// Profipravo.cz / Zánik pracovního poměru 23.06.2016
Řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru zrušením ve zkušební době
V řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru zrušením ve zkušební době nese povinnost tvrzení a povinnost důkazní vždy ten z účastníků pracovního poměru, který pracovní poměr ve zkušební době zrušil.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 582/2016, ze dne 15. 4. 2016
Dotčené předpisy:
§ 120 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013
§ 48 odst. 1 písm. d) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 3. 2011
Kategorie: dokazování; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Dne 23.6.2011 zástupce žalované předal žalobkyni dokument označený "Zrušení pracovního poměru ve zkušební době dle ust. § 66 zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce v platném znění", ve kterém bylo uvedeno, že žalovaná ruší s žalobkyní ve zkušební době pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 28.3.2011 "ke dni 30.6.2011, a to bez udání důvodu".
Žalobkyně se žalobou podanou dne 18.8.2011 u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala určení, že uvedené rozvázání pracovního poměru ze dne 23.6.2011 je neplatné. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla u žalované zaměstnána jako "pedagog volného času v CVČ Botič - školní klub" na základě pracovní smlouvy ze dne 28.3.2011, ve které nebyla sjednána zkušební doba (v pracovní smlouvě byla kolonka v odst. 5 "zkušební doba" proškrtnuta). Ke sjednání zkušební doby nedošlo proto, že žalobkyně absolvovala u žalované zkušební dobu již v roce 2006 (žalobkyně pracovala pro žalovanou jako "pedagog volného času v CVČ Botič" již od roku 2006). Z reakce zástupce žalované na dopis, v němž žalobkyně namítala vůči žalované neplatnost rozvázání pracovního poměru, žalobkyně usuzuje, že pracovní smlouvy, jejichž vyhotovení mají obě účastnice, nemají shodné znění, což v žalobkyni "vzbudilo podezření, že se žalovaná pokusila již uzavřenou pracovní smlouvu dodatečně upravit".
Žalovaná namítala, že v pracovní smlouvě ze dne 28.3.2011 sjednala se žalobkyní zkušební dobu v trvání 3 měsíců a že vyhotovení pracovní smlouvy, v níž je uvedena zkušební doba, je pravé. Žalobkyně pracovala pro žalovanou již na základě pracovní smlouvy ze dne 1.9.2008 jako "pedagog volného času v CVČ Botič". V pracovní smlouvě ze dne 28.3.2011 byl s žalobkyní sjednán nový druh práce "pedagog volného času CVČ Botič - školní klub", a to v souvislosti s nově vytvořeným Školním klubem při CVČ Botič. Nové pracovní místo žalobkyně ("pedagog volného času CVČ Botič - školní klub") obsahovalo přímou pedagogickou činnost, kterou žalobkyně dříve pro žalovanou nevykonávala, a proto byla v pracovní smlouvě ze dne 28.3.2011 sjednána zkušební doba v trvání 3 měsíců.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15.3.2013 č.j. 22 C 218/2011-81 určil, že rozvázání pracovního poměru žalobkyně zrušením ve zkušební době, daným žalovanou žalobkyni dne 23.6.2011, je neplatné. Soud prvního stupně - s ohledem na výsledky znaleckého zkoumání - vyloučil, že by žalobkyně poté, co obdržela "svou verzi pracovní smlouvy", provedla její změnu tak, aby v ní nebylo uvedeno ujednání o zkušební době. Jelikož provedeným dokazováním nebylo možné zjistit, zda v době podpisu bylo znění obou listin totožné, shledal soud prvního stupně jako možné následující varianty skutkového děje: verze pracovní smlouvy buď byly podepsány ve stejné podobě, avšak vyhotovení žalované zůstalo nesešité a první list byl s provedenými úpravami znovu vytištěn a sešit se zbylými listy, anebo se v obou dokumentech vyskytovaly rozdíly již při podpisu, aniž by si toho žalobkyně všimla, přičemž v prvním případě by byla pracovní smlouva uzavřena bez zkušební doby a v druhém případě by byl právní úkon (ujednání o zkušební době) absolutně neplatný. Obě možné varianty skutkového děje vedly soud prvního stupně k závěru, že mezi účastníky nebyla platně sjednána zkušební doba (platně byla uzavřena pouze pracovní smlouva), a že proto je zrušení pracovního poměru ve zkušební době neplatné.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 23.10.2013 č. j. 62 Co 391/2013-117 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že nebylo dostatečně zjištěno, zda mezi účastnicemi "došlo ke sjednání zkušební doby, či nikoliv", a uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval zjištěním vůle smluvních stran při sjednání pracovní smlouvy ze dne 28.3.2011. Důkazní břemeno ohledně absence ujednání o zkušební době podle názoru odvolací soudu nese žalobkyně, a to i přesto, že se jedná o negativní žalobní tvrzení, neboť žalovaná již v řízení označila důkazy dokládající opak.
