// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 19.11.2010

K náhradě škody způsobené zaměstnanci diskriminačním jednáním dle sZP

I. Diskriminace je v pracovních věcech charakterizována jako jednání (v komisivní nebo omisivní podobě) zaměstnavatele nebo potencionálního (budoucího) zaměstnavatele, které směřuje přímo nebo nepřímo (prostřednictvím zdánlivě neutrálních úkonů) ke znevýhodnění jednoho nebo i více zaměstnanců nebo potencionálních (budoucích) zaměstnanců ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele, jehož pohnutkou (motivem) jsou zákonem stanovené diskriminační důvody (srov. 1 odst. 4, 5, 6, 7 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006 – dále jen „zák. práce“).

II. Dojde-li v pracovněprávních vztazích k diskriminaci, má zaměstnanec právo se po zaměstnavateli domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminace, aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění nebo aby mu byla poskytnuta náhrada nemajetkové újmy v penězích (srov. § 7 odst. 4 a 5 zák. práce), popř. aby mu byla nahrazena škoda (§ 187 odst. 1 a 2 zák. práce).

III. V posuzovaném případě je zřejmé, že žalovaný zaměstnavatel nemůže žalobkyni odpovídat za škodu podle ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce, neboť žalobkyně se domáhá peněžitého plnění, které jí ušlo z důvodu diskriminačního jednání ze strany zaměstnavatele (resp. jeho zaměstnanců jednajících jeho jménem), který vůči ní porušil svou povinnost podle ustanovení § 1 odst. 3 zák. práce zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, a je tedy vyloučeno, aby se jednalo o škodu vzniklou při plnění pracovních úkolů či v přímé souvislosti s ním. Odpovědnost za škodu v této věci však může být založena podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle tohoto ustanovení jsou porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho jménem nebo zaměstnavatelem - fyzickou osobou, vznik škody a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody. V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce má poškozený zaměstnanec procesní povinnost tvrdit a posléze i prokázat všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.

IV. Zaměstnanci, kteří jménem zaměstnavatele rozhodují o tom, zda jiný zaměstnanec bude vykonávat určitý (lépe placený) druh práce i v nadcházejícím období, jsou povinni v rámci svého úsudku nepřistupovat k tomu zaměstnanci diskriminačně a dodržovat vůči němu zásadu rovného zacházení, neboť jen takovým postupem mohou řádně splnit své povinnosti zaměstnanců uložené jim ustanovením § 73 odst. 1 písm. c) zák. práce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1743/2009, ze dne 7. 7. 2010

(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)

vytisknout článek

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. L., zastoupené JUDr. Rostislavem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova č. 9, proti žalovanému České aerolinie a.s. vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 52/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2008 č. j. 21 Co 190/2008-199, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu
o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 v části,
v níž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění v a o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost „předat žalobkyni písemnou omluvu a zároveň zajistit uveřejnění této omluvy způsobem obvyklým mezi zaměstnanci žalovaného, a to v následujícím znění: Omlouváme se za nerovné zacházení se zaměstnankyní Annou Legerovou, kdy jí nebylo umožněno dosažení funkčního a jiného postupu v zaměstnání, a to odepřením výkonu práce instruktora CC, pozemního instruktora provozovatele a pověřeného inspektora dle ustanovení bodu 3. 7. 2. předpisu L-1, a za nesprávný postup ve věci nakládání s výsledky kontroly provedené dne 22. 2. 2003 po příletu linky OK LCA-PRG“, dále aby byla žalovanému uložena povinnost „požádat Úřad pro civilní letectví ČR o pověření žalobkyně dle ustanovení 3. 7. 2. předpisu L-1 jako inspektora s právem provádění zkoušek dovednosti k získání typové kvalifikace na letadlech typu ATR42/72, B737, pro žalovaného jako provozovatele“, a konečně aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni s 2% úrokem z prodlení od 1. 3. 2005 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalovaného pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 5. 1998 jako vedoucí kabiny (letuška), že na základě dohod o změně pracovní smlouvy byl druh práce od 31. 3. 1999 postupně rozšiřován o práci inspektora jakosti, instruktora CC a pozemního instruktora provozovatele, a že výkon práce instruktora CC a pozemního instruktora provozovatele, který byl omezen pouze na dobu určitou, byl od 1.6.2000 pravidelně každoročně prodlužován o další rok, naposledy do 31. 8. 2003. Po kontrole provedené žalovaným dne 22. 2. 2003 po příletu linky OK LCA-PRG, kde žalobkyně letěla jako vedoucí kabiny, a „ze které nakonec nemohla být vykonstruována žádná porušení povinností ze strany žalobkyně“, však „bylo v následujícím období ze strany žalovaného jako zaměstnavatele k žalobkyni přistupováno způsobem, který postihoval žalobkyni negativním způsobem, a současně odlišně ve srovnání s jinými zaměstnanci na stejné pozici“, který se projevil zejména v tom, že k 30. 6. 2003 byl žalobkyni ukončen výkon práce pověřeného inspektora a od 1. 9. 2003 žalovaný žalobkyni – oproti ostatním zaměstnancům na stejné pozici – neprodloužil výkon práce instruktora CC a pozemního instruktora provozovatele.

