// Profipravo.cz / Zánik pracovního poměru 29.08.2016
Dosavadní zaměstnanec jako přejímající zaměstnavatel dle § 338 odst. 2 zák. práce
Fyzickou osobou, k níž mohou být převedeny činnosti nebo úkoly zaměstnavatele (jejich části), může být i jeho dosavadní zaměstnanec, je-li způsobilý jako zaměstnavatel pokračovat v plnění úkolů nebo činností dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu (zejména má-li k provozování těchto činností potřebné oprávnění a materiální vybavení). V takovém případě se zaměstnanec stává přejímajícím zaměstnavatelem, na kterého přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů podle ustanovení § 338 odst. 2 zák. práce. Ode dne následujícího po přechodu těchto práv a povinností není dosavadní zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy a zaměstnanec není povinen tuto práci podle pokynů dosavadního zaměstnavatele konat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3408/2015, ze dne 23. 6. 2016
Dotčené předpisy:
§ 208 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2012
§ 338 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2012
směrnice 2001/23/ES
Kategorie: pracovní právo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu ve Strakonicích dne 17. 1. 2013 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 39 200 Kč se „zákonným úrokem z prodlení“ z částek a za dobu, jež specifikovala. Žalobu zdůvodnila tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2011 pracovala u společnosti JAPAJO s. r. o. jako servírka, že dne 1. 5. 2012 uzavřela žalovaná se společností JAPAJO s. r. o. dohodu o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, jejíž přílohou č. 1 byl i seznam převzatých zaměstnanců, že v návaznosti na ustanovení § 338 zákoníku práce se tak žalobkyně stala zaměstnankyní žalované, že dne 1. 5. 2012 žalobkyně se žalovanou uzavřela dodatek č. 2 k pracovní smlouvě a „změnu pracovní smlouvy“ a byl jí vydán písemný mzdový výměr platný od 1. 5. 2012, kterým jí byla stanovena hrubá měsíční mzda ve výši 9 800 Kč, že v období od 1. 5. 2012 do 31. 8. 2012 jí žalovaná přidělovala práci a řádně platila mzdu, avšak že od 1. 9. 2012 jí žalovaná přestala přidělovat práci, tudíž podle § 208 zákoníku práce žalobkyně nemohla konat práci pro překážky na straně zaměstnavatele a přísluší jí náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku, kterou jí žalovaná doposud nevyplatila. Uvedla, že žalovaná jí předložila návrh dohody o rozvázání pracovního poměru, datovaný dnem 21. 8. 2012, který však žalobkyně nepřijala, neboť jí žalovaná odmítla uhradit odstupné, a že je nadále zaměstnankyní žalované, která je v prodlení s placením náhrady mzdy za měsíce září 2012 až prosinec 2012 ve výši 9 800 Kč měsíčně.
Žalovaná zejména namítala, že žalobkyně od září 2012 není její zaměstnankyní, že jakákoli dohoda, kterou by došlo k přechodu práv a povinností k zaměstnancům mezi zaměstnavateli při nesplnění podmínek uvedených v § 338 zákoníku práce, je podle § 19 zákoníku práce absolutně neplatná, že ke dni 31. 8. 2012 došlo na základě dohody uzavřené dne 1. 9. 2012 k ukončení smlouvy o nájmu nebytových prostor se společností JAPAJO s. r. o ze dne 1. 5. 2012, se kterým byl účelově spjat přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na žalovanou, a že v předmětných nebytových prostorech žalobkyně již od začátku září 2012 bez přerušení nadále pracuje v rámci sdružení „MKM – Mára, Křížová, Márová“. Pokud mělo dojít k přechodu práv a povinností pouhým nájmem nebytových prostor, došlo podle názoru žalované ke splynutí zaměstnavatele a zaměstnance v téže osobě, čímž došlo také k zániku všech práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů žalobkyně. Žalovaná má za to, že buď nikdy nemohlo pouhým nájmem nebytových prostor dojít k přechodu pracovněprávních vztahů ze společnosti JAPAJO s. r. o. na žalovanou, a žalobkyně tak nikdy nemohla být zaměstnankyní žalované, nebo skutečně k přechodu „pracovněprávních práv“ na žalovanou došlo, nicméně pak muselo stejným způsobem zánikem nájmu dojít k přechodu práv a povinností zpět na společnost JAPAJO s. r. o., respektive na straně žalobkyně ke splynutí osoby zaměstnance a zaměstnavatele, pokud si sama tyto prostory pronajala, čímž zanikl i její pracovněprávní vztah. Jako další případná alternativa pak podle žalované přichází v úvahu přechod práv a povinností vázaný na dobu trvání nájemní smlouvy, neboť s tímto účelem byla dohoda o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů uzavírána.