Obvodní soud pro Prahu 2 poté rozsudkem ze dne 8.10.2014 č.j. 22 C 218/2011-148 určil, že rozvázání pracovního poměru žalobkyně zrušením ve zkušební době, daným žalovanou žalobkyni dne 23.6.2011, je neplatné a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni k rukám advokáta JUDr. Petra Vaňka 29.104,- Kč a "státu" na "účet Obvodního soudu pro Prahu 2" 8.971,- Kč. Po doplnění dokazování dovodil, že "vůlí žalobkyně bylo uzavřít pracovní smlouvu bez zkušební doby", avšak "z obrany žalované lze dovodit, že žalovaná zkušební dobu dohodnout chtěla". Protože je na základě "výsledků znaleckého zkoumání" vyloučeno, že by žalobkyně poté, co obdržela vyhotovení pracovní smlouvy, provedla její změnu tak, aby v ní nebylo uvedeno ujednání o zkušební době, a protože nebylo možné zjistit, zda v době podpisu byly obě vyhotovení listiny totožné, nelze - s ohledem na "jednoznačný zákonný požadavek na písemné sjednání zkušební doby" - podle názoru soudu prvního stupně "než uzavřít, že zkušební doba účastníky dohodnuta nebyla". Ujednání o zkušební době v pracovní smlouvě je absolutně neplatné pro nesrozumitelnost (§ 37 občanského zákoníku), jestliže účastnicemi byly podepsány dvě různé verze pracovní smlouvy (s uvedením zkušební doby a bez uvedení), přičemž "nesoulad v právních úkonech žalobkyně a žalované je nutné vyložit ve prospěch zaměstnance (§ 18 zákoníku práce)". Zrušení pracovního poměru ve zkušební době je proto neplatné.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.4.2015 č.j. 62 Co 9/2015-192 (správně 62 Co 9/2015-183) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne 28.3.2011 zamítnul, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované k rukám advokáta Mgr. Ing. Ondřeje Chalupy 31.600,- Kč a "státu" na "účet Obvodního soudu pro Prahu 2" 8.971,- Kč. Oproti názoru soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že "důkazní břemeno ohledně absence ujednání o zkušební době nesla" žalobkyně a že bylo prokázáno, že v pracovní smlouvě ze dne 28.3.2011 byla sjednána zkušební doba. Vycházel při tom ze zjištění, že žalobkyně vykonávala pro žalovanou na základě pracovní smlouvy ze dne 1.9.2008 (ve znění dodatku ze dne 1.10.2010) práci jako "pedagog volného času v CVČ Botič" na úvazek 0,9 (36 hodin týdně), že žalobkyně sjednala dne 28.3.2011 se žalovanou jednak dodatek k původní pracovní smlouvě ze dne 1.9.2008, v němž byl snížen rozsah úvazku u původního druhu práce na 0,75 (30 hodin týdně), jednak novou pracovní smlouvu, na jejímž základě se žalobkyně zavázala na úvazek v rozsahu 0,15 (6 hodin týdně) vykonávat práci na pozici "pedagog volného času v CVČ Botič-školní klub", a že žalobou bylo v projednávané věci napadeno rozvázání pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne 28.3.2011. Odvolací soud považoval za přesvědčivé zdůvodnění žalované, podle kterého zkušební doba byla v pracovní smlouvě ze dne 28.3.2011 mezi stranami sjednána právě proto, že šlo o nový druh práce, který žalobkyně dříve nevykonávala, a "nejedná se tedy o případ, kdy by docházelo k řetězení totožných pracovních poměrů se zkušební dobou u téhož zaměstnavatele". Pracovní smlouva ze dne 28.3.2011 je podle odvolacího soudu platným právním úkonem a platné je rovněž ujednání o zkušební době v ní obsažené, neboť "vůlí smluvních stran bylo u nového druhu práce sjednat zkušební dobu". Protože zrušení pracovního poměru bylo žalobkyni doručeno ještě ve zkušební době, jde o platný právní úkon.