// Profipravo.cz / Zánik pracovního poměru 24.07.2018
Rozhodné období pro určení výše plnění zaměstnavatele z konkurenční doložky
Rozhodným obdobím pro určení výše peněžitého vyrovnání z konkurenční doložky podle § 310 odst. 1 zákoníku práce je kalendářní čtvrtletí předcházející měsíci, ve kterém zaměstnanec začal svůj závazek z konkurenční doložky plnit, nikoli kalendářní čtvrtletí, které předchází skončení pracovního poměru.
Jestliže v projednávané věci zaměstnanec mohl začít svůj závazek plnit nejdříve poté, co skončil jeho pracovní poměr dne 31. 12. 2014, tedy dne 1. 1. 2015, nárok na peněžité vyrovnání mu mohl vzniknout nejdříve v měsíci lednu 2015. Rozhodným obdobím pro zjištění průměrného měsíčního výdělku zaměstnance pro určení výše peněžitého vyrovnání příslušejícího mu za splnění jeho závazku z konkurenční doložky je proto kalendářní čtvrtletí předcházející plnění závazku, tedy čtvrté čtvrtletí 2014.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5432/2017, ze dne 24. 4. 2018
Dotčené předpisy:
§ 310 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 9. 2015
§ 353 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 9. 2015
§ 354 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 9. 2015
§ 354 odst. 2 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 9. 2015
§ 601 odst. 2 o. z. ve znění do 29. 12. 2016
Kategorie: zánik pracovního poměru; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 31. 7. 2015 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 554 400 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 1. 6. 2015 do zaplacení a 549 608 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 16. 2. 2015 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl u žalovaného zaměstnán od 1. 8. 1985 do 31. 12. 2014, že jeho pracovní poměr skončil na základě dohody o skončení pracovního poměru ze dne 8. 12. 2014 a že žalovaný jednak bez jakékoli opory v právních či jiných předpisech nebo ujednání účastníků zkrátil roční prémii žalobce za rok 2014 o 554 400 Kč a jednak při výplatě peněžitého vyrovnání z konkurenční doložky zkrátil žalobce o 549 608 Kč za každý měsíc trvání konkurenční doložky, neboť použil nesprávný průměrný měsíční hrubý výdělek žalobce ve výši 222 710 Kč namísto správné výše 772 318 Kč. Uvedl, že žalovaný určil „podmínky prémiování“ žalobce za rok 2014 v dokumentu nazvaném „Prémiový příslib 2014“, že způsob výpočtu roční prémie byl určen zcela konkrétně, a konkrétní výše roční prémie tak byla pouze aritmetickým výpočtem, že žalovaný potvrdil nárok žalobce na roční prémii v čl. 10 dohody o skončení pracovního poměru, avšak v květnu 2015 byla žalobci vyplacena roční prémie v redukované výši 976 800 Kč namísto plné výše 1 531 200 Kč, a že jej žalovaný informoval dopisem ze dne 12. 5. 2015, že důvodem pro redukci roční prémie byly negativní výsledky projektů na divizi Pozemní stavitelství východ. Redukci roční prémie o 554 400 Kč žalobce považuje za neoprávněnou, účelovou a provedenou v rozporu s právními předpisy, „Prémiovým příslibem 2014“ a dohodou o skončení pracovního poměru, neboť z „Prémiového příslibu 2014“ jednoznačně vyplývá, že se jedná o nárokovou složku mzdy a že výše roční prémie se odvíjí od výsledků divize Pozemní stavitelství západ, nikoli východ, a žalovaný dal v dohodě o skončení pracovního poměru jednoznačně najevo, že žádné skutečnosti odůvodňující redukci roční prémie neexistují. Dále uvedl, že dne 1. 1. 2012 uzavřel s žalovaným dohodu o konkurenční doložce, na jejímž základě se zavázal po dobu šesti měsíců ode dne skončení pracovního poměru nekonkurovat žalovanému, že svůj závazek zcela splnil, když v období od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2015 nevykonával žádnou výdělečnou činnost, která by mohla být považována za odporující konkurenční doložce, avšak žalovaný mu vyplatil za každý měsíc částku nižší, než jaká odpovídala jeho průměrnému měsíčnímu výdělku za čtvrté čtvrtletí 2014, neboť do výpočtu nezahrnul mimořádnou odměnu ve výši 1 336 260 Kč, která byla žalobci poskytnuta žalovaným v souladu s čl. 2 a 3 dohody o skončení pracovního poměru za výkon práce – předání všech jeho agend při skončení pracovního poměru - spolu se mzdou za prosinec 2014.