Tímto nerovným zacházením ze strany žalovaného vznikla žalobkyni škoda , spočívající v ušlém příplatku za výše uvedené letové funkce za dobu od 1. 9. 2003 do února 2005, kdy byl žalobkyni výkon práce instruktora CC a pozemního instruktora provozovatele opět umožněn. Protože jednáním žalovaného došlo podle názoru žalobkyně i ke snížení její důstojnosti a vážnosti na pracovišti (tím, že po výše zmíněné kontrole „musela žalobkyně svoji pověst mezi svými kolegy neustálým vysvětlováním získávat složitě zpět“), požadovala po žalovaném „v souladu s ust. § 7 zák. práce“ též písemnou omluvu za jednání vůči její osobě, zajištění získání pověření dle předpisu L-1 čl. 3. 7. 2. a náhradu nemajetkové újmy, neboť „zejména vzhledem ke vztahu žalobkyně k ostatním zaměstnancům by zadostiučinění omluvou nebylo postačující“.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 1. 10. 2007 č. j. 19 C 52/2005-155 vyhověl žalobě ohledně nároku žalobkyně na písemnou omluvu žalovaného v požadovaném znění, ohledně dalších nároků na uložení povinnosti žalovanému požádat Úřad pro civilní letectví o v žalobě specifikované pověření a zaplatit žalobkyni žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel za zjištění, že žalobkyně od 1. 9. 1999 vykonávala u žalovaného - vedle dosavadní práce vedoucí kabiny – odborné funkce inspektora a instruktora, které „lze považovat za funkční postup“ a jejichž výkon byl žalobkyni „pravidelně každý rok prodlužován“. V roce 2003 však žalobkyni „nebyl výkon tohoto druhu práce prodloužen vzhledem k tomu, že při kontrole jejích osobních zavazadel dne 22. 2. 2003 došlo k pozitivnímu nálezu, kdy v jejím saku byly nalezeny věci z majetku žalovaného“. S přihlédnutím k okolnostem, za nichž byla tato kontrola provedena, i s ohledem na žalobkyní podané vysvětlení k výsledkům kontroly (namítala, že se jednalo o včas neuklizené věci, které chtěla předat pracovníkům cateringu), které nakonec ani „nebyly žalovaným důsledně dořešeny“, však měl žalovaný podle názoru soudu prvního stupně „na žalobkyni pohlížet, jakoby k žádné kontrole nedošlo, měl k ní přistupovat shodně jako k ostatním zaměstnancům, u nichž rozhodoval o tom, zda smlouvy na výkon práce instruktor CC a pozemní instruktor provozovatele budou prodlouženy“. Protože tak neučinil, a zároveň „bylo prokázáno, že zaměstnanci, kteří tento druh práce vykonávali v roce 2002, jej, kromě šesti včetně žalobkyně, vykonávali i v roce 2004“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že „žalovaný svým přístupem k žalobkyni porušil svou povinnost zajišťovat rovné zacházení se zaměstnanci, protože k žalobkyni nepřistupoval stejně jako k ostatním palubním průvodčím v pozici jako žalobkyně a nedal jí příležitost dosáhnout funkčního postupu v zaměstnání spočívající ve výkonu práce instruktor a inspektor“. Proto shledal požadavek žalobkyně na přiměřené zadostiučinění formou písemné omluvy za opodstatněný, avšak zároveň podle jeho názoru za „postačující“, jestliže za situace, kdy „nebylo prokázáno, že by důstojnost nebo vážnost žalobkyně na pracovišti byla značně snížena“, „neshledal důvody pro přiznání nemajetkové újmy v penězích“. Za důvodný nepovažoval soud prvního stupně ani nárok žalobkyně na náhradu škody , neboť žalovaný s ohledem na znění dohod o změně pracovní smlouvy uzavřených s žalobkyní na dobu do 31. 8. 2003 „neměl povinnost přidělovat po 1. 9. 2003 žalobkyni práci inspektora CC a pozemního instruktora provozovatele“ a „nemohl tedy svým jednáním žalobkyni způsobit škodu, kterou žalobkyně vyčíslila ve výši měsíčního příplatku za výkon tohoto druhu práce za dobu od září 2003 do února 2005“. Vzhledem k tomu, že bylo zjištěno, že žalovaný v průběhu řízení již požádal Úřad pro civilní letectví ČR o v žalobě specifikované pověření pro výkon funkce inspektora a žalobkyně již tento druh práce u žalovaného vykonává, soud prvního stupně žalobu i v této části zamítl.