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Žalobkyně se ztotožnila se závěrem soudu prvního stupně v tom, že zkušební doba nebyla mezi účastnicemi sjednána, neboť zákon vyžaduje, aby zkušební doba byla sjednána písemně, a poukazuje na judikaturu soudů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.1.2001 sp. zn. 21 Cdo 127/2001), podle níž "v případě, že v jednom paré pracovní smlouvy není zkušební doba výslovně sjednána, nebyla zkušební doba sjednána vůbec"; protože v "paré pracovní smlouvy žalobkyně byla zkušební doba nezaměnitelně proškrtnuta", nemohlo dojít k jejímu výslovnému sjednání. Žalobkyně současně pokládá za správný závěr soudu prvního stupně o tom, že při neprokázání toho, zda žalobkyně nebo žalovaná pracovní smlouvu pozměnily, je nutné uzavřít, že ujednání o zkušební době je podle ustanovení § 37 občanského zákoníku neplatné. Žalobkyně dále vytýká odvolacímu soudu, že nezjišťoval vůli stran při uzavření pracovní smlouvy; podle žalobkyně bylo rozdělení jejího pracovního úvazku čistě formální, a žalobkyně proto neměla vůli sjednat zkušební dobu. Žalobkyně zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu při zjišťování vůle žalované a zdůrazňuje, že Mgr. P. (bývalý statutární zástupce) a Mgr. B. (současná ředitelka) nevěděli o vůli žalované nic a svědkyně J. je ekonomka žalované, takže "nemohlo v žádném případě jít o její vůli". Svědkyně J. nepotvrdila stanovisko žalované, protože si nepamatovala znění smlouvy, dále si nepamatovala, že by měla žalobkyně připomínky ke zkušební době a smlouvy kontrolovala vždy jen předtím, než se odnášely k podpisu řediteli žalované. Svědkyně Ing. F. potvrdila, že návrhy pracovních smluv nebyly sešité a pracovní smlouva na "pedagoga volného času v CVČ Botič-školní klub" rozhodně neobsahovala ujednání o zkušební době (tato kolonka byla proškrtnuta). Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek prvního stupně potvrzuje, popřípadě aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítnul, popřípadě zamítnul. Skutečnost, zda došlo mezi účastnicemi ke sjednání zkušební doby, je skutkovým zjištěním resp. hodnocením provedených důkazů, nikoliv právním posouzením. Argumentace žalobkyně právním názorem obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.1.2001 sp. zn. 21 Cdo 127/2001 je podle žalované nepřiléhavá, neboť se týká zcela jiného skutkového stavu. Způsobilý dovolací důvod nemůže založit ani námitka žalobkyně o tom, že "vůle smluvních stran při uzavření pracovní smlouvy ve skutečnosti nebyla odvolacím soudem prokázána", neboť žalobkyně se touto námitkou dovolává nesprávného hodnocení důkazů soudem prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo významné vyřešení právních otázek, koho a v jakém směru zatěžuje ve sporu o neplatnost zrušení pracovního poměru ve zkušební době břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem došlo ke sjednání zkušební doby, a jak soud postupuje při výkladu písemného pracovněprávního úkonu. Vzhledem k tomu, že první otázka nebyla dosud dovolacím soudem v úplnosti řešena a že při řešení druhé otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že dne 28.3.2011 podepsala žalobkyně v prostorách žalované za přítomnosti ekonomky dvě vyhotovení pracovní smlouvy na dobu určitou (od 1.4.2011 do 31.12.2011) se sjednaným druhem práce "pedagog volného času v CVČ Botič - školní klub". Ve vyhotovení pracovní smlouvy, které soudu předložila žalobkyně, je v bodě 5 za slovním spojením "zkušební doba" pomlčka, zatímco ve vyhotovení pracovní smlouvy ze dne 28.3.2011 předloženém soudu žalovanou je v bodě 5 za slovním spojením "zkušební doba" uvedeno "3 měsíční". Dne 23.6.2011 žalobkyně obdržela od žalované zrušení pracovního poměru ve zkušební době.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že ke sjednání zkušební doby mělo dojít v pracovní smlouvě uzavřené dne 28.3.2011 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb. a č. 427/2010 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.3.2011 (dále jen "zák. práce"), za subsidiárního užití zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 384/2008 Sb., č. 215/2009 Sb., č. 227/2009 Sb., č. 285/2009 Sb., č. 155/2010 Sb. a č. 28/2011 Sb., tedy občanského zákoníku ve znění účinném do 24.5.2011 (dále jen "obč. zák.").