Žalovaný zejména namítal, že roční prémie žalobce je nenárokovou složkou mzdy, že okolnost, zda a v jaké výši žalobce prémii obdrží, závisela na zhodnocení dosažených pracovních výsledků na základě úvahy příslušného nadřízeného vedoucího zaměstnance, jehož rozhodnutí mělo konstitutivní význam, že nepříznivý výsledek divize Pozemní stavitelství východ, který byl důvodem pro snížení výše roční prémie žalobce, byl dán především díky výsledkům projektů z doby existence jednotné divize Pozemní stavitelství, kterou do března 2014 řídil jako výkonný ředitel žalobce a nesl za ni odpovědnost, a že rozhodným obdobím pro výpočet průměrného výdělku žalobce pro účely vyrovnání z konkurenční doložky je třetí čtvrtletí 2014, neboť končí-li pracovní poměr ve 24:00 dne 31. 12., závazek z konkurenční doložky vzniká ve smyslu ustanovení § 601 odst. 2 občanského zákoníku v tentýž okamžik, a proto již z povahy věci nemůže být za rozhodné období pro výpočet průměrného výdělku bráno období, do kterého spadá rozhodná skutečnost, ve vztahu k níž se průměrný výdělek zjišťuje. Dodal, že částka 1 336 260 Kč nebyla vázána na jakýkoli bezprostřední pracovní výkon ze strany žalobce, ale jednalo se o „nemzdové“ plnění – odchodné, jímž žalovaný žalobce „vyplácel z pracovního poměru“.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 31. 10. 2016 č. j. 10 C 166/2015-121 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 110 449 Kč k rukám advokátky JUDr. Jany Felixové. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že žalobce pracoval u žalovaného (jeho právního předchůdce) ode dne 1. 8. 1985, v roce 2014 jako výkonný ředitel divize Pozemní stavitelství, od 1. 5. 2014 – po rozdělení divize Pozemní stavitelství na divizi Pozemní stavitelství západ a Pozemní stavitelství východ – jako ředitel divize Pozemní stavitelství západ a od 16. 10. 2014 jako senior poradce divize Pozemní stavitelství západ, že dne 1. 1. 2012 sjednal s žalovaným konkurenční doložku, v níž se zavázal po dobu šesti měsíců po skončení pracovního poměru nevykonávat výdělečnou činnost, která by byla shodná s předmětem činnosti žalovaného nebo která by měla mít soutěžní povahu, neodlákat zákazníky ani zaměstnance žalovaného, nevyjadřovat se o žalovaném či o své činnosti u něj a žalovaný se zavázal poskytnout žalobci peněžité vyrovnání ve výši průměrného měsíčního výdělku za každý měsíc plnění závazků, že žalobce měl na základě „Prémiového řádu“ účinného od 20. 3. 2013 a individuálního „Prémiového příslibu 2014“ (na který v případě žalobce „Prémiový řád“ odkazoval) možnost získat roční prémie při alespoň částečném splnění vymezených finančních ukazatelů a redukčních faktorů, že v „Prémiovém příslibu 2014“ je popsán konkrétní způsob výpočtu prémie a je stanoveno, že výše roční prémie může být v odůvodněných případech upravena na základě rozhodnutí Výboru pro odměňování nebo rozhodnutí statutárního ředitele žalovaného, že dne 8. 12. 2014 se žalobce a žalovaný dohodli jednak na rozvázání pracovního poměru k 31. 12. 2014 a jednak na výplatě mimořádné odměny ve výši 1 336 260 Kč po skončení pracovního poměru v nejbližším výplatním termínu, kterou podmínili řádným předáním agend žalobcem nejpozději do 12. 12. 2014, a že se nejednalo o odměnu za vykonanou práci, ale o kompenzaci pro žalobce, kterou si vymínil jako podmínku pro uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru. V dohodě o rozvázání pracovního poměru dále uvedli, že vyplácení roční prémie se i po rozvázání pracovního poměru řídí „Prémiovým řádem“ a „Prémiovým příslibem 2014“ a že žalovaný je s dosavadní prací žalobce spokojen a k 8. 12. 