// Profipravo.cz / Zánik pracovního poměru 10.10.2016
Určení jednoho z více dohodnutých míst výkonu práce
Je-li mezi zaměstnancem a zaměstnancem ujednáno místo výkonu práce šířeji než pouze pracovištěm (místo výkonu práce je totožné s pracovištěm), určuje pracoviště (místo, kde zaměstnanec plní podle pokynů zaměstnavatele své pracovní úkoly) v rámci místa výkonu práce vždy zaměstnavatel.
To platí i za situace, že mezi účastníky pracovněprávního vztahu je dohodnuto více míst výkonu práce. I v takovém případě je to zaměstnavatel, kdo určuje, ve kterém z více sjednaných míst výkonu práce (na kterém pracovišti) bude zaměstnanec konat práci; na tom nic nemění, že i jednotlivá sjednaná místa výkonu práce mohou sestávat z více pracovišť.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2680/2015, ze dne 19. 7. 2016
Dotčené předpisy:
§ 52 písm. g) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 34 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 81 odst. 3 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 38 odst. 1 písm. b) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: pracovní právo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Dopisem ze dne 10. 9. 2013 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce pro „zvlášť hrubé porušení pracovních povinností“, neboť přesto, že dopisem ze dne 2. 6. 2013 jí bylo určeno místo výkonu práce P., N. Š., v období od 10. 7. 2013 do 10. 9. 2013 se dostavila do určeného místa výkonu práce pouze 8x a bez řádné omluvy se nedostavila 37x.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že v pracovní smlouvě ve znění dodatku ze dne 1. 1. 2008 měla sjednána dvě místa výkonu práce, a to „ P.“ a trvalé bydliště „L.“. Před skončením rodičovské dovolené jí žalovaná přípisem ze dne 2. 5. 2013 oznámila, že od 27. 5. 2013 bude místo výkonu její práce na adrese N. Š., P.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 10. 2014, č. j. 11 C 538/2013-206, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit na nákladech řízení 48.863,- Kč zmocněnci žalobkyně a 7.770,- Kč České republice. Vyšel z toho, že podle dohody účastníků místem výkonu práce žalobkyně byla P. a že fakticky žalobkyně pracovala na adrese P., K. n. Dodatkem k pracovní smlouvě se účastníci dohodli, že počínaje dnem 1. 1. 2008 bude žalobkyně pracovat také v místě trvalého bydliště v L. Dne 2. 5. 2013 a 2. 6. 2013 žalovaná sdělila písemně žalobkyni, že její místo výkonu práci bude na adrese N. Š., P. V období od června 2013 do září 2013 žalobkyně pracovala jeden den v týdnu na pracovišti N. Š., případně na B., jinak pracovala z domu. Přípisem ze dne 7. 6. 2013 žalovaná sdělila žalobkyni, že se v období od 29. 5. do 7. 6. 2012 nedostavila do stanoveného místa výkonu práce, své nedostavení jakkoliv neomluvila, ani nevysvětlila, a že to žalovaná hodnotí jako porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Vyzvala žalobkyni, aby řádně začala docházet do místa výkonu práce stanoveného v dopise ze dne 2. 5. 2013. Dovodil, že ujednání o místě výkonu práce nebylo žádným ujednáním účastníků změněno a že mezi účastníky nebylo ujednáno ani žádným právním předpisem žalované jako zaměstnavatele určeno, kolik hodin měla žalobkyně odpracovat na pracovišti v P. a kolik hodin v místě trvalého bydliště. Žalobkyně se nemohla dopustit neomluvené absence, protože pro žalovanou vykonávala práci i z místa trvalého bydliště, tedy plnila si své pracovní povinnosti v souladu s pracovní smlouvou. Nepostačuje, že měla absenci pouze na pracovišti N. Š., P.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 2. 2015, č. j. 16 Co 5/2015-232, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 43.388,- Kč k rukám advokáta Mgr. Davida Jüngera a České republice na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 7.770,- Kč. Dospěl k závěru (vztaženo na daný případ), že, byla-li dohodou účastníků stanovena dvě místa výkonu práce, a to město P. a trvalé bydliště žalobkyně v L., „vzhledem k závislosti, k charakteristice závislé práce, je zaměstnavatel oprávněn stanovit zaměstnanci, že bude pracovat buď výlučně v P. nebo výlučně v místě trvalého bydliště, anebo není vyloučeno, že zaměstnanec může vykonávat práci v obou takto sjednaných místech výkonu práce“. Jestliže žalovaná využila svého práva, které jí umožnilo sjednání dvou míst výkonu práce, a jednoznačně žalobkyni sdělila, že místem jejího výkonu práce bude P., N. Š., nejde o žádné jednostranné určení místa výkonu práce, tedy o změnu pracovní smlouvy ve vztahu k místu výkonu práce. Tím, že se žalobkyně nedostavovala od 20. 5. 2003 do 7. 6. 