neoprávněně krácen na platu, byla mu zakázána operační činnost, byl vykazován ze schůzek vedení, ač jeho účast na nich je obvyklou součástí náplně práce náměstka pro vědu a výzkum, byl odvolán z funkce s nabídkou zařazení zdaleka neodpovídající jeho kvalifikaci, a bylo mu vyhrožováno další šikanou. Tato neúnosná situace jej pak donutila podat dne 8.7.2003 výpověď. V přímém důsledku diskriminace mu tak vznikla škoda, kterou spatřuje v rozdílu mezi příjmy, jež pobíral jako zaměstnanec žalovaného, a příjmy, jež pobíral jako nezaměstnaný a jako důchodce v předčasném starobním důchodu, a jež pobírá nyní jako důchodce v řádném starobním důchodu.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14.9.2009 č.j. 42 C 170/2004-268 žalobu zamítl a rozhodl, že „žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává“. Dospěl k závěru, že uplatněný nárok nelze podřadit pod žádné ustanovení zákoníku práce o neplatném rozvázání pracovního poměru, ani pod žádné jiné ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, a „nárok žalobce není dán ani podle antidiskriminačních ustanovení“. Je sice nepochybné, že v posuzované věci žalovaná uzavřením soudního smíru schváleného usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3.12.2008 č.j. 1 Co 91/2008-249 uznala, že v měsíci červnu a červenci 2003 došlo ze strany tehdejšího ředitele žalovaného k šikaně osoby žalobce a jeho diskriminaci z důvodu zdravotního stavu, což vedlo k tomu, že se žalovaná zavázala zaslat žalobci omluvný dopis. Soud prvního stupně přesto dospěl s přihlédnutím ke všem okolnostem v případu k závěru, že morální zadostiučinění, jehož se žalobci dostalo, se jeví ve všech zvažovaných souvislostech jako plně dostačující, a z tohoto důvodu žalobu v celém rozsahu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23.11.2010 č.j. 15 Co 24/2010-291 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Zdůraznil, že v tomto probíhajícím řízení není řešena otázka nemajetkové újmy, naopak předmětem tohoto řízení zůstává výlučně majetková újma skutkově vymezená jako rozdíl příjmů žalobce, kterých dosahoval u žalované, kdy u ní byl v pracovním poměru, a příjmů, které měl po skončení pracovního poměru počínaje 1.9.2003 až do 31.1.2009. Tento nárok je třeba posoudit podle ustanovení § 187 zák. práce a podle předpokladů v něm stanovených. V řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 82/2006 bylo prokázáno protiprávní jednání žalované spočívající v jednání jejího ředitele vůči žalobci v měsíci červnu a červenci 2003, které mělo diskriminační charakter, a za které se žalovaná žalobci písemně omluvila. Stejně tak lze považovat za prokázané, že v období od 1.9.2003 do 31.1.2009 došlo u žalobce k poklesu jeho příjmů oproti výdělku, který pobíral u žalované před skončením pracovního poměru. Podle názoru odvolacího soudu však není dána příčinná souvislost mezi porušením uvedené právní povinnosti a vzniklou škodou. Byl to totiž právě žalobce, který sám navrhl skončení pracovního poměru dohodou, a, namítal-li nedostatek vůle na své straně ukončit pracovní poměr tímto způsobem, bylo na něm, aby uplatnil nárok na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 64 zák. práce. I když lze lidsky pochopit motivy žalobce, které ho vedly ke skončení pracovního poměru, nelze než dospět k závěru, že „příčinná souvislost je zde přetržena“. Samotné jednání žalované „bylo pouze motivem žalobce, který sám o své vůli se rozhodl pracovní poměr skončit“, a „diskriminační jednání žalované tak, jak bylo popsáno v omluvném dopise, nemělo za následek skončení pracovního poměru a s tím související pokles výdělku žalobce“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalované a následkem – škodou v podobě snížení příjmů žalobce, tu dána je. Nelze se ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že prokázaná šikana byla jen jakýmsi lidsky pochopitelným motivem žalobce pro ukončení jeho pracovního poměru u žalované, a že tedy není v příčinné souvislosti se vzniklou škodou. Je to „jako by odvolací soud tvrdil, že ten, kdo je šikanován, musí šikanu snášet a trpět tak dlouho, dokud to šikanujícího nepřestane bavit a šikanu sám neukončí“. Žalobce sice ukončení pracovního poměru „inicioval“, když k tomuto kroku byl šikanou donucen a pracovní poměr ukončil dohodou, nicméně ukončení pracovního poměru nelze interpretovat jako jakýsi pouhý lidský motiv žalobce, ale naopak jako důsledek šikany, která mu předcházela a na kterou skončení pracovního poměru bezprostředně navazovalo. Setrváním na své pracovní pozici by se žalobce pouze vystavil další šikaně, a proto volil možnost skončit pracovní poměr dohodou a odejít ihned. