// Profipravo.cz / Zánik pracovního poměru 20.03.2018
Odchodné příslušející zdravotnickému pracovníkovi
Pro účely odchodného příslušejícího zdravotnickému pracovníkovi se do doby výkonu činností při poskytování zdravotnické záchranné služby započte doba, po kterou zdravotnický pracovník vykonával činnosti uvedené v ustanovení § 4 zákona o zdravotnické záchranné službě, počínaje dnem, kdy tento zákon nabyl účinnosti, tj. dnem 1. 4. 2012, a konče dnem skončení pracovního poměru; sčítají se přitom veškeré předchozí doby (tzn. doby předcházející skončení pracovního poměru), kdy zdravotnický pracovník vykonával tyto činnosti v rozsahu nejméně poloviny stanovené týdenní pracovní doby (tedy i doby, kdy zdravotnický pracovník tyto činnosti vykonával pro jiného zaměstnavatele) [srov. § 28a odst. 1 zákona o zdravotnické záchranné službě].
Z pravidla, že do doby výkonu činností při poskytování zdravotnické záchranné služby lze pro účely odchodného započíst jen dobu počínající dnem 1. 4. 2012, které vyplývá z ustanovení § 28a odst. 1 zákona o zdravotnické záchranné službě, je stanovena výjimka v ustanovení § 28a odst. 2 tohoto zákona, podle níž se do doby výkonu činností při poskytování zdravotnické záchranné služby započte též doba, po kterou zdravotnický pracovník vykonával zdravotnické povolání za stanovených podmínek na pracovišti zdravotnického operačního střediska nebo jako člen výjezdové skupiny zdravotnické záchranné služby podle právní úpravy platné před nabytím účinnosti zákona o zdravotnické záchranné službě, tedy podle vyhlášky č. 434/1992 Sb., o zdravotnické záchranné službě, ve znění pozdějších předpisů, která nabyla účinnosti dne 7. 9. 1992.
Započítání jiné doby - nad rámec výše uvedené – ustanovení § 28a ani jiné ustanovení zákona o zdravotnické záchranné službě neupravuje. Závěr odvolacího soudu, že pro účely odchodného podle ustanovení § 28a zákona o zdravotnické záchranné službě je třeba do období, kdy pracovník vykonával činnosti při poskytování zdravotnické záchranné služby, zahrnout i doby před 7. 9. 1992, proto není správný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3779/2017, ze dne 14. 12. 2017
Dotčené předpisy: § 28a zák. č. 374/2011 Sb. ve znění do 30. 6. 2017
Kategorie: pracovní právo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 31. 3. 2016 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila „doplatek odchodného“ ve výši 100 005 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 1. 4. 2015 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že pracovala u žalované, resp. u jejího právního předchůdce Okresního ústavu národního zdraví v Ivančicích na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 1975 ve znění pozdějších změn a dodatků, že od roku 1985 vykonávala po stanovenou týdenní pracovní dobu (úvazek 1,0) práci jako výjezdová sestra při poskytování zdravotnické záchranné služby a že do skončení jejího pracovního poměru na základě výpovědi dnem 28. 2. 2015 odpracovala při poskytování zdravotnické záchranné služby celkem 30 let a 2 měsíce. Má za to, že splnila podmínku pro výplatu odchodného podle ustanovení § 28a zákona č. 374/2011 Sb. v plné výši šestinásobku průměrného měsíčního výdělku, avšak žalovaná jí po skončení pracovního poměru vyplatila odchodné pouze ve výši 3 a 1/3 průměrného měsíčního výdělku (125 037 Kč).