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 7. 2008 č. j. 21 Co 190/2008-199 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně „o nerovném zacházení se žalobkyní v přístupu k funkcím instruktora CC a pozemního instruktora provozovatele“, za které žalobkyni důvodně náleží nárok na písemnou omluvu ze strany žalovaného v požadovaném znění.

Podle jeho názoru je třeba (kromě skutkových zjištění, které v této souvislosti provedl soud prvního stupně a které odvolací soud považoval za správné) souhlasit též s poukazem žalobkyně na postoj žalovaného, který po oznámení žalobkyni ze dne 16. 3. 2003, že výše uvedenými funkcemi nebude pověřena, „jí současně za dosavadní činnost poděkoval“, zatímco „nyní v řízení argumentoval zásadním porušením pracovních povinností žalobkyní při kontrole zavazadel posádky dne 22. 2. 2003 jako důvodem pro další nepověření“.

Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud rovněž dovodil, že „písemnou omluvu žalovaného žalobkyni lze považovat za postačující a nárok žalobkyně na zaplacení nemajetkové újmy za neopodstatněný“, a to s ohledem na skutečnost, že žalobkyně byla funkcemi instruktora CC a pozemního instruktora provozovatele v průběhu tohoto řízení znovu pověřena, a protože nebylo prokázáno, že by v souvislosti s nerovným zacházením se žalobkyní došlo též ke značnému snížení její vážnosti a důstojnosti na pracovišti. Vycházel přitom ze zjištění, že žalobkyně, která zásah do těchto osobnostních práv spatřovala v tom, že se o ní hovořilo jako o osobě, která „kradla“, a že zaměstnancům musela vysvětlovat, k čemu došlo, před soudem prvního stupně „sama vypověděla, že po provedené kontrole dne 22. 2. 2003 se chování jejích kolegů vůči ní nijak nezměnilo“. Jestliže „s námitkou, že v případě některých z nich tomu bylo jinak, přišla po poučení podle ustanovení § 119 a o. s. ř. až v odvolacímu řízení“, pak podle názoru odvolacího soudu k tomuto tvrzení již přihlížet nelze, nehledě k tomu, že „v kladném smyslu o její osobě vypovídali nejenom svědci, které sama navrhla, ale např. i svědkyně Nuttal uvedla, že si její práce vážila“, svědkyně Vinklerová (vedoucí palubních průvodčí) „ji hodnotila rovněž kladně“, stejně tak jako svědek Ing. Sedláček, který považoval postup žalovaného za nekorektní. Za správné odvolací soud považoval i závěry soudu prvního stupně, že z obsahu jednotlivých změn pracovní smlouvy žalobkyně „nelze dovodit, že žalovaný porušil povinnost přidělovat žalobkyni práci ve funkci instruktora CC a pozemního instruktora provozovatele po skončení pověření v požadovaném období“, a že za tohoto stavu, kdy – jak odvolací soud zdůraznil - „na pověření uvedenými funkcemi neměla žalobkyně zákonný nárok, nešlo o překážky na straně zaměstnavatele“, kdy uvedené funkce žalobkyně „skutečně nevykonávala“, a kdy „odpovědnost žalovaného za nerovné zacházení se žalobkyní v přístupu k uvedeným funkcím byly v napadeném rozsudku vyřešeny omluvou“, není opodstatněný ani nárok žalobkyně na náhradu škody, která podle jejího názoru spočívala v ušlém příplatku, který „nepobírala proto, že žalovaný porušil povinnost rovného zacházení se žalobkyní pověřit ji uvedenými funkcemi“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do části jeho potvrzujícího výroku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vyslovila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o tom, že žalobkyni nenáleží požadovaná náhrada nemajetkové újmy v penězích s ohledem na skutečnost, že důstojnost a vážnost žalobkyně na pracovišti nebyla vážným způsobem narušena. Zdůraznila, že své tvrzení o tom, že po provedené kontrole dne 22. 