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 9. 9. 2013 č. j. 8 C 92/2013-50 opraveným usnesením ze dne 12. 3. 2014 č. j. 8 C 92/2013-87 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 19 326,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Mrázka. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně byla na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2011 zaměstnána jako servírka ve společnosti JAPAJO s. r. o, že dne 1. 5. 2012 žalovaná uzavřela se společností JAPAJO s. r. o. dohodu o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle § 338 zákoníku práce, že na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 4. 5. 2012 uzavřené mezi žalovanou a společností JAPAJO s. r. o. žalovaná pokračovala v provozování hostinské činnosti kavárny a že ke dni 1. 5. 2012 uzavřela žalovaná se žalobkyní dodatek č. 2 k pracovní smlouvě. Dovodil, že dohoda o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ze dne 1. 5. 2012 je neplatná, neboť k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů nemůže dojít na základě „pouze samotného smluvního ujednání“, a že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází ze zákona, a to v případě, kdy dochází k převodu činnosti zaměstnavatele nebo k převodu úkolů zaměstnavatele na jiného zaměstnavatele (§ 338 odst. 1 a 2 zákoníku práce). Aby v dané věci došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ze zákona, musela by být podle názoru soudu prvního stupně mezi žalobkyní a společností JAPAJO s. r. o. uzavřena např. smlouva o prodeji či nájmu podniku ve smyslu § 476 a násl., resp. § 488b a násl. obchodního zákoníku, kterou však žalobkyně soudu nepředložila a ani netvrdila, že taková smlouva byla uzavřena. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že společnost JAPAJO s. r. o. nechtěla převést „ani část sebe“ k jinému zaměstnavateli nebo zajistit převod úkolů nebo činnosti (jejich části) k jinému zaměstnavateli, neboť nadále vlastní živnostenské oprávnění na výkon hospodské činnosti, důvodem pronájmu prostor pro činnost kavárny bylo, že druhý společník společnosti byl nemocen a nebylo v silách společnosti kavárnu dále provozovat, ze společnosti na žalovanou nepřešlo účetnictví, smlouvy s dodavateli ani zásoby, které byly žalované ze strany společnosti prodány, a po ukončení nájemní smlouvy s žalovanou uzavřela společnost shodnou nájemní smlouvu se sdružením fyzických osob, a dospěl k závěru, že k převodu hospodářské jednotky na základě právní skutečnosti nedošlo, že pouze na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor nedošlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ze společnosti JAPAJO s. r. o. na žalovanou, a že žalobkyně tak nikdy zaměstnankyní žalované nebyla.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 10. 4. 2014 č. j. 19 Co 459/2014-102 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází podle ustanovení § 338 odst. 2 zákoníku práce vždy, byl-li učiněn právní úkon (smlouva) nebo nastala-li jiná právní skutečnost, s nimiž je (podle zákona) spojen převod činnosti nebo části činnosti nebo úkolů anebo části úkolů k jinému zaměstnavateli, vše za předpokladu, že přejímající fyzická nebo právnická osoba je způsobilá jako zaměstnavatel pokračovat v plnění úkolů nebo činností dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu, aniž by bylo významné, jaký je právní důvod převodu, zda jím dochází také k převodu vlastnických práv a zda dosavadní zaměstnavatel ztratil schopnost být zaměstnavatelem. Vytknul soudu prvního stupně, že neposoudil, zda podle obsahu a vůle smluvních stran projevené ve smlouvě o nájmu nebytových prostor ze dne 4. 5. 