// Profipravo.cz / Vznik pracovního poměru 06.08.2015
Vznik pracovněprávního vztahu na základě ústní dohody
V projednávané věci žalovaná vykonávala na základě ústní dohody uzavřené mezi ní a žalobcem činnost spočívající v prodeji zboží žalobce v jeho pojízdné prodejně za sjednanou odměnu ve výši 10 % z tržby v rozsahu cca 3 hodiny denně. Tato činnost žalované vykazuje znaky závislé činnosti vyplývající z ustanovení § 2 odst. 4 zák. práce, neboť šlo o činnost vykonávanou žalovanou osobně ve vztahu nadřízenosti žalobce a podřízenosti žalované, podle pokynů žalobce, jeho jménem, za odměnu, v pracovní (jinak stanovené nebo dohodnuté) době na dohodnutém pracovišti, na náklady žalobce a na jeho odpovědnost. Vzhledem k tomu, že závislá práce může být vykonávána – jak vyplývá z ustanovení § 3 zák. práce - výlučně v pracovněprávním vztahu podle zákoníku práce (není-li upravena zvláštními předpisy), nemohl mezi žalobcem a žalovanou vzniknout občanskoprávní vztah (právní vztah upravený občanským zákoníkem a dalšími občanskoprávními předpisy), nýbrž jedině vztah pracovněprávní založený pracovní smlouvou nebo dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Pracovněprávnímu vztahu mezi účastníky nemohl být na překážku ani nedostatek písemné formy dohody o jeho založení, neboť pracovní smlouva i dohoda o provedení práce mohly být uzavřeny též ústně nebo jen konkludentně.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 905/2014, ze dne 24. 2. 2015
Dotčené předpisy:
§ 2 odst. 4 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2007
§ 3 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2007
§ 21 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2007
§ 34 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2007
§ 76 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2007
Kategorie: vznik pracovního poměru; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Pardubicích dne 23. 11. 2009 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 15.212,- Kč s úroky z prodlení „ve výši stanovené předpisy práva občanského“ od 1. 12. 2007 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná, která pro žalobce na základě ústně uzavřené pracovní smlouvy zajišťovala do 30. 11. 2007 jako zaměstnanec prodej zboží v pojízdné prodejně, ve dnech 27. 11. 2007 až 30. 11. 2007 převzala od žalobce zboží v hodnotě 24.387,40 Kč, odevzdala tržbu ve výši 7.000,- Kč, zanechala v prodejně neprodané zboží v hodnotě 2.175,40 Kč a zbývající tržbu ani zboží žalobci nevrátila. Dne 30. 11. 2007 žalovaná telefonicky sdělila žalobci, že jí „údajně“ někdo dne 29. 11. 2007 odcizil z prodejny hotovost 5.000,- Kč, aniž by tuto skutečnost oznámila policii. Po odvezení pojízdné prodejny, která byla „opuštěná a nezajištěná“, do provozovny bylo provedenou inventurou zjištěno, že se zde nachází zboží v hodnotě 2.175,40 Kč a že v pokladně není žádná hotovost. Svým jednáním žalovaná způsobila žalobci škodu ve výši 15.212,- Kč.