2. 2003 „se její vztahy s některými kolegy změnily, někteří se jí vyhýbají, nemluví s ní, jsou podezíraví atd.“, uvedla již při jednání u soudu prvního stupně dne 10. 9. 2008, a že se tedy nejedná „o žádnou nově tvrzenou skutečnost a soud k ní měl při svém rozhodování přihlížet“. Dovolatelka „vždy výše uvedené tvrdila“ s tím, že jí bylo značně nepříjemné až trapné vysvětlovat své stanovisko kolegům a nadřízeným, kteří se jí neustále vyptávali. Atmosféru na pracovišti po provedené kontrole a pověsti, které se z viny žalovaného u zaměstnanců šířili, „jasně potvrdili“ ve svých výpovědích svědkové paní D., paní M., pan S., pan M.r a částečně i pan K.. Připustila, že někteří svědkové sice vypovídali tak, že si žalobkyně vážili, avšak podle jejího názoru je třeba uvážit, že se jednalo o nadřízené žalobkyně, „kteří by před soudem asi ani nemohli vypovídat jinak, když zejména uvážíme, že svědkyně N. a pan K. byli právě ty osoby, jejichž jednání jménem zaměstnavatele bylo soudem uznáno jako nesprávné, nerovné vůči ostatním zaměstnancům a dovolatelku poškozující“. Z výpovědi paní D., paní M., pana S., pana M. a částečně i pana K. je však podle názoru dovolatelky „evidentní, že chování některých zaměstnanců k dovolatelce se změnilo závažnou měrou“. V této souvislosti není podle jejího mínění bez vlivu ani skutečnost, že spor mezi účastníky probíhal dlouhou dobu, která „v některém ohledu vyostřené vztahy mezi dovolatelkou a jejími kolegy otupila, v některém naopak prohloubila poškození pověsti dovolatelky na pracovišti“.

Ve vztahu k nároku na náhradu škody dovolatelka namítala, že nerovným zacházením se zaměstnancem může zaměstnanci vzniknout vedle nemajetkové újmy (kterou lze řešit omluvou, případně finančním zadostiučiněním) též majetková újma, „která musí být posuzována jako náhrada škody dle obecných pravidel“. V daném případě se žalobkyně „cítí poškozena“ tím, že jí žalovaný „svým nerovným zacházením neumožnil zvýšit si výdělek tím, že jí neumožnil oproti jiným zaměstnancům vykonávat druh práce (neprodloužil výkon tohoto druhu práce), za který by jí náležel příplatek“. Dovolatelka to považuje „za svou majetkovou újmu, která jí vznikla v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalovaného zacházet se všemi zaměstnanci rovně, poskytovat jim stejné příležitosti výdělku a vzdělání“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů „v části napadených výroků“ zrušil a aby věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci potvrzen. Protože dovolání žalobkyně není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno), může být jeho přípustnost založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o. s. ř.].