2014 mu nejsou známy důvody pro redukci roční prémie podle čl. 1 „Prémiového příslibu 2014“. Žalovaný žalobci vyplatil mimořádnou odměnu ve výši 1 336 260 Kč v lednu 2015 (vedle měsíční mzdy za prosinec 2014), roční prémii za rok 2014 ve výši 976 800 Kč v květnu 2015 (vypočtenou prémii ve výši 1 531 200 Kč podle čl. 1 „Prémiového příslibu 2014“ zkrátil rozhodnutím statutárního ředitele v souladu s čl. 3 „Prémiového příslibu 2014“ o 554 400 Kč z důvodu negativních výsledků projektů v divizi Pozemní stavitelství východ, za jejichž realizaci nesl žalobce do rozdělení divize Pozemní stavitelství odpovědnost) a peněžité vyrovnání z konkurenční doložky ve výši 222 710 Kč měsíčně. Z obsahu „Prémiového řádu“ a „Prémiového příslibu 2014“ dovodil, že přiznání roční prémie a její výše byla závislá na zvláštním rozhodnutí zaměstnavatele, že prémie mohla, ale nemusela být přiznána, a po výpočtu mohla být její výše zaměstnavatelem dále upravena, a že se proto jedná o nenárokovou složku mzdy, na kterou žalobci náležel nárok až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele, a soudu nepřísluší posuzovat, zda bylo správné prémii vzhledem k výsledkům divize Pozemní stavitelství východ snížit. Dále dospěl k závěru, že pro výpočet výše peněžitého plnění z konkurenční doložky je rozhodným obdobím čtvrté čtvrtletí 2014, neboť došlo-li k rozvázání pracovního poměru dne 31. 12. 2014, pracovní poměr zanikl ve 24:00 hodin dne 31. 12. 2014 a práva a povinnosti z konkurenční doložky vznikly v 00:00 hodin dne 1. 1. 2015, a že vzhledem k tomu, že částku 1 336 260 Kč nepokládá soud prvního stupně za peněžité plnění poskytnuté za práci (nezahrnuje se do hrubé mzdy zúčtované žalobci k výplatě v rozhodném období), průměrný výdělek žalobce činil v rozhodném období 218 542,65 Kč, a žalovaný tak platil žalobci peněžité vyrovnání ve vyšší výši, než byl povinen.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 6. 2017 č. j. 62 Co 90/2017-172 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 31 557 Kč k rukám advokátky JUDr. Jany Felixové. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že prémie, která byla žalobci vyplacena na základě „Prémiového řádu“ a „Prémiového příslibu 2014“, je mzdovou složkou, na kterou žalobci vznikl nárok až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele, neboť byla sjednána jako fakultativní složka mzdy, a že žalobci tak vznikl nárok pouze na tu část prémie, která mu byla žalovaným přiznána a již vyplacena. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že rozhodným obdobím pro výpočet průměrného výdělku žalobce je v souladu s ustanovením § 601 občanského zákoníku třetí čtvrtletí 2014, ve kterém se jeho příjem nenavyšoval o žádnou mimořádnou odměnu či jinou jednorázovou platbu od zaměstnavatele. Dodal, že i kdyby se vycházelo ze čtvrtého čtvrtletí 2014 jako rozhodného období pro výpočet, nebylo by možné částku 1 336 260 Kč zahrnout do průměrného výdělku žalobce, neboť se nejednalo o odměnu za vykonanou práci ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 zákoníku práce. Uvedl, že výpovědí svědka J. D. bylo vyvráceno tvrzení žalobce, že uvedená odměna byla sjednána za pracovní úkol (předání agendy v termínu do 12. 12. 2014), že tuto částku navrhl J. D. při sjednání dohody tak, aby „pokryla pětinásobek průměrného měsíčního výdělku žalobce a byla navíc doplněna o jeden měsíční výdělek za nečerpanou výpovědní dobu“, a že tímto požadavkem žalobce podmiňoval sjednání dohody o rozvázání pracovního poměru.