Okresní soud v Pardubicích – poté, co platebním rozkazem ze dne 15. 12. 2009 č. j. 108 C 256/2009-14 žalobě vyhověl a co žalovaná podala proti tomuto platebnímu rozkazu odpor – rozsudkem pro zmeškání ze dne 11. 10. 2010 č. j. 108 C 256/2009-56 rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 15.212,- Kč s úroky z prodlení ve výši a za dobu, jež rozvedl, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 16.219,20 Kč k rukám advokáta Mgr. Davida Syky. Dospěl k závěru, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání podle ustanovení § 153b odst. 1 občanského soudního řádu, neboť žaloba i předvolání k jednání byly žalované, která se k jednání soudu bez předchozí řádné omluvy nedostavila, doručeny do vlastních rukou více než 10 dnů před dnem konání jednání, žalovaná byla o následcích nedostavení se bez důvodné a včasné omluvy poučena a žalobce u jednání navrhl vydání rozsudku pro zmeškání.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 28. 6. 2012 č. j. 23 Co 200/2011-134 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozsudek pro zmeškání se nevydává. Dospěl k závěru, že v této věci, která je „hraničním případem“, mělo být vydání „kontumačního rozsudku“ uváženo „pečlivěji a zdrženlivěji“ a že takový rozsudek neměl být s ohledem na „rozporná tvrzení žalobce a předchozí procesní aktivitu žalované“ vydán.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 21. 11. 2012 č. j. 108 C 256/2009-153 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 15.002,- Kč s úroky z prodlení ve výši a za dobu, jež rozvedl, zastavil řízení co do 210 Kč se „zákonným úrokem z prodlení od 1. 12. 2007 do zaplacení“ z důvodu zpětvzetí žaloby v této části a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 44.728,20 Kč k rukám advokáta Mgr. Davida Syky. Na základě zjištění, že mezi žalobcem a žalovanou bylo ústně sjednáno, že žalovaná v pojízdné prodejně žalobce obstará jeho jménem a na jeho účet prodej jeho zboží za odměnu ve výši 10 % z ceny prodaného zboží, dovodil, že mezi účastníky nedošlo ke sjednání pracovní smlouvy „ve smyslu právní úpravy obsažené v zákoníku práce“, neboť „žádná ze stran neměla úmysl takovou smlouvu sjednat, tj. založit mezi stranami vztah zaměstnavatele a zaměstnance se všemi důsledky z toho vyplývajícími“, ale že smluvní vztah účastníků je třeba posoudit jako příkazní smlouvu ve smyslu ustanovení § 724 a násl. občanského zákoníku, pro niž není obligatorně stanovena písemná forma a podle které žalobce jako příkazce předával žalované zboží a ona jako příkazník zajišťovala jeho prodej za sjednanou odměnu 10 % z tržby. Dospěl k závěru, že žalovaná tím, že opustila nezajištěnou pojízdnou prodejnu, ve které zanechala klíče, tržbu i zboží a umožnila tak jejich odcizení, jako příkazník porušila svou povinnost dbát pokynů příkazce a pečovat o svěřené věci tak, aby na nich nevznikala škoda, a že toto porušení povinnosti žalované, zaviněné přinejmenším z nedbalosti, je v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobce ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 16. 4. 2013 č. j. 23 Co 164/2013-182 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 14.281,- Kč s úroky z prodlení, změnil jej tak, že co do částky 721 Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 44.728,20 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 13.542,30 Kč, oboje k rukám advokáta Mgr. Davida Syky. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalobcem a žalovanou nebyl uzavřen pracovněprávní vztah, neboť „vůle účastníků k uzavření pracovní smlouvy nesměřovala“, a že jejich vztah je vztahem z příkazní smlouvy, neboť žalovaná se zavázala pro žalobce vykonávat činnost v podobě prodeje zboží žalobce za sjednanou odměnu 10 % z dosažené tržby. Dovodil, že žalovaná porušila „minimálně“ povinnost vyplývající z ustanovení § 415 občanského zákoníku počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, na přírodě a životním prostředí, neboť zanechala pojízdnou prodejnu nezajištěnou a bez dozoru, že mezi porušením této povinnosti žalovanou a vzniklou škodou je příčinná souvislost a že žalovaná v řízení neprokázala, že vznik škody nezavinila. Co do částky 721 Kč shledal žalobu nedůvodnou, neboť žalovaná měla podle ujednání mezi účastníky právo na odměnu ve výši 10 % z „realizované tržby“, a proto měla právo si z odvedené tržby ve výši 7.210,- Kč ponechat částku 721 Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v jeho potvrzující části podala žalovaná dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mezi žalobcem a žalovanou nebyl uzavřen pracovněprávní vztah. Namítá, že „vůle účastníků směřovala k uzavření pracovní