2012 se fakticky nejedná o smlouvu o nájmu podniku ve smyslu ustanovení § 488e odst. 1 obchodního zákoníku, jejímž důsledkem je přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Uvedl, že pokud by soud prvního stupně dospěl k závěru, že uvedenou smlouvu nelze posoudit jako smlouvu o nájmu podniku, bude nezbytné posoudit, zda nájem nebytových prostor a nájem movitých věcí kavárny spolu s tím, že žalovaná začala bez přerušení kavárnu se zaměstnanci JAPAJO s. r. o. provozovat a převzala i dosavadní zákazníky kavárny, není právní skutečností, s níž je ve smyslu ustanovení § 338 odst. 2 zákoníku práce spojen přechod práv a povinností k zaměstnancům JAPAJO s. r. o. Dodal, že je třeba zabývat se i tím, zda žalobkyni mohl vzniknout pracovní poměr u žalované jinak (konkludentně, ústně či faktickým výkonem práce). Dospěje-li soud prvního stupně k závěru o vzniku pracovního poměru, bude podle názoru odvolacího soudu třeba posoudit, zda a kdy pracovní poměr skončil a jakou formou, a teprve v případě, že soud prvního stupně dospěje k závěru, že pracovní poměr žalobkyně u žalované v období od září 2012 do prosince 2012 trval, bude třeba posoudit, zda žalobkyně v tomto období nemohla ve smyslu ustanovení § 208 zákoníku práce konat práci pro překážky na straně zaměstnavatele a zda byla schopna, ochotna a připravena konat práci podle pracovní smlouvy.
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 18. 9. 2014 č. j. 8 C 92/2013-134 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 44 756,60 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Mrázka. Měl za prokázané, že smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená mezi žalovanou a společností JAPAJO s. r. o. není smlouvou o nájmu podniku, neboť účastníci této smlouvy nebyli vedeni úmyslem (vůlí) smlouvu o nájmu podniku uzavřít a potencionální nájemkyně (žalovaná) nebyla v době uzavření smlouvy osobou zapsanou v obchodním rejstříku (byla pouze osobou samostatně výdělečně činnou podle živnostenského zákona). Na základě zjištění, že žalovaná si pronajala nejenom nebytové prostory, ale že na ni přešlo i vnitřní vybavení, stoly, židle, kávovar, recepty, taktéž zde zůstaly zbylé zásoby potravin a počítač, na kterém se účtovalo, že společnost JAPAJO s. r. o. měla v předmětné kavárně 3 zaměstnance, a to E. K., žalobkyni a V. K., že všechny zaměstnankyně se žalovaná zavázala převzít spolu s nájmem, že provozovaná činnost společnosti JAPAJO s. r. o. v předmětných nebytových prostorech byla shodná s provozovanou činností žalované, že žalovaná převzala i většinu zákazníků společnosti JAPAJO s. r. o. a že samotný provoz kavárny nebyl změnou provozovatele kavárny nijak přerušen, dospěl k závěru, že v daném případě nastala skutečnost, na základě které na žalovanou přešla práva a povinnosti zaměstnavatele podle § 338 odst. 1 zákoníku práce. Soud prvního stupně dále zjistil, že bezprostředně po ukončení nájemní smlouvy mezi společností JAPAJO s. r. o. a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor shodného znění mezi společností JAPAJO s. r. o. a nájemci J. M., V. K. a žalobkyní, že žalovaná provedla „přefakturaci“ objednaných novin na J. M., kterému byly prodány i skladové zásoby žalované, že součástí pronajatého prostoru byl i žalovanou vybudovaný taneční parket a mobilní stěna, kterou společnost JAPAJO s. r. o. od žalované při ukončení nájemního vztahu odkoupila, že předmětem nájmu bylo provozování kavárny, čímž došlo k převzetí dosavadních zákazníků žalované, že v současné době pracují v těchto nebytových prostorech „na základě živnostenského listu“ 3 osoby, tedy stejný počet osob, které pracovaly pro společnost JAPAJO s. r. o. a žalovanou, a že se jedná o totožné osoby s výjimkou J. M., který nahradil E. K. Dospěl k závěru, že po ukončení nájemní smlouvy mezi společností JAPAJO s. r. o. a žalovanou nastala právní skutečnost, která měla za následek přechod práv a povinností podle § 338 zákoníku práce z žalované na nové nájemce nebytového prostoru (a to i bez jejich souhlasu), a že žalobkyně proto již v „žalovaném období“ nebyla zaměstnankyní žalované. Uvedl, že v době od září 2012 do prosince 2012, pokud nenastala skutečnost, pro kterou došlo k přechodu práv a povinností ze společnosti JAPAJO s. r. o. na žalovanou, měla žalobkyně dva pracovní poměry – ke společnosti JAPAJO s. r. o. a žalované, a dále byla nájemcem nebytových prostor, ve kterých provozovala kavárnu, což byla činnost, která jí zabírala více času, než kolik jí zabírala práce pro žalovanou, a že proto v rozhodném období nebyla objektivně schopna a připravena konat práci pro žalovanou.