2013 k výkonu práce do sjednaného (a zaměstnavatelem upřesněného) místa výkonu práce, tj. P. a vzhledem k četnosti nedodržování této povinnosti vyplývající z ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, dospěl odvolací soud k závěru, že se ze strany žalobkyně jednalo o závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, tedy o výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2048/2003, neboť jestliže zaměstnanec přestal konat práci pro zaměstnavatele, protože mu zaměstnavatel v rozporu se zákoníkem práce přestal přidělovat práci, může vyzvat zaměstnavatele k plnění jeho povinností, avšak není povinen přidělování práce na zaměstnavateli vyžadovat, ani se zdržovat po dobu, kdy zaměstnavatel neplní své právní povinnosti, na místě zaměstnavatelem určeném. Pro případ, kdyby soud shledal postup žalované jako formálně správný, namítá žalobkyně, že „i kdyby byl zaměstnavatel oprávněn určit místo výkonu práce jen, tj. fakticky jednostranně zrušit místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě, pak za výkon v „nesprávném“ místě výkonu práce (ale pracovní smlouvou sjednaném) zaměstnance v okamžiku, kdy není shledán žádný negativní dopad do plnění poskytovaného zaměstnancem ve prospěch zaměstnavatele, tento zaměstnavatel nemůže pracovní smlouvu vypovědět, a to při zvážení souvisejících okolností“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, nebo rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť otázka důsledků sjednání více míst výkonu práce dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně byla u žalované zaměstnána jako obchodní referent pro zahraničí s místem výkonu práce P. a že fakticky žalobkyně pracovala na adrese P., K. n. Dodatkem k pracovní smlouvě se účastníci dohodli, že počínaje dnem 1. 1. 2008 bude žalobkyně pracovat také v místě trvalého bydliště v L. Dne 2. 5. 2013 a 2. 6. 2013 žalovaná sdělila písemně žalobkyni, že její místo výkonu práci bude na adrese N. Š., P. V období od června 2013 do září 2013 žalobkyně pracovala jeden den v týdnu na pracovišti N. Š., případně na B., jinak pracovala z domu. Přípisem ze dne 7. 6. 2013 žalovaná sdělila žalobkyni, že se v období od 29. 5. do 7. 6. 2012 nedostavila do stanoveného místa výkonu práce, své nedostavení jakkoliv neomluvila, ani nevysvětlila, a že to žalovaná hodnotí jako porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Vyzvala žalobkyni, aby řádně začala docházet do místa výkonu práce stanoveného v dopise ze dne 2. 5. 2013.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se jedná o určení neplatnosti výpovědi ze dne 10. 9. 2013, doručené žalobkyni dne 12. 9. 2013 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do dne 31. 12. 2013, tj. do doby, než nabyl účinnosti zákon č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do dne 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jen jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Od vzniku pracovního poměru je zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru [§ 38 odst. 1 písm. b) zák. práce].
Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 a § 302–304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce – mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 odst. 1 písm. g) část věty před středníkem zák. práce].
Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 81 odst. 3 zák. práce zaměstnanec je povinen být na začátku směny na svém pracovišti a odcházet z něho až po skončení směny, je nepochybné, že skutečnost, že zaměstnanec se nedostavuje na své pracoviště (v rámci sjednaného místa výkonu práce) představuje zaměstnancovo porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci.
Podle ustanovení § 34 odst. 1 zák. práce pracovní smlouva musí obsahovat
a) druh práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat,
b) místo nebo místa výkonu práce, ve kterých má být práce podle písmene a) vykonávána,
c) den nástupu do práce.
Zákoník práce (i další pracovněprávní předpisy) rozlišuje mezi místem výkonu práce sjednaným v pracovní smlouvě a pracovištěm (případně pravidelným pracovištěm). Místem výkonu práce sjednaným v pracovní smlouvě se rozumí obec, organizační jednotka nebo jinak určené místo, v němž se zaměstnanec v pracovní smlouvě zavázal konat práci pro zaměstnavatele. Pracoviště je pak místo, kde zaměstnanec plní podle pokynů zaměstnavatele své pracovní úkoly; okruh těchto míst, v nichž může zaměstnavatel přidělovat zaměstnanci práci, je dán vymezením místa výkonu práce v pracovní smlouvě, popřípadě přeložením do jiného místa výkonu práce provedeného v souladu s ustanovením § 43 zák. práce.
Ustanovení § 34 odst. 1 zák. práce má kogentní povahu (srov. slova: pracovní smlouva „musí“ obsahovat . . . v návětí tohoto ustanovení) v tom smyslu, že zaměstnavatel se zaměstnancem musí dohodnout (aby byla pracovní smlouva z tohoto pohledu platná) alespoň nezbytné náležitosti pracovní smlouvy, kterými jsou druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce. Vlastní obsah těchto ujednání - který druh práce, jaké místo výkonu práce a jaký den nástupu do práce bude sjednán - však zákoník práce neurčuje a nechává je na dohodě účastníků. Ohledně obsahu ujednání o těchto náležitostech pracovní smlouvy se tedy naopak jedná o dispoziční právo účastníků pracovní smlouvy a z hlediska obsahu těchto ujednání proto zákoník práce kogentní povahu nemá.