K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména (srov. § 101 o.s.ř.)
a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení,
b) plnit důkazní povinnost a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem,
c) dbát pokynů soudu.
Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení; soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (srov. § 120 odst. 1 o.s.ř.).
Zkušební doba musí být sjednána písemně, jinak je neplatná (§ 35 odst. 3 zák. práce). Zaměstnavatel i zaměstnanec mohou zrušit pracovní poměr ve zkušební době z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu (§ 66 odst.1 věta první zák. práce)
Projev vůle může být v pracovněprávních vztazích učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (srov. § 35 odst.1 obč. zák.). Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. § 35 odst.2 obč. zák.)
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanoveními § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 větou první o.s.ř.] nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Hypotéza hmotněprávní normy tedy vedle okruhu rozhodujících skutečností, které je třeba dokazovat, vymezuje též rozložení důkazního břemene; určuje, které skutečnosti je každý z účastníků povinen prokázat (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.7.2010 sp. zn. 21 Cdo 1783/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.10.2010 sp. zn. 21 Cdo 2355/2009).
Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze - jak vyplývá zejména z jeho smyslu v občanském soudním řízení - v první řadě učinit jen tehdy, jestliže soud řádně a úplně provedl všechny důkazy, které účastník označil k prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8.4.1994 sp. zn. 6 Cdo 107/93, který byl uveřejněn pod č. 57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995). Z důvodu neunesení důkazního břemene lze rozhodnout v neprospěch účastníka současně pouze tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Zrušení pracovního poměru ve zkušební době je druhem rozvázání pracovního poměru [srov. § 48 odst. 1 písm. d) zák. práce], k němuž dochází na základě jednostranného právního úkonu. Rozvázání pracovního poměru tímto způsobem závisí na úvaze zaměstnavatele nebo zaměstnance a důvody vedoucí ke zrušení není třeba druhému účastníku sdělovat.
Z hmotněprávní úpravy rozvázání pracovního poměru zrušením ve zkušební době vyplývá, že v řízení o neplatnost tohoto rozvázání pracovního poměru nese povinnost tvrzení a povinnost důkazní vždy ten z účastníků pracovního poměru, který pracovní poměr ve zkušební době zrušil. Ten, kdo má povinnost tvrzení, musí v řízení mimo jiné tvrdit, že mezi účastníky pracovního poměru byla sjednána zkušební doba, a k prokázání svého tvrzení označit důkazy; kdyby byl i přes výzvu soudu učiněnou podle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. nečinný nebo kdyby sice důkazy označil, avšak zjevně nezpůsobilé prokázat tvrzení účastníka, je odůvodněn závěr, že neunesl důkazní břemeno, a že proto musel být spor rozhodnut v jeho neprospěch, a stejný závěr platí i tehdy, kdyby výsledek dokazování nepotvrdil pravdivost jeho tvrzení o sjednání zkušební doby, popřípadě kdyby potvrzení jeho tvrzení o sjednání zkušební doby nebylo (z důvodu tzv. důkazní nouze) možné.