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 3. 2015 č. j. 19 Co 82/2015-172 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 9 099 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Mrázka. Shledal, že soud prvního stupně učinil správný závěr o tom, že odprodej zbylých zásob společnosti JAPAJO s. r. o. žalovanou spolu s uzavřením smlouvy o nájmu nebytových prostor včetně vnitřního vybavení, ve kterých žalovaná bez přerušení provozu začala místo společnosti JAPAJO s. r.o. se zaměstnanci společnosti JAPAJO s. r. o. provozovat kavárnu a převzala i většinu zákazníků společnosti JAPAJO s. r. o., je právní skutečností, s níž je ve smyslu ustanovení § 338 odst. 2 zákoníku práce spojen přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců společnosti JAPAJO s. r. o., kteří u ní dosud pracovali a jejichž pracovní vztahy neskončily, na žalovanou, a že žalovaná se tak stala zaměstnavatelem žalobkyně. Na základě zjištění, že po ukončení nájemní smlouvy mezi společností JAPAJO s. r. o. a žalovanou došlo k uzavření nájemní smlouvy na tytéž nebytové prostory mezi společností JAPAJO s. r. o. a nájemci J. M., V. K. a žalobkyní, kteří za účelem provozování hostinské činnosti uzavřeli dne 24. 8. 2012 smlouvu o sdružení, a že žalovaná převedla zásoby na J. M., který se stal jedním z nájemců nebytových prostor včetně vybavení, ve kterých bez přerušení začal provozovat kavárnu, odvolací soud dospěl k závěru, že nastala právní skutečnost ve smyslu ustanovení § 338 odst. 2 zákoníku práce, se kterou je spojen přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců žalované, kteří u ní dosud pracovali při výkonu této činnosti a jejichž pracovněprávní vztahy do té doby ještě neskončily, a že trval-li pracovněprávní vztah žalobkyně u žalované, pak došlo i bez souhlasu žalobkyně k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na J. M., který podniká jako účastník sdružení a má způsobilost jako zaměstnavatel pokračovat v činnosti dosavadního zaměstnavatele. I kdyby snad nebyl závěr o tom, že na J. M. přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, správný a žalobkyně by byla v rozhodném období zaměstnankyní žalované, bylo by podle názoru odvolacího soudu s ohledem na zjištění, že žalobkyně od 1. 9. 2012 provozuje spolu s J. M. a V. K. kavárnu v nebytových prostorech dříve pronajatých žalované, že provoz této kavárny zajišťuje sama společně s V. K. a že v době, kdy kavárnu provozovala žalovaná, provoz zajišťovaly 3 osoby, nutno uzavřít, že žalobkyně nebyla v rozhodném období objektivně schopna a připravena konat práci pro žalovanou a že nárok na náhradu mzdy pro překážky v práci na straně zaměstnavatele by nebyl dán.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu, dovodil-li, že k tomuto přechodu došlo z žalované na J. M., za situace, kdy žalobkyně má s J. M. uzavřenu smlouvu o sdružení společně s dalším účastníkem a nevykonává pro něj jakoukoli závislou práci, když podnikají společně. Žalobkyně má za to, že tato právní otázka měla být odvolacím soudem vyřešena tak, že k přechodu práv a povinností z pracovního poměru z žalované na J. M. nedošlo. Uvedla, že pokud podniká a vykonává práci jako podnikající fyzická osoba, byť v rámci sdružení fyzických osob, je zřejmé, že tímto je určen charakter její práce při provozování podniku kavárny a že nemůže z podstaty věci být ještě vedle toho „ani fakticky ani právně“ zaměstnancem, tj. vykonávat závislou práci, a že jí nemohl platně vzniknout od 1. 9. 