Protože rozsudkem odvolacího soudu bylo v dovoláním napadené části rozhodnuto o dvou samostatných nárocích žalobkyně se samostatným skutkovým základem, a to o nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč a o nároku na náhradu škody ve výši 63.121,- Kč, je třeba přípustnost dovolání žalobkyně ve vztahu k jednotlivým nárokům posuzovat z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. samostatně.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Vzhledem k tomu, že - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, nejsou dovolatelem uplatněné dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura).

Předmětem dovolacího řízení jsou nároky žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč a na náhradu škody ve výši 63.121,- Kč. Za právní důvod vzniku těchto nároků žalobkyně považovala diskriminační jednání žalovaného, který „porušil svým přístupem k ní zásadu rovného zacházení se zaměstnanci“, značné snížení důstojnosti a vážnosti žalobkyně na pracovišti „zejm. vzhledem ke vztahu žalobkyně k ostatním zaměstnancům“ a vznik majetkové újmy (škody) na straně žalobkyně spočívající v ušlém příplatku za výkon práce instruktora CC a pozemního instruktora provozovatele výši 3.713,- Kč měsíčně za období od 1.9.2003 do února 2005, ve kterém byl žalobkyni výkon uvedených funkcí odepřen „v rozporu s rovným zacházením se všemi zaměstnanci“.

Diskriminace je v pracovních věcech charakterizována jako jednání (v komisivní nebo omisivní podobě) zaměstnavatele nebo potencionálního (budoucího) zaměstnavatele, které směřuje přímo nebo nepřímo (prostřednictvím zdánlivě neutrálních úkonů) ke znevýhodnění jednoho nebo i více zaměstnanců nebo potencionálních (budoucích) zaměstnanců ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele, jehož pohnutkou (motivem) jsou zákonem stanovené diskriminační důvody (srov. 1 odst. 4, 5, 6, 7 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006 – dále jen „zák. práce“).

Dojde-li v pracovněprávních vztazích k diskriminaci, má zaměstnanec právo se po zaměstnavateli domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminace, aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění nebo aby mu byla poskytnuta náhrada nemajetkové újmy v penězích (srov. § 7 odst. 4 a 5 zák. práce), popř. aby mu byla nahrazena škoda (§ 187 odst. 1 a 2 zák. práce). Náhrada nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 7 odst. 5 zák. práce (jejíž výše závisí na soudu - srov. § 7 odst. 6 zák. práce) přitom stíhá zaměstnavatele tehdy, jestliže vedle diskriminace (znevýhodnění zaměstnance oproti jiným zaměstnanců, jehož pohnutkou byly diskriminační důvody) byla současně ve značné míře snížena důstojnost zaměstnance nebo jeho vážnost na pracovišti. Předpokladem vzniku nároku zaměstnance na náhradu nemajetkové újmy v penězích je tudíž nejen kladný závěr o tom, že zaměstnanec byl jednáním zaměstnavatele znevýhodněn ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele a že pohnutkou (motivem) k jednání zaměstnavatele byly zákonem stanovené diskriminační důvody (tuto skutečnost, je-li zaměstnancem tvrzena, má soud za prokázanou, ledaže zaměstnavatel bude tvrdit a prostřednictvím důkazů prokáže nebo za řízení jinak vyplyne, že vůči svým zaměstnancům neporušil zásadu rovného zacházení), ale i (za předpokladu, že nebylo postačující zjednání nápravy podle ustanovení § 7 odst. 4 zák. práce) zjištění, že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostního práva zaměstnance na lidskou důstojnost, chráněného rovněž ustanovením § 11 obč. zák a jako základní lidské právo též článkem 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článkem 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Za ponižování lidské důstojnosti je přitom třeba považovat jednání, které je zaměstnancem, jehož se týká, oprávněně vnímáno jako nevítané, nevhodné nebo urážlivé a jehož záměr nebo důsledek vede ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo k vytváření nepřátelského, ponižujícího nebo zneklidňujícího prostředí na pracovišti. Uvedené závěry, které dovolací soud již dříve zaujal a k nimž se i nadále hlásí, jsou obsaženy například v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 7. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2875/2007, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 21 Cdo 246/2008.

