// Profipravo.cz / Vznik pracovního poměru 28.12.2006
K určitému sjednání druhu práce a specifikaci pracovní náplně
I. Druh práce může být dohodnut úzce či šířeji; kdyby však druh práce byl vymezen tak široce, že by umožňoval zaměstnavateli přidělovat zaměstnanci jakoukoli práci, šlo by o neplatně uzavřenou pracovní smlouvu.
Sjednaný druh práce však zpravidla vyžaduje bližší popis pracovních úkolů, který se nazývá pracovní náplní. Pracovní náplň je jednostranným příkazem zaměstnavatele, kterým se zaměstnanci blíže vymezují úkoly v rámci sjednané práce v pracovní smlouvě. Takovou pracovní náplň může zaměstnavatel jednotlivě měnit. Je tedy třeba rozlišovat mezi sjednaným druhem práce a pracovní náplní, kterou může zaměstnavatel v rámci sjednaného druhu práce zaměstnanci určovat.
II. Ujednání v pracovní smlouvě mezi zdravotnickým zařízením a zaměstnankyní o tom, že druhem práce bude „odborný pracovník“, je v posuzovaném případě (i s přihlédnutím k § 15 vyhlášky č. 77/1981 Sb.) zcela určité, neboť z něj jednoznačně vyplývalo, který okruh pracovních činností může zaměstnanec zaměstnankyni jako pracovní náplň jednostrannými právními úkony určovat.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3004/2005, ze dne 16.11.2006
(posuzováno dle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně E. S., zastoupené advokátem, proti žalované Fakultní nemocnici v M., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 464/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2004, č. j. 62 Co 359/2004-59, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 14. 8. 2003 (doručeným žalobkyni dne 18. 8. 2003) žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Soustavné porušování pracovní kázně spatřovala v tom, že žalobkyni ode dne 2. 4. 2003 přeřadila na 2. primariát Léčebny dlouhodobě nemocných, kam se žalobkyně měla dostavit dne 21. 7. 2003 po ukončení pracovní neschopnosti. Žalobkyně však odmítá vykonávat práci odborného pracovníka podle pracovní náplně a neplní tedy svoje pracovní povinnosti tak, ačkoliv na možnost výpovědi v souvislosti s porušením pracovní kázně byla upozorněna dopisy, které převzala dne 28. 7. 2003 a 6. 8. 2003.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že do pracovního poměru byla přijímána jako pracovnice fitness centra umístěného v areálu žalované a sjednaný druh práce odpovídal její kvalifikaci. I když v pracovní smlouvě byl jako druh práce uveden „odborný pracovník“, bylo jí to vysvětleno tak, že žalovaná nemá „systemizované místo“ zaměstnance fitness centra a že sjednaný druh práce bude uveden v náplni práce. Oboustranně sjednaný druh práce byl písemně specifikován v dohodě o pracovní náplni jako „obsluha zařízení (solárium, vířivá vana atd.), instruktáž zákazníka, dodržování hygienicko epidemiologického režimu, provádění jednoduchých rehabilitačních úkonů, dozor nad dodržováním provozního řádu saun, bazénů, posiloven apod. v zájmu dodržování pravidel bezpečnosti a ochrany zdraví návštěvníků a provádění komplexního úklidu ve fitcentru“. Tuto práci vykonávala po celou dobu trvání pracovního poměru. Z rozhodnutí žalované bylo fitcentrum počátkem roku 2003 uzavřeno a žalovaná jí předložila novou pracovní náplň ze dne 1. 4. 2003, podle které byla přeřazena do Léčebny dlouhodobě nemocných II. Práce, které by tam měla konat, se diametrálně liší od prací, které do té doby vykonávala jako zaměstnankyně fitcentra. Vyjádřila proto nesouhlas se svým přeřazením, a to nejprve ústně a poté také písemně. Přeřazení na jiný než sjednaný druh práce je neplatné, neboť s ním žalobkyně nesouhlasila a za této situace její nepřítomnost na pracovišti nemohla být neomluvená.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 2. 7. 2004, č. j. 20 C 464/2003-41, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 5.450,- Kč k rukám „její právní zástupkyně“. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně s žalovanou v pracovní smlouvě uzavřené dne 29. 4. 1993 sjednala jako druh práce „odborný pracovník“. V rámci tohoto druhu práce jí žalovaná, jako zaměstnavatel, určila pracovní náplň, s níž byla žalobkyně seznámena dne 16. 11. 1994, a v souladu s touto pracovní náplní byla zařazena na základě nařízení vlády č. 76/1994 Sb. do čtvrté platové třídy. Jak původní pracovní náplň žalobkyně na pracovišti fitcentra, tak i pracovní náplň připravená pro žalobkyni na pracovišti Léčebny dlouhodobě nemocných II. odpovídají sjednanému druhu práce, tj. „odbornému pracovníku“. Žalobkyně tak nebyla převedena na jiný než sjednaný druh práce, ale byla přeřazena v rámci místa výkonu práce z jednoho pracoviště, které ukončilo provoz, na pracoviště jiné. Jestliže ode dne 21. 