Ujednání o místu výkonu práce v pracovní smlouvě má svůj význam zejména proto, že zaměstnavatel nemůže přidělovat zaměstnanci práci v jiném místě, než v místě, které bylo jako místo výkonu práce mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem sjednáno. Přeložit zaměstnance k výkonu práce do jiného místa, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, je možné pouze s jeho souhlasem a v rámci zaměstnavatele, pokud to nezbytně vyžaduje jeho provozní potřeba (srov. § 43 odst. 1 zák. práce). Pracoviště jako místo, kde zaměstnanec plní podle pokynu zaměstnavatele své pracovní úkoly, se může nacházet jen tam, kde je lze podřadit pod pojem, jímž bylo v pracovní smlouvě definováno místo výkonu práce. Protože zaměstnance lze k výkonu práce přeložit do jiného místa, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, jen s jeho souhlasem, znamená to, že přeložení do jiného místa bez souhlasu zaměstnance (i kdyby tomu tak bylo v rámci zaměstnavatele) je neplatné [srov. § 18 odst. 1 a § 19 písm. d) zák. práce]. Z neplatného právního úkonu pak jeho účastníkům nemohou vznikat žádná práva a povinnosti; proto zůstává v platnosti to místo výkonu práce, které bylo sjednáno v pracovní smlouvě.
Místo výkonu práce může být určeno velmi úzce (např. konkrétní pracoviště) nebo šířeji. Zákoník práce předpokládá, že místem výkonu práce bude obec nebo organizační jednotka, ale nevylučuje, aby místo výkonu práce bylo i jinak určené místo. Pro posouzení platnosti takového ujednání o místu výkonu práce je rozhodující, zda takové ujednání není v rozporu zejména s ustanovením § 19 zák. práce.
Pracovněprávní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli upravuje zákoník práce [srov. § 1 písm. a) zák. práce]. Závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. Závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě. Závislá práce může být vykonávána výlučně v pracovněprávním vztahu podle zákoníku práce, není-li upravena zvláštními předpisy (srov. § 3 větu první zák. práce). Základním definičním znakem závislé práce, který ji odlišuje od občanskoprávních a obchodněprávních vztahů, je tedy skutečnost, že tato práce je vykonávána ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi smluvními stranami. Z toho zároveň vyplývá, že to je zaměstnavatel, kdo v mezích stanovených pracovní smlouvou a ostatními pracovněprávními předpisy určuje všechny okolnosti konkrétního výkonu práce zaměstnancem. Je-li tedy mezi zaměstnancem a zaměstnancem ujednáno místo výkonu práce šířeji než pouze pracovištěm (místo výkonu práce je totožné s pracovištěm), určuje pracoviště (místo, kde zaměstnanec plní podle pokynů zaměstnavatele své pracovní úkoly) v rámci místa výkonu práce vždy zaměstnavatel. To platí i za situace, že mezi účastníky pracovněprávního vztahu je dohodnuto více míst výkonu práce. I v takovém případě je to zaměstnavatel, kdo určuje, ve kterém z více sjednaných míst výkonu práce (na kterém pracovišti) bude zaměstnanec konat práci; na tom nic nemění, že i jednotlivá sjednaná místa výkonu práce mohou sestávat z více pracovišť.
Lze tedy souhlasit s odvolacím soudem, že, nedostavovala-li se žalobkyně v době od 20. 5. 2003 do 7. 6. 2013 k výkonu práce do sjednaného (a zaměstnavatelem upřesněného) místa výkonu práce (na zaměstnavatelem určené pracoviště) na adrese N. Š., P., porušovala tím povinnost vyplývající z ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce a že vzhledem k četnosti těchto porušení a ostatním okolnostem případu šlo o závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, a byl tak naplněn výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce.
Námitka žalobkyně, že za výkon v „nesprávném“ místě výkonu práce (ale pracovní smlouvou sjednaném) zaměstnance v okamžiku, kdy není shledán žádný negativní dopad do plnění poskytovaného zaměstnancem ve prospěch zaměstnavatele, tento zaměstnavatel nemůže pracovní smlouvu vypovědět, a to při zvážení souvisejících okolností, nemůže nic změnit na správnosti rozsudku odvolacího soudu. Dovolatelka totiž přehlíží, že důvody, pro něž může zaměstnavatel se zaměstnancem rozvázat pracovní poměr výpovědí, jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 52 zák. práce. Okolnost, že i přes porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zaměstnanec (případně) nezpůsobil „negativní dopad“ (zřejmě újmu) zaměstnavateli může mít význam (spolu s dalšími okolnostmi případu) jen při posuzování stupně intenzity porušení pracovních povinností. Odvolací soud však při posuzování stupně intenzity porušení pracovních povinností žalobkyní relativně neurčitou hypotézu obsaženou v ustanovení § 52 písm. g) zák. práce – jak výše uvedeno – posoudil správně.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný a že nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-