Žalobkyně však ve svém dovolání právní posouzení věci soudy z hlediska otázky předpokladů vzniku nároku zaměstnance na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 7 odst. 5 zák. práce nezpochybňuje. V dovolání sice uvedla, že uplatňuje též dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že ve vztahu k tomuto nároku toliko podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, a nesouhlasí s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jejích námitek, jimiž odůvodňuje opodstatněnost nároku na „finanční zadostiučinění“ za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni diskriminačním jednáním žalovaného, je polemika s výsledky dokazování a s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval za správné) hodnotil provedené důkazy (uvádí-li žalobkyně výčet svědků, kteří „jasně potvrdili“ změnu chování zaměstnanců k dovolatelce, a namítá-li, že nadřízení žalobkyně v rámci svých svědeckých výpovědí „ani nemohli vypovídat jinak, když zejména uvážíme, že svědkyně Nuttal a pan Krejčí byli právě ty osoby, jejichž jednání jménem zaměstnavatele bylo soudem uznáno jako nesprávné, nerovné vůči ostatním zaměstnancům a dovolatelku poškozující“), a také skutečnost, že dovolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné, jestliže namítá, že mnohaletý spor mezi účastníky „v některém ohledu vyostřené vztahy mezi dovolatelkou a jejími kolegy otupil, v některém naopak prohloubil poškození pověsti dovolatelky na pracovišti“. Žalobkyně současně na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů [že „nebylo prokázáno, že by důstojnost nebo vážnost žalobkyně na pracovišti byla značně snížena“, jestliže „v kladném smyslu o její osobě vypovídali nejenom svědci (spoluzaměstnanci), které sama navrhla…“], v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že po kontrole provedené dne 22. 2. 2003 „se chování některých zaměstnanců k dovolatelce změnilo závažnou měrou“ a že „vážnost dovolatelky jako zaměstnankyně a její pověst na pracovišti byly sníženy značnou měrou“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (o opodstatněnosti nároku žalobkyně na „finanční zadostiučinění“). Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.

Protože zmíněné námitky žalobkyně nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale jen dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé, jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč, nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně v této části - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

V rámci rozhodování o opodstatněnosti uplatněného nároku žalobkyně na náhradu škody ve výši 63.121,- Kč řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – právní otázku předpokladů vzniku nároku na náhradu majetkové újmy (škody) způsobené zaměstnanci diskriminačním jednáním zaměstnavatele. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu ve všech souvislostech řešena, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. provedeném bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání směřující proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto nároku žalobkyně na náhradu škody ve výši 63.121,- Kč, je důvodné.

Opodstatněnost nároku žalobkyně na náhradu škody je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že tento nárok je požadován od 1. 9. 2003 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2003, tedy přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.

Jak bylo uvedeno již výše, dojde-li v pracovněprávních vztazích k diskriminaci, má zaměstnanec právo se po zaměstnavateli domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminace, aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění nebo aby mu byla poskytnuta náhrada nemajetkové újmy v penězích (srov. § 7 odst. 4 a 5 zák. práce), popř. aby mu byla nahrazena škoda (§ 187 odst. 1 a 2 zák. práce). V projednávané věci soudy obou stupňů učinily z výsledků provedeného dokazování shodný závěr o tom, že žalovaný jednal vůči žalobkyni diskriminačně („porušil svou povinnost zajišťovat rovné zacházení se zaměstnanci“), jestliže k žalobkyni „nepřistupoval stejně jako k ostatním palubním průvodčím v pozici jako žalobkyně a nedal jí (od 1. 9. 2003) příležitost dosáhnout funkčního postupu v zaměstnání spočívající ve výkonu práce instruktor a inspektor“.

Za tohoto stavu tudíž nelze sdílet názor odvolacího soudu o tom, že „odpovědnost žalovaného za nerovné zacházení se žalobkyní v přístupu k uvedeným funkcím byla v napadeném rozsudku soudu prvního stupně vyřešena písemnou omluvenkou“, aniž by se - s ohledem na žalobkyní tvrzené skutečnosti o vzniku majetkové újmy - zabýval tím, zda v projednávané věci nebyly splněny předpoklady obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 187 odst. 1 a 2 zák. práce.