V projednávané věci odvolací soud (již ve svém usnesení ze dne 23.10.2013 č.j. 62 Co 391/2013-117) dovodil, že břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, zda mezi účastnicemi došlo ke sjednání zkušební doby, má žalobkyně, ačkoliv pracovní poměr ve zkušební době zrušila dopisem ze dne 23.6.2011 žalovaná. Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé proto již z tohoto důvodu nemůže obstát.
Z výše uvedeného vyplývá, že v řízení o neplatnost zrušení pracovního poměru ve zkušební době musí dokazování směřovat k prokázání toho, zda byla mezi účastnicemi v pracovní smlouvě ze dne 28.3.2011 písemně sjednána zkušební doba. Vzhledem k tomu, že dosavadní výsledky řízení neumožňují, aby o tomto tvrzení byl přijat závěr o jeho pravdivosti nebo nepravdivosti, a že důkazní břemeno v tomto směru má žalovaná, je na soudu, aby postupem podle ustanovení § 118 odst.3 o.s.ř. poučil žalovanou, aby k prokázání svého tvrzení označila (ve stanovené přiměřené lhůtě) důkazy, a o tom, jaké budou následky toho, jestliže výzvě nevyhoví.
Výklad právního úkonu (a samozřejmě také pracovněprávního úkonu) může podle ustálené judikatury dovolacího soudu směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (k tomu srov. právní názor vyjádřený například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.11.2007 sp. zn. 21 Cdo 174/2007, v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, který byl uveřejněn pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.6.2011 sp. zn. 21 Cdo 1842/2010). Nemůže proto obstát závěr odvolacího soudu o tom, že by se soud při výkladu pracovněprávního úkonu (ujednání o zkušební době) měl zaměřit jen na "zjištění vůle smluvních stran při sjednání pracovní smlouvy". V posuzovaném případě jednak z jazykového vyjádření ujednání o zkušební době v pracovní smlouvě (předloženého žalovanou) ze dne 28.3.2011 se nabízí závěr, že účastnice projevily vůli ujednat zkušební dobu, zároveň však nelze s ohledem na listinu předloženou žalobkyní vyloučit ani závěr, že projevily vůli neujednat zkušební dobu. Oba závěry jsou ovšem vzájemně protikladné a nemohou být zvažovány současně, neboť výrok, že v pracovní smlouvě byla platně sjednána zkušební doba, bude prokázán buď jako pravdivý, nebo nepravdivý, třetí možnost není dána (tertuim non datur); neplatí závěr, že určitý výrok je současně pravdivý i nepravdivý.
Zkušební dobu lze platně ujednat pouze písemně, a proto se při výkladu tohoto právního úkonu přihlíží k vůli účastníků pouze, není-li v rozporu s tím, co plyne z jeho písemného vyjádření (k tomu srov. ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.). Jestliže písemné vyjádření o ujednání zkušební doby v pracovní smlouvě ze dne 28.3.2011 (i jeho absence v druhém vyhotovení pracovní smlouvy) mohou vést k závěru o ujednání i neujednání zkušební doby, pak je třeba uzavřít, že, ať již byla skutečná vůle účastnic jakákoliv, bude vždy v rozporu s písemným vyjádřením a v takovém případě nelze k vůli účastnic přihlížet. Žalovaná tak může být v řízení úspěšná, jen prokáže-li, že vyhotovení pracovní smlouvy, které předložila soudu žalobkyně, ve skutečnosti neodpovídá (nezachycuje) vůli účastnic a že je pravdivé znění pracovní smlouvy, který sama předložila soudu; žalobkyně nemá v tomto směru žádnou důkazní povinnost. Nepodaří-li se žalované, a to ani poté co bude soudem prvního stupně správně poučena o své důkazní povinnosti, prokázat, že vyhotovení pracovní smlouvy, které předložila soudu žalobkyně, ve skutečnosti neodpovídá (nezachycuje) vůli účastnic, popřípadě nebude-li vůbec možné v tomto směru přijmout závěr o pravdivosti nebo nepravdivosti tvrzení o sjednání zkušební doby, musí být rozhodnuto v neprospěch žalované z důvodu neunesení důkazního břemene (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 2) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech účastníků vynaložených v původním řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-