7. 2003 (po skončení pracovní neschopnosti) se k výkonu práce nedostavovala, porušila tím pracovní kázeň. Vzhledem k tomu, že na možnost výpovědi byla žalovanou upozorněna dopisy ze dne 24. 7. 2003 a 5. 8. 2003, jimiž byla zároveň vyzývána k nástupu do zaměstnání, a výpověď byla projednána i s odborovou organizací, byla výpověď z pracovního poměru dána v souladu se zákonem.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2004, č. j. 62 Co 359/2004-59, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 2.575,- Kč k rukám advokátky JUDr. I. V. Ztotožnil se se skutkovým i právním posouzením věci soudem prvního stupně, které považoval za správné. Připomněl, že nebyl-li v pracovní smlouvě mezi účastnicemi druh práce dohodnut jen jako výkon konkrétně určené pracovní činnosti, ale byl vymezen okruhem pracovních činností, které má pracovník vykonávat, potom přidělení jiné než dosud vykonávané práce v rámci daného vymezení není možno považovat za změnu sjednaných pracovních podmínek podle § 36 odst. 2 zák. práce. Jestliže tedy žalobkyně přes opakované výzvy žalované do zaměstnání nenastoupila, porušila tímto jednáním pracovní kázeň. Důvody, jimiž žalobkyně brojila v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, posoudil jako zcela totožné s těmi, jež uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně a jimiž se soud prvního stupně důkladně zabýval.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně znovu namítá, že sjednání druhu práce jako „odborný pracovník“ v pracovní smlouvě nepovažuje za platné pro jeho neurčitost, neboť druh práce lze sice sjednat v rámci smluvní volnosti účastníků úzce nebo šířeji, vždy se tak však musí stát uvedením konkrétních činností nebo alespoň uvedením jejich okruhu. Ujednání v pracovní smlouvě žalobkyně postrádá prvek určitosti sjednaného druhu práce a umožňuje žalované stanovit žalobkyni v podstatě libovolnou pracovní náplň. Nesouhlasí s argumentací, že se jednalo o druh práce, který odpovídá pojmu „jiný odborný pracovník ve zdravotnictví“ ve smyslu Hlavy druhé vyhlášky č. 77/1981 Sb., neboť v pracovní smlouvě bylo uvedeno toliko „odborný pracovník“. Odbornými pracovníky ve zdravotnictví jsou ve smyslu citované vyhlášky v podstatě všichni zdravotničtí zaměstnanci včetně lékařů a farmaceutů. Již z toho je podle dovolatelky patrno, že i při omezení výkladu na oblast zdravotnictví postrádá pojem „odborný pracovník“ dostatečnou určitost, neboť zahrnuje celou škálu profesí od těch jež vyžadují vysokoškolské vzdělání až po práce pomocného charakteru. Žalobkyně je přesvědčena, že druh práce uvedený v pracovní smlouvě jako „odborný pracovník“ nebyl pro svou neurčitost sjednán platně a pracovní poměr účastníků vznikl teprve po dohodě stran o této podstatné náležitosti; skutečným, ústně sjednaným a se souhlasem zaměstnavatele vykonávaným druhem práce byla „instruktáž návštěvníků fitness centra a obsluha zařízení (posilovna, sauna, solárium, myostimulátor, vířivá vana)“. Odmítla-li tedy žalobkyně konat jiné práce než ty, které spadají do tohoto sjednaného druhu práce, není tento postup porušením pracovní kázně. Za zásadní právní otázku v projednávané věci považovala to, zda lze v pracovní smlouvě platně sjednat druh práce jako „odborný pracovník“ a zda v případě neplatného sjednání takto vymezeného druhu práce je třeba vycházet z druhu práce sjednaného mezi stranami ústně nebo konkludentně. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V projednávané věci řešil odvolací soud právní otázku platnosti právního úkonu (pracovní smlouvy) z hlediska určitosti ujednání o druhu práce.
Otázku určitosti ujednání o druhu práce v pracovní smlouvě je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaná se žalobkyní uzavřela pracovní smlouvu dne 29. 4. 1993 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 31. 5. 1994, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 29 odst. 1 zák. práce v pracovní smlouvě je organizace povinna (nyní zaměstnavatel povinen) s pracovníkem (nyní se zaměstnancem) dohodnout:
a) druh práce, na který je pracovník (nyní zaměstnanec) přijímán,
b) místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo),
c) den nástupu do práce.
Podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. b) zák. práce neplatný je právní úkon, který nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě nebo srozumitelně.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že žalovaná s žalobkyní uzavřely dne 29. 4. 1993 pracovní smlouvu, v níž jako druh práce bylo sjednáno „odborný pracovník“. Dne 16. 11. 1994 byla žalobkyně seznámena s tím, že podle její pracovní náplně bude vykonávat práce: „obsluha zařízení (solárium, vířivá vana atd.), instruktáž zákazníka (aktivní přístup), dodržování hyg. epid. režimu, provádění jednoduchých rehabilitačních úkonů, dozor nad dodržováním provozního řádu saun, bazénů, posiloven apod. v zájmu dodržování pravidel bezpečnosti a ochrany zdraví návštěvníků a provádění komplexního úklidu ve fitcentru“. Podle pracovní náplně ze dne 1. 4. 2003 měla žalobkyně na pracovišti „LDN II.“ vykonávat práce: „kterými ji pověří vedoucí rehabilitační pracovník, spojené s léčebnou péčí dlouhodobě nemocných pod dohledem RHB pracovníka, provádět jednoduché úkony na úseku léčebné tělesné výchovy a fyzikální terapie (polohování, přesuny pacienta z lůžka na sedačku a zpět, nácvik postupné vertikalizace dle stavu pacienta, procvičování soběstačnosti a sebeobsluhy), vede potřebnou dokumentaci, po zaškolení RHP pracovníkem aplikace elektroléčby, dodržuje hygienické a epidomiologické předpisy a zásady bezpečnosti práce a provádí úklid tělocvičny a RHB pomůcek“, s tím, že „náplň práce odpovídá katalogu prací 4 TT bod č. 03“.
Zákoník práce blíže neurčuje, jak by měl být druh práce vymezen. Lze proto souhlasit s názorem dovolatelky i soudů obou stupňů, že druh práce může být dohodnut úzce či šířeji, a že kdyby druh práce byl vymezen tak široce, že by umožňoval zaměstnavateli přidělovat zaměstnanci jakoukoli práci, šlo by o neplatně uzavřenou pracovní smlouvu. Sjednaný druh práce však zpravidla vyžaduje bližší popis pracovních úkolů, který se nazývá pracovní náplní. Pracovní náplň je jednostranným příkazem zaměstnavatele, kterým se zaměstnanci blíže vymezují úkoly v rámci sjednané práce v pracovní smlouvě. Takovou pracovní náplň může zaměstnavatel jednotlivě měnit. Je tedy třeba rozlišovat mezi sjednaným druhem práce a pracovní náplní, kterou může zaměstnavatel v rámci sjednaného druhu práce zaměstnanci určovat.
V projednávané věci byl v pracovní smlouvě ze dne 29. 4. 1993 sjednán druh práce „odborný pracovník“. S námitkou dovolatelky, že takto sjednaný druh práce je pro svou neurčitost ujednáním neplatným, dovolací soud nesouhlasí. Jak správně uvádí soud prvního stupně (s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil a odkázal na ně), vedle zdravotnických pracovníků plní úkoly ve zdravotnictví podle zásad účelné dělby práce též jiní odborní pracovníci (§ 15 vyhlášky č. 77/1981 Sb., o zdravotnických pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví). Vzhledem k tomu, že podle části první uvedené vyhlášky se odborní pracovníci ve zdravotnictví dělí na zdravotnické pracovníky (Hlava I. citované vyhlášky), kterými jsou lékaři, farmaceuti, zdravotničtí pracovníci s jiným vysokoškolským vzděláním, střední zdravotničtí pracovníci, nižší zdravotničtí pracovníci a pomocní zdravotničtí pracovníci a na jiné odborné pracovníky ve zdravotnictví (Hlava II. citované vyhlášky), je nepochybné, že „odborný pracovník“ je ve smyslu citované vyhlášky každý pracovník ve zdravotnictví, který nespadá do kategorie zdravotnických pracovníků. Přitom je zcela nerozhodné, jak vyplývá z ustanovení § 16 stejné vyhlášky, zda tito „odborní pracovníci“ mají vzdělání vysokoškolské, úplné střední nebo střední vzdělání jiného než zdravotnického směru a průpravu pro výkon práce ve zdravotnictví. Ujednání v pracovní smlouvě mezi účastnicemi o tom, že druhem práce žalobkyně bude „odborný pracovník“, je tedy zcela určité, neboť z něj jednoznačně vyplývalo, který okruh pracovních činností může žalovaná žalobkyni jako pracovní náplň jednostrannými právními úkony určovat. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud (i soud prvního stupně) při posuzování určitosti ujednání o druhu práce rozhodl v souladu s hmotným právem a dovolání z důvodu této právní otázky z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné není.
Jestliže v projednávané věci byl platně ujednán druh práce „odborný pracovník“, je pro posouzení věci již zcela bezvýznamné posuzování dovolatelkou vytyčené otázky, zda v případě neplatného sjednání takto vymezeného druhu práce je třeba vycházet z druhu práce sjednaného mezi stranami ústně nebo konkludentně, neboť tato otázka neměla za popsané situace v projednávané věci žádný význam.
Protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-