Žalovaná zejména namítala, že činnost při poskytování zdravotnické záchranné služby je pouze činnost vykonávaná podle zákona č. 374/2011 Sb. a na jeho základě (tedy činnost po 1. 4. 2012, kdy zákon nabyl účinnosti), že zákon jednoznačně specifikuje jinou činnost, kterou lze do doby výkonu této činnosti pro účely odstupného započítat, a že touto činností je jen činnost zdravotnického pracovníka podle vyhlášky č. 434/1992 Sb. v době po 6. 9. 1992, kdy tato vyhláška nabyla účinnosti.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 10. 2016 č. j. 49 C 76/2016-40 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 600 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Smejkala. Vycházel ze zjištění, že pracovní poměr mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalované vznikl k 1. 7. 1975, že od 1. 1. 1985 pracovala žalobkyně jako výjezdová sestra na plný úvazek a že pracovní poměr byl rozvázán ke dni 28. 2. 2015. Dovodil, že ustanovení § 28a odst. 1 zákona č. 374/2011 Sb. je nutné vykládat tak, že dopadá pouze na situace, kdy zaměstnanec vykonával činnost při poskytování zdravotnické záchranné služby po nabytí účinnosti zákona č. 374/2011 Sb., který pojem „poskytování zdravotnické záchranné služby“ nově definoval, a že započítávání odpracované doby je rozšířeno v ustanovení § 28a odst. 2 zákona č. 374/2011 Sb. o dobu odpracovanou za doby účinnosti vyhlášky č. 434/1992 Sb., tedy po 6. 9. 1992. Dospěl proto k závěru, že žalobkyni je možné započítat dobu odpracovanou od 6. 9. 1992 do 28. 2. 2015, tj. 22 ukončených let, a že jí vzniklo právo na odchodné ve výši 3 a 1/3 násobku průměrného měsíčního výdělku, které ji žalovaná již vyplatila. Dodal, že výše uvedeným výkladem nemůže dojít k nerovnému zacházení, neboť se žalobkyní nebylo zacházeno jinak než se zaměstnanci, kteří stejně jako žalobkyně začali vykonávat práci v rámci zdravotnické záchranné služby před 6. 9. 1992.
K odvolání žalobkyně (proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé) a žalované (proti rozhodnutí o nákladech řízení) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 4. 2017 č. j. 15 Co 282/2016-69 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 56 583 Kč k rukám advokáta JUDr. Dominika Brůhy. Dovodil, že podle dikce ustanovení § 28a odst. 1 zákona č. 374/2011 Sb. je třeba zahrnout do období, kdy pracovník vykonával činnosti při poskytování zdravotnické záchranné služby, veškerou předchozí dobu, a to „bez ohledu na omezení časem, kdy pracovník fakticky vykonává činnosti při poskytování zdravotnické záchranné služby“, a že ustanovení § 28a odst. 2 zákona č. 374/2011 Sb. je speciálním ustanovením ve vztahu k pracovníkům vykonávajícím zdravotnické povolání na pracovišti zdravotnického operačního střediska nebo jako člen výjezdové skupiny zdravotnické záchranné služby po 6. 9. 1992, jež směřuje i na zaměstnance, kteří se nepodílí přímo na poskytování zdravotnické záchranné služby, ale jsou „svým způsobem nápomocni“ např. jako zaměstnanci dispečinku nebo jako řidiči výjezdového vozidla. Dospěl proto k závěru, že jestliže žalobkyně pracovala u žalované jako výjezdová sestra záchranné služby, prováděla činnosti vymezené v ustanovení § 4 zákona č. 374/2011 Sb., a vztahuje se na ni proto ustanovení § 28a odst. 1 zákona č. 374/2011 Sb., podle kterého je třeba pro účely odchodného započítat veškerou předchozí dobu, kdy žalobkyně vykonávala jako zdravotnický pracovník činnosti při poskytování záchranné služby, tedy dobu od 1. 1. 1985.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že není možné dělit zdravotnické pracovníky pro účely poskytování tzv. odchodného na skupiny podle toho, zda jsou začleněni na pracoviště zdravotnického operačního střediska a výjezdové skupiny, či nikoli, neboť činnosti při poskytování zdravotnické záchranné služby nelze vykonávat na jiných pracovištích, než právě na pracovištích zdravotnického operačního střediska a výjezdové skupiny, že důvodem pro dělení zdravotnického personálu poskytovatele zdravotnické záchranné služby na pomocný personál a ten ostatní není ani vlastní povaha jednotlivých činností při poskytování této služby, neboť nedílnou součástí této služby je i samotná přeprava pacientů, kvalifikovaný příjem a vyhodnocování tísňových volání, přičemž tyto činnosti jsou právně, odborně i jinak zcela rovnocenné činnostem při přímém ošetřování pacienta a mohou je vykonávat pouze k tomu zvlášť kvalifikovaní zdravotničtí pracovníci. Má za to, že množina zdravotnických pracovníků, kteří vykonávají činnosti při poskytování zdravotnické záchranné služby ve smyslu ustanovení § 28a odst. 1 zákona č. 374/2011 Sb., je zcela totožná s množinou zdravotnických pracovníků vykonávajících zdravotnické povolání na pracovišti zdravotnického operačního střediska nebo jako členové výjezdové skupiny ve smyslu ustanovení § 28a odst. 2 zákona č. 374/2011 Sb. a že ustanovení § 28a odst. 2 zákona č. 374/2011 Sb. proto nemůže být speciálním ustanovením ve vztahu k dílčí skupině zaměstnanců poskytovatele zdravotnické záchranné služby. Uvádí, že aby ustanovení § 28a odst. 1 a 2 zákona č. 374/2011 Sb. dávala nějaký právní a logický smysl, je nutné je interpretovat tak, že činnost při poskytování zdravotnické záchranné služby podle ustanovení § 28a odst. 1 zákona č. 374/2011 Sb. je pouze činnost vykonávaná podle zákona č. 374/2011 Sb., tzn. činnost po 1. 