// Profipravo.cz / Vznik pracovního poměru 28.11.2008
Ke vzniku pracovního poměru konkludentním způsobem dle sZP
K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda došlo k uzavření pracovní smlouvy, nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o tom, zda a kdy podle jejich názoru pracovní poměr vznikl; významné je - bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení - objektivní zjištění, zda a kdy nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní norma vznik tohoto dvoustranného právního úkonu spojuje. Protože v pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) a den nástupu do práce (§ 29 odst. 1 zák. práce), je pracovní smlouva uzavřena, jakmile se účastníci shodli na obsahu těchto podstatných (esenciálních) náležitostí. K tomu může dojít – jak uvedeno výše – jak písemně, tak ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli účastníci projevit (§ 240 odst. 2 zák. práce).
Jestliže – jak bylo dokazováním zjištěno – žalobce pro žalovaného vykonával práci (práci hlídače), na jeho pracovišti (parkoviště v Ž. u. v P. 6 – Ř.), od konkrétního dne (od 1. 11. 1998) a s jeho souhlasem (nesouhlas projevil žalovaný až později), je nepochybné, že mezi žalobcem a žalovaným pracovní poměr vznikl - účastníci se shodli na obsahu podstatných (esenciálních) náležitostí pracovní smlouvy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3134/2007, ze dne 21. 10. 2008
(posuzováno dle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. T., zastoupenému advokátkou, o 70.000,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 230/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2007, č. j. 51 Co 314/2006-344, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil 70.000,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 3. 3. 1999 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval v době od 1. 11. 1998 do 2. 3. 1999 na základě pracovní smlouvy, která nebyla uzavřena písemně, jako hlídač parkoviště v Ž. u. v P. 6 - Ř. Výše mzdy byla mezi účastníky dojednána na 7.000,- Kč čistého měsíčně za předpokladu odpracování všech pracovních směn v měsíci. Žalobce pro žalovaného pracoval 4 měsíce, a požaduje proto za tuto dobu vyplacení mzdy v celkové výši 28.000,- Kč, nevyplacenou mzdu za období výpovědní lhůty 14.000,- Kč, náhradu dovolené za 6 měsíců 3.230,- Kč, příplatek za práci v neděli a ve svátek 11.289,60 Kč, příplatek za práci v sobotu 2.587,20 Kč a příplatek za práci přesčas 7.350,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 10 – poté, co jeho první rozsudek ze dne 2. 4. 2003, č.j. 11 C 230/99-78, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2003, č.j. 25 Co 263/2003-95, zrušen (neboť soud ve věci rozhodl v nesprávném složení) – rozsudkem ze dne 19. 5. 2006, č.j. 11 C 230/99-276, žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 64.475,- Kč s 12 % úrokem z prodlení ročně z částky 29.215,- Kč od 3. 3. 1999 do zaplacení, z částky 11.453,- Kč od 1. 4. 1999 do zaplacení, z částky 10.024,- Kč od 1. 5. 1999 do zaplacení a z částky 13.783,- Kč od 1. 6. 1999 do zaplacení, v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení 5.525,- Kč s 12 % úrokem z prodlení ročně od 3. 3. 1999 do zaplacení a 12 % úroku z prodlení ročně z částky 35.260,Kč od 3. 3. 1999 do 31. 3. 1999, z částky 23.807,- Kč od 1. 4. 1999 do 30. 4. 1999 a z částky 13.783,- Kč od 1. 5. 1999 do 31. 5. 1999, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný je povinen nahradit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 10 92 % nákladů řízení, jejichž výše bude určena v samostatném usnesení, a soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně 2.576,- Kč a za řízení odvolací 2.576,- Kč. Z provedeného dokazování dovodil, že mezi žalobcem a žalovaným vznikl na základě konkludentně uzavřené pracovní smlouvy, která v souladu s § 29 odst. 1 zákoníku práce obsahovala druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce, pracovní poměr, a to bez ohledu na skutečnost, že žalovaný sjednal písemnou pracovní smlouvu s I. N., manželkou žalobce, a nikoli se žalobcem („nikoli žalovaná, ale žalobce sám totiž v předmětném období docházel na pracoviště a s vědomím žalovaného vykonával práci“). Vzhledem k tomu, že žalobce pro žalovaného podle pracovní smlouvy práci vykonával, byl žalovaný povinen platit žalobci za vykonanou práci mzdu, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci (žalobci) nárok na mzdu nebo na některou její složku. Mzdu byl žalovaný povinen vyplatit přímo žalobci. Třetí osobě, např. manželce, mohl mzdu vyplatit v souladu s ustanovením § 11 odst. 5 zákona o mzdě pouze na základě písemného zmocnění. Pro trvání nároku žalobce na mzdu tak není rozhodné, zda žalovaný vyplatil všechny nebo některé měsíční mzdy manželce žalobce, která k převzetí mzdy za žalobce nebyla žalobcem písemně zmocněna.