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvádí, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda se jedná o mzdové plnění, které se započítává do hrubé mzdy pro výpočet průměrného výdělku zaměstnance, dohodnou-li se zaměstnanec a zaměstnavatel na splnění konkrétních pracovních úkolů spočívajících v předání pracovní agendy v souvislosti s ukončením pracovního poměru zaměstnance a sjednají-li si za splnění těchto pracovních úkolů odměnu, a namítá, že odměna ve výši 1 336 260 Kč byla mzdovým plněním a jako taková měla být zohledněna při výpočtu průměrného výdělku žalobce, že metoda stanovení výše odměny nemůže popírat skutečnost, že je poskytována za práci, že žalovaný se snažil označit odměnu jako plnění nemzdového charakteru až v průběhu tohoto sporu, kdy si uvědomil důsledky této skutečnosti, a že není možné, aby odvolací soud volil právní výklad, který by šel k tíži a v neprospěch zaměstnance (§ 18 zákoníku práce). Má za to, že v případě nároku zaměstnance na peněžité vyrovnání z konkurenční doložky v souvislosti se skončením pracovního poměru ke konci kalendářního čtvrtletí se použije pro účely výpočtu průměrného výdělku zaměstnance jako rozhodné období poslední kalendářní čtvrtletí, kdy je zjistitelný průměrný výdělek, že smyslem a účelem peněžitého vyrovnání z konkurenční doložky je kompenzace nemožnosti zaměstnance si po dohodnutou dobu vydělávat na živobytí, cílem je proto zachování stejného příjmu zaměstnance po skončení pracovního poměru, a že v daném případě je na místě vycházet z průměrného výdělku zjištěného za poslední (čtvrté) čtvrtletí trvání pracovního poměru žalobce k žalovanému. Dodává, že na tomto závěru nic nemění ani ustanovení § 601 občanského zákoníku, neboť toto ustanovení se nepoužije, vyžaduje-li to povaha právního případu, a proto musí být vykládáno v souladu se smyslem a účelem relevantních právních vztahů. Dovolatel dále namítá, že splnil cíle stanovené za rok 2014, a měl mu tak vzniknout nárok na vyplacení roční prémie v plné výši, že stanovil-li žalovaný, že může ke krácení prémie přistoupit pouze ve zvlášť odůvodněných případech, nepostačí samotná existence jakéhokoli důvodu a soud se musí důvody pro krácení detailně zabývat a vyhodnotit, zda představovaly kvalifikovaný důvod pro krácení prémie, a že žádné objektivní důvody pro krácení roční prémie dány nebyly. Uzavírá, že krácení roční prémie ze strany žalovaného je nutné chápat jako nepoctivé jednání či jednání v rozporu s dobrými mravy. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl pro nedostatek dovolacích důvodů. Uvedl (mimo jiné), že předmětem dovolacího řízení nemůže být přezkoumávání skutkových závěrů učiněných nižšími soudy, že dovolací důvod se může týkat pouze otázky hmotného nebo procesního práva, která souvisí se zjištěnými skutkovými okolnostmi věci, a že považuje rozhodnutí soudu prvního stupně i rozhodnutí soudu odvolacího za správná.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že žalobce pracoval u žalovaného (jeho právního předchůdce) od 1. 8. 1985 do 31. 12. 2014, že dne 1. 1. 2012 sjednal s žalovaným konkurenční doložku, v níž se zavázal po dobu šesti měsíců po skončení pracovního poměru nevykonávat výdělečnou činnost, která by byla shodná s předmětem činnosti žalovaného nebo která by měla mít soutěžní povahu, neodlákat zákazníky ani zaměstnance žalovaného, nevyjadřovat se o žalovaném či o své činnosti u něj a žalovaný se zavázal poskytnout žalobci peněžité vyrovnání ve výši průměrného měsíčního výdělku za každý měsíc plnění závazků, že žalobce měl na základě „Prémiového řádu“ účinného od 20. 3. 2013 a „Prémiového příslibu 2014“ možnost získat roční prémie při alespoň částečném splnění vymezených finančních ukazatelů a redukčních faktorů, že v čl. 1 „Prémiového příslibu 2014“ je popsán konkrétní způsob výpočtu prémie a v čl. 3 je stanoveno, že výše roční prémie může být v odůvodněných případech upravena na základě rozhodnutí Výboru pro odměňování nebo rozhodnutí statutárního ředitele žalovaného, že se dne 8. 