4. 2012, kdy tento zákon nabyl účinnosti, a že ustanovení § 28a odst. 2 zákona č. 374/2011 Sb. specifikuje jinou činnost, kterou lze započítat do doby výkonu této činnosti pro účely odchodného nad rámec zákona č. 374/2011 Sb. Dodává, že vymezení započitatelné doby pro účely odchodného až od 6. 9. 1992 má svoji logiku, neboť tímto dnem nabyla účinnosti vyhláška č. 434/1992 Sb., která poprvé zavedla pojem zdravotnická záchranná služba a poprvé standardizovala personální, věcné a organizační podmínky jejího poskytování. Dále namítá, že názor o specialitě ustanovení § 28a zákona č. 374/2011 Sb. vyslovil odvolací soud poprvé až v napadeném rozhodnutí, což je v rozporu s principem kontradiktornosti řízení, neboť žádná ze stran neměla v průběhu řízení možnost se s tímto názorem „jakkoli vypořádat“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, popřípadě aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že žalobkyně pracovala u žalované (jejího právního předchůdce) ode dne 1. 7. 1975, že ode dne 1. 1. 1985 pracovala jako výjezdová sestra na plný úvazek, že pracovní poměr byl rozvázán ke dni 28. 2. 2015 a že žalovaná vyplatila žalobkyni odchodné podle ustanovení § 28a zákona č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě, ve znění pozdějších předpisů ve výši 125 037 Kč za 22 odpracovaných let (7. 9. 1992 – 28. 2. 2015).
Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda se pro účely odchodného příslušejícího zdravotnickému pracovníkovi podle ustanovení § 28a zákona č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě, ve znění pozdějších předpisů, do doby, kdy zdravotnický pracovník vykonával činnosti při poskytování zdravotnické záchranné služby v rozsahu nejméně poloviny stanovené týdenní pracovní doby, započte též doba výkonu těchto činností před 7. 9. 1992. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá doplacení odchodného při skončení pracovního poměru, jenž byl skončen ke dni 28. 2. 2015 – podle zákona č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě, ve znění zákona č. 385/2012 Sb., tedy podle zákona o zdravotnické záchranné službě ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o zdravotnické záchranné službě“).
Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o zdravotnické záchranné službě je zdravotnická záchranná služba zdravotní službou, v jejímž rámci je na základě tísňové výzvy, není-li dále stanoveno jinak, poskytována zejména přednemocniční neodkladná péče osobám se závažným postižením zdraví nebo v přímém ohrožení života; součástí zdravotnické záchranné služby jsou další činnosti stanovené tímto zákonem.
Podle ustanovení § 4 zákona o zdravotnické záchranné službě zahrnuje zdravotnická záchranná služba tyto činnosti:
a) nepřetržitý kvalifikovaný bezodkladný příjem volání na národní číslo tísňového volání 155 a výzev předaných operačním střediskem jiné základní složky integrovaného záchranného systému (dále jen „tísňové volání“) operátorem zdravotnického operačního střediska nebo pomocného operačního střediska,
b) vyhodnocování stupně naléhavosti tísňového volání, rozhodování o nejvhodnějším okamžitém řešení tísňové výzvy podle zdravotního stavu pacienta, rozhodování o vyslání výjezdové skupiny, rozhodování o přesměrování výjezdové skupiny a operační řízení výjezdových skupin,
c) řízení a organizaci přednemocniční neodkladné péče na místě události a spolupráci s velitelem zásahu složek integrovaného záchranného systému,
d) spolupráci s cílovým poskytovatelem akutní lůžkové péče,
e) poskytování instrukcí k zajištění první pomoci prostřednictvím sítě elektronických komunikací v případě, že je nezbytné poskytnout první pomoc do příjezdu výjezdové skupiny na místo události,
f) vyšetření pacienta a poskytnutí zdravotní péče, včetně případných neodkladných výkonů k záchraně života, provedené na místě události, které směřují k obnovení nebo stabilizaci základních životních funkcí pacienta,
g) soustavnou zdravotní péči a nepřetržité sledování ukazatelů základních životních funkcí pacienta během jeho přepravy k cílovému poskytovateli akutní lůžkové péče, a to až do okamžiku osobního předání pacienta zdravotnickému pracovníkovi cílového poskytovatele akutní lůžkové péče,
h) přepravu pacienta letadlem mezi poskytovateli akutní lůžkové péče za podmínek soustavného poskytování neodkladné péče během přepravy, hrozí-li nebezpečí z prodlení a nelze-li přepravu zajistit jinak,
i) přepravu tkání a orgánů k transplantaci letadlem, hrozí-li nebezpečí z prodlení a nelze-li přepravu zajistit jinak,
j) třídění osob postižených na zdraví podle odborných hledisek urgentní medicíny při hromadném postižení osob v důsledku mimořádných událostí nebo krizových situací.