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2007, č. j. 51 Co 314/2006-344, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v rozsahu, v jakém jí bylo soudem prvního stupně vyhověno, zamítl, že se České republice nepřiznává náhrada nákladů řízení a že žalovanému se neukládá povinnost zaplatit soudní poplatek za řízení před soudy obou stupňů, a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že „žalobce na parkovišti vykonával práci“ a že „formálně sice byla u žalovaného na základě písemné pracovní smlouvy zaměstnána I. N., fakticky však práci vykonával žalobce“, dovodil však, že žalobce svou manželku jen „zastupoval“. Vytknul soudu prvního stupně, že „jeho jinak správné teoreticko - právní úvahy nejsou za daného skutkového stavu v projednávané věci aplikovatelné“, jestliže dospěl k právnímu názoru, že mezi účastníky pracovní poměr vznikl. Odvolací soud sám vyjádřil názor, že mezi účastníky nedošlo ke vzniku pracovněprávního poměru („žalovaný od počátku řízení tvrdí, že neměl vůli žalobce zaměstnat a žalobce jej ani o zaměstnání nežádal“), a žalovaný proto nebyl ve vztahu k žalobci „ničím povinován“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že, zatímco skutkové zjištění odvolacího soudu i soudu prvního stupně, že žalobce na parkovišti žalovaného vykonával práci, oporu v provedeném dokazování „zcela zřejmě má“, skutkové zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal, že „formálně sice byla u žalovaného na základě písemné pracovní smlouvy zaměstnána manželka žalobce I. N., fakticky však práci vykonával žalobce“, již oporu v provedeném dokazování nemá. Nesouhlasí zejména se závěrem, že „žalobce pracoval na parkovišti za svou manželku“, a že „žalovaný neměl vůli žalobce zaměstnávat“. Je přesvědčen, že, umožní-li zaměstnavatel druhé osobě vykonávání práce na jeho pracovišti (a to, že žalovaný věděl, že na jeho pracovišti pracuje žalobce, práci mu před svědky přiděloval a nijak mu ve výkonu práce nebránil, jak plyne z výpovědí všech svědků, dokonce pak i z účastnické výpovědi žalovaného), je jeho vůle uzavřít pracovní smlouvu s touto osobou dostatečně projevena navenek. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že, ačkoli odvolací soud shledal, že práci na parkovišti fakticky vykonával žalobce, tento stav právně zhodnotil jako stav, na základě kterého nevznikla pracovní smlouva mezi žalobcem a žalovaným. Domnívá se, že v případě, kdy druhá osoba začne pro zaměstnavatele vykonávat práci, zaměstnavatel ji v tomto nebrání a dokonce jí i práci přiděluje, je zcela zřejmé, že mezi touto osobou a zaměstnavatelem byl uzavřen pracovní poměr. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání správnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu může přihlížet jen k těm důvodům, které dovolatel v dovolání označil; přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem žaloby jsou peněžité nároky z tvrzeného pracovního poměru v době od 1. 11. 1998 do 2. 3. 1999 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 1999, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Dovolatel v první řadě namítá nesprávnost skutkových zjištění odvolacího soudu, že „formálně sice byla u žalovaného na základě písemné pracovní smlouvy zaměstnána manželka žalobce I. N., fakticky však práci vykonával žalobce“, že „žalobce pracoval na parkovišti za svou manželku“ a že „žalovaný neměl vůli žalobce zaměstnávat“.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Skutkové zjištění o tom, že „formálně sice byla u žalovaného na základě písemné pracovní smlouvy zaměstnána manželka žalobce I. N., fakticky však práci vykonával žalobce“, odvolací soud učinil (shodně se soudem prvního stupně) - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí - z výsledků dokazování, zejména z výpovědi obou účastníků a svědků I. N., K. D., J. S. a J. P. Podle obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) nelze důvodně dovozovat, že by soudy vzaly v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, že by pominuly rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo že by v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, byl logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Uvedené skutkové zjištění soudů tedy má oporu v provedeném dokazování.