12. 2014 žalobce a žalovaný dohodli jednak na rozvázání pracovního poměru k 31. 12. 2014 a jednak na výplatě mimořádné odměny ve výši 1 336 260 Kč po skončení pracovního poměru v nejbližším výplatním termínu, kterou podmínili řádným předáním agend žalobcem nejpozději do 12. 12. 2014, a že se nejednalo o odměnu za vykonanou práci, ale o kompenzaci žalobce, kterou si vymínil jako podmínku pro uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru. V dohodě o rozvázání pracovního poměru dále uvedli, že vyplácení roční prémie se i po rozvázání pracovního poměru řídí „Prémiovým řádem“ a „Prémiovým příslibem 2014“ a že žalovaný je s dosavadní prací žalobce spokojen a k 8. 12. 2014 mu nejsou známy důvody pro redukci roční prémie podle čl. 1 „Prémiového příslibu 2014“. Žalovaný žalobci vyplatil mimořádnou odměnu ve výši 1 336 260 Kč v lednu 2015 (vedle měsíční mzdy za prosinec 2014), roční prémii za rok 2014 ve výši 976 800 Kč v květnu 2015 (vypočtenou prémii podle čl. 1 „Prémiového příslibu 2014“ ve výši 1 531 200 Kč zkrátil rozhodnutím statutárního ředitele podle čl. 3 „Prémiového příslibu 2014“ o 554 400 Kč z důvodu negativních výsledků projektů v divizi Pozemní stavitelství východ, za jejichž realizaci nesl žalobce do rozdělení divize Pozemní stavitelství odpovědnost) a peněžité vyrovnání z konkurenční doložky ve výši 222 710 Kč měsíčně.
Závěr soudů, že roční prémie za rok 2014 byla sjednána jako fakultativní složka mzdy, na kterou žalobci nenáležel právní nárok automaticky při splnění určených předpokladů, ale až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele, které bylo v případě žalobce vydáno s tím, že roční prémie bude vyplacena ve výši 976 800 Kč, a že soudu nepřísluší vyhodnocovat argumentaci zaměstnavatele, kterou použil při odůvodnění stanovení výše prémie, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004 sp. zn. 21 Cdo 537/2004, který byl uveřejněn pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2007 sp. zn. 21 Cdo 2654/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011 sp. zn. 21 Cdo 810/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3167/2013). Vzhledem k tomu, že konečná výše roční prémie žalobce byla - jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů - závislá na rozhodnutí žalovaného (na tom, zda jeho příslušný orgán shledá důvody k úpravě výše vypočtené roční prémie), jednalo se o nenárokovou (fakultativní) složku mzdy, a žalobci proto nárok na vyšší částku prémie, než která mu byla na základě rozhodnutí žalovaného vyplacena, nevznikl. V tom, že žalovaný (jeho statutární ředitel) v souladu s „Prémiovým příslibem 2014“ rozhodl o zkrácení vypočtené roční prémie o cca jednu třetinu z důvodu negativních výsledků projektů v divizi Pozemní stavitelství východ, za jejichž realizaci nesl žalobce do rozdělení divize Pozemní stavitelství k 1. 5. 2014 odpovědnost, nelze spatřovat jednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy (k otázce výkonu práv v rozporu s dobrými mravy srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1582/2012). Protože není důvod, aby uvedené právní otázky byly posouzeny jinak, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení 554 400 Kč s příslušenstvím jako doplatku roční prémie, podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je i závěr odvolacího soudu, že mimořádnou odměnu ve výši 1 336 260 Kč sjednanou v dohodě účastníků o rozvázání pracovního poměru ze dne 8. 12. 