Podle ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti pravidlům slušnosti a občanského soužití.

Podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem (§ 9 a 10 zák. práce).

Obě citovaná ustanovení upravují tzv. obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci. Předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu však upravují rozdílně. Podle ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jestliže příčinou škody bylo porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti pravidlům slušnosti a občanského soužití. Okolnost, zda právní povinnosti porušil nebo úmyslně jednal proti pravidlům slušnosti a občanského soužití zaměstnavatel, zaměstnanec jednající jeho jménem nebo jiná osoba bez jakéhokoliv vztahu k zaměstnavateli, zde není významná; rozhodující je, že ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Naproti tomu podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla i jinak než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to za předpokladu, že ke škodě došlo následkem porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele ze strany zaměstnanců jednajících ve smyslu ustanovení § 9 a 10 zák. práce jeho jménem
nebo přímo samotným zaměstnavatelem - fyzickou osobou.

V posuzovaném případě je zřejmé, že žalovaný nemůže žalobkyni odpovídat za škodu podle ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce, neboť žalobkyně se domáhá peněžitého plnění, které jí ušlo z důvodu diskriminačního jednání ze strany zaměstnavatele (resp. jeho zaměstnanců jednajících jeho jménem), který vůči ní porušil svou povinnost podle ustanovení § 1 odst. 3 zák. práce zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, a je tedy vyloučeno, aby se jednalo o škodu vzniklou při plnění pracovních úkolů či v přímé souvislosti s ním. Odpovědnost za škodu v této věci však může být založena podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle tohoto ustanovení jsou - jak vyplývá z výše uvedeného - porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho jménem nebo zaměstnavatelem - fyzickou osobou, vznik škody a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody. V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.

V posuzovaném případě – jak se podává z obsahu žaloby - žalobkyně tvrdí, že jí vznikla škoda ve výši příplatku za výkon práce instruktora CC a pozemního instruktora ve výši 3.713,- Kč měsíčně za období od 1. 9. 2003 do února 2005, který pozbyla v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného (resp. zaměstnanců žalovaného jednajících jeho jménem), který se vůči žalobkyni dopustil diskriminace (porušení zásady rovného zacházení se zaměstnanci), jestliže jí od 1. 9. 2003 neumožnil výkon práce instruktora CC a pozemního instruktora, který byl jinak žalobkyni „pravidelně každý rok prodlužován“.

Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že zaměstnanci, kteří jménem zaměstnavatele (§ 9 a 10 zák. práce) rozhodují o tom, zda jiný zaměstnanec bude vykonávat určitý (lépe placený) druh práce i v nadcházejícím období, jsou povinni v rámci svého úsudku nepřistupovat k tomu zaměstnanci diskriminačně a dodržovat vůči němu zásadu rovného zacházení, neboť jen takovým postupem mohou řádně splnit své povinnosti zaměstnanců uložené jim ustanovením § 73 odst. 1 písm. c) zák. práce. Jestliže tedy v projednávané věci bylo soudy zjištěno, že se zaměstnanci jednající jménem žalovaného v rámci svého rozhodování o tom, zda žalobkyni bude od 1. 9. 2003 na další rok prodloužen výkon práce instruktora CC a pozemní instruktora provozovatele, dopustili diskriminace, je odůvodněn závěr, že tímto jednáním porušili svou právní povinnost v rámci plnění úkolů zaměstnavatele. V případě, že žalobkyni vznikla následkem porušení této právní povinnosti škoda tím, že pozbyla příplatek vyplácený za práci instruktora CC a pozemního instruktora provozovatele, který by jí jinak – nebýt porušení této povinnosti – v nadcházejícím období jednoho roku náležel, je žalovaný povinen tuto škodu žalobkyni nahradit. Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – však veden nesprávným právním názorem se věcí z tohoto pohledu nezabýval. Jeho právní posouzení věci ve vztahu k požadované náhradě škody ve výši 63.121,- Kč proto zatím nemůže obstát.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé, jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na náhradu škody ve výši 63.121,- Kč s úroky z prodlení, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto v tomto rozsahu (a v souvisejícím výroku o nákladech řízení) podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1, část věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-