smlouvy“, neboť žalovaná jako zaměstnanec pro žalobce zajišťovala prodej zboží v pojízdné prodejně, a že je „právně možné“, aby pracovněprávní vztah mezi účastníky vznikl pouze „ústní formou“. Odpovědnost žalované za škodu proto měla být posuzována podle ustanovení § 250 zákoníku práce, zejména podle ustanovení § 250 odst. 3 tohoto zákoníku, podle něhož je zaměstnavatel povinen prokázat zavinění zaměstnance v případě, kdy nebyla mezi účastníky uzavřena dohoda o odpovědnosti za schodek ve smyslu ustanovení § 252 zákoníku práce. Dovolatelka vytýká soudům, že neposoudily její podání, v nichž v průběhu řízení před soudem prvního stupně poukazovala na skutečnost, že její zdravotní stav jí nedovoluje dostavit se k soudu vzdálenému 70 km od jejího bydliště a že si není schopna „zajistit a financovat dopravu k soudu“, podle jejich obsahu jako návrh na přikázání věci Okresnímu soudu v Jičíně z důvodu vhodnosti ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 občanského soudního řádu a že o tomto jejím návrhu nerozhodly. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, neboť v daném případě se nejedná o pracovněprávní vztah a „předmětem napadeného výroku“ je částka 14.281,- Kč.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanoveních § 237, 238 a 238a o. s. ř.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Žalovaná ve svém dovolání mimo jiné namítá vadu řízení spočívající v tom, že soudy neposoudily její podání uplatněná v řízení u soudu prvního stupně podle jejich obsahu jako návrh na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti a že o tomto jejím návrhu nerozhodly; tím uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, který je – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. – jediným důvodem, jímž je možné dovolání odůvodnit, a dovolání tak v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že mezi žalobcem a žalovanou byla ústně uzavřena dohoda o tom, že žalovaná bude v pojízdné prodejně (masně) prodávat zboží žalobce za sjednanou odměnu 10 % z tržby. Žalovaná prodávala cca 3 hodiny denně a každý den odevzdávala tržbu sníženou o sjednanou odměnu. Ve dnech 27. 11. 2007 až 30. 11. 2007 převzala žalovaná zboží v celkové hodnotě 24.387,40 Kč, odvedla tržbu v celkové výši 7.210,- Kč a podle inventury zůstal v pojízdné prodejně dne 30. 11. 2007, kdy prodejnu opustila a ponechala ji bez zajištění, zbytek zboží v hodnotě 2.175,40 Kč.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda mezi žalobcem a žalovanou vznikl pracovněprávní, nebo občanskoprávní vztah. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba – vzhledem k době vzniku žalobcem uplatněného nároku na náhradu škody - i v současné době posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb. a č. 181/2007 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen „zák. práce“).
Pracovněprávní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli upravuje zákoník práce [srov. § 1 písm. a) zák. práce]. Za závislou práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, se považuje výlučně osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost (§ 2 odst. 4 zák. práce). Závislá práce může být vykonávána výlučně v pracovněprávním vztahu podle zákoníku práce, není-li upravena zvláštními předpisy; základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr (srov. § 3 zák. práce).
Dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr jsou dohoda o provedení práce a dohoda o pracovní činnosti. V dohodě o provedení práce musí být sjednána (jako její podstatná náležitost) práce, která má být zaměstnancem vykonána. Obsahovými náležitostmi dohody o pracovní činnosti jsou sjednaná práce, sjednaný rozsah pracovní doby a doba, na kterou se dohoda uzavírá (srov. § 76 odst. 5 zák. práce). Dohodu o pracovní činnosti je zaměstnavatel povinen uzavřít písemně, jinak je neplatná (srov. § 76 odst. 4 část věty před středníkem zák. práce).
Pracovní smlouva, kterou se zakládá pracovní poměr, musí obsahovat druh práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat, místo nebo místa výkonu práce, ve kterých má být sjednaný druh práce vykonáván, a den nástupu do práce (srov. § 34 odst. 1 zák. práce). Zaměstnavatel je povinen uzavřít pracovní smlouvu písemně (§ 34 odst. 3 zák. práce); protože právní úkon, který nebyl učiněn v zákonem předepsané (písemné) formě, je neplatný, jen jestliže to výslovně stanoví zákoník práce (srov. § 21 odst. 1 větu první zák. práce), a protože ustanovení § 34 odst. 3 zák. práce nestanoví, že by pro nedostatek písemné formy byla pracovní smlouva neplatným právním úkonem, je pracovní smlouva platná, i když byla uzavřena ústně nebo jen konkludentně.