2012 pracovní poměr k J. M. ani jinému členu sdružení, a proto ani nemohl zaniknout její pracovní poměr se žalovanou „ve smyslu přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu“. Dovolatelka se neztotožňuje ani se závěry odvolacího soudu ohledně její údajné nemožnosti vykonávat v předmětném období práci pro žalovanou, neboť podle jejího názoru z provedených důkazů vyplývá, že pro žalovanou byla připravena pracovat, že to byla žalovaná, která vytvořila situaci, kdy pro žalobkyni neměla práci, a že žalobkyni nemůže být kladeno k tíži, že se rozhodla aktivně pracovat a kavárnu nadále provozovat. Uvedla, že uvedený výklad soudu by znamenal, že by „snad musela zůstat nezaměstnaná nebo nemohla začít podnikat“, protože jedině za takové situace by měla být dána „existence překážky na straně žalované“ a nikoli na straně žalobkyně pro údajnou faktickou nemožnost výkonu práce. Za stěžejní žalobkyně považuje skutečnost, že sama žalovaná potvrdila, že pro žalobkyni žádnou práci neměla. Dovolatelka má za to, že v dané situaci se jedná o překážku v práci na straně žalované jako zaměstnavatele, neboť jakákoli výdělečná činnost žalobkyně v době, kdy jí žalovaná jako zaměstnavatel nepřiděluje práci, nemůže být překážkou v práci na straně zaměstnance. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud „rozsudek odvolacího soudu potvrdil“, neboť považuje žalobu za nedůvodnou. Má za to, že pracovněprávní povinnosti přešly na nového nájemce, že bylo rozhodnutím žalované, že bude provozovat kavárnu „jako OSVČ“ v rámci sdružení, a že „nárok je v rozporu s dobrými mravy“, neboť žalovaná nebyla nijak poškozena, když sama pokračovala v provozu kavárny, čímž měla zajištěn příjem, a převzetí provozu kavárny bylo „předem připravené“. Poukázala na to, že žalobkyně požaduje náhradu „ušlé“ mzdy, přestože sama považuje pracovní poměr za skončený, když očekávala vyplacení odstupného a nepředpokládala další výkon práce pro žalovanou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně byla na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2011 zaměstnána jako servírka ve společnosti JAPAJO s. r. o, že dne 1. 5. 2012 žalovaná uzavřela se společností JAPAJO s. r. o. dohodu o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle § 338 zákoníku práce, že téhož dne uzavřela žalovaná se žalobkyní dodatek č. 2 k pracovní smlouvě, že na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 4. 5. 2012 uzavřené mezi žalovanou a společností JAPAJO s. r. o. žalovaná pokračovala v provozování kavárny, ve které žalobkyně vykonávala práci, že žalovaná si pronajala nejenom nebytové prostory, ale i jejich vnitřní vybavení (stoly, židle, kávovar, recepty, zbylé zásoby potravin a počítač, na kterém se účtovalo), že pro společnost JAPAJO s. r. o. vykonávali v kavárně práci 3 zaměstnanci, a to E. K., žalobkyně a V. K., že žalovaná se všechny zaměstnankyně zavázala převzít spolu s nájmem, že činnost provozovaná v předmětných nebytových prostorech společností JAPAJO s. r. o. byla shodná s činností provozovanou žalovanou, že žalovaná převzala i většinu zákazníků společnosti JAPAJO s. r. o., že provoz kavárny nebyl změnou jejího provozovatele přerušen, že od 1. 5. 2012 do 31. 8. 2012 žalovaná přidělovala žalobkyni práci a platila jí mzdu, že bezprostředně po ukončení nájemní smlouvy mezi společností JAPAJO s. r. o. a žalovanou došlo k uzavření nájemní smlouvy na nebytové prostory včetně vnitřního vybavení shodného znění s nájemní smlouvou žalované mezi společností JAPAJO s. r. o. a nájemci J. M., V. K. a žalobkyní, kteří za účelem provozování hostinské činnosti uzavřeli dne 24. 8. 2012 smlouvu o sdružení a kteří od 1. 9. 2012 v nebytových prostorech dříve pronajatých žalované provozovali na základě živnostenských oprávnění kavárnu, že žalovaná prodala J. M. skladové zásoby a že součástí pronajatého prostoru byl i žalovanou vybudovaný taneční parket a mobilní stěna, kterou společnost JAPAJO s. r. o. od žalované při ukončení nájemního vztahu odkoupila.