Naproti tomu skutkové zjištění, že „žalobce pracoval na parkovišti za svou manželku“ a že „žalovaný neměl vůli žalobce zaměstnávat“ oporu v provedeném dokazování nemá. Odvolací soud se totiž v těchto skutkových závěrech, v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 o.s.ř., odchýlil od závěrů soudu prvního stupně, aniž však zopakoval důkazy, z nichž soud prvního stupně odlišné skutkové závěry (že „žalobce fakticky do práce nastoupil“ a že „mezi ním a žalovaným vznikl pracovní poměr na základě konkludentně uzavřené pracovní smlouvy“) učinil. Navíc ve svých úvahách náležitě nezvážil, že samotné zjištění, že žalovaný „od počátku řízení tvrdí, že neměl vůli žalobce zaměstnat a žalobce jej ani o zaměstnání nežádal“, ještě neznamená, že tato tvrzení odpovídají skutečně tomu, co se mezi účastníky odehrálo, a mimo to neposoudil věc také z pohledu ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce.
Souhlasit lze s dovolatelem (i soudem prvního stupně), že mezi žalobcem a žalovaným pracovní poměr vznikl.
Projev vůle je vždy třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití (§ 240 odst. 3 zák. práce). Protože vůle je jevem psychického nitra člověka, a tudíž sama o sobě není navenek zřejmá, může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována. Podle vyjadřovacích prostředků - jak z výše uvedeného vyplývá - je kromě výslovného projevu (včetně projevu písemného) právem aprobován i projev učiněný mlčky (konkludentně), tj. jakýkoli nevýslovný projev, který s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vylučuje pochybnosti o tom, jaká vůle je tímto způsobem projevována. Právní úkony vyjádřené konkludentně (per facta concludentia) jsou interpretovatelné především podle toho, co konkrétní způsob jejich vyjádření obvykle znamená.
K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda došlo k uzavření pracovní smlouvy, nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o tom, zda a kdy podle jejich názoru pracovní poměr vznikl; významné je - bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení - objektivní zjištění, zda a kdy nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní norma vznik tohoto dvoustranného právního úkonu spojuje. Protože v pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) a den nástupu do práce (§ 29 odst. 1 zák. práce), je pracovní smlouva uzavřena, jakmile se účastníci shodli na obsahu těchto podstatných (esenciálních) náležitostí. K tomu může dojít – jak uvedeno výše – jak písemně, tak ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli účastníci projevit (§ 240 odst. 2 zák. práce).
Jestliže – jak bylo dokazováním zjištěno – žalobce pro žalovaného vykonával práci (práci hlídače), na jeho pracovišti (parkoviště v Ž. u. v P. 6 – Ř.), od konkrétního dne (od 1. 11. 1998) a s jeho souhlasem (nesouhlas projevil žalovaný až později), je nepochybné, že mezi žalobcem a žalovaným pracovní poměr vznikl - účastníci se shodli na obsahu podstatných (esenciálních) náležitostí pracovní smlouvy.
Ani naposled uvedený závěr však sám o sobě ještě neznamená, že je odůvodněný žalobou uplatněný nárok žalobce.
Podle ustanovení § 7 odst. 2 věty první zák. práce nikdo nesmí výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů zneužívat na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu nebo k ponižování jeho lidské důstojnosti.
Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze zásady „neminem laedit, qui iure sui utitur”, chování, které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu.
Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Za zneužití práva ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce tedy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
V projednávané věci z provedených důkazů vyplynulo (v tomto směru pochybnosti dovolatel nevznáší), že žalobce skutečně na parkovišti v Ž. u. v P. 6 – Ř. pracoval a naopak jeho manželka I. N., jak i sama vypověděla, nikoli. Přitom jak bylo z provedených důkazů rovněž zjištěno, byla žalovaným za uvedené období vyplácena odměna za práci hlídače na uvedeném parkovišti právě manželce žalobce I. N. Je proto nepochybné, že všichni tři (žalobce, žalovaný i I. N.) předstírali (simulovali), že se jednalo o pracovní poměr mezi žalovaným a I. N. Požaduje-li proto žalobce v projednávané věci, aby mu byla vyplacena odměna (ač podle simulované dohody měla být a byla vyplacena I. N.), je zjevné, že takový výkon práva – jak výše uvedeno - i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného (žalovaného), neboť jednající (žalobce) v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu. Jde tak o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 7 odst. 2 zák. práce), kterému soud nemůže a nesmí poskytnout ochranu.
Protože rozsudek odvolacího soudu je – byť založen na ne zcela přiléhavých důvodech - věcně správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-