Podle ustanovení § 28a odst. 1 zákona o zdravotnické záchranné službě zdravotnickému pracovníkovi, který vykonával činnosti při poskytování zdravotnické záchranné služby v rozsahu nejméně poloviny stanovené týdenní pracovní doby po dobu 15 let a dosáhl věku 50 let, přísluší odchodné při skončení pracovního poměru u zaměstnavatele, u něhož tyto činnosti vykonával; to neplatí, jestliže jeho pracovní poměr rozvázal zaměstnavatel okamžitým zrušením nebo výpovědí z důvodů, pro které by s ním mohl pracovní poměr okamžitě zrušit. Pro účely odchodného se sčítají veškeré předchozí doby, kdy zdravotnický pracovník vykonával činnosti při poskytování zdravotnické záchranné služby v rozsahu nejméně poloviny stanovené týdenní pracovní doby; tyto doby lze započíst pro účely odchodného pouze jednou.
Podle ustanovení § 28a odst. 2 zákona o zdravotnické záchranné službě se pro účely odchodného do doby výkonu činností při poskytování zdravotnické záchranné služby započte též doba, po kterou zdravotnický pracovník vykonával zdravotnické povolání v rozsahu nejméně poloviny stanovené týdenní pracovní doby na pracovišti zdravotnického operačního střediska nebo jako člen výjezdové skupiny zdravotnické záchranné služby po 6. 9. 1992.
Podle ustanovení § 28a odst. 3 zákona o zdravotnické záchranné službě základní výše odchodného činí jeden průměrný měsíční výdělek zaměstnance, který vykonával činnosti podle odstavce 1. Za každý ukončený rok výkonu činností podle odstavce 1 nad dobu 15 let se odchodné zvyšuje o jednu třetinu průměrného měsíčního výdělku zaměstnance; celková výše odchodného nesmí překročit šestinásobek jeho průměrného měsíčního výdělku.
Účelem odchodného podle ustanovení § 28a zákona o zdravotnické záchranné službě, které bylo do tohoto zákona začleněno novelou provedenou s účinností od 1. 1. 2013 zákonem č. 385/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě, bylo zejména docenit náročnost práce zdravotnických pracovníků a nahradit hrozící snížení jejich životní úrovně v případě ukončení výkonu tohoto povolání. Právní úprava zde vychází z toho, že práce zdravotnických pracovníků při poskytování zdravotnické záchranné služby, pokud je vykonávána dlouhodobě, je často spojena s negativními dopady na jejich zdraví a vyžaduje určité režimové změny, že tito pracovníci často nemohou pokračovat ve výkonu svého povolání u poskytovatele zdravotnické záchranné služby a musejí tak přejít na jiné odborné činnosti u dalších poskytovatelů zdravotnických služeb, že změny pracovního zařazení si však od zdravotnických pracovníků vyžadují doplnění nezbytného odborného vzdělání a že po tuto dobu dochází u těchto zdravotnických pracovníků k určité stagnaci způsobilosti k výkonu povolání bez odborného dohledu, a tím i k přechodnému snížení jejich životní úrovně (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 385/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě).
Z citovaných ustanovení zákona o zdravotnické záchranné službě vyplývá, že zdravotnickému pracovníkovi, který dosáhl věku 50 let a který vykonával činnosti při poskytování zdravotnické záchranné služby (jež jsou vyjmenovány v ustanovení § 4 zákona o zdravotnické záchranné službě) v rozsahu nejméně poloviny stanovené týdenní pracovní doby (srov. § 79 zákoníku práce) po dobu 15 let, náleží při skončení pracovního poměru (s výjimkou skončení pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany zaměstnavatele nebo výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodu, pro který by mohl se zaměstnancem pracovní poměr okamžitě zrušit) odchodné ve výši jednoho průměrného měsíčního výdělku, které se zvyšuje s každým ukončeným rokem výkonu těchto činností nad dobu 15 let o jednu třetinu průměrného měsíčního výdělku zaměstnance až do maximální výše šestinásobku jeho průměrného měsíčního výdělku.