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů v případě, že zaměstnanci jako osoby samostatně výdělečně činné na základě živnostenského oprávnění pokračují v dosavadním místě výkonu jejich práce v činnosti, kterou jejich zaměstnavatel v tomto místě ukončil. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době, kdy měl žalobkyni vzniknout nárok na náhradu mzdy, jehož se po žalované domáhá – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb. a č. 167/2012 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 338 odst. 1 zák. práce k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených tímto zákonem nebo zvláštním právním předpisem.
Podle ustanovení § 338 odst. 2 zák. práce dochází-li k převodu činnosti zaměstnavatele nebo části činnosti zaměstnavatele nebo k převodu úkolů zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli, přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů v plném rozsahu na přejímajícího zaměstnavatele; práva a povinnosti z kolektivní smlouvy přecházejí na přejímajícího zaměstnavatele na dobu účinnosti kolektivní smlouvy, nejdéle však do konce následujícího kalendářního roku.
Podle ustanovení § 338 odst. 3 zák. práce za úkoly nebo činnost zaměstnavatele se pro tyto účely považují zejména úkoly související se zajištěním výroby nebo poskytováním služeb a obdobná činnost podle zvláštních právních předpisů, které právnická nebo fyzická osoba provádí v zařízeních určených pro tyto činnosti nebo na místech obvyklých pro jejich výkon pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost; za přejímajícího zaměstnavatele se bez ohledu na právní důvod převodu a na to, zda dochází k převodu vlastnických práv, považuje právnická nebo fyzická osoba, která je způsobilá jako zaměstnavatel pokračovat v plnění úkolů nebo činností dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu.
Podle ustanovení § 338 odst. 4 zák. práce práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztahy do dne převodu zanikly, zůstávají nedotčeny, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.
Ustanovení § 338 odst. 2 a 3 zák. práce vyjadřuje implementaci směrnice Rady č. 2001/23/ES ze dne 12. 3. 2001 o sbližování zákonů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodu podniku, podnikání a částí podniků do českého právního řádu, jejímž cílem je „stanovit opatření na ochranu zaměstnanců pro případ změny zaměstnavatele, zejména zajistit zachování jejich práv“.