Podle ustálené judikatury soudů vznikají pracovní smlouva, dohoda o provedení práce a dohoda o pracovní činnosti na základě projevů vůle učiněných způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli zaměstnanec a zaměstnavatel projevit, tedy za takových okolností, které nevyvolávají pochybnost o tom, že projevy vůle zaměstnance a zaměstnavatele směřovaly ke sjednání pracovní smlouvy, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti určitého obsahu. Nedošlo-li ke sjednání dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti a nejde-li o výslovné projevy vůle, je třeba vždy zkoumat, zda mezi účastníky nebyl navázán pracovní poměr; za sjednaný lze pokládat ten druh práce, který zaměstnanec bez námitek začal pro zaměstnavatele s jeho vědomím vykonávat, za sjednané místo výkonu práce lze považovat to místo, v němž začal pracovat, a za sjednaný den nástupu do práce lze pokládat den, kdy zaměstnanec takovou práci začal skutečně vykonávat. Pro zjištění, jaký právní vztah se mezi účastníky vytvořil, nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o jejich vztazích, nýbrž významné je - bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení - posouzení obsahu projevů vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně (výslovně nebo jen konkludentně) projeveno (srov. například Závěry k výkladu některých ustanovení zákoníku práce, uveřejněné ve Sborníku Nejvyššího soudu III na str. 19, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975 sp. zn. 5 Cz 6/75, který byl uveřejněn pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2137/2004, který byl uveřejněn pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3042/2013).
V projednávané věci žalovaná – jak bylo soudy zjištěno – vykonávala na základě ústní dohody uzavřené mezi ní a žalobcem činnost spočívající v prodeji zboží žalobce v jeho pojízdné prodejně za sjednanou odměnu ve výši 10 % z tržby v rozsahu cca 3 hodiny denně. Tato činnost žalované vykazuje znaky závislé činnosti vyplývající z ustanovení § 2 odst. 4 zák. práce, neboť šlo o činnost vykonávanou žalovanou osobně ve vztahu nadřízenosti žalobce a podřízenosti žalované, podle pokynů žalobce, jeho jménem, za odměnu, v pracovní (jinak stanovené nebo dohodnuté) době na dohodnutém pracovišti, na náklady žalobce a na jeho odpovědnost. Vzhledem k tomu, že závislá práce může být vykonávána – jak vyplývá z ustanovení § 3 zák. práce - výlučně v pracovněprávním vztahu podle zákoníku práce (není-li upravena zvláštními předpisy), nemohl mezi žalobcem a žalovanou vzniknout občanskoprávní vztah (právní vztah upravený občanským zákoníkem a dalšími občanskoprávními předpisy), nýbrž jedině vztah pracovněprávní založený pracovní smlouvou nebo dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Pracovněprávnímu vztahu mezi účastníky nemohl být na překážku ani nedostatek písemné formy dohody o jeho založení, neboť pracovní smlouva i dohoda o provedení práce mohly být – jak vyplývá z výše uvedeného - uzavřeny též ústně nebo jen konkludentně. Závěr odvolacího soudu, že právní vztah mezi žalobcem a žalovanou byl vztahem z příkazní smlouvy podle občanského zákoníku, proto není správný. Veden tímto nesprávným právním názorem odvolací soud nesprávně posoudil právo na náhradu škody uplatněné žalobcem vůči žalované podle občanskoprávních předpisů a nezabýval se tím, zda jsou splněny podmínky odpovědnosti žalované za škodu vzniklou žalobci stanovené v zákoníku práce (srov. § 250 a násl. zák. práce).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v souladu se zákonem, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek v jeho potvrzujícím výroku a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí (v části, ve které bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 14.281,- Kč s úroky z prodlení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Pardubicích) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-