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání přípustné, neboť otázka obsahu pojmu příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci, nebyla dosud v rozhodnutí dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena a její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (skutková zjištění soudů dovolacímu přezkumu nepodléhají), že žalobce pracoval u žalované naposledy od 15.4.1991 ve funkci náměstka ředitele pro vědu a výzkum. Dopisem ze dne 7.7.2003 byl ředitelem žalované MUDr. P. Z., CSc. z této funkce odvolán a byla mu nabídnuta práce ambulantního lékaře. Dopisem ze dne 8.7.2003 žalobce požádal o rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 20.8.2003; žalovaná s tím vyslovila souhlas. Od 21.8.2003 do 24.2.2004 byl veden Úřadem práce jako uchazeč o zaměstnání, od 21.2.2004 byl žalobci přiznán starobní důchod „podle ustanovení § 31 zákona č. 155/1995 Sb.“. V řízení o ochranu osobnosti vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 82/2006 byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3.12.2008 č.j. 1 Co 91/2008-249 schválen smír, ve kterém se žalovaná zavázala zaslat žalobci „doporučeně omluvný dopis opatřený podpisem statutárního zástupce v tomto znění: Úrazová nemocnice v Brně se omlouvá MUDr. J. P., CSc., že v měsících červnu a červenci 2003 došlo ze strany tehdejšího ředitele nemocnice MUDr. P. Z., CSc. k šikaně osoby MUDr. J. P, CSc., jeho diskriminaci z důvodu zdravotního stavu, resp. porušení zákazu zneužití práva tehdejším ředitelem nemocnice, čímž byla ponížena lidská důstojnost, vážnost a profesní odbornost žalobce“.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá uspokojení nároku na náhradu škody, která měla vzniknout v důsledku rozvázání pracovního poměru ke dni 20.8.2003 a kterou žalobce uplatnil od 1.9.2003 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 13.12.2004, t.j. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 628/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o evropské společnosti (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
V posuzované věci se žalobce domáhá po žalované náhrady škody, která mu vznikla v důsledku porušení právní povinnosti žalovanou. Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že uplatněný nárok je třeba posoudit podle ustanovení § 187 zák. práce, a sice podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce. Předpoklady této obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci (nyní § 265 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) jsou porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho jménem, vznik škody a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. Protože šikana představuje porušení právní povinnosti zaměstnavatele, a za splnění dalších předpokladů zakládá odpovědnost zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce, a protože v řízení bylo prokázáno toto protiprávní jednání žalované a vznik škody, je pro posouzení věci – jak odvolací soud rovněž dospěl k tomuto závěru – za těchto okolností podstatné, zda je zde dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením uvedené právní povinnosti.
S názorem, že pro závěr o příčinné souvislosti mezi vznikem škody vzniklé na výdělku v důsledku skončení pracovního poměru a porušením právní povinnosti zaměstnanci jednajícími jménem zaměstnavatele je významný jen vlastní právní úkon, jímž byl pracovní poměr ukončen a nikoli důvod jeho skončení („motivy žalobce, které ho vedly ke skončení pracovního poměru“), dovolací soud nesouhlasí.
Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z hlediska jejích příčin. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde o hledání jevu, který škodu vyvolal. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Škoda, kterou je zaměstnavatel povinen v případě rozvázání pracovního poměru zaměstnanci nahradit, může spočívat též v ušlém výdělku zaměstnance v důsledku skutečnosti, která je důvodem vlastního právního úkonu, jímž pracovní poměr končí, a bez níž by právní úkon směřující ke skončení pracovního poměru nebyl učiněn. Kupříkladu z hlediska náhrady ztráty na výdělku je nepochybně významné, zda důvodem skončení pracovního poměru byly následky pracovního úrazu (nemoci z povolání), a nikoliv způsob skončení pracovního poměru. Stejně tak o tom, že důvod, jenž je „motivem“ skončení pracovního poměru, má právní význam, svědčí nejlépe právní úprava jednostranného skončení pracovního poměru zakotvená v ustanovení § 46 odst. 1, a § 53 a § 54 zák. práce. Ostatně i při skončení pracovního poměru dohodou musí být důvody rozvázání pracovního poměru v dohodě uvedeny, požaduje-li to zaměstnanec (§ 43 odst. 2 věta druhá zák. práce). Ani skutečnost, že důvod rozvázání pracovního poměru není v dohodě uveden, neznamená, že jej nelze zjišťovat tam, kde to má právní význam (srov. kupříkladu ustálenou judikaturu ke vzniku nároku na odstupné podle § 60a zák. práce).
Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že pro posouzení, zda je dána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalované, která byla deklarována ve smíru uzavřeném dne 3.12.2008 před Vrchním soudem v Olomouci, a vznikem škody spočívající ve ztrátě výdělku z pracovního poměru žalobce u žalované, není významná samotná izolovaně chápaná skutečnost, že pracovní poměr skončil dohodou podle ustanovení § 43 zák. práce na návrh žalobce (způsob skončení), ale též důvod, z jakého k tomuto skončení pracovního poměru došlo. Za situace, kdy byl žalobce v červnu a červenci 2003 šikanován „z důvodu zdravotního stavu, resp. došlo k porušení zákazu zneužití práva tehdejším ředitelem nemocnice, čímž byla ponížena lidská důstojnost, vážnost a profesní odbornost žalobce“, nelze (i vzhledem k obsahu korespondence z tehdejší doby obsažené ve spise) úspěšně dovozovat, že návrh žalobce na skončení pracovního poměru dohodou učiněný v úzké časové návaznosti na to dne 8.7.2003 nemá právní význam, a že „diskriminační jednání žalované nemělo za následek skončení pracovního poměru“, neboť „žalobce se sám rozhodl pracovní poměr skončit“. Uvedený závěr doveden do důsledků by za tehdejší situace znamenal, že žalobce měl pasivně vyčkávat dalšího vývoje věcí a nadále trpně snášet jednání žalované, aniž by mu byla dána možnost vzniklé situaci aktivně čelit.
Námitka žalované, že, ukončil-li žalobce pracovní poměr „v důsledku šikanózního jednání žalované, tedy nedobrovolně, měl možnost využít institutu určení neplatnosti skončení pracovního poměru dle ustanovení § 64 zák. práce“, je nekorektní a nepřípadná, neboť z obsahu spisu vyplývá (a žaloba je na tom založena), že žalobce by býval neměl žádný důvod („neměl vůli“, jak to uvádí odvolací soud) ukončit svůj dlouholetý pracovní poměr krátce před možností odchodu do starobního důchodu, s případnou možností pracovat i dále, jestliže by byl chod věcí normální. Protože však tomu tak ve skutečnosti nebylo, ukončil pracovní poměr právě proto, že nechtěl vzniklé podmínky snášet, a bylo by nelogické bezprostředně poté podávat žalobu podle ustanovení § 64 zák. práce, kterou by na podkladě vyslovení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru usiloval o obnovení pro něj nepřijatelného stavu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu o věci samé není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor právního shrnutí: Miroslav Havliš
Autor: -mha-