2014 nelze zahrnout do průměrného výdělku žalobce pro výpočet výše peněžitého plnění žalovaného z konkurenční doložky, neboť se nejednalo o odměnu za vykonanou práci ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 zákoníku práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2671/2003, který byl uveřejněn pod č. 118 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, a v něm vyjádřený právní názor, že pro závěr, zda peněžité plnění zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období náleží do základu pro výpočet průměrného výdělku, není rozhodující, jak je takové plnění označeno; podstatná je okolnost, zda jde o peněžité plnění poskytované zaměstnanci za práci, a nikoli o další plnění poskytované zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním). Zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění, která byla pro toto právní posouzení věci soudy rozhodující (že mimořádná odměna ve výši 1 336 260 Kč nebyla odměnou za vykonanou práci, ale kompenzací žalobce, kterou si vymínil jako podmínku pro uzavření dohody o skončení pracovního poměru), a předestírá-li jiné skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od soudů odlišné právní posouzení věci (že mimořádná odměna ve výši 1 336 260 Kč byla sjednána za splnění konkrétních pracovních úkolů spočívajících v předání pracovní agendy v souvislosti s ukončením pracovního poměru žalobce, a že se proto jedná o mzdové plnění, které se započítává do hrubé mzdy pro výpočet průměrného výdělku žalobce), uplatnil tím jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.; takové námitky nejsou způsobilé k založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
V části týkající se peněžitého plnění z konkurenční doložky sjednané mezi žalobcem a žalovaným závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, jaké rozhodné období se použije pro zjištění průměrného měsíčního výdělku zaměstnance pro určení výše plnění zaměstnavatele z konkurenční doložky. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není v uvedené části opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá doplatku peněžitého plnění z konkurenční doložky za leden 2015 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 377/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb., č. 155/2013 Sb., č. 303/2013 Sb., č. 101/2014 Sb., č. 182/2014 Sb. a č. 250/2014 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále jen „o. z.“).
Podle ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce byla-li sjednána konkurenční doložka, kterou se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení zaměstnání, nejdéle však po dobu 1 roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, je součástí konkurenční doložky závazek zaměstnavatele, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání, nejméně však ve výši jedné poloviny průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku; peněžité vyrovnání je splatné pozadu za měsíční období, pokud se smluvní strany nedohodly na jiné době splatnosti.
Ujednání o konkurenční doložce je třeba chápat jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli; závazku zaměstnance využívat po skončení pracovního poměru své odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu musí odpovídat závazek zaměstnavatele poskytovat zaměstnanci peněžité vyrovnání, které uvedené omezení kompenzuje. Toto vyrovnání náleží zaměstnanci za každý měsíc plnění závazku, a to nejméně ve výši jedné poloviny průměrného měsíčního výdělku.
Podle ustanovení § 353 odst. 1 zák. práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období.
Podle ustanovení § 354 odst. 1 zák. práce není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.
Podle ustanovení § 354 odst. 2 zák. práce průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období.
Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že průměrný výdělek vypočítá zaměstnavatel k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období, kterým je předchozí kalendářní čtvrtletí, a to z hrubé mzdy (platu) zaměstnance a z odpracované doby, obou zjištěných v rozhodném období. Náleží-li zaměstnanci peněžité vyrovnání z konkurenční doložky za každý měsíc plnění závazku, musí být rozhodným obdobím pro určení jeho výše kalendářní čtvrtletí předcházející měsíci, ve kterém zaměstnanec začal svůj závazek z konkurenční doložky plnit, nikoli kalendářní čtvrtletí, které předchází skončení pracovního poměru. Právní vztah založený konkurenční doložkou se totiž vyznačuje tím, že jeho obsah se naplňuje až po skončení pracovního poměru, kdy teprve nastupuje závazek zaměstnance zdržet se po určitou dobu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, a vzájemný závazek zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci přiměřené peněžité vyrovnání za každý měsíc plnění závazku. Ke dni skončení pracovního poměru zde tedy ještě nejsou (nemohou být) vzájemná práva a povinnosti z konkurenční doložky.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že podle ustanovení § 601 odst. 2 o. z. podmiňuje-li zánik určitého práva vznik jiného práva ve vzájemné návaznosti, nastává oboje v týž okamžik, a není-li ujednáno nebo stanoveno něco jiného, nastane takový právní účinek koncem dne. Tato úprava se prosadí plně jen tehdy, je-li zánik práva předpokladem vzniku jiného práva (například zánik vlastnického práva dosavadního vlastníka, který věc ztratil a nepřihlásil se o ni, je předpokladem pro vznik vlastnického práva nálezce podle § 1057 odst. 3 o. z.), a jejím účelem je zajistit, aby se existence obou práv v poslední den lhůty nepřekrývala (srov. § 601 odst. 1 o. z.). Nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že zánik pracovního poměru podmiňuje vznik práva na výplatu peněžitého vyrovnání z konkurenční doložky a že proto k tomu dochází ve stejný okamžik, neboť – jak vyplývá z výše uvedeného – předpokladem pro vznik práva zaměstnance na peněžité vyrovnání z konkurenční doložky není skončení pracovního poměru, ale plnění závazku zaměstnance využívat po skončení pracovního poměru své odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu, který zaměstnanci ukládá sjednaná konkurenční doložka.
V projednávané věci uzavřel žalobce s žalovaným dne 1. 1. 2012 konkurenční doložku, ve které si ujednali, že žalobce se po dobu šesti měsíců po skončení pracovního poměru zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti žalovaného nebo která by měla mít soutěžní povahu, neodláká zákazníky ani zaměstnance žalovaného, nebude se vyjadřovat o žalovaném či o své činnosti u něj a žalovaný poskytne žalobci peněžité vyrovnání ve výši průměrného měsíčního výdělku za každý měsíc plnění závazků. Vzhledem k tomu, že žalobce mohl začít svůj závazek plnit nejdříve poté, co skončil jeho pracovní poměr dne 31. 12. 2014, tedy dne 1. 1. 2015, nárok na peněžité vyrovnání mu mohl vzniknout nejdříve v měsíci lednu 2015 (v případě, že žalobce svůj závazek splnil). Rozhodným obdobím pro zjištění průměrného měsíčního výdělku žalobce pro určení výše peněžitého vyrovnání příslušejícího žalobci za splnění jeho závazku z konkurenční doložky je proto – s ohledem na výše uvedené – kalendářní čtvrtletí předcházející plnění závazku, tedy čtvrté čtvrtletí 2014.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, že rozhodným obdobím pro zjištění průměrného výdělku žalobce pro určení výše plnění žalovaného z konkurenční doložky je třetí čtvrtletí 2014, není správný. Tento závěr však neměl vliv na věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu, který přesto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jenž důvodně shledal, že žalobci nevznikl nárok na doplatek peněžitého vyrovnání z konkurenční doložky za leden 2015, neboť jeho průměrný měsíční výdělek za (správné) rozhodné období, jímž je čtvrté čtvrtletí 2014, činil 218 542,65 Kč a žalovaný mu na peněžitém vyrovnání z konkurenční doložky platil 222 710 Kč měsíčně, tedy částku vyšší, než mu náležela. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce v části týkající se peněžitého vyrovnání z konkurenční doložky podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo částečně odmítnuto a částečně zamítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 28 940 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalovaného, advokátka JUDr. J. F., osvědčila, že obchodní společnost, ve které vykonává advokacii, je plátkyní daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 6 140 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 35 380 Kč žalovanému zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-