Pro účely odchodného se do doby výkonu činností při poskytování zdravotnické záchranné služby započte doba, po kterou zdravotnický pracovník vykonával činnosti uvedené v ustanovení § 4 zákona o zdravotnické záchranné službě, počínaje dnem, kdy tento zákon nabyl účinnosti, tj. dnem 1. 4. 2012, a konče dnem skončení pracovního poměru; sčítají se přitom veškeré předchozí doby (tzn. doby předcházející skončení pracovního poměru), kdy zdravotnický pracovník vykonával tyto činnosti v rozsahu nejméně poloviny stanovené týdenní pracovní doby (tedy i doby, kdy zdravotnický pracovník tyto činnosti vykonával – za výše uvedených podmínek - pro jiného zaměstnavatele) [srov. § 28a odst. 1 zákona o zdravotnické záchranné službě]. Z pravidla, že do doby výkonu činností při poskytování zdravotnické záchranné služby lze pro účely odchodného započíst jen dobu počínající dnem 1. 4. 2012, které vyplývá z ustanovení § 28a odst. 1 zákona o zdravotnické záchranné službě, je stanovena výjimka v ustanovení § 28a odst. 2 tohoto zákona, podle níž se do doby výkonu činností při poskytování zdravotnické záchranné služby započte též doba, po kterou zdravotnický pracovník vykonával zdravotnické povolání za stanovených podmínek na pracovišti zdravotnického operačního střediska nebo jako člen výjezdové skupiny zdravotnické záchranné služby podle právní úpravy platné před nabytím účinnosti zákona o zdravotnické záchranné službě, tedy podle vyhlášky č. 434/1992 Sb., o zdravotnické záchranné službě, ve znění pozdějších předpisů, která nabyla účinnosti dne 7. 9. 1992. Započítání jiné doby - nad rámec výše uvedené – ustanovení § 28a ani jiné ustanovení zákona o zdravotnické záchranné službě neupravuje [základní úkoly a organizační uspořádání soustavy zařízení a pracovišť záchranné služby byly poprvé (na základě zmocnění stanoveného v § 18b zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném od 1. 1. 1992) upraveny právě vyhláškou č. 434/1992 Sb., o zdravotnické záchranné službě, ve znění pozdějších předpisů]. Závěr odvolacího soudu, že pro účely odchodného podle ustanovení § 28a zákona o zdravotnické záchranné službě je třeba do období, kdy pracovník vykonával činnosti při poskytování zdravotnické záchranné služby, zahrnout i doby před 7. 9. 1992, proto není správný.
Souhlasit nelze ani s názorem odvolacího soudu, že ustanovení § 28a odst. 2 zákona o zdravotnické záchranné službě je pouze speciálním ustanovením ve vztahu k pracovníkům vykonávajícím zdravotnické povolání na pracovišti zdravotnického operačního střediska nebo jako člen výjezdové skupiny zdravotnické záchranné služby, jež směřuje i na zaměstnance, kteří se nepodílí přímo na poskytování zdravotnické záchranné služby a kterými jsou např. zaměstnanci dispečinku nebo řidiči výjezdového vozidla. Odvolací soud přehlíží, že uvedené činnosti (výkon zdravotnického povolání na pracovišti zdravotnického operačního střediska nebo jako člen výjezdové skupiny zdravotnické záchranné služby) lze podřadit pod činnosti zdravotnické záchranné služby, které jsou nyní definovány v ustanovení § 4 zákona o zdravotnické záchranné službě a které se vykonávají na pracovišti zdravotnického operačního střediska (§ 11 zákona o zdravotnické záchranné službě) nebo v rámci výjezdové skupiny zdravotnické záchranné služby (§ 13 zákona o zdravotnické záchranné službě) [do 31. 3. 2012 srov. § 5 a 6 vyhlášky č. 434/1992 Sb., o zdravotnické záchranné službě, ve znění pozdějších předpisů); pro účely odchodného se tak doba jejich výkonu započítává již v rámci ustanovení § 28a odst. 1 zákona o zdravotnické záchranné službě, a ustanovení § 28a odst. 2 zákona o zdravotnické záchranné službě by proto bylo – při takovémto výkladu - nadbytečné.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci je třeba pro účely odchodného příslušejícího žalobkyni při skončení pracovního poměru u žalované dnem 28. 2. 2015 započítat veškerou předchozí dobu, kdy žalobkyně vykonávala jako zdravotnický pracovník činnosti při poskytování záchranné služby, tedy i dobu od 1. 1. 1985 do 6. 9. 1992, není správný; správný proto nemůže být ani jeho rozsudek, který je na tomto závěru založen.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-