K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází podle ustanovení § 338 odst. 2 a 3 zák. práce vždy, byl-li učiněn právní úkon (smlouva) nebo nastala-li jiná právní skutečnost, s nimiž je (podle zákona) spojen převod činnosti nebo části činnosti nebo úkolů anebo části úkolů k jinému zaměstnavateli, vše za předpokladu, že přejímající fyzická nebo právnická osoba je způsobilá jako zaměstnavatel pokračovat v plnění úkolů nebo činností dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu, aniž by bylo významné, jaký je právní důvod převodu, zda jím dochází také k převodu vlastnických práv a zda dosavadní zaměstnavatel ztratil schopnost být zaměstnavatelem. V ustanovení § 338 odst. 3 zák. práce se pak příkladmo uvádí, co se v souvislosti s přechodem práv a povinností z pracovněprávních vztahů považuje za „úkoly“ nebo „činnosti“ zaměstnavatele. Jsou-li splněny všechny předpoklady vyžadované zákoníkem práce nebo zvláštními právními předpisy, souhlas tím dotčených zaměstnanců dosavadního (stávajícího) zaměstnavatele se nevyžaduje a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přecházejí na přejímajícího zaměstnavatele, i kdyby s tím tito zaměstnanci nesouhlasili (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4030/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 21 Cdo 753/2013). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů tedy dochází ze zákona, bez souhlasu zaměstnance a bez nutnosti rozvázání pracovního poměru zaměstnance s dosavadním zaměstnavatelem a uzavření nové pracovní smlouvy s přejímajícím zaměstnavatelem (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3945/2008, který byl uveřejněn pod č. 100 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).
Fyzickou osobou, k níž mohou být převedeny činnosti nebo úkoly zaměstnavatele (jejich části), může být i jeho dosavadní zaměstnanec, je-li způsobilý jako zaměstnavatel pokračovat v plnění úkolů nebo činností dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu (zejména má-li k provozování těchto činností potřebné oprávnění a materiální vybavení). V takovém případě se zaměstnanec stává přejímajícím zaměstnavatelem, na kterého přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů podle ustanovení § 338 odst. 2 zák. práce. Ode dne následujícího po přechodu těchto práv a povinností není dosavadní zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy a zaměstnanec není povinen tuto práci podle pokynů dosavadního zaměstnavatele konat [srov. § 38 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce].
V projednávané věci soudy správně dovodily, že v tom, že žalovaná na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 4. 5. 2012 uzavřené se společností JAPAJO s. r. o. pokračovala bez přerušení do 31. 8. 2012 v provozování kavárny dříve provozované společností JAPAJO s. r. o., a to ve stávajících prostorech, se všemi dosavadními zaměstnanci uvedené společnosti vykonávajícími zde práci a s převzatým vnitřním vybavením (stoly, židle, kávovar, recepty, zásoby potravin, počítač, na kterém se účtovalo) a většinou zákazníků kavárny, je třeba spatřovat převod činnosti (její části) společnosti JAPAJO s. r. o. k žalované ve smyslu ustanovení § 338 odst. 2 a 3 zák. práce, jenž měl za následek přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců společnosti JAPAJO s. r. o., kteří se svou prací podíleli na výkonu této její činnosti a jejichž pracovněprávní vztahy do dne převodu nezanikly, na žalovanou, a že žalovaná se tak stala zaměstnavatelkou žalobkyně.
Přestala-li žalovaná po ukončení nájemní smlouvy uzavřené mezi ní a společností JAPAJO s. r. o. dnem 31. 8. 2012 provozovat kavárnu a pokračovala-li od 1. 9. 2012 v jejím provozu na základě živnostenského oprávnění a nové nájemní smlouvy s převzatým vnitřním vybavením a zásobami pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost žalobkyně spolu s J. M. a V. K., s nimiž za účelem provozování hostinské činnosti uzavřela dne 24. 8. 2012 smlouvu o sdružení, došlo tím k převodu činnosti žalované spočívající v provozování kavárny, se kterým byl spojen přechod práv a povinností z pracovněprávního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou podle ustanovení § 338 odst. 2 zák. práce. Vzhledem k tomu, že po dni 31. 8. 2012, kdy přechod těchto práv a povinností nastal, již nebyla žalovaná povinna – jak vyplývá z výše uvedeného - přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy, nemohly nepřidělováním práce žalobkyni v době od 1. 9. 2012 do 31. 12. 2012 nastat překážky v práci na straně žalované, pro které by žalobkyni příslušelo právo na náhradu mzdy podle ustanovení § 208 zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1. o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalobkyně je proto povinna nahradit žalované náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 6 240 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalované, advokát JUDr. Jan Mrázek, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 373 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalobkyně je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 7 913 Kč žalované zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-